Zahraniční ultimátum 1/2

 

 Věnováno Akurai :)

 

18+

 

Jasně, ještě víc se ohni, vůbec mi kalhoty nepraskají ve švech... Reitu zachraňovala jen naprostá znalost písní a zautomatizované pohyby prstů a rukou na baskytaře. Hrát momentálně něco nového, nejspíš by ho Kai musel přetáhnout paličkou za jeho nesoustředěnost. 

Pohupoval se v rytmu hudby, užíval si proud melodie, ale jen tak napůl. Jeho myšlenky se neurvale stáčely zpět v čase, k těm několika svobodným chvílím, kdy všechno hodil za hlavu a užíval si blízkosti drobného horoucího těla, vůně bledé kůže, která slastí růžověla a rosila se kapičkami potu, něžných měkkých rtů a jejich dychtivých polibků, a zadečku, momentálně ukrytému a zároveň zvýrazněnému v černých přiléhavých jeansech. Očima k němu utíkal snad každou možnou chvíli, bez kousku nenápadnosti. A pokud zrovna nezíral tam, všímal si každého vokalistova drobného gesta. Třeba když si Ruki vyhrnul rukávy svetříku a odhalil tetování na předloktí. Když zavřel oči a nepřítomně se oddával hudbě. Když se ohlédl a jeho tvář zářila úsměvem, ačkoli načervenalé oči a kruhy pod nimi značily únavu. Ale znovu a znovu se blonďák vracel k jeho malému zadečku. A jako by snad Ruki věděl, že se tam dívá, schválně se nohou zapřel o bednu a v dlouhém screamu se o to víc předklonil. 

Reita si ztěžka povzdechl a trochu si posunul basu, která ho začínala v jistých partiích nepříjemně dráždit. Každý pohled i vzpomínka v něm probouzely stále naléhavější pocity. Ještě jedna píseň a akutně si bude muset odskočit. Před lety, když se odvážili spolu si začít, by ho ani v nejmenším nenapadlo, že by s ním mohly chutě cloumat takovým způsobem. 

 

Pořádně si vydechl, až když nasedl do auta. Chvíli jen tak seděl s hlavou opřenou a zavřenýma očima, vychutnával si klid částečného soukromí a snažil se sebrat poslední energii, aby se mohl soustředit na cestu. Poslední dobou se jeho čas od nasednutí k nastartování motoru výrazně prodlužoval. 

Další hluboký nádech a výdech. Sáhl po klíči a otočil jím, zařadil a vyjel z garáží do zšeřelého večerního města, aby doma touhu přehlušila tíha samoty. A aby se ráno mohl opět vrátit na zkoušku a vše se zase opakovalo. 

 

„Dobré ráno!“ volal hned ode dveří. Ale jedinou odpovědí mu byl pocit zalehlých uší. Rozhlédl se po studiu, přítomnost další osoby naznačovala jen krémově bílá taška. Rukiho taška.

Odložil si své věci, vybalil si baskytaru a zrovna ji ukládal do stojanu, když se za ním ozval sametový hlas. 

„Dobré ráno, Rei-chan.“
Usmál se dřív, než se otočil. I z tónu, jakým ho zdravil, si dokázal dokonale představit jeho tvář. Lehce unavenou, z dlouhého nočního přemýšlení, ale dobře naladěnou, a vzhledem k lehké ochraptělosti měl za sebou už nějakou tu cigaretu a zatím se nerozezpíval. 

Stále s koutky zdviženými do úsměvu sladšího, než by si měl v této místnosti dovolit, se narovnal a znovu mu oplatil pozdrav. Rukiho tvář vypadala přesně, jak si vybavil, jen jeho oči zářily rozverností. Příčinu si dovedl také představit - když vokalista otevřel dveře, musel se mu naskytnout pohled na jeho pozadí a na kousek holé kůže těsně nad lemem kalhot, která vykoukla zpod vyhrnuté mikiny a trička. 

„Nemohl jsi dospat?“ nadhodil v nevinné konverzaci a vytáhl zpoza bicích stoličku, aby mu ji nabídnul k sezení. Sám se uvelebil na zemi, s plechovkou Redbullu v rukou. Takto naproti němu si připadal bezpečněji - usadit se na dlouhé sedačce, neudržel by se, musel by alespoň nenápadně něco provést, a to takto po ránu a ještě ve chvíli, kdy byli skutečně sami a mohlo se to zvrtnout, riskovat nechtěl. 

