Projekt Poslední šance (47. část)

 

 

     Rukimu ke spokojenosti chyběly jen necelé dva dny a splněná zkouška. I zbytek soboty strávil učením, až mu z toho šla hlava kolem. Naštěstí ho nečekalo nic nového a neustále jen dokola a dokola opakoval a tu a tam nabaloval další informace. Dlouhé příklady byly výborným zabíječem času a večer přišel rychleji, než stačil postřehnout, že je venku tma.
    „Pojď se najíst, vždyť už ti hlava nemůže brát,“ volal ho Hiro do kuchyně. Občas se mu zdálo, že se z prcka stala socha, když téměř nehybně seděl a jen počítal a počítal, div se z něj nekouřilo.
     „Musí. Mám čas jen do čtvrtka.“
     „To zvládneš. Odpočívat se taky musí. A podle toho, co jsem na tebe slyšel, nemáš šanci neuspět.“ Ovšem Hiro nevěděl, že Rukimu nestačí jen uspět. Ačkoli na tom už tolik nelpěl, přeci jen by rád, aby byl výsledek co nejlepší. Jen jediný člověk tady ho mohl pochopit a ten v ústavu momentálně chyběl. Prcek raději sešity zavřel a usadil se k večeři. A než by Hiro začal s vyptáváním o škole či budoucnosti, případně o drbech s Reitou, zavedl řeč jiným směrem.
     „Víš něco bližšího o Yuutarovi?“ zeptal se a vyšoupl z omáčky na kraj talířku kousek houby. „Vím, že na tom Yuu nebyl poslední dobou moc dobře, takže mi nemusíš nic tajit.“
     Trefil správné téma, viděl to hned, co zmínil modráskovo jméno. Naštěstí Hiro před ním nic neskrýval. „Nechtěl jsem ti to tam říkat, ale prý na tom není vůbec dobře. Chvilku potrvá, než ho dají v nemocnici do kupy, a pak ho nejspíš pošlou rovnou na psychiatrii.“
     „Na psychiatrii?“ Málem mu zaskočilo. Ten flegmatický modrásek? „Zdá se jim, že je příliš velký psychopat, vzhledem k tomu, co udělal? Kam by potom museli poslat Erumu…?“ odfrkl si.
     „O to nejde, naopak se špitá, že jeho schopnosti by mohly být velmi užitečné. Ale Yuutaro odmítá jakoukoli léčbu. Nechce jíst ani brát léky, nekomunikuje. Když už něco řekne, tak jen to, že ho mají nechat umřít. Myslím, že té spolupráce s Erumou lituje.“
     Neposlouchalo se hezky, že zrovna Yuutaro nechce být dál na světě. Když si ho znovu vybavil a nad vším se zamyslel, asi ho chápal. „Jo, to taky,“ špitl. „A taky ví, že by skončil ve vězení, jen co by to jeho stav dovolil. Ale hlavně neumí žít, umí jen existovat mezi kódy a příkazovými řádky. Dokáže ti cokoli rozebrat do nejmenší součástky a poskládat z toho sto dalších věcí, ale žít v realitě, vědět o všem, k čemu dopomohl, a sám od sebe se rozhodovat pro něj musí být velký šok.“ Ruki vůči němu cítil zlost, bez Yuutara by Reita neskončil v nemocnici. Bez Yuutara by Eruma nenaplánoval snad ani čtvrtinu svých akcí. Na druhou stranu s ním však dokázal soucítit a zlost střídala lítost.
     Usínalo se mu však o mnoho lépe s pocitem, že je všemu konec. Erumova parta už neexistuje, o všechny je postaráno. Reita se mu za chvilku vrátí a před ním je jedna poslední zkouška. Pak zvládnout finále. Odpadnou jedny starosti a přijdou druhé, ale dopřeje si čas k odpočinku, aby nabral energii, než začne řešit práci venku a vlastní bydlení.

     V pondělí si ráno přivstal, dokonce ještě ani Hatori nebyl vzhůru. Pořádně se probral, převlékl a nasnídal, akorát včas než se probudil i zbytek bytu a Hiro odemkl dveře.
     „Kam tak spěcháš?“ ptal se, ale na úsměv byl moc rozespalý.
