Projekt Poslední šance (41. část)

 

     Ruki neměl ponětí, kdy upadl do říše spánku. Možná to nezaznamenal díky klidu a prázdné černé tmě, která přišla a s probuzením zase zmizela. Pokud se mu něco zdálo, nevěděl o tom, nepamatoval si.
     Pokoj ozařovalo jasné světlo, když oči otevřel. Ležel na zádech a něčeho se držel, bylo to ovinuté přes jeho bříško. Nemusel dlouho přemýšlet, stačilo se podívat vedle sebe. Reita se od něj nehnul a dokonce pořád spal. A vypadal při tom tak zlatě. Ještě nedávno by při takové příležitosti prcek sváděl souboje a měl by pokušení se ho dotknout, aspoň konečky prstů pohladit jeho tvář, vplést se do jemných vlasů. Obdivoval by svaly na jeho rameni, putoval by očima po celé ruce až k dlani, která ho zlehka tiskla a zahřívala na boku. Vnímal by tu paži nejen pohledem, ale možná by i schválně dýchal více zhluboka, aby si pocit na bříšku lépe uchoval. Teď se ale hádal sám se sebou. Nějaká jeho část by přeci jen po tomhle všem toužila, a pak tu byla ta druhá, která se za to nenáviděla a nenáviděla i to, co se stalo v noci. Nechtěl Reitu potřebovat, nadával si, že se mu při první slabší chvilce žene do náruče, a nenáviděl i blonďáka za to, jak ošklivě se k němu zachoval a vzápětí se k němu lísá a to i přes vědomí, jakou bolest mu tím může způsobit. Ačkoli Ruki si byl jistý, že se jeho city změnily, Reita to vědět nemohl a svou péčí by mu vědomě ubližoval.
      Najednou by ze sebe tu ruku nejraději shodil.
     „Dobré ráno… promiň,“ ucukl Reita a posunul se na kraj, jak jen to bylo možné, svou ruku také stáhl. Skrz sotva rozlepené oči na Rukiho mžoural, celý rozcuchaný a na obličeji měl otlačené záhyby polštáře. Stěží se přinutil zvednout a dlouze si zívnul. Pár minut si dal na probrání, uvědomění si, ale poté už věnoval prckovi svou plnou pozornost.
     „Vyspal ses lépe?“
     „Nevím, jestli líp, ale beze snů jo.“
     „To jsem rád,“ usmál se. „Sakra, to je hodin. Pošlu pro něco k snědku a dám si sprchu.“ Hned po těchto slovech se natáhl po mobilu, s nadějí, že tam bude nějaká zpráva. Bohužel, žádné změny.
     „I tohle je svým způsobem dobré znamení, ano?“ uklidňoval Rukiho. „Věděli bychom, kdyby se mu něco stalo.“
     „Pokud by to někdo zjistil.“
     „Hledají je všechny, včetně Juna. Zjistili by to.“
     Prcek si o tom myslel své a navíc viděl v Reitových očích kopu starostí. Slova byla planým uklidněním pro oba. Chvilku se za ním díval, než odešel, a pak mu pohled sklouzl k budíku. Ukazoval několik minut po deváté hodině, alarm Rei zřejmě vypnul a kluky upozornil, aby nezvonili. Reita s tím musel počítat. V Rukim se sevřela vděčnost i hněv zároveň. Za každou takovou maličkost byl rád, ale přitom ho tím blonďák jen dráždil, nutil ho mít rád, přestože ho odmítal. Lež se obalovala ve vrstvě cukru, ale až by se sladkého nabažil, zbyla by jen hořkost. Nadával sobě i Reitovi. A vzápětí si uvědomil jednu věc. Vidět ho takto po ránu, neupraveného, neprobraného a bez profesionální tváře si přál už hodně, hodně dlouho…

     Aoi se stavil s pozdní snídaní a stejně jako předchozí den uspěl v pokusu dostat do Rukiho aspoň trochu jídla. Tentokrát se nemusel tak moc snažit, Reita měl pro prcka silnější prášek a nehodlal mu ho dávat na lačný žaludek.
     „Taky si dáš sprchu a bude to lepší,“ pousmál se černovlasý, pohled na Rukiho nebyl zrovna veselý. Probrečené noci se na něm podepsaly nateklýma červenýma očima a rozbolavělou hlavou i obličejem. Bez většího přemlouvání do sebe Ruki nasoukal skoro polovinu snídaně a jen co Reita vylezl ze sprchy, vyptal si tabletku a doufal, že zabere brzy.
