Projekt Poslední šance (45. část)

 

 

     „Cože se stalo?!“ Uruhovi málem přeskočil hlas. Nevěřil vlastním uším, ale viděl, že černovlasý mluví naprosto vážně. Nepřítomně za sebou nahmatal židli a posadil se, jinak by asi skončil na zemi. „Jak na tom je? A Ruki?“
     Aoi by Uruhu při pohledu na jeho poplašený pohled nejradši umuchlal. S napětím, jaké v ústavu panovalo, tyto myšlenky ale rychle vyšuměly. „Nevím přesně, ale podle toho, co mi Hiro řekl, bude v pořádku. Rukimu se nestalo nic, ale má pocuchaný nervy. Museli mu dát něco na uklidnění a půl dne prospal. Když jsem tam byl večer, seděl na gauči a ohryzával si rty do krve. Ale ptal se mě, co v kuchyni, takže na tom asi tak zle nebude…“
     Uruha zakroutil hlavou a prohrábl si vlasy. Jako by ho uvnitř sevřel obrovský, rozpálený skřipec. Vždycky měl pocit, že v ústavu je naprosto v bezpečí. Vše bylo skvěle zajištěné – nerozbitná skla, speciální zámky, policisté navštěvovali restauraci každý den, všichni lidé bydlící v ulici museli mít prověření… Jak se mohlo stát něco takového?
     „Rukiho rádoby kamarádi mají mnoho talentů,“ povzdechl si Aoi. „A bodejť by Erumu policie našla. Koho by napadlo hledat ho tady?“ rozhodil ruce, znovu pociťoval rozčilení. „Musel se zdržovat poblíž a naplánovat si to. Je mi z toho zle. Mohl jsi jít po ulici klidně ty, nebo… Jen si představ, že Kai bydlí s rodinou hned vedle. Nedivím se, že měl ukrytou pušku, spíš obdivuju jeho chladnou hlavu, co dokázal zachovat.“
     Uruha si dokázal dobře představit, jak rychle Kai zakročil. Musel umírat strachy, co kdyby jeho žena zrovna šla venku s kočárkem? A přesto se tím nenechal ovládnout a s chladnou hlavou běžel vpřed, aby odvrátil nebezpečí, ačkoli netušil, kdo se venku nachází a co může ještě podniknout.
     „Něco zanedbali. Už jen to, že se Eruma dostal až sem. Jediné jejich štěstí je, že chtěl jen Rukiho, ať už to zní jakkoli. Nechci si ani představit, jak by to dopadlo, pokud by mu bylo fuk, koho sejme.“ Uruha měl tváře horké a červené rozčilením i strachem, který ho zalil. „Teď jen doufám, že nějakého chytráka nenapadne nás zrušit.“
     „Jak zrušit?“
     Nevysvětloval, jen se zahleděl do temné hlubiny Aoiových očí a on pochopil.

     Ruki ani nepočítal, kolikrát se vzbudil. Celá noc probíhala v neustálém koloběhu – probudil se, chvíli si uvědomoval, kde vlastně je, s tím přišlo další prozření, pláč a půlhodina či hodina hledění do stropu či jiné zdi, kterou tady dokázal rozeznat díky světlu z ulice. Poté se pomalu ztratil, aby to nejpozději za dvě hodiny začalo znovu.
     Jen jediné pozitivum v tom prcek viděl – když nespal, nemohlo se mu ani nic zdát.
     Polehával i celé ráno, neschopný vstát a začít fungovat. V koutku mysli věděl, že se musí učit, dle Aoiova vyprávění to v kuchyni nevypadalo nejlíp a hodila se každá ruka, ale nezvládl udělat nic.
    „Neví Kensuke něco nového o Reitovi?“ ptal se, jakmile Hiro dorazil zpět z kanceláře. Černovlásek svolal poradu, aby je blíž obeznámil s tím, co se stalo, a snažil se vymyslet plán na zlepšení bezpečnosti ústavu.
