Projekt Poslední šance (44. část)

 

 

     Nemuseli na Hira čekat příliš dlouho. Chvíli poté, co vyčerpali školní téma, se brána začala otevírat a objevila se v ní statná postava, ověšená taškami.
     „Aspoň mi s tím pomozte dovnitř, když už jste tady,“ křenil se Hiro a neodpustil si poznámku, že klíčky má pořád u sebe. Nedal jim na vybranou, klíčky za pomoc. A otevřené auto jako by je vydíralo, že nemůžou jen tak stát, hledět a čekat, než si Hiro nákup odnosí sám.
     Blonďák protočil oči, jestli nechtěli jet do města i s nákupem, museli ho vyložit. Koutkem oka viděl zoufalství, které se mihlo v Rukiho tváři, a odhodlání sebrat všechno najednou. S povzdechem zamířil za drobnou postavou, která se k autu téměř rozběhla, aby pobrala, co unese.
     Po páteři mu ale přeběhlo zvláštní zamrazení. Něco se mu nelíbilo, netušil, co. Jen měl zvláštní pocit, jako by se na něj někdo upíral nehezkým pohledem. Jemné nepříjemné šimrání za krkem. A také se mu zdálo, jako by najednou nastalo ticho a snad i bezvětří.
     V duchu si nadával, že je zase paranoidní, a opravdu potřebuje dovolenou. Popošel k Rukimu, aby mu pomohl s těžkou bednou, kterou sotva táhnul. Ani nevěděl proč, automaticky stočil pohled do ulice a na protějším chodníku zahlédl nenápadnou postavu, ovšem s velmi nápadným předmětem v rukou. Jeho instinkt se nemýlil. Pozdě, naskočilo mu v mysli, když zaslechl ohlušující ránu.
     Další kroky neudělal, jako by v tu chvíli přepnul na autopilota. Bedna s žuchnutím skončila na zemi, jeho ruce popadly Rukiho a stáhly ho k sobě. Na okraji mysli znovu zaslechl výstřel, ale to už měl v rukou tlačítko k zavření brány a doklopýtal zpátky do dvora. Možná ho na malý moment napadlo, že by měli utíkat za nejbližší roh, nebo nejlíp i za malou branku, ale reflexy zafungovaly rychleji. Další výstřel, bokem mu projela ostrá bolest, jako by se spálil, zatímco v náruči svíral drobné tělíčko a dělal mu živý štít. Stáhl Rukiho k zemi a za letu mu paži ochromil další zásah, ale už si ho nemohl uvědomit. V další vteřině přišel tvrdý dopad a tma.
     Ruki byl zmatený náhlým zděšením v blonďákově tváři. Chtěl se ohlédnout jeho směrem, ale neměl šanci nic zahlédnout, dřív ho vyděsila rána a Reita ho k sobě přivinul, div ho neudusil. V dalším okamžiku ztratil pevnou půdu pod nohama. Ani nevěděl, jestli se mu samy podlomily tím leknutím, když zaslechl následující výstřel a došlo mu, co se skutečně děje, nebo jestli se podlomily nohy Reitovi. Jeho vyjeknutí se ztratilo v látce blonďákovy bundy, ale Reitovo syknutí slyšel až příliš dobře. A najednou padal, slyšel další ránu a doslova zaúpění.
     Ležel pod vahou blonďákova těla a celý se třásl. Naprosto mimo, ale zároveň přesně věděl, co se děje. „Rei…“ pípnul tiše a pomalu se zpod něj vysoukal. Ale odpověď nepřicházela. Krev, která Reitovi stékala po obočí, a fakt, že jeho oči jsou zavřené a tělo bezvládně leží, ho znovu nakopnul.
     „Reito! Rei!“ Hlas mu přeskočil při pohledu na krev, která se začala propíjet ven skrz rozbitý rukáv a vzápětí ji viděl i pod rozepnutou bundou. Co má dělat? Jak mu má pomoct? Proč se neprobouzí? Může s ním vůbec pohnout? Neublížil mu, když s ním v zoufalství zatřásl?
     I kdyby měl perfektní znalosti, jak se zachovat, nebyly by mu k ničemu. Zvládl jen bezmocně sedět a zoufale těkat třesoucíma rukama nad zčervenalým tričkem. Bál se bundu víc odhrnout, bál se podívat pod tričko a zkontrolovat, jak moc Reita krvácí, i když kdesi uvnitř věděl, že by měl ránu stlačit, aby krvácení zastavil. Panika ho naprosto přemohla.
