Projekt Poslední šance (55. část)

 

 

     Učení, trénink s Torou, grafy, zkouška na koncert, opět učení, relaxace, čtení, učení, kuchyně, další trénink, hodina klavíru s Hiroko a její přemlouvání, jestli opravdu nechce zahrát i něco na klavír… Ruki měl pocit, že se dny smrskly na polovinu, a nebýt Reitova důrazu na zbytky rozvrhnu, asi by mu celý prosinec splynul do jednatřiceti hodin.
     Od chvíle, co mu ze školy přišel časový harmonogram zkoušek, včetně rozpisu učitelů a zadání úkolu, na jehož vyřešení měl mít přesně měsíc, se jeho nervozita ještě zvýšila. Začínal nesnášet svůj pokoj, jelikož se tam chodil jen učit, a často se mu stávalo, že s učebnicemi i usnul. A budit se, protože ho někde tlačí roh učebnice, byl velký rozdíl, oproti sladkému polibku na dobré ráno.
     „Přestávka!“ ozval se Reitův hlas a neodbytné klepání. Věděl, že s tím blonďák nepřestane, dokud se nezvedne ze židle, neotevře a nevypne ten živý alarm polibkem.
     „Ještě chvilku, pořád jsem s tím úkolem nehnul.“
     „Učební čas vypršel. Hneš s tím odpoledne, teď utíkej pro oběd,“ usmál se Reita a poslal ho dolů do kuchyně. Ještěže ho dokázal přimět i na večery strávené filmem nebo čtením, jinak by si ho pořádně neužil.
     „Řekni mi, že jsem idiot,“ zasekl se prcek ve dveřích, sotva se vrátil i s kastrůlky.
     „Proč bych to dělal?“
     „Chtěl jsem klukům říct, že zítra ráno nepřijdu na zkoušku, kvůli Yuutarovi. Zapomněl jsem na to už včera.“ Zdálo se, že se Rukiho roztržitost stupňuje.
     „Tak utíkej zpátky, já to zatím nachystám,“ usmál se blonďák a těšil se, až tohle období pomine.

     „Co je to vlastně za úkol?“ opřel se mu bradou o rameno. Ruki si tentokrát vzal zadání do obýváku, začal si uvědomovat své vyhýbavé chování a už mu taky chyběla Reitova přítomnost. Sice ho trochu rozptyloval, ale zatím se mu nedařilo ani s absolutní soustředěností.
     „V podstatě něco jako slovní úloha. Tohle všechno,“ ukázal na složku se stohem papírů, „jsou podklady uzavřeného obchodu fiktivní společnosti s jinou fiktivní společností. Informace o nich jsou tady,“ ukázal na další složku. „V podstatě musím udělat rozbor, jak výhodný případně nevýhodný ten obchod je, vyhodnocení rizika, samozřejmě i nějaký osobní náhled na věc… To už mám skoro hotové.“
     „Ale? V čem je problém?“
     „Je tam někde chyba. A musím ji najít, opravit, okomentovat. Ale ať se na to dívám, jak chci, žádnou nikde nevidím.“
     Blonďáka to překvapilo, čekal by něco jako ročníkovou práci, nebo vytvořit sám nějaký projekt… i když to už měl Ruki nejspíš za sebou v předchozích ročnících.
     „Mám pocit, že je to naschvál. Žrout času. Něco jako ‚jestli jste se neučili doteď, ten měsíc vás nezachrání‘. A zkoušky mají připomínat spíš letecký den.“
     „Co když je řešení, že tam žádná chyba není?“
     To už prcka také napadlo, ale dost o tom pochyboval. Množství všech papírů, podkladů, fantazie, s jakou vymysleli obě společnosti… někde tam musela být chyba a stále ji přehlížel.
     „Zítra po cvičení zajdu za Aoiem. Potřebuju si pročistit hlavu a na chvíli vypnout komplikovaný způsob myšlení. Mám pocit, že ten háček musí být do očí bijící.“
     „Ty to vyřešíš,“ líbnul ho blonďák do vlasů a vrátil se ke své práci. Přesto mu oči často utíkaly k prckovi a vždy se musel usmát, když zahlédl, jak hryže tužku, a jeho pekelně soustředěný výraz.
