Projekt Poslední šance (50. část)

 

 

      S prací skončili kolem poledne, Ruki akorát vyzvedl u Kaie oběd a zamířil zpět za Reitou. Očekával, že ho najde v posteli s knihou nebo nějakým formulářem, případně cvičícího s balonkem. K jeho překvapení našel blonďáka sedět u sebe v kanceláři za notebookem, ortézu pohozenou vedle, z tiskárny mu trčelo několik hotových papírů a na skříňce měl vytažené a otevřené dva šanony.
     „No Reito…“ vyčítavě naklonil hlavu a svěsil ruce. Netušil, co k tomu dodat. Nadávat mu nemohl, vyčítat také ne a vlastně říkat cokoli se zdálo zbytečné. Mlčky zašel do kuchyně a začal chystat oběd.
     „Tady se na mě někdo zlobí,“ prohodil Reita tiše, ale ne provokativně, a usadil se za stůl.
     „Má proč.“
    „Ale Ruki… Nemůžu si dovolit tak dlouho marodit. Navíc se hrozně nudím,“ snažil se ho obměkčit pohledem, ale prcek schválně očima uhýbal jinam.
     „Kde máš ortézu?“ optal se po chvíli, když si všiml stále holého zápěstí.
     Následoval jeho pohled a lehce s rukou zahýbal. „Nepotřebuju ji. Kdyby mě to bolelo-“
     „Oprav se: ‚Kdyby mě to moc bolelo, vzal bych si ji‘. Ale až to bude bolet moc, bude to v háji.“
     Ruki ho káral o mnoho důrazněji, než by si mohl dovolit, ale přesto se blonďák s pousmáním zvedl, došel si do pracovny pro ortézu a pečlivě si ji zase nasadil, což bylo složitější, než dostat ji dolů. Ale co by pro Rukiho klid neudělal. Navíc tušil, že za vším jeho staráním je i špatný pocit, že za tohle všechno může on. Pokud by si udělal něco během své rekonvalescence, Ruki by to tak jako tak bral na sebe a zatížil by si svědomí další hloupostí.
     „Nemusíš se o mě tolik bát, nejsem z cukru. A na kontrole to vypadalo dobře,“ podal si Reita lžičku, jelikož s rukou v ortéze nebyl schopný manipulovat s hůlkami. Sedl si za prckem ke stolu, pronesl možná až příliš nadšené „itadakimasu“ a pustil se do jídla.
     Prcek dojedl první, nádobí hodil do dřezu a beze slov odešel z kuchyně. Vzal to rovnou do blonďákovy ložnice, aby mu vyvětral, natřásl polštář i peřinu a upravil poležení.
     „Možná bych na sebe opravdu neměl spěchat, když se o mě tak hezky staráš,“ ozvalo se za ním. Ruki na to nereagoval, zalezl do koupelny, aby z koše vytahal prádlo.
     „Ruki, přece se na mě nebudeš zlobit.“
     Ruki povolil a tiše si povzdechl. Nezlobil se, jen měl strach. „Ale ne, já jen… Kdyby ti bylo tak fajn, prosím. Ale je to sotva dva týdny, co ses vrátil z nemocnice, předevčírem se ti jen tak spustila červená a pořád se cpeš prášky na bolest, místo toho, abys nechal hlavu odpočinout. Dostal ses do tohohle stavu kvůli mně a já nejsem schopný tě udržet v posteli a kromě úklidu pro tebe nemůžu nic udělat. Já ne.“
     Blonďák se usadil na kraj postele, tázavě na prcka pohlédl.