     „Musím trochu uklidit a už tam na Reitu počkám. Díky, že jsi mě u sebe nechal a zařídil všechno s Kensukem.“ Prckek by rád poděkoval oficiálněji, ale vzhledem k Hirovu stavu, kdy vnímal sotva každé třetí slovo, by to nemělo cenu. Však to mohlo ještě počkat. Teď si musel pospíšit, blonďák měl dorazit už za pár hodin.
     Ruki seběhl o patro níž a zamířil dlouhou chodbou až ke známým dveřím. Odemkl si, rozsvítil a vešel dovnitř. Přivítalo ho ticho a podivná prázdnota, jako by byt dokázal vnímat jeho i Reitovu nepřítomnost. Rozhlížet se ale mohl i potom, první byla na řadě práce.
     Zašel si pro hadr, aby se první pustil do boje s usedlým prachem, a rovnou si přitáhl i vysavač. Jen pár vteřin poté mu došlo, že není dobrý nápad začínat v hlavní místnosti. Nějakou údržbu jistě potřebuje i pracovna a ložnice.
     Znejistěl, obával se, aby nebyl Reita naštvaný, že se mu hrabe ve věcech, i když to neměl v plánu ani přinejmenším. Dokonce při pohledu na složku se svým jménem odolal a nenakoukl do ní. Prošel kolem stolu a zahnul do bílých dveří vpravo, pomalu sáhl na chladnou kliku, zmáčknul ji… Nebylo zamknuto. Pod nohama hned uviděl stejný tmavě šedý koberec, jako u sebe v pokoji. Otevřel dokořán, vedle sebe uviděl tmavé skříně a před sebou velkou postel ze stejného tmavého masivního dřeva. Rozsvítil, aby si pokoj mohl prohlédnout pořádně. Po obou stranách postele stál noční stolek, na obou polovinách ležely přikrývky povlečené do šedomodrého kostkovaného povlečení, ale jen vpravo byl noční stolek zaplněn lampičkou, budíkem a telefonem a jen pravá strana postele měla splasklý polštář a peřinu přehozenou přes pelest.
     Mezi skříněmi stála menší komoda zaplněná knihami a na pohled osobními věcmi. Ruki se zastavil u velké fotografie v bílém rámečku, na které se usmíval Reita a nějaké dvě ženy. Dle podoby zřejmě matka a sestra? Hned vedle stál druhý takový rámeček, ale fotka v něm musela být o mnoho starší. Kolik na ní Reitovi mohlo být? Čtrnáct, patnáct? Ruki se pousmál, starý muž, který ho hrdě držel kolem ramen, musel být tím dědečkem, o kterém mu Reita vyprávěl.
     Oči zvedl výš, k nástěnce připevněné nad komodou. Zaplňovaly ji fotografie z akcí ústavu, včetně nejnovější táborové. On měl tu svoji raději schovanou v šuplíku.
     Povzdechl si, místo zkoumání Reitových věcí by měl něco dělat. Vzduch v místnosti byl těžký a jakási listnatá rostlina na parapetu za záclonou už uvadala. Rovnou tedy otevřel okno, první odnesl květináč do koupelny a nechal vyprahlou hlínu nasát vodou, chopil se hadru a spreje a pustil se do práce. Musel uznat, že si Reita udržuje pořádek, přesto stav na skříních neodpovídal pravidelnému pečlivému úklidu. Přitáhl si vysavač, za prázdným nočním stolkem našel zásuvku a dal do pořádku i koberec. Z postele stáhnul prostěradlo i povlečení, jen netušil, kam s ním a kde najít druhé. Nechal tu kupu látky chvíli válet na zemi a zkusil vejít do druhých dveří. Když si představil půdorys bytu, věděl, kam vedou. Blonďák odtamtud vycházel každé ráno po svém běžeckém tréninku.
     Koupelnu měl Reita úplně stejně zařízenou, jako tu pro svěřence. Béžově mramorované kachlíky na zemi i na stěnách, sprchový kout, umyvadlo a nad ním polička a otevírací zrcadlo. Dokonce i Reitovy věci na sobě měly nálepku ústavu a jeho jméno, od skříněk až po nášivky na ručnících. Jediný rozdíl tvořily dvoje dveře naproti sobě.