     „Mám toho dost,“ sekl Ruki s tužkou po další půlhodině. Bolelo ho za krkem, oči měl podrážděné a nechtěl skončit i s podrážděnou náladou. „Jdu se protáhnout. Máš něco na praní? Že se vlastně ptám…“ usmál se a vstal, aby si došel pro prádelní koš. Naházel do něj své věci a vzápětí probral i oblečení v blonďákově koupelně. „Za chvíli jsem zpátky.“
     „Nikam se nehnu,“ poslal mu Reita vzdušný polibek a ještě malý moment se díval na dveře, za kterými Ruki zmizel. Musel se usmívat, nemohl uvěřit, jak přirozeně přešli na tento režim. S povzdechem se vrátil do reality a sklonil se zpátky nad vlastní podklady ke školení. Nestihl však dočíst ani stránku, prcek už byl zpátky. I s košem plným prádla.
     „Je tam zamčeno?“ podivil se blonďák.
     „Ne, ale… řekněme… že obsazeno,“ usmál se Ruki, s lehce růžovými tvářemi. „Nerozebírej to.“
     „Neříkej mi, že všechny pračky běží, dneska by tam naopak neměl být nikdo. Asi jsem ti o tom neřekl, ale kamerový systém je v celém sklepě vyřazený, bude se najíždět na nový. Všichni svěřenci, kromě těch ve lhůtě, mají vstup zakázaný. Ty jsi samozřejmě výjimka, poslal jsem tě.“
     „No… Aoi a Uruha jsou ve lhůtě oba, takže… si šli vyprat spolu.“ A při pomyšlení, jak si krátí čas, mu málem znovu naskočila růžová do tváří. Zaslechl je, sotva otevřel dveře, a jen o vteřinku později je i uviděl. Uruhu, pevně svírajícího Aoie kolem pasu a krku, zatínajícího mu prsty do kůže, až mu naskakovaly na rukou žíly. Stejně tak držel černovlasý jeho stehno, druhou rukou se zapíral o hranu pultu, aby mohl ještě silněji přirážet. Rty měl přisáté na jeho krku, který Uruha tak zakláněl a nechal z něj vycházet zvuky, které v prckovi probouzely hormony, jaké v něm dosud ani nebyly. I plavovláskova tvář se zasněným výrazem byla napjatá, usmíval se, mezitím, co si skousával ret. Svíral Aoie stehny, přestože mu jedna nožka neustále klouzala z jeho pasu. Aoi se odlepil od jeho šíje, vášnivě na něj pohlédl. Díval se na něj, dokud si jeho pohled Uru neuvědomil. Spojil s ním své rty a částečně se utišili, ale jejich náruživost snad ještě vzrostla…
     Ruki zůstal ve dveřích jen na okamžik, jen než si uvědomil, co se děje, a než tiše vycouval. Ale všechno, co za těch pár vteřin viděl, se mu v mysli promítalo, jako by šlo o několika minutový snímek.
     „Fajn, pochopil jsem,“ uchechtl se blonďák. „Teď jen doufejme, že už to fakt odpojili.“
     „Zřejmě je vášeň pohltila dřív, než je to stihlo napadnout.“
     Reita se lehce pousmál, prohlédl si to drobné stvoření, které se zdálo lehce v rozpacích, že při něčem přistihlo své kamarády. A nejen v rozpacích, a možná to ho tak zneklidňovalo.
     „Hm… průběžně by měli vypnout kamery na každém patře, takže i tady…“
    „Rei, sotva se moje fantazie uklidnila,“ povzdechl si prcek a pohlédl na hodiny. Doufal, že podruhé už je tam nenačapá. I když by u těch dvou věřil i myšlence, že by počkali, než si tam zařídí svoje, a po jeho odchodu by pokračovali, jako by se nic nedělo. Při jeho druhé návštěvě prádelny se tam však nikdo nenacházel, a stejně tak, když si šel už pro čisté prádlo.

