„Dneska jsi v posteli nějak brzo,“ opřel se prcek ve futrech a pohlédl na blonďáka opřeného o čelo postele a stěnu, s notebookem na kolenou. Vypadal, že spíš zírá skrz obrazovku, než že by na něčem skutečně pracoval.
„Doufal jsem, že mě to inspiruje ke spánku.“
„Můžu ti s tím pomoct?“ pousmál se a vešel dovnitř. „Stejně už všechno vědí, nemá cenu, abych byl u sebe.“ Zalezl k němu pod peřinu, počkal, než si sklidí notebook a uložil se mu na hrudi. Pevně se k němu přitiskl a chvíli jen mlčel, jako by čekal, až se blonďák trošku uklidní a promluví sám.
Reita se ale k řeči neměl. Hleděl do potemnělé místnosti, naoranžovělé od lampičky, zlehka hladil drobné tělíčko přitulené k němu a vískal se mu v hebkých vláskách. Tohle mu stačilo, mít Rukiho u sebe a na nic nemyslet. Přestože to druhé bylo poněkud složité, neustále se mu na mysl vtíraly otázky, co když prcka opravdu přeloží.
„Budou nás nějak popotahovat?“ špitl prcek do ticha. Doba, kterou blonďák u Kensukeho strávil, se mu zdála být dlouhá a určitě nešlo o přátelské tlachání. Na to Reita zjevně neměl náladu a černovlásek musel mít plnou hlavu starostí i z inspekce samotné, nejen z průšvihu, na který narazili.
„Tebe ne,“ odhrnul mu Reita vlásky z tváře. Ruki se nadzvedl a starostlivě pohlédl do jeho unavených očí.
„A co ty?“ optal se.
„V pondělí jdu před komisi,“ řekl tiše, až se sám divil, jak vyrovnaně zní jeho hlas. Prozradil Rukimu, o čem se s Kensukem bavili, včetně svých obav. Ruki měl chuť znovu se položit a zahrabat se do vlastních myšlenek, představa, že by měl všechno řešit s někým dalším, všechno zase rozebírat… Rozhodně na něco takového neměl energii. A nešlo jen o dalšího člověka, pokud by ze sebe potřeboval něco dostat, nevadilo by mu popovídat si s Uruhou nebo Aoiem. Věděl, že oni by jen naslouchali, možná by se na něco zeptali, něco by se pokusili překroutit do vtipu, svěřili by se mu s vlastními názory na věc, ale neřešili by ho. Nepitvali by každé jeho slovo i tón, jakým ho řekl, a nehledali by v tom důsledky.
Nechtěl se však zaobírat sám sebou, když měl Reita tak ustaraný pohled. „Hirovi ani Torovi to nepřeju, ale aspoň tam nebudeš sám. A taky jde vidět, jaké kraviny ta ženská vymýšlí. Beztak otravuje skoro každého, třeba už jí v té komisi taky mají dost,“ pousmál se. Blonďák se k němu natáhl a vtisknul mu polibek, jeho milá tvář mu dokázala zvednout náladu, aniž by tušil, jak.
„Neměl bych to říkat, ale děkuju, že jsi mě kryl,“ pohladil ho. „Museli to sežrat i s navijákem. Byl jsi vážně kouzelný.“
„Snad máš pravdu. Nevěděl jsem, co mám říct, ale bál jsem se, že nějaké intimnosti by nepřekousli.“
„Zdá se, že v jednom směru jsem jako opatrovník opravu selhal – sám kecám a ještě jsem rád za lži svého svěřence…“
Ruki se pousmál, líbil se mu nadhled, který blonďák postupně získával. „To nebylo lhaní,“ namítl. „Navzájem jsme se zachraňovali… nutná sebeobrana.“
„Nechceš mě u té komise zastupovat?“ uchechtl se Reita. „Uděláš na ně svoje kukadla, trochu se začervenáš, řekneš jim nějaké takové pěkné zdůvodnění, a už si proti nám netroufnou říct jediného slova,“ líbnul jeho měkké rtíky.
