Projekt Poslední šance (46. část)

 

     Sotva vešli do hlavní budovy, praštil Rukiho po nosu štiplavý zápach desinfekce. Počkal, než se Hiro zeptá u přepážky na informacích, a následoval ho dlouhou bílo-šedou chodbou k výtahu. Nechali se vyvézt do druhého patra a skrz velké prosklené dveře vešli na oddělení, kde Reita ležel. Sestřička si Hira se zájmem prohlédla, tedy hned poté, co se zamračila na jeho remcání ohledně návleků, a zkontrolovala povolenku.
     „Pan Suzuki ztratil mnoho krve a prodělal otřes mozku, momentálně je ale stabilizovaný. Pokud to jeho stav dovolí, začátkem týdne bude propuštěn.“
     „A co ta ruka?“ skočil Hiro prckovi do řeči.
    „Kulka zasáhla tepnu, proto ta krevní ztráta. Zákrok proběhl hladce a rána se hojí bez komplikací.“
     Ruki už nechtěl nic slyšet, toužil jen otevřít dveře, které ho od blonďáka dělily. Naštěstí se Hiro na nic nevyptával a sestřička je nechala o samotě. Stiskl kliku a pomalu dveře otevřel. Naskytl se mu pohled na stejně bílou místnost, jako všechno kolem. Blonďák ležel u okna, do půl těla přikrytý pod tenkou dekou a v namodralém pyžamu. Pravou ruku měl nataženou, zápěstí fixované v ortéze a k předloktí se mu vinula tenká, průsvitná hadička. Druhá ruka mu ležela na lehce se zvedajícím hrudníku, s obvazem na paži. Jeho obličej se začínal barvit, pravé obočí z půlky tvořily stehy, líčko na stejné straně chytalo do fialova a na tváři kolem i na čele se vyjímala červená, jak se odřel o betonovou dlažbu.
     Ruki málem zapomněl i dýchat, ale ujišťoval se, že kdyby na tom byl tak špatně, jako se mu na pohled zdá, nemohli by v nejmenším přemýšlet o propuštění už v pondělí. Odolával nutkavé potřebě se ho nějak dotknout a netušil, co udělat. Nepomyslel na možnost, že bude Reita spát, a budit ho nechtěl. Obzvlášť když vypadal tak klidně a mohl být někde mimo tohle nepříjemné prostředí.
     „Je jen podřený, to se zahojí,“ špitl Hiro a položil prckovi ruku na rameno. „Buď rád, že třeba nepřišel o zuby.“ Nebo že Eruma nemířil přesněji, pomyslel si, ale nahlas se to netroufal vyslovit.
     Ruki však nestál o utěšování. O vědomí, co by mohlo být horší, ani o zlehčování toho, co vidí. Rád by slyšel od Reity, že mu dávají něco od bolesti, a všechno to jen hrozně vypadá.
     „Necháme ho odpočívat.“
     Nerad od něj odcházel, klidně by vydržel sedět hodiny a čekat, než se Reita probudí, ale nechtěl před Hirem dělat scény. Věděl, že je blonďák v dobrých rukou a uzdravuje se, a to bylo důležité.

     „Viděl jsi ho? Jak vypadá? Co mu je? Kdy ho pustí?“
     Na Rukiho se valila jedna otázka za druhou, sotva další den vešel do kuchyně. Neměl ponětí, jak se dozvěděli, že byl s Hirem v nemocnici, ale drby se nesly rychle. Převyprávěl jim, co říkala sestřička, pověděl, že Reita vypadá, jako by si to s ním někdo rozdal v ringu, a potěšil je zprávou o brzkém propuštění.
     „Zítra se za ním zase stavíme, tak povím víc. Snad ho odchytíme vzhůru.