     Ráno přišlo dřív, než si stihl uvědomit. Usnul, sotva se k Reitovi přitulil, a najednou zvonil budík. Se zamručením zabořil obličej do Reitovy hrudi, než se odvážil tu pípající věc vypnout.
     „Dobré ráno,“ zamručel. Zdálo se, že Reita se tak rychle neprobudil, ale vypadal odpočatě.
    „Dobré ráno, Ruki,“ odpověděl mu a políbil ty něžné, rozespalé rtíky, které si vzápětí zívnuly. Také se mu nechtělo vstávat, obzvlášť když prcka třímal v náručí, ale za dvě hodiny už museli být někde jinde.
     Oblékli se a nachystali na cestu, blonďák pro jistotu zkontroloval povolenku a nasnídat se zaběhli do restaurace. Ruki se z návštěvy léčebny tetelil nervozitou a skoro nic do sebe nenasoukal. Ani z Erumy si nepřipadal takto vykolejený, ale u něj přeci jen věděl, co očekávat. Teď si nebyl jistý ničím. Reita ho ani neuklidňoval, jen mu občas stiskl ruku, nebo se ho snažil pohledem podpořit, aby se nebál.
     „Co když bude naštvaný?“ prohodil prcek po chvíli cesty. Na mysl se mu vydrala představa nepříčetného Yuutara, kterého musí svázat do kazajky a nacpat sedativy. Konec konců, nebylo to tak dlouho, kdy i on dostal dávku sedativ, protože nedokázal zvládnout nápor svých emocí.
     „V jeho případě by i to bylo dobře. Jakákoli reakce by byla prolomením nezájmu.“
     „A když ho nebudu zajímat?“ Uvědomil si šílenou věc, že by se raději znovu střetl s Erumou, než vidět Yuutara v zuboženém stavu.
     „Tak to aspoň zkusíš. A můžeš to kdykoli zkusit znovu. Neboj, budu tam s tebou,“ pousmál se Reita a položil mu dlaň na koleno. Tentokrát ne ve vyzývavém gestu, ale pro připomínku, že ho má vedle sebe.
     Dorazili k vrátnici, kde jim zkontrolovali průkazy a povolenku. Starší muž v uniformě jim ukázal, kde mají zaparkovat, a znovu zalezl do svého kamrlíku, aby jim otevřel závoru. Ruki se raději moc nerozhlížel a snažil se pomalu dýchat, aby ukočíroval stále větší nervozitu. Kousek od vyšší střední, kterou navštěvoval, se nacházela také psychiatrická léčebna, ale žádnou závoru ani vrátného tam neviděl. Lidé přicházeli a odcházeli, jak chtěli.
     „Většinu pacientů sem odešle soud. Proto ta opatření. Budou nás kontrolovat i vevnitř,“ vysvětlil mu Reita a zajel na malé parkoviště. Vypnul motor, ale nevycházel hned. Natáhl se k Rukiho tváři, aby ho pohladil a úsměvem trochu rozptýlil. „Připravený?“ zeptal se.
     „Víc připravený už nebudu,“ vydechl prcek a natáhl se k němu. Jen zlehka se jejich rty objaly, ale o to déle k sobě zůstaly přitisknuté.
     Ruki si velmi vážil blonďákova gesta a zároveň i odvahy držet ho za ruku. Pustil ho až v okamžiku, kdy museli znovu ukázat doklady a odložit všechny věci do košíku. Následně jeden po druhém prošli rámem a přeci jen se prcek pousmál, když Reitu obrali o pásek v kalhotách.
     „Aspoň nějakou šňůrku mi mohli dát,“ tiše brblal, když si je každou chvíli potahoval. Věděl, že nějaká kontrola proběhne, ale že bude až tak důsledná? Co si mysleli, že by s ním udělal?
