Projekt Poslední šance (54. část)

 

 

     Kráčet s Reitou společně přes dvůr k autu mu dělalo husí kůži. Možná za to mohl chlad a pár vloček, co se tu a tam snesly z oblohy, ale on si byl jistý, že to má jiný důvod. Srdce se mu ale uklidnilo hned, co vyjeli z brány, a on se přesvědčil, že za ní nestojí nikdo s pistolí, a také ho překvapila Reitova schopnost rychle vytočit volant a bez problémů řadit. Tu ho napadlo, že ho nemusí ani tolik trápit bolest či ztuhlost, ale vlastní obava, aby celou rekonvalescenci neuspěchal.
     „Víš, že zanedbávám relaxaci s Torou?“ nadhodil po chvíli cesty a tiše se usmál. Tentokrát nemohl za porušení rozvrhu on sám.
     „Nezanedbáváš,“ krátce se na něj blonďák ohlédl. „Pokud bych nejel sám, vezl by mě Tora.“
     „Tak to už slyším kluky, jak na tebe nadávají.“
     Tiše se rozesmál a odolával touze sáhnout vedle sebe nejen na páku, ale zabloudit až k Rukiho stehnu.
     K nemocnici dorazili během půl hodiny. Prcek zrovna netoužil znovu vejít do budovy nasáklé desinfekcí, ale čekat v autě se mu taky nechtělo. Usadil se na židli vedle Reity, a když přišel na řadu, natáhl se na stolek pro časopis a krátil si chvíli čtením. Zezačátku občas těkal očima ke dveřím, ale pak se začetl natolik, že pro něj čas přestal existovat.
     „Hotovo?“ vzhlédl k Reitovi, když se dveře znovu otevřely. Netušil, jestli tam byl blonďák jen na skok, nebo se tak moc začetl do článku o kytarách a interview s jedním z jejich výrobců.
     „Hotovo. Um, skočím si ještě do lékárny a můžeme vyrazit na jídlo,“ hodil na sebe blonďák bundu a jako by četl Rukimu myšlenky, raději obešel kus budovy venku na čerstvém vzduchu, než si cestu krátit nemocniční chodbou a potkat další doktory a čekající pacienty.

     „Co ti řekli? Všechno v pořádku?“ vyzvídal Ruki, jen co si našli pěkné místo na měkké temně fialové pohovce u stolu se skleněnou deskou. Schválně si vybrali místo trochu schované za jedním ze sloupů, které protínaly celý lokál, a poskytovaly prostor nejen pro tušové kresby krajin, ale také trochu soukromí.
     „Jo, v naprostém. Teď už mám přijít, jen kdyby něco náhodou. A dál mám být trpělivý.“ To Reita nerad slyšel, když doktorovi na otázku, jak se mu daří, odpověděl svou starostí, jestli ruku opravdu úplně rozhýbe. Nechtělo se mu věřit, že nějaká pitomá rána až v paži bude mít vliv i na jeho prsty. Když ji doktor uchopil a bez sebemenšího problému s ní manipuloval, všechno se zdálo jednoduché a necítil obavu, aby se něco nepokazilo. On měl doma trochu strach, po tom, jak mu minulou kontrolu doktor vysvětloval, že na sebe nesmí spěchat, aby si neublížil, co všechno se musí zahojit a co by se mohlo stát, kdyby něco nešlo dobře. Teď už byl naštěstí ubezpečen, že se nemusí bát trochy běžné zátěže, a brzy zmizí obavy i nepříjemné obrnění.
     „To zvládneš, já ti s tím pomůžu,“ líbnul ho prcek na tvář a vzápětí si uvědomil, kde jsou. Naštěstí v jeho očích neviděl nejmenší známku hněvu, že je takto smělý na veřejnosti.
     Nechali ale starosti starostmi, přestali řešit i záležitosti ústavu, a toužili se v klidu najíst a udělat si příjemné první rande, jak se společný oběd rozhodli brát. Pozice opatrovníka a svěřence padly, u stolu seděli prostě jen Reita a Ruki, zamilovaný pár.