     „Kensuke si tu zapomněl sako.“
     „Aha, tak tohle tě trápí. Víš, je to trochu složitější. Kensuke a já jsme přátelé a-“
     „A já jsem jen ‚Sto sedmdesát pět třicet čtyři lomeno dvanáct‘, jasně, chápu,“ položil prcek koš na zem, než mu při divoké gestikulaci sám spadne. „Ale doufal jsem, že i my jsme přátelé, aspoň trochu. Nechci tě věčně nesnášet, nebo si držet kdovíjaký odstup. Nejde o nic, převázat ti ruku nebo pomoct převléknout tričko zvládnu taky. Jestli se bojíš, že tě nějak vyčumím, než ti spláchnu šampon z vlasů, tak to opravdu ne. Víš, pořád jsi po mně žádal důvěru. Přátelský vztah a domluvu házíš na nejvyšší místa, ale sám toho nejsi schopný.“ Odmlčel se, očekával nějakou reakci, ale když nepřicházela, znovu popadl koš a zamířil si to ke dveřím.
     „Nikdy jsem ti neměl dovolit mi tykat.“
     Zarazil se v půli cesty a na malý, zvědavý moment svůj odchod odložil. Jen přes rameno nahlédl, ale když viděl Reitu sedět se svěšenou hlavou, musel se k němu postavit čelem. „Proč?“
     „Zůstali bychom v jasných pozicích – svěřenec a opatrovník. Zdráhal bych se tě o něco takového požádat čistě z tohohle důvodu, že se to nehodí.“ Reita si tiše povzdechl, zvedl oči ze země a upřel je do Rukiho tváře. Srdce mu divoce bušilo, v krku mu vyschlo. Už se nemohl zastavit. Neměl nejmenší ponětí, jaká slova zvolit, zvlášť když se na prcka díval a cítil, jak pod jeho pohledem roztává, ale musel s tím ven.
     „A… z jakého důvodu se zdráháš…?“ Ruki znervózněl, jako by tušil, k čemu se pomalu schyluje, ale ať už mu blonďák sdělí cokoli, už teď si nebyl jistý, jak by na to měl zareagovat. Pokud se tedy Reita vyjádří, zatím se mu zdálo, že to nechá vyšumět, jeho pohled utekl kamsi z okna a zpět na zem, v celém bytě náhle panovalo ticho.
     „Lhal jsem ti,“ vypadlo z blonďáka po dlouhém rozjímání tak tiše a provinile, že stát Ruki jen o kousek dál, snad by to ani nezaregistroval. Znovu se odvážil na něj podívat, na jeho drobné tělíčko, které v sobě skrývalo mnohem víc, než by si kdo mohl pomyslet, do jeho očí, ve kterých se odrážela nervozita i zvědavost. „Tehdy, když se Kensuke vyptával, co k sobě cítíme. Ptal ses mě pak taky a já ti řekl, že tě nemiluju, ale… nikdy jsem neřekl větší lež a ničeho víc nelitoval.“
     Reitovy modřiny vybledly nedávno, nedalo se tak přesně posoudit, od čeho se víc červená. Ovšem na prckovi byla růžová líčka znát hodně. Jedno ucho koše mu vyklouzlo ze zpocené dlaně, rychle hned začal prádlo sbírat a házet do něj zpátky, vděčný, že může něco dělat, jinak by pořád stál jako solný sloup s pohledem upřeným na blonďáka.
     Zůstal dřepět na zemi, snažil se vymyslet kloudnou odpověď, ale žádného slova mu nešlo na mysl, natož na jazyk. „Reito, já…“ prohrábl si vlasy, nevěděl, kam s očima, notnou chvíli mu trvalo přinutit se podívat zpátky na muže sedícího před ním a očekávajícího odpověď. „Je mi jasné, co bys chtěl slyšet, ale…“ Měl pocit, že je v místnosti málo vzduchu a horko i přes otevřené okno a chladný, téměř zimní vzduch. „Proč jsi mi lhal?“
     „Zpanikařil jsem. Něco se provalit, Kensuke-“
     „Já vím, už mi to řekl. I když slyšet to od tebe… Ale přece bys něco takového neudělal jen kvůli Kensukemu.“
     Začít s otázkami a nesmělou konverzací oba trochu uklidnilo. Především Reitu, který užuž viděl, jak prcek utíká a do soudného dne s ním nepromluví ani slovo. 
