Z kuchyně se prcek vrátil ve výborné náladě. Usmíval se od ucha k uchu i poté, co se opláchl a zamířil za blonďákem do pracovny, a nevšiml si ani jeho mírného rozhození.
„Jaká byla porada?“ zeptal se a vtiskl mu polibek.
„Docela rychlá. Mimochodem, měl bys za Kensukem taky zaběhnout, má pro tebe nějakou zprávu ze školy.“
Ruki rychle přemítal, co za zprávu by pro něj Kensuke mohl mít. Nic ho však nenapadalo. Pan Briggs mu sice dal jenom kartičku se základními informacemi a kontakty na sebe, ale neočekával, že by mu posílali dokumenty potřebné k odcestování e-mailem, ještě k tomu přes třetí osobu. „Ty víš, o co jde?“ nadhodil.
„Nebudu zapírat. Ale říct ti to nesmím…“ Ne že by nemohl, ale slíbil to. Kensuke to chtěl vyřídit osobně, navíc potřeboval podpis.
„Dobře a mám teda jít hned nebo nejdřív ty testy?“
„Utíkej hned, jinak při testování nebudeš myslet na nic jiného,“ uchechtl se blonďák. Rád by šel také, aby byl s Rukim, až mu to černovlásek oznámí, ale při pohledu na hodiny raději zůstal v pracovně.
Ruki zaklepal na dveře a po vyzvání vešel dovnitř. Nervózně se pousmál a snažil se z Kensukeho tváře vyčíst, jestli má dobré či špatné zprávy. Trochu se obával, aby s ním nechtěl diskutovat na téma odletu do New Yorku, stále z toho byl nesvůj, rozpolcený nadšením i starostmi.
„Ahoj Ruki. Posaď se. Ah, v první řadě mě nech pogratulovat ti k tak úžasným výsledkům a věř, že jsem stejně nadšený jako ty. Ale co bych povídal, sám toho máš jistě plnou hlavu,“ zářil černovlásek. „Promiň mi mé nedůstojné rozpoložení, ale od včerejška se tetelím hrdostí, blahem a egoisticky chválím sám sebe za to, že jsem Reitu dokopal, aby vzal tvůj případ. Možná si to zatím neuvědomuješ, ale dokázal jsi všem, včetně důležitých úřadů a nebudu lhát, i sponzorů, jaký smysl tahle práce má.“
Rukimu zrůžověly tváře. Svádět Reitu nahý a svíjet se kolem něj jako liána by mu šlo s menší horkostí v líčkách, než přijímat chvály, ještě k tomu takové ódy a zrovna od Kensukeho.
„Děkuji. Um, kvůli čemu jste se mnou chtěl mluvit?“
„Ach, ano. Reita to ví už pár týdnů, ale nechtěl nic říkat, aby tě víc neznervóznil. Týká se to stipendia. Vzhledem k úspěšnosti během průběžných přezkoušení ti poslali tenhle dopis. E-mail tu byl dřív, takže jsme tuhle papírovou verzi stihli ztopit, než se ti dostane do rukou.“
„Není to náhodou porušení listovního tajemství?“ převzal si od něj Ruki obálku a hned se dobýval dovnitř.
„Jen teoreticky. Stojí v něm totéž, co v mailu.“
Ruki ho poslouchal napůl ucha. Hned rozložil list papíru a očima létal ze znaku na znak. Nejdřív nevěřil svým očím, ale Kensukeho pohled celou zprávu potvrzoval.
„Takže… to už je vyřízené? Všechno?“ pro jistotu se přeptal. Bylo to tak prosté, jen dosáhnout nad devadesát i při závěrečných zkouškách, a srazí mu polovinu zbylé části. Od pětadevadesáti procentní hranice mu bude prominut celý zbytek školného.
Kensuke si nechal pro sebe kousavou poznámku, že on je tu teď ten chytrý, tak by se neměl ani ptát, a s jemným úsměvem odvětil strohým „Ano.“
Prcek si oddechl a rozesmál se. Musel si promnout obličej a znovu nahlédnout do papíru, aby se ujistil, že je to skutečné. Ani se nedokázal zlobit, že mu o tom nepověděli.
„Potřebuji od tebe jeden podpis a jinak tu mám dokumenty k vyplnění, přišly v e-mailu od pana Seijiho Briggse. Vytiskl jsem ti to.“
„Díky,“ převzal si od něj scvaknuté papíry. Přihodil podpis k jednomu z dokumentů, které se černovlásek chystal naskenovat a odeslat zpátky, a dal se na odchod.