     Pro Rukiho to byl trochu zvláštní, ale velmi důležitý pocit. Nešlo o to, že sedí blízko sebe, dají si jídlo, popovídají… to mohli kdekoli, klidně v restauraci u Kaie nebo i v bytě v kuchyni. To co ho uvnitř rozechvívalo, bylo uvědomění si cizího prostředí a situace, ve které se dlouho nenacházel. Naposledy s přítelkyní/kamarádkou, ale ani tehdy nešlo o restauraci v pravém slova smyslu, a i kdyby, dalo se to vnímat stejně?
     Jako by mu až teď pořádně docházelo, že to s tím Reita bere vážně a on si znovu připomínal, jak moc po tomhle toužil. Jít bezstarostně do hezkého podniku, místo laciného bistra, a ještě k tomu s milovanou osobou… Pro většinu lidí běžná záležitost, pro něj snad dokonce splněný sen.
     „Vybral sis?“ usmál se Reita, ale v okamžiku, kdy na něj pohlédl, mu bylo jasné, že jeho otázka kolem prcka jen prolétla. Jeho milý, zasněný pohled, jemný úsměv, který vyjadřoval snad stovky radostných slov… Blonďák měl pocit, jako by Rukimu dával dlouho očekávaný vánoční dárek.
     „Eh, ještě ne…“
     Pozornost milého obličejíku se upřela do jídelního lístku, oči po něm nerozhodně běhaly, jako by prcek chtěl ochutnat od každého kousek. Nakonec ho ale zavřel a položil na kraj stolu s nevyřčenou odpovědí.
     Jen krátkou chvíli na to si přišla jedna ze servírek pro objednávku a oni se měli zase pro sebe. Ruki by rád o něčem mluvil, klidně o nějaké hlouposti, ale v hlavě měl vymeteno. Jaké společné téma by mohl vytáhnout? Nebo o čem spolu ještě nemluvili? Jaká konverzace se sem hodila?
     „Jsem rád, že se ti tu líbí. Doufám, že ti bude i chutnat,“ pousmál se Reita a narušil Rukiho nervózní ticho.
     „Věřím, že bude. Byl jsi tu už někdy?“
     „Ne, ale zvenku to vypadalo dobře a Tora si to tu chválil,“ přiznal. Na první rande nechtěl jít nikam naslepo. „Chodíval jsi dřív takhle někam?“ optal se. Prcek dobře věděl, co myslí tím „dřív“. Ještě v době, kdy byl doma.
     „Takhle ne,“ usmál se a znovu se rozhlédl, jako dítě v Disneylandu. „Občas jsme sedli s kapelou, ale dokážeš si představit, co to bylo za podnik, když prodali laciný pivo nezletilým a přes kouř jsme na sebe skoro neviděli,“ uchechtl se. „S rodiči jsme nechodili nikam. Ti šli buď spolu, nebo o…otec chodil s kolegy, později s bráchou řešit obchodní záležitosti. Já byl nejdřív moc malý a potom jsem byl akorát na ostudu,“ pokrčil rameny. Snažil se vzpomínku zahnat dalším úsměvem a mávnutím rukou, aby blonďáka ujistil, že je to za ním. Nechtěl si kazit odpoledne rozpitváváním minulosti. „Doufám, že u tebe to bylo veselejší,“ prohodil.
     „Máma mě a sestru občas brávala, když jsme měli narozeniny anebo na konci školního roku. Abych pravdu řekl, ze začátku jsem to neměl rád, moc lidí a strojení jak na svatbu, ale když to začaly být skoro jediné večeře, kdy jsme všichni sešli, a neřešili jsme žádné starosti, začal jsem si je užívat. Vidíš, když už jsme u mé mamky… ještě nemám tak úplně vyhráno.“
     „Co tím myslíš?“ zmateně na něj Ruki pohlédl, mezitím, co se usmál a poděkoval servírce, která jim přinesla objednávku.
