Projekt Poslední šance (40. část)

 

 

     Ruki stál uprostřed lesa, všude kolem se zvedala mlha, z nekonečných řad stromů pomalu padalo zhnědlé listí a šustilo mu pod nohama při každém kroku. Netušil, kam jde, co hledá. Mohl se rozhlížet do všech světových stran, ale řady stromů a cestičky mezi nimi vypadaly všechny stejně. Popošel, rozhlédl se, ale jako by pořád stál na místě.
     „Ruki!“
     Ten hlas mu byl povědomý, někdo ho volal, ale odkud? A kdo? Rozhlížel se kolem ještě zvědavěji, točil se jako korouhvička na střeše, ale nikoho neviděl. Jen slyšel ten známý hlas…
     Zaklonil hlavu, z nebe, na které téměř nedohlédl, se nesnášel. Pohlédl dolů a zapomněl i dýchat. Mrtvolně bledá tvář na něj prázdně zírala, modročerné rty se pohnuly.
     „Ruki!“
     Zkroucená bledá ruka ho chmatla za kotník a strhla za sebou k zemi…
     Prudce se posadil a až poté si uvědomil, že stále křičí. Ani nevěděl, jestli ho probudilo leknutí nebo vlastní hlas, nepřemýšlel nad tím. Natiskl se na zeď a obličej skryl v dlaních. Bál se pohlédnout i do tmy.
     „Ššš, je to dobré, jsem tu s tebou.“
     Ani nepatrně se nezachvěl, když se rozrazily dveře a sotva vteřinu poté se ocitl ve hřejivé náruči.
     „Byl to jen sen. Jsem tady s tebou.“
     Jako by očekával, že s ním bude. Jako by se najednou ocitl v bezpečí a po chvilce dokázal přestat plakat.
     „Nepomohl jsem mu… nic jsem neudělal proto, aby-“
     „Udělal jsi všechno, co jsi mohl. Není to tvoje vina. Zůstal z vlastní vůle, rozhodl se nezávisle na tobě. A díky tobě a Junovi jsme jim každý den blíž, je to hra o čas. A bohužel jsme tuhle bitvu prohráli.“
     Reita ho držel, pomalu se s ním kolébal, dokud se Ruki alespoň částečně neuklidnil. Nechal ho, aby se zpátky položil a zachumlal, ale zůstal u něj sedět a zlehka jej držel kolem zad. Čekal, dokud neusne, ale trvalo dlouho, než prcek pořádně zabral, a i poté byl brzy zase vzhůru. Blonďák mu podal suché tričko, přiměl ho vypít aspoň trochu čaje, tiše k němu hovořil a slíbil, že nikam nepůjde. I přes bolest zad a šíje, nepohodlnou polohu, ve které seděl a brnění v ruce, za kterou se Ruki držel, se od prcka nehnul, až dokud nezačalo svítat a uplakaná kukadla se znovu neotevřela.
     „Dobré ráno,“ špitl a pohladil ho po tváři. Ruki na něj chvilku mžoural, ale poté se jeho myšlenky stočily k budíku a očima šlehl po telefonu.
     „Jun!“
     „Ještě má chvilku čas.“
     „Už by měl být v práci, proč nevolá?“ Vzal mobil do rukou a musel se přesvědčit, že se mu přes noc nevybila baterka, má plný signál a nic nepřekáží tomu, aby se rozezvonil.
     „Každou chvilku se musí ozvat, neboj,“ snažil se ho blonďák ukonejšit, ale sám znejistěl, když se červené číslice zaokrouhlily k šesté.

     „Dobré ráno,“ pozdravil Uruha, když ho Reita pustil do bytu. „Nesu snídani. A…“ ztišil hlas a ohlédl se ke dveřím, „chtěl bych se zeptat, jak je na tom Ruki. Snese společnost?“
     „Nic moc, ale za společnost bude určitě rád, i když si to asi hned neuvědomí. Je teď dost nervózní, třeba se ti ho podaří rozptýlit.“
     Plavovlásek se pousmál a nachystal nejdřív na stůl v kuchyni, poté vzal Rukiho porci a pomalu vešel za ním do pokoje. Spatřil ho sedět opřeného o zeď, nervózně olupovat nehty a každou chvíli hypnotizovat telefon.
     „Ahoj, Ruki,“ řekl opatrně. Ruki k němu zvedl oči, na vteřinku se v nich mihl překvapený výraz. Na pozdrav odpověděl tiše, ochraptěle z nočního pláče.