     Dlouho se mu nestalo, že by ze sebe chrlil slovo za slovem a někdo ho takto zaujatě poslouchal. Možná naposledy začátkem července, a teď si mohl znovu připadat jako na podiu, chyběla jen oslepující záře reflektoru. Překvapil ho i Uruha, který spěchal do města, ale radši vybíhal na poslední chvíli, než aby si nechal uniknout informace z první ruky. Naštěstí pro něj se prcek zarazil dřív, než by mu ujel autobus.
     Po plavovláskově odchodu Kai všechny probral ze starostlivého zasnění a začal rozdávat práci. V duchu si pod nosem mumlal, že by mohl vymyslet něco speciálního na další den, co by vzali blonďákovi do nemocnice.
     „Nevyvázl živý ze střelby, jen aby ho porazila ta planá strava,“ odkašlal si.
     Ale i jeho tiché mumlání brzy ustalo. Kolem se ozývaly jen strohé žádosti jako „Podáš mi to, prosím?“, „Pomůžeš mi s tím?“ nebo „Pospěš, čekají na to“, a jeden vtip a pár teorií na obuv pána ve středních letech, který zřejmě ráno spěchal a obul si každou botu jinou. Anebo měl po ránu v krvi zbytkový alkohol, jak tipoval Manabu. Ruki byl trochu zmatený při pohledu na tváře kolem sebe, žádná z nich nebyla zachmuřená, utrápená strachem nebo starostmi. Zlá atmosféra se do kuchyně neprodrala ani kouskem.
     „Kai,“ zamířil rovnou k brunetovi, sotva měli z krku snídaně a mohl si dovolit kratičkou pauzu. „Rád bych ti poděkoval. Chtěl jsem ti jen říct…“
     Když na něj brunet upřel své čokoládové oči a pohladil ho vlídným úsměvem, nedokázal v něm vidět toho ostrého muže, který bez váhání stiskne spoušť. Nemohl mu jen tak poděkovat, že to do někoho našil.
     „Prostě… Jsem ti vděčný, že jsi Erumu dostal, ale omlouvám se, jestli máš kvůli tomu nějaké problémy,“ vysoukal ze sebe. 
     Brunetův úsměv se zjemnil a oči na malý moment uhnuly. „Nechtěli moc rozmazávat otázku, jestli by jim zase nezmizel a Kensuke to uhrál přes papíry. Nejsem opatrovník, zbrojní průkaz mám v pořádku, takže mi jen zabavili pušku, dali napomenutí a dál se tím zabývat nebudou.“ Kai si skousnul ret a zdálo se, jako by si všechno znovu přehrál. Od zaslechnutí prvního výstřelu, přes svůj jasný příkaz, aby se z kuchyně nikdo nehnul ani na krok, a přitom už stíhal zpoza skrýše pod pultem tahat starou loveckou pušku. Vyrazil přes lokál, kde se všichni přítomní skrčili ke stolkům, se strachem v očích. Skrz sklo obrovských oken měl dobrý výhled a přitom si mohl být jistý, že ho ten usmrkanec s pistolkou neuvidí. Chystal se ho jen rázně vyzvat, aby svou zbraň okamžitě položil, ale černovlasý mladík začal prchat, sotva se brána začínala zavírat. Kai neváhal, vyběhl na ulici, v podřepu zaměřil a stačila mu jedna rána, aby se jeho cíl složil k zemi a s kvílením se chytil za lýtko. Pokoušel se sebrat a utéct i přes bolest, ale zůstalo jen u pokusu. Utišit hosty v lokále šlo trochu hůř, obzvlášť když se je snažil uklidnit stále s puškou v ruce a rozlícenými tvářemi. Ale naštěstí pochopili, že nikoho nezabil a že nebezpečí je už zažehnáno.
      „Stálo to za to,“ vydechl brunet, „ten parchant si to zasloužil.“
     Ruki se musel chtě nechtě usmát, ulevilo se mu, že Kaie nikdo nepopotahuje, ani v něm nezakořenil špatný pocit. Spíš mu připadalo, že je na sebe docela hrdý.