     „Kvůli Kensukemu a ústavu, kvůli tobě i kvůli sobě. Bál jsem se, že je to chyba, zamilovat se do svěřence, do někoho tak mladšího a… A obával jsem se, že pro tebe nejsem ten pravý.“ Slovo za slovem pomalu a pečlivě vyslovoval, jako by se snažil dát Rukimu čas, aby je vstřebal a pochopil ho.
     „A už se neobáváš?“
     Po rtech mu přelétl jemný úsměv. „Pořád se obávám. Ale měl jsem čas přemýšlet…“
     Ruki rozmrkal zvlhlé oči a pokoušel se zklidnit, než znovu promluví. Pomalu se nadechl a snažil se najít vhodnou frázi nebo aspoň jediné slůvko, co by mohl použít. Věděl, v co blonďák doufá, na co čeká, ale tím spíš bylo složité se na něj podívat a něco říct.
     „Taky jsem měl čas přemýšlet,“ vydechl tiše. „Dost času se naštvat, uklidnit, znovu se naštvat na všechno a na všechny… ale taky se přes to přenést. Od začátku jsem věděl, že lžeš, ale ve své pozici jsem nemohl nic než se prostě smířit. Tohle… tohle už je za mnou… promiň.“
     Nedokázal s ním zůstat déle v jedné místnosti, ani se neodvážil pohlédnout mu do tváře a počkat na nějakou reakci. Rychle se zvedl a i s tím proklatým košem skoro vyběhl z ložnice a zamířil dolů do prádelny. Udýchaně se zastavil až u pultu, kde zůstal opřený stát, s pohledem nepřítomně zabodnutým skrz zeď.
     Reita se nemohl pohnout, pořád se díval do místa, kde ještě před chvílí stál Ruki. Nečekal, že se mu vrhne do náruče, ani okamžité nadšené „ano“, jenže okamžité odmítnutí… Cítil, jak zima začíná natahovat chladné pařáty po celé ložnici a na těle mu běhá husí kůže. Ale nevstal, aby okno přibouchl. Horké slzy se mu rozkutálely po tvářích a byly tím jediným, co trochu hřálo, než cestou také zchladly. Snažil se je zastavit, nepoddat se bolestivému sevření, které se mu usadilo v hrudi. Naštvaný sám na sebe a s výčitkami si pomalu zalezl pod peřinu. Nezvládl se sebrat a jít za Rukim, měl pocit, že jakmile vstane, zatočí se s ním celý svět, a stejně ani netušil, co by mu měl říct. Prosit ho? Způsobit mu další trápení? To nemohl… a nemohl se na něj ani hněvat. Vše si způsobil sám, svou lží a svými strachy. Mohl by to svést na Kensukeho, ale cítil, že největší podíl na celé věci má on sám. 
     Neustále mu na mysl přicházely další a další momenty, ve kterých si byl jistý, že ho miluje, znovu cítil tu hrůzu a věděl, že by Rukiho chránil svým tělem znovu a znovu, i kdyby ho stokrát odmítl. Bolelo i dýchat, nezvládl se dál usměrňovat. Schoulil se a samým vztekem i trápením se rozvzlykal.

     Ruki nešel jen do prádelny, ještě jedna cesta ho čekala. „Tohle vracím,“ podal Kensukemu jeho sako, sotva vešel a pozdravil. Snažil se tvářit neutrálně, ale po tom, co mu Reita řekl, a s žárlivostí, kterou v sobě nedokázal potlačit, se marně pokoušel vykouzlit v obličeji něco podobného normálnímu výrazu.
     „Oh, děkuji, Ruki. Ani jsem si to neuvědomil,“ usmál se černovlásek.
     Prcek se otočil k odchodu, ale nedalo mu to, potřeboval to vědět. Proč mu Kensuke najednou říkal o blonďákovi všechny ty věci? Proč mu najednou nepřekáželo, že k sobě něco cítí?