Na ostatní ale neměly Rukiho roztomilé pohledy takový uklidňující efekt a on sám si netroufnul na slova. Věděl, že Hiro je zlatý člověk se smyslem pro humor, přestože z jeho řevu by si jeden nadělal do kalhot a i z pouhého pohledu občas šla husí kůže. Ale nenašel odhodlání ani pípnout, když kolem něj prošel, chladný a strnulý jako led, s bouří, která se mu odrážela v očích. Tora vypadal na pohled o mnoho klidněji, ale určitě za to mohly jen hodiny meditace a dlouhodobý trénink.
V kuchyni na prcka čekalo nemilé překvapení, v podobě dusné atmosféry a bouřky i v Kaiově tváři. Hatori měl volno, zřejmě ještě kvůli následkům Midoriina vyšetřování, a možná i proto se Kai nesnažil předstírat ani pozvednutí koutků.
„Neříkej, že byli i u tebe,“ zarazil se Ruki, sotva na něj pohlédl.
„Ano, byli.“
„Prosím tě, co si na tobě mohli najít?“ divil se. Kai jako chodící optimismus i přísnost, pečlivost, věrný své práci až za hrob, a i na něj si dokázali něco vytáhnout?
„Smál ses víc, než je povolený limit?“ zkusil Manabu nadhodit ve snaze uvolnit houstnoucí atmosféru. Vzápětí ho v zátylku zašimrala obava. Kaiův pohled byl tvrdý jako nikdy, oči zlostí zčernalé, nehnul s ním žádný vtip ani narážka. Energicky krájel pórek a konečky prstů se s dokonalým ostřím nože míjely sotva o desetinky milimetru.
„V první řadě šlo o nepovolené přechovávání zbraně v prostorách ústavu. Naštěstí se tato věc řešila už tenkrát a s někým jiným, rozhodně rozumnějším, a uzavřelo se to napomenutím a mírným postihem. Ale kdyby mi Kensuke nekryl záda a neřekl jim, že o tom věděl, měl bych vstupenku ke komisi taky. Ale co, i kdybych tam musel, to beru,“ na chvilku přestal s krájením, jen aby si vzal další pórek.
Rukimu se zdálo, že jeho rozhořčení s každým slovem narůstá. Oči jako by potemněly ještě víc, jejich čokoládový odstín zcela zmizel, a zbytky nadnesení z jeho tváře také.
„Byl to fakt můj problém a ten chlap mi tenkrát aspoň nevyčítal, že jsem ji i použil. Ale ta mrcha si klidně vlezla až k nám domů a vyčetla mi i dovolenou, kterou jsem měl do Vánoc. V podstatě mi jemně řečeno doporučila, abych si vybral mezi rodinou a prací. A co mě nasralo nejvíc, bylo, když se osočila i proti Taiře, a to z důvodu stejného jako u mě. Nedokázala jí odpustit ani to, že na chvíli odešla, aby zaopatřila brečícího Yoshina, k tomu si navrch rýpla do výchovy, jen protože Maya přiběhla z pokojíčku, aby ukázala obrázek. Jedno dítě se odváží zabrečet, když se podělá, druhé běhá po baráku, civí na cizí lidi a nepokloní se? A k tomu chce jíst! Hrůza. Ještěže Maya aspoň slušně pozdravila, jinak už by snad byla na cestě někam na předělání. A k tomu všemu ta mrcha Taiře vyčetla i příspěvek na mateřskou. No já myslel, že ji prohodím oknem.“
Kai byl opravdu naštvaný, chrlil ze sebe slovo za slovem, jako by se doma držel, aby zbytečně nerozdmýchával zlost, a teď konečně upustil páru. Nikdo z přítomných nedokázal ani pípnout. Jen poslouchali jeho dlouhý monolog, vnímali, jak se do nich nenávist vůči inspekci zasévá ještě hlouběji, a nestačili se divit, jak může být někdo tak nesnesitelně protivný.
