Projekt Poslední šance (48. část)

 

 

     Zabořit se do učení viděl jako jediný způsob úniku. Přinutit se k soustředění byl sice nadlidský úkol, ovšem čas hrál proti němu a nezbývalo, než sedět, číst ty samé řádky stále dokola, počítat další a další příklady, řešit úkoly a přelouskávat anglické texty. Ve chvílích odpočinku si vytáhl žehličku a chystal si oblečení, rovnou to vzal i s Reitovým, přestože v ložnici se ukázal jen občas. Věděl, že blonďák na něj nebude hulákat, ať už by se stalo cokoli, a přeci jen ho nechtěl mít na svědomí.
     Ve středu večer se u nich objevil Tora, aby se s prckem domluvil na odvozu. Ruki si oddechl, že ho nepoveze Yasu nebo Kensuke, a rovnou to na něj zkusil se žádostí o zastávku v kadeřnictví.
     „Uruha mi nabídl, že se můžu stavit. A jemu to taky pomůže, musí se na někom cvičit.“ Pousmál se, dokonce to na něj zkusil i svým psím pohledem. Viděl, že tím Tora není nadšený, neřekl mu jednoznačné ano ani ne. Po chvilce zamyšlení bylo jediným jeho slovem „počkej“ a na to zmizel u blonďáka v ložnici.
     Když se vrátil, vypadal smířlivěji. „Dobře. Přes zkoušku na tebe počkám a pak tě vysypu u střediska, než si vyřídím svoje záležitosti. V devět vyjíždíme, buď nachystaný.“
     Ruki poděkoval a sotva Tora zmizel, zamířil za Reitou. „Díky, že jsi mi to povolil.“
     „Na takové věci nepotřebuješ povolení, chodí tam všichni. Tora je jen nesvůj, když má někoho nechat venku bez dozoru.“
     Tím spíš, když jde o něj, napadlo prcka. „No a nemám někomu říct, abys tu ty nebyl bez dozoru?“ zeptal se. Trochu ho znervózňovala myšlenka, že by Reita běhal po bytě a stihl dohnat práci nejmíň za dva dny.
     „Kensuke se tu ještě neukázal, tak budeme mít o čem povídat,“ uklidnil ho blonďák, i když vzápětí si uvědomil, že povídání s černovláskem může prcka rozhodit víc, než kdyby zůstal sám.

     Myšlenky na Kensukeho Rukimu nedaly ani po cestě na zkoušku. Seděl vedle Tory jako pěna, zabraný do úvah o těch dvou, a s tápáním, co by mohlo být tématem jejich konverzace. Ústavní drby se nabízely samy, ale snad nebyly tak výživné, aby je probírali celou dobu. Možná měl Kensuke s blonďákem i nějaké papírové vyřizování a proto mohl tak snadno opustit kancelář a osobně se mu věnovat. Ale co na tom záleželo, ať si drbou o čemkoli…
    Přeprogramoval svou mysl na školu a srdce se mu rozbušilo, sotva dorazili k velké prosklené budově. Tora našel místo hned naproti schodům, zaparkoval a doprovodil prcka až ke třídě, kde probíhalo jeho přezkoušení. Stejně jako Reita si neodpustil chození po chodbě a pročítání nástěnek, akorát jimi nevypadal tak zaujatě a neměl potřebu se překlánět, aby přečetl i spodní část.
     „Hodně štěstí,“ popřál Rukimu, než mu zmizel za dveřmi i s porotou učitelů. Prošel si další nástěnku, posadil se na lavičku a vytáhl mobil, aby se na chvíli zabavil.
