Projekt Poslední šance (52. část)

 

 

 

  18+

     Aniž by Rei tušil, co zrovna prcek řeší s Aoiem, zavolal Kensukemu, aby si s ním kromě práce promluvil i na podobné téma. Za dobu, co v ústavu pracoval, si na kamery zvykl a ani už je nevnímal. Ať už by se podíval černovlásek nebo inspekce, neměl co skrývat ani za co se stydět. Ovšem po Kensukeho zahlédnutí polibku a obzvlášť po tom nešikovném vyznání a oficiálním stvrzení vztahu s Rukim, mu překáželo i vědomí, že tam jsou.
    „Promiň, Reito, ale je to nařízení. Nemůžu ty kamery jen tak vypnout,“ bránil se Kensuke, přestože by mu rád vyhověl. Chápal, že potřebuje soukromí, a ani jemu se nelíbila představa, že by někdo z vedení mohl vidět kdoví co podezřelého.
     Rei si hlasitě povzdechl, jako by dosud protestoval málo. „Stejně se ty záznamy mažou, kdo to zjistí?“
     „Já vím, Rei, ale pokud by se něco stalo, vyžádají si komplet vše. A pokud by se na dostupných záznamech nic nezjistilo, zbytečně by padlo podezření na Rukiho a to přece nechceš.“
     Rukiho ohrozit nechtěl, ale nelíbilo se mu, aby se vše nahrávalo. Neustále si dávat pozor, aby se po sobě víc nevrhli, nebo aby jejich nevinné posezení na gauči nevypadalo podezřele. Navíc černovláskovi tolik nevěřil, že nevyužije této možnosti nahlédnout k nim do bytu, a nestál ani o to, aby je viděl někdo jiný, pokud by se záznamy musely odevzdat.
     „A co vyřadit z provozu aspoň některou?“ smlouval. „Drobný technický problém by se snad dal zařídit, ne?“
     Kensuke nemohl odolat jeho prosebnému pohledu, obzvlášť když Rei ležel v posteli a jeho sexy svaly, rýsující se mu pod tmavě modrým tričkem, kontrastovaly s ortézami a bojem domluvit se bez máchání rukou a případnému nevrlému syknutí, když se neudržel. Svolil, že se na to podívá a zkusí něco vymyslet. Jednu věc mu ale mohl slíbit hned.
     „Ruki je psaný znovu na tvůj byt, takže ten jeho by měl být mimo provoz. Jestli chcete nějaký jiný šmajchlkabinet, než tvou ložnici…“
     „Nejde o šmajchlkabinet, ale o to, že se nemůžeme chovat normálně.“
     „Fajn, fajn. Jak říkám, mrknu na to a dám ti vědět, co s tím půjde,“ vzdal se Kensuke. „Tak jo, budeš ode mě ještě něco potřebovat?“
     Reita se lehce usmál při vzpomínce na Rukiho roztomilé žárlení. „Ne, díky. Zvládnem to sami.“ Trochu ho při té představě v břiše zalechtali mravenci natěšením i nervozitou.
     „Opravdu?“
     „Určitě,“ odkašlal si prcek a založil si ruce. Jen co se vrátil, zamířil za Reitou a nelíbilo se mu, že slyší černovláskův hlas. Přestože věděl, jaký vztah mezi sebou Kensuke a Reita mají, pořád se nemohl zbavit jisté žárlivosti.
     Blonďák se rázem rozzářil, když Rukiho uviděl. „Ahoj, Ruki. Jak šlo učení?“
    „Skvěle, Aoi se chytá a já nacházím mezery, které je potřeba doplnit. Jak ti je?“ Ruki opustil bezpečí dveří a usadil se na kraj postele. Kensukeho jen zběžně pozdravil a v duchu ho vyháněl pryč. Rád by se vrhl po plných měkkých rtech, jazykem opsal srdíčko, které na nich měl Rei vytvarované, ale ne před ním.
