Projekt Poslední šance (51. část)

 

 

      Ruki si až v tu chvíli uvědomil, jak musí vypadat. Zamrzlý na místě a hledící na něj jako na atrakci. Jenže v tu chvíli si nemohl pomoct, když na té dokonalé paži viděl čerstvou jizvu, a znovu na něj dopadla tíha viny i vzteku na Erumu. Pokusil se vzpamatovat, ale rozptýlil ho dutý zvuk a chrastění. Napětí by se dalo krájet, ale nemohli se ignorovat věčně. Prcek krátce zaklepal a vešel za Reitou, který se marně pokoušel paži obvázat sám.
     „Počkej, já to udělám,“ řekl tiše. Opláchnul si ruce, přiložil mu na ránu hojivý obklad a chopil se obvazu. „Dobrý?“
     „Jo…“
     Raději se ujistil, aby mu paži nepříjemně nestáhl. A jen co s tím byl hotový, posbíral ze země krabičku s mastičkou, co blonďákovi spadla.
     „Děkuju.“
    „Za málo,“ pousmál se, ale jen chabě. Reita mu vzápětí zase utekl a on zůstal sám se svými myšlenkami. Tenhle chlap ho drásal, jak mu mohl pořád utíkat? Proč se před ním schovával, nemluvil s ním, tvářil se tak zničeně? Proč se ho sakra znovu nezeptal, jestli by aspoň mohl doufat v nějakou šanci? Trochu boje by si zasloužil, nebo ne?
     V prckovi začalo vřít, už zase ho ta palice blonďatá štvala. Nebýt postřelený a pochroumaný, nejradši by mu sám fláknul, aby se vzpamatoval. Ohlédl se k zrcadlu a při spatření své tváře se musel rozesmát – vypadal všelijak, jen ne naštvaně. Zbytečné někomu nadávat, když při tom má výraz naježeného kotěte.
     Vyhodil do koše obal od gázy a schoval lahvičku s desinfekcí. Hlavou mu přitom prolétl obraz Reity, když za ním na táboře přišel na ošetřovnu. Dokonce tam s ním spal. Předtím mu poslal dopis, když nemohl přijít sám. Vzpomněl si na chvíle, kdy se cítil mizerně, ale v jeho přítomnosti najednou z mraků vysvitlo slunce. Reita mu možná lhal, ale byla to jen slova. Vše, co pro něj udělal, jak se k němu choval… Ano, neustále tvrdil, jak je důležitý osobní přístup a byl milý ke všem, jenže i on sám cítil, že tenhle přístup je jiného charakteru. A když blonďák vyřkl tu hroznou lež, myslel jen na jeho dobro, raději by se vzdal svých citů, než aby o něj přišel úplně. I on se musel cítit mizerně…
     Nemohl mu jen tak odpustit, ale uvědomil si, že Reita je člověk, který spoustu let dává druhým naději na lepší život, snaží se z každého svěřence vytřískat to nejlepší, i za posledními šancemi dokáže najít nějakou poslednější. Zasloužil si dostat další šanci víc, než kdokoli jiný.
     „Reito, měli bychom si promluvit,“ vyšel z koupelny se slovy na jazyku, dřív než si to rozmyslí. V ložnici ho neviděl, prošel tedy do pracovny a raději nekomentoval sundanou ortézu a zapnutý notebook. Kupodivu si užíval své vnitřní pohnutí, kdy mu srdce bušilo jako o závod, krev se mu vařila, nejradši by utekl k sobě, ale zároveň ho to k Reitovi táhlo jako magnet. Věděl, že vztekat se může i potom, teď se musí chopit příležitosti.
     Blonďák ale neměl zájem o této záležitosti hovořit. Otočil se k němu a s co nejledovějším klidem se pokusil celý tento problém smést ze stolu. I v jeho tváři se odrážela únava, oči neměl jasné a nemohlo za to žádné zranění, ne fyzické.
     „To je v pořádku,“ řekl a Ruki cítil přemáhání z jeho slov. Obrovské sebeovládání, aby se před ním nerozplakal a dokázal situaci ustát. „Nejsem, ani nemůžu na tebe být naštvaný, nehodlám tě citově vydírat ani na tebe naléhat. Už jsem ti ublížil dost. Jenom potřebuju chvíli, abych to vstřebal.“
     „A jsi si jistý, že není i jiné řešení?“
     „Jasně, zasloužím si to… já vím.“ Jeho bolestné uchechtnutí Rukiho vytočilo ještě víc. „Ale netrap mě s tím Kensukeho přístupem, prosím.“ Reita na něj pohlédl se vší vážností. Řešit teď jeho stěhování nebo ještě hůř – odchod jinam, to už by sebou radši znovu švihl na zem a ztratil paměť na poslední půlrok.