     Naštěstí se toho chopil někdo jiný. Čas se dal opět do pohybu a Rukiho mozek pomalu také.
     „Pojď, už se o něj postarají.“
     Nikdy by nevěřil, že ho Yasunoriho hlas uklidní, ale rázem ho utěšilo, že není sám, že je vedle něj někdo, koho zná. Přesto se nehodlal od blonďáka jen tak vzdálit.
     „Ne, pusť-“ snažil se mu vykroutit. Přece tam nenechá Reitu samotného? A musí vědět, co s ním je, a Rei musí vědět, že on je v pořádku.  
     „Pomůžou mu, neboj. Sanitka tu bude každou chvíli.“ Yasunori mluvil pomalu, vlídně, ale rázně. Vytáhl Rukiho na nohy, marně se ho snažil přimět, ať se neohlíží a nedívá se na to, a tvrdohlavě táhnul jeho zmítající se tělíčko.
     Ruki viděl Toru, jak se nad Reitou sklání, kouskem látky a páskem mu stahuje ránu. Vše co nejopatrněji, aby s ním příliš nehýbal. Slyšel, jak se ho pokouší voláním probrat. Tento výjev byl však stále vzdálenější a Yasunori použil snad veškerou svou sílu. Div, že se jí v jeho drobnější postavě tolik našlo.
     „Sedni si. Bolí tě něco?“
     Rukiho nezajímaly otázky ani to, jestli ho bolí naražený loket nebo koleno. Nedokázal se ubránit Yasunoriho stisku a skončil s ním na chodbě, tak se snažil něco zahlédnout alespoň oknem. Když se mu to podařilo, už blonďáka vidět nemohl, pohled na něj mu zakryli záchranáři.
     Cizí hlas si vyžádal jeho pozornost a Yasunori ho stáhnul na lavičku pod oknem. Zamračil se, když se mu nepříjemné světlo dralo do očí, hned potom se zas ohlížel k oknu. Tiše syknul, znovu ucítil bolest v loktu a nepřítomně se ohnal, aby na něj ten muž nesahal.  
     „Ššš, poslouchej, mě, Ruki. Musíš říct, co tě bolí. Není ti špatně? Nebolí tě hlava?“ zaslechl znovu Yasunoriho a uvědomil si, že tato slova už slyšel, ale předtím je říkal ten cizí hlas. Nevnímal ani jednoho. Zrovna na chvilku uviděl Reitu, jak ho opatrně naložili na nosítka, a při pohledu na límec kolem jeho krku se v něm všechno stáhlo.
     „Ruki vnímej mě-“
    „Ne, Yasu, ty mě vnímej!“ I přes vlídnost a trpělivost, jakou by si nemyslel, že u Yasunoriho někdy uvidí, po něm začal náhle štěkat a nehodlal jen tak přestat. Čas se znovu zastavil, mysl vypnula, cítil jen úlevný pocit v hrudi a břiše, když se rozkřičel. „Někdo po nás střílel! Kiisaru zabili, Junovi málem podřezali žíly, Reitu postřelili a ty si myslíš, že zůstanu v klidu?! Už toho mám dost!“ Neslyšel, jak moc křičí, necítil, jak se třese, ani slzičky na tvářích. Další Yasunoriho uklidňování pro něj byla poslední kapka. Vnímal jen nahromaděný vztek, bolest, vše se nekontrolovatelně dralo na povrch. Pokoušel se utéct a téměř se mu to dařilo, nezdráhal se do Yasunoriho ani tlouct a snad při každém druhém slovu mu přeskakoval hlas.
     „Nevím, kdo to byl, ale klidně se vsadím, že mířil na mě! A schytal to Reita, chápeš?! Já jsem tam měl ležet v bezvědomí, mě to mělo zasáhnout- Co to je?!“ Zasekl se sotva na vteřinu, než si domyslel.
    „Udělá se vám lépe, musíte si odpočinout,“ odvětil mu ten vysoký hubený muž v lékařském mundůru.