     „Dobře. Chvíli jsem si schrupnul a pak jsme s Kensukem potřebovali vyřídit pár věcí.“
     „Um, a neruším?“ odtáhl se. „Nebo už máte hotovo?“
    Černovlásek cítil nenápadný nátlak a raději se rozhodl ustoupit. „Ne, už jsem byl skoro na odchodu,“ ujistil ho. „Vidím, že dělám akorát křoví, tak radši půjdu.“
     Ruki nic nenamítal, sám si to Kensuke řekl. Reita se nevinně usmál, zřejmě mu začínala být Kensukeho přítomnost také trochu nepříjemná. Ale jen co se to křoví vypařilo, popadl Rukiho kolem pasu a stáhl ho na sebe.
     „Oh, Rei-“ Prcek měl co dělat, aby udržel balanc a celý na Reitu nespadl, nebo se mu nezapřel o zraněnou ruku. „Zase tak dlouho jsem pryč nebyl,“ smál se, ale nedokázal mu odolat a hladově se mu vpil do úst. A trvalo, než se jich nabažil. Ani se mu nechtělo z něj zvedat, jen se trochu posunul, aby měli oba lepší pohodlí, a upřel svá rozjívená kukadla do tváře nad sebou.
     „Smím se zeptat, s čím ti chtěl Kensuke pomáhat?“ vtiskl mu ještě jeden polibek, tentokrát na klíční kost, těsně nad lem trika.
     Blonďák se pousmál a sevřel jeho ruku ve své. „Asi tě budu muset požádat, abys mi umyl záda.“
     Zdálo se, že na prcka udělala jeho důvěra dojem. S milým úsměvem se znovu natáhl a líbnul plné rty. „Tak já zajdu pro večeři a pak si dáme rande v koupelně.“

     Ruki po jídle uklidil nádobí, ačkoli všechny pohyby prováděl automaticky, hlava totiž uvažovala nad něčím zcela jiným. Nad něčím, co mu rozproudilo krev po celém těle a vhánělo růžovou do líček, ačkoli Reitovi nestál tváří v tvář. Ještě měl chvíli času, než si Reita dokončí práci, zašil se tedy u sebe v pokoji a tetelil se nervozitou. Srdce mu divoce bilo z představy, která vlastně nebyla ničím divná, a znovu se mu břichem rozlétl roj motýlů při uvědomění si, že spolu budou ve sprše, což znamenalo odhalit jeho i sebe.
     Tisíckrát a možná ještě víckrát snil o tomto okamžiku, ale když se blížil, přál by si ho trochu oddálit. Reita je starší, je to jeho opatrovník. Viděl ho na samém začátku v těch strašných šatičkách i paruce, sekýroval ho, trestal, ale zároveň k němu byl laskavý a dělal pro něj první poslední. Jak má najednou zahodit oblečení a chovat se, jako by se nedávno poznali a od první chvíle k sobě tíhli? Dosud si připadal, jako by tomu tak skutečně bylo. Zapomenul na bouřlivý začátek, jako by vše začínalo až táborem. Ale najednou si neuvědomoval, jak přirozeně si připadal, když ho mohl konečně políbit, jak hezky se jim trávil večer v nenápadném objetí. Měl nutkání se zvednout a jít se nejdřív osprchovat do vlastní koupelny a pak se půl hodiny zhlížet v zrcadle a ujišťovat, že na tom není tak zle a že se snad najde něco, co se na něm bude Reitovi líbit, jako by už rovnou mířili do postele.
     A stejně se přes všechny obavy těšil. Konečně pro něj může něco udělat, navíc něco, co pro něj dosud dělal Kensuke. A uvidí ho v celé své kráse. A vzápětí přišla další obava – bude příliš trapné, pokud se při pohledu na něj vzruší?