     „Můžu…?“
     Dlouze se nadechl, nejdřív si nedokázal přebrat Uruhovu otázku. Uvědomil si hned v další chvíli. Zprávy se ústavem šíří jako lavina, musel se dozvědět i o tomhle. A teď kolem něj budou všichni chodit po špičkách, protože on je ten, který viděl na fotce mrtvolu svého kamaráda.
     „Můžeš se chovat normálně?!“ vyjel po něm, prudčeji, než by chtěl. Když se pokoušel mluvit nahlas, zněl ještě děsivěji. Na první pohled i poslech vypadal na někoho, kdo má angínu a rýmu jako trám.
     „Promiň…“ Uru se odhodlal a bez dalších otázek se posadil na postel a vytáhl si nohy do tureckého sedu. „Přinesl jsem snídani a dlouho jsem tě neviděl, tak jsem toho chtěl využít,“ pokrčil rameny, jako by se tím chtěl omluvit. Nebyl si však jistý, jestli ho Ruki vnímá. Jeho oči neustále bloudily k mobilu.
     „Fajn,“ zvýšil plavovlásek hlas a rozhodil rukama, plácnutí do stehen prcka trochu probralo. „Přiznávám. Mám za úkol do tebe něco nacpat, dobrovolně jsem se přihlásil, jinak bych přišel až v poledne s Aoiem.“
     „Promiň, ale nemám na nic chuť.“
     „To budu mít asi malér. Měl jsem nechat Kaie, aby se tě pokoušel nakazit pozitivní energií.“
     Ruki na to nereagoval. Opět civěl na předmět ležící na nočním stolu.
     „Čekáš důležitý hovor?“
     „Jo.“
     Konečně se chytl. Plavovlásek promnul rty, tuhle nit nesměl ztratit.
     „Můžu vědět blíž?“
     „Od Juna. Má o sobě dávat vědět každý den. Pokaždé napíše nebo zavolá hned, jak dorazí do práce. A dneska nic. Psali jsme mu, ať se co nejdřív ozve, zkoušel jsem mu sám volat, ale nic. Bojím se, že Eruma…“
     Ruki se odmlčel a měl co dělat, aby se opět nedal do hysterického pláče. Po včerejších vodopádech nemohl zastavit bolest hlavy a prášek zabral teprve před chvílí.
     „Je sobota, možná do práce vůbec nešel.“
     Plavovlásek by nejradši uhnul pod skelným, vyčerpaným pohledem, ale snažil se setrvat. Zároveň se v bolavých očích mihlo cosi jako naděje.
     „Jun chodí na plnou směnu i o víkendech.“
     „Pokaždé?“
     „No… Nevím…“
     Pousmál se, konečně našel, co potřeboval. „Neboj se, Ruki, bude v pořádku. A když se nad tím zamyslíš, z taktických důvodů by byla hloupost, kdyby se mu Eruma pokusil něco udělat, ne? Jun mu může přinést peníze. Čisté, legálně vydělané peníze, které po kapsách jen tak nevyberou, navíc výplaty by měly být za pár dní.“
     „A-asi máš pravdu.“
     „Neboj, Ruki. Taky jsem žil v podobné společnosti, vím, jak to chodí. Kdo je zbytečný, kdo potřebný. A vím, že pokud je někdo hodně potřeba, překousnou i nějaký ten problém.“ Na tváři se mu usadil ještě širší úsměv a poté sklouzl očima k tácu se snídaní. „No, pokud fakt nemáš chuť, budu tě krýt, ale budu muset sám spořádat důkazy, jinak už se na Kaie a Reitu nebudu moct ani podívat.“
     Uruha se natáhl pro velký obložený talíř s míchanými vejci a zeleninou. Položil si ho na klín a vedle sebe misku s rýží. „Za omáčku mi snad nikdo nic neřekne,“ pronesl a nechal ji na stole. S povzdechem napíchl půlměsíček rajčete na vidličku a vložil si ho do úst. Po chvíli si vzal trochu vajíček a při každém pohledu na jídlo dlouze vydechl.
     „Kdybych tohle věděl, nesnídal bych,“ zkusil nenápadně nadhodit a zašklebil se na plátek okurky. „Hele, tohle by se ti mohlo hodit aspoň na oči,“ uchechtl se. Napíchl ho na vidličku a nabídl prckovi. Ten chvilku váhal, ale pak si ten kousek okurky vzal a k Uruhově úlevě jej snědl. A když už si Uruha myslel, že si na sebe upletl oprátku a bude do sebe muset nasoukat další snídani, zobnul si Ruki i rajčete, po další chvilce si od plavovláska vzal vidličku a dostal do sebe trochu vajíček. Rýži nakonec snědl všechnu.