Už na chodbě si prohlížel listy, které měly sloužit jako podklady pro vycestování a další studium, a pročítal zprávu. Pan Briggs si přál tyto podklady vyplnit a vzít s sebou do školy. Sejít se chtěl hodinu a půl před zahájením předávání vysvědčení, aby měli dost času vše si v klidu projít a vyplnit další důležité listiny. U dokumentů měl připnutý i Kensukeho lísteček s poznámkami. Především seznam věcí, které bude nejlepší vyřídit co nejdříve, jako pojištění, výpisy z trestního rejstříku a zdravotní karty. Taky se zmínil, kam bude muset zajít s dalšími potvrzeními ze školy, aby si mohl zarezervovat termíny na úřadech.
„Co to studuješ?“ zeptal se Reita, když ho viděl vejít do dveří s jakousi automatickou přesností, ale bez vědomí toho, co dělá.
„Hm?“
„Ptám se, co to máš,“ poukázal znovu na zloděje veškeré jeho pozornosti. Očekával jásot a skok ze dveří přímo do náruče, ale Ruki byl začtený, jako by se právě nic nedozvěděl.
„To kvůli té Americe. Docela mě to znervózňuje, když vidím, že se mnou opravdu počítají,“ usadil se do křesla. „Je to vlastně šílenost,“ usmál se. „New York… Je to vážně nádherná představa. Ale než to odevzdám, musím si to promyslet. Nebude to mít vliv jen na mě,“ pohlédnul blonďákovi do očí a on věděl, na co naráží.
„Podívej, Ruki,“ vzal Reita jeho ruce do svých dlaní. „Na mě se neohlížej. Tohle je pro tebe obrovská šance a dost ses na to nadřel. Já tě budu podporovat tak či onak, a jestli tě trápí, co bude s námi… Víš, už jsem na to taky myslel. Když se nám podaří občas se navštívit, tak se to zvládne. Vždyť s dnešní technikou se na dálku můžeme vídat každý den. A pokud by se ti tam líbilo a plánoval jsi zůstat déle… je tu i možnost, že odletím o něco později za tebou. Až tady skončím, stejně budu muset někde začít znovu, a i kdyby to mělo být v Americe… o to by to mohlo být zajímavější,“ pohladil ho po vláskách a vypadal, jako už by se tam sám těšil. „Vzpomeň si na sebe před rokem. Napadlo by toho přisprostlého zamindrákovaného podivína, žijícího ze dne na den, že se dostane takto daleko? Nebo i před tím, když jsi na tu školu nastupoval?“
Ruki uhnul pohledem. Zvláštní pocit se mu usadil v hrudi, když si vzpomněl na své staré já. Vlastně ani nemohl říct, že ho zcela opustilo, jen našlo potřebnou oporu. „To ne,“ odvětil upřímně. Tvář mu opět roztála radostí a také trochou nostalgie. „I když pár lidí si to během roku pomyslelo… už od začátku mezi některými panovala rivalita.“
„A natřel jsi jim to. Všem, kteří ti to nepřáli, i těm, co tě podceňovali. Nadchl jsi všechny, kterým na tobě záleží. A v neposlední řadě jsi překonal sám sebe. Je normální, že se obáváš dalších kroků, ale věřím, že to zvládneš.“
„Jo, asi jo,“ pousmál se prcek. „Jen to přišlo rychle a nečekaně. Měl bych to zvládnout, když si mě vybrali. A když zvládnu oběhnout všechny úřady, tak už snad cokoli…“
Blonďák byl rád, že si Ruki rychle přestal dělat těžkou hlavu. Nejen kvůli testování, ale i telefonátu, který mohl přijít prakticky kdykoli. Být rozhozený ještě předtím, než uslyší o své matce, by nemuselo dopadnout dobře.
Ujistil se, že je připravený a dostatečně soustředěný, a nastavil mu na počítači program. Ruki se usadil u sebe v pokoji, aby na to měl klid. Chvíli ho sice ještě hlodaly otázky ohledně cestování do Ameriky, ale zahodil je. Teď nebyla vhodná doba nad tím přemýšlet. Když bude chtít, může o tom s Reitou diskutovat třeba do půlnoci. Nebo celou situaci rozebrat v kuchyni se všemi, pokud by si skutečně nevěděl rady. Věřil, že třeba takový Manabu by ho jistě nepodporoval stylem „Když tě vybrali, musíš jet.“
Reita seděl u sebe v pracovně a každou chvíli hypnotizoval hodiny. Šestá už minula a blížilo se půl sedmé. Chvíli po půl se objevil Ruki, měl hotovo a s knížkou se chtěl usadit do obýváku, aby mohl být blíž svému milému. Vypadal spokojeně, což blonďáka potěšilo. A vnitřní spokojenost poznal i na výsledcích.
