Projekt Poslední šance (42. část)

 

 

     Reita se od rána okusoval nervozitou. Pozdě se vzpamatoval, že si předem nezajistil žádnou společnost pro Rukiho. Hned volal Kaiovi, jestli by nemohl někoho na dvě, tři hodinky postrádat, za což mu brunet málem vynadal. S otázkou na mysli, kterého z opatrovníků bude nejlepší oslovit, nakonec na chodbě potkal Uruhu. Plavovlásek dnes mířil do města až odpoledne, a tak okamžitě souhlasil a ujišťoval ho, že vše bude v pořádku.
     „Ruki není dítě, aby potřeboval hlídání,“ usmíval se.  
     „Já vím. Ne že bych měl strach, jen jsem raději, když má společnost.“
    „Chápu,“ usmál se a rovnou za prckem zamířil, aby se Reita nemusel o nic starat a mohl se soustředit jen na jednání.
     Blonďák se opět vyfikl do obleku, až Rukiho zamrazilo. Naposledy takto viděl inspektora, a přestože do jeho chladné, nezúčastněné vizáže měl Reita hodně daleko, byl mnohem raději, když se po schůzi vrátil a hodil se zpět do svého maxi trička, obyčejných černých kalhot a pantoflí s vytahanými přezkami.
     „Uru, pojď na chvíli za mnou,“ potutelně se blonďák usmál. Sotva za ním Uruha došel do pracovny, objevil se ve dveřích i Aoi. Reita si je přeměřil spokojeným pohledem a podal černovlasému prázdný formulář.
     „Mám pro vás dobré zprávy. Tedy teď se to týká hlavně tebe, Aoi, ale předpokládám, že je to záležitost důležitá pro vás oba. Podařilo se mi důvěryhodně podat tvé výsledky a přesvědčit komisi. Během následujícího měsíce dostaneš vyrozumění a od prosince ti poběží lhůta, během které máš umožněný volný pohyb mimo ústav v okruhu padesáti mil, aby ses mohl učit fungovat v reálném světě. Jakmile půlroční lhůta vyprší, máš po dobu dvanácti měsíců nárok buď na pobyt, který si ale budeš muset hradit sám, nebo na práci, ale smiř se s tím, že z toho platu moc nevyžiješ. Nějaké otázky?“
     „A-ale… moje výsledky pořád nejsou dostačující. V tom případě jsi jim musel lhát,“ zarazil se Aoi hned poté, co málem umačkal Uruhovi ruku a spotřeboval veškerou energii jen na to, aby se po plavovláskovi okamžitě nevrhl a radostí ho nezulíbal a aby skoro totéž neudělal i Reitovi. Po opadnutí prvotní euforie se mu do tváře vehnalo zmatení.
     „To zase ne. Jistěže bylo potřeba volit vhodnější slova a nemluvit naplno, jako jednám s vámi, ale nemusel jsem si nic vymýšlet. Každá lidská povaha je jedinečná, svým způsobem dokonalá i nedokonalá a počítačové programy jsou omezené. Aoi, ty jsi velmi emotivní, ale tvoje výbušnost k tobě patří. Někdo proti tomu protestuje a myslí si, že každý by měl mít všechny kolonky zelené a od rána do večera vyzařovat vyrovnaností a klidem, ale podle mě je to blbost. Na světě běhá spousta lidí, co by do tabulek nezapadla a mají spokojený život. Kdyby měl jít za mříže každý, kdo svého šéfa pošle do háje, tak sedí půl zeměkoule, včetně mě. Důležité je, že ty sám si to uvědomuješ a pracuješ na tom. Delší pobyt tady v ústavu ti už nemá co nabídnout, teď bude záležet na tobě, aby ses s tím popral ve skutečném světě, a já věřím, že to zvládneš.“
     Aoi netušil, co říct. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, pohlédl na blonďáka a poté mu oči sjely k Uruhovi. Oba mysleli na totéž – od prosince se mohou vrhnout na hledání a zařizování vlastní domácnosti, a pokud vše půjde hladce jako doposud, v květnu už budou bydlet společně jako skutečný pár.

