Projekt Poslední šance (43. část)

 

     Ani jeden z nich neočekával, že se znovu uvidí jen pár dní od setkání na stanici. Tentokrát jim ale nebylo moc do řeči, prcek ani nechtěl vyzvídat, jak to s Tamem jde, ale na pohled se mu nezdálo, že by spolu měli nějaký problém.
     „Ahoj, Ruki. Rád tě vidím, ale…“
     „…taky bych radši oželel jedno setkání, než se vidět u takové příležitosti,“ pokývl prcek. Ohlédl se, Tamotsu stál kousek za Junem, úplně stejný, jako jindy, snad jen jeho výraz se zdál tvrdší. Možná na něj také doléhaly emoce? Svěřil se mu Junichi a prožíval to s ním, nebo se mu něco vybavilo a tento extrémní poker-face byl způsob, jak to zakrývat?
     Dlouho nad tím nepřemýšlel. Vděčně na něj pokývl a vzal Juna za ruku. Vykašlali se na to, jak spolu vypadají, co si o tom pomyslí Tamo, Reita nebo ostatní. Pomalu došli do obřadní síně a usadili se mezi hrstku lidí, která přišla. Ruki si všiml drobného klučiny sedícího vzadu. Osobně ho neznal, neměl příležitost s ním mluvit, z Erumovy party odešel chvíli předtím, než se k ní Ruki přidal, ale s Junem na sebe lehce kývli.
     Kromě něj Ruki poznával Kiisarova bratra a matku. Otčím se neobtěžoval, ale to Ruki vnímal pozitivně. Už se mu ale nelíbilo, že se od takové události distancoval zbytek rodiny. Jistě, nevěnovali se mu za života, proč by se měli zabývat tímto, ale snad doufal, že někdo z nich tuto příležitost využije k tiché, nevyřčené omluvě. Alespoň pozdě vyjádřit, že jim není úplně lhostejný.
     V tuto chvíli byli on i Jun rádi, že za sebou mají své opatrovníky a také doprovod dvou policistů v civilu – nechtěli Erumu podcenit, mohl by si přijít vybít vztek, nebo by se v něm přeci jen mohlo hnout svědomí – síň alespoň nepůsobila tak prázdně.
     Jun se v sobě snažil slzy držet, co to jde. Seděl jako přišpendlený a Rukimu na ruce vytvořil červené otlaky, jak moc ho mačkal. Prcek na to ani nepípnul, alespoň se chvílemi mohl soustředit na bolest v kloubech prstů. Občas nějakou tu slzičku přesto nezvládl rozdýchat, ale kromě Junova pevného sevření vnímal i Reitovo rameno, kterým se lehce opíral o jeho. Blonďák ho nechtěl brát za ruku, měl pocit, že tohle je teď jen mezi ním a Junem, ale chtěl, aby Ruki vnímal i jeho přítomnost.
     Obřad netrval dlouho, ale když odcházeli, Ruki měl pocit, že tam seděl snad několik let. Možná za to mohlo neustálé rekapitulování všeho veselého i neveselého, co zažili, a uvědomění si, že je to všechno pryč. Kiisara je pryč a s ním i jedna kapitola jeho života.
     Pomalu kráčeli přes dlouhé kamenné nádvoří a úzkou ulici, než dorazili k autům. Reita a Tamotsu se schválně domluvili, aby poskytli těm dvěma pár minut společného času navíc. Šli blízko za nimi, ale zabývali se vlastní řečí a nenápadně se rozhlíželi, kdyby se někde mihlo cokoli podezřelého.
     „Opatruj se a poslouchej Tama, ať se můžeme zase brzy sejít,“ špitl Ruki a zkusil se pousmát, když se s Junem objali. Poté se obrátil k černovláskovi, tentokrát v něm neviděl toho přísného, protivného a nedostupného muže, který hájí jen zájmy svých svěřenců, i kdyby to byli ti největší sígři. Lesk v jeho očích, který se tam těsně po obřadu mihl, nemohl ignorovat.
     „Děkuju, že jsi ho vzal. Upřímně, nevěřil jsem, že to někdy řeknu, ale rád jsem tě viděl.“ Podal si s ním ruku, ale nepokoušel se o úsměv.