     Ruki se snažil působit co nejklidněji. Neutíkal pohledem ke třídnímu, který si procházel jeho poznámky a namátkou si prohlížel jeho cvičení, přestože pokaždé koutkem oka viděl, když se na něčem zasekl. Snažil se soustředit na profesorku a na její otázku, tu stejnou, která ho při minulém přezkoušení rozhodila. Tentokrát odpověděl s přehledem, ale byla to jeho jediná odpověď, kdy si byl naprosto jistý. Opět se cítil mimo, jako tenkrát, když jeho soustředění nabourával Reita a jeho dokonalý zadek. Teď na něj doléhalo vyčerpání. Najednou ho napadlo, co všechno se semlelo jen v době mezi dvěma zkouškami? Nezvládl nést ani trému. Všechno věděl, sám sebe slyšel odpovídat, ale občas jako by se ocital ve snu. Dokud ho při jedné z otázek neprobralo lehké naťuknutí. Okamžitě se chytil, ale přeci jen si k němu nervozita našla cestu, a najednou snad o to dravěji. Div se mu netřásly ruce, když bral do ruky fix, aby na závěr vyřešil zadanou úlohu. Trvalo mu trochu déle ji vyřešit, ale byla v naprostém pořádku.
     Mohl si oddechnout, úspěšně prošel a přiblížil se až k závěru. Zůstal však s bývalým třídním, aby vyplnil přihlášku, tentokrát doopravdy.
     „Za dva měsíce se budu těšit. Ale dej se dohromady, vím, že to umíš i líp. Nemám strach, že bys neuspěl, ale zasloužil by sis i vyznamenání.“
      Prcek se zmohl sotva na poděkování a příslib, že se bude snažit ze všech sil. Jen se obával, kolik mu těch sil zbude. Už chtěl mít vše za sebou, přestat s honbou za procenty, zapomenout na události, které se za poslední týdny staly, a alespoň chvilku nechtěl myslet na to, co bude potom.
     Tora se ho cestou k autu vyptával na průběh zkoušky, ale on o tom mluvit nechtěl. Řekl mu, že uspěl, a tím to haslo. Trochu ho ale znervóznila myšlenka, která se vynořila, sotva vyšel ze třídy na chodbu. Nějakým způsobem to dokázal ukecat na devadesát procent a místo vlastní spokojenosti ho napadlo, že tím udělá radost Reitovi. Ještěže se mohl stavit za Uruhou, který dokázal přerušit jeho vnitřní monology a trochu ho rozptýlit od všech starostí.

     „Ještě jednou děkuju.“ Pomohl Torovi odnést tašky do chodby, rovnou si vzal věci pro Reitu a s lehkou úklonou skoro vyběhl až do druhého patra. Krátce zazvonil, aby na sebe upozornil, s pozdravem vešel do bytu. V prvních vteřinách se zdálo, jako by tam nikdo nebyl, ale Kensuke vzápětí vyběhl z ložnice a při pohledu na prcka se zarazil.
     „Teda, koukám, že se nám vrátil někdo nový.“
     Dle jeho až moc dobré nálady Ruki odhadoval, že jejich dopoledne probíhalo ve veselém duchu.
     „Made by Uruha. Můžu jen doporučit,“ odvětil suše a odnesl tašky do kuchyně. Z jedné rovnou vytáhl dvě menší krabičky a malý měkký balonek. Aniž by o Kensukeho zavadil pohledem, nakročil si přímo za blonďákem.
     „Ahoj-“
     „Vítej zpátky. Teda, moc ti to sluší. Asi na tebe budu chvíli nepřístojně hledět, promiň. Jak se dařilo? Doufám, že tě nedusili…“
     Ruki uhnul pohledem k věcem, co držel, a snažil se nemyslet na to, že Reita je před ním minimálně do půl těla – každopádně nemohl vyloučit ani možnost, že je pod peřinou nahý – a evidentně měl čerstvě umyté vlasy. Nechtěl si vytvářet teorie o tom, co se tu dělo, raději přešel k věci.
     „Bylo to na hraně, ale mám to na devadesát. Tora ti zašel do lékárny, tady máš prášky od bolesti a mastičku na obličej, zbytek jsem nechal v kuchyni. Jo a tohle až začneš rehabilitovat…“ Pokud nezačal rehabilitovat už s Kensukem v trochu jiném smyslu. Černovláskova dobrá nálada se mu zdála podezřelá a pokud chtěl Reita pomoct v koupelně, nemusel přece čekat na Kensukeho. Kolem žaludku se mu začal tvořit divný pocit, sklíčený a trochu naštvaný.