     „Snad to není daleko.“ Rukiho odpověď byla stejně tichá, přesto si oba připadali, jako by křičeli na celou chodbu. Vše kolem bylo bílé, stěny, oblečení personálu, lavičky na chodbách, zábradlí i pojízdné stolíky s léky. Jen podlaha měla šedý nádech a dveřím výtahu nechali kovový vzhled, stejně jako mřížím v oknech. Divili se, že sestřička, která je doprovázela, měla černé vlasy a zdravou barvu ve tvářích. Ruki nevěřil, že by někde mohlo být ještě stísněnější a chladnější místo, než lékařské zázemí ústavu, a teď viděl, jak moc se mýlil. Nechápal, jak se v takovém nepříjemném prostředí může někdo léčit. Dávalo mu všelijaké pocity, jen ne naději, že něco bude lepší.
     Cílové patro vypadalo snad ještě hrůzněji. Maličké pokoje měly ve stěnách okna do chodby, jako by pacienti byly rybky v akváriu.
     „Jeho ošetřovatelka, Hashimoto Mizue,“ vyrušila je sestřička z cest myslí a uklonila se. Vzápětí zmizela za rohem, jako by s nimi vůbec nešla, působila spíše jako robot, než člověk. Yuutarova ošetřovatelka byla naštěstí o něco málo příjemnější, přestože jen naoko. Omluvila se kolegovi a vyšla z malé kanceláře, nebo spíše ohrádky se stoly, počítači a skříňkami. Prcek jejich obsah hádal na dokumentaci a léky. 
     „Suzuki Reita, mluvili jsme spolu po telefonu. Tohle je Matsumoto Ruki.“
     Ruki se nejistě uklonil. Nevěděl proč, ale nevěřil té ženě ani kousek jejího úsměvu, a jako by její oči říkaly „to je ten delikvent, kterému to prošlo“.
     „Ano, už jsem vás očekávala. Yoshizawa odmítá jakoukoli léčbu. V nemocnici občas reagoval na podněty, sice negativně, ale přeci jen proběhla reakce. Po převozu sem se ale úplně uzavřel, odmítá mluvit, dokonce i jíst. Vlastně ani neodmítá, není duchem přítomný. Pokoušeli jsme se kontaktovat rodinu, bratr s ním nechce mít nic společného a sestra přislíbila návštěvu, ale ještě se tu neukázala. Otce už bohužel nemá a matka je neznámá.“
     „A co druhý otec?“ zeptal se Ruki.
     „Druhý otec?“
    Očekával zmatení, ale nebylo se čemu divit. Snad kdyby řekl otčím, setkal by se s větším porozuměním.
     „Jeho otec si našel partnera, se kterým ho odmalička vychovával. Yuu měl dvanáct, když mu zemřel biologický táta, a skončil v domově pro nezletilé. Yuutaro si myslí, že ho druhý táta zradil, podle mě ale nikdy nedostal příležitost se o něj postarat.“ Ruki věřil, že i přes veškerou zášť by ho rád viděl. „Nic bližšího bohužel nevím.“
     „To stojí za uvážení,“ řekla hlasem, jako by oznamovala odjezd vlaku. Slovo „uvážení“ se ale Rukimu vůbec nelíbilo.
     Vybídla je k jednomu z malých, ale širokých, obdélníkových oken a upozornila je na možná rizika. Nedoporučovala jim příliš se přibližovat, kdyby se ledový klid proměnil v náhlou agresi. Tato slova prcek okamžitě pouštěl z hlavy. Zahleděl se přes sklo na vyhublé tělo a tvář pobledlou a strhanou, jako by měl Yuu snad o deset let víc. Ležel s hlavou odvrácenou na opačnou stranu, možná spal nebo se díval z okna, ale kromě slabého a pomalého dechu se nehnul ani o milimetr.
     „Můžete jít dovnitř,“ probral ho opět nápadně nadnesený hlas. Ohlédl se po Reitovi, rád by ho měl u sebe, ale cítil, že to není dobrý nápad.