     „Můžu se zeptat, proč ten náhlý obrat s Reitou?“ pohlédl mu do tváře a doufal, že se dozví pravdu. Kensuke se mu nezdál překvapený jeho zvědavostí, nejspíš s ní počítal.
     „Ano… jistě,“ přehodil si černovlásek sako přes opěradlo. Krátce se zahleděl z okna na dvůr, ale poté se očima vrátil k prckovi. „Když se ozvaly rány, viděl jsem, jak tě pevně objímá, a padáte k zemi. Mohl tě klidně jen strhnout, ale on… Došlo mi, že tam je o hodně víc, než by kdy komu nebo i sobě přiznal. Vůbec tu už nemusel být. Skončil by bez šance na vlastní štěstí, ty by ses nikdy nedozvěděl, co k tobě cítil… Nemůžu ho věčně přemlouvat, aby tu zůstal. A je jedno, kde nebo s kým bude žít, hlavně, že tu bude… A koneckonců, já už jsem taky dál. S někým, kdo se na mě dívá stejně, jako Reita na tebe, a nemůžu pořád lpět na závisti.“
     Ruki nevěděl, co odpovědět, ale pochopil Kensukeho pohnutí. Smířil se s Reitovým nezájmem, přijal skutečnou lásku, a jen díky strachu, jen díky těm pár centimetrům, o které Eruma minul, se oprostil od žárlivosti, která ho sžírala i přes vlastní vztah.
     „I jeho se to dotklo. Když se vrátil, div na mě nezačal ječet, že ho nezajímá moje žárlivost, a málem mi vyhrožoval, pokud bych se pokusil podniknout nějaké kroky proti tobě. Oznámil mi, že se ti hodlá přiznat, pokud se mu bude jen trochu zdát, že o něj ještě stojíš. Snaží se počkat, až se trochu uzdraví – nechce, aby to vypadalo, že ti hraje na city.“
     „Jo… A sliby on plnit umí,“ vydechl Ruki. „Díky, Mineta-san.“
     Vrátil se do bytu a šel postavit na další čaj. Nemohl z mysli dostat Reitova ani Kensukeho slova, nadevše bylo jasné, co k němu blonďák cítí, navíc by jim to prošlo. Vlastně nejen prošlo, Kensuke se tvářil, že jim to dokonce přeje. Nic nebránilo tomu, aby se dali dohromady, ale on netušil, co si s tím počít. Veškerý vztek, který cítil, když mu blonďák ten osudný den lhal, se vrátil zpět, všechna bolest, každá chvíle, kterou strávil pláčem, se mu připomínala. Ale stejně tak si dokázal vybavit všechny pocity, jaké měl při pohledu na něj, nebo když s ním mluvil na vážnou notu.
     Složil obličej do dlaní a měl chuť se rozkřičet. Nad čím přemýšlí? Reita je jen kousek od něj, měl by ho popadnout a zulíbat! Ale nedokázal se sebrat. Toužil po tom, ale držela ho zpátky nervozita i hrdost. Nechtěl si připadat, jakože nečekal na nic jiného, než na svolení, že odteď jej smí milovat. A po tom, co mu řekl, se na něj obával pohlédnout.
     Písknutí konvice ho vyrušilo z putování hlavou. Nechal čaj vylouhovat, naservíroval na tác i malý zákusek, a se srdcem až v krku se vydal za blonďákem. Jeho obavy se ale nenaplnily, Reita neseděl na posteli celý bez sebe a nespustil na něj žádných slov. Ležel zachumlaný v peřině, že z něj čouhaly snad jen ty blond vlasy, a nevěděl o světě. Prcek ho nerušil, jen vzal prázdný hrnek, nechal mu tam celý tác a zase tiše odešel.

     Aoi musel celý nácvik už potřetí zastavit. Přeřeknutí, zpívaní melodie beze slov, to už zvládl přejít a nepotřeboval ani Uruhovy uklidňující pohledy. Ale že se prcek nechytne na nástup nebo přestane uprostřed sloky, to už ho trochu vyvádělo z míry.