     Sám se pak zavřel do koupelny a pod vlažnou vodou rekapituloval vše, co se za poslední dny dozvěděl. S tím mu na mysl vyvstala vzpomínka. Zastřená, jen letmá informace, ale velmi důležitá a měl by o ní blonďákovi co nejdřív říct. Mohla by pomoct objasnit záhadu, kolem Kiisarovy smrti.
     „Ando Asami!“ Ruki téměř vběhl do Reitovy pracovny, zastavil se až o jeho stůl a málem mu zacákal dokumenty vodou, která mu stále ještě kapala z vlasů.
     „Kdo je Ando Asami?“
    „Najednou mi to prostě blesklo hlavou, ani nevím, že si to jméno pamatuju. Měla by to být Kiisarova kamarádka a dělá v lékárně. Nebo dělala… nevím. Každopádně ať už byl doma nebo s Erumou, ty prášky musel brát pořád, ne? A někde pro ně chodit musel a pochybuju, že bez předpisu by mu je někde jen tak dali, takže…“
     „Takže si myslíš, že ona mu s tím pomáhala.“
     „Jo. Jen je problém, že nevím, kam Kiisa chodil, ale nemůže to být moc daleko od původního stanoviště.“
     Reita si vše poznamenal a chystal se vytočit Kensukeho číslo. Povzdechl si naštváním, jak na všechno musel mít potvrzení přes něj a jenom s ním policie pořádně komunikovala, pokud tedy neměl nějaké jiné speciální potvrzení. Při pohledu na prcka se ale zastavil.
     „Policie i vedení na nás kašle, tak jsem se před chvílí dovolal do té firmy, jak Jun pracuje, sám a trochu jsem si s nima zahrál. Jejich směna měla přes víkend volno, dnes má noční. Proto se neozývá.“
     Prcek lapnul do židle s obrovskou úlevou. Junichi nic neví, k telefonu se nedostal, neměl mu jak dát o sobě vědět. Jistě mu hned večer zavolá a poví, co se dělo, jak Eruma a ten bouchač vypadali, když se vrátili z festivalu, jak se vymluvili, že se Kiisara s nimi nevrátil. Bál se toho rozhovoru, ale nutně potřeboval odpovědi na své otázky.
     „Jen doufám, že je to opravdu jen z tohohle důvodu,“ vydechl a při uvědomění si, kde se nachází, raději vstal a šel se zachumlat zpátky do pokoje. Vzpomínky na Reitovu pracovnu neměl zrovna kladné.
     Usadil se na postel a přitáhl si kolena k hrudníku. Věděl, že by měl něco dělat, cítil, jak kolem něj proplouvá čas, naprosto nevyužitý. Dlouho se však nedokázal pohnout a trvalo mu, než tyto myšlenky začal brát na vědomí.
     Otřel slzičky, které se mu draly do očí pokaždé, co si vzpomněl na Kiisaru, snažil se v sobě zapřít strach o Juna. S každým krokem si připomínal fakt, že sezením na zadku nic nezmění. Nemůže vrátit čas, nemůže se vypařit a dojít si pro Juna osobně, nemůže udělat nic. Jen se uklidnit a hledat v hluboko uložených vzpomínkách věci, které by mohly pomoct.

     Už jen jedno patro, pár kroků chodbou. Zezačátku šel rázně, ale jakmile spatřil ty velké bílé dveře od kuchyně, jako by mu nohy vrůstaly do země. Pomalu k nim došel, nejistě je otevřel, ale nedokázal to. Všechny vzpomínky na předvčerejší odpoledne se vrátily a udeřily ho plnou silou, až mu podlomily kolena. Inspektor v obleku a jeho chladný výraz, fotografie v jeho rukou a jasný důkaz o tom, že je jeho kamarád mrtvý. Strach, co Eruma udělá příště a komu, výčitky, že měl jednat dřív a nic by se nemuselo stát…
     „Ruki…“
     Nezvedl pohled k hlasu, který se za ním snesl. Poraženě seděl na zemi a hleděl do prázdna. „Nemůžu tam jít…“
     „Nemusíš. Je na to ještě brzy.“
     Něčí ruce ho vzaly za předloktí a s lehkostí vytáhly zpět na nohy. Párkrát zamrkal, aby rozehnal slzy a pohlédl do tváře, která ho přistihla ve chvíli slabosti. Yukina. Ten Yukina, od kterého by čekal leda nemístné vtipy.
