Projekt Poslední šance (72. část)

Na oběd si zašli do nedaleké restaurace, která prckovi připomínala jejich první oficiální rande. Stejně jako tehdy se i teď zašili do soukromějšího koutku a sedli si k sobě blíž, než by se na veřejnosti hodilo. 

„Holky tam na sebe navzájem čekají. Docela pokukovaly, aspoň ty, ze kterých už spadly nervy,“ nadhodil blonďák, snad aby přiměl Rukiho žárlit. 

„Hm, to je hezký pocit, říkat si, že tohle je jen moje,“ nenápadně se k němu prcek přitulil, s širokým úsměvem na rtech. Na žárlivost neměl náladu. „Napadlo je to aspoň?“ 

„Nevím, ale z toho, co jsem zaslechl, si myslí, že jsem tvůj soukromý učitel.“ 

„Spíš vychovatel. Možná až tak daleko od pravdy nejsou,“ pokrčil rameny a vzhlédl k němu. Chvilku si ho prohlížel a pak si tiše povzdechl. „Už se vážně těším, až budeme zpátky doma.“ Na to se zahleděl zpátky do jídelního lístku a vybral si. 

„Mimochodem, co ty testy?“ 

Reita nadiktoval servírce jejich objednávku a hned se věnoval svému milému. „V neděli je mezní termín.“ 

„Myslíš, že mám nějakou šanci dostat se do lhůty? Upřímně.“ 

„Zatím ne, Ruki.“ Vzal ho za ruku a snažil se na něj povzbudivě usmát. „Není s tebou nic špatně, neboj. Dojdeme spolu i ten zbytek cesty a při dalším testování už by to klapnout mohlo.“ 

„No, je to jen půlrok navíc. Ale abych se přiznal, trochu jsem si dělal naděje.“ 

„Víš, i kdyby bylo všechno naprosto dokonalé, musel bych se opravdu hodně snažit tě do lhůty dostat a nechat udělat další posudky, kvůli našemu vztahu, abych ti náhodou nenadržoval. Nejsi v ústavu ani rok a to by se jim vzhledem k tvé minulosti nelíbilo. Na druhou stranu nemusíme čekat až do června, můžeme si podat žádost hned po uplynutí roku. Navíc se chystám žádat o udělení výjimky, co se týče tvé práce. Vzhledem k oboru a kvalitě tvého vzdělání by tvoje šance na co nejlepší místo klesly, pokud bys byl jen v kuchyni.“ 

To prcka nejen potěšilo, ale přímo nadchlo. Věděl, že se musí dostat co nejdříve do praxe, ale už ho netěšil fakt, že Kai bude mít o pomocníka méně. 

„Díky, Rei,“ rychle ho líbnul na tvář. „Trápila mě hlavně ta práce, ale pokud to půjde zařídit, budu spokojený.“ A nejvíc spokojený bude až s vědomím, že je naprosto v pořádku. Ať už ho blonďák ujišťoval, jak chtěl, stejně vnímal jakékoli pochybnosti o lhůtě či počtu červených a zelených kolonek při testu jako chybu. 

Reita byl rád, že ho mohl potěšit a uklidnit. Hodilo se to i pro samotné testování, méně starostí teoreticky znamenalo větší přiblížení k hodnotám, které se budou komisi zamlouvat. A doufal, že mu udělá radost i další zpráva. 

„Taky už se dívám po nové práci. Pokud mi to povolí a projdu řízením, rád bych se dostal do školicího střediska. A čím dál víc se uvažuje o preventivních programech, nejen pro mladé lidi, kteří by se mohli ocitnout na hraně, ale taky pro rodiče.“ 

A udělala. „To je skvělé! Říkal jsem si, že by bylo škoda zahodit všechny zkušenosti, a vždycky tak záříš, když můžeš Masatovi s něčím poradit… A to s těmi rodiči je co?“ 

Poděkovali servírce a na malý moment zapomněli, o čem se baví, jak je omámila vůně jídla, a chuť byla snad ještě lepší. 

