Projekt Poslední šance (49. část)

 

 

      Dopoledne se o blonďáka přišel postarat Aoi. Samozřejmě měl za úkol i vyzvídat, jak na tom oba jsou. Na rozdíl od prcka se v Reitově ložnici cítil zvláštně, jako v úplně cizím prostředí. Nejistě mu pomohl vstát, ačkoli ho Rei přesvědčoval, že to zvládá, a jídlo mu nachystal v pracovně. 
     „Díky, Aoi. A prosím tě, nahlídni na Rukiho.“
     „Byl jsem u něj se svačinou první, promiň, jeho dveře jsou po cestě,“ nevinně se černovlasý usmál. Ruki se zavrtěl a probudil, sotva mu sáhl na čelo. Nevypadal o moc lépe, stěžoval si na bolest břicha a na jídlo neměl vůbec chuť. Aoi ho přiměl změřit si teplotu, malá čísla na display mu ukázala třicet osm. Podal prckovi druhé oblečení, dal uvařit do konvice čaj a oba s Reitou podělil.
     „Zrovna teď,“ povzdechl si blonďák. Jako naschvál se nemohl o Rukiho postarat sám. „Tora čas mít nebude… Jsou v kuchyni Hatori i Manabu?“
     „Jo, ale Yasunori jel na školení.“
     Nezbývalo, než zavolat Hirovi a doufat, že bude v ústavu a ochotný se na chvíli utrhnout, jinak by musel požádat přímo Kensukeho nebo prcka svěřit jejich nováčkovi.

     Ruki se cítil jako omámený. Notnou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že má vstát, a ještě déle, než skutečně vstal. Malátně se zvedl, div že se zmohl převléct a dostat přes bolavý krk pár doušků čaje. Zvládl se nasoukat i do bundy, skoro nevědomky si obul boty, ale sotva vstal, už se přichytával zdi.
     Hiro ho přidržel, aby nespadl. Počkal, než se srovná a šel vedle něj, připravený kdykoli zasáhnout, ale s Rukiho tempem by dolů nedorazili ani večer. Vzal ho raději do náruče a výtahem k zadnímu vchodu.
     Prcek stihl odpadnout i během deseti minut, co jeli autem. Pořád si připadal, jako na lodi, co se s ním houpe, a oči se mu skoro nechtěly otevírat. Zaregistroval chodník, pak ucítil výrazný pach desinfekce a žaludek mu málem udělal kotrmelec. Chodba, ve které skončil, se mu zdála povědomá. I židle, na které seděl, i dveře, co po chvíli zaostřování rozeznal. Dokonce měl pocit, že už někde viděl i tu menší baculatou ženu s černými vlasy sepnutými ve skřipci. Jen pomalu mu vše docházelo, než si uvědomil, že tohle zařízení už skutečně kdysi navštívil. Bílé a čistotou posedlé prostředí, kde byl první den jako v karanténě. Jako by ho v ten moment někdo kopl do žaludku.
     Kumi, jak se žena jmenovala, či jí tak jen říkali, si ho vzala do ordinace a Rukiho opět rozechvěla zima, když se svlékl. Snažil se ji vnímat a odpovídat, ale jako by byla za sklem, nebo on pod vodou? Pomalu ho zase bralo spaní, sotva ho nechali chvilku ležet, než si Kumi a Hiro promluví. Jeho pozornost dokázaly upoutat jen slova jako „Reita“ „Kiisara“ „škola“ a poslední, co dokázal zaznamenat, než usnul, znělo jako „náročné“.

     Reita neulehl do postele, dokud se nevrátili. Snažil se mezitím dohánět práci, ale zírání do obrazovky notebooku mu stále nedělalo dobře, při delším psaní propiskou ho pro změnu bolela ruka. Nešetřil pod nosem nadávkami. Nakonec se přesunul do obýváku, pustil si hudbu a relaxoval na gauči, dokud ho nevytrhly kroky na chodbě a zaklepání.       