     „Ne. Vůbec k němu nehodlal stočit řeč. Soustředí se jen na to, aby se už nikdy nic takového neopakovalo.“
     To prcek chápal, ale nevěřil, že by se Kensuke neinformoval. Nesnášel ho za to, jak křečkoval vše jen pro sebe.
     „Zavolám jim sám,“ pousmál se Hiro, „a dám ti vědět. A Aoiovi. Uruhovi. Kaiovi. A vlastně všem, kteří se mě na to ptají, a já nevím, proč zrovna mě…“
     „Možná, protože sis mě vzal k sobě. Nejspíš očekávají, že budu požadovat víc informací než Kensuke. Já se přitom o něm bojím mluvit nebo na něj myslet.“
      „Tak já se na něj poptám a třeba ten strach zmizí.“
     Hiro zašel k sobě do pracovny, zvedl telefon a vytočil číslo, které měl narychlo napsané na papírku. Raději se otočil zády k obýváku a zahleděl se do ulice. Obával se, aby jeho výraz Rukimu neprozradil něco nepříjemného, dřív než by mu to mohl říct opatrněji nebo vysvětlit.
     „Moment, přepojím vás,“ ozval se z druhé strany milý ženský hlas, sotva se představil a vyžádal si blonďákova lékaře. Čekání trvalo snad déle než celý rozhovor a doktor odmítal mluvit do telefonu. Ani Kensukemu nechtěl touto cestou říct nic bližšího, natož člověku, kterému nemá povolení cokoli oznamovat.
     „Omlouvám se, ale pokud nejste jeho rodinný příslušník, partner, nebo nemáte povolení, nemohu vám nic sdělit.“
     „I tak děkuji,“ povzdechl si a zavěsil. Pár vteřin si dal na uklidnění a nahození aspoň malého úsměvu, aby prcka nevyplašil.
      „Tak co?“
     „Nebaví se se mnou. Jdu za Kensukem a budu ho otravovat tak dlouho, dokud mi nedá povolenku.“
     V dalším kroku Hira zastavilo vyzvánění. Protočil oči a vzal to na opačnou stranu. „My o vlku…“ zamumlal si tiše pod nosem, když pohlédl na display a hovor přijal. „Nechci nic slyšet, dokud mi nevypíšeš papír do nemocnice nebo nezačneš být sdílnější,“ oznámil rázně místo pozdravu. Ruki viděl, jak je podrážděný, a uvědomil si, že opatrovníci mezi sebou musí mít větší pouto, než si dosud myslel. A znovu se rozechvěl nad otázkou, v jakém stavu Reita je, když Kensuke nechce nikomu nic říct? Je to snad tak vážné? Nebo stále jen řeší bezpečnost ústavu a papírování kolem Kaie, že se o to vůbec nezajímá?
     Sledoval Hira, jak se umírnil a v klidu s Kensukem hovořil. Tvrdý výraz v jeho tváři ale nepovolil a Ruki věděl, že jde o něco vážného. Znal to od Reity. Když se snažil udržet svůj obličej nečitelný, nešlo o nic dobrého.
     „Vypiš mi to potvrzení zároveň s povolenkou do nemocnice. Hned jsem u tebe.“
     Ruki mlčel, ale jeho oči se ptaly jasně: Proč Kensuke volal?
     „Musíme jet na stanici. Eruma hodlá vypovídat jen ve tvé přítomnosti a vzhledem k Yuutarovi chce policie na ten požadavek přistoupit, aby neztráceli čas. Co myslíš, zvládneš to?“
     Čekal cokoli, jen ne tohle. Proč s ním chce Eruma mluvit? Co když je to past? Tělem se mu rozlilo horko a zároveň mu po páteři přejel mráz. Znovu se s ním vidět, být s ním v jedné budově, místnosti? Až se s Erumou uvidím, klidně z něj ten důkaz vymlátím holýma rukama, i kdyby to mělo být poslední, co kdy udělám. Nejen sobě to přísahal.