     „Pro dnešek mám splněno,“ zaslechl z kuchyně blonďákův hlas. Prcek na něj zavolal zpátky, že už jde, rychlostí blesku si podal tričko a kraťásky na spaní a následoval Reitu do jeho koupelny. Rei se mu zdál naprosto klidný, ale čemu se taky divil. To jenom on pořád nadělal cavyky s takovými pitomostmi, už ve škole nenáviděl společné umývárny či návštěvy lázní. Pro blonďáka šlo o další, naprosto přirozenou věc.
     Položil si věci na skříňku a otočil se k Reitovi, který se pokoušel zápasit s tričkem. Jistě by se mu ho podařilo svléknout, nějakým způsobem ho musel ráno na sebe i dostat, ale Ruki se na něj nevydržel dívat a nechtěl ani poslouchat občasná syknutí, která blonďákovi při neopatrném pohybu unikla. Pomohl mu přetáhnout tričko přes hlavu a vyvléknout ruku, která stále trochu bolela, a sundal mu obvaz.
     „Už to vypadá docela dobře,“ prohlédl si ránu na paži.
     „Jo, lepší se. Snad už tu ruku brzo rozhýbu. Občas mi připadá, že ne všechno se hojí, jak má… ale doktor tvrdí, že to chce trpělivost, tak jim budu věřit.“
     „A hlavně buď trpělivý,“ usmál se a taktak se udržel, aby nezakroutil hlavou. Pro svěřence měl Reita trpělivosti dost, ale na sebe tolik nemyslel.
     Ani pořádně nezaregistroval, co mu blonďák odpověděl. Pomohl mu z trika, na řadu šly kalhoty. Pomohl mu přetáhnout pevnou gumu tepláků přes boky a zadeček a taktak se zarazil, aby nezalapal po dechu. Reita chodí pod tepláky naostro?! Okamžitě zrudnul a uvědomil si, v jaké poloze se nachází, přitom jen stěží uhnul pohledem od jeho intimních míst. Tváře mu přímo žhnuly a v hlavě měl chuchvalec obdivných myšlenek a zároveň obav vzhledem ke své nezkušenosti. Rychle sebral tepláky ze země a vstal, než by ho začalo napadat kdoví co dalšího, a začal se svlékat, aby to stihl, dokud se k němu Rei postavil zády.
     Blonďák se natáhl pro sprchu a nechal odtéct studenou vodu. Nevěděl, jak horkou má Ruki rád, ale i kdyby snesl vařící, paže by protestovala. Pokusil se tedy nastavit jen o trošku teplejší, než si obvykle dával.
     Ohlédl se po Rukim, stál přímo za ním a zatahoval za nimi zástěnu. Usmál se nad jeho růžovými líčky a těkavým pohledem. Nic neříkal, ani když si od něj prcek hlavici vzal a nechal mu stékat vodu po těle.
     „Nevadí tomu voda?“
    „Ne, ale pod horkou to docela bolí,“ odpověděl mu s úsměvem na jeho starostlivou otázku. Přivřel oči, poté co ucítil i drobnou dlaň, obkreslující mu rameno. Jen zlehoučka putovala po zraněné paži, té druhé a zádům se věnovala s větší jistotou, ale opět ji ztrácela, když pomalu putovala níž. Zasekla se těsně nad zadečkem, jako by se snad bála či styděla. Zřejmě to ale byl složitý boj, jelikož se tam zdržela docela dlouho.
     Ruki si skousl ret, nejradši by ten zadek prostě a jednoduše zmáčknul, ale zatím se styděl ho jen pohladit. Už jen zezadu se rozplýval nad tím, co má před sebou, a šilo to s ním, ať už chtěl či nechtěl. A marně se to pokoušel rozdýchat.
     „Ne, neotáčej se…“ zamumlal naprosto nesmyslně. Přece by mu neumyl jen záda a neutekl? Reita už se ale otočil a neubránil se jemnému úsměvu. Se skousnutým rtem si ho prohlédl, ačkoli Ruki rudnul s každým okamžikem víc a víc.