     „Ne že bych poslouchal, ale Aoie s Uruhou se přeslechnout nedalo,“ opřel se Ruki do futer. Pokusil se o náznak úsměvu, ale vypadal ještě žalostněji, než kdyby své slzy přiznal. „Jsem rád, že to jednání bylo úspěšné, hlavně po tom, co jsi kvůli mně od soboty pořádně nespal.“
     „Možná je okouzlil právě šarm kruhů pod očima,“ uchechtl se Reita. „Ale pro tebe mám taky dobrou zprávu. Ještě ráno jsem odeslal žádost pro návštěvu na stanici a schválili ji. Můžeme se stavit zítra, v deset hodin. Osobně to vnímám jako dobré znamení – pokud by měl jít Jun za mříže, navrhli by schůzku na dřívější hodinu, nebo by nás odkázali na příslušné místo,“ mrkl a doufal, že tím prckovi zvedne náladu.

     Schůzku s Junem Ruki vnímal jako jediný světlý bod ve tmě. Jako by ležel v noci uprostřed louky a najednou vyšel měsíc. Když se procházel po zahradě, zachumlaný v bundě a téměř drkotající zuby, přemýšlel, kolik asi budou mít na sebe času, na co se ho stihne zeptat a budou se vůbec chtít vracet k minulosti?
     Snažil se nemyslet na Kiisaru, ale s myšlenkami na Juna a jejich rozhovor se mu nemohl vyhnout. Jun sice nebyl posledním člověkem, který se s Kiisarou viděl, ale ve čtvrtek večer s ním snad ještě mluvil. Chtěl by vědět, jak na něj Kiisa působil, měl snad v plánu utéct? Chtěl hrát podle Erumovy partitury? Byl v jeho očích strach, odhodlání, smíření…?
     Ani nevěděl, nač to chce vědět, nebyl si vlastně jistý, že chce slyšet odpovědi. Nemohou nic změnit a tíhu z ramen a hrudi mu taky nesundají. 
     Ignoroval Reitův ustaraný pohled, když se vrátil zpět, určitě mu o své procházce říkal. A jestli se na něj takto dívá z jiného důvodu, ho nezajímalo. V tichosti s ním povečeřel a zalezl si k sobě. Usadil se na postel a zavřel oči, vzpomínal, jak to Tora říkal.
     „Vím, že to bolí a jen tak to nepřejde. Zkus si to představit jako… jako třeba nůž. Jeho ostří, které představuje holý fakt, už ti víc neublíží, když se nože nebudeš dotýkat. Jen čas ho může pomalu vytáhnout, tak pomalu, aby se rána stihla hojit. Jizva zůstane, o tom žádná. Ale pokud se budeš snažit nůž z rány mermomocí vyrvat, nebo se v ní rýpat, vykrvácíš.“
     Musí se s tím smířit, přijmout fakt, že Kiisa nežije, a nést to každý den s sebou. Ve slabší chvíli, když ho bolest srazí na kolena, si může poplakat nebo o ní s někým promluvit. Ale Tora měl pravdu, nemůže mu víc ublížit, pokud se s tím smíří. Snažit se něco předstírat anebo zoufale přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát jinak, by bylo stejně nesmyslné, jako snažit se tím pomyslným ostřím v ráně kroutit. Jen by víc krvácel a přibližoval se k jasnému konci.