„Vypadá to velmi dobře,“ líbnul ho na rty, když se usadil vedle něj. „Na lhůtu to zatím není – ale ten důvod jsem ti říkal. Na druhou stranu, po takovém tříletém pobytu by měly vypadat ještě trošku jinak. Což nemyslím špatně,“ pousmál se.
„To je dobré vědět,“ pokrčil prcek obočí a stále si snažil tu poznámku přebrat.
„Chci tím říct, že jsi udělal obrovský pokrok za krátký časový úsek. A samozřejmě jsi na tom líp než hromada lidí, které běžně potkáš v lokále nebo na ulici, to se neboj. Trochu to spolu ještě doladíme a pevně věřím, že než odletíš, bude pro komisi všechno v naprostém pořádku.“
Tahle slova Rukiho potěšila víc. I kdyby mu však řekl jakékoli nemilé zprávy, byl by rád za upřímnost. Vtisknul mu polibek na tvář, opřel si hlavu o jeho rameno a znovu se začetl do knihy.
„Víš, že jsem ti ještě neodreferoval tu minulou?“ prohodil po chvilce nesoustředěného hledění do řádků a knihu přivřel.
„Ano, vím.“
„A nehlásíš se…“
„Očekával jsem, že pak vezmeme obě najednou. A tak trochu jsem sám ještě nedošel do konce…“
Reita se lehce usmíval, objímal drobné stvoření a napůl oka mu hleděl přes rameno. Na celý telefonát dočista zapomněl, ale stačila vteřina, během které se telefon rozezvonil, a jemu se málem zastavilo srdce. Okamžitě běžel do pracovny a natáhl se po sluchátku. Bez zkoumání čísla vyhrkl úvodní formuli a nervozitou slyšel v uších vlastní puls.
„To jsem jen já, Masato. Prosím tě, Rei, mám trochu problém skrz přijetí nového svěřence. Nezdá se mi a rád bych se o tom s tebou poradil… nerad bych tápal před Gorouem. A vím, měl by vědět, že ne vždy je to úspěšné a chybovat je normální. Přesto, můžeš se mnou zítra ráno zajet na stanici? Profil jsem ti poslal.“
„Eh jo, jasně,“ vysoukal ze sebe. „V kolik jedeš?“
„O půl osmé. Díky, máš to u mě. Dobrou.“
„Dobrou,“ vydechl blonďák a zavěsil. Jen co si přebral Masatův dotaz, vzpomněl si na důvod svého rozčilení. Vzhlédl k hodinám a nejen ty mu říkaly, že Rukiho matka už nejspíš nezavolá.
Seznámení s novou osobou čekalo i Rukiho. Během nedělní směny se po ranním vychystávání snídaní objevil ve dveřích Tora s novým adeptem na výpomoc v kuchyni. Kai zářil nadšením, ačkoli všichni, kdo ho znali, viděli, jak drží své emoce na uzdě a přese všechen optimismus má v očích i hlase přísnost.
„Nechám ti ho tady, ať už se dívá. Od zítřka může nastoupit a Yuki ti příští týden přivede další posilu.“
Kaiovo nadšení nemohlo být větší. „Ještě mi někdo řekněte, že jsem vyhrál dovolenou u moře, a proskočím až do třetího patra.“, uchechtl se.
„To radši nedělej, kdo by to opravoval,“ prohodil Tora nahraně vážným tónem. Poplácal svého svěřence po rameni a usadil se za pult. Tiše popíjel čaj a vyřizoval si další pracovní záležitosti. Raději si počkal, jak se jeho svěřenec vyvrbí. Věřil Kaiovi, že dokáže zpracovat jakýkoli problém, ale chtěl vidět jeho prvotní reakce na vlastní oči.
Mladík, s očima černýma jako noc a krátkými černými vlasy, tvrdými jako hřebíky, se neochotně uklonil a představil. Kupodivu se neřadil k nejmladším členům kuchyně, ale působil vykuleněji, než Hatori.
„Rád tě poznávám, Shiro,“ pozdravil se s ním brunet a seznámil ho s ostatními, než ho vzal do víru kuchyně a obeznámil jej i s provozem.
„Tak jo, hned tě zaměstnáme. Mabu, ti ukáže, kde se umýt a dá ti zástěru. Pomůžeš nám se svačinama.“
Shiro kývnul a udělal vše, co se po něm chtělo. Působil trochu zakřiknutě, stydlivě, snad jako by chtěl být neviditelný. O to víc je překvapila sprcha peprných nadávek, která od něj přiletěla v momentě, kdy se říznul. Tora se na něj po očku díval, nechal Kaie, aby si mladíka zpracoval. Počkal, dokud Shiro nedokončí práci, kterou mu zadali, a poté s ním opět odešel.