     „Omlouvám se. Vezmem to znovu,“ vydechl Ruki a promnul si ospalé a pláčem nateklé oči. Soustředění ho vyčerpávalo, půl noci probděl a ráno se s Reitou neviděl u snídaně. Od chvíle, co ho odmítl, spolu nepromluvili jediného slova, sotva že blonďáka na dvě vteřiny zahlédl projít kuchyní.
     „Ne, vrátíme se k tomu zítra. Tohle je ztráta času,“ sundal ze sebe Uruha kytaru a posadil se. „A to, co tě trápí, vypadá vážně.“
     „Nerad bych o tom mluvil.“
     „Ale notak, drbeme se tu s tím tak dlouho a bez výsledku, takže máme právo alespoň vědět, o co jde,“ bránil se Aoi.
     Prcek obrátil oči v sloup, což mu pomohlo zadržet i další slzičku, a dlouze si zívnul. Pocuchané nervy a špatný spánek se podepsaly na vzhledu i náladě. „O Reitu,“ prohodil. „Stačí?“
     „V tomhle případě ne,“ stál si na svém Aoi.
     Uruha na něj káravě pohlédl a k Rukimu se naopak vlídně sehnul. „Pohádali jste se?“
     „Ne, nepohádali…“ zavrčel prcek, opravdu jim to nechtěl vysvětlovat. Oba ale vypadali ještě starostlivěji a nazlobeněji. Trochu povolil a prozradil, že se to týká jejich vztahu-nevztahu. Víc z něj však nedostali, při dalším pokusu získat informace se Ruki sebral a naštvaně odešel.
     Naprosto přesně věděl, jak by tato konverzace probíhala. Snažili by se mu promlouvat do duše, chytali by se za hlavu, říkali by mu, že je hlupák, ukecávali by ho, ať okamžitě běží za Reitou a vyzná se mu taky, brblali by na jeho nerozhodnost. On ale potřeboval čas, srovnat se uvnitř i nabýt jistoty, že se mu to jen nezdálo. Jak si to všichni představovali? Byl do Reity celý zblázněný, díky němu dokázal probdít noci s úsměvem na tváři i s pláčem, myslel na něj i v jistých chvílích a jeho tělo z něj šílelo… A když překonal tak obrovský strach a přiznal se, dokonce tak trapně před Kensukem, ale za odměnu se mu dostalo téměř ponížení… Sebral odvahu podruhé, dával Reitovi takovou příležitost si svá slova promyslet, ale on mu znovu a znovu lhal a místo rovného jednání se všemožně vymlouval. A pak se mu jen tak vyzná a očekává, že tohle všechno bude zapomenuto a on se samou radostí, jako by nečekal na nic jiného, rozplyne a skočí mu do náruče? 
     „Rei…“ zasekl se ve dveřích. Zabraný do vzpomínek se zasekl až v půli místnosti, kdy si uvědomil, že hlavní postava scénáře, probíhající mu v hlavě, sedí přímo před ním a skoro šokovaně na něj zírá. „D-dobré ráno,“ vykoktal ze sebe. Nebyl připravený se s ním takto setkat.  
     Blonďák seděl na pohovce, paži odkrytou, poslouchal film a pomalu se pokoušel ruku rozhýbávat. K Rukimu vzhlédl jen krátce, jako by se ho lekl, a pokoušel se o co nejklidnější odpověď.
     „Dobré…“
     Cítil se nesvůj, že tam prcek stále stojí a pozoruje ho. Také se zatím necítil připravený stát mu tváří v tvář. Nečekal, než Ruki přestane se svým tichým křikem, co měl v očích, a přijde na nějaká slova či prostě odejde, ustoupil první. Položil balonek i gumičku na stolek a bez jediného slova i dalšího pohledu zalezl do koupelny.