     „Kai, můžu se tě zeptat,“ začal, když se zdálo, že jejich konverzace skončila a museli se vrátit k práci. „Proč jsou všichni tak potichu?“
     „Zdá se ti?“
     „Nejsem hloupý,“ založil ruce na hrudi. „Oči jim pořád lítají, běží tu nějaký interní vtip, o kterém nevím?“
     „Běží tu drby o tobě a Reitovi. Ale nic jsem ti neřekl,“ špitl Kai a poslal ho za ostatními, aby už začali se svačinami.
     Ruki se k nim přidal i s mlčením, na jejich pohledy se zmateně culil a v duchu rychle přemýšlel, jaké drby se tu o něm a Reitovi nesou. Nebo tedy ty nové, o kterých neměl vědět. Že se do Reity na jistou dobu zahleděl, věděli Aoi, Yukina i Kai. Že je ze žárlivosti Kensuke rozehnal, věděli snad všichni. Možnost, že by to zahledění bylo oboustranné, znali jen Uruha a Aoi. Přesto i černovlasému ty oči občas sklouzly a potutelně se pro sebe jedním koutkem usmál.

     Odpoledne se prcek rozhodl věnovat učení. Nezbýval mu ani týden do poslední zkoušky před finále, a moc tomu za poslední dobu nedal. Černé svědomí ho dohnalo, ale poprvé mu žaludek nedělal kotrmelce z myšlenky na skóre pod devadesát procent. Nelíbilo se mu to, ale najednou neměl pocit, že na tom stojí celý svět.
     Sotva se osvěžil sprchou, začetl se do svých materiálů a vyrušilo ho až klepání na dveře o tři a půl hodiny později.
     „Hiro se po tobě shání. Máš nahoře večeři,“ opřel se černovlasý o futra.
     Automaticky rozsvítil světlo, aniž by přemýšlel nad tmou za okny. Až s Aoiem si uvědomil, jak čas utekl. „Sakra, měl jsem mu říct, že budu u sebe.“
     „Není náhodou ‚u sebe‘ ve tvým bytě?“ pousmál se Aoi stejně záludně, jako v kuchyni. „Ne že bych měl něco proti.“
     „Ještě aby,“ vrazil mu prcek do rukou knížky a sám si posbíral sešity a všechny poznámky.
     „Co já s tím?“
     „Pomůžeš mi s tím nahoru a cestou mi řekneš, co na mě v kuchyni máte.“ Popadl klíče, aby Reitův byt zamkl, a schválně šel chodbou pomalu, aby toho Aoi stihl říct co nejvíc.
     Okatě k němu vzhlížel a čekal, dokud to černovlasý nevydržel.
     „Nic na tebe nemáme.“
     „Ale nepovídej. Co za drby o mně a Reitovi šíříte?“ zastavil se a vyhrožoval, že nepůjde, dokud nezačne mluvit.
     „Fajn. Na tebe ani tak ne, ale na Reitu. Promiň, ale to, že by byl do tebe zamilovaný, většina pokládala opravdu jen za drb a za výplod Kensukeho žárlivé mysli, protože… no, prostě Reita sám sebe takto neřešil. Jenže potom, co tě chránil vlastním tělem, se nabízí otázka, jestli je fakt takový blbec, nebo zamilovaný skrz naskrz. Jak jinak chceš vysvětlit, že tě k sobě muchlal jak kotě a doslova tě zalehl? Mohl tě poslat na vlastní pěst, nebo se na bránu vykašlat a utíkat se s tebou schovat na zahradu, dokonce i skrčit se za auto by dávalo větší smysl. Muselo mu být jasné, že Eruma míří na tebe, a on udělal vše proto, aby tě ochránil. Raději se vystavil smrtelnému nebezpečí, než aby tě Eru při útěku byť jen škrábnul.“
     Ruki zůstal stát s pootevřenou pusou. Když mu to Aoi takto líčil, málem by se mu i podlomila kolena. Jenže při vzpomínce na chaos v hlavě, na čas, který plynul a neplynul, neschopnost se pohnout i paniku, kdy se pral s Yasunorim i Hirem, na taková dramata nevěřil. Nikdo prostě nemohl vědět, jak by se v takové situaci zachoval.