     „Potřebuju něco dělat, nedokážu jen tak sedět a užírat se, ale nemůžu se na nic soustředit.“
     Yuki se lehce pousmál, neskrýval zapeklitý pohled. Jindy by byl odhalen, teď si ho Ruki nevšiml.
„Mám nápad. Pojď se mnou.“
     Nechal se vést, nebyl nervózní z jeho nápadu, cokoli mu připadalo lepší, než být v pokoji a dát prostor myšlenkám. Přesto se překvapeně zarazil, když se ocitl před dveřmi Torova bytu.
    „Ahoj, můžu tě poprosit o individuální hodinu?“ zakřenil se Yukina dřív, než se prcek stačil vzpamatovat.
     „Ale jistě. Pojďte dál, na to postačí obývák.“
     „Vlastně, já mám práci v kuchyni, Kai by se sháněl. Jen jsem přivedl Rukiho.“
     Ruki zapomněl na slzy, které už mu stihly na tvářích zaschnout, a probodl Yukinu pohledem. Něco takového do svého pomyslného „cokoli“ rozhodně nezařadil.
     Yukina se opět vypařil a on zůstal sám s Torou, který už za ním zavíral dveře a vítal ho v místnosti podobné, jako hlavní část u Reity, ale přitom dost rozdílné. Reitův byt byl jednoduchý, praktický, světlý a dýchal. U Tory se cítil trochu stísněně . Tmavý dřevěný nábytek za to jistě nemohl – podobný měl v pokoji a nepůsobil těžce. Že by za to mohly suvenýry snad ze všech koutů světa? Tmavě modrý koberec na zemi, krémově bílé závěsy, tlumené světlo nebo zvláštní zemitá vůně?
     „Neboj se uvolnit,“ usmál se Tora a posunul stolek blíž ke stejné pohovce, jakou měl i Reita. Podal dva kruhové polštářky a položil je na zem naproti sobě. Ruki byl Yukinovi na jednu stranu vděčný – teď skutečně nemohl myslet na nic ze svých starostí – ale na druhou stranu by ho nejradši přerazil.
     Po dalším pobídnutí se usadil na polštářek. Trochu si ho před tím odsunul, ale Tora byl stejně hned zase blízko u něj. Na jeho vkus příliš blízko.
     „Slyšel jsem, co se stalo. Dokážu si představit, proč tě Yukina přivedl.“
     Ruki mlčel. Věděl, že se drby šíří rychle, a nebylo mu to v tomhle případě vůbec příjemné.
     „Podej mi ruce.“
     Nejistě je zvedl z kolenou a vložil do velkých hřejivých dlaní se silným, přesto opatrným stiskem. Jejich dotek mu připadal cizí, ale kupodivu ne nepříjemný.
     „Zavři oči.“
     Přemohl se, aby si nepovzdechl, a udělal tak. Nechápal, jak by mu nějaké cvičení mohlo pomoci, ale už tady seděl, nedalo se couvnout zpět a utíkat mu přišlo dost hloupé.
     „Představ si Kiisaru. Tak, jak jsi ho vždycky znal. Pověz mi o něm, jaký byl, co měl rád.“
     Otevřel oči a ucukl, o tomhle se nechtěl bavit. „Tohle je příliš osobní,“ prskl, ale tak tiše, že to ani nevyznělo jako nadávka.
     „Věř mi, Ruki. Nic se nedostane ven a nechci, abys mi říkal příliš osobní věci. Jen mě s ním seznam. Představ mi ho, pověz, kdo to byl, jaký byl, čím pro tebe byl důležitý.“
     Prcek se po chvíli přemáhání znovu pohodlně usadil, vložil své ruce do jeho a zavřel oči. Dlouho a těžce zápolil s vlastní myslí, aby vystrnadil hrozivý výjev ze snů a rozvzpomenul si na první setkání s veselým Kiisarou, na společně trávené dny i večery, na akce, které spolu později páchali…

      „Ahoj, nesu oběd,“ pousmál se černovlasý a zamířil s tácem rovnou do kuchyně. Počítal s tím, že půjde opět za Rukim, ale ten ještě nebyl zpátky. Věděl, že ho Yukina nechal u Tory, ale aby tam prcek zůstal tak dlouho?
     „Pak mu to nachystám,“ ujistil ho Reita. „Snad bude brzy zpátky.“ Věděl, že je v dobrých rukou, přeci jen ho ale mrazila nervozita.