     „Děkuju, takovou péči si ani nezasloužím.“
     Ta slova raději přeslechl. „No, nemáš za co. Převleču se a skočím pro oběd.“
     „Pro mě nemusíš, už jsme s Kensukem jedli.“
     „Aha…“ Takže už jedli. Spolu s Kensukem.
     „Teď už mám všechno,“ pohlédl blonďák na krabičku s prášky. „Nemusíš si dělat starosti.“
     To se snadno řeklo. Ruki si právě dělal starosti snad ještě větší, ale ze zcela jiného důvodu. Nebo to nebyly starosti, ale žárlivost?
     „Ještě čaj, ať je máš čím zapít.“
     Ruki se málem lekl, myslel si, že černovlásek už odešel, ale on si klidně nakráčel do ložnice s kouřícím půllitrem, začal se sám dobývat do krabičky a div že Reitu i nenakrmil. Viděl toho dost, otočil se na patě a radši se šel převléknout, než košili úplně propotí, jak ho najednou polilo horko.
     Trochu se opláchnul, aby srazil červenou z obličeje. Pohlédl na sebe do zrcadla a znovu v duchu pochválil Uruhovy ruce. Barva se lišila jen minimálně od jejich představy, ale pořád to byla pěkná světle hnědá a všude pěkně chytla. Vzadu mu Uru vlasy sestříhal do poloviny krku a vepředu je nechal jen o kousíček delší a udělal mu slušivou ofinu. Zatím si ji užíval, chvíle, kdy na ni začne nadávat, teprve čekala na svou příležitost. Nebýt prcek uvnitř stále rozhozený, opět by si do vlasů vjel prsty a užil si, jak jsou hladké a nadýchané. Až teď si uvědomil, že kdyby se mu vlnily a neměl těch pár tenkých pramínků v čele, vypadal by skoro jako světlá verze Tama – rychle ale tuhle myšlenku zase odehnal a raději zamířil dolů, aby se najedl.
     „Páni, Ruki, vypadáš skvěle,“ křenil se Aoi od ucha k uchu a jako by za svým komplimentem skrýval i hrdost. „Obědváš dneska tady?“
     „Jo, stačí mi umývat nádobí po Kensukem. Motá se kolem Reity jak včela kolem kopretiny. Nechci vědět, co dělali, když jsem tam nebyl.“
     „Ale prosím tě, jako že by Kensuke a Reita… Počkej, donesu ti druhý jídlo a dopovíme to.“ Aoi zaběhl do kuchyně pro další porce, obsloužil mladý pár o několik stolů dál, a zanesl jeden talíř i Rukimu. „Tomu nevěřím. Reita ho odmítá snad odjakživa a navíc teď v takovém stavu…“
     „No, možná v takovém stavu. Kensuke září, má dobrou náladu, jakou jsem u něj ještě neviděl. Reita je taky nějak v pohodě, a když jsem se vrátil, moc toho na sobě neměl. Možná že vůbec nic. A Kensuke mu musel pomoct v koupelně, pochybuju, že by si s těma rukama umyl vlasy, natož záda…“
     „Co víš, třeba už má cvik. Však jednu ruku má v pohodě, ne?“
     „Má v háji zápěstí, tu ortézu nenosí jen tak.“
     „Ty bys měl mít taky loket v ortéze, uvědomuješ si to, že?“ uchechtl se Aoi, ale k dalším slovům se nedostal. Raději utíkal zpátky, aby mu Kai nevynadal.
     Když se prcek vrátil zpátky nahoru, vrhnul se rovnou do kuchyně. Nákup už byl uklizený, ale nádobí pořád zelo na lince.
     „Nemusíš žárlit.“
     Div nevyskočil z kůže. Jako by se mu Kensuke snažil přivodit infarkt. To se ho chce doslova takto zbavit, aby se mohl dál o Reitu pokoušet? „A proč bych měl?“ zamumlal.
