Projekt Poslední šance (66. část)

Ruki se pokoušel soustředit na učení, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal vyhnat z hlavy obavy, jak asi probíhá jednání u komise, a co po Reitovi chtějí. Co jim bude muset říct? A co když se nakonec dozvědí i o jejich intimním poměru? Rozhodnou se pozvat i jeho? 

Držel oči přišpendlené u příkladů, ale poté, co znovu bezdůvodně napsal jiné číslo, než mu vyvstalo na mysli, raději sešit zavřel. Holt se dnes jeho denní režim posune. 

Aby udělal aspoň něco užitečného, pustil se do úklidu. Kde mohl, utřel prach, a celý byt povysával. I potom měl pořád dost času, a tak se rozhodl zaběhnout do kuchyně. Tam si byl jistý, že přijde na jiné myšlenky.

„Aoi, co tady děláš?“ hned se usmál, když zahlédl černovlasého s tácem v rukou.
„Mám čas, tak jsem šel přidat ruku k dílu.“ 

„A zabít starosti,“ dodal Ruki. Viděl to v jeho očích, za tu dobu se v nich naučil číst. 

Aoi nepopíral. Mlčky pokrčil rameny a odnesl další objednávku. Prcek se zatím opláchl, vzal si na sebe zástěru a vrhnul se na pomoc Manabuovi. 

„Vidím, že máme dalšího pomocníka, to jsem rád,“ široce se Kai zakřenil. „Máš opravdu talent objevit se v pravý čas.“ V rychlosti si vzal čerstvě uvařený čaj a natáhl se do police pro druhý hrnek. Párkrát čaj přelil tam a zpět, aby ochladl, poděkoval Hatorimu za nachystání malé svačiny, a odběhl zpět do lokálu. 

„Vidím, že jsem o něco přišel,“ zarazil se prcek. 

„Taira je s malým na kontrole, tak vzal Mayu sem, než se vrátí.“ 

„Nevím, co si udělali, ale Maya je nafouklá jak papuč a s Kaiem se nebaví,“ prohodil černovlasý aktuální drby. „A zdá se, že hodlá držet hladovku,“ dodal, když na ně nahlédl. 

„Tori, uděláš mi, prosím tě, taky svačinu?“ ohlédl se na něj prcek. Dostal nápad, jak zjistit informace a trochu se seznámit s tou malou uraženou slečnou. 

Se svým talířkem zamířil ke Kaiovi, který k ní promlouval s trpělivostí a mile, přesto tónem, který zabraňoval jakémukoli smlouvání. Ovšem Maya vypadala odhodlaně. 

„Ahoj, můžu si přisednout?“ usmál se Ruki a nečekal na odpověď, hned se k té roztomilé dvojici přidal. „Od rána jsem nejedl, pořád jsem nervózní…“ začal nezávazně mluvit a vydobývat si Kaiovu pozornost pro sebe. Brunet nevypadal nadšeně, teď se mu nezdála vhodná chvíle na takovou debatu, přesto se snažil své rozpoložení skrývat. 

„To se radši posilni, nerad bych tě z kuchyně vynášel.“ 

„Už se na tom pracuje. Hatori říkal, že prý jsi tu pomazánku dělal speciálně pro Mayu, ale že ji nechce. Byla by škoda ji vyhodit. Je fakt výborná.“ 

Kai začínal chápat, o co prckovi jde, a trochu se zastyděl. Nechtěl, aby si o něm mysleli, že si neumí poradit s vlastními dětmi. Nebylo to poprvé, co se Maya urazila, a pokaždé ji zvládnul. Jen měla tentokrát větší důvod i odhodlání. 

„Jestli chceš, vezmi si i její porci, vypadá to, že nemá chuť,“ vzal brunet Mayin malý talířek a přisunul ho k Rukimu. Drobné ručky po něm ale rychle chmátly a se slůvky „To je moje“ si ho přitáhly zpět. 

„Tak to by sis měla pospíšit, protože já mám velký hlad,“ konstatoval Ruki. Malá se ještě chvíli držela, ale poté, co prcek snědl i polovinu z druhého krajíce, neodolala. Raději ustoupila a začala jíst, než aby jí svačinu někdo ukradl. 

„Chutná?“ zeptal se brunet s lehkým úsměvem a tentokrát se dočkal malého pokývnutí. Spravil jí pramínek neposlušných vlásků, který jí vyklouzl ze sponky, a nenápadně jí odsunul lokty ze stolu. 