    „Nic takovýho nepotřebuju! Líp mi bude, když mi řeknete, jak na tom Reita je!“ Ruki se stáhl zpátky a posílal lékaře i s tím svinstvem pryč. Nepotřeboval žádné injekce a hlavně aby se záchranáři zdržovali s ním. Co ten chlap dělá u něj? Proč se nevěnuje Reitovi? Jemu by měli věnovat veškerou péči!
     Hiro zahodil tašky na místě a rozběhl se zpátky, sotva si uvědomil, co se zvenku ozývá. V první řadě se ale s ostatními opatrovníky postaral o všechny svěřence, které na chodbách potkal. Leknutí na některé zapůsobilo víc, někteří to brali jako další z cvičení, u jiných převažovala zvědavost. Ven zamířil hned, co k tomu dostal příležitost. Také doufal, že se něco dozví, Tora vše viděl a mluvili s ním záchranáři. Ale téměř na ně zapomněl při křiku, který se linul chodbou a při pohledu, co se mu naskytl. Ruki celý ubrečený a zápasící s Yasunorim, jako by měl třikrát víc síly, a hlasitý, že by dokázal přeřvat snad celý ústav, obzvlášť když se po výstřelech ponořil do ticha.
     „Notak, Ruki,“ přiběhl k němu. „Všichni máme o Reitu strach, ale tohle mu nepomůže.“ Hiro mluvil klidně, stáhl prcka k sobě na klín a znehybněl ho, jak jen to bylo možné. Neustále mu říkal, ať myslí na Reitu a nedělá mu svým chováním ostudu, snažil se ho uklidnit, že je Reita v dobrých rukou a brzy se jim vrátí, ale prcek se neustále bránil. Nedělali to rádi, ale společně s Yasunorim se jim ho podařilo zpacifikovat. Yasu ho uchopil za předloktí, snažil se zmírnit jeho třes i touhu ruku okamžitě stáhnout, a dopřát tak lékaři dostatek času, aby mu mohl píchnout látku do žil.

      „Ještěže máš takovou mušku, Kai,“ vydechl Kensuke a promnul si obličej. „Měl bych spíš řešit, že jsi v ústavu přechovával zbraň, i když legálně drženou a pod zámkem. To bude mít dohru. Ale momentálně jsem fakt rád, že jsi to udělal.“ Stále se pořádně nevzpamatoval. S výstřely, které se zvenku ozvaly, okamžitě přepnul venkovní kameru na celou obrazovku, netroufal si přiblížit se k oknům. A v tu chvíli se nedokázal pohnout podobně jako prcek.
     Přestože ho čekalo další papírování a vysvětlování kvůli prostřelenému lýtku, byl rád, jak pohotově brunet zareagoval. Mladý muž jim mohl snadno utéct, ale díky Kaiovu rychlému zásahu se mu to nepodařilo.
     „Ví se, kdo to byl?“ ptal se brunet.
     „Popis sedí na Erumu. Můžou ho vyslechnout ještě dnes.“
     „Co Ruki? Jak se drží?“
     Kensukemu trvalo, než odpověděl. Znovu pocítil vinu. „Píchli mu sedativa, teď spí. Zatím si ho vzal na starost Hiro, pak se uvidí. Pořád musím přemýšlet nad tím e-mailem… Proč jsem jim hned nezavolal a nezeptal se? Nemuselo k tomu dojít.“
     „Koho by to napadlo?“
     „Mě to mělo napadnout!“ rozčiloval se, jako by si chtěl znovu nadávat. „Věděli jsme, že Yuutaro s počítači umí, a to dost dobře. Mohl jsem tomu předejít a nezáleží, že tenhle mail vypadá na chlup stejně, jako všechny předchozí.“
     Kai ho lehce poplácal po paži, sebeobviňování nemělo žádnou cenu. „Hlavně že budou oba v pořádku. Ještěže v lokále nebylo moc lidí a těch pár dokázalo udržet chladnou hlavu a nehysterčit. Kluci jsou sice vystrašení, ale naštěstí to zvládají dobře. No, když mi někdo bude chtít dát čočku za tu pušku, ví, kde mě najde.“
     Rozloučil se, zmizel na chodbě a Kensuke osaměl. Zahleděl se z okna na dvůr. Krev z betonových dlaždic drhnul Yuki spolu s Torou, takovou práci by svěřencům nepřenechali. V zídce a fasádě stále zely díry po kulkách, které odtamtud policie ještě před chvílí páčila. Znovu se mu vybavil pohled na Reitu padajícího k zemi, držícího Rukiho v náruči. Ochraňoval ho vlastním tělem před střelbou, ale jak ho držel, jak mu podpíral hlavu jako novorozenci, aby při dopadu neutržila zranění. Vše v tak rychlém sledu, že to pro blonďáka muselo být automatické. Klidně mohl s Rukim běžet dál, mohl se s ním pokusit schovat, za zeď, za branku… ale on raději zvolil cestu uzavřít areál a udělat ze sebe štít. Kensukemu ta myšlenka nedala. Zachoval by se Reita stejně, kdyby to nebyl Ruki, ale kdokoli jiný z ústavu?