     Ruki se objevil jen pár minut poté. Na první pohled mohl poznat, že hodně plakal, oči měl znovu a o to víc zarudlé a nos už i odřený, přesto se dalo říct, že vypadá trochu víc k světu. Dokázal se najíst s blonďákem v kuchyni, zaměstnal se úklidem a poté zkusil i čtení. Nezalezl k sobě, ale usadil se na pohovce. Jeho společnost sice byla blonďatá, ale skutečně se cítil lépe, než sám.

     Večer konečně přišlo na hovor, který tak úpěnlivě očekával. Reitův mobil se rozezvonil a na display svítilo Junovo číslo. Hovor hned přijal a reproduktor nastavil na hlasitý režim.
     „Co se děje, jsi v pořádku? Ty SMS a nepřijatý hovory vypadají vážně.“
     „Jo, jsem,“ odvětil mu Ruki a trochu znejistěl. Vyhledal Reitův stejně zmatený pohled a opatrně se začal vyptávat. „Měl jsem jenom starosti, kvůli tomu festivalu, co Eruma, jak se chová?“
     „Zníš hrozně, Ruki, jsi nemocný?“
     „Dalo by se říct. Co ten víkend?“
     „Ještě se nevrátili, nebo jsme se nejspíš minuli. Dělám si starosti, ale zřejmě se jim daří, jinak by tam Eruma nezůstával až do konce. Kiisara toho musí mít plný zuby, snad mu ale dají chvíli pokoj.“
     Při té zmínce se Rukimu v krku utvořil knedlík, skrz který málem nedokázal znovu promluvit. Teď ale musel, i kdyby to bylo to poslední, co řekne.
     „June, poslouchej mě. Kiisa… Kiisa je už je odtamtud pryč. Vím to, byl tady inspektor. Teď se okamžitě seber a utíkej na policii.“
     „C-cože? Jak pryč, podařilo se mu tam utéct? Chytili ho?“
     „Nepřemýšlej nad tím, potom bude dost času na vysvětlování. Eruma bude nejspíš vzteklý a vybije si to na komkoli. Kiisara už je z toho venku, nemusíš si o něj dál dělat starosti. Teď se musíš postarat sám o sebe.“
     Reita si nevědomky skousl ret a zastavil se pohledem na prckově tváři. Věcnost s jakou mluvil… Obával se, aby tento rozhovor nemusel vyřizovat sám a poté znovu Rukiho utěšovat, ale on to měl pevně ve svých rukou.
     „Fajn, chvíli počkám kvůli té mojí stráži a nějak si to tady zařídím. Dám ti pak vědět, nebo se ti snad ozve policie.“
     „Snad to půjde zařídit a brzy se uvidíme. Dávej na sebe pozor, June.“
     Ruki počkal, než jeho kamarád zavěsí, a s dlouhým povzdechem se opřel do sedačky. Potřeboval chvilku pro sebe, srovnat si, co všechno řekl a utišit strach.
     „Neboj, ten bouchač není jediný, kdo se pokouší Juna u fabriky hlídat.“
     „Já vím. Ale teď si říkám, proč ta opatrnost, mohli ho sebrat rovnou. Lepší ve vězení, než…“
     „Už se blíží konec. Jun bude v bezpečí a ostatní se určitě brzy podaří vyčmuchat,“ usmál se Reita. Věřil, že Junichi se v pořádku dostane na nejbližší stanici, a pokud by ho stále někdo hlídal, akorát bude návnadou do doupěte, či další studnou informací.
     Ruki tentokrát nechal čas volně plynout bez jakýchkoli výčitek. Pokusil se do sebe dostat večeři, ačkoli nedokázal vnímat její chuť, postaral se o nádobí a lapl na gauč. Mlčky seděl vedle Reity, který se přehraboval v nějakých dokumentech a poslouchal přitom zprávy. Netrpělivě hypnotizoval telefon a doufal, že se Jun dostane na policii v pořádku a bude ochotný spolupracovat. Věřil, že to proběhne bez problémů, ale kdyby náhodou… nerad by se obracel proti němu, přestože v dobrém úmyslu. 
     Oba vytrhlo z myšlenek zvonění telefonu. Reita se po něm okamžitě natáhl a dle jeho oficiálního představení a vyrovnaného hlasu to nebyl Jun, ale někdo z úředníků.