„Odpoledne uděláme to přání, ano?“ zeptal se a poděkoval prckovi, který odnesl své i její nádobí. Okamžitě ji napomenul, aby také Rukimu poděkovala, a naštěstí to z ní nemusel příliš páčit. Na rozdíl od dalších slov. „Tak asi nebudeme dělat nic, když se mnou nemluvíš.“ 

„Odpoledne s tebou budu mluvit,“ zněla odpověď. Maya vypadala pořád trochu napučeně, ale zdálo se, že o dost povolila. 

„Pořád se zlobíš?“ 

„Jo.“

„Ale víš, co jsi provedla, a proč jsem se musel zlobit já na tebe?“ 

Chvilku napjatého ticha protnulo další, sotva slyšitelné „jo.“ S úsměvem ji pošimral po tváři a nic si nedělal z toho, že jeho ruku naštvaně odstrčila. Schválně to udělal znovu, a když se rozesmál, urazila se ještě víc a zamručením dala najevo svou nespokojenost. Kai věděl, že trucuje, a další popichování ji buď rozesměje, nebo doopravdy naštve. Tentokrát ji ale nechal chvilku o samotě. Nebál se, někdo z kluků neustále běhal po lokále, a zpoza baru na ni viděl i sám. 

„Už se odurazila?“ ptal se Ruki. 

„Jo, má jen herecké období. Ví, že tatínek samou láskou těžko odolává, a ráda zkouší jeho nervy,“ uchechtl se. „Ale za chvíli přijde obrat o sto osmdesát a minimálně přes odpoledne bude zlatá.“ 

Rukimu připadalo, jako by v jeho hlase zároveň znělo „sledujte a učte se, taky vás to čeká“. Neodolal a musel se zeptat, co ji nafouklo tentokrát. 

„Dneska už moje nervy nevydržely,“ přiznal Kai s rozhozenýma rukama. „Než Taira odešla, začala dělat scény a pěkně se vztekla. Ječet po nás teda nebude.“ 

Ruki si domyslel. Nejspíš dostala. Netušil, co za zvláštní pocit mu přeběhl po páteři, přestože u Kaie by si nikdy nedokázal představit surovost svého otce. 

„Co Reita, vyspal se na dnešek aspoň trochu, nebo ho taky dostaly nervy?“ 

Docela vděčně přijal změnu tématu, ovšem raději by nějaké zcela nové. Tohle ho vrátilo zpátky k důvodu, proč do kuchyně uprchl. „Moc toho nenaspal. Ani ne tak kvůli sobě, ale bojí se kvůli nám,“ přiznal a pohlédl na Aoie. 

„Ale neříkej, že na Aoiovi si taky slečna Protivná něco našla? Vždyť mu běží lhůta.“ 

Aoi si tiše povzdechl. Největší drbna zrovna obstarávala lokál, přesto ztišil hlas. „Samozřejmě, že se domákli o červené kolonce. Mezi mnou a svobodným bydlením s Uruhou je jen Reita, a jen díky Reitovi mi už běží lhůta. Jestli ho vyhodí, nebo se začnou víc rýpat v jeho práci…“ 

„Já se taky bojím,“ ozvalo se za nimi. Překvapivě se ozval Hatori, u kterého bylo výjimečné, aby se jen tak sám od sebe zapojil do něčí konverzace. „Chce mě poslat do nemocnice.“ 

Všichni si domysleli, že mluvila o léčebně, a Hatori si to přebral po svém. „Neboj se. Hiro ani Tora to nedovolí,“ uklidnil ho Kai. 

 

„V zápisu stojí, že pan Mineta i pan Suzuki se aktivně pokoušeli zabránit vzniku jakéhokoli vztahu. Částečné omezení komunikace a předčasné oddělení svěřence do vlastního bytu ale mělo negativní následky.“ 

„Samozřejmě, že to mělo negativní následky, když nedostal, co chce,“ oponovala Midori. 

„Nám jde o fakt, že pan Suzuki se i přes vlastní zapření snažil jednat, jak se od něj očekávalo. Snažíme se naše svěřence vést k upřímnosti a zodpovědnosti, ale dle vašich poznámek si byl vědom nečestného jednání s jeho osobou. To podle mě mohlo mít horší důsledek, než vytvoření milostného vztahu,“ namítl na její poznámku opět jeden z mužů u kraje. Jeho poznámky se ale chytil už i Kenji. 