„Gentleman jako vždy,“ zazubil se Ruki a s radostí se posadil. Alespoň na chvíli, než dorazí Kai a ukořistí si její pohodlí zpátky pro sebe. Neřešil, že kousek od nich je sedačka, zbožňoval tato Reitova gesta, a i kdyby mu přinesl pod zadek kus koberce, s vděčností by ho přijal. Přesto koutkem oka zabloudil ke koženkovým matračkám; nedalo se tomu pořádně říkat gauč, sedák byl příliš úzký a tvrdý, ale přesto se mu hlavou prohnala vzrušující myšlenka na nebezpečnou rychlovku. „Spíš se mi blbě usínalo,“ odkašlal si a přiměl se vrátit zpátky do reality. „Ještě pořád jsem nedokončil ten refrén, ale už se mi v hlavě skládá další píseň.“

Basista polkl poznámku, jak by mu s tím usínáním pomohl, a raději přitakal. „Taky mi hlava ještě dlouho šrotovala. Nakonec je fajn, že ten refrén ještě úplně nemáš, chtěl bych změnit akcenty. Už se nemůžu dočkat, až se o tom budeme s Kaiem bavit.“ 

„Volej o pomoc, jestli tě zase bude chtít propíchnout paličkou,“ rozesmál se Ruki. 

„A myslíš, že to stihnu? Je jak kobra - najednou vyletí a je to. Dokonce jsem tam pak měl modřinu!“ 

Ruki se stále smál, div si nevylil z hrnku čaj. „Můžu ti půjčit ten svůj korzet, co jsem měl na zlomený žebra. I když pochybuju, že ho natáhneš. Možná by spíš posloužil jako štít.“
Zdálo se mu, že Reita o této možnosti opravdu uvažuje. Uměl být občas blázen, ale tohle mu i na něj připadalo moc. Ve skutečnosti se ale blonďák zasekl u slova „korzet“. Ortéza, kterou Ruki nosil, a se kterou mu občas pomohl, aby si mohl dát sprchu, nebo si jen trochu vydechnout, nepředstavovala zrovna vrchol erotického prádla, ale pokud by si Ruki oblékl skutečný korzet, nebo něco tomu podobného... 

„Neuvažuješ o tom doopravdy, že ne?“ 

Basista uhnul očima a něžně se usmál. Něžně, přesto s nádechem touhy. „Popravdě jsem uvažoval o tobě a jiném korzetu,“ přiznal a lehce pokrčil rameny. „Nemohl jsem si pomoct, promiň.“ 

Všiml si, jak se Rukiho úsměv jako na povel vytratil. Ne úplně, ale oproti rozveselenému výrazu, jaký měl ještě před tím momentem, to tak skutečně působilo. 

„Rei-chan...“ vydechl vokalista, víc podbízivě, než zamýšlel. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, asi za dva měsíce, podle programu-“ 

„Dobré ráno! Ah, už jsem se bál, že budu poslední. Kde jsou všichni?“ 

Zarazil se a zatřepal hlavou. Nedokončil svou myšlenku, utekl pohledem od Reity, který na něm také už nevisel očima. Opět si připadal jako přistižený školák. Otočil svou pozornost k Uruhovi, který svým příchodem rozbil atmosféru příjemného napětí a poslal je z jejich růžového obláčku zpátky na zem.

„Beztak si šli ještě zapálit,“ zamumlal. „Půjdu se připravit, než dorazí.“ 

Chystal se stoličku uklidit zpátky, ale blonďák byl rychlejší. S posledním vroucným úsměvem ji od něj převzal a vrátil zpátky Kaiovi na místo. Poté popadl do rukou basu a brnkal si úryvky skladeb, zatímco většinu své pozornosti přesunul ke kytaristovi. Ale ani přes smích a popichování mu neunikl melodický hlas, který se během rozcvičování ještě pročistil, rozšířil a zesílil. 

 

Snad za to mohla příležitost k rannímu rozhovoru, nebo snad lehké popíchnutí v něm, ale Reitovi připadalo, že je Ruki během zkoušky uvolněnější než obvykle. Tentokrát na něj ten zadek určitě vystrkoval schválně. A ty letmé pohledy jistě také mířil k jeho osobě. V blonďákovi vřelo. Na co se ho chtěl Ruki zeptat, než je Uruha přerušil? Snažil se na to navést řeč potom, ale vokalista se o tom už nechtěl bavit. Mohl by být sdílnější po zkoušce? 