Na všechny však čekala zkouška dokonalého sebeovládání. Wakabe Midori nejenže měla problém snad s každým, na koho se podívala, ale ještě měla drzost se znovu objevit v lokále. Ruki byl na vážkách, jestli by raději neměl zůstat v kuchyni, Kai mu to sám nabízel, přestože se ráno domluvili jinak, nakonec se ale rozhodl pokračovat na svém místě po celou směnu.
Ač by jí do čaje nejradši plivnul, ovládnul se a předvedl skvělý herecký výkon. Obsloužil ji, jako by byla jeho oblíbenou návštěvnicí restaurace, nedal na sobě znát ani kapičku rozhořčení, a postaral se, aby všechno proběhlo bez jediné chybičky. Nehodlal jí poskytnout sebemenší záminku pro další rýpání.
Pokud si i přesto něco našla, také to nedala najevo. Po obědě ještě chvíli poseděla a sledovala dění v lokále, ale poté se zvedla a odešla, jako by jen den předtím nerozčílila půl ústavu.
„Byla by pěkná…“ zadíval se za ní Kouki. „A stála by za hřích,“ dodal, když všichni ztichli, jako by se přesvědčovali, že to opravdu řekl. Ovšem Kouki skutečně mluvil jen v rovině nějakého kdyby. „Jen kdyby nebyla taková svině.“
„Můžeš se za nás obětovat a přehnout ji, když se ti tak líbí. Třeba ji to vyléčí,“ pohlédl na něj Manabu jako na blázna. Sice mu oči lítaly za kdejakou sukní, ale radši by si urazil ruce, než mít něco s takovým kusem protivného ledu.
Reita se ke komisi pečlivě připravil. Nevěděl a obával se, co všechno po něm budou chtít, a na svou obhajobu si raději přichystal veškeré své dosavadní výsledky práce. Kensuke mu napsal dobrozdání a zároveň mu dodal kopii dohody, kterou spolu uzavřeli po přijetí Rukiho. Pokud by se rozhodli Reitu z jeho profese vyšoupnout, alespoň by tak mohli vzít v potaz, že Ruki je jeho posledním svěřencem, a ukončení pracovního poměru by tak mohlo proběhnout v klidu a jak si naplánoval.
Do koupelny vešel ještě rozespalý, ale když z ní vylezl, byla na něm vidět více nervozita, než spánkový deficit. Ruki se mu raději nepletl pod nohy a šel nachystat snídani. Bohužel skoro zbytečně, jelikož blonďák si sotva uždíbnul a zalezl zpět do ložnice. Odtamtud už ale vyšel jako zcela jiný člověk, a jako by si spolu s oblekem oblékl i očekávanou masku na tvář.
„Sluší ti to,“ pousmál se Ruki a trochu mu poupravil límec košile a kravatu. On sám byl celý rozcuchaný a jen v županu, možná proto se mu podařilo na chvíli prolomit Reitovu nervozitu i přetvářku.
„Do oběda bych měl být zpátky, ale raději na mě nečekej, kdoví, jak se to protáhne. Kdybys něco-“
„Já vím, Rei,“ koukl na něj a vytáhl se na špičky, aby mu vtiskl polibek. „Nic se mi nestane. Budu se učit, radši posvačím v lokále, aby ses nemusel bát, že mi při jídle zaskočí. A kdyby něco, pořád je tu dost lidí, na které se můžu obrátit, ano?“ ujistil ho a svá slova stvrdil dalším polibkem. „Neboj se. Zařídíme si to tak, aby to pro nás dopadlo dobře, za jakýchkoli okolností.“
Blonďák nic neříkal, ani se nepozastavil nad jeho popichovačnou poznámkou o svačení. Jen se na malý moment pousmál a vjel do jeho rozcuchaných vlásků. Dlaň mu po chvilce sjela i na jeho jemnou tvář, cítil, jak se k ní přitulil.