     „Postačí to?“ zeptal se po chvíli. Snídaně byla pryč skoro celá a kupodivu na tom měl Ruki většinový podíl.
     „Určitě jo. Díky, že ses pro mě přemohl,“ usmál se Uru. Než odešel zpátky do kuchyně, řekl blonďákovi o ‚dohodě‘, jakou mezi sebou s Rukim uzavřeli. Když nebude chtít jíst, nikdo se to nedozví. A on si byl jistý, že prcek neodolá, když se vedle něj někdo bude ládovat, rádoby ve snaze ho zachránit od násilného krmení. Ať už z chuti, nebo z pocitu provinění.

     Reita každou chvíli volal Kensukemu, jestli už náhodu neví něco blíž. Černovlásek ale mlčel, nic se k němu nedostalo a předpokládal, že nejdřív do oběda ani nedostane. Nakonec ale přeci jen sám vytáčel Reitovo číslo a požádal ho, aby přišel za ním. Po telefonu takovou věc řešit nechtěl.
     Blonďák si počkal na Aoie, aby nenechával prcka samotného, a zamířil o patro výš do kanceláře. Doufal, že bude mít dostatek času s ním vše probrat. Nestál o žádné kamarádské tlachání, potřeboval jen znát fakta a také ho upozornit, že Ruki s ním od včerejšího večera opět bydlí. V duchu se připravoval, že bude muset nejen oznamovat, ale i žádat. Bál se, že Kensuke nebude mít pochopení, a osnoval plán, jak ho přechytračit. Na případné výhružky mohl použít jediné: Fakt, že Kensuke dovolil policii přijít přímo za prckem a ohrozil tím proces jeho nápravy. Naštěstí bylo ku prospěchu, když černovlásek na vlastní oči viděl Rukiho stav, a dovolil mu u Reity setrvat na dobu nezbytně nutnou bez jakýchkoli vytáček.
     „Díky,“ vydechl Reita s hlavou dvakrát tak těžkou, kvůli čerstvým informacím. Naštěstí měl v rukou výpis ze zprávy a vše si mohl projít v klidu. Ještě nedokázal vymyslet, jak to oznámí Rukimu.
     Aoi si s Rukim dlouho povídal, i když už se blonďák vrátil. Zpočátku se obával, ale zjistil, že ukonejšit to drobné stvoření je nemožný úkol a jediné, co může udělat, je chovat se k němu téměř jako za běžných okolností a případně jen mlčet a objetím dát najevo, že tam pro něj je. Nakonec ho od něj odtrhl až pohled na budík a uvědomění si, že by se měl vrátit do kuchyně.
     Reita s ním vystřídal stráž a nepřehlédl nenápadné mrknutí. Vše proběhlo, jak s Uruhou očekávali – prcek neodolal a něco málo do sebe dostal.
     „Jun se pořád neozval,“ oznámil Ruki smutným, přesto už zřetelnějším hlasem.
     „Určitě zavolá. Kensuke podal žádost, aby ho informovali, pokud by Jun do práce nepřišel. A chytili už i Raye a mají muže, který by mohl být jedním z těch dvou nováčků. Kdyby s Junem něco bylo, už bychom to věděli. Pro jistotu jsem předal jeho popis, neboj, uvedli ho jen jako pohřešovaného, takže je zatím čistý.“ Reita se odmlčel, přemýšlel, jak navést řeč na Kiisaru, ale nedařilo se. V Rukiho přítomnosti měl vymeteno.
     „No a zjistilo se, že Ray se vlastně jmenuje Ryuji…“
     „Takeuchi Ryuji…“
     „Asi to ‚Ray‘ chápu,“ odkašlal si. „Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Jsou tu jiné věci, které vyšly na povrch.“
     Ruki si byl jistý, že ví, o čem mluví. Seděl jako pěna, uvnitř ho sžíral strach. Chce vůbec vědět, co se stalo? Nebylo by lepší mít vlastní teorie, třeba horší, ale vždy vyvratitelné vědomím, že jsou to jen teorie?
     „Byla… byla to nehoda. Alespoň tak to vidí vyšetřovatelé.“
     „Nehoda?“ Ruki nevěřil vlastním uším. Kiisara přeci nešel jen tak lesem a z ničeho nic náhodou neumřel. „Jak…?“
     Reita polkl naprázdno. Nejradši by očima uhnul, ale musel to dokázat a Rukiho podržet i pohledem. „Udusil se. Astmatický záchvat.“
     Prcek měl pocit, že omdlí i vsedě. „To není možné… Kiisa s tím takové problémy neměl. Akorát než mu na to přišli a dal se dohromady, ale bral léky a bez inhalátoru neudělal krok. Kromě Juna a mě to nikdo nevěděl a on se vždycky bál, aby to někdo další nezjistil. Neustále u sebe nosil ten sprej, aby to mohl zastavit nebo aspoň zmírnit a neprozradit se. Jít na takovou akci, sám s Erumou a jeho bouchačem… určitě ho musel mít u sebe.“
     „Žádný inhalátor u něj ani nikde poblíž nenašli.“
     „To dá rozum! Jinak by byl naživu!“ rozkřikl se Ruki, ale vzápětí se opět zklidnil. „Věř mi, Rei, že by bez toho spreje neodešel. Nemohla to být nehoda, Eruma musel zjistit, že má astma, a nějak to nahrát.“
     „Oznámím to, ale nemůžu víc slíbit. Není žádný důkaz…“
     „Až Erumu chytí, klidně z něj ten důkaz vymlátím holýma rukama, i kdyby to mělo být poslední, co kdy udělám.“

     Nehoda. To bylo to poslední, čemu by prcek věřil. Kolem Erumy se žádné nehody nestávají, vše mívá promyšlené. Ať už to udělal jakkoli, musí za to pykat. Ruki si nedovedl představit, že by to skutečně uzavřeli jako nehodu a Eru by se s klidem smál Kiisarovi na hrobě. A pokud to přeci jen Eruma nebyl, musel to být ten nováček, který šel s nimi.
     Vzpomínal na ten večer, kdy se to stalo poprvé a také naposled, alespoň tedy v jeho přítomnosti. Kiisa si už nějaký ten pátek stěžoval, že je nachlazený a ne a ne se toho zbavit, ale nevěnoval tomu pozornost. Dál se setkávali ve zkušebně, snažili se vymýšlet nové písně a učit se ty známé, které se jim líbily.
     Slunce sotva zalézalo za obzor, seděli na zemi u dveří a pokuřovali, srpnový větřík je chladil na holých pažích. Kiisara opět kašlal, sotva si zapálil, ale to už bylo běžnou záležitostí. Tentokrát se rozkašlal trochu víc a Jun mu bez kompromisu cigaretu vzal. Nejdřív se trochu chytli, pak se začali přátelsky nahánět. Junichi skončil na zemi, smál se a vzdával se a v ten moment on i Ruki tušili, že něco není v pořádku. Kiisa se nesmál, ztěžka lapal po dechu a muselo být slyšet snad až na druhém konci ulice, jak sípá.           
     Další dva měsíce Junovi i Rukimu dokazoval, že je všechno v pořádku. Pokaždé jim nahlašoval, jak poctivě bere prášky, ukázal jim, jak se zachází s inhalátorem, a aby je uklidnil, přestal s kouřením. Ať se dělo cokoli, Ruki ani Jun už nikdy nezažili situaci, jako tehdy. Občas si mysleli, že to byla jen epizoda, nevyléčené nachlazení, protože Kiisara se zdál naprosto v pořádku. Obzvlášť při zběsilých úprcích, když něco během akce neklaplo, nebo když mu někdo čadil pod nosem a on nehnul ani brvou. Ale přeci jen, nikdo nehlídal Kiisaru čtyřiadvacet hodin denně…

     „Nechal jsi mě tam.“
     „Ne-ne-chal,“ soukal ze sebe Ruki zbytky vzduchu. Nemohl se nadechnout, něco nebo spíše někdo mu silně svíral hrdlo a on se obával byť jen koutkem oka ohlédnout. Podle hlasu ho poznával a nechtěl ho vidět. Jistě by to opět byla ta tvář s prázdnýma očima a modrými rty.
     „Věděl jsi to a nic jsi neudělal!“
     „Pu-sť… pro-sím…“
     Cítil, jak se propadá, kolena se mu podlomila. Jak dlouho to ještě může trvat? Kolik času zabere, než konečně přijde bezvědomí? Nezmohl se na boj, nechtěl se prát se svým kamarádem, přestože on se ho pokoušel zabít. A i kdyby chtěl, celé tělo měl těžké a neohrabané jako z olova a jakýkoli pohyb byl nemožný. Snažil se jen nadechnout, cítil pnutí v hrudi i krku, ale ta trocha vzduchu, kterou do sebe násilně vtáhl, by nestačila ani mouše.