     „Půjdu sám,“ oznámil mu, co nejklidněji zvládl. Stiskl kliku a byl překvapený, jak lehce jdou dveře otevřít. Marně ale hledal kliku na druhé straně, musel je nechat zaklapnout. V uších mu málem trhlo, jak hlasitý to byl zvuk v tak maličké a tiché místnosti. Jen postel, stolek se židlí a zástěna se sociálkou.
     „Ahoj, Yuu…“ pozdravil tiše, ale ani to s mladíkem před ním nehnulo. Takto zblízka vypadal ještě víc nemocný a div že hadička z kapačky nebyla silnější, než jeho ruka. Přešel na druhou stranu, aby se mu dostal do zorného pole. Kašlal na varování, sedl si přímo na kraj postele a vzal do dlaně tenké, kostnaté prsty. „Promiň, že jsem nepřišel dřív,“ špitl, druhou rukou přikryl žilnaté zápěstí a zlehka ho pohladil. Přestože neměl možnost se dřív ukázat, ani by ho to bez Reity nenapadlo, měl potřebu začít něčím vstřícným.
     Mladíkovy oči se nepřítomně upíraly z okna, ale po tomto gestu a při dalších slovech se na Rukiho podíval. Zkoumavě si ho prohlížel, jako by se ho snažil poznat. Trochu přimhouřil víčka a zdálo se, že ví, kdo u něj sedí. Pořád ale nepromluvil, ani se nijak nepohnul.
     „Vím, že mě poznáváš,“ zkusil se prcek pousmát, stále bez jakékoli reakce. „Nemusíš mluvit, jestli nechceš. Můžu povídat jen já,“ řekl tichým hlasem a sám nevěřil, jak klidně zní. „I když nevím, o čem bych měl… S Junem teď nejsem v kontaktu, ale je v pořádku a jeho opatrovník je taky fajn. Možná…“ na chvilku se odmlčel, „možná bych ti mohl říct o ústavu, nic jiného teď ani neznám. Ale asi by tě nezajímalo, jak chystáme vánoční koncert a vaříme pudink v desetilitrových hrncích,“ uchechtl se, ale rychle se zase odmlčel. Uhnul pohledem, připadal si hloupě.
     „Ruki… povídej o čemkoli.“
     Zpozorněl, ani by nevěřil, že zaslechl jeho hlas, kdyby Yuutaro svá slova nepodpořil slabým stiskem ruky. Pořád se na něj díval a opravdu se zájmem. Ruki si uvědomoval, že je po dlouhé době jediným člověkem, kterého Yuu skutečně vnímá. Srdce mu poskočilo radostí, ale jako by se zároveň semklo tíhou odpovědnosti.
     Natáhl se, aby mu odhrnul pramen vlasů, který mu spadl do očí. Yuuovi byl pravděpodobně ukradený, ale prcka rozčiloval. Lehce se usmál, zpátky stiskl jeho ruku a začal mu vyprávět o ústavu poslední šance. O opatrovnících, svěřencích a jejich pracovním vztahu, povinnostech i volném čase. Povídal, jak chystají vánoční koncert a jak je sám zvědavý, jestli bude probíhat podobně, jako koncert v červenci, řekl mu i o písni, kterou s Junem a Kiisarou skládali. Rozesmál se při vyprávění, jak vařili velkou dávku pudinku na koláče, které od začátku prosince prodávají, a je o ně takový zájem, že málem nestihnou ani ochutnat. Na Vánoce mají spoustu objednávek předem a těší se, jak budou na velkém pečení válet těsto, oškrabovat celé bedny jablek a snažit se nepřipálit litry mléka. Připadal si hloupě, ale zdálo se, že Yuutaro soustředěně poslouchá, a tak pokračoval dál a dál.
     „Nebylo snadné to přijmout a zvyknout si, ale když si připustíš, že ti chtějí pomoct a chceš si nechat pomoct, dokonce se ti tam zalíbí. Ani to nejde brát jako trest, nazval bych to spíš osobnostním rozvojem. A musím přiznat, že se najde prostor i pro rozvoj milostných vztahů…“
     Yuutarův výraz se změnil, pootevřel rty, ale nic neřekl, jako by si svou otázku rozmyslel. Ruki se však dovtípil.