     Hiro už Aoie očekával, aby nemusel zvonit či klepat. Pustil ho dovnitř a rovnou požádal, aby Rukiho porci schoval do lednice.
     „Pak mu to nachystám,“ přislíbil a očima zabloudil k drobnému, pomalu oddechujícímu tělíčku. „Mám pocit, že to s tou dávkou neodhadli. Sotva dýchá a za celou dobu se nepohnul ani o milimetr. Nebo tak soucítí s Reitou a působí na něj jeho oblbováky…“
     Černovlasému nebylo dobře ani při pohledu na Rukiho, ani při vzpomínce na Kaie a jeho bleskovou reakci, natož při představě, co se muselo na dvoře dít.
     „Ví se už, jak na tom Reita je?“
     Hiro odtrhl oči od Rukiho a pomalu zakýval hlavou. „Jedna střela ho jen škrábla, nic co by nespravilo pár stehů. S druhou je to prý horší, schytal to sice jen do ruky, ale asi nějak blbě. A dávají na něj pozor kvůli hlavě, docela při tom pádu schytala. Chci se tam jít zítra podívat, snad zjistím něco bližšího.“      
     Aoi se znovu ohlédl po Rukim. Najednou mu jeho hluboký spánek připadal uklidňující. Nic nevnímá, čas mu utíká rychleji a je skrytý před strachem, rozladěnými řečmi i pohledy všude kolem.
     „Jen co to bude možné, vezmu tam i Rukiho. Ale Kensukemu o tom ani slovo.“
     Hirův úsměv černovlasého trochu uklidnil. Pokud by byl blonďák ve vážném stavu, jistě by o tom něco věděl, nehovořil by tak snadno a nezmohl by se na žádný vtípek.
     „Kdyby něco, budu v kuchyni,“ zkusil mu oplatit aspoň jedním zdviženým koutkem a zamířil zpátky dolů. Zároveň se připravoval na kupu dotazů, na které bude moct odpovědět jen pokrčením ramen.
     Ruki ležel naprosto bez hnutí ještě další dvě hodiny, ale ani po tom drobném zavrtění se nevzbudil hned. Párkrát přišel k sobě a zase se ztratil, než dokázal udržet vědomí dostatečně dlouho, aby si to pamatoval a svedl i pootevřít oči. Chvíli nepřítomně hleděl nad sebe, postupně začal očima těkat po místnosti a zaostřovat na neznámé stěny. Několikrát zamrkal, ale obraz před ním byl stále stejný. Zeď vedle něj pokrytá graffiti, zvláštně tvarované světlo, které vypadalo jako několik propojených rukou, jedny chybějící dveře… Jistý si byl akorát budovou, ale čí je tenhle byt?
     Zkusil se posadit, ale podařilo se mu to až na druhý pokus. Stále se cítil malátný a připadalo mu, že má končetiny snad z gumy. Při pohledu na kalhoty a tričko si začal uvědomovat, že je převlečený, nemohl přehlédnout ani návlek na lokti a určitě měl stejný i na koleni. Pomalu se vracel zpátky, možná si pamatuje, jak se sem dostal… Co bylo to poslední? Snad schody, okno, Hiro nebo Yasunori?
     Yasu, to byla pomyslná nit. Pohlédl na své ruce, předtím se mu třásly, jako by měl snad sto padesát let. A teď už byly i čisté, přestože za nehty trocha rudé zbyla. Možná za to mohla jen jeho představa, ale vzpomínky se začaly nabalovat až k momentu, kdy věděl, jak se mu ta rudá dostala na ruce. Krev, Reita, střelba, škola…
     „Ah, Ruki. To je dobře, že už jsi vzhůru.“
     Vyšší, osvalený muž k němu téměř přispěchal. Znal ho. Jeho popíchnutí s nákupem si pamatoval jako poslední pozitivní věc, než padl do temnoty.