„Budu se snažit, aby to dopadlo co nejlíp,“ políbil ho do vlasů a ještě u dveří se ohlédl, než odešel a na dvoře se připojil k Hirovi a Torovi.
Reitovi se cesta zdála nekonečná. Shodli se, že řídit bude Tora, a tak přes půl cesty jen mlčky zíral z okýnka a přemýšlel, na co všechno bude komise narážet, a jestli se ho nepokusí z něčeho nařknout. Nešlo by o první případ. Dost mužů mělo zkušenost s odsouzením za vztah s o několik let mladší partnerkou, a nezáleželo na tom, jestli ona vztah také přiznala, či se pod tlakem začala ohánět zneužitím.
U Rukiho měl jistotu, že za zneužití ho nikdo popotahovat nebude, i kdyby to slečna Midori vytahovala v každé druhé větě. Ruki se ke svému vztahu k němu stavěl zodpovědně a navíc byl plnoletý.
Ovšem stála tu překážka v jejich devítiletém rozdílu, v jejich svěřeneckém vztahu, a problému, že jejich vztah probíhá v podstatě na blonďákově pracovišti.
„Včera zase byla v restauraci,“ nadhodil Hiro, kterého to ticho začínalo hryzat víc, než celá záležitost s komisí.
„Jo, Kai mi o tom povídal. Hatori byl celý den v klidu, dokud ji neuviděl. Doufal jsem, že za mnou nedojde zrovna během její návštěvy.“
„Ona k tobě přišla?“ probral se i Reita z cest svou myslí a oči upřel na odraz Torovy tváře ve zpětném zrcátku. „Co chtěla?“ Nerozuměl, proč u něj byla i ona, to snad nevěřila ani svému kolegovi?
„Přinesla si potvrzení, chtěla vidět záznamy práce. To víš, že si na mě zasedla kvůli rozvodu, dětem a samozřejmě pauzám mezi prací, abych si i na ně udělal čas.“
O to víc si blonďák oddechl, že se jeho dveřím vyhnula. Do své pracovny by ji velmi nerad pouštěl, a obával se, jak by zareagoval na další její rýpání. Nevěřil si, že by se udržel jako Kai. „A ukázal jsi jí ty papíry?“
„Ukázal jsem jí i víc, zrovna jsem vylezl ze sprchy, když se objevila. Neodvážil jsem se dojít si ani pro župan, aby tam náhodou něco neštípla.“
„A ukázal jsi všechno?“ uchechtl se.
Tora nespokojeně mlasknul. „Možná jsem měl. A možná jsem jí měl ukázat, co všechno s tím dovedu. Osuška v ní žádné fantazie nevyvolala a pohled na horní část těla s ní nehnul. Škoda, že nezašla i za Hirem, třeba by to tam mělo větší efekt.“
„Jen se nepodceňuj,“ uchechtl se jmenovaný, „možná ji jen pohoršila tetování. Ale přiznejme si, že máme co nabídnout, a jsme na ni tři. Z každého z nás něco musela vidět – pokud chtěla. Neříkej mi, že ji po tolika náhodných návštěvách a po celém dni stráveném mezi tolika chlapy, nenapadla ani jediná hříšná myšlenka. Podle mě je tak protivná, jenom protože je nadržená.“
„Ale nikdo ji nechce, protože je to chodící odpuzovač jakékoli vášně,“ uchechtl se Reita.
„Přesně tak. Je to škoda, nohy má výstavní, obzvlášť v těch podpatcích,“ uznal Hiro. „Akorát by byl průšvih, kdyby se jí nejvíc zalíbil zrovna Reita…“
„Já myslím, že té se nejvíc zalíbila tak leda Kensukeho oštítkovaná kartotéka, do které si zaznamenává snad i každé spláchnutí na záchodě,“ bránil se blonďák, jako by se snad i štítil této představy.