     Ruki se neudržel a nahlas zařval, aby nakupenému vzteku ulevil, než začne mluvit. „Rei! Když tu hlavu máš zapojit, tak to neuděláš!“ Protočil oči a se založenýma rukama se opřel o zeď vedle futer. „Nechci nikam odcházet. Promiň za ten včerejšek, asi jsem to taky potřeboval… vstřebat. Myslel jsem si, doufal jsem, že je to za mnou, ale…“ Zoufale téměř zavrčel.
     Reita zpozorněl, mihla se v něm naděje, ale jen opatrně. Nevěřícně vstal a upřeně na prcka hleděl, jako by ho vyzýval, aby svá slova zopakoval. Stejně jako včera se celý svět kolem ztratil a on zůstal neznámo kde, jen s tou roztomilou osůbkou.
     „Rozumím tomu dobře, že…“
     „Prostě… tě asi nejde nemilovat… Ale to neznamená, že nejsem naštvaný!“
    Jeho nevinné rozhození rukama, skoro stydlivý vyhýbavý pohled s dávkou rozčilení, ani v nejmenším nevypadal naštvaně. Došel až k němu, položil mu dlaň na tvář a pohladil ho. Obličej pod jeho dotekem zjihnul a zrůžověl. Po dlouhé době vjel do Rukiho sametových vlásků a mohl se zahledět do krásných tmavých a neuvěřitelně něžných kukadel takto zblízka. Nevydržel to déle, sklonil se k němu a přitiskl své rty na jeho, zlehka, ale s jistotou. Pomalu vsál spodní ret a nechal ho volně vyklouznout a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Ruki se ho chytil kolem krku, vytáhl se na špičky a natiskl se na něj. Projela jím vlna vzrušení, i přes látku vnímal horkost a tvar toho vypracovaného těla. Jeho ústa, pořád trošku sladká po pomerančovém džusu, vycházela vstříc měkoučkým polibkům a uzmula si plné rty se vší touhou, která se v něm za celou dobu nasbírala. Naklonil více hlavu a cítil, jak ho blonďák podepřel dlaní a ještě více k sobě přitiskl. Reita na moment malinko pootevřel oči a usmál se, nedokázal udržet pocit radosti, který se v něm usadil. Vískal se v jemných vláskách, srdce mu bilo jako na poplach, nechtěl, aby to skončilo… Přesto polibek došel svému konci a oba se vrátili do reality, ale mnohem hezčí, než jak ji jen před malou chvílí opouštěli. Ruki sklouzl dlaní z jeho hrudi, ani netušil, kde se tam vzala. Cítil, jak mu červenají líčka a napadlo ho, jaký je idiot, že se k podobným slovům a polibku nedostal už včera.
     Zůstal se nesměle křenit a mezi prsty muchlal cíp Reitova trička. Nevěděl, co říct, jak celé tohle uzavřít. Možná ho znovu políbit? Vyhoupl se na špičky a vtiskl mu štípanou, než na něj opět pohlédl a skousl si ret. Jeho oči zářily, ale zároveň se tázaly, co teď. Vrátí se každý ke své činnosti, nebo Reita očekává trochu víc? Hlavou se mu hnaly otázky, co se v takových situacích obvykle dělá…?
     Nadechl se, aby své myšlenky vyřkl nahlas, ale nedostal se ke slovu. Náhle se ocitl v blonďákově náručí a nijak neprotestoval, přitulil se k němu a nasál jeho vůni.
     „Na co myslíš?“ zeptal se. Přítomné ticho ho opět začalo znervózňovat.
     „Že kdybych na tom nebyl takhle, mohli bysme-“
     „Mohli bysme, co bysme mohli?“ vylétlo z prcka, dřív než se stihl zastavit, a odtáhl se od něj. Představy v jeho hlavě vířily, byly plné vzrušení a nespoutanosti, ale pohled do reality mu málem vyrval srdce z hrudi, jak se prudce rozbušilo, a bříškem mu proletěl roj motýlů. Jestli byl předtím růžový, teď červenou hýřil i s ušima. Reita měl pocit, že tohle roztomilé stvoření je na bolest účinnější, než všechny prášky světa.