     Reitovo utěšování mělo jiný ráz. Věděl, že v jeho náruči může kdykoli najít útočiště, schovat se před všemi problémy i bolestí nebo do ní svěřit kus své zátěže. Ale Tora byl naprosto nezaujatý, nehodlal ho rozmazlovat představou, že něco bude lepší, nenabídl mu útočiště na chvíli odpočinku. Přiměl ho, aby si v paměti uchoval vzpomínku na svého kamaráda, na všechno, co zažili. Chtěl, aby se soustředil na to hezké, co už mu nikdy nikdo nevezme. Ale zároveň ho postavil tváří v tvář realitě, Ruki poprvé slyšel nahlas větu „Kiisara je mrtvý“ a vzápětí byl poučen, že nepřipustit si tento holý fakt a vyhýbat se takovým slovům, je nesmyslné a zbytečné. Na jeho slzy a odpor neměl slova útěchy, nýbrž další metaforu: „Je přeci nesmysl, aby kvůli smrti jednoho celá posádka vyskákala přes palubu a nechala loď ztroskotat. Naopak je důležité, aby někde zůstal důkaz jeho života.“
     Každé slovo se do něj zarývalo a nejradši by Toru umlátil polštářem, na kterém seděl. Přesto se ovládl a po tomto náročném rozhovoru se nechal uklidnit, vše si srovnal a každou myšlenku si utřídil. Když od něj odcházel, bolest byla stejná, ne-li větší, ale přesto se cítil lehčeji a silněji.
     Přehrával si jejich rozhovor, dokud neusnul. Jeho sny byly chaotické – chvíli se ocital ještě na základní škole, chvíli ve zkušebně s Junem a Kiisarou, mihnul se dokonce ve svém dočasném obydlí, které Eruma kdysi nazval svým palácem. Ale nikdo ho z ničeho neobviňoval, nikdo se mu nesnažil ublížit. Slzy se vpily do polštáře, jejich cestičky uschly a jeho podvědomí mu dopřálo pár hodin klidného spánku.

     „Kam myslíš, že Juna pošlou?“ nechal se přemoct zvědavostí a navázal s blonďákem řeč. Připadalo mu hloupé uraženě sedět, zírat z okýnka na cestu a ignorovat ho, když pro něj zařídil takovou laskavost.
     „Těžko říct. Většinou se řídí podle kapacity. Do jednoho nebo dvou ústavů pošlou echo a místní vedoucí rozhodne, jestli si můžou dovolit umístit dalšího člověka. Pokud ano, dostane kompletní spis, osloví opatrovníky. Ten, který se dotyčného ujme, si projde veškeré záznamy, proklepne si ho na příslušné stanici… a dál už to znáš.“
     „Ano, ale jen z mé stránky. Co přijde potom z pohledu opatrovníka?“
     „Záznamy, které dostane, jsou v podstatě hrubá fakta, kompletní profil od chvíle, kdy na matrice zaznamenali tvoje narození. Pak už je na opatrovníkovi zjistit si víc. Ptát se učitelů, lékařů, rodičů, pročítat a prohlížet školní práce a vše, co je dostupné. Snažit se přijít na to, kdy přišel zlom, co se stalo a přimělo k takovému jednání, proniknout do toho, jak přemýšlíš, zkusit se na svět dívat tvýma očima, pochopit tě.“ Reita si ani neuvědomil, že odpověď automaticky stočil k němu. „Zároveň se pokusit ukázat ti pohled sám na sebe s jakýmsi odstupem a přesvědčit tě, že ti nikdo nechce ubližovat a zbytečně ti poroučet. Snažit se ukázat ti jiné možnosti, nabídnout ti jinou cestu. Samozřejmě k tomu patří i další věci, jako každý týden reflektovat jakoukoli i nepatrnou změnu, vypisovat papíry kvůli úřadům, dávat žádosti o granty, hádat se se šéfem… Mezitím občas jednání nebo krátká schůze, občas nějaké školení, jednou za čas porada, a taky jsem pořád dostupný pro všechny bývalé svěřence. Stává se, že někdy potřebují radu nebo si jen ve složitějších chvílích popovídat…“
     „…a všechno se násobí tím, kolik těch svěřenců máš,“ vydechl prcek, najednou se mu to celé zdálo neuvěřitelné a všechno to Reitovo vysedávání v pracovně, klapání do notebooku, vypisování papírů i cesty, na které se vydával nažehlený v obleku, získaly jasný význam.