     „Je otevřeno,“ zavolal, ale to už Hiro otevíral a pomalu popostrkoval Rukiho dovnitř. Prcek se ani neohlédl a zapadl do pokoje. Sotva že si sundal kalhoty a mikinu, zbytek se ani nenamáhal převlékat.
     „Jak to s ním vypadá?“ vyzvídal Reita tiše, ale horlivě. „Byli jste tam nějak dlouho.“
     „Pro jistotu mu vzali krev, tak jsme čekali na výsledky. Je vyčerpaný a oslabený. Podle Kumi za to může hlavně psychika, prý nejspíš po tom všem stresu povolil a teď to na něj dolehlo.“ Hiro mu předal zprávu, položil na stolek léky a po vzoru ostatních zaháněl do postele i Reitu.
     „No jo, pořád. Stejně už tu měli být s obědem, beztak čekali na vás kvůli drbům. To už vydržím na gauči.“
     „Jen abych tam za chvíli nejel znovu,“ pohrozil mu Hiro s úsměvem a rozloučil se. Reita očima přelétl zprávu, než ji založil do šuplíku, a popadl telefon. Vytočil číslo do kuchyně a zadal Kaiovi úkol, vymyslet pro Rukiho přijatelný oběd. V doporučení mohlo být napsáno cokoli, ale jak to do prcka dostat a jak zaručit, že to jeho bolavý žaludek nepošle zpátky?
     Naštěstí Kai už měl praxi z domova a oběd, který prckovi poslal, byl nabitý energií i vitaminy a vešel se do třetinkové sklenice. Ruki zřejmě nevnímal chuť, ani neocenil paraplíčko s pohyblivýma očima. Byl rád, že do sebe obsah sklenice pomalu s přestávkami nasoukal – a to ještě díky tomu, že na tom Aoi trval a Reita vyhrožoval, že si nepůjde lehnout, dokud to nevypije – a za chvíli se ocital zpátky v říši spánku.

     „…když už se něco sype, tak se to sype, ale hlavně, ať už je tohle období pryč,“ zaslechl Ruki skrz pootevřené dveře Aoiův řezavý hlas. Zhluboka se nadechl a nasál čerstvý vzduch, všiml si, že u něj někdo otevřel okno, nejspíš také černovlasý.
     Přehodil nohy přes okraj postele, chvilku si dodával odvahy a pomalu vstal. Nebyl si na nohou úplně jistý, ale udržely ho.
     „Dobré ráno,“ zdravily ho zvesela dvě tváře, jedna patřila Reitovi a druhá Aoiovi. Dívaly se na něj trochu s pobavením, ale blonďák i s trochou starosti.
     „Jak ti je?“
     „Ráno?“ odpověděl prcek, zcela mimo, a protřel si oči. V mysli pomalu rekapituloval a začalo mu docházet, že opravdu musí být sobota ráno.
     „Cítíš se na normální snídani?“ zeptal se pro změnu Aoi.
     „Jo… asi jo. A ty neležíš?“
     „Vstal jsem jen na snídani. Taky se potřebuju protáhnout, to mi neublíží,“ usmál se Reita. Už mu to šlo trochu lépe a zdálo se, že se mu líčko opět přebarvuje.
     Prcek se opláchnul, převlékl a připojil se k nim. Posadil se na gauč vedle Reity a nesměle se natáhl po misce rýže s bylinkami.
     „Já se včera sjel nebo co se stalo?“ zkoumal zalepenou loketní jamku, než ruku i s jídlem zase stáhl.
     „Vypadal jsi tak,“ ozvalo se vedle něj.
     Zdržel se dalších otázek, kručící břicho přesunulo jeho pozornost opět k jídlu. Při prvním soustu si nebyl jistý, jestli má špatné chutě, nebo Kaiovi nevyšel nějaký experiment, ale při každém dalším mu chutnalo víc a začal uzobávat i z dalších misek.
     Aoi se při pohledu na ty dva musel usmát a hlavou mi proběhlo: Ti se taky hledali… „Nechám vás blonďáky o samotě, už se mezi váma cítím nesvůj-“
     „Světle hnědá,“ zamumlal prcek automaticky.