„No co, takový atlet. Ani nevíš, jak ti to v tom obleku sekne. Divím se, že jsme na tebe nečekali.“
„Proč byste- Ale notak, Hiro,“ drcnul do něj na Rukiho obranu, když mu došlo, na co naráží. „Navíc nezapomeň, že Ruki je nevinný a čistý-“
„Jak okvětí bílé lilie,“ uchechtl se Tora.
„Po tsunami,“ dodal Hiro, a konečně se jim oběma podařilo rozptýlit i Reitovy starosti. Cesta byla najednou o něco příjemnější a svižnější.
Brzy se ocitli před několikapatrovou šedivou budovou plnou kanceláří. Velké prosklené dveře hlavního úřadu se před nimi otevřely, sotva se ocitli v jejich blízkosti.
„Tak jo, nezapomeňte se usmívat a házet hezké pohledy,“ vydechl Tora.
„Jasně. A já vyšpulím zadek a Hiro vypne hruď,“ tiše mu blonďák vrátil a zatím stále s pocitem, jako by se chystali na pánskou jízdu, prošli dlouhou chodbou k výtahu.
Ve třetím patře je čekala další dlouhá chodba, kterou procházeli naposledy po předávání osvědčení k práci. Nechali se vést jen pocitem, že jdou správným směrem. Chvíli kráčeli po hladké, šedivě mramorované podlaze, na které se ozýval i ten nejtišší krok, než našli příslušné dveře a usadili se na židle poblíž nich.
V nastalém tichu a očekávání, kdy si pro ně přijdou, přerušovaném jen pohledy na hodinky a občasným povzdechnutím, začaly nervy opět pracovat. Tora vypadal, jako by se ponořil do hlubin své mysli a vyhledával v ní klid, Hiro tiše podupával a Reita se snažil zhluboka dýchat. V hlavě přemítal, jestli se podobně cítí Ruki před každou zkouškou, a upřímně ho litoval.
Vyrušili je až vzdálené kroky, které se ale velmi rychle přiblížily. Celá komise kolem nich prošla a zavřela se v místnosti. Kromě Midori a Kenjiho mezi nimi byl i Takao, což si blonďák oddechl. Nemohl ale odhadnout, jací budou další čtyři členové.
„Taky si připadáte jak u zubaře?“ prohodil Tora tiše, když se pár minut opět nic nedělo.
„Myslíš, že tihle ti taky nabídnou umrtvení?“
Hiro okamžitě ztichl, když ze dveří vyšla mladá žena, ve stejném tmavě modrém kostýmku, jako Midori, ovšem na pohled vypadala o mnoho sympatičtěji.
„Pan Suzuki Reita,“ řekla nahlas, ale ne s příkazovým tónem, jaký očekávali. Blonďák se zvedl, věnoval těm dvěma poslední pohled, jako by se chystal na smrt, a vešel dovnitř.
A okamžitě si připadal jako Ruki při zkouškách, uspořádání místnosti by tomu téměř odpovídalo. Uprostřed stála jedna židle a několik metrů od ní byl postavený dlouhý stůl, za kterým seděli Midori s Kenjim na samém kraji. Vedle slečny inspektorky seděla jiná žena, trochu starší, Reitovi se zdálo, že jí ve stažených vlasech nenápadně vykukují šediny. Podívala se na něj přísným pohledem, ale jinak se z jejího obličeje nedalo vyčíst nic. Takao se tvářil neutrálně a dva muži, sedící mu po pravé straně, vypadali docela chladně, ale přístupně.
Žena, která Reitu vybídla a posléze za ním i zavřela, zůstala stát vedle posledního místa u stolu. V rukou měla otevřenou složku, a předčítala z ní Reitovo jméno, celý název i adresu jeho pracoviště, dobu, jakou v ústavu pracuje, včetně jeho svěřenců, vychovaných opatrovníků a dosavadní výsledky.