     „Ano, rozumím. Děkuji. Chápu. Stačí tu žádost přinést s sebou? Dobře. Děkuji, na shledanou.“
     Rukimu rozhovor připadal jako věčnost, hlavně ta část na začátku, kdy bylo v místnosti absolutní ticho, z telefonu se nedalo rozeznat žádného slova, mohl jen na blonďákovi pozorovat úlevu i znepokojení. Odpovědí se však nedočkal, Reita vzápětí vytáčel Kensukeho číslo a chvíli se s ním vybavoval, dokud si nebyl jistý, že má všechny dostupné informace. 
     „Je všechno…“ nadhodil, aby se konečně něco dozvěděl.  
     Reita se dlouze nadechl a zpříma pohlédl prckovi do ustrašených očí. Zkusil se pousmát a tvářit se, jako by o nic nešlo, ale nedokázal skrýt nervozitu.
     „Dobře, musím k tobě být upřímný. Nelekni se, prosím. Jun má lehčí zranění, ale ošetřili ho a je v pořádku. Spolupracuje s nimi, zítra ráno ho vyslechnou a rozhodne se, co dál. Když to půjde hladce, mohli byste se už pozítří vidět.“ Krátce se odmlčel, ještě jednu věc měl na srdci.
     „Jaké zranění?“
     „Ten bouchač ho napadl, ale strážníci včas zasáhli. O Juna se nemusíš bát, ale… Při zatýkání padla výhružka, že Jun skončí stejně jako Kiisara a ‚ten modrej‘…“
     „Yuutaro,“ zděsil se prcek.
     „Jun se toho obává taky, ale je to jen domněnka. Nemusí to nic znamenat. Podle toho, co jsi mi říkal, neměl Eruma žádný důvod Yuutarovi ublížit, pokud jeho jednání neřešil a jeho schopnosti jsou pro Erumu tak důležité.“ 
     „Jun posledně říkal, že na tom není dobře. Nemusel mu ublížit Eruma, mohl toho mít dost a skončit to sám.“
     Reita vzal jeho tvář do dlaně, vklouznul do jeho hebkých vlasů a přiměl ho, aby se na něj podíval. Naprosto zapomněl na kamerový systém, na Kensukeho, který to všechno uvidí.
     „Zjistí to, ano? Přijdou na to, co se stalo, a jestli jsou naše obavy oprávněné. Zbývá už jen Yuutaro a Eruma. Jeho pravá i levá ruka jsou pryč. Nemá ani Raye, který by ho obdivoval. Brzy udělá chybu a ta mu bude osudná.“
     „Jo… každý přece chybuje,“ přitakal prcek a sundal ze sebe jeho ruku. „Jsem unavený, půjdu si lehnout.“

     Reita se nadechl, ale co chtěl vlastně říct? Jak chtěl na jeho poznámku odpovědět, když jí začal rozumět až po pár minutách?
     Promnul si místo mezi obočím a zamračil se. Chvilku tak zůstal, dokud ho nezabolelo v čele, ale žádná závratná myšlenka ho nenapadla. Zvedl se, přesunul se s papíry do pracovny a snažil se zahnat představu, jak si Kensuke mne ruce při pohledu na Rukiho odmítavý postoj vůči jakékoli laskavosti. Místo toho se nechával unášet vidinou, že Kensuke nebude jeho šéfem na dlouho. Bude ve vlastním, bez jakýchkoli kamer, odpracuje si nejspíš v nějaké firmě svoje a všechny problémy nechá tam. Doma bude v klidu, s nohama na stole, sám sobě pánem a jen s vlastními starostmi. Možná ne hned do roka, ale určitě to nebude trvat o moc déle.
     Jediné, co se jeho idylce vymykalo, byl Ruki. Znervózňovalo ho, když ho tam viděl, ale vadilo mu, když se ve svých představách snažil obejít bez něj.
     Šel se na prcka podívat později večer i v noci. Těšilo ho, že tentokrát spí klidně, alespoň na pohled vypadal, že ho netíží zlé sny. Neměl nejmenší ponětí, co s Torou probírali, jestli vůbec mluvili, nebo jenom cvičili, možná ho hnědovlásek prostě nechal vybít si vztek a žal do boxovacího pytle anebo ho nějak zhypnotizoval, ale hlavně, že to pomohlo.
     Přesto ho tím Tora trochu naštval. Píchlo ho u srdce z uvědomění, že není pro Rukiho schopný udělat stoprocentně vše. Vzápětí ale žárlivost znovu potlačila vděčnost. Prcek se potřeboval pořádně vyspat, aby měl sílu se poprat s tím vším, co ho od probuzení do opětovného usnutí čekalo.