     V rohu vedle umyvadla zahlédl koš na prádlo, skoro do půli plný. Krátce se zamyslel, nemělo cenu do něj přidávat další věci. Místo toho sáhl pro druhý koš, se kterým vždycky chodil do prádelny a naházel do něj všechno, co v koupelně našel i s povlečením z ložnice. Přihodil k tomu i své věci a seběhl dolů, kde strávil skoro půl hodiny, než věci přetřídil a rozdělil do třech praček.
     Než se do prádelny vrátil už pro čisté oblečení, stihl mezitím vysát všechny ostatní místnosti, vytřít pracovnu, kuchyni i obě koupelny, najít a rozvěsit čisté ručníky, povléct peřiny do nového, tentokrát z jedné strany levandulového a z druhé bílého povlečení, a natáhnout pod něj čisté prostěradlo, což pro něj byl na blonďákově letišti trošku oříšek. Zároveň mu udělal z druhé peřiny a polštáře zdvižené poležení, aby měl co největší pohodlí.
     „Teda, Ruki, vypadáš hůř než v létě v kuchyni bez digestoře,“ prohlédl si ho Uruha od hlavy až k patě. Viděl, jak se smýká s košem plným voňavého a ze sušičky nadýchaného prádla a pomohl mu ho vynést nahoru.
     „Hiro má za chvíli přivézt Reitu, tak dávám byt do pořádku,“ pousmál se prcek a schoval si zpocené vlásky za ouško. „Už mám ale hotovo.“
     „No já se lekl, že chceš ještě tohle všechno žehlit.“
     „Ne, co půjde, vyvěsím, a pokračování někdy příště. Mám nanejvýš čtvrt hodiny, abych dal do kupy i sebe.“
     Uruha bez jakýchkoli dalších slov zakroutil hlavou. Myslel si o tom své, ale doufal, že si Reita všimne, aby nebyl Ruki zklamaný.
     „Když už jsme u toho dávání se do kupy,“ nadhodil, „nechceš za mnou tenhle týden přijít do kadeřnictví? Ne že by ti dlouhé vlasy nebo tohle slunečnicové ombré neslušelo, ale…“ Ale už to prostě chtělo.
     „Taky sis mě vzal do parády naposledy v září. Nevím, kdo mě poveze na zkoušku, ale kdyby to byl Hiro, zkusil bych ho poprosit.“ Udělat plavovláskovi model a cítit se zase jednou opečovávaný a řádně upravený znělo jako dobře strávené dopoledne. Poděkoval za nabídku, rozloučil se a spěchal dokončit přípravy.
     Zahleděl se na sebe do zrcadla, blond vlásky měl už i vepředu skoro po ramena a protkané černými odrosty. Když se předklonil, pochopil, jak to Uru myslel s tou slunečnicí, a najednou mu připadalo, že musí Uruhu navštívit, i kdyby měl na kolenou přemlouvat Yasunoriho.
     Taktak si stihl vyfénovat vlasy a obléknout se. Sedl si za stůl, že se do blonďákova příjezdu třeba stihne něco naučit, ale zvuk motoru pod okny ho okamžitě zvedl ze židle. Nahlédl ven a viděl, jak Hiro parkuje za bránou. Snažil se vystrnadit nepříjemné myšlenky a čekal, až se otevřou dveře na straně spolujezdce. Když se tak stalo, nespustil z Reity oči, jako by ho svým pohledem podpíral. Blonďák odvážně vystoupil, ale na chvíli se musel přidržet auta a na další kroky raději počkal. Nijak se Hira nechytal, přesto si netroufl jít sám. Levou ruku měl zavěšenou v šátku a až z druhého patra se dalo zahlédnout, jak jeho obličej hraje barvami.
     Ruki vyběhl na chodbu a netrpělivě očekával, až dojdou nahoru. Opíral se o zábradlí, nakukoval, ale pořád se nic nedělo. Možná si jen Reita potřeboval odpočinout, napadlo ho. Aby také ne, když k nim vedlo tolik schodů a on jistě neměl příliš sil po dlouhém ležení.