     „Udělat si rande. V létě bych tě vzal aspoň na piknik do zahrady, ale teď se tam nedá a s neschopenkou z ústavu nemůžu,“ s úsměvem dokončil svůj návrh a promnul rty. Ne že by Rukiho nechtěl povalit do postele, ale pořád si pamatoval, s čím se mu svěřil, uvědomoval si jeho věk i v tomhle směru téměř nevinnost, a také by svůj lepšící se stav jen nerad přecenil. Nebylo ale na škodu ho trochu pozlobit už teď. „Jestli jsi myslel na něco jiného…“ obtočil mu ruku kolem zad, těsně nad zadečkem a přitáhl si ho k sobě, v lehce vyzývavém gestu, „tak to dělat nemůžeme, dokud jsem tvůj opatrovník.“ Mluvil vážně a sledoval, jak se Ruki chytá na lep. Jeho tvář vypadala chvilku zamyšleně a opět o trošku víc zčervenala, když na něj pohlédl a nejistě začal mumlat.
     „Ale… i kdyby mi teď začala běžet lhůta, pořád je to ještě půl roku… to…“ Ruki těkal očima přes Reitovu tvář i po místnosti kolem. Byl by radši, kdyby ho Reita nechával lhostejným. Po všem, o čem si s ním dokázal promluvit, se teď není schopný vyjádřit? „To jakože celou dobu… nic?“ vypáčil ze sebe. Pořádněji se na něj podíval, na ten široký zákeřný úsměv, který se nezastavil ani před bolavou lící. Pochopil a taktak se udržel, aby ho neplácnul.
     „Nemohl jsem si pomoct.“ křenil se Reita.
     „Dělej si ze mě srandu… Brzo ti pookřálo.“
     „O to dřív se uzdravím a budeme moct něco dělat,“ líbnul pootevřené rtíky a rozcuchal jeho jemné vlásky.
     „Rei…“
     „Rande, Ruki. Jenom rande,“ zlehka ho pohladil po tváři a zahleděl se tak mile, že by mu jeden musel odpustit i jakýkoli zločin.
     Po tomto pošťuchování se Rukimu snadněji odcházelo do pokoje k učení, přesto si neodpustil ještě jeden polibek na cestu. Uvnitř se tetelil radostí, usmíval se, aniž by o tom věděl, pročítal řádek za řádkem a stejně je pořádně nevnímal. Mohl jen doufat, že se něco v paměti udrží.

     „Dobré ráno,“ zdravil celou kuchyni, na tak brzkou hodinu velmi optimisticky. Naculoval se i při zavazování zástěry, rozjasněné oči a zdravě narůžovělá líčka neskryl ani při ranní poradě. A jak by také mohl, když jako zákusek ke snídani dostal polibek od Reity a znovu si uvědomil, že jejich vztah je teď opravdový.
     „Aoi, promiň za ten včerejšek. Vím, že Uruha bude mít čas až v pondělí, ale slibuju, že to půjde na první dobrou,“ křenil se. „Odpoledne to můžem zkusit znovu, anebo můžu vzít učení…?“
     Černovlasý na něj zamžoural sotva probrané oči a po chvíli, kdy se Rukiho slova všemi závity dostala na správné místo, se zívnutím pokýval. „V pohodě, fajn.“
     „Krásné ráno všem!“ připojil se k nim Kai a prohlédl si své osazenstvo. V plném počtu a dobré náladě, tak to měl nejradši. Vytáhl rozpis podle plánu a začal rozdávat úkoly, zároveň kluky informoval o brzkém odchodu. Ani se to neobtěžoval svádět na školení, rovnou řekl, že má od osmi volno a stejně tak i další den, protože si chce užít rodiny.
     Aoi prcka po očku pozoroval, tentokrát už probranější. „Zdá se, že jste se usmířili,“ prohodil s nevinným úsměvem, marně skrývajícím, že očekává bližší informace.
     „Co?“ Rukimu hlava přímo vyletěla, jak byl zamyšlený. „Aha, tamto. Jo…“
     „Jenom ‚jo‘? Včera to vypadalo na pořádnou hádku, ale nedokážu si tě představit na něj řvát, při tom, v jakém je stavu.“
     Když ho Aoi vytáhl ze snění podruhé, věnoval mu více pozornosti. „Neřvali jsme po sobě. Vlastně jsme se ani nepohádali,“ uvedl to prcek na pravou míru. „Ale už je vše v nejlepším pořádku. Vlastně víc než to. Za to ty jsi dneska jak přeražený. Špatně jsi spal?“
     „Právě že až dobře,“ uchechtl se černovlasý a lišácký koutek mu vystoupal málem až k uchu.