     „Nedívej se na mě takhle… Reito…“
     „Promiň, ale mám slabost pro krásu,“ skoro zanotoval. „Nějak červenáš…“
     „Ta voda je moc horká,“ odkašlal si Ruki. Nevěděl, kam s očima, ale samy pořád utíkaly k Reitově tak akorát vypracované hrudi a k bříšku, i dál. A bodejť by nebyl červený, když se vzrušil, aniž by věděl, jak. Za to blonďák působil stále klidně a nezdálo se, že by s ním hlazení či pohled na jeho nahé tělo, udělalo něco výraznějšího.
     S tichým povzdechem sprchu pověsil a v rukou si rozetřel sprchový gel. Zlehka klouzal Reitovi po kůži, vytvářel mu na ní vrstvu voňavé pěny a mapoval křivky jeho těla. Pod bříšky prstů cítil každičkou oblinku i prohlubeň svalů, vnímal jak je na určitých místech jeho kůže jemnější a jinde hrubší, každý nádech i výdech, i rychlý tlukot srdce. Se skousnutým rtem si vychutnával každičký centimetr hladké horké kůže. Mohl by se takto bavit od rána do večera a stejně by neměl dost.
     Téměř vzdychl, když se mu velké horké dlaně usadily na šíji a zlehka sklouzly po ramenou. „K čemu ti vlastně pomáhám, vidím, že si vystačíš i sám,“ zamumlal trochu rozmrzele, že ho vyrušil v zamyšlení. Ale nemohl proti jeho péči říct ani slovo.
     „Byl bych hloupý, kdybych se přiznával,“ zasmál se Reita.
     „Css… s Kensukem sis to taky tak užíval?“
    Netušil, co je roztomilejší, červená v líčkách nebo to žárlení? „Ne. A nutno podotknout, že Kensuke se mi takto nevěnoval,“ řekl s naprosto klidným hlasem.
      Ruki se zasekl a uvědomil si, že sjel dlaněmi až na jeho zadeček a nějakou chvíli se tam zdržuje. Přestože se takový zadek mnul sám, raději se přesunul zpět na záda.
     „Vlastně ani z poloviny ne, jako ty,“ usmál se Reita a začal z drobného, avšak hezky tvarovaného tělíčka oplachovat pěnu. Ruki ho poté vystřídal a nemohl si nevšimnout… Rozbušilo se mu srdce, netušil, jestli má větší radost z toho, že se Reitovi zřejmě líbí, anebo že v té trapné situaci není sám.
     „Ruki…“ V mokrých vláskách se mu usadila dlaň, ale po chvilce mu sklouzla po tváři až k bradě. Blonďák se mu vpil do úst a lehce se k němu přitiskl. Mohl vnímat jeho dech, málem i tlukot srdce, nevědomky se prohnul a vyšel mu boky vstříc. Začal se tiše smát a opřel se svým čelem o jeho, když prcek trochu ucukl a on si uvědomil.
     „Asi máš štěstí, že jsem momentálně neškodný,“ uchechtl se.
     „Štěstí?“ zakroutil Ruki hlavou a obtočil mu ruce kolem krku. Přitiskl se k němu, aby nebylo tolik vidět, jak se červená, ačkoli ve spodních partiích se spíše odtahoval. I ten nejletmější dotyk byl příliš intenzivní. Styděl se o něco si říkat. Možná, pokud by měl Reita zranění zahojená a šli do sprchy pod jinou záminkou, ale i tak by se z něj asi stalo rajče, sotva by to vyslovil.
     „No, v jistém smyslu… ano i ne.“ Reitův svůdný hlas, který naznačoval mnohem víc, málem udělal prckovi z mozku guláš.
     „V jistém smyslu už je to fakt nepříjemný,“ zamumlal, aniž by si pořádně uvědomil, že něco řekl. Myslel jen na to, že jestli se o něj Reita ještě jednou otře, nebo řekne něco tímhle hlasem, asi už opravdu zešílí. 