     „Aby nebyla veškerá rehabilitace k ničemu, až mě zatluče do země,“ rozesmál se blonďák. „Zavolal jsem jí a řekl o všem až ve chvíli, kdy jsem se vrátil z nemocnice do ústavu. Slyšel jsem ji i půl metru od ucha, jak mi vyčítala.“
     „Uděláš na ni ten svůj milý pohled, usměješ se, a všechno ji přejde,“ vzhlédl k němu prcek, jako by mu jeden z roztomilých kukučů chtěl sám předvést. 
     „Obávám se, že je vůči mým pohledům a úsměvům imunní…“
     „Nevěřím, že je něco takového možné,“ prohodil, ale pak už se pustili do jídla.

     Ruki se celou cestu zpátky naculoval od ucha k uchu. Nejdřív byl na Reitu trochu naštvaný, když zaplatil za oba a bez jakéhokoli smlouvání rovnou řekl, že ho chtěl pozvat. Ale jak sám řekl, proti Reitově úsměvu a pohledu nelze být imunní, a během mžiku ho protesty přešly.
     „Až se vrátíme, co kdybychom se zabalili do deky a pustili si nějaký film?“ nadhodil blonďák. Práci měl už splněnou a do další se mu pouštět nechtělo.
     „Páni, já tě kazím. Kde je tvůj workoholismus?“
     „Jen pro dnešek. Náhodou jsem si dneska nadpracoval,“ zakřenil se.
     „Já bohužel ne,“ pokrčil prcek rameny. „Ráno zkouška na koncert a volno jsem si teď vybral… i když nevím o lepším způsobu, jak ho strávit,“ usmál se a v duchu nadával na pásy a provoz, jinak by se k Reitovi musel natáhnout pro polibek. „Měl bych se učit.“
     „Ale nechce se ti.“
     „Nechce.“
     „Jako opatrovník bych ti měl dát za uši a zavřít tě v pokoji nad knížky,“ zasmál se Reita. „Ale jako tvůj přítel ti říkám: Vykašli se na to, nekaž si den, stejně už to nemá cenu. Navíc, jak tě znám, jakmile se zašiješ nad učebnice, zůstaneš spát u sebe.“
     „Hm… mám to brát tak, že naše rande ještě neskončilo?“ skousl si Ruki ret a div se nezachvěl očekáváním.
     „Já osobně bych se na to takhle díval…“
     „V tom případě rozhodně nemůžu odbíhat k učení…“ zatetelil se. I když mu kdesi v koutku zahlodalo svědomí, dokázal ho přehlušit výmluvou, že je potřeba pracovat i na vztahu. K učení se může dostat i zítra, holt mu blonďák bude muset pomoct s žehlením.
     V bezpečí za zídkou a zavřenou branou ústavu se hned cítil bezpečněji. Přestože si užíval volný pohyb venku a těšil se, až bude moct vycházet, kam se mu zachce, pořád byl uvnitř nervózní z velkého množství lidí a představy, kdo z nich by mohl být jako Eruma, nebo se s ním dokonce znát. Počkal, než Reita zaparkuje, aby na něj nemusel čekat venku. Blonďák vyskočil sotva vypnul motor, v hlavě měl jen myšlenky na program zbytku odpoledne. Jaký film vybere a že by mohl zajít za Kaiem a poprosit ho o víno…
     „Rei, ještě taška.“
     Reita by už zabouchl a odešel, na igelitku v kastlíku pozapomněl. Prcek se pro ni zpátky natáhl, ale když vzal za jedno ucho, její obsah se z části vysypal. Na sedačku před něj spadly čtyři krabičky, dvě z nich byly kondomy. Dokázal si domyslet, co je obsahem větší lahvičky, která zůstala na dně tašky. Rychle je naházel zpátky a dělal, jako by si ničeho nevšiml. Zabouchl dveře, zkusil, jestli drží zamknuté, a utíkal za blonďákem.
     „Ještěže tě mám,“ líbnul ho Reita na rty a pomalu s ním šel do tepla. Neříkal nic, ani se neptal, co ho při pouhém vytahování igelitky zdrželo. Nepřipadal si, jako by před Rukim něco skrýval, ale Ruki to tak zřejmě vnímal.
