Projekt Poslední šance (53. část)

 

 

     Ráno Rukiho vzbudilo zuřivé pípání budíku. Ani nemohl uvěřit, že existuje protivnější zvuk, než ten vycházející z přístroje v jeho pokoji. Poslepu zašátral na noční stolek, ale ne a ne najít správné tlačítko, aby ho umlčel.
     „Na boku, musíš ho zacvaknout k sobě,“ zamumlal Reita ještě v polospánku. Prcek se posadil, odvážně budík prozkoumal, a poté co našel správný čudlík, si konečně mohl vydechnout.
     Zpátky na stolek s ním málem třískl. „Jak tohle můžeš vydržet?“ ohlédl se po Reitovi a veškerá rozmrzelost snad jako kouzlem zmizela.  
     „Většinou mě budí mobil, ale nechal jsem ho vedle. Dobré ráno,“ usmál se blonďák a Ruki by se málem rozpustil při pohledu na něj.
     „Dobré ráno. Jak ses vyspal?“ ptal se a doufal, že mu během noci neumrtvil ruku, nebo ho nepraštil.
     „Hm… dlouho ne tak dobře.“
     Široce se usmál a natáhl se pro polibek. Jeho měkké rty dokázaly rozehnat i zbytek nepříjemného napětí, způsobeného náhlým probuzením. Pomalu se vyhrabal z postele a zamířil do kuchyně uvařit čaj a nachystat snídani.

     V příjemném rozpoložení a s jemným úsměvem na rtech došel chvíli před šestou do kuchyně, popadl zástěru a přichystal se na směnu. Na mysli měl neustále včerejší večer, uvolňující sprchu, usínání i probouzení s blonďákem. Možná proto se cítil, jako by ho někdo profackoval, sotva dorazil šéf kuchyně.
     „Dobré ráno,“ přihnal se Kai udýchaně, jako by zaspal. „Aoi, Ruki, Mabu… přes poledne a večer pomůže Yuki, kluci psali, že dorazí, fajn…“ mumlal si pro sebe a sjížděl je pohledem. Neprohodil ani jeden vtip, zatímco listoval mezi rozpisy.
     Ruki si nebyl jistý, jestli je jen nesvůj z opožděného příchodu, nebo spíš příletu jako velká voda, anebo je opravdu z něčeho nervózní. „Děje se něco?“ troufl se zeptat.
     „Inspekce?“ nadhodil Aoi a založil ruce.
     Brunet od šanonu ani nezvedl hlavu. „Jo, děje. Ale trochu jiná inspekce, než si myslíš. Vím, že se všichni snažíte, jsem s vámi spokojený, ale chci vás poprosit, ať opravdu vše klape. Nezakecávejte se v lokále ani u nikoho nahoře, xichty jak z učebnice.“ Konečně našel správný rozpis. S povzdechnutím odložil šanon na stolek a věnoval jim víc, než rychlý kontrolní pohled. „Včera nám, teda mně a Taiře, volala Maiyna učitelka. Musí prověřit, jestli pobyt v sousedství ústavu a má práce tady neohrožuje její výchovu. Chce si s námi promluvit a obhlédnout si to i tady.“
     Na několik vteřin zavládlo téměř hrobové ticho. Všichni rozuměli, co Kai řekl, ale nechápali důvod těchto slov.
     „Můžu mít dotaz, proč?“
     „Můžeš, Aoi.“ Brunet se tiše zasmál, až je překvapil, jak srdečný smích to byl a jak milý výraz se mu objevil ve tváři. „Děti vidí svět vlastníma očima a jsou úžasně upřímné. Když si ve školce povídali o rodičích, asi si dokážete představit, jak to Maya dokázala barvitě podat. Sám jsem zvědavý, co se ještě dozvím.“
     Ruki se neudržel, uniklo mu tiché uchechtnutí, kterým se černovlasý nakazil. Ačkoli s Kaiem soucítili, nemohli zabránit vlně smíchu, která vzápětí vznikla hlavně kvůli neúspěšnému dušení, jinak se pokusy nerozesmát nazvat nedaly.