     „Já vím, říkal jsem, že ústavy jsou rozděleny na ženské a mužské, ale tuhle orientaci tam nikdo neřeší. Naopak je asi výhodou, protože pokud jsi heterosexuál, máš šanci se s holkama vidět jen při společných akcích, nebo pokud se vydáš na práci nebo kurz do města. I když mám podezření, že za jedním z kuchyně chodí nějaká holka do restaurace… nikdy si neobjedná, dokud za ní nepřijde on,“ uchechtl se. Snažil se být pozitivní, ale viděl na něm, že poslouchat jen vrkání o tom, jak si užívá odpykávání trestu a dávání se do kupy, asi nebylo úplně nejvhodnějším tématem.
     „Víš… občas to taky není tak růžové. Prostě se stávají věci, se kterými se musíš vypořádat, ale máš tam na to čas a přátele, kteří ti pomůžou.“
     „Nezasloužím si přátele…“
     Ruki se obával, že řekl něco špatně, Yuutarovi se najednou z oka vykoulela slzička a za ní další, dokonce ho přinutily vymanit se z jeho držení a otřít si tvář.
     „Ale samozřejmě, že ano, každý by měl mít-“
     „Ruki… Copak si nevzpomínáš, jak jsme se k tobě chovali? Posmívali jsme se ti… jen jsme tě využívali, nikdy jsme ti s ničím nepomohli, naopak… Ani s Junem to nebylo slavné, ale když jsi přišel ty… Eruma byl na začátku nadšený, ale když zjistil, že máš svědomí a dokázal jsi ho probudit i v Junovi… A teď jste jediní, kteří můžou něco dokázat.“
     „Nech to být, Yuu. Tohle je minulost-“
    „Nikdy nemůžeš minulost vymazat. Já… nemůžu uvěřit, že jsi tady. Napočítal bych snad na prstech jedné ruky, kolikrát jsme ti řekli tvým jménem, ale nespočítal bych tu spoustu sprostých přezdívek. A způsob, jakým jsme se o tobě bavili… Přesto jsi přišel a ne proto, abys mi to vrátil. Eruma tě kvůli mně málem zabil. Neudělal jsem nic ani ve chvíli, když se Eruma vrátil a s úsměvem se mě zeptal ‚Tys věděl, že má Kiisara astma?‘ a zatřepal mi před očima jeho inhalátorem. Třeba bych ho ještě zachránil, kdybych…“ Yuu nedokázal zastavit příval slz. „Nezasloužím si přátele, nemám nárok ani na život. Měl bys odejít a nenávidět mě.“
     Slyšet taková slova nebylo snadné, ale Ruki věděl, že každičké je úspěchem. I každý pohled, který mu Yuu věnoval, byl dobrý výsledek. Klidně by se mohl zvednout a splnit jeho přání, už jen za všechny nadávky, jaké mu tehdy ještě modrásek věnoval. Měl před očima jeho smích a vyčítání, aby přestal být nervózní. Slyšel znovu bouchání na dveře, aby se s Junem uklidnili, když se zrovna pohádali…
     „Jo, asi bych měl,“ povzdechl si. „Ale nenávist je snadná, stejně jako utápět se v sebelítosti. Co dokážeš tím, že nebudeš jíst a budeš tu léta ležet? Ty sem nepatříš, nejsi blázen, jenom jsi líný se sebou něco dělat. Vím, že bez pomoci to nejde, ale obávám se, že tady ti pomůžou opravdu jen do hrobu. Yuu, tohle z tebe udělal Eruma, a já nechci, aby zničil další život. Postav se mu, kvůli mně i kvůli Kiisarovi.“ Vzal jeho ruku opět do dlaní, počkal si na pohled, který mu utíkal.