     „Plánuješ na dnešní rande… něco speciálního?“ zeptal se tiše, se zvědavostí na jazyku. Pořád měl ty krabičky před očima: extra tenké a lubrikované a v extra velkém balení… Jak dlouho počítá, že jim taková zásoba vydrží?
     „Speciálního? Hm, co by to tak mělo být?“
     Ruki nenápadně rozhodil ruce, až taška zašustila. Reita se dovtípil, s jemným úsměvem se natáhl, aby mu ji vzal, a vtiskl mu polibek na tvář.
     „Ne. Co bychom dělali na příštím rande, kdybychom si vše vybrali hned?“

     „Tak co vy cukroušci, jak jste si užili společný den?“ vyzvídal Aoi hned po ránu se svým lišáckým úsměvem a tentokrát dodal i pohození obočím. Na tak brzkou hodinu se zdál nápadně čilý.
     „Co ty, šmíráku, neměl jsi nic jiného na práci?“
     „Nemusím šmírovat. Nebyli jste na obědě. Kai prohodil něco jako ‚Doufám, že někomu ujede ruka s wasabi, aby si víc vážili mé kuchyně‘. Ale spíš jenom aby umlčel Manabuovu a Koukiho hádku. Za to Hatori si teď musí myslet, jaká není Kai nepřejícná potvora,“ uchechtl se. „A spusť, než přijdou ostatní… Dali jste si společný oběd a pak co?“
     „Půl hodiny jsme hledali film, než jsme nakonec vybrali Klíč,“ prohodil prcek se vzpomínkou, jak se dohadovali nad žánrem a jednotlivými filmy. Byli schopní se shodnout na romantice, ale vše bylo buď moc dramatické, puberťácké, nebo mělo příliš nízké hodnocení. Nakonec se Reita natáhl do skříně pro krabici DVD a Ruki z nich jedno vytáhl s podmínkou, že se na to podívají, i kdyby to byl třeba horor. „Ale oba jsme u toho usnuli, takže jsme si pak dali večeři, taktak jsme se dodívali do konce a…“
     „A…?“
     Ruki se usmál a zavázal si zástěru. Znovu si v hlavě začal přehrávat uplynulý zbytek večera. Samozřejmě že se jim nechtělo hned zase spát, ale do postele stejně zamířili. Reitova ložnice měla hezkou intimní atmosféru, když nechali rozsvícenou jen lampičku. Místnost měla potemnělý, nažloutlý nádech, ale pořád na blonďáka dobře viděl, a když mu rozepínal košili knoflíček po knoflíčku, div se na něj nevrhl. Jemné stíny mu ještě více zdůrazňovaly kontury vypracovaných svalů…
     Shodil z něj tu látku, sám už do půli těla svlečený, a položil Reitu na záda, aby se na něm mohl obkročmo usadit. Vpil se mu do úst, dlouze a lačně je líbal, cítil jeho velké dlaně, jak mu pomalu klouzají po těle, nijak nenasytně, jen zlehka ho hladily, než se dostaly níž a uchopily ho za zadeček. On sám se vyžíval na jeho hrudi a bříšku, pod prsty mapoval každičkou linii. V duchu zaváhal, jak někdo jako on může mít někoho tak dokonalého?
     Nadzvedl se, aby se na něj i podíval, a zároveň se trochu za sebe zastyděl. Přesto mu Reitův pohled, co okamžitě sjel jeho tělo, říkal, jak je krásný a jak moc se musí blonďák ovládat, aby ho nepovalil a okamžitě se nepodíval i ústy.