Snažil se veškeré myšlenky vytěsnit z hlavy i utíkat před Rukiho očima. Potřeboval se soustředit. Kai vyburcoval závěr Blemish, on si to prostě musel pořádně zatřískat, jako by už hrál na koncertu. Mrknul po Aoiovi i Uruhovi a podpořili ho, ať má leader radost a neodbude se to mávnutím ruky a poznámkou, že však vědí. Kratičká technická pauza a pokračování. Ale další píseň skončila, sotva Kai začal. 

„Tomorrow, Rei!“ zavolal na něj. „Filth je až poslední.“ 

Reita už chtěl namítnout, že samozřejmě ví, jaký je setlist, ale bubeník ho s mluvením předběhl. „Co je to dneska s váma? Nejdřív si vezmeš špatnou basu, pak zase zapomeneš setlist, Ruki vypadá, jako by nám text hledal na čelech. Zítra si radši přispěte, než tu být první a pak bloumat.“

„Odkdy ti vadí, že se na vás dívám?“ ohradil se vokalista. 

„Spíš mu vadí, že se nedíváš primárně na něj,“ zamumlal Aoi a nevinně upil z kelímku kávu. Reitův ostražitý pohled ho za to málem přišpendlil ke zdi, za to Rukiho oči vystřelily ke stropu a s dlouhým povzdechem zašeptal: „A je to zase tady...“ 

Naštěstí se nikomu nechtělo dál rozebírat, kdo se na koho dívá nebo nedívá, Reita se omluvil a přislíbil, že si dá větší pozor, a sjeli tři poslední písně tak, jak by měly znít i na koncertě. 

 

„Tak zítra!“ loučil se Aoi a na tváři mu přitom hrál široký úsměv. Měl k tomu důvod - podařilo se mu vymyslet a zasadit sólo do nové písně, proti kterému nikdo, ani Uruha, neřekl ani slovo. I druhý kytarista vypadal spokojeně, jelikož jeho nápady měly úspěch a hlavně se pohnuly věci, se kterými se už chvíli trápili. Kai zářil a usmíval se jako sluníčko. Ostatně jako vždy - jen na podiu nebo ve studiu se mohl odvázat a hrát opravdu s vášní a navíc se všemi ostatními. Krotit se doma kvůli sousedům a mít kluky jen z reproduktorů jednoduše nebylo ono. 

Ještě než černovlasý otevřel dveře, stačil si do něj ještě rýpnout. „Hlavně to s Anfiel nepřežeňte, nezapomeň, že ráno pokračujeme.“ 

„Neboj, do devíti snad stihnu vystřízlivět,“ vrátil mu s úsměvem. Na ostatní ještě kývnul a už po kapsách štrachal cigarety, aby si stihnul před odjezdem i zapálit. 

Uruha zmizel jen malou chvíli po něm. Reita s Rukim se nejdřív chtěli vypařit jako první, s nadějí, že jejich nesoustředěnost zůstane zapomenuta, a nebudou tak muset plnit trest v podobě úklidu, a to razantnějšího, než když jen obvykle zametli a vytřeli. Leaderův přísný pohled jim tento plán zkazil. Místo cesty domů si s tichým nespokojeným mumláním zašli pro hadry, kýbl, mop a další věci a čekali, až odejde i Kai. Kdyby bubeník věděl, že je tímto kouskem příliš nevytrestá, raději by jim to nikdy nenařídil. 

Rozloučil se s nimi také s úsměvem, ačkoli se mu v očích odrážela i škodolibost. Bodejť by také ne, příští úklid měl vyjít na něj. Překontroloval si složky v rukou, po kapsách nahmatal cigarety a zapalovač a studio opustil. Jako leadera ho čekala ještě schůzka, a tak si šel zapálit a poté se vydal nahoru do kanceláří. 

 

Ruki si povzdechl a jako první si vytáhl čistič a začal jeho obsah rozprašovat na velké zrcadlo. Basista si zatím vzal do rukou vysavač a dal do pořádku koberec pod bicími. Oba pracovali mlčky. Jejich myšlenky se motaly kolem ranního rozhovoru i neschopnosti pořádně se soustředit. K těmto situacím docházelo docela často po návratu z prvního světového turné, ale tentokrát jako by na ně vše doléhalo se zpožděním. 

Když vypnul a odložil vysavač, pohlédl na drobnou postavu dřepíce na zemi se stěrkou a hadrem v rukou. Pozoroval ho, jak se natahuje na špičky a poté se sklání, až dokud opět nedřepí. Ruki si jeho pohledu všiml, oplatil mu ho v zrcadle. 

„Tohle Kai moc nevychytal, co?“ uchechtl se. 