     Aoi na svého šéfa pohlédl už s vážnějším výrazem a lehce ho poplácal po paži. „Neboj, Kai, budeme přímo okouzlující. Sama musí vědět, co děcka někdy nakecají. Omrkne to tady a ujistí se, že je všechno v nejlepším pořádku.“
     A činili se přesně, jak Aoi řekl. Ne že by si jindy nedávali záležet, ale snažili se extra dobře. Brunet byl celý den jako na trní, dokonce si ani nevybral naplánovanou dovolenou, ale žádná kontrola se nekonala.
     „Možná jen vyhrožovala,“ usmál se černovlasý, když mu večer přišel pomoct s papírováním.
     To si Kai nemyslel. „Nebo poslala někoho jiného. Kdoví,“ vydechl ustaraně a v hlavě přebíral další možnosti. Třeba prostě plánovala přepadovku, na druhou stranu, proč by potom předem volala? Nebo jí zkrátka něco nevyšlo. Konkrétní datum neřekla, pouze „v nejbližších dnech“, i když měl zkušenost, že to většinou znamenalo dříve, než později. A už to chtěl mít za sebou.
     I druhý den byl celý napjatý a jeho úsměvu chyběla obvyklá jiskra. Naštěstí přišli všichni v plném počtu a už včera viděl, jak se snaží, a vše opět fungovalo bez jediné chybičky. To ho trochu uklidnilo, i když celé odpoledne cítil jisté mrazení v zátylku.
     „Um, Kai,“ špitl Ruki, „myslím, že už je tady. Pokud to není umělkyně, tak nevím, která jiná ženská by se čančala, ale na prstech by měla zbytky barev. A taky si všechno prohlíží a čte.“ Snažil se mluvit co nejtišeji a opatrně, přesto Kaiův úsměv, lehčí než obvykle, v tu chvíli zamrzl.
     „Jaká se zdá…?“
     „Myslím, že bude v pohodě, usmívala se. Aoi už je u ní.“
     Brunet nenápadně nakouknul a ukázal na prcka zdvižený palec. Poznal ji okamžitě, ale raději zůstával v kuchyni. Až s ním bude chtít mluvit, ať si ho vyžádá.
     Neustále se ale kluků ptal, jestli jí chutná, jak se tváří, Aoi i Ruki ho však uklidňovali, že vše vypadá dobře. Navíc se mohli blýsknout v tom nejlepším světle, jelikož dveře restaurace se téměř netrhly, zimní a vánočně laděná výzdoba už byla hotová a jídlo si snad každý pochvaloval.
     Poté, co se dlouho očekávaná návštěva najedla a zaplatila účet, požádala Aoie, aby jí zavolal svého šéfa. Yuki byl připravený zaskočit, takže brunet mohl odhodit zástěru a jít. Vydechl si, nechal si popřát štěstí a s úsměvem vyšel z kuchyně na plac. Ani se nenadál a seděl u stolu naproti té dámy. Mile ho pozdravila a překvapila ho, že se netváří tak důležitě, jak si představoval.
     Kluci kolem nich občas nenápadně zakroužili, aby něco zaslechli, ale kromě vytržených slov neměli šanci cokoli postřehnout. Dle úsměvů na obou tvářích a častého „Maya“, které se dalo z jejich rtů i odezírat, šlo ale vše hladce.
     „Už tam mluví nějak dlouho,“ brblal Manabu a neustále hleděl po hodinách. Chtěl s odchodem počkat na Kaie, ale zdálo se, že to nemá cenu. „No nic, Dai už je tady, mám padla. Jdu se najíst a musím ještě dneska zpracovat knihu.“ Naložil si na talíř vlastní porci a zamířil do lokálu, aby si dal svůj pozdní oběd, nebo spíš brzkou večeři. Cestou očima zabloudil ke Kaiovi a jeho společnosti a na moment se zarazil. Nevěděl, jestli se mu to zdá, či blázní, ale ta ženská se sakra podobala někomu, koho znal. Až příliš na to, aby šlo o náhodu.
     Sedl si ke stolu a znovu k ní zabloudil pohledem, tentokrát mu ho mezi řečí opětovala. Jen krátce, ale brzy se k němu vrátila. Kai netušil, co se děje, v jednu chvíli se s učitelkou radí, jak svým dětem vysvětlit svou práci, když už to tedy nešlo uhrát na kuchařinu, a vzápětí jí oči utíkají někam za něj a málem zapomíná, co chtěla říct.