     Naprázdno polknul a dlouze se nadechl, aby sebral trochu odvahy. „Dobře. Půjdu tam.“ 
     Nechal se doprovodit ke svému bytu, kde měl uložené lepší oblečení. Než Hiro vyřídil dokumenty a domluvil se s Kensukem, dal si rychlou sprchu a upravil se. Po více probděné než prospané noci mu vlažná voda prospěla a vlasy vzaly za vděk šamponem. Ruki na sebe se všemi starostmi málem zapomněl, ale pokud měl jít před Erumu, chtěl se cítit v rámci možností dobře a jistě.
     „Jako nový,“ pousmál se Hiro, zhlédl prcka od hlavy až k patě a v rukou triumfálně držel dokument s razítkem i podpisem, co by vstupenku za Reitou. Zatím mu nic neříkal, aby prcka zbytečně nerozptyloval.
     „Máš strach?“ Spíš to konstatoval, uvědomoval si hloupost těchto slov, nicméně nechtěl, aby Ruki celou cestu mlčel a sestrojoval v sobě časovanou bombu.
     „Jsem nervózní. Nedokážu si představit, co udělá, ani jak na to já zareaguju.“
     „Sice za sklem, ale budu tam s tebou. Eruma ti nic neudělá, není ozbrojený a rozhodně bude mít ve tvé přítomnosti želízka.“
     „To vím,“ vydechl Ruki. „Ale slova jsou taky někdy nebezpečná a mohl bych to být já, kdo se ožene. Reita by nebyl nadšený, kdyby se dozvěděl, že jsem vrazil klukovi připoutanýmu k židli.“ V mysli si to dokázal představit snadno. Jasně viděl, jak by se rozpřáhl, jak by jeho pěst narazila do Erumova obličeje, až by mu zlomila nos. Jenže v představách nemusel nést následky.
     „Jo, bude to pro tebe velká zkouška… nemůžu říct, že ne.“
     Hirovy upřímnosti si cenil, na druhou stranu ho ještě víc zabořila do sedačky a stáhla mu srdce málem až do kalhot. Velká zkouška. Co musí udělat, aby jí prošel? Čemu ho Reita učil, co neustále zdůrazňoval?
     Už poněkolikáté viděl známou chodbu a i tentokrát v ní našel něco nového. Kromě šedých a modrých kachlí si všiml dole při zdi kachlíků bílých, stejně jako lesklý nátěr do půli stěny. Jeho přehnané soustředění, jen aby nepřemýšlel nad tím, co ho čeká, mu do paměti vypalovalo každý detail.
     Přiměl se odlepit pohled od země, když je přivítal jeden ze strážníků, a stejně jako Hiro položil doklady do okýnka za sklem. Pořád na něj tento prostor působil chladně a nemohla za to jen ta všudypřítomná šedá, modrá, sklo a kov.
     „Pojďte tudy,“ vybídl je muž a rukou jim naznačil do tmavé chodby. Nebylo to tak dlouho, kdy by jí nejradši proběhl, už aby byl s Junem. Nepřipadalo mu ani tak dávno, když ho tudy táhli v poutech a sám byl vyslýchaný. Doba, kdy naposledy viděl Erumu, mu ale připadala jako věčnost a nerad na tom něco měnil.
     Když ho uviděl za sklem, jako by v něm pořád viděl toho Erumu, jakého znal, ale zároveň i někoho jiného. Nešlo jen o krátké černé vlasy místo dlouhých blond a o dírky v uších po hromadě kovu, který scházel. V očích černějších než noc, podmalovanými tmavými propadlými kruhy, poznal únavu, ale i jakési zvrácené potěšení. Eru nepřítomně hleděl na muže před sebou a nevnímal jeho slova. Pomalu mrkal, jeho úzké rty se usmívaly, a jako by si vůbec neuvědomoval, že má ruce za zády připoutané k židli. Rukiho znepokojovalo, že vypadá naprosto klidně. Žádná nervozita, hněv, cokoli, co by jen trochu naznačovalo, že se něco vymklo jeho kontrole. Jako by se vším počítal a chtěl být zatčený, i když to Ruki považoval za nesmysl.