Reitova hlava okamžitě vystřelila vzhůru, sotva uslyšel klapnutí dveří. Mrknul po hodinách, sotva minula čtvrtá, a vzápětí si veškerou jeho pozornost ukradl Ruki. „Kai tě propustil tak brzy? Anebo jsi utekl?“ přivřel oči a cítil, jak se rozplývá při pohledu na horkem zrůžovělé tváře a rozcuchané vlásky, místy trochu pokroucené od pinetek.
„To víš, nemohl jsem se tě dočkat a Kai už se na to asi nemohl dívat.“
Našpulil rty a upřel na něj naoko přísný pohled. „Ne že by mi to nelichotilo,“ rozverně se pootočil v křesle, „ale víš, že lhát se nemá?“
„A kdo říká, že lžu?“ zamával na něj Ruki vějířky řas. Neodolal, pomalu obešel stůl a otočil si blonďáka k sobě. Zapřel se o opěrky křesla a sklonil se k jeho tváři sotva na pár centimetrů, jen aby dokázal zaostřit do hlubiny mandlových očí. „Přinejmenším teda o té první části. Ale kdoví, Kaiovi do hlavy nevidím. I když určitě by nechtěl vidět, co se žene hlavou mně…“
Blonďák cítil, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce. Po celodenním klidu, který v jeho kanceláři panoval, mu to připadalo jako příliš prudký pohyb. Ruki byl prostě kouzelný. A naprosto neodolatelný, když ho takto sváděl. Přímo, bez špetky studu. Bezmocně se nadechl, sotva se zahleděl do toho nádherného roztouženého obličeje, a celý napjatý mu vyšel rty vstříc.
Ovšem Ruki se s rozverným smíchem odtáhl. „Samozřejmě jsem celý den myslel jen na zítřek a přehrával si, co všechno bych mohl zpackat,“ řekl naprosto nevzrušeně a dvěma kroky se ocitl opět na opačné straně stolu. Reitu nechal napospas zmatení.
„Tak tohle mi rozhodně nelichotí,“ pomalu ze sebe blonďák vysoukal, sotva zpátky semknul pootevřené rty, ochuzené o polibek. Rozčileně je promnul a s povzdechem se opřel. „Zlobíš.“
„Já vím.“
Musel očima na chvíli utéct, z jeho nevinného potutelného pohledu a přebírání prstů se mu už zase zatmívalo. Jak rychle se s ním Ruki naučil mávat. „To si spolu večer ještě vyřídíme,“ pohrozil mu. Jiskřičky v čokoládově hnědých duhovkách na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale stejně rychle je nechal i pohasnout. „Ale zpátky k zítřku, když jsi ho tak hezky připomněl.“ Poslal mu vzdušný polibek a na chvilku odsunul už tak přerušenou práci stranou. Ze skříňky za sebou podal plochou krabici a podal ji Rukimu. „Něco pro tebe mám,“ usmál se a dosyta si užil jeho překvapení.
Ruki zmateně pohlédl na krabici, ale zároveň se tetelil zvědavostí a radostí. Nebyl zvyklý na zahrnování dárky, tím spíš ne, když přišly jen tak. Jak na to měl zareagovat?
„Já… děkuju,“ zakřenil se a vzal si ji od něj. „Rozmazluješ mě,“ trochu ho pokáral, aby si nepřipadal tolik rozpačitý, ale pak už se věnoval jen tomu balíčku. Od pohledu ho tipoval na nějaký rám na menší obraz, proto ho bral ztěžka, o to více ho překvapila jeho lehkost, snad jako by v rukou nic neměl. Bez dalšího váhání roztrhl papír a přes pevnou folii na něj vykoukla šedá košile, s jemnými vzory z tenounkých stříbřitých nitek, a hladká černá kravata.
„Ale… Rei,“ vydechl. Už teď věděl, že oběd po ceremoniálu nepřipadá v úvahu, minimálně pokud si nesežene bryndák. Opatrně folii rozdělal a košili vytáhl, cítil, jak mu látka hladce klouže po kůži. Švy jako by skoro neexistovaly. Rozpačitě se usmál a skoro nemohl zadržet slzy.