„Nevím,“ pokrčil Reita rameny, „možná že i jo.“ Skousnul si ret a očima uhnul. Sledovat Rukiho takhle a nesmět si nic dovolit, bylo skoro mučení. „Myšlenky mi běží na plné obrátky, ale...“ 

„Nevíš, co říct. I po tom všem, nebo právě po tom,“ povzdechl si vokalista. „Ráno jsme vstoupili na tenký led. Každé slovo ho teď může probořit.“ 

„Kdyby jen slovo...“ 

„Kdyby jen slovo,“ zopakoval s přikývnutím a sjel v odraze celou jeho postavu. Vždycky se mu líbil a přitahoval ho, ale poslední dobou jako by ještě zkrásněl. Vyzrál. A jeho vášeň pro posilování začínala mít slibné výsledky. Ne že by si potrpěl na kulturisty, ale věděl, že Reita to nepřežene. Jen bude ještě víc k nakousnutí a on s tím bude mít stále větší problém. 

Mysleli si, že krátké volno po skončení světového turné bude to nejtěžší, co je čeká. Alespoň minule tomu tak bylo.

Nejistí tím, co s nimi tolik společných chvil provede, se před první cestou do světa chystali i na možnost, že vše skončí. Měla však očekávaný efekt. Čas, který mohli spolu trávit mimo Japonsko, možnosti, které se jim otevřely tím, že se cítili více anonymně, odvaha, kterou mimo domov dokázali sebrat, nové společné zážitky, to všechno je více sblížilo a během té krátké doby si na tento luxus relativní svobody snadno zvykli. Ale po návratu domů nedokázali jen tak zapadnout do starých kolejí. Tížil je pocit odloučení, ačkoli stáli jen pár centimetrů od sebe. Chyběla jim jejich soukromá blízkost. Viděli si to na očích, cítili to z napětí jejich těl. Velmi těžko se přizpůsobovali zpátky do rolí pouze pracovních kolegů. Momenty, kdy jeden, druhý nebo dokonce oba nefungovali, byly téměř na denním pořádku. Naštěstí se daly svést na vyčerpání a rozčarování ze všeho, co prožili jako kapela. Postupně si ale navykli a těšili se z občasných příležitostí, když mohli trávit večery společně jen oni dva, přestože jen v pracovní rovině. 

A pak přišlo další světové turné. Oba se tetelili vzrušením, věděli, že ty tři roky nic nezměnily na vzájemné přitažlivosti, jediný pohled po příchodu do hotelu v Mexiku jim stačil ke společné domluvě. Jaká únava, jaký časový posun? Už první noc jim patřila. Ostražitě tichá, ale přesto vášnivá, s brzkým ranním probuzením, aby se Ruki stihl vrátit do svého pokoje, nikým nezpozorován. 

Jako náctiletí utíkající z domu na party, plížili se v každou byť trochu vhodnou chvíli jeden k druhému. Opatrnost opadala, až museli sáhnout i pro výmluvy. Po skončení jednoho koncertu následoval další, soukromý. Jejich pokušitelství se občas zvrtlo i v zákulisí nebo cestou v autobuse, až si mysleli, že o nich musejí všichni vědět, jen taktně mlčí, aby jim jejich idylku nekazili, nebo raději nevyzvídají, aby se něco nedoneslo ke staffu nebo dokonce k manažerům. A uvnitř si to i přáli. Zjednodušilo by to tolik věcí... 

Ale potom tour skončila. Vrátili se do Japonska, měli sotva pár dní na vzpamatování a opět je čekal vír příprav na další koncerty a především ten finálový, v plánu se objevilo i téma Halloweenu a dokonce další festival. Reita i Ruki se obrnili proti tomu, co zažívali tenkrát. Kromě nepříjemnosti prázdného bytu však nepociťovali nic tak hrozného. Pracovali, jako by se tour nepřerušila, akorát spolu nespali, což vzhledem k únavě a starostem ani příliš neřešili. O to větší tíseň se objevila později.

Reita si uvědomil, že si uvnitř nedokázal připustit další roky odloučení. Ačkoli o tom s Rukim mluvili a snažili se na to připravit, ve skutečnosti odmítal držet se od jejich vokalisty dál a zakazovat si jakékoli myšlenky na něj. Potřeboval jeho blízkost. Potřeboval cítit tu vzájemnou chemii. A jeho tělo mělo také své potřeby, až bolestně naléhavé. 

Věděl, že Ruki má podobný problém, ale nebyl si jistý, jak silné jsou jeho touhy a nutkání. V jeho pohledech viděl roztěkanost, smutek i chtíč, jenže v těchto ohledech dokázal být Ruki ten rozumnější, ten který upozorňoval na problémy, které by kvůli svému chování mohly nastat pro celou kapelu, pokaždé co se k sobě více přiblížili. Ale možná, že to tentokrát i on cítí jinak...? 