     Pozoroval, jak jeden muž šeptá druhému, Eru zbystřil a pousmál se ještě víc. Doufal, nebo už věděl…?
     Prcek sebou cukl, když zaslechl své jméno a pobídnutí, aby šel dovnitř. Hirovo poplácání po rameni a pokývnutí ho trochu uklidnilo, přesto by byl radši, kdyby u něj byl Reita a podpořil ho. Nohy, které měl jako vrostlé do podlahy, přinutil k pohybu a náhle mezi ním a Erumou nebylo už ani sklo. Posadil se naproti němu a dělily je jen necelé dva metry vzduchu. Takto blízko si k němu netroufal ani v dobách, kdy pro něj „pracoval“. V hlavě si neustále opakoval, že nesmí ukázat strach.
     „Tak ty ses odvážil,“ rozšířil se Erumův úsměv a odhalil zuby nažloutlé od nikotinu. I taková šlechtična jako on, dvě hodiny se zhlížející v zrcadle a ujišťující se, že vypadá ve všech směrech dokonale, se začala zanedbávat.
     Ruki mlčel. Dlouze se nadechl a založil ruce na hrudi. Přemýšlel, jaká slova zvolit, ale před očima měl stále jen představu, jak mu vrazí.
     „Řekni mi, že máš pod těma směšnýma hadrama aspoň škrábnutí.“
     „Asi tě zklamu, ale nemám.“ Mluvil chladně a snažil se nevnímat bodavý a pohlcující pohled.
     Eruma ho dusil. Skoro jako by zkoumal, jestli nelže, jako by toužil vidět, že ho alespoň trochu něco bolí. „Škoda. Víš, měl jsem o tobě lepší mínění. Ten idiot Jun se za tebe zaručoval, prý by sis sám uškodil, kdyby s náma vypluly na povrch výživnější věci, a jeho idiotskýmu názoru nahrával i dlouhý klid. Ale pak nás najednou pronásledovala policie a já pochopil, že oba jste jen vychcaný svině.“ Odmlčel se a snad bez jediného mrknutí hleděl Rukimu přímo do očí. „Dalo práci, než jsem tě našel. Těšil jsem se, že budeš aspoň trochu hysterčit, utíkat a zaplatíš za svou ukecanost. Jediná chyba, že jsem nepočítal s žádným sebevražedným gestem…“
     V prckovi zatrnulo. Opravdu si Eruma myslí, že Reitu zabil?
     „Tak to už jsem tě zklamal podruhé. Nebo potřetí? Možná bych si někde měl začít psát seznam,“ odkašlal si Ruki. „Ale předpokládám, že kvůli tomu sis mě tak úpěnlivě nežádal.“
     Eruma se předklonil, jak jen mu to připoutané ruce dovolily, a ještě víc se zabodl do prckova obličeje. Hledal jakýkoli náznak strachu, ale v prckovi momentálně převládala nenávist.