„Zítra máš velký den. A sejde se, až budeš objevovat ten velký svět. Ale ještě než poděkuješ, pojď si něco vyzkoušet.“ Reita viděl, co to pro něj znamená. Pouhá košile s kravatou, ačkoli rozhodně ne obyčejná, ale pro Rukiho měla větší význam. Znal jeho uhýbavé pohledy a nejistotu při každém kritickém pohledu, ať už místních studentů či profesorů. Při čekání na něj u přezkoušení zaslechl nejeden nelichotivý komentář a opovržlivé pohledy cítil i na sobě. Věděl, že na této škole nestačí složit zkoušky, musí i reprezentovat. A Ruki tentokrát nepřijde jako problémový student či svěřenec z ústavu. Přijde jako sebevědomý muž, s vědomím, že to dokázal a dosáhl svého cíle. Dokonce lépe, než by si kdy představil. A nikdo mu jeho radost nezkazí znechuceným pohledem.
Ale v jeho obyčejném saku by košile nevynikla, nebo by spíš vynikala až moc. Musel ho vzít za ruku a do ložnice skoro odtáhnout, aby ho vymanil ze zmatení a dalšího překvapení. Poukázal na vak pověšený na skříni a sotva ho Ruki rozepnul, vydal ze sebe tiché zajíknutí.
Prcek střídavě hleděl na oblek a na Reitu, neschopný slova. Přinejmenším dokud se neprobral. „To nemyslíš, vážně!“ vyhrkl, skoro jako by mu nadával. Ale trochu měl tu chuť. Byl šťastný a naštvaný zároveň. „Tohle… to… Nemůžeš mě jen tak zahrnovat dárky. Takovými dárky. Sakra Rei… Já tohle nemůžu přijmout.“
„Nezbude ti nic jiného, protože já už ho neobleču a Hiroko by to hodně zklamalo,“ promnul Reita rty a docela si užíval, jak se sám v sobě plácá. Vůči někomu jinému by si to nikdy nedovolil, ale Ruki… zatracený Ruki. Všechno dokázal převracet naruby.
Pomalu k němu přešel a sám oblek vybalil z vaku. „Rád bych ti koupil nové, opravdu. Ale… no, nebyl čas, příležitost, a popravdě nejsem princ se zlatým zámkem, i když bych tě rád zahrnul vším, co bych ti na očích viděl,“ rozesmál se. Sám se najednou ocitl v rozpacích. „Pořídil jsem si ho na svatbu sestry. Byla to docela velká svatba, manžel se musel předvést a má mamka je v té megalomanii plně podporovala. Nejspíš se už tenkrát smířila, že je to jediná svatba v rodině. Ehm, pak už ale nebyla příležitost ho obléknout a co pracuju tady, trochu jsem posilováním narostl, takže…“
„Rei, je nádherný. Nevím, jak ti poděkovat,“ ujistil ho Ruki a konečně pochopil jeho nedávné blbnutí s metrem. Pevně ho objal a vtiskl mu hluboký polibek. Nasál příjemnou vůni jeho kůže, nejradši by se od něj ani neodlepil.
„Mně děkovat nemusíš, ale Hiroko bys mohl něco složit.“ Reita vzal sako z ramínka a nastavil ho Rukimu k vyzkoušení. „Postarala se, aby ti padl. Než z toho znervózníš, zahýbá rukávy a nohavice polovině ústavu a stojí za tajemstvím Kaiových perfektních rondonů. Před studiem konzervatoře, pracovala v krejčovské dílně. Ale nic jsem ti neprozradil.“ Poměřil si ho pohledem a mlčky zakroutil hlavou. Sám by jí měl začít pět ódy pod okny, když viděl Rukiho rozzářený výraz a sako, které sedělo snad na milimetr přesně. „Dokonalé. Hoď na sebe i kalhoty, přinesu tu košili.“
Ruki se převlékl a pohlédl na sebe do zrcadla. Div mu nespadla brada a doopravdy se nerozbrečel. „Zítra mi rozhodně budou všichni závidět,“ řekl s tichým, nervózním povzdechem. Myslel si, že mu bude nepříjemné vzít na sebe něco tak neobyčejného, že se na něj ze zrcadla bude dívat někdo cizí. Ale když se na sebe tak díval, najednou si byl jistý, že zítra vše zvládne.
„Včetně toho pana Briggse,“ dodal blonďák a jemně mu prohrábl hebké vlásky. Nerad si toho chlapa připomínal, už teď mu Ruki chyběl. „Máš už vyplněné ty podklady? Nepotřebuješ tam něco kolem ústavu?“
„Neměj strach, mám všechno. Kensuke mě málem zalístečkoval pokyny,“ pousmál se Ruki. Netušil, proč má pocit, že se s ním blonďák pomaličku loučí. Jako by si ho s těmi dárky chtěl ještě užít.
Žádné komentáře:
Okomentovat