Ohlédl se a uviděl jeho chtivý pohled. Vokalista okamžitě očima uhnul a propustil ret z pevného sevření zubů. Chtěl se vrátit k práci, ale cítil, že se na něj Reita dívá. Lačně a bez jakýchkoli zábran. Nechal tedy ležet věci na zemi, vstal a podíval se na něj se vší vážností, jakou v sobě dokázal najít.

„Rei...“ začal, jenže vůbec netušil, co chce říct. Co doopravdy chce, co v něm vře do morku kostí, věděl moc dobře, ale také věděl, že by na to neměl ani myslet, natož aby to pronesl tady, na domácí půdě a k tomu přímo ve studiu. Nejzakázanější a nejriskantnější území pro takové věci. A bohužel velmi lákavé. 

Basista v něm četl jako v otevřené knize. Sledoval drobné ruce, jak se schovaly do rukávu béžové mikiny a silně mačkají její okraje, viděl, jak si nervozitou okousává rty. Jeho horečnaté myšlenky mu málem mohl přečíst na čele. Tohle nebylo dobré. Když se Ruki držel z posledních sil a on už se ani nechtěl držet, mohlo to dopadnout akorát průšvihem. Opřel se o rám Kaiových bicích a pevně v ruce sevřel kovovou tyč, jako by ho to mělo od vokalisty udržet. 

„Tohle je šílené,“ vydechl. 

Ruki se nedokázal ani pohnout. Reitův napjatý postoj, zoufalost v jeho tváři a boj, který se v něm viditelně odehrával, srážel veškeré jeho odhodlání a poslední střípky vůle. Nerozuměl tomu, jak ho může něco tak prostého, jako pohled či rozhovor s blonďákem, tak fyzicky bolet. Jako by přímo cítil ten tah, nějakou neviditelnou sílu, která ho k němu popostrkuje, a jeho odolávání ho uvnitř trhalo. 

„Já vím.“ Téměř zakňoural, příliš unavený sebeovládáním. Možná by se měli na celý úklid vykašlat. I kdyby jim ráno všichni vynadali, necítil by se tak příšerně, jako právě teď. 

A blonďák mu situaci rozhodně neulehčoval. „Ruki-chan, já už to asi dál nezvládnu,“ přiznal. „Nemůžu čekat další tři roky, nebo jestli se naskytne nějaká příležitost dřív.“ 

Ruki přikývnul, pevně rozhodnutý mu navrhnout, co měl v úmyslu už ráno. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou neletěl do Koreje. Asi za dva měsíce, podle programu, bych tam-“ 

„Já už nedokážu čekat ani týden!“ vykřikl Reita rozčileně a naštvaný sám na sebe, že se na vokalistu takto obořil, zaťal pěst v touze jí do něčeho praštit. Nezbývalo mu ale, než se uklidnit a svěsit ji zpět podél těla. „Promiň,“ zašeptal. „Ale opravdu už nezvládám...“ 

Zavřel oči, ale přesto vnímal každičký krok, o který k němu byl Ruki blíž. Pocítil konečky horkých prstů na tváři, zbožňoval ho a nenáviděl za to gesto zároveň. Odvážil se pohlédnout do něžných kukadel, které rozuměly, snažily se utěšit, ale zároveň samy tolik strádaly. A pak se mu zcela zatmělo. 

Popadl vokalistu za šíji, druhou dlaní se mu usadil na tváři a vsál jeho rty tak dravě a lačně, až Ruki zavrávoral. Neubránil se úlevnému zamručení, cítit znovu jeho ústa na svých mu vlilo novou energii do žil, jako by si právě uvědomil svou vlastní existenci. Sjel rukama níž a podepřel štíhlé tělíčko, které se na něj sápalo, potřeboval ho co nejblíž. Možná ho mačkal až příliš silně, ale stále se mu to zdálo málo. 

Rukimu za očima vystřelila miliarda hvězd. Zapotácel se, ale nehodlal ustoupit, rozhodně ne teď, když konečně dostal to, po čem až nelidsky toužil. Vytáhl se na špičky, jednou rukou chycený za černou látku mikiny, ve druhé sevřel prameny blonďatých vlasů. Naléhavě zulíbával a sál plné rty, vzdychal mezi hlubokými polibky, při kterých tajil dech a spojil svůj jazyk s Reitovým téměř v jakémsi tanci. Nedokázal se v pevném sevření paží ani pohnout, skoro ho bolela záda, ale nechal by se jimi i přelomit vejpůl. Sám se basisty držel tak křečovitě, až ho skoro škrtil vlastním výstřihem a div mu nevytrhal vlasy. 