„Nepřijde mi ale zodpovědné pěstovat ve svěřencích domněnku, že vztahy na pracovišti, potažmo mezi nadřízeným a podřízeným, jsou v naprostém pořádku.“ 

Reita využil možnosti přihlásit se o slovo, z jejich hádání toho slyšel už dost. Nejradši by se zavřel na chodbě a počkal na verdikt, ovšem nechtěl riskovat, co by si takhle pospolu na něj upekli. 

„Samozřejmě vědí, že to není v naprostém pořádku,“ upozornil. „Ale zároveň vidí, že není potřeba se za své city stydět. Je to součást života.“ 

„Ve vašem případě obzvlášť, jak jsem se dozvěděl,“ vydechl Takao. „Shiroyama Aoi a Takashima Uruha také tvoří pár.“ 

Blonďák nemohl uvěřit vlastním uším. Snad mu nebudou chtít vyčítat, že Uruhu s Aoiem od sebe nerozehnal? „Oba jsem poučil o riziku. Zbytek byl na jejich vlastním rozhodnutí. Zároveň bych mohl vyjmenovat pár dalších případů vztahů mezi svěřenci i mezi opatrovníky.“ 

„Ano, jistě,“ dočkal se odpovědi. „Když se ale vrátíme k vašemu případu svěřenců, oba nebyli snadnými případy, že?“ 

„Ne, to nebyli. Každý svým způsobem.“ 

„Máte pocit, že jim jejich vztah prospěl?“ ozval se muž blíže ke kraji. 

„Jednoznačně,“ přikývnul blonďák. „Zprvu se mi to nelíbilo, na Uruhu to vzhledem k jeho případu bylo brzy, a Aoiova impulzivita ve mně vzbuzovala obavy. Ale Aoi ukázal velkou míru trpělivosti a Uruhův stav se postupně zlepšoval. Když jsem viděl, že jim společně strávený čas svědčí, neviděl jsem důvod jakkoli se mezi ně plést. Naopak jsem se je snažil vést k vlastním rozhodnutím a nabádal je, ať se učí jeden druhému naslouchat, když si ke mně přišli pro radu. Oba jsou dnes bezproblémoví a jejich vztah je stále pevnější.“ 

„Myslíte si, že i Rukimu prospívá vztah s vámi?“ zeptal se druhý z mužů. Reita začínal mít pocit, že musí být bývalí opatrovníci, některé jejich otázky či poznámky dávaly smysl. 

„Myslím, že ano. Určitě se nejedná o nejsilnější impulz, ale jeho stav se o mnoho zlepšil už ve chvíli, kdy se své city snažil skrývat. A musím říct, že mně prospívá také. Je pro mě těžší s ním pracovat jako se svěřencem, ale díky tomu nacházím nové postupy. A z pozice partnera je pro něj snazší hovořit o některých věcech a dají se lépe a dřív vyřešit.“ 

Komise na chvíli utichla, blonďák doufal, že jim docházejí otázky. 

„Dobrá, co se týče obvinění, z mého pohledu nedochází k žádnému zanedbávání, ani ohrožení nápravy,“ vyjádřil se ten bývalý opatrovník. Druhý vedle něj pomalu přikývl. 

„Jsou tu drobné nedostatky, ale obvinění odborné konzultantky Wakabe nevidím jako opodstatněné.“

„Není opodstatněné? Flirtování na veřejnosti a důvěrnosti mezi výrazně starším nadřízeným a sotva plnoletým podřízeným se vám zdá neopodstatněné?“ 

„Ano, tohle je jistý prohřešek, ale pan Suzuki není padesátník a Matsumoto Ruki nemá čerstvých osmnáct,“ ohradil se Kenji. Vypadal mladší než Reita, a očividně se zdál dotčený poznámkou „výrazně starší“. „Osobně se mi to nelíbí. Ale ani předchozí rozhovor, ani dnešní prošetřování mi nedalo žádný důkaz, že by docházelo k zanedbávání či ohrožování ze strany pana Suzukiho.“

„Z vašeho zápisu i dnešního slyšení vyplývá, že mezi panem Suzukim a jeho svěřencem neprobíhají důvěrnosti, jaké si představujete,“ pohlédl na ni Takao. „A opravdu nevím, jak byste to chtěla dokazovat.“ 

„Mně stačil pohled,“ prohodil Kenji. „Sdílení ložnice je sice pádný argument, ale nevěřím, že by se v ní odehrávalo něco jiného, než spánek. Matsumotova tvář se zdála spolehlivější, než detektor lži,“ uzavřel tuhle debatu dřív, než by se začala červenat i komise. „Žádal jsem o prošetření a dle mého názoru jsme slyšeli dost k tomu, abychom se nemuseli obávat žádného zanedbání nebo ohrožení nápravy,“ zopakoval znovu, aby svůj názor uzavřel.