     „Hiro…“
     Hiro si k němu přisedl a opatrně ho vzal kolem ramen. „Chvíli teď budeš u mě-“
     „Co Reita?!“
     Nebýt tak omámený, jistě by se znovu roztřásl. Musel by vstát, začít chodit sem tam, možná by měl chuť něco rozbít, aby ulevil napětí uvnitř.
     „Bude v pořádku. Ošetřili ho a možná už v pondělí ho máme zpátky. Nemusíš si dělat starosti, Reitu jen tak něco neskolí. Beztak bude hned zítra na něco remcat.“ Jeho utěšování jako by Rukimu prázdně proletělo hlavou. Ale nepřestával na něj mluvit, třeba se tam něco usadí. „O školu se taky bát nemusíš, ta zpráva byla falešná, zřejmě tě chtěli vylákat ven a čekali na příležitost.“
     V pořádku. Nic dalšího Ruki jakoby neslyšel. Jeho srdce, které se marně pokoušelo rozdivočit, jako by ho něco drželo při zemi, od svých pokusů upustilo. Nadhled, s jakým Hiro mluvil, ho ujišťoval o pravdivosti těch slov a uklidňoval ho.
     „A co ten co střílel? Byl… byl to Eru?“
     „Jo. Ale nestihl utéct, Kai ho dostal.“ Nechtěl zabíhat do detailů, ale při Rukiho nechápavém a trochu i ustaraném výrazu pokračoval. „Vyběhl ven s puškou v ruce a útěk mu překazil ranou do lýtka. Zítra budou Erumu vyslýchat.“
     V Rukim zatrnulo při představě další střelby, ale husí kůži brzy vystřídal údiv. Kai a puška? A kde ji tak honem vzal a tady?
     „Já myslel, že opatrovníci nemají zbraně povolené…“
     „To nemají, ale Kai není opatrovník a navíc o ní nikdo nevěděl.“
     Nejen údiv, ale i pocit spokojenosti ho zalil. Střela za střelu. Eruma musel padnout na zem jak hruška a patřilo mu to. Teď jen aby z něj u výslechu něco dostali, prcek přímo lačnil po pravdě, jak to bylo s Kiisarou a co je s Yuutarem.
     „Yuu…“ Až teď mu znovu začalo procházet závity, co vlastně Hiro řekl. Falešná zpráva, která byla k nerozeznání od pravé, Erumův přehled, co se kdy děje…
     „Co máš na mysli?“ optal se Hiro.
     „Yuutaro se musel dostat do kamerového systému a prolomit i zabezpečení školy.“ Kdo jiný by něco takového dokázal?
     Hiro se zamračil. Slyšet něco takového se mu ani trochu nelíbilo a věděl, jak nervózní by z něčeho takového byl Kensuke. „To je dost scifi myšlenka,“ odpověděl opatrně. Viděl, jak je o tom Ruki přesvědčený, ale jemu to znělo jako bláznovství. „Musel by mít velký problém dostat se do sítě školy. Ale i kdyby, k nám se dostat nedá, síť je přístupná jen zevnitř a kamerový systém je úplně mimo-“
     „Naši síť nepotřeboval. Stačil mu kamerový systém, aby věděl, jak se tady pohybujeme. Vnější je napojený na policii, ne?“ pokrčil prcek rameny. „Ale to je jedno. Jde o to, že když byl Yuu něčeho takového schopný, musí být naživu a při smyslech.“ Rukimu se ulevilo. Žádné další fotografie, žádný další pohřeb.
     „Jestli to ten Yuutaro opravdu byl, pak je fakt blázen,“ zakroutil Hiro hlavou. „Umět něco takového a zahrabat se s tím grázlem Erumou? Tomu říkám totální zahození talentu.“ 
     „Když je to to jediné, co umíš, nemáš kam jít ani se nemáš jak zaopatřit a konečně potkáš člověka, který je z tvých schopností nadšený, co uděláš?“ Tichá otázka jako by mezi nimi ukončila celou konverzaci. Ruki se opět obrátil do sebe a Hiro mu nechal prostor, aby vše zpracoval.