„Momentálně se v jeho péči nacházejí dva svěřenci: Shiroyama Aoi, který je od druhého prosince v odchozí lhůtě, a Matsumoto Ruki, dřívějším jménem Takanori, který u něj pobývá od dvacátého pátého března tohoto roku.
Právě Matsumoto Ruki je důvodem, proč je pan Suzuki předvolán před komisi. Během inspekce, která probíhala od dvacátého třetího do dvacátého sedmého prosince, a následně při šetření v poslední den, bylo u pana Suzukiho zjištěno nežádoucí chování, ve smyslu milostného poměru se svým svěřencem.
Odborná konzultantka, slečna Wakabe Midori, vznesla obvinění z vážného zanedbání povinností a ohrožení nápravy již zmíněného svěřence a požaduje okamžité suspendování zde přítomného pana Suzukiho. Zároveň doporučuje přeložení Matsumota Rukiho do jiného ústavu. Odborný konzultant, Harada Kenji, vznesl pouze žádost o prošetření tohoto případu.“
Právě když Reita začal přemýšlet, kolik toho ještě vytáhnou, ukončila sekretářka své čtení a otočila se k Reitovi. Představila mu členy komise a požádala ho, jestli má nějaké podklady na své obhájení, a poté, co je předala, se i ona konečně posadila.
„Pane Suzuki, můžete se k tomu vyjádřit?“ pohlédl na něj Takao. Jeho pohled byl pod hranatými brýlemi se silnou černou obroučkou přísný a rty se mu okamžitě sepnuly do úzké linky, jen co domluvil. Reita sice věděl, že s ním je rozumnější řeč, a poznal ho, co by obyčejného člena úřadu, ale dnes byl tento postarší muž rovnou zástupcem ředitele a dával ve svém tónu řeči znát, že celou věc hodlá brát vážně.
„Zásadně odmítám nařčení ze zanedbání povinností a taktéž z ohrožení nápravy Matsumota Rukiho. Svou práci beru vážně a každému případu se věnuji s co největší pečlivostí. Všechny písemné náležitosti plním v řádném termínu a jejich rozsah je vyčerpávající. Práci se svěřenci provádím s maximálním nasazením, vždy kladu důraz na individuální přístup, důslednost, vytvoření důvěry a zachování soukromí. Své svěřence propouštím připravené a i poté jsem jim k dispozici dvacet čtyři hodin denně.“ Po první větě si blonďák nebyl jistý, jak by se měl obhájit, ale nakonec z něj další slova vylétla sama. A to byla jen první část obvinění.
„Přiznávám, že s Matsumotem Rukim udržuji partnerský vztah, ale v žádném případě nedochází k ohrožení jeho nápravy. Stále k němu přistupuji i jako ke svému svěřenci a stejným způsobem s ním i pracuji,“ dodal a čekal, s čím na něj nadále vyrukují.
„Přiznáváte tedy milostný poměr mezi vámi a vaším svěřencem?“
„Ano,“ odpověděl.
„Jak dlouho váš poměr trvá?“ zeptal se jeden z mužů.
„Přibližně měsíc.“
„Byl jste iniciátorem tohoto vztahu?“
Reita se nadechl, ale co měl vlastně říct? Nijak si nezačal, naopak od sebe prcka odháněl. Na druhou stranu to byl ale on, kdo všechno znovu rozdmýchal. I když… oba měli své pocity neustále v sobě.
„Nemohu říct ani ano, ani ne,“ vydechl a pokusil se celou věc vysvětlit, stejně jako s Rukim vysvětlovali v Kensukeho kanceláři. Po této odpovědi se zástupce ředitele obrátil na členy inspekce a začal se dobírat, co zjistili v rámci rozhovoru v ústavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat