Projekt Poslední šance (39. část)

 

 

     „Co zíváš, teprve jsme po obědě. Ještě nás čekají krásné čtyři hodiny plné páry,“ uchechtl se Kai, ale vzápětí se od Rukiho nakazil. S rukama v bok obrátil oči a povzdechl si. Poslední dobou nemohl říct snad nic, aby se to neobrátilo proti němu.
     „Jako správný leader s námi soucítíš,“ poplácal ho Aoi po rameni, než zanesl objednávku. Brunet to přešel s lehkým úsměvem a už po několikáté zašilhal očima po Hatorim, který se dnes poprvé nezasekával po každé zadané práci, ale sám od sebe se pustil do další.
     „Tak nevím, jestli si už zvyká, nebo ho včera Tora nějak začaroval,“ špitnul Ruki, když si všiml, kam se Kai dívá. „Po cvičení si ho vzal bokem.“
     „Ale podívejme. Zdá se, že to zabralo.“
     „Hlavně, aby už někdo přišel na ten odsavač,“ otřel si Yukina pot z obličeje. „Je tu jak v sauně.“
     „Saunování je prý zdravý. Vyběhni si ven a budeš to mít i se studenou koupelí.“
     I bruneta rozbitá digestoř rozčilovala, ale nebylo to nic, co by se mu už nestalo a na co by si nezvykl. A poslední, co by v kuchyni potřeboval, byl člověk, který narušuje její chod.
     V následujících minutách by ale dal snad půl svého kuchyňského království, kdyby vážně přišel opravář. Osoba, která vešla do místnosti přes lokál, s sebou přinesla těžkou atmosféru a vše ještě zhoršila.
     „Pracuje tady Matsumoto Takanori… Matsumoto Ruki?“ postavil se k pultu vyšší a poměrně starší muž v košili s kravatou a v saku, od pohledu úřední osoba. Ve tváři vážný výraz, koutky rtů stažené dolů a mezi obočím mu zela starostlivá vráska. Jeho hlas snadno přehlušil veškeré dění a to se očividně mírnil. Brunet ho nikdy neviděl a hádal, že prcek ho taky nezná, když se zarazil na půli cesty a nedůvěřivě si ho prohlédl. Chtěl se mu představit jako šéf a nejdřív se zeptat, co tam chce, ale Ruki byl rychlejší.
     „Ano, to jsem já,“ přišel prcek nejistě blíž a nevnímal oči ostatních, které se na něj zvědavě upíraly. „Co potřebujete?“
     „Jsem inspektor Orihara,“ představil se úředník. „Potřebuji vaši pomoc při identifikaci. Je tento muž Yoshida Kiisara?“ vytáhl před něj větší fotografii. Jako by se nic nedělo, jako by to byla rutina.
    Ruki vytřeštil oči, zapomněl i dýchat. Ten lesklý papír nevinně ležel na pultu a spolu s inspektorem čekal na odpověď. Ruki vzal fotku nejistě do rukou, upřeně zíral na bledou tvář, ušmouranou a odřenou, s prázdnýma očima, hledícíma neznámo kam, a otevřenými ústy, které lemovaly promodralé rty. Z rozcuchaných vlasů trčely zapletené drobné větvičky a kousky rozdrobeného listí. Tělo toho mladíka bylo prohnuté, dlouhé štíhlé prsty zkroucené na hrudi mezi rozepnutou bundou a vytahaným, téměř rozervaným tmavě zeleným svetříkem, který nosíval ještě v době, kdy hrál v kapele. Rukiho srdce tlouklo jako splašené, netušil, jestli ho více polévá horko nebo chlad, ten pohled ho děsil, ale nedokázal se od něj odtrhnout. Proč jeho kamarád vypadá takto děsivě? Proč leží v trávě a listí celý ušmouraný a vypadá tak nepřirozeně? Proč je vedle jeho hlavy kartička s číslem…?
     Nevědomky ustupoval, vše kolem zmizelo a uši jako by mu zalehly. Necítil na tvářích horké slané hrachy, bolest od vroucího čaje na hřbetu ruky, když se pokusil zachytit linky, neslyšel tříštící se porcelán ani kluky, jak na něj volají. Probral se až v Kaiově náruči, která ho ještě stačila zachytit.
     „J-je… to on…“ špitl, i když si nebyl jistý, zdali ho uslyší Kai, natož inspektor. Zabořil obličej brunetovi do ramene a třásl se vzlyky, že se nezmohl jediného dalšího slova, ani se udržet na nohou.
     „Prosím vás, odejděte,“ vzal Aoi ze země ten hrůzný výjev a vrazil ho zpět tomu muži do rukou. Jako by ze všech spadla tíha, když on i fotografie zmizeli.
     „Aoi, zavolej Reitu,“ špitl brunet a stále pevně držel to třesoucí se tělíčko s nohama z rosolu, ale dlaněmi, které by rozdrtily kámen. Zlehka ho hladil po vlasech, nedokázal nic říct. Sám to zahlédl a málem se mu při tom obrátil žaludek.
     Jen pomalu začali ostatní fungovat a odnášet objednávky, Yukina se dal do odklízení střepů a rozlitého čaje. Reita byl v kuchyni snad půl minuty po tom, co Aoi zavěsil, a tvářil se jako bůh pomsty.
     „Ruki… Pojď sem. Zase bude dobře…“
     Prcek jen zakroutil hlavou, ale pustil se Kaie a jako klíště se přimknul k blonďákovi, který si ho vzal do náruče a odnesl ho nahoru k sobě. Když Reita procházel kolem inspektora, teď už mluvícího s Kensukem, který taky stihl seběhnout, neodpustil si další tvrdý pohled. Tímhle u něj černovlásek nadobro skončil, ať už tuhle věc zamýšlel či ne.
     „To bylo šílený,“ opřel se Yukina o linku, když byla podlaha zase čistá. „Oni se tam snad zbláznili…“
     „Chudák Ruki…“ vydechl Aoi a sám se chytil za ústa při vzpomínce na to, co nechtěl vidět.
     Kai se probral jako první, přestože měl jakýsi vnitřní popud sám obvolat všechny, co znal, aby se ujistil, že jsou v pořádku. „Nemyslete na to, pojďte, máme práci,“ pronesl tichým, uklidňujícím hlasem a sundal ze sebe rondon promáčený, skoro jako by stál pod okapem. Jen co se převlékl, snažil se sebe i svůj tým přivést na jiné myšlenky, ale nikdo se až do konce dne už nezasmál.

     „Co se mu stalo?“ dokázal ze sebe Ruki vysoukat po další půlhodině. Stále jen plakal, nebyl s to se uklidnit.
     „To nevím.“
     „Nelži mi zase!“ Teď už se i rozčílil. Nechtěl žádné milosrdné utěšování, chtěl vědět, co se stalo, jak se to stalo.
     „Opravdu nevím, Ruki. Ale slibuju, že ti řeknu vše, jen co se něco dozvím,“ pohladil ho Reita po uplakané tváři a otřel mu slzičky. Zbytečná práce, vzápětí tam byly zas. Netušil, co teď říct, jak ho utěšit. Jen ho k sobě přitiskl a pomalu se s ním pohupoval ze strany na stranu.

     Ruki se nebyl schopný utišit, dokud se naprosto nevysílil. Dlouho se blonďáka držel a nevnímal okolní svět, možná ani nevnímal, čí náruč ho konejší. Vzlykal, až se celý třásl, pak jen tiše plakal, aby se za chvíli opět rozeštkal. Jeho stisk byl ale stále slabší a záchvaty kratší, nakonec zůstal jen vyčerpaně opřený o Reitovo rameno, hleděl přes něj skrz pohovku a nevnímal nic z okolního světa. Jako by spal s otevřenýma očima.
     „Pojď, tohle by chtělo natřít a musíš si odpočinout,“ pohladil ho Reita a opatrně se s ním zvedl, jakmile cítil, že by mohl být z nejhoršího venku. Jako nemyslící a nic nevnímající panenku ho odnesl do koupelny, zarudlou kůži znovu omyl studenou vodou a natřel hojivou mastičkou. Trochu mu zchladil i červené tváře a horké čelo a ze skříňky vytáhl pár látkových kapesníků. Na takovou povodeň ty tenké papírové nestačily.
     Znovu ho opatrně vzal do náruče, vděčný alespoň za to, že se ho Ruki dokáže udržet. Pro toho to ale byla automatika, jakmile bylo poblíž něco, čeho se mohl chytit, okamžitě tak udělal.
     A přeci jen prcek trochu vnímal. Bylo mu jedno, že se ho Reita znovu zbaví, smířeně čekal závan chladnějšího vzduchu na chodbě a jasné světlo bytu. Ale místo toho blonďák udělal pár kroků k jiným dveřím a Ruki ucítil známou vůni dřeva, knih a teď i listí a podzimního deště. Uvolnil se, připadal si, jako by se vrátil domů. Sám byl tou myšlenkou zaskočený, stejně jako faktem, že Reita jeho pokoj udržoval v pořádku.
     Přesto to byl jen zlomek jeho mysli, který se na to dokázal soustředit, a jen na malou chvíli. Nechal se uložit do postele, místo náruče v rukou zmuchlal polštář.
     Reita ho znovu pohladil po vláskách a neodolal, konečky prstů sklouznul i po tváři. „Něco ti donesu, hned budu zpátky,“ řekl tiše a vstal. Rozuměl, že prcek nebude mít na nic chuť, ale kdyby přeci jen náhodou… chtěl mu donést čaj a alespoň něco malého, aby se Ruki měl čím posilnit třeba i uprostřed noci.
     „Je to moje vina,“ zaslechl špitnutí. Zarazil se ve dveřích, ohlédl se. Ruki hleděl přímo před sebe, jako by se snažil prohlédnout skrz stůl i zeď. Drobné slané hrášky se mu opět vozily po tvářích, našly si cestu i přes zarudlý nos a vpíjely se do polštáře, který by rád křečovitě svíral, ale ruce neposlouchaly.
     „Ne, Ruki, ty přece za nic nemůžeš-“
     „Ale ano. Měl jsem je udat hned na začátku. Nebo… co když je to právě proto, že jsem mluvil? Co když Erumu nějak vyprovokovali?“
     Plaché oči plné smutku se obrátily k Reitovi, až ho to zaskočilo. Bylo toho v nich tolik, až cítil, jak ho provrtávají.
     „Tomu nevěřím,“ usadil se zpátky k němu. „Nikdy se nedozvíme, co by se stalo, kdybychom jednali jinak, ale Eruma je nevypočitatelný. Mohl by udělat cokoli už na začátku, kdyby se je snažili dopadnout. Mohl by kamkoli zmizet a ničit život dalším lidem. Nevíme, z jakého důvodu se vrátil. A vypovídat bylo to nejlepší, co jsi mohl teď pro jejich bezpečí udělat, a buď si jistý, že všichni jednali s největší opatrností, pokud je vůbec mezi tou spoustou lidí našli.“
     „Ale jestli viděl policii…“
     „S nějakou pořádkovou službou musel počítat a připravit se na ni.“
     „Určitě tu byl nějaký způsob, jak jsem tomu mohl zabránit. Možná kdyby-“ Rukiho tělo se náhle napnulo, posadil se a v obličeji se mu odráželo zděšení. „Jun!“
     „Samozřejmě mu dám vědět.“
     „Radši hned, co kdyby v práci skončil dřív?“
     Reita bez dalších slov vytáhl mobil a napsal Junovi, aby mu okamžitě zavolal, jen co se dostane k telefonu. Celou zprávu zvýraznil vykřičníky a dal mobil na noční stolek, aby ho měl Ruki na očích a mohl si být jistý, že funguje, jak má, a Jun se dovolá.