„Pokud mají rodiče zájem, snažíme se jim vysvětlit, jak na tom jejich děti jsou, co se stalo, a ubezpečit je, že se je nepokusí zabít při první příležitosti, co se s nimi ocitnou sami. Nadneseně řečeno. No a už chvíli se mluví, že by bylo dobré v první řadě některé rodiče naučit pracovat se svými problémovými dětmi, aby se vůbec nemusely dostat do ústavu nebo do vězení.“ 

„Jako nápad je to dobré, ale nejsem si jistý, jestli se do toho ti rodiče poženou. Když si představím svého otce… Do obličeje by ti vykreslil výmluvu, až by ses sám cítil špatně, že tě napadlo něco takového, jako on a nedokonalá výchova. A jen co bys odešel, začal by ti za zády nadávat do zápaďácké svině, co mu do baráku tahá moderní móresy, a pěl by ódy na to, jak on je nejlepší a vždycky přesně ví, co a jak udělat, a nikdo mu do toho nebude kecat.“ 

To Reita chápal a věděl, že je to největší úskalí této práce. „Jo, to bude riziko. Ale mám chuť se do toho pustit a doufám, že mě hned tak nepřejde.“ 

Přes oběd se prcek udržel v klidu. Příjemné prostředí, skvělé jídlo a povídání si s Reitou ho dokázalo rozptýlit, nicméně ne na dlouho. Jakmile se nadlábnul a nastala chvilka ticha, opět ho začalo vnitřně mrazit z úvah, jak asi dopadl. Reita mezitím pošilhával i po dezertu, ale jeho milý zatím neměl chuť.

„Dáme si od Kaie,“ kouknul na něj a očima hledal hodiny. Potřeboval se ujistit, že stíhají. 

„Dobrý nápad. Aspoň si ho pořádně vychutnáš.“ 

 

Než se však dostali ke Kaiovi, uběhly skoro tři hodiny. Z restaurace si udělali opět malou procházku zpátky do školy, vděční, že jsou tyto budovy blízko u sebe. Chodba tentokrát zela poloprázdnotou, našli se ale vytrvalci, kteří své místo neopustili snad ani na pět minut. Atmosféra se mezitím značně uvolnila, ale jisté napětí se přesto nevytratilo. 

Ze třídy vyšel poslední student, v první chvíli vypadal zoufale, ovšem vítězné gesto a poplácávání s kamarády naznačovalo spokojenost. 

„Začíná se to zase zalidňovat,“ konstatoval Reita a znovu na sobě cítil pohledy. Tentokrát nejen dívek, i pár kluků si ho prohlédlo. Možná stále spekulovali, jestli je opravdu Rukiho soukromý učitel, anebo něco jiného. 

„Jo. A hodiny se snad zastavily.“ 

Rukiho netrpělivost narůstala, stejně tak touha praštit sebou do postele a dospat napůl probděnou noc. 

„Tentokrát u sebe nemám knížku, abych ti něco přečetl.“ 

„Vidíš, ani jsem ti nepoděkoval. Bez tebe bych neusnul ani na tu chvíli.“ Znovu to mezi nimi zajiskřilo a taktak se ovládli, aby se nepolíbili. Dopomohl k tomu i Kensuke, který blonďákovi v tu chvíli volal a rozbzučel mu tím telefon. 

Ručičky hodin se postupně probojovaly nekonečným kolem ciferníku a vyhlášení bylo na spadnutí. Celá sjednocená porota, ovšem tentokrát bez většiny přísedících, se opět sešla. Ve tvářích nenechali nic znát, na nikoho konkrétně se nepodívali. Schovali se ve třídě a postupně si volali studenty v pořadí, v jakém absolvovali zkoušky. Zpočátku procházeli všichni, ať už s lepšími či horšími výsledky, poté se ze třídy občas začaly vracet i zaražené, smutné a naštvané tváře, a prcek se obával, aby přeci jen černá karta opravek nepadla i na něj. Co když mu ten příklad vůbec neuznali? 

Se zazněním svého jména udělal pár kroků a vzal za kliku. Všichni profesoři stáli za dlouhým stolem a vypadali pořád neutrálně, i když by řekl, jaksi pozitivně neutrálně. 