     „Věř, že jsi tomu pomohl. Vroubků má dost, ale… jeho vlastní snaživost a fakt, že je tvůj dobrý kamarád, byly polehčující okolnosti. No, snad se nevidíme naposledy.“
     Černovlásek si potřásl rukou i s Reitou, ale poté nastoupili do auta a prcek viděl jen Junovu dlaň, která mu z okýnka zamávala. 
     „Mrzí mě, že nemůžeme spolu všichni někam zajít.“
     „Jsem rád, že jsme tu vůbec mohli oba být. A my čtyři u oběda…“ Ruki si povzdechl a pohlédl na Reitu vedle sebe. „Promiň, ale ty ani Tamotsu o Kiisarovi nic nevíte. Sedět u stolu, truchlit a poslouchat vaše pracovní záležitosti není nic, co by mě ani Junovi scházelo.“

     Ještě tento poslední den vzal Ruki poklidně. Otřel poslední slzičky, odhodlal se vzít do rukou staré fotografie a zavzpomínat na tyto nelehké, ale svým způsobem krásné časy. Zároveň se v duchu připravoval na opětovné stěhování do bytu, náhradní hodiny s Hiroko, cvičení s Torou a chození do kuchyně.
     Následující ráno sice nebyl pátek, sobota, ani neděle, ale Ruki se rozhodl využít pro učení první čtyři hodiny a poté zamířit dolů do kuchyně. Krátce se zastavil před velkými dvoukřídlými bílými dveřmi, ale poté je otevřel a bez dalšího přemýšlení popadl zástěru a přivítal známé zvuky vaření i horko od ploten.
     „Ahoj,“ pozdravil a snažil se moc nerozhlížet. Rty měl jako zdřevěnělé, přesto zkusil koutky alespoň trochu povytáhnout.
     „Ale Ruki, jsem rád, že tě tady zase vidím. Pojď, jdeš akorát včas, máme práce nad hlavu. A aspoň nebudu muset běhat po lokále,“ široce se na něj Kai zakřenil a už mu předával instrukce. Prcek neměl za chvilku čas myslet na věci okolo, soustředil se na práci, v poledne už roznášel obědy a odpoledne si stihl uvědomit všechny ty zábavné dny, které tu s kluky zažil, a přes ten jediný zlý se dokázal přenést.
     I po návratu do pokoje si uchoval pocit, jako by se vrátil do zajetých kolejí. Jediné dvě věci ho hlodaly – otázka, kdy přijde Reita nebo Kensuke s tím, aby se z pokoje vystěhoval, a starosti o Yuutara.

     „Nepřemýšlel jsi někdy o možnosti, že bys ilustroval knížky?“ usmíval se Reita při pohledu na prckův náčrt své představy zničené vesnice. Rozbořené domy, kousky střechy, které jako by zachytil jen vteřinku před spadnutím, zoufalé tváře utíkajících lidí i těch sedících u bezvládných těl, polámané stromy, dokonce na zemi rozšlapané ovoce, zelenina, celý obraz Ruki vypracoval do detailu. Děsivý přesto krásný výjev. „Je to vážně nádherné a tvoje představivost-“
     „Ne, to by nebylo nic pro mě.“ Ruki zakroutil hlavou a lehce zrůžověl, přesto se tvářil, jako by mu blonďák žádný kompliment nesložil.
     „A zkoušel jsi už přemýšlet, do čeho by ses pustil, až odtud odejdeš?“
     Ruki si povzdechl. Ne že by nevěděl, co chce, ale jeho sny mu připadaly moc troufalé. Nebo spíše jeho starému já, které v něm bylo stále zakořeněné.
     „Porozhlédnu se po nástěnce ve škole. V oboru bych neměl mít problém něco najít a kreslení kvůli jiné práci přece nechat nemusím. No, ale měl bych jít pokračovat v učení, musím si spravit reputaci od posledně.“
     „Věřím, že podruhé už tě nenachytají,“ pousmál se Reita. „Tak běž, pak tě zavolám na oběd.“
     Ruki se zabral do knih a poznámek. Vyplnil všechny mezery, které minule měl, znovu si prošel celou látku, dokud si nebyl opravdu jistý, že jí rozumí. Odpoledne se sešel s Aoiem, tušil, že on by mohl mít aspoň povědomí, o čem je řeč. Nechal se od něj vyzkoušet, a když viděl, že Aoi zná od všeho kousek, ale jeho kurz nenabízí hlubší náhled, jal se mu sám všechno vysvětlit. Černovlasý se nechytal moc dlouho, přesto prcka zarazil až v momentě, kdy na něj mluvil snad cizím jazykem.