Netušil, kdy či jak se to stalo, najednou se oba roztřeseně podlomili. Možná se o Reitu příliš zapřel, možná on ztratil pevnou půdu pod nohama, ale v rychlém záblesku si uvědomil, že leží na zemi, zakloněný a nastavuje krk kousavým polibkům. Neprotestoval. Nechvěl se a nesmál, ve vší vášni zapomněl na svou lechtivost, ani si neuvědomoval, jaké památky mu z takového útoku na jemnou kůži mohou zůstat. Mezi prsty mačkal tlustou látku a pomalu ji vyhrnoval, až se basista téměř nevědomky nadzvedl a pomohl mu dostat ji ze sebe. A když už byl přinucený se od Rukiho vzdálit, svlékl mikinu i jemu. S tričkem se neobtěžoval, to prostě jen vyhrnul, aby mohl zulíbat ploché, rychlým dechem se nadzvedající bříško. Měkká sametová kůže voněla přesně, jako si pamatoval, přejel po ní nosem a zhluboka se nadechl. Roztoužením a pocitem vlastní marnosti tiše zasténal. Pořád mu to nestačilo, pořád nebyl Rukimu dost blízko, potřeboval víc a víc. 

Vokalista celý hořel, jeho ruce neustále sklouzávaly Reitovi po zádech nebo se mu vplétaly do vlasů, pevně ho k sobě tisknul a vzpínal se pod jeho laskáním. Rád by dosáhl až na pevný zadeček, rád by si prohlédl a víc osahal vypracované tělo, ale na to neměl čas. V tento moment ho prostě chtěl. Jak jinak mu také být blíž, než se s ním spojit, cítit ho přímo v sobě? Potřeboval utišit spalující touhu uvnitř sebe, jinak hrozilo, že se skutečně zblázní. Hlava mu vypovídala službu, nepřemýšlel nad tím, kde je, jestli je zamčeno, a jak to vůbec udělají, pokud ani jeden z nich nemá nic, co by jim pomohlo tento akt uskutečnit. Šel by do toho i za cenu bolesti a problémů, které by z toho vyplývaly. 

Zvedl se a rukama sklouznul rovnou ke kalhotám. Hlubokými polibky se vpíjel do měkkých horkých úst a poslepu bojoval s knoflíkem, který ne a ne povolit, dokud se i blonďák trochu nenarovnal. Dravě mu stahoval jeansy z boků, div mu nesedřel i kůži. Ale než je dostal níž, musel prohmátnout pevné kulaté půlky toho dokonalého zadečku. Věděl, že Reita má černé boxerky, jiné téměř nenosil, a činily toto pozadí ještě přitažlivější. Ale vůbec nejkrásněji vypadal jen tak bez ničeho, do čehož se pustil vzápětí. 

Vyzývavě mu přejel dlaní po mužství. V očích mu zasvítilo, když zaslechl zmučené vzdychnutí a viděl, jak blonďák přivřel oči. Nejradši by ho ještě zulíbal, kousnul si do toho zadečku, udělal by mu na bříšku cucflek, aby měl Rei ještě nějakou dobu památku a o důvod víc na něj myslet. Jenže na to nebylo kdy. Sice jim absolutně nedocházelo, na jakém jsou místě, ale chtíč je hnal za jediným. 

Reita se sotva vzpamatoval z návalu slasti a husí kůže, která mu projela celým tělem, už Rukiho povalil a kalhoty z něj téměř strhával. Proklínal zatracený pásek, zbytečné zdržování. Ještěže kalhoty šly s trochou toho násilí stáhnout i bez rozepínání. A rovnou i s boxerkami. A celé. 

Pohladil a toužebně stiskl holá stehna, prsty mu provokativně projel od zadečku až k tříslům. Jak moc chtěl být uvnitř něj! Kéž by to šlo bez přípravy a čehokoli kluzkého. 

„Sliny postačí...“ vzdychnul Ruki, jako by mu četl myšlenky. Sám věděl, že nepostačí, ne pokud nechce domů pajdat a nadávat si dalších pár dní. 

Basista ho neposlouchal, rozhlížel se po místnosti, kde nechal batoh. „Tam,“ ukázal Rukimu směr. „Mám v batohu vazelínu.“ 

Naprosto neochotně ho pouštěl z náručí, co když si všechno během těch pár vteřin rozmyslí? Ale nechtěl mu ublížit, ani to sobě znepříjemňovat. Navíc nepočítal s žádnou dlouhou přípravou. 