     „Opustil jsi mě. Zabil jsi mě.“
     „Ne…“
     Horké slzy se mu vozily po tvářích, jak mu má vysvětlit, že on to nebyl?
     „Eruma…“ snažil se alespoň rty naznačit, ale mělo to smysl? Vždyť Kiisa jeho tvář ani nevidí. Začala se v něm zmítat panika. Pokoušel se rozhýbat těžké končetiny, musí Kiisarovi říct, kdo za to může, musí mu vysvětlit, že mu nikdy nechtěl ublížit a naopak se snažil pomoct.
     „Eruma…?“
     Ocitl se na zemi. I konečky dlouhých prstů s hlínou za nehty měl Kiisara namodralé. Pořád ho svíraly a tíha těla, klečícího na něm, mu drtila hrudník. Snažil se vzepřít, ale ležel na zemi jako přišpendlený.
     „To… on…“
     „Ruki!“ ozval se z neznáma povědomý hlas.
     Prcek nevěděl, odkud ještě bere síly, ale i tato záloha se ztrácela. Obraz před ním se zatmíval, přestože stisk ruky povoloval. V Kiisarově děsivé tváři jako by se mihlo pochopení, ale neustále mu klečel na hrudi. Ruki se snažil lapat po dechu, odehnat ho, přemýšlet snad může i potom… Marně.
     „No tak, prober se!“
     Znovu se propadal, ale tentokrát neznámo kam.
     „Ruki!“
     Prudce se nadechl a dostal do sebe tolik kyslíku, kolik snad ani ne za celý život. Zpocený a zadýchaný zůstal hledět do tmy a cítil pálení slz v očích a chladivé potůčky na tvářích. Ruce i nohy měl zatnuté, jen pomalu se uvolňoval a konečně si uvědomil, komu patřil ten hlas.
     „Ššš… je to dobré, Ruki… Jsi vzhůru,“ pohladil ho blonďák a otřel mu slzy z tváří.
     „Kde ses tu vzal?“
     „Mluvil jsi ze spaní a zněl jsi… No, měl jsem pocit, že něco není v pořádku.“  Reita bez dalších slov vstal, podal mu druhé tričko a převrátil peřinu. „Dobrý?“ optal se.
     „Co jsem říkal?“
     „Vlastně jsi jen opakoval Kiisarovo a Erumovo jméno. A pak dokola ‚ne‘ a víc jsem nerozuměl. Nešlo tě vzbudit a vypadal jsi, že se dusíš. Pěkně jsi mě vyděsil.“
     „Kiisara,“ vydechl Ruki. „Vyčítal mi, že jsem ho zabil a snažil se mi to oplatit.“
     „Hloupá noční můra, takhle křivě by tě neobvinil.“
     „Ale opustil jsem-“ Nezvládl říct už ani hlásku, znovu se rozplakal, nebo spíš jen popotahoval. Na horečnaté vzlykání už neměl sílu.
     „Neopustil, Ruki. Dopadla tě policie, pamatuješ? A on mohl zůstat s Junem. Měl na výběr a sám se rozhodl odejít s Erumou.“
     Prcek svěsil hlavu, prohrábl si zpocené vlásky. Reita má pravdu, opravdu za nic nemůže. Nikoho neopustil, nikoho nezabil ani ničí smrt nezavinil. Proč ale bylo tak těžké tomu uvěřit?
     Bál se znovu usnout. Reita mu nabízel, že si můžou klidně hodinu, dvě povídat, ale on nechtěl. Pořád měl na paměti, co se stalo, a připadal si hloupě, když si musí jeho pozornost doslova vybrečet. Na jednu stranu bylo velmi příjemné být utěšován, na druhou nechtěl, aby to byla zrovna blonďákova náruč.
     Poslal ho pryč, uklidňoval se, že takto rozrušený stejně neusne, minimálně ne jen tak. Skoro hodinu se převaloval, snažil se vytěsňovat veškeré myšlenky, ale přeci jen znova zabral.
     Z temnoty se vynořil přímo před Erumou. Blonďatým a s uchem tak okovaným, až se při každém pohybu pod tíhou piercingů pohupovalo. Dlouhé vlasy měl stažené vzadu do nedbalého uzlu a ještě víc dával na odiv vyholenou polovinu hlavy.