     „Hm, dalo by se to zařídit.“ Reitova ruka začala putovat dál, kolem jeho pasu, boků, až promnula krásný zadeček. „Otoč se,“ špitl mu.
     Ruki rázem procitl. On to vážně chce? Tady? Teď?! „Rei, až tak-“
     „Až tak ne,“ usmál se blonďák a cítil, jak v něm dravě buší srdce. Asi by to celé vzdal, nebýt toho „až tak“ a faktu, že je Ruki pořád silně vzrušený. „Jen se o mě opři.“
     Ruki se nejistě otočil, opřel se a vzhlédl k jeho tváři. Stále na ní zářil zapeklitý úsměv, alespoň dokud se plné rty nepřitiskly na jeho. Cítil, jak se kolem něj nejistě ovinula paže a druhá ruka mu o mnoho jistěji bloudila po těle, mapovala jeho křivky, hladila mu bříško a postupovala níž. Vyhnula se mužství a zamířila na stehna, ale brzy se k němu vrátila. Málem se mu zatmělo před očima, nejen ruce, ale celé tělo se o něj třelo, včetně jistých partií a přesně v těch místech… Reita ho jen tak letmo dráždil, jako by očekával, že Ruki z nějakého důvodu odmítne, ale on byl stále vzrušenější, pokud to tedy ještě šlo. Přestal ho jen zlobit, zpátky se narovnal, sevřel v dlani jeho mužství a pomalu po něm začal přejíždět.
     Jeho doteky Rukiho rozechvívaly a taktak se držel, aby ho nepopohnal. Vzápětí zalapal po dechu, ale pokoušel se nevydat ani hlásky. Připadalo mu, že se v koupelně vše několikanásobně ozývá a styděl se slyšet sám sebe, natož aby Reita… Skousl si ret, zatnul ruce do jeho předloktí. Zpočátku myslel jen na fakt, že se ho Reita dotýká a jak se ho dotýká, ale brzy ho pokořily pocity, které mu tím způsoboval.
     Blonďák cítil, jak se mu chvěje v náručí, jak rychle dýchá a stále víc se o něj zapírá. Trochu zesílil stisk, občas ho pozlobil, když na malý moment zastavil, nebo přestal, aby ho pohladil. Ruki se neudržel, tu a tam slyšitelněji vzdychl, stále častěji se celý zatínal. Slast v něm sílila, Reita se přizpůsoboval jeho rozpoložení, netrvalo to dlouho. Prcek se rázem uvolnil a naposled sebou párkrát trhl, když s ním zacloumala rozkoš.
     Tma před očima se pomaličku rozplývala, sladké uvolnění mu div nepodlomilo kolena. Tohle potřeboval a rozhodně už dlouho. Polibek do vlasů ho neznejistěl, naopak. Jako odpověď si spokojeně zamručel. Otočil se k Reitovi a pohlédl do tváře, ve které se odrážela radost, skoro jako by byl sám uspokojený. Tak takhle to vypadá, když je neškodný… napadlo ho. Co potom, když je v plné síle a při chuti?
     „Pěkně se usmíváš…“
     „Nech toho,“ uhnul očima. Taky Reita nemusel hned popichovat, ale vše bylo ve stejný okamžik odpuštěno. Natáhl se po plných rtech a vtisknul mu dlouhý polibek. 
      Všiml si, že má Reita husí kůži, bez tekoucí vody jim bylo brzy zima. Podal tedy z poličky jinou lahvičku, pomohl mu umýt si vlasy a smál se, když se mu to Rei marně pokoušel oplatit. Ale k odchodu se neměl. Přivykal si na fakt, že je před blonďákem nahý a přestával se červenat pod jeho pohledy. A hlavně se mu nechtělo zahalovat do ručníku ani do jiné látky jeho tělo, ještě si ho chtěl užít. Hladil ho, tiskl se na něj, jen se v kluzké vaničce obával stoupat si na špičky, aby lépe dosáhl na jeho rty.