Ruki se po čtyřech přiblížil k batohu a dle instrukcí zašátral v malé vnitřní kapse. Malou šroubovací krabičku našel rychle. Až poté, co se otočil, aby ji předal basistovi, si uvědomil, jaký výhled mu poskytl, přestože mu půl zadečku schovávala látka černého trička. 

„Neprotahuj to. Nejsem z cukru,“ vzdychnul nedočkavě. I ten krátký pohyb, kdy si od něj Reita vazelínu převzal, mu připadal jako věčnost. Natož ještě odšroubovat víčko! S pekelným soustředěním ale sledoval, jak se dlouhé štíhlé prsty ponořily do bílé hmoty. Skousnul si ret, měl pocit, že během dalších vteřin vybouchne. 

Na hranici únosnosti vrávoral i Reita, obzvlášť co se Ruki otočil a necudně mu nastavil zadeček. Jak rád by ho řádně polaskal, ale zároveň toužil být co nejdříve uvnitř. Zlehka obkroužil citlivé místečko a vklouzl dovnitř, nejdřív jedním ale vzápětí rovnou dvěma prsty. Co by se zdržoval. Přes veškerou opatrnost nedokázal pokořit netrpělivé nutkání. Jak by také mohl, když cítil tu horkost, úzko a lehké svírání při těch klouzavých pohybech, a to ještě ne tou nejcitlivější částí těla. A k tomu Rukiho rozechvělý dech. A kůže tak horká, přestože posetá pralinkami. Ne, tohle nemohl zvládnout déle, než je nutně potřeba. 

Vokalista se kousal do rtu, ale přesto nezadržel tiché vzdychání. Lehce se prohýbal v zádech pod drážděním dlouhých prstů, s přivřenýma očima si vychutnával vlhké doteky měkkých rtů na páteři, na šíji i ramenou. Černé tričko mu přepadlo přes hlavu, ale vůbec si toho nevšímal. 

Užuž by dokonce protestoval, když dráždění ustalo, vzápětí si však uvědomil, co to znamená. Nečekal, než ho Reita popadne za boky a zmocní se ho. Dneska ne. Dneska mu chtěl vidět do očí a cítit, s jakou lehkostí ho udrží jeho paže, chtěl je vidět napjaté, toužil se k němu tulit, co jen to půjde. Vrhl se na něj, porazil ho na zem a obkročmo se na něm usadil. 

Reita si dělal úmysly, jak popadne ten malý kulatý zadeček a přitáhne si ho ke klínu. Než si však navlhčil mužství, zkazil mu ten malý ďábel jeho plány, drobnou rukou mu zatlačil na hrudník a přiměl ho lehnout. Neprotestoval. Při pohledu na oheň v jeho očích nemohl. Ale pak už neviděl nic, jen bílou tmu za víčky. Úzké boky se sesouvaly pomalu proti jeho tříslům, přesto horlivě. Ruki mu jedním pohybem vzal všechna slova i dech. A pak i několika dalšími, o něco rychlejšími i plynulejšími. Otevřel oči, tiše se uchechtl. Vše z něj se mu ztrácelo pod tričkem, avšak jeho rozkoší zkřivená tvář toho dokázala hodně předvést. 

Jen co Ruki přemohl první pocity a jeho tělo si přivyklo, přesunul pozornost od sebe opět na blonďáka. Koutky úst mu vylétly nahoru, zbožňoval jeho lačný pohled. A hodlal se mu předvést ještě lépe. Jedním tahem si svlékl tričko a zahodil, předváděl se mu v celé své kráse a vychutnával si jeho bezmocnost vůči tomu, co vidí. Ale jen co uznal, že se nabažil dost, naznačil mu, aby se k němu zvedl. Lépe se usadil, stále s nožkama kolem jeho boků, a rukama se ho pevně chytil kolem krku. Zabořil si tvář do jeho šíje, tlumil svůj hlas v orosené kůži. Tohle přesně chtěl a potřeboval. 

Snažil se zvedat, jak jen v této poloze dokázal, ale ani by se nemusel tak snažit. Jednu Reitovu paži měl obtočenou kolem zad a druhá ho podpírala těsně nad zadečkem a pomáhala mu s pohyby. Vnímal tělo, které se tisklo proti němu, tak blízko, že mohl cítit obliny jeho pevných svalů, tlukot srdce, a dopřávat si dalších příjemných pocitů ve spodních partiích. Přál by si, aby tento moment nikdy neskončil. Zároveň s rostoucí slastí toužil po intenzivnějších pocitech a vychutnat si ten nejsilnější. 