     „Není jedno, jestli ležím tady, nebo ve vězení?“
     „Ne,“ zakroutil hlavou. „Z vězení se dostaneš, ale odsud ne. A pokud budeš spolupracovat, nebude to tam muset trvat dlouho. Věci se dají zařídit i lépe, ale musíš se sám přičinit,“ snažil se přesvědčovat, jak nejlépe dokázal, ale věděl, že Yuutaro si to musí nechat projít hlavou. Tady na to měl dost klidu i času. „Pokud bys chtěl, mohl by ti to Reita vysvětlit.“
     „Ne, to není potřeba.“
     „Yuutaro… jestli nechceš, aby tě Eruma pořád držel v hrsti, a aby Kiisarova smrt byla úplně zbytečná, udělej se sebou něco. Můžu se za tebou znovu stavit, přinést ti i nějaké věci, ale než tě vídat takhle, radši tě neuvidím vůbec.“
     V hrudi se mu cosi sevřelo. Zachvátil ho pocit, že to svými posledními větami celé pokazil. Měl být rád, že ho Yuu vůbec vnímá, ne ho začít poučovat a dokonce mu dávat ultimáta. Znervózněl, uhnul očima, ale nepouštěl ho.
     „Jen…“ začal tiše, „nechci, abys všechno zahodil. Už jsem se cítil, jako odpad, vím, jaké to je, když nejsi dost dobrý, když tě nenávidí ti, kteří by tě měli milovat. Upneš se na přátele, kteří tě stáhnou, a nakonec máš pocit, že ani jim nestačíš… ale sám vím, že tohle není jediné, co můžeš zažít. Nejsme jediní lidi na světě, život nenabízí jen jednu příležitost a uvědomění si chyb není konec, ale začátek.“
     Yuutaro opět mlčel a pohled směřoval z okna. Zdálo se, že ho návštěva už dost vyčerpala, možná by měl i chuť si jeho slova přebrat, ale ne dost sil. Ruki přemýšlel, co by mu tam mohl zanechat, nějakou připomínku, aby si vzpomněl na jeho slova, až se vzbudí. Nějakou malou motivaci…
     „Hned jsem zpátky.“
     Zaklepal na dveře, aby mu Reita otevřel, ale jen ho požádal o fix nebo nějakou propisku. Blonďák se na moment zarazil, ale poté požádal Yuutarovu ošetřovatelku. Odmítala, ale nakonec povolila pod Rukiho naléháním, že se mu nechystá nijak ublížit.
     S tenkým fixem se usadil zpátky k Yuutarovi a vzal ho za předloktí. Slyšel vrznutí dveří, dokázal si představit, jak ho ta ženská hlídá a propaluje pohledem, jako by mu snad mohl podřezat žíly. Nevšímal si jí a nakreslil mu kousek od zápěstí velkého motýla. Yuu měl takového na počítači, tmavě modrého s bílo-šedou lebkou na rozevřených křídlech. Nasprejoval si ho i na zeď, chtěl si ho nechat vytetovat, ale nikdy se k tomu nedostal. Ruki vykreslil každý detail křídel propletených žilkami, ale lebku vynechal.
     „Stavím se za tebou zase po Novém roce. Kdyby cokoli, číslo na Reitu tady mají,“ pousmál se, ale když se nedočkal žádné reakce, jen mu lehce stiskl ruku a vstal. Naposledy se u dveří ohlédl, než prošel kolem ošetřovatelky ven.

     Reita si netroufal vyzvídat na chodbě, ne s nastraženýma ušima ošetřovatelky a následně s doprovodem sestřičky. Počkal si, až se posadili v autě a po očku se na prcka podíval. Schoval mu pramen vlasů za ouško, aby mu viděl do tváře, ale nezdálo se, že by chtěl začít sám.
     „Jak to s ním vypadá?“ optal se nejistě, ale s nadějí v hlase. Připadalo mu, že u něj Ruki seděl docela dlouho, a očividně to šlo lépe, než by kdokoli očekával.