„Gratulujeme, zkoušku jste úspěšně složil,“ oznámil mu předseda celé komise a zapsal mu výsledek do indexu. Ale cosi ještě viselo ve vzduchu. 

„Pane Matsumoto Ruki,“ ozval se ředitel, „mám tu čest vám oznámit, že vaše výsledky figurují na druhém místě celkového žebříčku úspěšnosti. Věřím, že zde začíná vaše cesta za skvělou kariérou.“ 

„Děkuji,“ dokázal ze sebe prcek dostat a automaticky se uklonil. Ještěže jeho tělo dokázalo reagovat, i když měl v tu chvíli vymeteno. 

„Gratuluji,“ promluvil i neznámý muž vedle něj, s výrazným přízvukem. Snad jako jediný měl na tváři opravdu znatelný úsměv a vtiskl mu do rukou malou kartičku. Ruki si ji od něj vzal málem třesoucíma rukama. Jediné, co si z ní stačil přečíst, než ji schoval do indexu, bylo jméno Seiji Briggs. 

S poděkováním se opět hluboce uklonil a třídu opustil. Pomalu došel k Reitovi, který přemýšlel, jestli se ho Ruki snaží nachytat, nebo skutečně něco neklaplo. 

„Mám to,“ zakřenil se prcek a trochu poskočil radostí. „A s vyznamenáním.“ 

„A to říkáš jen tak?!“ Reita se div nerozkřikl na celou chodbu. To už spíš očekával, že mu Ruki přede všemi skočí do náruče, než takový ledabylý tón. 

„Já se z toho jen nemůžu vzpamatovat… Pojeďme už, mám chuť na ten zákusek.“ 

To už blonďákovi znělo lépe, přesto se nemohl zbavit pocitu, že Rukimu něco vrtá hlavou. Řekli mu tam snad něco špatného? Rýpnuli si do něj kvůli ústavu? Anebo na prcka všechno dolehlo a radovat se začne až po zákusku a vydatném spánku? 

 

Ruki nemohl přestat myslet na ředitelův nadšený hlas, ani na pohled pana Briggse, který jako by říkal, že odteď se budou vídat častěji. Věděl, co znamená umístit se jako první či druhý v žebříčku, a ani v tom nejdivočejším snu ho nenapadlo, že by zrovna on… Nechápal, jak je to možné. Snad úroveň letošního ročníku klesla, nebo ty znalosti skutečně má? Byli ostatní v řešení úkolu méně úspěšní? Působil na ně sebevědoměji než jiní, nebo za to mohl příklad, který si uměl vypočítat po svém? 

Tu a tam se usmál a zatetelil nadšením, ale pak kouknul po Reitovi a zase se umírnil. Sám netušil, jestli z toho má být radostí celý bez sebe, nervózní nebo se dokonce bát. 

„Tebe to regulérně bere na spaní,“ uchechtl se Reita. 

„Hm… je to skvělý pocit. Konečně to mám z krku.“ Ruki zavřel oči a nechal se unášet pohupováním auta. 

Skutečně na chvíli usnul a vzbudil se až kousek před ústavem. Promnul si obličej a trochu si upravil vlasy, akorát než blonďák zahnul na příjezdovou cestu. Počkal, než zaparkuje, a vystoupil s ním. Na moment se mu zjevily nemilé vzpomínky, ale rychle je zahnal. Erumu při troše štěstí už nikdy neuvidí. 

V lokále panovala dobrá nálada. Kouki se usmíval a Ruki hned viděl proč – jeho obdivovatelka seděla u malého stolíku v koutku a nenápadně sledovala každý jeho krok. Překvapením byl i Aoi, který se zjevil s talíři v rukou. Okamžitě se rozzářil, rychle objednávky odnesl, a už na prcka pomrkával. 

„Tak co?“ 

„Je to šprt,“ špitnul Reita s hranou nenápadností a Rukiho smích prozrazoval, že dopadl, jak nejlépe mohl. Aoi ho okamžitě objal a běžel tu novinu rozhlásit po kuchyni. Ani nečekal na nějakou objednávku, hned oběma donesl přípitek a zákusky a za ním přiběhl i Kai s gratulací. 