     „Kurz nabízí jenom kostru a to snad ani ne desetiny toho, co jsi mi řekl. Ale můžeme pokračovat třeba pár dní v týdnu, rád si rozšířím znalosti. A i kdybych něco nepobral, hlavně, že si to zopakuješ,“ usmál se.
     „Dobře. Ale domluvíme se – kdybych měl někdy nějakou fajn nabídku, nebo bys hledal práci, zkusím to nějak zařídit, minimálně se přimluvit, hm?“
     „To beru.“ Aoi se tomu zasmál, přišlo mu to jako dobrý vtip. Ruki by se svým vzděláním a snad nekonečným odhodláním mohl klidně vlastnit vyhřátou kancelář s výhledem na město, a on bude jednou vděčný, když bude moct v nějakém malém krámku řešit tržby. Třeba v Uruhově kadeřnictví, pokud se jim oběma splní to, po čem touží.
     Hned druhý den se ale přesvědčil, že Ruki nežertoval. Prcek mu donesl učebnice a staré poznámky, zaměstnal se s Aoiem až do večera, kdy se vrátil Uruha. Černovlasý byl zprvu trochu v šoku, měl pocit, že to všechno nemůže zvládnout, když neprošel žádnou speciální školou, a své znalosti si neodvažoval poměřovat ani se základem, který prcek ovládal. Ruki to ale vzal od začátku, na základní kostru, kterou už Aoi znal, začal nabalovat další vědomosti a poradil mu fígle, jak si věci zjednodušit. Připadal si zase jednou užitečný, a když viděl, že to černovlasého opravdu zajímá a hltá každé jeho slovo, měl pocit jakéhosi vnitřního uspokojení. Navíc se v rámci přípravy vyvlékli z Torových meditačních hodin…

     Blonďák nebyl nadšený dalším rozhozením prckova rozvrhu, ale nenamítal. Stejně se všechno kolem Rukiho mlelo tak, že by to ani dodržovaný rozvrh nezachránil, povinnosti si plnil a svůj čas trávil užitečně. Co by proti tomu mohl říct?
     Se zvláštním tesklivým pocitem založil poslední list do Uruhovy složky. Rozhlédl se po policích, s každým jménem na hřbetu šanonu si dokázal vybavit i tvář. Těšil se, až skončí. Až se lidé, se kterými pracuje, přestanou proměňovat jen v kupu založených lejster a matné vzpomínky. Zapíchlo ho u srdce při uvědomění, že i Ruki bude nakonec jen složka.
     „Reito, můžu s tebou mluvit?“ ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Probudil se ze snění a upřel svou pozornost na Rukiho. Čím to, že se objevil snad pokaždé, jen co na něj pomyslel? Tedy kromě papírových povinností. Za celý den se nedobral konce v jeho zápisu, ale čas tlačil a nechtěl pak poslouchat Kensukeho řečnění, jak nedodržuje termíny. Hned, jak si s prckem promluví, musí dokončit i jeho formulář.
     „Samozřejmě. O co jde?“
     „Totiž…“ Ruki se nejistě usadil do židle naproti němu. „Potkal jsem na chodbě Kensukeho, chce, abych za ním zítra přišel. Nevím, kvůli čemu, ale napadlo mě… nevrátil jsem se do toho bytu…“
     „Pokud by chtěl narážet na tohle, nemusíš mu nic říkat. Odkaž ho na mě,“ ujistil ho Reita. I v něm se při zaznění černovláskova jména vzedmula vlna nervozity a hněvu zároveň. Pořád mu ještě neodpustil tu zákeřnost s inspektorem, přestože se Kensuke dušoval, že mu dal jasné instrukce, aby přišel do kanceláře.
     „A tobě to nějak nepřekáží?“ Ruki uhnul pohledem a začal muchlat jednu ruku ve druhé.