     Aoi si tiše povzdechl. Ruki i Uruha, oba stejní. „To víš, pro nás havrany je cokoli světlého blond,“ vymluvil se. „Utíkám, ať mě Kai nenahání.“ A taky aby jim nepřetrhával vrkání.
     „Poděkuj mu za mě,“ mávnul Ruki. „Za tu… kaši, nebo co to bylo.“
     „Vyřídím. A odpoledne přinesu zase.“
     Blonďák se zhrozil, jako by pro něj bylo utrpením se na takovou svačinu jen podívat, natož to vypít.
     „Copak, chceš taky?“
     „Ne díky, mohly by mi z toho zčervenat oči a narůst hlodáky.“   
     Černovlasý se tiše zasmál. Věděl, že Kai už bude mít řeči, kde se loudá, ale až mu poví o Reitově smyslu pro humor, jistě bude rád a přejde to bez delšího brblání.
     Po vydatné snídani prcek opět zalezl do pokoje. Stále měl zvýšenou teplotu a na práci v kuchyni se necítil, i kdyby ho odtamtud brunet nechtěl vykázat. Zmohl se však na zopakování své skladby k Hiroko a procvičení zadaných etud. Výjimečně chybky neřešil a nesnažil se každou věc pilovat, dokud ji alespoň jednou nezahrál naprosto správně.
     Až po svačině si vzal další prášek proti horečce a pastilky, aby uklidnil podrážděný krk. Chutnaly příšerně, a ještě dlouho tu prázdně nasládlou pachuť nemohl z úst dostat ani litrem čaje, ale jejich účinek byl okamžitý a nezbývalo mu, než se smířit s bolestí, nebo se přimět je pravidelně užívat.

     Celý víkend víceméně prospal, a když byl vzhůru, trávil čas čtením nebo hrou na klavír. V pondělí se už vzbudil bez teploty a tak se odvážil vzít po obědě noty a zajít za Hiroko na hodinu. Nesměle zaklepal na dveře, počkal na vyzvání a s pozdravem vstoupil.
     Hiroko nadšením spráskla ruce, už se obávala, že se ho nedočká. V další moment si veškeré nadšení schovala pro sebe, jelikož se jí zdálo, že tím prcka znervózňuje. Pro začátek s ním chtěla zopakovat stupnice a projet pár kadencí, ale Ruki nechtěl, ujišťoval ji, že je rozehraný dost. Ve skutečnosti se nechtěl zabývat takovými věcmi, přeskočil i cvičení v učebnici a rovnou si rozložil na stojánek tři listy notového zápisu a začal hrát.
     Nakonec je ale ani nepoužil. Nedíval se do nich, občas dokonce oči na chvilku zavřel, ačkoli dosud nevěřil, že má v rukou takovou jistotu. Not si nevšímal, přítomnosti Hiroko také ne, hrál stejně jako u sebe v pokoji – jak se mu líbilo, jakou měl zrovna náladu. Hiroko seděla bez hnutí, občas ji sice trhly uši, jak měla skladbu za roky naposlouchanou od všech svých žáků, ale žádný překlep ani nezvyklá interpretace ji nedostaly z proudu skladby. Cítila, že se něco změnilo. Neskrývalo se to v jeho zkušenostech, odcvičených hodinách nebo naopak netrénováním, Ruki se změnil uvnitř. Nemohla od něj odtrhnout uši, nechtěla, aby skladba došla do konce. Jen ji zamrzelo, že neučí na klasické škole a že se k ní Ruki nedostal mnohem dřív.
     Po zaznění posledního tónu počkala, než se rozplynou i poslední jeho částečky. Nastalo ticho, během kterého se Ruki probral a čekal na verdikt jako u soudu. V dalších vteřinách, kdy jeho učitelka jen mlčky seděla, přemýšlel, jestli náhodou neudělal příliš mnoho chyb, nebo jestli jeho interpretace není zlá. Uklidňoval ho jen její jemný úsměv na rtech, tolik podobných těm Kaiovým.