„Ale jestli mi teď řekneš, že mytí nádobí je pod tvoji úroveň…“ naoko mu pohrozil. 

„No to řeknu,“ podepřel si Ruki bradu. „Budu si vymýšlet, že chci svoje místečko u linky, novou slušivou zástěrku a zvednout plat,“ rozesmál se. 

„Ale nekecej, co bys s takovým bohatstvím dělal,“ rýpnul si Kai s úsměvem, ale nechal ty dva o samotě. Měl dost práce v kuchyni a pořád měl v živé paměti Reitovo velké děkování, a tušil, že ani dnes se prcek moc nevyspí. 

 

„Hm, co ty budeš vlastně dělat? Místo toho věčného učení… Ještě se mi začneš nudit.“ 

O tom prcek pochyboval. „No, nudit se určitě nebudu. V kuchyni je pořád dost práce a chci se věnovat i tobě,“ pousmál se. „Ale něco ti musím říct…“ 

Reita tušil nějakou záludnost. Zřejmě onen háček, který držel prcka za kalhoty, aby po něm neskočil radostí. 

„Mám druhé nejlepší výsledky-“ Zarazil se, když viděl, jak se blonďák nadšeně nadechuje, ale zatím ho nepřerušil. „Což znamená, že jsem získal možnost dalšího studia a zároveň práci.“ 

„To je úžasné!“ Tentokrát Reita své nadšení neudržel. „Je to sice další záhul, ale při práci, kde si to spojíš s praxí, to určitě půjde líp-“ 

„Je to v New Yorku.“ Odmlčel se. Blonďák se opět nadechl, s lehkým úsměvem, ale už přeci jen obezřetnějším. 

„To zní skvěle, pokračuj.“ 

„Minimálně dva roky, ale běžně zůstávají na pět. Nebo dokonce napořád.“ 

Nastalo ticho, jako by byl prázdný nejen byt, ale celé patro. Blonďák se najednou cítil vyvedený z míry, nenacházel slov a hlavně si nebyl jistý, jaké emoce v něm převládají. V hlavě se snažil uspořádat, co to znamená pro Rukiho, pro něj i pro ně oba. 

„No, to je víc než skvělé,“ rozpačitě se zakřenil. „Taková příležitost… úplně jsi mě rozhodil. Samozřejmě vím, jakého talenta tu mám, ale stejně jsem takovou zprávou překvapený. Kdy máš nastoupit?“
„Ještě nevím, ale předpokládám v dubnu nebo květnu.“ 

„Dobře. Posnažím se s tím něco udělat, určitě půjde vyřídit nějaká výjimka, nebojím se, že by tě omezovali v takovém studiu. Páni, New York… to je vážně paráda.“ 

„To je,“ usmál se Ruki při té představě. „Jestli se nebudeš zlobit, vyřídím si to sám, ať už si tyhle věci trochu trénuju. Po víkendu je předávání osvědčení, teprve mi k tomu dají nějaké podklady a do té doby si chci užít chvilku klidu.“ 

„A zaslouženého klidu,“ vtiskl mu Reita dlouhý polibek. Pevně ho objal a rozcuchal mu vlásky.
Oba se celý zbytek dne radostně usmívali, pošťuchovali, blonďák neustále pěl ódy na to, jak je Ruki úžasný, prcek nešetřil děkováním, že bez něj a také bez Kensukeho snah by to nezvládl, a ani by neměl příležitost to zkusit. Přesto v jejich dobré náladě tlel neklid. Jako by všechno to nadšení bylo částečně předstírané. 

 

Zatímco Ruki po dlouhém a velmi příjemném sprchování ve dvou okamžitě usnul, Reita si začal dávat dohromady fakta. Ve chvíli, kdy mu prcek tu svým způsobem nádhernou i nepříjemnou zprávu oznámil, vnímal, nebo spíš snažil se vnímat, hlavně radost z Rukiho úspěchu. Tetelil se hrdostí, nemohl se dočkat, až svého milého uvidí s diplomem, chápal, jaká obrovská příležitost a čest to pro Rukiho je, a dokázal si představit, že jiní by ho pro ni možná byli schopni i uškrtit či ze závisti zmrzačit. Moc mu takový úspěch přál, ale za tím vším se skrývaly i obavy. 