     „Ne, Ruki. Tedy, tím nechci říct, že by to tak bylo správné, ale vidím, že ti to tady lépe prospívá. Zatím tohle téma necháme, domluvíme se spolu po zkoušce. Jo, a když už tě tu mám, Hiro jede ve středu do města, nepotřebuješ něco?“
     „Ne- vlastně ano, dva linkované sešity a tužky, čísla radši napíšu.“
     Velmi krátké setkání, ale jako by blonďáka Rukiho návštěva inspirovala. Za chvilku byl hotový i s jeho formulářem a mohl si užít klidný pondělní večer.

     „Prosím, posaď se,“ pokynul Kensuke k židli u svého stolu a počkal, než se Ruki usadí. „Pozval jsem tě kvůli citlivé záležitosti. Mám tady výpovědi tvých… řekněme známých a je v nich pár nesrovnalostí. Rád bych, aby sis je přečetl a řekl mi na ně svůj názor.“
     Ať už prcek očekával cokoli, zůstal překvapeně zírat na popsané a podepsané listy na kraji stolu. Natáhl se pro secvaknuté dva papíry hned nahoře a přelétl jméno: Narimiya Takeru. Očima šel dál, řádek po řádku, už to chtěl jen zběžně přejít, když se musel nevěřícně zasmát.
     „Takeru s Erumou spolupracoval už v době, kdy se k nim přidal Kiisara. A s oblibou vždycky nějakou část lupu zatajil.“
     Zatajit dobu, jakou Takeru věnoval kapsaření, a vymlouvat se, že kradl málo a všechno jen pro Erumu, bylo zbytečné. Takový popis seděl na Kiisaru, ale ne na někoho, kdo si na svém „živobyti“ vytvořil skoro závislost.
     Rayova výpověď byla ovšem zajímavější. Ray se na nic nevymlouval, na sebe řekl vše a se svým zápisem by se nemusel stydět ani v oddělení červené knihovny. Jediné, co nesedělo, bylo obhajování Erumy, zlehčování jeho činů a omlouvání i křivého pohledu. Ruki musel dávat na pravou míru snad každé druhé slovo a v duchu přemýšlel, zdali je Ray opravdu tak zamilovaný a skutečně vše vidí růžově, anebo je to takový hlupák.
      „Můžu už jít?“ optal se, když papíry položil zpátky na stůl. Nechtěl se zdržovat déle, než bylo nutné.
     „Ano. Vlastně, počkej ještě. Musím se ti omluvit. Věděl jsem, že inspektor Orihara přijde a řekl mu o tobě. Měl jsem ho raději dole očekávat a nenechat ho vtrhnout k vám na směnu. Takže se omlouvám za své selhání a za to, jak… se vše semlelo.“
     Ruki nevěděl, co dělat. Jak se na takové věci reaguje? Navíc Kensuke a omluvy…?
     „Děkuji,“ tiše si odkašlal a uklonil se na odchod. Pár vteřin počkal, jestli je to všechno, po takové vzácné omluvě nechtěl hloupě utéct. Uklidnil se při černovláskových slovech na rozloučenou a zpátky se mu šlo mnohem lépe. Kámen, který se mu ze srdce odvalil, s radostí nechal v Kensukeho kanceláři.
     Když večer usínal, musel přemýšlet, jak by tentokrát odpověděl na všetečnou otázku, jestli je zamilovaný do Reity. Jeho odpověď by nemohla být jasná. Srdce se mu splašeně nerozbušilo při každém Reitově pohledu, necítil v jeho přítomnosti tu hezkou nervozitu, nevěnoval mu většinu svých myšlenek. Mohl by však s čistým svědomím říct ne? A spokojil by se Kensuke s odpovědí „Nevím“?

     „Dobré ráno,“ dlouze si zívnul a sotva blonďáka zaregistroval. Široká ramena, osvalené paže nebo dokonce mokré vlasy Rukiho už nijak nerozhodily. Ne že by se rád nepodíval, ale potřeba hodinu nad Reitou slintat zmizela. Nachystal na stůl dvě snídaně, po jídle zase vše uklidil a šel se soustředit na povinnosti. Kromě učení ho odpoledne čekala náhradní hodina s Hiroko a poslední dobou klavír zanedbával víc než kreslení.