     To Rukimu stačilo. „Jasně, chápu. Vlastně… Měl bych jeden dotaz. Um… Když jsou všude kamery, jak…“ Promnul si rty, koho jiného by se měl na takovou věc zeptat? Aoi s Uruhou museli mít v téhle věci nespočet zkušeností.
     Aoi zvedl obočí, ale nezačal se smát. Tuhle otázku se svým milým brali velmi vážně, především na začátku, kdy se cítili v rozpacích jeden z druhého, natož z obav, co kdyby je náhodou opravdu některá z kamer zabrala, i kdyby jen letmo?
     „Jen postel anebo koupelna. Občas se na to máme chuť vykašlat, Kensuke na to údajně nehledí, ale kdyby náhodou něco, nehodláme mu předvádět žádné porno,“ odvětil s klidnou tváří, zatímco prcek opět cítil horkost snad v celém těle. „A copak se tak najednou zajímáš?“
     „No…“ Ruki nad sebou v duchu protočil oči. Neuplynulo ani dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy si s Reitou dali první oficiální polibek, a už to musí vyzvonit. Ale šlo přeci o Aoie, který měl přehled o celém jejich vztahu-nevztahu a snášel jeho rozplývání i nadávání včetně dobrých i špatných nálad, tak měl snad jakýsi nárok vědět i o tomhle, ne? „Tak trochu mě to sledování znervózňuje, obávám se, že si Kensuke Reitu obzvlášť hlídá,“ pokrčil rameny a v temném pohledu viděl naprosté zaujetí. „A… my se tak trochu dali dohromady.“
     Celá kuchyň rázem ztichla, prcek se nechápavě rozhlédl, vždyť přece s Aoiem mluvili tiše. Nebo je ostatní tak bedlivě poslouchali? Nerozuměl, jaký by k tomu měli důvod, ale pak ho napadlo, že možná zpozorněli při Aoiově zmínce o pornu.
     „Kdy?!“ vyhrkl Kai jako první, zřejmě rozhozený, jak mu mohlo něco takového uniknout. Jeho čokoládové oči na něj upřeně zíraly, snad dvakrát větší, než obvykle, a údiv na rtech pomalu střídal široký úsměv.
     „Teprve včera.“
     Manabu založil ruce a ve tváři měl nespokojený výraz. „Takže ten svůj manévr opravdu udělal z lásky,“ prohodil. „Mám pocit, že tu někomu dlužím za sázku…“ Jeho proslov ale vyšuměl do ztracena.
     „A jak to probíhalo? Povídej, přeháněj!“ ptali se jeden přes druhého. Ruki byl opět v obležení plné pozornosti a dokonce i Kai měl co dělat, aby uhlídal tempo kuchyně. Ale sám přitom natahoval uši, co jen mohl, aby mu něco neuteklo. Po všech Kensukeho zákeřnostech, Rukiho trápení a Reitových vzdycháních nad pudinky, se na ně konečně usmálo štěstí a on měl o důvod víc se usmívat.

     Ruki si tentokrát i trochu oddechl, když mohl z kuchyně utéct. Ani netušil, jestli se víc omílal on a Reita, jejich věkový rozdíl, fakt, že jde o poměr mezi opatrovníkem a svěřencem, co na to asi Kensuke, nebo jiná z těch všech možných i nemožných věcí, nad kterou nahlas uvažovali. Za to moc dobře věděl, že další kolečko vyptávání ho čeká s Aoiem.
     „Vím, že v kuchyni se ti o tom nechtělo moc mluvit, ale jak to probíhalo?“ vyzvídal černovlasý, sotva za nimi zaklaply dveře. „Neudržel ses nebo se Reita vyznal?“ Nehodlal otevřít učebnici, dokud mu to Ruki nevysype. A jemu bylo jasné, že s ofuky se nikam nepohne.
     „Tak trochu obojí, ale začal Reita…“
     Prcek mu začal vyprávět, jak byl naštvaný blonďákovou nedůvěrou a žárlil na Kensukeho, o Reitovi, který se mu v ten den neplánoval vyznat, ale měl potřebu mu vysvětlit nastalou situaci. A zmínil se i o tom, jak ho odmítl, ale cítil se od té chvíle mizerně. Nevěděl, že je do něj pořád tak zamilovaný, a uvědomil si to až ve chvíli, kdy vyslovil tu nesmyslnou větu, že už je to za ním. Nejdřív se to snažil nevnímat, přesvědčoval sám sebe, že tyhle stavy už jsou pryč, ale cítil se stále mizerněji a měl nutkání se vracet ke chvílím před Kensukeho všetečným dotazem. Jako by své city dokázal uspat a při Reitově vyznání se znovu probudily.