     „Přesně tak. Proto je to taky úvazek na čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu, nedá se to brát jako práce a lidi v ústavu jsou skoro jako rodina.“
     Ruki se na chvíli odmlčel, ale pak mu to nedalo. „A na tohle všechno vám má stačit nějaký kurz nebo školení?“
     Blonďák se musel zasmát, přestože na téhle věci nic vtipného nebylo. „Berou jen lidi, kteří projdou testem, to je základ. Kurzy jsou teoretická příprava na praxi a vše ostatní pak přichází až se zkušenostmi. Ze začátku nikdo nedostane komplikovaný případ, všichni z týmu jsou ochotní kdykoli poradit, a nejdůležitější ze všeho je chtít hledat cesty. Samozřejmě, že by na takovou práci bylo potřeba zkušených psychologů, nebo aspoň diplomovaných specialistů, ale ti většinou nestudují proto, aby se pak vzdali téměř veškerého volného času za zlomek platu, který by jinak měli, a věnovali se lidem, které by společnost jinak odepsala. Ale i po těch letech je celý projekt pořád v začátcích, kdoví, co přijde…“
     Prcek se uzavřel do sebe. V Reitově hlase zaslechl naději ale i strach. Co by se stalo, kdyby najednou všichni museli mít jiného vzdělání? Co kdyby najednou Reita, Kai, Tora, Hiro i další přestali vyhovovat a papírově učení lidé, jako třeba Kensuke, by místo osobního přístupu každého posuzovali jen podle červených a zelených kolonek?
     „A jsme tu,“ ozval se Reita do ticha přehlušovaného jen vrněním motoru. „V pohodě?“
     „Jo. Nemůžu se dočkat, až ho uvidím, ale jsem i nervózní.“ Prcek to připisoval hlavně prostředí, na ostatní nechtěl myslet. Vystoupil z auta a následoval Reitu do vysoké budovy s šedou fasádou a bílými okny zabezpečenými mřížemi.
     Jako by prožíval déjà vu, když se rozhlédl po pruhované zemi z šedých a modrých dlaždic a nasál těžký vzduch. Všechny ostražitě pozdravil, snažil se držet u blonďáka, ale ne zas tak blízko, aby si mysleli, že ho tam přivedl. Všiml si, že dva strážníci si ho prohlédli déle, než na pár vteřin, a na tvářích se jim objevil lehký, marně skrývaný úsměv.
     „Musíme si chvilku počkat,“ usmál se Reita, jen co prohodil pár slov s úředníkem, kterého prcek neznal. Cestou kolem polopropustného zrcadla ale Ruki neodolal, musel nahlédnout a na tu chvilku málem přestal dýchat. Viděl Juna s obvázanou rukou a náplastí přes obočí. Seděl klidně, na něco odpovídal a zdál se vyrovnaný, jen občas očima utíkal od muže sedícího před ním. A Ruki se mu nedivil. Tamotsu měl pohled, před kterým by se jeden nejradši schoval.
     „Myslíš, že ho vážně přijme?“
     „Nevím, jak vypadá Junův spis, ale Tamotsu by s ním čas nemařil, kdyby ho nechtěl. Navíc po Sagarovi a Sagawovi pro něj bude Jun úplný zlatíčko.“
     „Snad se k němu bude chovat líp,“ zadoufal.
     Asi po deseti minutách čekání se dveře vedle zrcadla otevřely a vyšla z nich vysoká postava v černých kalhotách, bílém svetříku a saku, přes ruku měla přehozený dlouhý kabát. Zdálo se, že Tamo nehodlal ztratit svůj styl ani v chladném podzimním počasí. Na rozdíl od tábora ale zkrátil účes a konečky havraních vlasů se mu kroutily sotva kousek pod zátylkem. Lehký, zvlněný rozcuch jeho tváři prospěl, pořád měl přísný výraz, ale už ne tak tvrdý.
     „Zdravím, Rei. Ruki…“ lehce se pousmál a prcek si musel vzpomenout i na kladnější stránku pobytu na táboře, když se za něj na konci postavil. Pozdravil, jak se patří, a sotva dostal svolení, už vběhl do výslechové místnosti a objímal se s Junem.