     „To jsou mi změny. Přibral jsi, nosíš se jak honorace i v tom pitomým svetru, mluvíš se mnou, jako bys měl navrch… Kde je ten posránek, hm? Kde se schovává?“
     „Na rozdíl od tebe se můžu zvednout a kdykoli odejít. Takže přejdi k věci, nebo si mluv do zdi.“
     Černovlásek se tiše zasmál a zpátky se narovnal. „Hraješ to dobře,“ uchechtl se, „hezký divadlo, vážně. Proč ti to ale nevěřím? Podělal by ses, jen co by tě u dveří poslali zpátky. Protože vědí, že budu mluvit jen s tebou.“
    „Jo, ale taky vědí, že každý dostane hlad, žízeň, a každý si potřebuje dřív či později ulevit. Jak dlouho že už tady takhle jsi? Já si rád počkám, až tu budeš dokola hopsat s židlí a mokrým flekem na prdeli, kdo bude potom posránek? Pár věcí jsem se tu už naučil – především, že papíry toho snesou hodně. Kdo se dozví, že ti někdo něco nedopřál? Tato situace pro tebe musí být velmi stresující a to s lidským tělem dělá různé věci…“
     „Pěkný pokus o trapně inteligentní vtip.“
     „To není vtip. Mluv k věci, jinak odejdu a dám prostor pro jinou páku,“ pronesl Ruki naprosto vážným hlasem a napřímil se, jako by se chystal vstát. Věděl, že by z toho policie neměla radost, ale nehodlal se s ním dohadovat.
     „Ty a nějaká páka…“ Eruma se smál nahlas, jako by se s každou minutou víc bavil. Prcek měl co dělat, aby udržel vážnou tvář a nehnul se ani o centimetr. Věděl, že jakmile by trošku povolil, nastala by řetězová reakce a museli by ho od Erumy odtrhávat. V duchu myslel na blonďáka, nemůže mu udělat takovou ostudu.
     „Kiisara. Kvůli němu jsi se mnou chtěl mluvit, ne? Abys mi řekl, jak to s ním bylo, abys mě mohl dostat na kolena.“
     Černovlásek přerušil svůj záchvat smíchu, ovšem jeho oči vypadaly stále výsměšně. „Bingo. Mám od něj pro tebe zprávu. Teda, nechtěl po mně nic vzkazovat, ale myslím, že bys to měl vědět. Když jsem od něj odcházel, říkal, nebo se teda spíš snažil říct, že ti věří. Prý ho ti tví noví kamarádi najdou a pak mi zatopí. Mohl se aspoň pokusit mě přeprat, mohl prosit, ať mu ten jeho sprej vrátím… ale on si myslel, že ho stihnete zachránit. Dal jsi mu falešnou naději, která ho nakonec zabila.“
     „Ty jsi ho zabil-“
     „Kiisara byl živý dost, když jsem odcházel.“
     „Sebral jsi mu léky!“
    „Můžu klidně říct, že nevím, co to bylo. Možná jsem si myslel, že to nějak rozchodí. Když měl dost odvahy utíkat, dokud mu doslova síly stačily… Anebo jsem snad očekával, že mu pomůžou ti tví lidi?“
     Rukimu se z něj dělalo špatně. Nejradši by ho taky uštval jako zvěř. Cítil, jak se mu rozhořívají líčka, z koutka oka mu utekla slzička, ale přesto ve svém výrazu nedal nic znát a nenápadně se štípal do paže, aby se přinutil zachovat klid.
     „Jsi vrah. Věděl jsi, co se s Kiisarou stane. Stejně tak jsi věděl, co se stane, když mi proženeš kulku hlavou, navíc jsi nemířil jen na mě. To už ti nikdo neodpáře. Kiisara měl pravdu, že ti zatopí, důkazů je proti tobě dost a nejsem jediný, kdo je ochotný svědčit. A pokud bys nechtěl mluvit – taky dobře, jen si to zhoršíš, nestačil bys hledět, kolik fantazie úředníci mají. A kdyby bylo něco potřeba doznat… Policie na tebe sice s násilím nemůže, ale já se nebudu štítit. Že budu o nějaký měsíc déle v ústavu, to mě nijak nebolí, ale tebe to bolet bude. Vlastně, to prostřelené lýtko musí být nepříjemné. Že bych se na to zblízka podíval?“
     Ruki se odvážil opřít lokty o stůl, až se ozvala tupá, plechová rána. Na pohled působil naprosto nad věcí i přes vlhkou cestičku na tváři a červenou barvu v líčkách, uvnitř něj se ale odehrávala ostrá bitva. Nikdy v životě se nezvládl tolik přetvářet, ani před otcem, když se snažil hrdě předstírat, že se ho ty nadávky netýkají a rány nijak necítí.