     „Ruki!“
     Uchechtnutí, které za sebou uslyšel, znělo povědomě. Otočil se a viděl sotva se usmívajícího Reitu a Hira, který se naopak křenil od ucha k uchu, jako by se mu právě podařilo někoho přechytračit. Oba vyšli z boční chodby, jen kousek od blonďákova bytu.
     „Přece nepoleze po schodech, když je tu výtah,“ prohodil Hiro a pokrčil rameny.
     „Tady je výtah?“ Ruki nikdy boční chodbu nezkoumal, ale tušil, že si bude muset ústav projít od střechy až po sklep, aby zjistil, co dalšího se tady skrývá.
     „Jasně, u zadního vchodu. To sis myslel, že se u nás vozí jenom obědy?“ snažil se Hiro udržet výbuch smíchu a pomalu kráčel vedle Reity, který vypadal na nohou trochu nejistě.
     „Už vás nechám o samotě. Kdyby něco, víte, kde mě hledat.“
     Reita s Rukim jednohlasně poděkovali a blonďák měl co dělat, aby se opět nechytil za tvář. Smích mu stále nedělal moc dobře. Usadil se na gauč a pohodlně se opřel, potřeboval si chvilku vydechnout a užít si času mimo postel. 
     „Jak se cítíš?“ optal se prcek nejistě. Vzápětí by si nejradši vrazil, ale neměl ponětí, jak s Reitou začít konverzaci.
     „Líp než vypadám. Občas se trochu zamotám nebo mě rozbolí hlava, když vstanu, ale to může ještě nějakou dobu trvat. Přijde mi, že se z toho dělá zbytečný povyk.“
     Zbytečný povyk? Tak s tím ať na něj nechodí. „Doktoři vědí, co dělají,“ upozornil ho. „Měl bys je poslouchat.“
     „Jo, byli docela fajn,“ přiznal. Příjemné chování se jim upřít nedalo, ale tu přehnanou péči by si odpustil. „Akorát to byl trochu šok – vzbudit se, být obskládaný přístroji a hadičkami, a slyšet o výsledcích vyšetření, které ani nevíš, kdy dělali, a o nějakém zákroku… Vůbec jsem netušil, co se děje. Připadal jsem si, že mě přinejmenším semlel vlak. A pak jsem zjistil, že jsem se jen praštil a trochu odřel. Ještěže už jsem zpátky a můžu být opravdu v klidu.“
     „Trochu praštil a odřel?!“ Ruki mu div nepřidal. „Vždyť tě Eruma postřelil! Kde žiješ, v akčním filmu?“ Nevěřícně lapl na sedačku a zíral na ten jemný, rozbolavělý úsměv. Jedno se mu upřít nedalo. Nemusel být postavou z filmu, ale už teď ho celý ústav bral jako hrdinu. Sice bláznivého a šíleně romantického, ale co. Žádný hrdina není tak úplně normální.
     Skousnul ret a znovu si uvědomil, že Reita možná nic neví. Napadlo ho to už o víkendu, když s ním mluvil, ale odvážil se zeptat až teď. „Rei, pamatuješ si něco z toho, co se stalo?“
     Blonďák pomalu zakýval hlavou, ačkoli i ten malý pohyb mu způsoboval nepříjemnosti. „Víc, než bych podle doktora měl,“ řekl a zněl, jako by na to byl hrdý. Snažil se však trochu zlehčit tohle téma, obával se rozebírání a dojímání se. „Ale víceméně útržky. Vím, že jsme někam chtěli jet. A pak je to, jako když se podíváš na film a někdo se tě po týdnu zeptá, o čem byl. Nejzajímavější útržky a zbytek tma. Kdo by řekl, že budu mít tak akční práci? Kdybych to věděl, řekl bych si Kensukemu o rizikový příplatek.“
     „Radši bych ještě pár dní nevtipkoval,“ odkašlal si Ruki. Jemu do smíchu nebylo, ani do předstíraného.