     Vedle něj stál nějaký vysoký statný muž, ale tvář prcek nerozeznával. Byla zastřená, že mu ani nemohla nikoho připomínat. V ruce třímal nůž a čekal jen na pokyn.
     Ruki si vzápětí uvědomil, že klečí a někdo ho silně tlačí k zemi, aby se nemohl pokusit vstát. Někde poblíž v periferním vidění se zaleskl kov.
     „Naprášil jsi nás a teď za to zaplatíš.“
     Co mohl říct na svou obranu? Nenávistný hlas říkal pravdu. Udal je. Muselo to skončit, zahrávali si se zákonem příliš dlouho a jejich chování zacházelo za hranice. Vzhlédl k Erumově šílenému výrazu a cítil, jak mu strachem tluče srdce.
     „Nebo máš snad něco, čím by ses mohl vykoupit?“
     Nechtěl mu nic dávat, ale nechtěl ani zemřít. Co má…? Co by mu mohl dát, na co Eru uslyší? Počkat, přeci musel mít něco našetřeného z kuchyně… Ale vzápětí zakroutil hlavou, to patřilo ústavu. Zachvěl se vědomím brzkého konce, husí kůže ho pálila na zátylku. Měl chuť brečet, ale nechtěl před Erumou ukazovat slabost. Vzhlédl, ovšem s novým odhodláním.  
     „Polib si,“ řekl rázně. Nemohl mu nic dát a přiživovat jeho šílenost. A pořád měl na ruce Reitův náramek, ať živého či mrtvého, najdou ho, a pak jim zasolí způsobem, že se z vězení už nikdy nedostanou. Vedle hlavy se znovu cosi zalesklo, ale Eru toho muže zastavil. Sám vstal, vzal do rukou nůž a rozpřáhl se.
     „Ne!“
     Ruki se neubránil výkřiku. Nebyl to on, pro koho si Eruma došel. Vedle něj stejným způsobem klečel Jun.
     „Dobrý, Ruki, je to dobrý…“ Hřejivá náruč ho stiskla ve svém bezpečí. „Už je to pryč.“
     Prcek se nezmohl na nic jiného, než brečet Reitovi na rameni. Tak slabý a bezmocný si připadal, ale nedokázal to ovládnout. Nejradši by blonďáka odstrčil, ale zároveň se k němu tiskl.
     „Nechci už spát,“ špitl, sotva se zmohl na nějaká slova mezi přívaly slz.
     „Já vím, ale to přejde. Neboj, jsem tu s tebou.“
     Reita si připadal, jako by fungoval na záložní generátor. Div že dokázal vylézt z ložnice a nezůstal ležet prckovi na rameni. Nutně potřeboval zamhouřit oka, odpoledne neměl šanci a teď už byl vzhůru skoro dva dny v kuse a v úterý ho čekalo jednání. Zbývalo jediné řešení, trochu bolestivé, vzhledem k úzké posteli možná i trochu nepohodlné, ale hlavně jestli funkční.
     Nacpal se k Rukimu na matraci a vzal ho za ruku. „Teď už se žádná noční můra neodváží.“
     „Teď už určitě neusnu,“ vydechl prcek, celý rozčarovaný. O téhle chvilce snil, ale v trochu jiném kontextu. Otočil se k němu zády, aby se necítil tak zvláštně z jeho blízkosti a nemohl vidět ani obrys jeho tváře, ale připadal si pak ještě divněji. Nicméně tu byla myšlenka, že pokud by přeci jen usnul a něco ho přepadlo, blonďák je vedle něj.
     Jeho pomalý dech ho uklidňoval, stejně tak teplo, které vyzařovalo z jeho těla. Pokusil se zavřít oči a nemyslet na to. Reitova přítomnost ho rozptylovala více než strach ze zlých snů, připomínala mu pobyt na táboře, avšak ani tehdy to nezašlo tak daleko, aby se s ním mačkal na jedné posteli. A opravdu musí přicházet, jenom když je nějaký problém? Nemohli by si popovídat jen tak? Anebo takto spolu ležet ze zcela jiných důvodů…? Odpověď znal, zněla naprosto jednoduše. Ne. Reita ho možná miluje, ale nestojí o to. A on už po ničem takovém netouží, zřejmě je vše jen výplod jeho fantazie – blonďák přeci nic tak výjimečného nedělá. Všechny ty kladné vlastnosti, které na něm obdivuje, jsou součástí jeho práce. Fráze, které si přečetl na kurzu v učebnici, než sem nastoupil.