     „Tak tyhle teorie jste vymýšleli během vaření, když jsem tam nebyl?“ řekl trochu podrážděně. „Co Reita mohl a nemohl udělat, kam bych se vešel, aby mě Eruma nemohl zasáhnout? Víš, Aoi, v kuchyni na to máte hodiny, my tam měli sotva vteřiny.“
     „Jo, a v takových situacích je pud sebezáchovy na prvním místě. Pokud strachem nezkoprníš a nezůstaneš stát jak solný sloup, prostě utečeš nebo se schováš za cokoli, co se nejblíž namane, a modlíš se, aby to co nejdřív přestalo a vyvázl jsi živý, pokud možno nezraněný.“ Černovlasý to tvrdil s takovou jistotou, až tím děsil. „Nedívej se tak na mě. I když jsem nikdy neměl pistol v ruce – no, dobře, měl, ale nikdy jsem z ní nestřílel – vím, jaké to je, když se tě někdo snaží zastřelit.“
     „Kdy?! Kde?!“ Ruki vytřeštil oči. Aoie? Tohle o něm vůbec netušil a vyděsila ho jen ta představa, kolik lidí se dostalo do smrtelného nebezpečí, jak snadné a časté tyto situace jsou.
     „Nerad se tím chlubím, ani ne kvůli té přestřelce, spíš kvůli blbosti a zbabělosti,“ zamumlal si černovlasý pod nosem. „Můj parťák měl samé skvělé nápady. Jedním z nich bylo ukrást drogy a vydělat na nich. Nemusím říkat, že se nám to nepodařilo. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – dostat se pryč. Jakkoli. I když jsem měl u sebe zbraň, nedokázal jsem ji použít, ani na zastrašení, ani na to, abych pomohl Shunovi. Jen jsem se plazil po zemi a schovával se za vše, za co se jen trochu dalo. Dneska vím, že nám jen chtěli dát lekci a nedostat se do problémů kvůli dvěma mrtvolám, jinak by bylo doopravdy po nás. Ale taky vím, že bych tu zbraň použil, pokud by někdo stál přede mnou a přímo na mě mířil, protože prostě chceš přežít. Ale Reita je buď sebevrah, nebo si tě váží víc než sebe.“ Poslední větu si nemohl odpustit, snadno svedl pozornost zpátky k blonďákovi. „Netvař se tak, sám jsi to chtěl slyšet. A tyhle řeči se nesly kuchyní stejně, jako dneska ticho. Takových teorií máme stovky.“
     „Nepřeháněj.“
     „Fajn, stovky ne, ale je jich hodně. Takže se nediv, když na tebe někdo hledí a přemýšlí, jestli spolu s Reitou něco máte, nebo je to jednostranné – v tomhle případě od Reity. Já a Uruha poctivě mlčíme, ale věř, že některé řeči jsou i horší, než kdybychom do světa vypustili to, co jsi nám řekl.“
     „Horší…?“
     „Už po dvoře běžel i hlod, jestli to takhle spolu děláte, jako chápeš, jestli tě takhle povalí i do postele-“
     „Dobrý, nemusím vědět všechno,“ zarazil ho Ruki a raději nechtěl vědět, kdo taková slova vypustil. „Je to k vzteku, při každým pohledu si můžou myslet kdoví co, a já tu na ně nemůžu ani zdvihnout prostředníček.“
     „I kdybys mohl, co myslíš, že by si o tom pomysleli?“ zakřenil se Aoi, ale raději to dál nerozebíral. Pospíšil k Hirovu bytu, položil mu učebnice na stůl a zmizel rychlostí blesku.