     „Domyslíš si, ne?“ mrkl na černovlasého. Ale vzápětí si uvědomil, kam až by mohly jeho myšlenky vést. „Ale nezacházej moc daleko… až tam jsme se zatím nedostali.“
     I přesto se cítil jako v sedmém nebi ještě teď. Svléknout se úplně do naha a tisknout se k Reitovi, nebo ještě lépe, když na něm byl blonďák nalehnutý a svou vahou ho vtláčel do matrace, zatímco mu zulíbával krk, užuž se opět vzrušoval jen při vzpomínce. A mít Reitu pod sebou a ovládat ho také stálo za to. Slyšet jeho hlas, vnímat, jak se prohýbá… V koupelně se nejspíš dost krotil, ale v posteli měl dostatečné pohodlí, aby se plně uvolnil a užíval si jeho dráždění. Ruki se div nerozplynul, když si vybavil, jak mu jeho péči následně oplatil. Mohl být rád, že zástěra schová jeho vzrušené mužství, protože vybavit si Reitova ústa a jeho jazyk… Nejradši by utíkal zpátky nahoru, vtáhl ho ložnice a okamžitě se s ním zahrabal v posteli.
     „I tak vypadáš víc než spokojeně,“ pousmál se Aoi nad jeho růžovými líčky a zasněným výrazem.
     „Doslova uspokojeně,“ opravil ho Manabu, kterého Ruki vůbec nepostřehl přicházet. Založil ruce a s protočením očí si nahlas povzdechl.
     „Musí to tu všichni řešit?“ zamračil se na Aoie a trochu se ztišil. „Odkdy tohle není jen mezi náma?“
     „Pořád je, co si myslíš, že Manabu ví. Zatím jen spekulace. A kdybys viděl svůj výraz, myslel by sis totéž.“
     „A musí pořád všichni spekulovat?“ protestoval.
     „Musí, protože je to nové a žhavé téma. U sebe nemají co řešit. Ale za chvíli je to přejde, nás s Uruhou taky propírali a občas byli vážně nepříjemní. To k tomu prostě patří.“
     Ruki se cítil zachráněn až s Kaiovým příchodem, ovšem radoval se brzy. Kai, když prcka spatřil, trochu naklonil hlavu, jako by si ho poměřoval, a pousmál se ještě o trošku víc. Bylo to rychlé a nenápadné, přesto si toho Ruki všiml, a připadal si jako pod rentgenem.

     „Tak jo, tohle už znělo líp. Dáme to ještě jednou a končíme,“ zavelela Hiroko a propiskou píseň doplnila do programu. Ruki nebyl moc nadšený, vlastně měl spíš chuť Uruhu zabít. Když kvůli nemoci museli vyškrtnout dvě čísla a Hiroko je požádala, aby přidali ještě jednu píseň, dohodli se Uru s Aoiem na „I For You“ a hleděli při tom na sebe jako dvě hromady cukru. Ruki si byl ale jistý, že až na koncertu spustí, všechny oči budou běhat jen mezi ním a Reitou.
     „Ten tedy přišel akorát,“ usmál se Kai a paličkou zamával na Reitu, který se usadil vzadu na židli. Nezamával zpátky, jen se usmál, když se střetl s Rukiho náhle nervózním pohledem. Prcek se ohlédl, syknul na Uruhu, jestli si to ještě nechtějí rozmyslet, ale Hiroko je svým hlasem vyrušila a žádala, aby začali.
     Dlouze se nadechl a snažil se nevnímat náhlý knedlík v krku a nedívat se do zadní řady. Naštěstí nebyl jediným cílem Reitova pohledu, Masato měl pořád propůjčenou „Reitovu holku“ a nejspíš si plně uvědomoval jeho starost o ni.
     Blonďák se lehce usmál, když zaslechl intro. Bylo mu to povědomé a po chvíli mu došlo, co je to za píseň. Nerozuměl, proč ji hrají, z Rukiho pokoje už kolikrát slyšel refrén písně z jednoho z Aoiových CD, akorát občas okořeněný nadávkou, když něco nešlo podle jeho představ, tak proč najednou tohle?
     Cítil se znepokojený pohledem, jaký mu Hiroko věnovala, když prcek začal zpívat refrén, ale přestal se zaobírat těmito myšlenkami a místo toho se zaposlouchal do Rukiho krásného hlasu. Zadíval se na něj, nechal kolem sebe plynout hudbu i text a v duchu zpíval s ním…
     „Předtím to bylo trochu lepší,“ zněl verdikt, ale byl přerušen tleskáním. Prcek se na moment obával, aby to nemusel zpívat znovu, naštěstí si mohl oddechnout.