     „Vypadáš, jako by tě štvalo, že tady jsem,“ opřel se černovlásek zády k lince.
     Ruki ho od linky zase odehnal, aby dosáhl na talíře a dostal se ke dřezu. „Upřímně, tohle není daleko od pravdy, ale spíš za to může nějaká… nevraživost, nebo co to je mezi námi.“
     Černovlásek si povzdechl a dlouho mlčel. Kdyby se do nádobí nepustil Ruki, nejspíš by ho začal dělat sám, jen aby něco narušovalo těžké ticho. „Nevraživost…“ řekl nakonec. Šéf, nešéf, musel s pravdou ven. Stejně se to o něm neslo po celém ústavu. „Víš, Ruki, není to tak, že bych tě neměl rád. Jsi pro mě jako kterýkoli jiný svěřenec tady v ústavu, ale… vlastně jsem ti záviděl. U každého Reitova svěřence jsem to tak trochu měl, ale u tebe jsem to dlouho nedokázal potlačit, protože i Reita se k tobě chová jinak než k ostatním, dívá se na tebe jinak než na ostatní a… protože ty můžeš mít lusknutím prstů to, po čem já tak dlouho toužil.“
     Prcka Kensukeho upřímnost naprosto zarazila. Už předtím mu málem vyrazil dech svou omluvou a teď se vytasil se srdcem na dlani a takovým způsobem?
     „Tak to těžko,“ zmohl se jen na předstíraný úsměv. „Reita o mě nestojí. Sám to přece řekl.“
     „V tom případě jednomu z nás lhal. Já totiž před časem slyšel něco jiného… mezitím, co mě prosil, abych tě neposílal pryč.“
     Ruki opět cítil, jak ho polévá horko a jazyk měl jako zauzlovaný. Pootevřel rty, ale nebyl schopen slova, talířek naštěstí schoval do poličky, jinak by mu určitě vypadl z rukou. …za jistých okolností můžou někoho poslat i do jiného ústavu… nebo do podmínky… samozřejmě tohle je věc, kterou má pod palcem Kensuke… Náhle mu Kaiova slova začala dávat smysl. Tohle se mu snažil brunet říct. Všechno, co se tady stane, potřebuje Kensukeho podpis, nikdo si tu nemůže nic jen tak usmyslet a prosadit. Kromě černovláska, který se snažil jeho a Reitu dostat od sebe. Tehdy ten byt…
     „Přiznávám, že jsem udělal chybu. Sice nešlo jen o samotný fakt, že vás to k sobě táhne, ale i o problémy s vedením, které by na vás i na ústav kvůli tomu mohly padnout. Jenže se mi tyhle papírové důvody tak hodily, že jsem se ani nepokusil nad tím přemýšlet jinak a hledat jiné možnosti, nebo alespoň počkat, jak mě Reita žádal. Omlouvám se.“
     Ruki se dlouze nadechl a pokusil se o co nejvěcnější tón. „Na tom stejně nezáleží. Čas vrátit nejde a… už to prostě přešlo,“ pokrčil rameny. „A i kdyby ne, lháře bych vážně nechtěl. Rei staví upřímnost a důvěru na první místo a tím je to ještě horší,“ otočil se zpět k lince a jakoby nic pokračoval v práci.
     „No to je teda fór. Nejdřív na sebe žárlíme a teď ho nechceme. Chudák Reita.“
     „To se zahojí,“ prohodil a odehnal černovláska tentokrát od jiné skříňky, kde měl schovaný zapomenutý tác. Vzal ho i s kastrůlky a odnesl k výtahu, až dolů se mu nechtělo. Když se vrátil, Kensukeho v kuchyni nenašel. Nahlédl i do ložnice, ale tentokrát ho nenašel ani tam. Reita ležel sám, pomalu oddechoval, jako by dospával všechny probděné noci, a Rukimu na mysl vyvstávalo vše, co mu černovlásek pověděl.