New York. Nejméně dva roky. Jako opatrovník by měl brečet štěstím a nafukovat se před ostatními pýchou, jako jeho partner to však nedokázal lehce skousnout a viděl především tu spoustu mil a dlouhý čas strávený v odloučení. Představa, že se za dva měsíce za Rukim zavřou dveře, odletí mu tak daleko a možná už se nevrátí… 

Dělalo se mu úzko a divoké myšlenky mu málem vháněly slzy do očí. Ale ani v nejmenším to nehodlal před prckem přiznat. Chtěl ho podporovat a zařekl se, že si udrží široký a nadšený úsměv až do doby, kdy ho odvede na letiště. 

Sevřel ho pevněji v náručí a do tmy zamžoural na jemné rysy v jeho tváři. Snad si ani doteď neuvědomoval, jak moc k němu přimknul. Dokázal by vydržet pár měsíců, snad i ten rok, ale jen s vědomím, že na konci tohohle trápení se mu Ruki vrátí a víc už je nic nerozdělí. Jenže dva až pět let… 

Byl si naprosto jistý jedinou věcí – nechce o Rukiho přijít a uvnitř byl připravený udělat vše pro to, aby o něj nepřišel. Ale stejně tak byl připravený udělat cokoli, aby mu nebránil ve štěstí. Že mezi těmito věcmi může nastat rozpor, cítil s každým nádechem. Jako opatrovník věděl, co pro Rukiho znamená taková šance, uvědomoval si obtíže, jaké prcka v této další životní etapě potkají, ale viděl i úspěch na jejím konci. Otázkou bylo, jestli do této etapy zapadal i on. 

 

Až do poledne, jak Reita sliboval, se válet nezůstali. Ruki se vzbudil už po osmé a blonďák ho předtím dobrou čtvrthodinku pozoroval, jak spí. Předtím už stihl vyřídit snídani a zanést papíry Kensukemu. 

Prcek se s úsměvem zatetelil, a ač mu kručelo v břiše, chtěl si chvíli s blonďákem poležet. Vydrželi do půl deváté, poté se nasnídali a sotva Ruki umyl nádobí, nachystal se na výpomoc Kaiovi. 

„Asi mi budeš muset udělat nový rozvrh,“ nadhodil, aby svého milého popíchnul. 

„Hm… Takže přes den práce u Kaie a večer tě chci mít v osm v posteli.“ 

„A má to i nějaké konkrétnější požadavky?“ 

Reita se krátce zamyslel, než odpověděl. „No, z oblečení ti dovolím boxerky, maximálně župan. A jinak se fantazii meze nekladou…“ 

„A co takhle přesunout to i na jiné části dne?“ naculil se Ruki, po období stresu na něj začaly lézt celodenní choutky. 

„O tom si povíme jindy. Ty máš povinnosti u Kaie, já musím na poradu. A pak tě čeká testování.“ 

Alespoň mu tedy vtiskl polibek a provokativně zamával ze dveří. 

 

„Koho to tu máme!“ začal se Manabu trpce usmívat. „A zrovna jsem uzavřel sázku, že nepřijdeš…“ 

„Ale to snad ne.“ 

„Jen pro dnešek,“ doplnil Kai informaci, aby si prcek nemyslel, že ho berou jako někoho s nosem nahoru jen kvůli dokončené prestižní škole. „Hatori vyhrál. Tvrdil, že nás nenecháš ve štychu, a budeš tu nejméně přes poledne.“ 

„Díky, Tori.“ Tahle důvěra Rukiho zahřála na srdci. Ale ještě ho zajímalo, k čemu se přikláněli ostatní.

„No, já se nesázel, ale říkal jsem, že dorazíš nejpozději v jedenáct. A Koukiho se radši neptej, s tím šijí hormony.“ 

Dokázal si domyslet, co Koukiho napadlo. Konec konců, on sám by rád strávil dopoledne v posteli, v Reitově náručí, u kdejakých činností… A také ho napadlo, že Kai ví o poradě, a proto si byl tak jistý jeho příchodem, ale zároveň se nesázel. 