     „Ruki… Ani nevíš, jak rád tě vidím, a jak jsem rád, že tě tenkrát chytili. Když si jen představím-“
     „Nic si nepředstavuj, June. Já jsem v pořádku a ty taky.“ Ruki se ho pokoušel utěšit, myslel si, že už je trochu obrněný, ale mýlil se. Nezáleželo na tom, pro koho to byla čerstvější informace, oběma z toho bylo mizerně. „Kéž by tu mohl být i Kiisara, ale znáš ho, určitě by nám vynadal, že máme příležitost před nosem a řešíme nevyřešitelné.“
     „Jo…“
     Jun popotáhl a pořádně si prcka prohlédl. „Vypadáš dospěleji.“
     „Vždyť to není tak dlouho.“
    „Někdy je to jenom v hlavě,“ namítl, ale vzápětí změnil téma, nechtěl se o svém kamarádovi vůbec bavit, aby všechen čas jen neprobrečeli. „Pořád nevím, co Yuutaro. Ten Mitsu mi nasadil brouka do hlavy. Yuu nebyl v modré, ani nepamatuju, možná i proto, že z něj všechno jeho oblíbený oblečení padalo. Hrozně se uzavíral do sebe a měl celej svět u zadku. Když mu někdo donesl jídlo, snědl ho, když neměl co jíst, prostě nejedl. A dokud se sem nevrátili, dokážeš si představit, že krom Kiisy – kterej stejně nemohl pořád – neměl nikdo zájem se o něj starat. Nejdál došel přes chodbu do koupelny, pochybuju, že by chtěl zdrhat. Nevidím důvod, proč by mu měl Eruma něco udělat, potřeboval ho, ale bojím se. Yuu s ním mohl odmítnout někam jít, nebo něco udělat… nebo už byl prostě tak vyhublej, že… Nechci na to ani pomyslet, ale nevím, o kom jiným by ještě mohli mluvit jako o modrým.“
     Právě Eruma mohl za Yuutarovu přezdívku. Jednou mu řekl „Modrásku“, aby ho naštval, ale Yuu to přivítal jako kompliment. Modrá barva byla jeho, hlavně tmavé odstíny a občas tím byl skoro posedlý.
     „Není to jisté, June. Najdou ho, ať už živého…“ Nebo mrtvého, nechal větu mlčky doznít. Upřímně se ale děsil další návštěvy nějakého inspektora. „Do té doby si nebudeme dělat zbytečné závěry. Řekni, jak jsi na tom v práci, dá se to vůbec s ústavem kombinovat?“
     „Ne, minimálně půl roku nemůžu vůbec nikam. Ale prý tam hledají pořád, třeba bych se tam mohl potom vrátit, anebo skončím úplně jinde. Pořád mám něco našetřeno a ani teď se ulívat nebudu. Asi mi prospěje být chvíli mimo všechno, ale nepotřeboval jsem ani ústav, stačilo mi mít tebe. Pomohl jsi mi z nejhoršího a byl jsi mojí motivací.“
     „Hlavně nám oběma pomohlo být z Erumova dosahu,“ namítl Ruki.
     „Jo, to asi taky sehrálo svůj podíl,“ uchechtl se Jun, ale byl to jen chabý pokus. Červené oči a tmavé kruhy pod nimi nemohl zakrýt zdánlivým úsměvem. „Snad si budeme moct aspoň občas volat. Zatím z něj nemám extra dobrý pocit,“ ztišil hlas a pohlédl koutkem oka do zrcadla. Ven neviděl nic, ale věděl, že Tamotsu i Reita je pozorují.