     „Neboj se, bude v pořádku.“
     Blonďák se od Rukiho nerad vzdaloval a snažil se, aby byl zpět co nejrychleji. Uvařil velký hrnek sladkého ovocného čaje, mezitím zjistil, že kromě sušenek už nic nemá, rychle volal do kuchyně, aby přinesli cokoli, co vydrží, a už spěchal k prckovi, který seděl přesně tak, jak od něj odcházel. Jako by na těch pár minut někdo zastavil čas.
     Ještě než se opět usadil na kraj postele, sáhl do skříně pro suché tričko. Ruki byl od ustavičného pláče celý zpocený a dalo práci ho přimět, aby se převlékl. Chvilku na to přiběhl Aoi, jen stěží zakrýval nejistotu. Se sotva znatelným nuceným pousmáním položil tác na Rukiho stůl a zastavil se očima na zničeném tělíčku, které náhle vypadalo ještě drobněji a zranitelněji. Tak moc by si přál vidět ho sedět na opěradle lavičky a vztekle remcat na všechno a všechny kolem, nebo v záchvatu smíchu, když hráli ping-pong s dřevěnými prkénky na krájení a tenisákem na stole v lokále, a s nápojovým lístkem místo sítě. A pořád lepší bylo vidět ho uplakaného kvůli vzteku a smutnění na Reitu, než takhle.

     „Aoi?“ zavolal Uruha, když vešel do černovláskova pokoje, a znovu zaklepal na dveře, jako by tím chtěl svůj hlas podpořit. Přivítalo ho však jen ticho a prázdno. Nezvyklé, oproti tomu, jak se na sebe obvykle těšili.
     Otočil se tedy namístě a zamířil do kuchyně, očekával, že bude tam. „Ahoj, Kai,“ usmál se od ucha k uchu a stejný pozdrav dostal nazpátek, i když o dost méně upřímný. „Kdepak mi schováváš Aoie?“
     Brunet zakroutil hlavou a pokrčil rameny v jasném gestu, že o ničem neví. „Odešel před dvěma hodinama.“
     „Asi nevíš, kam…?“
     „Zkus to na zahradě,“ zaslechl za sebou Yukinu, ale ani mladík nezněl jako obvykle. Uruhu první napadlo, jestli si Hatori nějak neublížil nebo nedostal z kuchyně výpověď, ale i na takový případ se kuchyň zdála příliš ponurá. Nechtěl vyzvídat, když mu mohl Aoi vše povědět, nejdřív ho ale musel najít.
     Opět vyšel do chladného večera, zachvěl se pod větrem, který se mu vloudil až na kůži. Zapnul si bundu a přitiskl ruce k tělu. Pokud tu někde Aoi seděl, měl by ho najít co nejdřív, jinak si to odskáče minimálně s pořádnou rýmou.
     První zamířil k altánu, ale tam bylo prázdno. Nechtěl na něj volat, nikdo nemusel vědět, že se černovlasý toulá po venku v době, kdy by měl večeřet a pomalu se chystat spát. Uruha si s každým krokem dělal větší starosti, dokud u skleníků neucítil známý pach.
     „Aoi…“ vydechl úlevou a pevně ho objal. „Co mi to děláš? Venku po tmě a ještě k tomu zase kouříš?“ poukázal na cigaretu, ale černovlasý místo odpovědi znovu potáhl. Pořádně, aby ji už dotáhl, a žhavý konec típnul do plechovky od zeleniny. Očividně to dnes nebyla jeho první cigareta.
     „Omlouvám se, měl jsem na tebe čekat. Ale potřeboval jsem na vzduch a uklidnit se a… asi jsem tu déle, než jsem si myslel.“
     „Pojď, prosím tě, než to někdo zjistí a Reita bude mít průšvih. Vevnitř mi všechno řekneš.“ Uruha viděl, že Aoiova nálada je mrazivější, než vítr, který mu cuchal vlasy a pokoušel se roznést popílek snad po celé zahradě.