     „Myslí si, že si nezaslouží přátele, že by neměl žít. Vyčítá si každou nadávku, kterou mi věnoval, myslí si, že Kiisara umřel kvůli němu, prý bych ho měl nenávidět,“ vydechl Ruki a nepřítomně přebíral prsty na rukou. „Měl bych na něj být naštvaný a vlastně… tak trochu jsem. Bolí, když si vzpomenu, jak se ke mně choval. Většinou mi říkal ‚posránek‘, na druhou stranu, kdo by tuhle přezdívku nepoužíval, když ji vymyslel Eruma. I Jun se občas neudržel, když jsme se nepohodli. Jenže pořád jsem s ním strávil nějaký čas a vím, že tohle z něj udělal Eru. Nechci, aby přežíval v komkoli z nás… a vím, že nejvíc by měl pykat on. Snažil jsem se mu trochu promluvit do duše, ale nevím s jakým výsledkem.“
     „Skvělý výsledek je to, že s tebou mluvil. Už to je velký krok kupředu.“
     „Já vím, ale stejně tak by se bavil i s Junem. Prostě máme společného nepřítele… S tou ženskou bych nechtěl mluvit ani já a něco mi říká, že ona nemá zájem někoho léčit. Yuutaro není žádný blázen a nevěřím, že by se zabil, kdyby k tomu měl možnost. Chce zemřít, ale netroufne si na to sám. Kdybys ho měl na starost ty, věřím, že za týden je v pohodě.“
     Reita se tiše zasmál, nechtěl tuto situaci zjednodušovat, ale Rukiho důvěra v jeho schopnosti mu pohladila ego. „Příliš mi lichotíš. Ale uznávám, že ta ošetřovatelka nebyla sympatická ani mě. Snažil jsem se od ní něco zjistit, ale nebyla moc sdílná, a myslím, že ti dost záviděla, že na tebe Yuu reaguje.“
     K dalším slovům se ani jeden z nich neměl. Blonďák tedy nastartoval a vyjel z areálu. Původně zamýšlel vzít prcka někam alespoň na čaj a něco malého, místo dopolední svačiny, ale vzhledem k náladě zamířil raději rovnou do ústavu.
     „Reito, myslíš, že se dá odsedět část trestu a pak zbytek odbýt v ústavu?“ zeptal se prcek po chvíli ticha.
     „To nevím, o takovém případu jsem ještě neslyšel, ale můžeš se zkusit zeptat Kensukeho. Přemýšlíš nad Yuutarem?“
     „Jo. Určitě ho zavřou, jel v tom skoro od chvíle, co odešel z děcáku. Sice nekradl, ale to s těmi počítači je pro zákony snad ještě horší, ne? Navíc by za ním už musel někdo z projektu přijít…“
     Blonďák mlčel, nechtěl mu dávat falešné naděje ani ho okamžitě utvrdit v jeho názoru. Soustředil se na příjezdovou cestu, prosolený a rozpuštěný sníh stihl znovu zamrznout. Věděl ale, že prcek nějakou odpověď očekává. Zaparkoval pod stříškou a mlčky vystoupil, promluvil až ve chvíli, kdy s ním ruku v ruce kráčel chodbou.
     „Víš, Ruki, pro mě osobně je horší někoho zmlátit. Nemyslím ve rvačce, když dvěma rupnou nervy, ale někde jen tak, pro zábavu. Nebo si vzpomeň na Sagaru a Sagawu, zbili tě a svázali v lese, jen kvůli tvé orientaci… oproti tomu mi vytvoření časové smyčky nebo nabourání se do kamerového systému připadá jako menší zlo. Jenže otázkou je, jak se na to budou dívat z právního hlediska… Navíc tyhle činy z něj dělají významného komplice.“ 
     „Já vím,“ špitl Ruki, ale trochu ho to mrzelo. Cítil, jak ho Reita objal kolem ramen. Lehce se usmál a opřel se o něj. Víc už se o Yuutarovi bavit nechtěl. Spadl mu kámen ze srdce, že na tom Yuu není tak hrozně, jak se se všemi řečmi kolem léčebny zdálo, a doufal, že si vezme k srdci aspoň něco z toho, co mu dnes řekl.