     A zřejmě mu tuto činnost někdo nepřál, nestihl se ani usadit na stoličce. Sotva si udělal pauzu mezi vypočítáváním, kreslením grafů a Angličtinou, aby si odpočinul u nové skladby a cvičení, objevil se ve dveřích Reita. V rukou list papíru, na kterém jasně zářila hlavička s logem Rukiho školy.
     „Volal Kensuke, přišla zpráva ze školy. Kvůli krizovce mají zítra i pozítří uzavřený sekretariát a ty ještě nemáš podanou přihlášku k závěrečným zkouškám.“
     „Takže jediný termín je dnes?“ Ruki vyletěl ze stoličky a blonďákovi papír téměř trhal z rukou. Šlo o dva emaily – první oficiálně oznamoval, že během čtvrtku a pátku budou z mimořádných důvodů veškeré předměty, probíhající v budovách C a D přesunuty, včetně rozpisu, kam mají studenti jít a kde k této události během těchto dní najdou veškeré informace. A jelikož se v budově D nacházel i sekretariát, veškeré studijní záležitosti se budou v tyto dva dny řešit pouze elektronicky nebo telefonicky. Na konci samozřejmě nesměla chybět košatá omluva. Na tuto zprávu navázal Rukiho třídní učitel upozorněním, že jim na vedení chybí jeho přihláška, a pokud chce v lednu skládat závěrečné zkoušky, musí ji neprodleně podat. Příslušný formulář dostane na místě.
     Rukiho při čtení polilo horko. Obrátil papír na druhou stranu a hledal, kde má Reita nějaká další lejstra. „Nenapadlo Kensukeho ten formulář stáhnout a vytisknout?“ zeptal se a poplašeně na něj valil oči.
     „V klidu, Ruki. Nemusíš spěchat, otevřeno mají dnes do čtyř.“
     V klidu? To teď nedokázal. „Ale čím dřív…“
     „Hiro tu bude do půl hodiny, dám mu vědět, ať nechá auto venku.“ Reita ho nechal, aby se dal do pořádku, převlékl, a mezitím poslal Hirovi zprávu. Odpověď přišla rychle.  
     Ruki se v rychlosti upravil a přiměl blonďáka, aby s ním šel vyhlížet na dvůr. Netrpělivě vyčkával na zvuk motoru a křupání štěrku pod pneumatikami vedle příjezdové cesty.
     „Neboj, už tu bude,“ pousmál se Reita, ale věděl, že mají dost času. Při nejhorším by formulář stáhli, vytiskli, vyplnili a naskenovaný poslali v emailu. Na ty dva dny by to snad mohlo stačit, než by Ruki přijel třeba v pondělí. I když Kensuke by mu zřejmě s radostí vysvětlil, že u některých úředníků je každý datum pozdě a s takovým neoficiálním podáním by si akorát tak utřeli pozadí.
     „Já jen že mě takové změny znervózňují.“ Ruki hopsal na místě, aby se zahřál a zklidnil. „Mělo to být do konce listopadu a myslel jsem, že se to má řešit až po posledním přezkoušení, aspoň tak to teda bylo napsaný v těch dokumentech, který mi dali na začátku. Měl jsem se na to radši znovu přeptat. Je možný, že jsem byl minule tak mimo a nějak to vypustil?“
     Blonďák měl chuť říct, že v žádném případě. Aby Ruki vypustil nějakou záležitost, co se týkala školy? „Možné to je, nebo ti to zapomněli říct oni,“ pokrčil rameny. „To víš, tihle svoji chybu jen tak nepřiznají. Neboj se, za chvíli budem i zpátky a všechno bude v pořádku zařízené.“
     „Naštěstí jsme se to dozvěděli včas,“ usmál se Ruki a tato myšlenka ho trochu uklidnila. Sekretariát je otevřený do čtyř a hodiny neukazovaly ještě ani deset. Přijde, vyplní kolonky, připojí podpis a vše bude v pořádku. Pro jistotu se raději přeptá, zdali je to vše a případně hned na místě zařídí. Nemá cenu se stresovat. Ovšem jeho bušící srdce ho neposlouchalo.
     „Nezapomněl sis průkaz?“ zeptal se Reita s úsměvem na rtech. Ani by se nedivil, kdyby nakonec na něco takového ve všem spěchu zapomněl.
     „Mám všechno,“ ujistil ho prcek, ale raději sáhl do kapsy v bundě. Doklady i index byly na svém místě.