     Blonďák za nimi došel dopředu a hned po polibku se omluvil, že chtěl přijít dřív a poslechnout si tu jeho. Vzápětí vyzvídal, čí byl nápad hrát píseň, kterou jako jedinou stihl.
     „Um… Bylo potřeba doplnit program a Hiroko chtěla něco hezkého, klidného, aby se to trochu vyrovnalo,“ pokrčil Uruha nevinně rameny. „A tohle umíme všichni, půl práce hotové…“
     „Aby bylo jasno, než začneme hrát, jeden z vás si to uvede,“ poměřil si Ruki plavovláska i černovlasého. Soukromě Reitovi zazpívá cokoli, ale na tohle nebyl připravený, ne se všemi drby okolo, které vzhledem k jejich otevřenému líbání přestávaly být jen drby.

     „Zpíval jsi to ale opravdu krásně,“ nešetřil Reita s chválou. Viděl, že je prcek pořád ještě rozmrzelý. „Opravdu ti ta píseň vadí?“
     „Sama o sobě ne, ale… Je jasné, jak si to přeberou. Pořád jsme na titulní stránce pomyslnýho bulváru, k tomu Vánoce, žárovičky, sníh, Kaiův koláč a ‚kimi wo aishiteru‘. To je cukru, až to bolí.“
     „Tak se na ně vykašli,“ usmál se. „Stejně nejsi jediný. A večer se bude kvůli holkám promítat Láska nebeská, to teprve poteče cukr, i když bude s titulkama.“ 
     Prcek se krátce zamyslel, než k němu vzhlédl s otázkou. „Je ten program povinný, či dobrovolný?“
     „Dobrovolný. Ale co se týče tebe, měl bych individuální rozvrh a běda jak ho porušíš.“
     „To bys mě s ním měl předem obeznámit…“  Ruki se křenil, jako by se ho chystal svádět, ale vzápětí mu utekl do pokoje se slovy, že se musí učit.
     Dvě hodiny zíral na úkoly, dokud ho nezačala bolet hlava. Toužil dnes zvládnout víc, snažil se to překonat, aspoň si pročíst pár okruhů ve skriptech. Nechtělo se mu, ale věděl, že musí. Kdyby přišlo nějaké znamení, aby si dal pohov, chytil by se ho, sice s černým svědomím, ale udělal by to.
     Během další hodiny se bolavá hlava jen zhoršila a pomalu se mu zavíraly oči. Doufal v nějaký zázrak, který ho vysvobodí z jeho vlastní paličatosti. Plánoval se učit až do večeře, ale začínal být akorát podrážděný.
     „Ruki, můžeš na chvilku?“ ozvalo se zaklepání na dveře a nakoukla dovnitř Reitova hlava. Ano, přesně na nějaký takový zázrak čekal.
     „Určitě.“
     Mohl předtím usínat, ale teď vyskočil na nohy jako zajíc, vtiskl tomu svému zázraku polibek a zvědavě na něj koukal, co potřebuje.
     Reita si ho vzal do obýváku, posadil si ho na klín a objal ho, jako by se s ním chystal tulit a dívat na film, anebo mu chtěl říct něco nepříjemného. Prcek neměl ponětí, která z možností je momentálně pravděpodobnější.
     „Volal jsem do léčebny, abych se přeptal na Yuutarův stav, a před chvílí se mi zpátky ozvala jeho ošetřující lékařka.“ Blonďák tuto větu pronesl pomalu a počkal, až si ji Ruki přebere.
     „Aha… a co ses dozvěděl?“
     Slyšel v jeho hlase obavy a věděl, že jsou z větší části oprávněné. Spustil tedy dál a opět k němu mluvil, jako k bojácnému zvířátku.