     „To se jen tak tváří, aby budil respekt. Nehádej se s ním a bude to v pohodě.“
     Jun nejistě pokývl a obrátil otázku proti Rukimu. „A jak jsi na tom ty s Reitou?“
     „Doslova nijak, ale už s ním dokážu mluvit normálně, ne jenom z povinnosti.“
     „Ruki-“ ozvalo se zaklepání na dveře a blonďák vešel dovnitř, téměř jako by byl přivolán. Prcek doufal, že jejich rozhovor neposlouchali, ale jistý si tím být nemohl.
     „Už musíme jít?“
     „Ano, je čas, Juna ještě čeká prohlídka a nestihl by oběd.“
     Ruki by málem zapomněl na rutinní kolečko, které si zažil i on. Naštěstí loučení neproběhlo příliš hekticky a sám Reita se chtěl s Junichim osobně seznámit a popřát mu hodně štěstí, než se dají na odchod.

     „Tamo se zdál přístupnější než na táboře, Jun bude v dobrých rukách,“ pousmál se Reita a podržel prckovi dveře do restaurace. Ruki se při pohledu dovnitř zarazil, rozbušilo se mu srdce a cítil, jak mu tepe hřbet ruky. Nemohl se tomu místu vyhýbat věčně. Skousl si ret a odhodlal se vkročit do lokálu, pro začátek se usadit ke stolu a najíst se. Za dalších pár dní se třeba odváží znovu vejít i do kuchyně.
     „Pěkný den, přeju. Jaké bylo setkání?“ křenil se Aoi od ucha k uchu a už před ně pokládal misky s polévkou.
     „Trochu krátké, ale dobré. No, hlavně, že je v pořádku a mohli jsme se vůbec vidět.“
     „Samozřejmě. Jdete na rychlovku na oběd nebo to bude i s dezertem?“
     „Dezert si vezmem nahoru. Díky,“ usmál se blonďák a zadíval se na Rukiho, foukajícího polévku. Teď s ním nemohl hovořit na citlivé téma.

     Nechal si to až do bytu a pozdější, příhodnější hodinu. Usadil se s prckem na pohovku a naznačil, že chce mluvit na vážnější notu.
     „Vzhledem k tomu, že ten druhý Erumův poskok začal mluvit, bude Kiisarův případ brzy uzavřen. To znamená, že bude umožněn jeho pohřeb, rodinu už vyrozuměli. Je samozřejmostí, že se s ním můžeš jít také rozloučit.“
     „A Jun bude moct…?“
     „Pravděpodobně ano, ale nemůžu si být jistý, neznám vedení jejich ústavu. Tamotsu mi ale slíbil, že se o to zasadí.“
     Reita mluvil pomalu, mírným tichým hlasem, jako by se bál, že jakékoli vychýlení v řeči by zapříčinilo Rukiho zhroucení. Ruki se ale držel, přikývl a smiřoval se s myšlenkou rozloučení i jejím významem.
     „Smím se zeptat… jakým směrem se to ubralo?“
    „Zatím je to hodnoceno jako neposkytnutí pomoci, ale výpověď toho kluka nasvědčuje k úsmyslnému činu. Pokud se prokáže, že Kiisara měl i v ten den inhalátor u sebe a Eruma mu ho sebral, pořádně si to odpyká.“
     „Pokud se prokáže…“ mumlal si prcek sám pro sebe a zuřivě přemýšlel, jak by se dalo dokázat, že mu Eruma nejen nepomohl, ale sám mu vzal jedinou naději. Možná by Kiisarovi ani inhalátor nestačil, napadlo Rukiho už ve chvíli, kdy mu blonďák říkal o Asami a prášcích, které Kiisa buď celý půlrok nebral, anebo nějakou dobu šidil dávkování, ale pořád by to byla pomoc, úleva, která by vydržela minimálně do chvíle, než přijede sanitka.
    Nemohl spát, přestože se uklidňoval myšlenkami na Juna, který sice přespával v tom odpuzujícím extra-hygienickém zařízení, ale v bezpečí. Zítřejší den už pro něj jistě bude veselejší, až si s Tamem trochu promluví a lépe ho pozná, ujasní si pravidla a zabydlí se v pokoji, o jakém si dlouho mohl nechat jen zdát.