„No co, musí si to vynahradit,“ pokrčil Kouki rameny. „Mimochodem, jak to Reita nese?“ 

„Co jak nese?“ 

„No tu stáž, nebo co to je…“ 

Ruki na ně zůstal zaraženě hledět, jak se o tom mohli dozvědět? Nebo se jim Reita hned ráno pochlubil? 

„Takže je to pravda?“ zvedl brunet obočí. A prcek byl už nadobro zmatený. Zatímco se přidal k týmu a začal vypomáhat s chystáním obědů, dožadoval se vysvětlení. Nakonec bylo prosté – všichni věděli o jeho výsledcích, Aoi věděl, jak to na jeho škole chodí, a drby se šířily rychle. A stejně rychle si také uměli domýšlet. 

„Je to pravda,“ přiznal. „Nabízí dálkové studium na univerzitě a práci v jedné společnosti. Dva roky jako praktikant na různých pozicích, a pak je možnost si vybrat stálé místo.“ 

„Jak moc stálé?“ optal se Manabu. 

„Podle toho, jak se člověk osvědčí, a jak se rozhodne po zkušební lhůtě. Ale nerad se o tom bavím, nechci zase hned myslet na školu,“ pousmál se a utnul tím jejich další dotazy. 

 

Reita si posbíral dokumenty, shrábnul ze stolu klíče a chystal se také vyjít. Zastavil ho však telefon. S povzdechem se vrátil do pracovny a při pohledu na číslo se uvnitř něj cosi pohnulo. Nevěděl, kdo volá, ale připadalo mu povědomé. 

„Ústav Poslední šance, u telefonu Suzuki Reita,“ představil se a pár tichých vteřin mu v hlavě myšlenky přímo vířily, jak se snažil rozpomenout. Pomohl mu k tomu až ženský hlas.  

„Matsumoto Ayame, dobrý den…“ ozvalo se z druhé strany. Blonďák už chápal tu vnitřní pohnutku. S poznáním volající maličko znervózněl. Zvědavostí a nedočkavostí by nejradši vyhrkl, aby mu rovnou řekla, co potřebuje a nenatahovala to. Kdesi hluboko se ale našla i trocha radosti. Bylo to celkově potřetí, co s ním Rukiho matka hovořila, ale vůbec poprvé z její iniciativy. 

„Doufala jsem, že bych se na vás mohla obrátit. Vím, že se Takanori vrátil do školy. Chtěla jsem se jen zeptat… Smíte mi říct, jak to s ním vypadá?“  

Čekal leccos, ale tohle skutečně ne. Váhal, jestli má něco říct, tajná informace to nebyla, a dříve či později by se k ní stejně dostala podle seznamu absolventů. Obával se však, co by na to řekl Ruki. 

„Nechcete se zeptat přímo jeho?“ zkusil to z jiné strany.  

„Jsem si jistá, že by se mnou nechtěl mluvit,“ povzdechla si. „A nejsem si jistá, jestli na to mám sama odvahu.“ 

A opět se ocitl v pasti. Mrknul po hodinách, už měl sedět u Kensukeho v kanceláři, ale tento hovor byl důležitější. Nejradši by si s ní promluvil déle a nejen o Rukiho chození do školy a splněných zkouškách, ovšem prcek v něj měl důvěru a on cítil váhu každé informace, která se ho týkala. Vztah mezi ním a jeho matkou byl příliš choulostivý na nějaké tlachání. 

„Víte, omlouvám se, ale nemůžu vám bez jeho souhlasu poskytovat jakékoli informace. Ruki má teď práci, ale zavolejte kolem šesté, sedmé hodiny. Promluvím si s ním, třeba bude svolný k hovoru, nebo budeme alespoň vědět, na čem jsme.“  

„Tak vám děkuji. Nashledanou.“ 

Sotva se stihl rozloučit, telefon ohluchl. Položil sluchátko a sám se trochu vzpamatovával z překvapení. Docela ho zajímalo, jak na to zareaguje sám Ruki. Měl však zvláštní tušení a rozhodl se mu raději nic neříkat.