     Odpoledne se konečně dostal k pianu a oddechl si, že u něj nesedí Hiroko, musel by se stydět. Dlouhé zanedbávání tréninku se podepsalo na jeho rukou i paměti. Trénoval tak dlouho, dokud poslední cvičení nedokázal alespoň pomalu přehrát a znovu si nevryl do uší lehkou melodii zadané skladby. Začínal se trochu obávat pondělní hodiny, jestli od něj nebude Hiroko očekávat příliš.

     „Dobré ráno,“ zívnul a bez dalších slov Reitovi položil na stolek tác se snídaní, druhý hrnek s čajem a prázdný odnesl. Připadal si jako praštěný polenem. Oči ne a ne pořádně rozlepit, místo snídaně jako by žvýkal neslanou nemasnou hmotu.
    Vlažná sprcha ho sice trochu probrala, ale pro změnu ho na chvíli roztřásla zima. Kopl do sebe zbytek horkého čaje, nachystal se a zaběhl za blonďákem.
     „Měl bys mít všechno. Kdyby něco, zavolej, já nebo Aoi přijdem. Jinak se uvidíme v půl desáté.“
     „Budu vzorný marod,“ usmál se Reita, jak jen dokázal. „Děkuju.“
     Ovšem jen co prcek opustil byt, začal se drát z postele. Převlékl se ze spacího a za chvilku už seděl v pracovně u notebooku. Otevřít ho zvládl, ale se psaním to bylo horší. Místo všech deseti používal jen čtyři a ještě na jedné ruce, ale času měl do půl desáté dost. Hlavně aby se nezapomněl ohlížet po hodinách a včas zase zalezl do postele, nechtěl si Rukiho rozzlobit.
     Prcek by si dnes ale možná nevšiml změny. Po kuchyni chodil jako tělo bez duše, úsměv na jeho tváři působil škrobeně a jako jediný měl pod zástěrou mikinu a i v ní se třásl zimou.
     „Ty jsi dneska nějak grogy,“ prohlédl si ho černovlasý. „Není ti špatně?“
     „Jsem v pohodě. Asi jsem blbě spal.“
     Slova o špatném spaní mu ale nemohl věřit nikdo. Na začátku směny možná, ale jak čas utíkal, Ruki byl stále bledší a malátnější. Kai ho chvíli pozoroval, viděl, že se neprobral, ale naopak je zralý padnout zpátky do postele.
     „Vždyť ty máš horečku. Takto nemáš v kuchyni co dělat,“ zakroutil hlavou. Čelo měl prcek horké a oči skleněnkové. „Utíkej se vypotit. A prozvoň mě, ať vím, že jsi sebou někde po cestě netřískl.“
     Ruki nechtěl meškat další pracovní den, ale nezvládl Kaiovi odporovat. Do třetího patra se skoro doplazil, první zvedl telefon v Reitově kanceláři a vytočil číslo do kuchyně. Pak zamířil k Reitovi a doufal, že ho nevzbudí.
     Blonďák ale nespal a zůstal překvapeně hledět na drobnou osůbku před sebou. Teď byl rád, že ho bolest hlavy od notebooku vyhnala ani ne po půl hodině práce.
     „Je tu teploměr a něco na horečku?“
     Užuž se chystal vstát, ale prcek ho zarazil, odhodlaný se obsloužit sám. Reita tedy sáhnul po svých prášcích, kterými se krmil na bolest, pro jistotu si přečetl informace a podal mu ji.
     „Mělo by to zabrat i na horečku. Teploměr je u mě, v tom černobílým košíku, v polici nad složkama.“
     „Díky.“
     Ruki si vyloupl tabletku a zbytek mu tam nechal. Se slovy „dobrou noc“ zase zmizel. Donesl si teploměr i hrnek čaje k sobě do pokoje a sotva ze sebe shodil mikinu, začal málem drkotat zuby. Převlékl se a přikryl až po bradu, zavřel oči a po pár minutách usnul.