     Rukiho překvapovalo, že kolem něj Hatori stále chodí jako po špičkách, když už tedy z pokoje vyleze. Ve tváři stejný zmatený výraz, jako by ho tam viděl poprvé, a s Hirem ani s ním neprohodil jediného slova za celou dobu, co tam s nimi Ruki pobýval.
      V noci nemohl spát a tak nad tím dlouho přemýšlel. Doteď se nepokoušel s Hatorim navázat řeč, když o to nestojí, ale možná by nezaškodilo se ho prostě zeptat. Hned u snídaně s ním nejdřív zkusil navázat oční kontakt, a když mladík nevypadal, že se pod jeho pohledem zhroutí, zkusil nadhodit pár slov.
     „Už jen zítra, možná v pondělí. Chápu, že ti je asi nepříjemné, když vám tu narušuju soukromí. Nevadím ti tu moc?“
     „Ne,“ vypadlo z Hatoriho jako z automatu.
     „To jsem rád. A vlastně jsem se tě ani nezeptal, jak se ti líbí v kuchyni?“
     „Dobrý.“
     Prcek se pousmál a raději si hleděl svého talíře, i nevinným rozhovorem jako by Hatoriho snad obtěžoval nebo mu působil jiné nepříjemnosti.
     „Ruki, nezapomeň, v půl desáté tě budu čekat u auta,“ přerušil Hiro jejich následné ticho a pohledem prckovi naznačil, že tohle je mladíkův normální stav a nemusí být nijak znepokojen.
     Na něco takového, jako návštěva Reity, nemohl Ruki přestat myslet snad ani na půl minuty. Nerad to přiznával, ale blonďák už mu začínal docela chybět. Hiro byl fajn, ale ne tak jako Reita. Nepřivykl si na jeho způsoby a v jeho bytě si pořád připadal jako vetřelec.
     „Jak bych mohl zapomenout,“ usmál se a nejradši by popošoupl hodiny.

     Práce v kuchyni mu pomohla zaměstnat myšlenky a čas mu tak utíkal rychleji. Před půl desátou shodil zástěru a rychle se upravil. Převzal si od Kaie krabičku se slaným závinem a navrch puding i lžičku. Musel ho ujistit, že Reitovi vše předá, bude od všech pozdravovat a znovu si uvědomil, jak jsou tady na sobě všichni závislí. Na druhou stranu jejich chování chápal, vzhledem ke stavu, v jakém blonďáka naposledy viděli či o něm slyšeli.
     „Neboj se, vždyť už bude zpátky,“ tiše se zasmál a vyrazil, ať na něj Hiro nečeká dlouho.
     Cestu měli tentokrát kratší, když nikde nezastavovali. Ani nemuseli čekat u přepážky, k Reitovu pokoji už trefili, přestože je chodbou doprovázel ostražitý pohled sestřičky. Prcek tiše zaklepal na dveře a váhavě otevřel. Nejdřív do pokoje jen nahlédl, ale když si všiml, že je Reita vzhůru, s úsměvem na tváři skoro vběhl dovnitř.
     Blonďák se pomalu ohlédl ke dveřím, trochu znervózněl při pohledu na Rukiho tvář. Přišel další nejasný záblesk, který si zařadil mezi zbytek útržků ze středečního dopoledne. Přibližně věděl, co se stalo, ale v hlavě nedokázal udržet celý obraz. Viděl Erumu s pistolí, cítil Rukiho tělíčko ve svém náručí, ze všeho nejvíc si vybavoval, jak si tiskne jeho hlavu k hrudi. Ale jinak nic. Naproti tomu pocity se mu připomínaly docela jasně. Jistě si je pamatovat nemohl, musely na něj dolehnout zpětně. Strach o Rukiho a uklidnění, když ho sevřel v náruči. Nebyl si jistý, jestli je nervózní kvůli těm pár zábleskům v hlavě anebo kvůli nevědomosti, co všechno se semlelo. Celou dobu, kdy osaměle hleděl do bílé zdi, měl možnost přemýšlet, co si o něm asi prcek a celý ústav myslí, ke komu Rukiho přidělili a jak se vůbec má, jak reagoval na celou událost. Mrzelo ho, že mu nemohl poskytnout svou náruč, aby se z toho mohl vzpamatovat, a naopak ho ještě více rozhodil svým stavem. Ale v momentě, kdy uviděl jeho úsměv, se mu ulevilo, že je skutečně v pořádku. Nevypadal zraněný, ani psychicky zdeptaný. Jen vůbec netušil, co mu má říct.