     „Moc vtipný. Ty a uchýlit se k násilí? Byl jsi vyklepanej i krást, natož abys použil hrubou sílu. Neboj se, dobře vím, že tvůj pápínek s tebou nezacházel v rukavičkách, a ty by ses pak cítil, jako on… Nebo že byste tu agresi měli v genech?“
     „Možná jo. Možná bych si z něj mohl vzít příklad. Tím spíš bys mě neměl pokoušet a rovnou mi říct, kde je Yuutaro.“
     Erumův smích byl snad nepříjemnější než jeho pohled. „Fakt hezky se snažíš. Ale jsem rád, že o něm mluvíš. Jediný věrný a chytrý přítel, který mi zbyl. Pravda, že jsem ho musel trochu přesvědčit, aby pro mě udělal pár laskavostí… a ještě udělá. Takže ne, neřeknu ti kde je, abyste ho mohli sebrat.“
     „Nebo taky neudělá, protože je to ten modrej, kterýho bys měl mít údajně taky na svědomí. Tví oblíbenci byli sdílní.“
     „Nemám žádné oblíbence, ale Yuutara mám docela rád. Trochu jsem ho skřípnul, ale nic bych mu neudělal. Podívej se na mě… byl bych hlupák, potřebuju jeho pomoc.“
     Prcek zaváhal, nejradši by mu jednu našil do nosu anebo silně sevřel ovázané lýtko. Potřeboval vědět, kde se Yuu skrývá, ale zatím stačil fakt, že je živý a zřejmě se chystá udělat něco dalšího. V tom případě by ho mohli snadno vystopovat, nebo by ostatní kluci mohli říct, kam Eru plánoval jít. Přinejhorším se vždycky může vrátit a se „svolením“ policie mu nabančit.
     „Yuutarovi by ještě mohli pomoct, ale pro tebe je pozdě. Ani Yuu už pro tebe nemůže nic udělat.“
     „To se ještě uvidí. Jeho schopnosti jsou větší, než si dokážeš představit.“
     „Moje představivost stačí dost na to, abych tě viděl za mřížemi a to na pěkně dlouho.“
     Ruki se zvedl a svrchu se na černovláska podíval. Nebál se mu pohlédnout do očí, nedal najevo žádnou emoci. Na patě se otočil a zamířil ven, kde už se však neudržel. Sotva se za ním dveře zavřely, opřel se o zeď, dlaní si zakrýval ústa, aby se co nejvíce ztišil, a se vším, co na něj padlo, se rozplakal.
     „Vedl sis opravdu skvěle, Ruki. Je to dobré.“ Hiro byl až překvapený, jak lehce vytáhl prcka zpátky na nohy.
     „Pořád nevíme, kde je Yuutaro.“
     „Už vyslýchají i ostatní a kontrolují všechny obyvatele v ulici kolem ústavu. Určitě dostanou nějakou indicii a najdou ho. Teď nechají Erumu chvíli o samotě. Hodně dlouhou chvíli… Třeba se ještě rozpovídá.“
     „A pokud ne?“
     „Při nejhorším je tu pořád možnost ho neoficiálně skřípnout, jako jsi mu sliboval, ale u toho už být nemusíš. Pojď, ještě máme jednu zastávku.“
     Ruki při jeho slovech zapomněl plakat. Otřel si oči a pohlédl na něj s očekáváním nějakého vysvětlení. „Kde?“ zeptal se, když žádné nepřicházelo. Na řeči ohledně povolenky dočista zapomněl.
      „U Reity.“
     Jako by se prcek předtím vůbec nerozvzlykal. Náhle byl čilý a plný očekávání, myšlenky na Erumu i Yuutara zazdil do koutku mysli a vnímal jen natěšení a obavy z návštěvy svého opatrovníka.