     „O-omlouvám se, ale to je jeden z vašich svěřenců?“ zeptala se mezi řečí a stále zírala do jednoho místa. Kai se ohlédl a zjistil, že se na ně Manabu dívá stejným způsobem. V tu chvíli myslel, že ho z něj trefí.
     „Ano, někteří svěřenci zůstávají na delší směny.“
     „Manabu…“ zašeptala v nedokončené otázce.  
     Kaie v první chvíli naprosto zmátla, ale nechtěl se ptát, jak to ví. Přikývl a snažil se skrývat své rozpoložení, vzápětí si však uvědomil, jak se jmenuje ona. Nanashi Haruka. Málem ho trefilo podruhé, přestože mohlo jít o pouhou shodu jmen. Nebýt tedy těch vzájemných pohledů.
     „Omlouvám se, že mluvím od věci, ale smím se zeptat, jak se sem dostal?“
     „Promiňte, ale nemůžeme podávat informace o našich svěřencích.“
     Trochu posmutněla. „Ah, chápu,“ přikývla. „Kde jsme to tedy skončili…“  
    „U toho, jak Maya záhadným způsobem přišla na to, co ve skutečnosti dělám,“ usmál se a nenápadně si odkašlal. „Když se nad tím zamyslím, možná to ani taková záhada není… Budeme se muset doma pořádně ujistit, že spí, než se dáme do řeči o práci. A tady sice byla jen jednou a na chvíli, ale mohla něco zaslechnout od lidí.“
     S jemným úsměvem přikývla. „Ano. Hlavně si s ní, prosím, promluvte a pokuste se jí to přiblížit, aby to pochopila. Víte, nechci z toho dělat aféru. Vím, že je vše v nejlepším pořádku a chápu, že vaši svěřenci nemají nic společného s trestanci, jak je obecně vnímáme, ani pro Mayu nepředstavují nebezpečí. Nicméně má nadřízená kolegyně je na taková témata velmi citlivá, hlavně kvůli zkušenostem z předchozího povolání, a v kombinaci s Mayinou živelnou povahou, obrovskou fantazií a ukecaností to dospělo až sem.“
     „Rozumím.“
     „Um, tak myslím, že to bude všechno. Žena vstala a brunet okamžitě s ní. Vzájemně se uklonili, v přátelském rozpoložení se i rozloučili, a zatímco se Kai vydal zpátky do kuchyně, slečna Haruka zamířila ke stolu za nimi. Když se Kai ohlédl, viděl, že se s ní Manabu objímá a zdraví se, jako by se dlouhá léta neviděli… Tak přeci jen mu asi něco hrálo do karet. Konečně si pořádně oddechl a s dobrým pocitem se vrátil k práci. Najednou mu hodiny utíkaly a než  se nadál, den dospěl ke konci.

     „Dobré ráno, Rei,“ usmíval se prcek od ucha k uchu a rovnou nachystal na stůl svačinu, samozřejmě až poté, co si u Reity vyzvedl polibek.
     „Dobré… Ani nevím, kdy jsi odešel. Jak to, že jsi byl v kuchyni?“ Pokud si blonďák dobře pamatoval, Rukiho pondělky nebyly pracovními dny.
     „Nakonec jsme nebyli ani v kuchyni. Pomáhali jsme Kaiovi se dvěma velkými troubami a pak nás učil, jak se správně dělá jeho vánoční koláč. Přihlásil jsem se jako dobrovolník na velké pečení.“
     Jako by se Reita až teď probudil a uvědomil si, že je prosinec. „A kdo je v kuchyni místo Kaie?“ Yuki, teď už jako plnohodnotný opatrovník, neměl moc času na zaplňování mezer.
    „Yuki se střídá s Yasunorim. Hayato věčně u někoho plní tresty, takže zatím stíhá. A mimochodem, šíří se drby, že má přijít někdo nový.“
     „Jo, taky jsem slyšel. Fajn, že Kensuke dělá nábor.“ Reita přitom myslel na vlastní odchod. Rád by svoji pracovnu někomu předal, než ji úplně opustí.
     Ruki tušil, nač myslí, a nechal ho bloudit v představách. Sám se stáhl do své hlavy a váhal, co odpoledne řekne Hiroko. Stále se mu nedařilo naučit Junův klavírní part. Žádost, aby si s ním Jun mohl zahrát, nebyla povolena, a on chtěl nejdřív zkusit, jestli to sám nedokáže, než to svěří někomu cizímu. Věděl, že Hiroko by hned našla vhodného adepta a Jun proti tomu nic nenamítal, jen žádal, aby mu to vystoupení natočili. I tak ho ale trochu hryzalo svědomí.