     Pokusil se na rtech vykouzlit aspoň lehký úsměv, ale tvář měl jako dřevěnou a i z malého pohybu mu skrz ni vystřelovala bolest.
    „Rád tě vidím, Ruki,“ zamumlal tiše přes sotva pootevřené rty. Tím jeho představivost momentálně končila.
     Prcek si podal židli a posadil se k jeho posteli, krabičku od Kaie mu položil na stolek vedle. Pořádně si Reitu prohlédl, jeho obličej se od poslední návštěvy stačil více vybarvit, ale bdělý vypadal o mnoho lépe.
     „Jsem tady s Hirem. Teď akorát ho u dveří odchytl doktor, tak asi na tebe poslouchá drby, jestli jsi vzorný pacient.“
     „Ne. Chci už domů.“
     Ruki na něm viděl, že se přemáhá a ve skutečnosti je mu nepříjemné mluvit. Působil trochu nemotorně, když se chtěl lépe usadit, aby na něj nemusel být nepohodlně vytočený, Ruki mu raději pomohl a trochu mu přizvedl postel.
     „Díky. Připadám si-“
     „To je v pořádku,“ přerušil ho. „Bolí to hodně?“
     „Ani ne.“
     Nejistě se natáhl a položil mu dlaň na ruku. Cítil, že se jeho prsty zachvěly, palcem ho dokonce zlehka pohladil.
    „To, co jsi udělal…“
     Reitovi div srdce nevynechalo úder. A bylo to tady. Ruki začal přemýšlet a rekapitulovat.
     „Nikdy pro mě nikdo neudělal tak moc. Já… děkuju…“
     Nebo ne? Odvážil se pohledem sklouznout z jeho drobné ruky do něžné tváře, nezdálo se, že by měl prcek na jazyku dalších slov či nějaké spekulace. V jeho očích se odrážela starost, smutek, vděk, snad i trocha radosti, že někomu stál za takový odvážný čin. Ale copak by mohl dopustit, aby ho někdo zranil? Později bylo snadné přemýšlet, jak se mohl zachovat, ale ve chvíli, kdy mohla každá vteřina ukončit Rukiho život, nešlo udělat nic jiného. A když teď Reita sledoval tu krásnou tvář, věděl, že udělal to nejlepší, co mohl, a zachoval by se stejně i znovu.
     Na chvilku nastalo ticho. Ruki netušil, jak pokračovat, Reita neměl ponětí, jak na jeho slova zareagovat. Nakonec se rozhodl řeč svést jinam.
     „Dostali ho?“
     Jednoduchá otázka, ale znamenala vysvobození pro oba. Ruki se rozpovídal, co nastalo potom, o Kaiovi, o pobytu u Hira a zasekl se až při zmínce o rozhovoru na policii. To už se však Hiro vrátil a hned po pozdravu se jal Reitu uklidnit a vychválil prcka do nebes.
     „Ruki byl prostě úžasný, všechny nás měl na háku a Erumu uzemnil, aniž by mu nadával nebo ho praštil. Měl bys na něj být hrdý.“
     „Několikrát jsem mu málem natáhl, ale říkal jsem si, že ti nemůžu udělat ostudu,“ nesměle se pousmál. „Ale nevytáhl jsem z něj nic o Yuutarovi.“
     „Ale pověděl ti i o něm. A mimochodem, Yuutaro se ozval sám, přišlo to ráno. Kensuke chtěl, abys to věděl. Ještě jsem ti to v tom shonu nestihl říct, promiň…“
     „Ozval se sám?“ Ruki málem nadskočil a okamžitě chtěl vědět veškeré informace.