     „Nádhera. To bylo skvělé, Ruki,“ řekla nakonec. „Přesně toto u tebe celou dobu hledám.“
     Prcek uhnul očima a s poděkováním se zatetelil na stoličce. Takto rozplynutou ji ještě neviděl.
     „Budu na tebe mít prosbu,“ narovnala se a položila mu ruku na paži, jako by čekala, kdy začne plašit. „Chci, abys tohle zahrál na vánočním koncertu.“ Řekla to opatrně, očekávala protesty, ale překvapilo ji, že prcek není představou hraní přede všemi rozhozený, jako by jistě byl ještě před pár týdny. Dokonce jako by s tím počítal, ovšem jeho další slova ji uvedla do jiného obrazu.
     „Vlastně jsem si myslel na trochu jiný program… Snad bych se klavírní part naučil, i když je tam nejedno docela složité místo. Asi bych s tím potřeboval pomoct.“
     „Dobře,“ stáhla se zpátky. „To není žádný problém. Co je to za skladbu?“
     Ruki promnul rty, obával se, aby moc nevymýšlel. „Je tu malý problém. Nejsou noty, jen hodně špatná nahrávka. Poslední píseň, kterou jsme s klukama udělali, ale nikdy jsme ji nehráli. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby klavír odehrál Jun, nedivil bych se, kdyby si to ještě pamatoval, ale pochybuju, že mu to dovolí, a asi bych se ani neměl ptát, po tom všem, co mi už prošlo…“
     Ruki si byl s každým slovem méně jistý, ale předpokládal, že jedině Hiroko mu může pomoct. Ať už se sehnáním schopného klavíristy, pokud by se to sám nezvládl naučit, nebo i s radou ohledně dalších partů.
     „Za zeptání nikdy nic nedáš,“ pousmála se. „A jaké je celkové obsazení? Ptal ses už někoho?“
     „Ne, ta myšlenka přišla trochu pozdě. Zpěv a klavír bych si vzal já, na kytaru by se snad uvolil Aoi nebo Uruha, chybí baskytara a bicí.“
     S úsměvem mávla rukou. „Na bicí naženu Kaie, ale nemůžu ti dát záruku, že bude poslouchat. Přímo na basu tu hraje jenom Reita, ale myslím, že šikovný kytarista by to zvládl taky, ne? Teda pokud mu Reita tu basu půjčí,“ zasmála se.

     „Je možný, že už zase bude první adventní neděle?“ kroutil Tora hlavou a ze sklepa vytahoval krabice s výzdobou.  Ani se neptal, spíš konstatoval, ale Hiro se toho chytil.
     „Neboj, za půl roku tu máš zase léto.“
     „To ti pěkně děkuju,“ šťouchl ho hnědovlásek loktem a jen co vytáhli vše, co se v policích schovávalo od půlky ledna, začali dávat instrukce svým pomocníkům. Nahnali si všechny, kteří se zrovna nenacházeli v práci, a podle toho sestava také vypadala. Na jedné straně Uruha, Ruki a další stálí členové, kteří čekali jen na to, než přestanou nováčci remcat, anebo naopak začnou vnímat, jako v případě Hatoriho.
     Hiro si svým hlasem vydobyl pozornost a všechny varoval, že období Vánoc neposkytuje žádné úlevy, a jestli někdo bude dělat naschvály, může si klidně schytat trest nebo dokonce vyloučení. A jistým trestem mohlo být i ochuzení o Kaiův speciální vánoční koláč s jablky, vanilkovým pudinkem, skořicí a šlehačkou.
     „Takže teď budeme tahat žárovky, nebo co?“ ptal se Ruki a nenápadně kouknul po plavovláskovi.