     Zkouška probíhala hned po jeho hodině. Nakonec uznal, že je to pro něj příliš velké sousto, a zůstal jen u zpěvu. Junova partu se ujal mladík s dlouhými hnědými vlasy až po lopatky. Ruki ho často vidíval hrát na dvoře basketbal, ale nikdy se s ním moc nebavil. Teď dostal příležitost zjistit, že tenhle o dvě hlavy vyšší kluk je docela sympaťák.
     Aoi se chopil kytary se vší grácií. Ještě před samotným nácvikem a při poslechu nahrávky se vyptával na význam skladby, aby se do ní mohl plně ponořit. Pro Rukiho bylo těžké vybrat si mezi ním a Uruhou, naštěstí to plavovlásek vyřešil házením hrací kostkou. Aoiovi padlo vyšší číslo a bylo rozhodnuto. Baskytaru Reita půjčil jinému opatrovníkovi a předával mu ji se slzičkou a strachem v očích, jako matka, která poprvé dává své dítě někomu na prázdniny.
     Zezačátku prcek málem litoval výběru bubeníka. Přes Kaiovo vášnivé rozehrávání nebylo slyšet vlastního slova a zřejmě ani on neslyšel jejich nadávky, nebo je přinejmenším nechtěl slyšet. Nikdo však neměl odvahu mu sprostě vyrvat paličky z rukou, tak raději postávali opodál, přeřvávali ho a smířeně čekali, než se vyblbne.
     „Jestli mám něco radši než vaření, tak je to hra na bicí,“ křenil se Kai od ucha k uchu a svá slova musel potvrdit dlouhým brakem. Očividně si této činnosti nedopřával moc často a plně využíval každé chvilky.
     „Ty to rozpaluješ takovým způsobem, že bys v kopáku mohl upéct kachnu,“ prohodil černovlasý a promnul si obličej. Najednou bylo až moc ticho, anebo všichni ohluchlí. Naštěstí si brunet vybil přebytečnou energii hned na začátku a dokázal se pak soustředit na důležité věci.
     Hiroko jako by čekala na tento moment. Vešla do dveří přesně ve chvíli, kdy ono ticho nastalo, a jala se všechny usměrnit se svým typicky přísným pohledem, ale laskavým úsměvem. Ruki byl vděčný, že se toho chopila, nedokázal si představit, jak by sám všechny komandoval.
     „Všichni jste s touhle písní obeznámeni a doufám, že jste si ji dobře naposlouchali, nemáme moc času. Pro připomenutí, začíná klavír a kytara, přidává se basa a bicí. Prosím tě, Kai, pokus se do toho moc nemlátit, ať je tu něco slyšet. Ruki, máš ten funkční mikrofon?“
     Prcek si mikrofon zapnul a zkusil do něj říct „doufám, že ano“. Jeho slova se rozlehla z reproduktorů v jasné odpovědi.
     Ohlédl se k dlouhovlasému mladíkovi i Aoiovi a kývnul, že je připravený. Uru, jako technická podpora, a Hiroko, jako největší kritik, stáli uprostřed místnosti a zaposlouchali se do prvních tónů.
     Klavír začal s úzkou melodií a kytarou, která ji podporovala a rozšiřovala. Baskytara jí vzápětí dodala hloubku a Kai jí na bicí upevnil rytmus. Snažil se krotit, ale přeci jen si popustil uzdu, když po úhozu do činelu odstartoval sloku, a nad tím vším se začal nést Rukiho hlas.
     Rukimu přišlo tempo o něco pomalejší, ale nechtěl skladbu přerušovat a začínat znovu. Snažil se zpívat, jak nejlépe dokázal, přesto i po prvním refrénu cítil, že to není ono. A zřejmě to tak necítil sám, anebo to Hiroko vyčetla z jeho výrazu.
     „Stop, stop. Trochu života… Já vím, že si nejste jistí, ale zkuste se u toho netvářit, jak na povinné školní exkurzi… Ano, Ruki?“
     „Mohli bychom to vzít o trochu rychleji?“ podal prcek svůj návrh a ulevilo se mu, že byl vzápětí uznán jako dobrá připomínka. Nejednalo se o žádnou baladu, přestože se to z táhlých frází ve zpěvním partu mohlo zdát.