     „K něčemu to ale dobré je. Kromě Erumy a Yuutara tu je fakt, že musíme zpřísnit zabezpečení. Všichni se neustále soustředili na to, co by se mohlo stát uvnitř ústavu, a asi trochu zapomněli na nebezpečí zvenčí. Kensuke o tom má dneska jednat půl dne-“
     „Počkat, počkat,“ zarazil ho Ruki, „nechci slyšet nic o ústavu a práci a podobně. Alespoň další dva týdny máš mít pohov, a ani potom nemůžeš hned zase hledět do počítače a luštit formuláře od rána do večera-“
     Prckův výchovný proslov přerušil zvonek a vzápětí dovnitř vešel Aoi s tácem se svačinou. Při pohledu na Reitu se zarazil kousek ode dveří.
     „Vítej zpátky,“ široce se usmál, ale pořád působil trochu sklíčeně. „Tohle už jenom odkvétá, že jo?“
     „Jo, neboj se. Za chvíli budu jako předtím, jen o něco drsnější. Co máme dnes dobrého?“ nakukoval Reita na tác a náhle cítil, jak mu kručí v žaludku. Puding a Kaiův slaný závin mu spravily chuť a zbytek pobytu v nemocnici si připadal, že jí neidentifikovatelnou hmotu.
     Po svačině mu Ruki pomohl z mikiny a doprovodil ho do ložnice. Očekával, jestli si všimne, že má převlečenou postel a doufal, že pak zbystří a dojde mu i to ostatní, blonďák se ale pozastavil už v pracovně.
     „Uklízel jsi i tady?“
     „Jo, ale přísahám, že jsem nikam nelezl. Jen jsem uklízel.“
     Reita mu věřil, navíc se stihl po policích rozhlédnout dřív, než mu svou přísahu složil. Kdyby s šanony někdo manipuloval, poznal by to na první pohled, stejně jako uklizený a umytý stůl, vysypaný koš a s lampičkou měl trochu pohnuto.
     „A tady taky,“ pozastavil se ve dveřích ložnice.
     „Platí to samý. Jen jsem nevěděl, kde najít povlečení, tak-“
     „To je v pořádku Ruki, já jsem rád. Děkuju.“ Nejradši by ho pohladil, ale zdráhal se. Ještě nebyl připravený o tom mluvit.
     Z kalhot už se vysoukal víceméně sám a zavrtal se do postele pod peřinu. Znovu poděkoval, pochválil ho za příjemné poležení a požádal ho o čaj. Líbilo se mu, jak se o něj prcek stará, a dávalo mu to zvláštní pocit naděje… Ruki si dal na všem záležet, a přitom vůbec nemusel. Možná ho má přeci jen pořád rád a možná i víc než to… Zastavil se v nimrání těchto myšlenek dřív, než by řekl něco, čeho by později litoval. Přestože chtěl jít s pravdou ven, nebyla na to vhodná doba, takto by akorát působil, že se snaží hrát na soucit nebo jako by mu naznačoval nějaký dluh za svou záchranu. Zavřel oči, pokoušel se vnímat jen svůj pomalý dech a uklidnit náhle rozohněné srdce, a než se Ruki vrátil s horkým čajem, přemohla ho únava a pohodlí.
     Ruki položil hrnek na noční stolek a opatrně mu zvedl ruku, co sklouzla přes okraj postele. Zadíval se na něj, jak uvolněně leží a spí, najednou mu docházelo, jak je Reita zranitelný. I přes všechno své odhodlání, pracovní vytížení a kdejaká školení byl jen člověk. Pohlédl na ovázanou ruku, rána v paži zela zhruba na úrovni srdce. Stačilo jen kousek vedle… A jeho hlava musela mít také obrovské štěstí, při takovém tvrdém dopadu se mohlo stát cokoli. Jak málo stačilo, aby byl lékař zbytečný…
     Sevřel se mu krk, vždyť Reita se kolem něj ovinul jako živá neprůstřelná vesta, tiskl ho k sobě a chránil jeho hlavu, aby si ani při dopadu nic neudělal, a na svou nemyslel. Prcek věděl, že Eruma nemířil na blonďáka, a přesto jediný, kdo si z toho dopoledne něco odnesl, byl právě Reita. …udělal vše proto, aby tě ochránil. Raději se vystavil smrtelnému nebezpečí, než aby tě Eru při útěku byť jen škrábnul…
     Odvrátil pohled a z ložnice skoro vyběhl. Vyčítal sobě, vyčítal Reitovi, proč udělal takovou hloupost. A proč mu nejdřív lže do očí a pak udělá tohle?