     „Pořád je na tom psychicky zle, nespolupracuje. Podařilo se mi vyjednat povolení k návštěvě, pokud bys chtěl, mohl by ses za ním příští týden stavit. Když ne, nic se neděje, není to domluvené napevno. Povolenka platí od pondělí do pátku, můžeš si to v klidu rozmyslet.“ Schoval mu neposedné vlásky za ouško a líbnul jeho sladké líčko.
     „Jo… Promyslím si to,“ řekl Ruki tiše a opřel se mu o rameno. Nechal se pomalu pohupovat a znovu si přehrával Hirova slova. Yuutaro, zcela vysílený, vyhublý na kost a s přáním konce. Zřejmě už ho z nemocnice propustili na psychiatrii, ale co na tom záleželo, jestli stále nechtěl žít? Anebo mu bylo opět všechno jedno…
     „Rei?“ pípnul.
     „Hm?“
     „Myslíš si, že by mu moje návštěva mohla pomoct, a víš, že nedokážu odmítnout,“ pronesl tiše, bez náznaku smutku či vzteku.
     „Spíš v to doufám. Je taky možné, že mu to nepomůže, ale… Tebe zná, mohl by tě vnímat. Ale nechci, aby sis myslel, že na tebe tlačím, nebo že je špatné tam nejít. Jen jsem ti chtěl dát tu možnost.“
     „Děkuju,“ špitl, vtiskl mu polibek na krk a zpátky se o něj opřel. Odpověď na tuto nabídku znal okamžitě, ale ještě si nebyl jistý, který den se za modráskem vydá. Potřeboval se na to vnitřně připravit.      
     „Můžu se zeptat,“ narovnal se a zvědavě na blonďáka pohlédl, „dělal jsi podobné věci i pro ostatní? Není to jen kvůli tomu, že jsem to já…?“
     Reita se pousmál a opřel si hlavu o jeho. Takhle se cítil příjemně: nemuset se zaobírat papíry, být s Rukim, tulit se, povídat si… Jen kdyby měli veselejší téma.
     „Je tu hodně věcí, které dělám jen pro tebe. Ale tohle mezi ně nepatří, řadím to mezi své povinnosti, co by opatrovníka. Soustředit se čistě jen na konkrétní osobu a ignorovat její okolí podle mě není správná cesta. Nemůžu ti říct nic o předchozích svěřencích, ale snažil jsem se hnout s lidmi a různými záležitostmi i kolem nich,“ odpověděl.
     „A jak myslíš, že mi pomůže, když uvidím Yuutara ležet jak vařenou zeleninu?“
     „Na tuhle otázku musíš najít odpověď sám v sobě.“ 
     Sám v sobě… Ruki si byl ve spoustě ohledů jistější, pomalu si uklízel v hlavě, snažil se přijmout a pochopit svou minulost a spolu s představou budoucnosti si utvářel své současné „já“. Ale přestože se v sobě dokázal vyznat, jakoby našel kompas k bludišti své osobnosti, pořád ho čekala dlouhá cesta a řada slepých uliček. Pořád existovalo mnoho otázek, na které nenacházel odpovědi… a přibyla další.
     „Rei?“ špitnul. „Ještě chvilku a asi usnu,“ začal se tiše smát a vzápětí cítil, jak se smíchem třese i blonďák.
     „To nedělej, jinak si tě odnesu do postele, přilehnu si a budu spát taky.“
     „To není špatný nápad, ale před tím spaním bych se ještě trochu… trochu víc unavil,“ usmál se a jeho rozverný kukuč se střetl s Reitovým.
     „Trocha sportu před večeří? Aspoň nám vyhládne,“ zvedl se Reita i s prckem v náručí a přehodil si ho přes rameno. Ruki vyjekl, ale smál se na celé kolo.
     „Reito, co Kensuke,“ plácnul ho po zadku.
     „Kensuke mi může jen jedno-“
     „Ne, ani to ne, to je teď moje práce,“ zakřenil se. Nechal se odnést, povalit na matraci a přitiskl k sobě blonďáka ve vášnivých polibcích.