     Pokaždé, co se o něj více otřel, vnímal, jak se Reita trochu napjal. Nic mu neříkal, ale Ruki ho nechtěl nechat usnout s nepříjemným pocitem, anebo odejít a nechat ho, aby se zařídil sám. A také byl trochu zvědavý. Projevuje se Reita nějak při tom? Nebo se bude snažit držet svůj hlas, jako on…?
     Vkradl se rukou mezi jejich těla a zlehka uchopil jeho mužství. Pomalu začal dlaní klouzat nahoru a dolů, ucítil polibek ve vlasech a vnímal, jak se mírně prohnul vstříc. Stiskl ho tedy s větší jistotou a věnoval mu pár polibků na hrudník. Znovu jím proletěl roj motýlů, když zaslechl tiché vzdychnutí, a ucítil, jak mu Reita pevněji promnul zadeček.
     Zalíbilo se mu blonďáka škádlit a nutit vzdychat, ale tím jeho zvědavost nekončila. Chvilku se rozmýšlel, ale nakonec se odvážil. Nejdřív jen lehký dotek rtů na hrudi, pak na pár dalších na linii vedoucí k pupíku. Začal polibky scházet níž a níž, až před Reitou klečel.
     „Ruki~“
     Vzhlédl k němu, a i kdyby to dosud udělat nechtěl, jeho vzrušená tvář by ho přinutila. Jako by se ho blonďák snažil ubezpečit, že tohle nemusí, ale zároveň prosil, aby to udělal.
     Blonďáka jeho počínání nepřekvapilo. Když se stále nenatahoval pro ručníky a naopak se k němu lísal, tušil, že se odváží uspokojit jeho potřeby. Ani v nejmenším však neočekával, jaký spád to nabere. Když se nejisté polibky začaly přesouvat dolů, až k těm citlivým partiím, a Ruki před tím téměř rozechvěle poklekl, chtěl ho ujistit, že na takové věci mají čas a nemusí se do toho nutit. Ale jen co zahlédl ten šibalský výraz a uvědomil si situaci, která se tam děje, zmohl se jen na vzrušené vydechnutí jeho jména. A pak mu hlava vypověděla službu úplně.
     Nejistota Rukiho brzy opustila. Nejdřív ho jen olíznul po celé délce, pohrál si se špičkou. Nekonalo se nic nepříjemného a líbilo se mu, jak se Reita okamžitě zachvěl. Po chvilce si troufnul pojmout jeho mužství do úst téměř v celé délce, a jako by mu spadl kámen ze srdce – největší strach, že to bude protivné a nedokáže to snést, zmizel. Zároveň s tím se mu do vlasů zapletly dlouhé prsty a odměna přišla s nezadrženým zasténáním. Chtěl to slyšet znovu, chtěl cítit, jak se napíná.
     Blonďák se zády opíral o kachlíky, nevnímal jejich chlad. Chvěl se pod tahy horkých úst, zlobivého jazyka a rukou, snažil se nevycházet mu boky vstříc, ale tu a tam se neovládl. Zatínal a prohýbal se rozkoší, nemohl uvěřit, co s tím to stvoření provádí. K vrcholu se přímo řítil, nemohl se toho dočkat a zároveň by si přitom přál užít si to trochu déle.  
     „Ruki…“ vydechl a sjel mu dlaní na tvář, aby ho upozornil. „Ruki, já-“
     Div že se udržel na nohách, jak ho zaplavilo sladké uvolnění. Otevřel oči, ale stále byl jako v opojení. Jestli to byl jen sen, rozhodně se nechtěl probudit.
     Prcek se stále pěkně usmíval a neodpustil si stejnou narážku, jakou ho po jeho chvilce slasti poctil Reita. Vstal a ještě ho rukou trochu poškádlil, aby z něj dostal i poslední vzdechy a zachvění.  