     Hned za dveřmi mu sundal bundu a přiměl ho svléknout i mikinu. Pro jistotu vše hned odnesl do prádelny a postaral se, aby se zápach z namodralého kouře dál nešířil. Kouření sice bylo jakési veřejné tajemství – všichni věděli, že si někdo občas zapálí, někdo možná i častěji – ale pokud se ten někdo nechal nachytat, neobešlo se to bez práce navíc a zbytečných poučných řečí. Zůstat venku po večerce bylo větším prohřeškem a Uruha chtěl těchto starostí ušetřit Aoie i Reitu. Obzvlášť, když by černovlasý mohl být brzy jednou nohou venku a Reita pro to dělal první poslední.
     „Co se tu dělo? Když se Kai nesměje, je to nezvyklý, ale když se snaží usmívat, je to vážný.“
     Aoiovi se o tom těžko přemýšlelo, natož mluvilo. Ale s Uruhou vedle sebe a s dávkou nikotinu se cítil o něco klidnější. „Měli jsme v kuchyni návštěvu,“ vydechl a lapl na postel. Všechno Uruhovi pověděl, jak se muž představil, popsal celou záležitost, kvůli které přišel, i vše, co poté následovalo.
„Pak jsem byl Rukimu donést ‚večeři‘ a… Nezmohl jsem se na jediné slovo. Vůbec jsem nevěděl, co říct, co udělat, chtěl jsem v tu chvíli co nejrychleji pryč a doufal jsem, že Reita nebude něco potřebovat a nenechá mě s ním o samotě, protože jsem se bál, že i můj pohled by to mohl ještě zhoršit. Vzpomněl jsem si na tu fotku a chtělo se mi zvracet a znovu jsem si vybavil Shuna, jak visel ze srázu, znovu jsem cítil, jak mi jeho ruce proklouzávají a jak mi nehty strhává kůži… Tenkrát stačilo tak málo a mohli by s podobnou fotkou přijít za mnou.“
     Uruha ho pevně objal a vtiskl mu polibek do vlasů.
     „Je to pryč. Shun teď sedí ve vězení a beztak na tebe akorát nadává, že tam nesedíš s ním.“
     „Já vím, ale byl to můj nápad, jít na zakázaný stezky.“
     „A Shunův, abyste si vzali kola. Byli jste jeden za osmnáct a druhej bez dvou za dvacet. Taky mě děsí, že jsem kvůli vlastní pitomosti mohl skončit na nějaké fotce. Stačila by silnější dávka, nebo kdyby se někdo rozhodl, že jsem jim nepohodlný. Ale je to pryč. Začínáme znovu.“
     „Jak to, že víš, co říct, co udělat? Proč já nejsem schopný někoho utěšit?“
    „Ty?“ Uruha se nahlas zasmál. „A co jsi dělal celý začátek našeho vztahu, hm? Prostě tě to sebralo. A i kdyby tě tam Reita nechal, při nejhorším byste skončili jeden druhýmu na rameni a Reita by měl místo jednoho případu dva.“
     „Sebralo mě to. Mě, a to s tím nemám nic společnýho. Co potom on?“
     Uruha mu odhrnul vlasy z tváře a dlaní ho uchopil za šíji. Vtiskl mu polibek na rty a zůstal opřený svým čelem o jeho.
     „Miluju, jak jsi impulzivní. Ať už se rozčílíš, nadchneš… nebo s někým soucítíš. Všechno naplno,“ tiše se zasmál. „Zítra zajdeme za Rukim spolu, hm?“
     „Nejsi ve městě?“
    „Až odpoledne,“ znovu políbil jeho plné rty. Poté už ho ale nahnal do koupelny, aby zbavil cigaretového kouře i sebe.