     Píseň začala znovu, tentokrát se v ní Ruki cítil pohodlněji a očividně i ostatní. Jenže pořád se to nezdálo ono. Mysl, dech, hlasivky a všechno, co k tomu patřilo, bylo v pořádku, ale chybělo to základní. Nedokázal se pořádně uvolnit a ponořit se do jednotlivých tónů, do významu slov, které zpíval. Chyběl mu Jun, chyběl mu Kiisara, chyběla mu prostá radost z toho, co dělá. Nebylo to špatné, ale věděl, že to může a musí být lepší.
     „Byla to první zkouška, to se poddá,“ poplácal ho Uru po zádech, když si vzal kytaru a vyměnili osazenstvo, aby s nimi Ruki nacvičil i jejich píseň. To mu šlo o mnoho lépe. Netížily ho vzpomínky a srovnávání, viděl, jak se vedle něj Aoi i Uruha usmívají, když se dívají na sebe, nebo pokukují po opatrovníkovi, který si nejspíš hru na baskytaru připomínal po dlouhých letech a trochu se s tím pral, a Kai se za nimi křenil a držel se těsně pod hranicí, aby je nepřehlušil.

     „Jak to šlo?“ ptal se Reita, ale nejdřív chtěl polibek, odpověď až potom. Anebo možná dva polibky, nebo tři… Možná by si mohl chytit prcka kolem pasu a chvíli se s ním muchlovat, než ho pustí ke slovu.            
     „Hm, jaká že byla otázka?“ křenil se Ruki a vznášel se opět v sedmém nebi. Poté se ale myšlenkami vrátil k nácviku a snesl se o kousek blíž k zemi. „Mohlo to být lepší i horší, takže… docela dobře.“
     „To je na první zkoušku fajn výsledek, ne? Co moje holka, stará se o ni Masato dobře?“
     Plácnul ho po zadku, když znovu slyšel ta dvě slova „moje holka“, přestože tak Reita oslovoval jen svou baskytaru. „Neboj se, zachází s ní jako v rukavičkách.“
     Na dvě hodinky se zašil u sebe k učení, v takových chvílích musel být od blonďáka co nejdál a zavřený, aby ho ani neslyšel, jinak by se mu myšlenky okamžitě rozutíkaly. S každým dnem se cítil blíž závěrečným zkouškám, a přestože část nervozity opadla – přeci jenom všechny dílčí zvládl, všechno si neustále opakuje i od naprostých základů, tak by snad měl uspět, i kdyby nechtěl – nemohl se zbavit jakéhosi tichého tikání uvnitř hlavy pokaždé, co zahlédl sešit nebo učebnici.
     V pozdější odpoledne připravil svačinu a poté Reitovi pomáhal s rehabilitací. Musel uznat, že je na tom den ode dne lépe.
     „Nebolí?“ optal se, když se ho odvážil po zraněné paži zlehka pohladit.
     „Už ne. A ani mi nepřipadá tolik zatuhlá, nebo jsem si na to možná zvykl. Uvidíme, ve čtvrtek jdu na kontrolu a pro tebe mám úkol.“ Blonďák ho vzal jemně za bradu a políbil ho dřív, než se zvědavá ústa stihla zeptat, jaký. „Povezu se sám, takže bych byl rád, abys mě doprovodil… pro jistotu.“
     „Sám?“ zarazil se prcek. Ne že by mu nevěřil, ale maličko se té cesty obával.
     „Není to daleko a řídit zvládnu. Stejně se v tom provozu nedá jet rychle. A cestou zpátky bychom si mohli spolu sednout někam na oběd, co myslíš?“ 
     To už Rukimu znělo lépe. Usmál se a vtiskl Reitovi souhlasný polibek, nakonec trochu delší, než zamýšlel. Zdálo se, že rehabilitace s Rukim blonďákovi nesvědčí stejně, jako Rukimu učení s ním. Věnovali si potutelné pohledy, úsměvy, polibky… zůstali se k sobě tulit, zkrátka vše, jen ne to, co by měli. Ruki zvedl pohled ke stěně naproti gauče, kamera na ní byla stále odpojená. Usmál se, s pocitem většího soukromí, zdali se to dalo říct, se mu k Reitovi tisklo ještě lépe.