     „Možná jsem ti měl říct dřív…“
     Pohlédl na sebe, bělavá tekutina mu neulpěla jen na ruce, ale trocha mu pomalu stekla z krku na hruď. Nezadržel hlasitý smích, nemohl uvěřit tomu, co zrovna udělali. Pustil vodu, aby sebe i blonďáka opláchnul, ale poté už se opravdu natáhl pro osušky, přestože se při Reitově potěšení stihl znovu vzrušit.
     „Zůstaň u mě,“ zavrněl Reita, nechtěl, aby odcházel do pokoje. Už nebyl jen jeho svěřenec, pravidla a jisté hranice padly. Chytil ho kolem boků a přitáhl si ho k sobě, vtiskl mu dlouhý polibek, jako by se ho snažil nalákat. Ruki neprotestoval, už předtím ho to napadlo, ale nechtěl na něj naléhat, kvůli všem pravidlům a jejich „pracovnímu“ vztahu.
     S radostí se s ním uložil do jedné postele. Reita se tentokrát přesunul na druhou polovinu, aby se mu prcek mohl uvelebit na rameni zdravé ruky, a vychutnával si chvíli klidu. Nejradši by se i štípnul, pro jistotu, že je to skutečné.  
     „Poprvé za celou dobu tu nespím sám,“ řekl tiše do tmy, „a je to krásný pocit.“
     „Počkej, ale když jsi měl nějaký vztah, tak…“
     „Hotel, auto, příroda…“ zasmál se. „Cizí lidi sem nesmí a jako opatrovník bych se neměl přes noc zdržovat mimo ústav. Tedy kromě táborů a nouzových situací.“
     Ruki se odmlčel, chvíli přemýšlel, zda se necítil osaměle, i když pracoval neustále mezi lidmi a měl občas známost, pokud se to tak dalo nazvat. I on si občas podobně připadal. S Junem si sice dobře rozuměli, dokonce do něj byl jednu dobu zahleděný, ale byli prostě dobrými přáteli. Klidně by s ním bydlel, trávil každý den, jenže mu scházela jakási intimita a tu a tam na něj přišla myšlenka, jestli bude vůbec schopný s někým žít, jestli si dokáže někoho najít. Pokud by mu někdo řekl, že se dá dohromady s Reitou, myslel by si, že ho chtějí odvléknout do blázince.
     „Přemýšlím, že občas říkám vážně blbosti. Asi to se mnou nebudeš mít lehké,“ začal se vedle něj blonďák tiše smát a vyrušil ho tak z přemýšlení.
     „Co třeba?“
     „Když mě Kensuke přemlouval, abych tě přijal, řekl jsem, že toho budu litovat.“
     „A nelitoval jsi ani na chvilku?“ zeptal se Ruki.
     „Ne, ani na tu nejmenší. A myslím, že je to trochu jako znamení, my dva. Jakože je opravdu načase se odstěhovat, začít žít i svůj život… a taky je to pro Kensukeho pádný důvod mě tu dál nedržet.“
     Ruki se usmál, lépe se na Reitovi uvelebil a chytil se ho kolem pasu. I pro něj bylo načase trhnout se od party, začít se chovat normálně a žít si po svém. Nejdřív diktovali rodiče a jediné rozhodnutí, které sám za sebe udělal, skončilo u Erumy, který mu diktoval hned potom.
     „Děje se tu nějak moc věcí poprvé, na to, že je to ústav poslední šance,“ tiše se uchechtl.
     „Hmm,“ ozvalo se šibalské zamručení. „Máš teď na mysli něco konkrétního?“
     „Spi.“ Ruki se snažil nesmát, aby se neprobral ze svého klidného, téměř usínacího rozpoložení. „Dobrou noc.“
     „Dobrou noc, Ruki.“ Reita položil svou ruku na jeho, jemně ho palcem šimral na předloktí. Zavřel oči a ještě chvíli zůstal vzhůru se svými myšlenkami. Jen chvíli, ale dost dlouhou na to, aby cítil, jak se tělíčko vedle něj pomalu uvolnilo a usnulo.