     „Žárovky dáme jenom do lokálu, jinak po ústavu budem věšet řetězy, baňky, umělý rampouchy, vázat mašle, čančat větve a jehličí budem zametat ještě v březnu. A uvidíme, jestli se Torovi podaří sehnat stromek, ten bychom pak zdobili v neděli.“ A pokud Tora živý stromeček nesežene, budou se muset spokojit s umělým, který je připravený a nazdobený už několik let stejně.
     „Jak je na tom Reita?“
     „Už bys ho nemohl postavit doprostřed chodby jako výzdobu,“ zasmál se Ruki. „Pomalu odkvetl, není tak ospalý a nestěžoval si, že by se mu motala hlava, ruku opatrně cvičí… Dokonce se dušoval, že zvládne hrát na basu, ale jak myslíš, že to dopadlo.“ Prcek znovu protočil oči při vzpomínce, jak se toho Reita hrdinsky chopil. Pravou ruku po chvíli přiměl poslouchat, i když zápěstí protestovalo, ovšem levé se nechtělo. I když se posadil, jelikož na rameni neudržel popruh, sjíždět po krku baskytary se ukázalo jako složitý úkol. Prsty měl jako zpomalené, ne tak ještě zmáčknout struny.
     Uruha si to dokázal dost dobře představit. „Nediv se mu, už se určitě nudí.“
     „Prý toho času využije na knížky, co se mu nahromadily, a jinak už poctivě pracuje. Kensuke se za ním stavil a nechal si drby přímo nadiktovat. Vyškrtat a vypsat formuláře ale zvládá obstojně i sám.“ I když to prcek nerad viděl, ale dokud blonďák zůstával v klidu a většinu času v posteli, nijak na to nelamentoval. Nerad ho ale přistihl někde poskakovat, s tím motáním hlavy měl strach, aby sebou nešvihl.
     „Ty ho teda hlídáš.“
     „Musím, jinak by tu byl schopný běhat s Hirem a Torou.“
     Vzali si s Uruhou na starost svou chodbu a pustili se do zdobení. Prcek s veškerou pečlivostí rozmotával řetězy s průhlednými blyštivými vločkami a během chvilky měl ruce samou třpytku a od nich i tváře. Mezi řešením zauzlovaného rébusu držel Uruhovi léty rozvrzané štafle, aby se mohl soustředit jen na háčky ve stěnách, za které řetězy připevňoval. Po nich přišly na řadu jedlové větve a ozdobené květináče, které celý ústav krásně provoněly, a také ozdoby na dveře, protože žádné nesměly zůstat bez „kravinky na mašli“, jak jim plavovlásek říkal, které byly svázány stuhou a připevněny pod destičky se jmény.
     Po skončení na tomto místě se museli vrátit do reality, mezi tři rozřehněné kluky, kteří neměli na práci nic jiného, než se ohánět jehličím a řvát na sebe „nepíchej mě do zadku“. Aspoň dokud na ně nevletěl Hiro se svým mocným: „Co se tu děje?!“
     Jen jeden klučina měl dost drzosti mu odpovědět jinak, než vyhýbavým mlčením. „Ten strom mě opíchal do zadku,“ založil ruce a tvářil se ublíženě, jako by očekával, že Hiro je bude mezi sebou rovnat.
     Hiro zvedl jedno obočí a povzdechl si, když si prohlédl údajný strom. Větve do květináče v podstatě jen naházeli a podobně to dopadlo i s ozdobami. „Tak budeš kadit šišky,“ povzdechl si, ovšem s kapkou ostrého podtónu. Hodil jim do rukou kýbl a smeták s hadrem, aby zametli nepořádek a vytřeli všechna patra. Pro jistotu je upozornil, že dělat blbosti je zbytečné, jelikož vše jde vidět přes kamery.
     „Yuki to nemá zas tak lehký, na začátečníka,“ založil ruce v bok a sledoval je, dokud nezmizeli za rohem a s tím i jejich remcání. „A ještě se sešli tři noví… Myslím, že bychom měli co nejdřív udělat válečnou poradu.“ Hleděl stále do prázdného místa a Uru s Rukim si nebyli jistí, jestli hovoří na ně nebo k sobě.