Veškeré napětí Reita směřoval do svých paží, aby dokázal udržet drobnou postavu, která se k němu tulila, jako by se do něj chtěla vsáknout. Z každého přírazu cítil, že toto nebude trvat dlouho, hlas, který slyšel vedle ouška, zněl stále naléhavěji, a pěstěné nehty se mu zarývaly do kůže i přes látku trička. On sám se rychle řítil vstříc vrcholu rozkoše, možná až příliš rychle. Ale nedokázal to ovlivnit. Mohl si jen přát, aby to stihl i Ruki. Trhaně vzdychal, oči zavřené. Mačkal Rukiho v pevném objetí, Ruki tiskl jeho. Vše kolem nich zmizelo, veškeré myšlenky se zastřely. 

Vokalista prudce zalapal po dechu a celý se semknul. Několikrát sebou trhnul, než jeho tělíčko zvláčnělo a se spokojeným úsměvem sladce zasténal. Akorát, aby zaslechl hluboký hlas, skoro zavrčení, a uvědomil si téměř bolestivý stisk ruky na zadečku. A nával tepla uvnitř. 

Rukiho vrchol blonďáka ještě popohnal. S uvědoměním někde na vzdáleném okraji mysli, že jeho milenec nebude o nic ošizen, s horlivějším vlněním jeho boků a sevřením uvnitř, nedokázal odolat náporu slasti. Snad jako by toužil proniknout hlouběji a vše umocnit, nekompromisně ho přitahoval proti sobě, dokud veškeré napětí nevystřídalo uvolnění. 

Stále trochu udýchaný se ohlédl vedle sebe. Pohladil jemné medově hnědé vlásky a na rtech se mu usadil ještě širší úsměv, když se vokalista zvedl a pohlédl mu do tváře. Tak krásný a spokojený výraz měl. Oči rozzářené a přesto lehce unavené. Musel ho znovu políbit. Hluboce, lačně a dlouze. Jako by si připomněl, že je to na dlouhou chvíli poslední polibek. 

„Sakra... doufám, že v tom kouzelným batohu máš i dost kapesníků,“ zamručel Ruki, když se od blonďáka neochotně odtáhl. Nejraději by dodal, že příště by byl na takové rychloakce lepší kondom, bolestivě si ale uvědomil, že žádné příště tady na tom místě, ani v této zemi, nebude. Nesmí být. Dopustili se přešlapu, který si prozatím nedokázal vyčítat. Zatřásl se náhlým chladem a s díky přijal malý balíček. 

„Jak to, že já vždycky skončím nahý a ty nic,“ uchechtl se, aby zahnal chmury, když viděl, jak si jeho milenec snaží spravit studící flek na tričku, sotva utřel sebe. 

„Vždyť nejsi nahý. Máš ponožky a botu.“ 

S úsměvem zakroutil hlavou, nahmatal své oblečení, a po očku pozoroval, jak si Rei zpátky natahuje boxerky a jeansy, do té chvíle zaseknuté o kotníky. 

Rty mu však náhle zdřevěněly a srdce vynechalo několik úderů. Dveře od zkušebny se pomalu, nejistě otevřely a objevil se v nich Kai. A kupodivu nevypadal příliš překvapeně, spíše jako by si trochu oddechl. Starosti v očích ale neskryl. 

Pár vteřin se táhlo jako hodina. Ticho prostoupilo všechny tři a křičelo na ně svou ódu nejistoty. 

„Um, Kai...“ zkusil Reita, ale další slova mu na jazyk ne a ne přijít. Ví to? Jde to na nich tak vidět? Odhodit mikiny mohli i při uklízení, flek na tričku by také mohl svést na něco jiného... jen kdyby necítil horkost v líčkách a Ruki se netvářil tak přistižený. A bodejť by tak i nevypadal, když si pod tričkem ve spěchu zapínal kalhoty. 

Kai je zarazil jasným gestem. „Teď ne. Nechci říct nic, co bych nemohl vzít zpátky. V deset se sejdeme u Kekipi, zarezervoval jsem box.“ Protáhl se kolem bicích, aby si vzal svou tašku a bez dalších slov zmizel. 

Ruki složil obličej do dlaní a svezl se na zem. „Tohle ne... Ne, ne ne... tohle není pravda,“ šeptal si nevěřícně. Odvážil se opustit tmu až s podpůrným pohlazením po zádech. „Tohle bude průšvih.“