    „Poslal Erumovi vzkaz přímo na stanici. Něco ve smyslu, že ho má plný zuby a nebude zachraňovat tu jeho namyšlenou vrahounskou zadnici. Chlapi z techniky ho ještě v noci vystopovali.“ Hiro už se ale zdržel komentáře, v jakém stavu ho našli. Zcela vysíleného, vyhublého na kost a s přáním konce.
     „A Kiisara…“ nadhodil blonďák.
     „Eru se v podstatě přiznal, že to udělal. Ale dost takových řečí, neměl by ses tímhle zatěžovat. Ještěže máš tu palici tak tvrdou. V pondělí ráno tě pustí, ale stejně budeš muset odpočívat.“
     „Jo, doktor už mi říkal.“ Reita se taktak ubránil, aby neprotočil oči. Necítil se nejlépe, ale veškeré zpovídání, jaké přesné pocity má, co cítí, když se posadí, položí, jak se mu hýbe s rukou, jestli je citlivá… málem by mu ani nedovolili dojít si na záchod.
     „Nech si ten tón, Ruki dohlídne, že nebudeš švindlovat, jenom co ti otrne,“ pohrozil mu Hiro. „Kdyby ses viděl, vypadáš fakt hrozně.“
     „Větší kocovinu jsem ještě neměl,“ uchechtl se blonďák rádoby ve vtipu, ale to neměl dělat. Na smích nebyl v nejmenším připravený, ale bolest jako by ho nutila rozesmát se o to víc.
     Ruki mu podal ze stolku krabičku, otevřel ji a sám dostal samou vůní hlad. „Posilni se, udělá se ti líp.“ Jen přemýšlel, jestli ho nemá třeba nakrmit, netušil, jak až moc hýbe či nehýbe zraněnou rukou a jestli s ortézou na druhé dokáže něco uchopit. Reitovy oči však šilhaly jinam.
     „Podej mi ten pudink, prosím,“ zamumlal. Závin sice voněl úžasně, ale blonďák měl hroznou chuť na sladké. „Tohle si nechám až na oběd.“ Jediné, co potřeboval, bylo se na tu dobrotu dostat, pak už si poradil sám. Nechtěl žádnou pomoc, kelímek si opřel o hrudník a předloktí a zdálo se, že s pravou rukou to tak hrozné nebude. „Ale Kaiovi to neříkej. Jen mu poděkuj a vyřiď, že je úžasný.“
     „Nemusíš to do sebe tak hltat,“ uchechtl se Hiro. „Nebo tě tu tak trápí hlady?“
    „Um… kontrola…“
     „Jo tak, dostali bysme za uši, že je to málo zdravý, jo?“
     „Uhm…“
     Rukimu připadalo, že blonďák každou chvilku s nimi – a taky s tím sladkým posilněním – vypadá lépe. Nedivil se, muselo ho ubíjet ležení, hledění do zdi a vnímání sebemenšího zatrnutí při každém pohybu. Jediné, co tady mohl dělat, bylo spaní a počítání, kolik kapek se vejde do lahvičky zavěšené nad ním. I když dnes už ani to ne.
     Jejich návštěva ale nemohla být příliš dlouhá. Návštěvní hodiny ještě nezačaly a z povídání je vyrušila kontrola. Sestřička se netvářila nadšeně a málem jim vyhubovala, že pacient musí v klidu odpočívat, ne řešit starosti nebo se hihňat.
     „V pondělí,“ pousmál se Hiro.
     „Pozítří zní líp,“ prohodil Reita a na rozloučenou vykouzlil lehký úsměv.