     „Ale zatím se nic nezměnilo. Je to zvláštní. Nevím, co jsem si myslel, že se stane,“ pousmál se.
     „To přijde, vždyť jste pár teprve den.“
     „Asi jo… Je to ale příjemný pocit, nic neskrývat a prostě udělat, co chci. Přijít, políbit ho… i na něm je vidět osvobození,“ skousl si ret. „Snad si ale zvyknu na ty kamery. Večer jsme se zadívali na film a tulit se na gauči, když tam někde čumí Kensuke… Nemůžu to pomyšlení vyhnat z hlavy.“         
     „A co jiné pomyšlení? Tulení v ložnici třeba…“ 
     „Aoi!“ uchechtl se Ruki a plácnul ho po rameni. „Pořád spím ve svém pokoji, abys věděl.“
     Černovlasý se lišácky křenil, každého bavilo dostávat prcka do rozpaků. „A kdy plánuješ vyměnit svou postel za jeho? Stejně za ním pořád chodíš, měl bys ho aspoň na očích.“
     Ruki nesměle pokrčil rameny a cítil, jak znovu růžoví. „Já nevím. Možná bych ho měl na očích až moc…“
     „Až moc?“
     Nahlas si povzdechl, měl očekávat, že se řeč stočí k tomu jedinému. „Nedělej se, Aoi. Copak jste s Uruhou po sobě hned skočili? Ne že bych neměl chuť-“
     „Řekni rovnou, že jsi nadržený.“
     „-ale nevím, nedokážu si představit, nebo teda představit si dokážu až moc dobře, ale kdyby na to mělo dojít…“ Mluvit s Reitou na toto téma Rukimu připadalo jednodušší z pohledu svěřence a opatrovníka. A snad ještě snadnější nemluvit s blonďákem, ale s Aoiem či Uruhou. Ale zároveň nepotřeboval slova, pokud by na to došlo třeba hned, neodmítl by. Jen mu tváře hořely i při té myšlence a svírala ho nejistota. Obával se, že nebude vědět, co dělat, a co když Reitu nebude přitahovat, nebo se mu to s ním nebude líbit? Nevěděl, na co je Reita zvyklý, co očekává. „Připadal jsem si jako nemehlo už s přítelkyní, nebo spíš kamarádkou. Ale tehdy to bylo poprvé pro nás oba, takže to snad nebyl až takový trapas. Ale s Reitou to nechci zkazit, nebo aby si myslel, že jsem dřevo.“
     Černovlasý kupodivu ubral s popichováním a promluvil najednou docela vážně. „Toho se vůbec bát nemusíš. Chápu, že máš obavy, jaké to bude, ale nemysli na sex jako na vrcholový sport nebo jako by tě snad měla hodnotit porota. Reita není pitomec, aby na tebe nebral ohled, a nemysli si, taky je z toho určitě nervní.“
     Ruki se musel zasmát, to mu přišlo nemožné. „On? Z čeho? Vždyť ani nemám s čím srovnávat.“
     „O srovnávání nejde, ale taky je pro něj důležitý, aby se ti to s ním líbilo, aby na tebe nespěchal nebo na to nešel moc pomalu, aby nevybouchl… Koukni na to z jeho stránky – očekáváš, že má nějaké zkušenosti, a co kdyby sis potom řekl, že jsi ho přecenil?“
     Nemohl uvěřit, že se s Aoiem baví o sexu, natož tvářím, které během toho začaly chladnout, jako by si na tohle téma zvykal. Anebo ho možná uklidňovala představa, že pro blonďáka to taky není záležitost, která by ho nechávala chladným. 
     „Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ nadhodil a pousmál se.
    „Zezačátku jsem tohle dost řešil. Než jsme si s Uruhou začali, neměl jsem s chlapem vůbec žádnou zkušenost. Po internetu jsem žádné rádoby rady sehnat nemohl, za Reitou jsem s tímhle úplně jít nechtěl, a od Uruhy jsem se v té době taky moc nedozvěděl, protože on se na tyhle věci po tom všem necítil. A k tomu jsem se bál, že to nezmáknu, že to prostě fyzicky nepůjde, ať už ho mám rád, jak chci. Uruha měl zase svoje obavy. Ale zvládli jsme to a není důvod, proč byste to neměli zvládnout vy dva. Věř mi, obavy časem opadnou, a zjistíš, že někdy je z toho i pěkná komedie.“