Žena vedle Midori si povzdechla a znovu si přeměřila Reitu pohledem. „Nelíbí se mi, že pan Suzuki udržuje vztah se svým svěřencem. Nicméně ani já nevidím důvod, proč by kvůli tomu mělo dojít k zanedbání nebo ohrožení.“ 

Slečna Wakabe si samozřejmě stála na svém, ale měla smůlu. Takao Reitu zprostil veškerých jejích obvinění a Midori dokonce upozornil, že za některá její nařknutí by Reita mohl žádat více než omluvu. 

„Počkejte prosím, na chodbě. Konečný verdikt vám oznámíme po krátké poradě,“ řekl zástupce ředitele a sekretářka, která celou debatu jen mlčky poslouchala, případně doplňovala vodu, nebo kontrolovala, aby neselhala technika, se zvedla a vyprovodila Reitu ze dveří. 

„Co po tobě chtěli, vždyť jsi tam byl celou věčnost,“ vydechl Hiro nevěřícně. 

„Vypadáš, jako by se na tebe slítli supi,“ přidal se Tora. 

„Chvílemi jsem si tak připadal. Ještě se dohadují, pak mi dají vědět, co se mnou bude,“ lapnul blonďák na židli a nezbývalo mu, než čekat. 

 

„Určitě už jsou na cestě,“ snažil se je Kai uklidnit. Pokud zrovna Ruki s Aoiem neběhali po place, neustále přešlapovali, poťukávali prsty o pult, nebo očima viseli na hodinách. Hatori byl opět jako zařezaný, jen tu a tam se podíval na Kaie, jako by potřeboval jeho uklidňující pokývnutí a pousmání k tomu, aby skutečně věřil, že to bude dobré. 

„Kdyby aspoň zavolali,“ syknul černovlasý. 

„Hele, mně prošla puška. V baráku plným potencionálních střelců. Reitův vztah s Rukim nemůže nikoho zabít. A co se týče Tory a Hira, oni už jim vysvětlí, že Hatori do žádné léčebny prostě nepatří a nepůjde.“

Hezky se to poslouchalo, ovšem čas se vlekl a s tím narůstala nervozita. Lidí nechodilo tolik, jako obvykle, přestože bylo pondělí, a ručičky hodin jako by stále byly přilepené na jednom místě. 

Prcka přepadával hlad, ale chtěl na Reitu počkat, navíc by toho takto moc nesnědl. Byl si jistý, že už budou na cestě. I když se jednání komise mohlo protáhnout, nevěřil, že by to mohli řešit tak dlouho. 

„Ticho,“ zavětřil Aoi. „Slyším auto…“ 

„Aut tady projede.“ 

„Tohle je Torovo auto, na to mám uši.“ 

Ruki také zpozorněl a s širokým úsměvem oběhl lokál, aby se pak mohl věnovat jen Reitovi. Chvilku si na něj ale počkat musel, blonďák zamířil nejdřív nahoru, kde našel pouze vzkaz. V rychlosti se tedy převlékl a už utíkal za prckem do kuchyně. 

Ruki ho okamžitě přivítal polibkem a očima ho vybízel k nějakým slovům. „Jak moc nebo málo dobrý to je?“ zeptal se. Bylo hezké, že ho Reita hned potom objal, ale nebyl si jistý, z jakého důvodu. 

„Zůstávám tu a jen tak se mě nezbavíš,“ široce se usmál a neprotestoval, ani když ho Ruki málem uškrtil v pevném objetí. „Vzhledem k mým dosavadním výsledkům, plánům stejně za chvíli odejít, a že je Ruki nevinnost sama, jsem dostal jen napomenutí a vzali mi Goroua – spíš z trucu, asi aby je slečna Wakabe úplně neuprskala. Vás taky proprali,“ obrátil se na Aoie, „ale jen okrajově. Na lhůtu ti nesáhli.“ 

„A Tori taky zůstává,“ vešel za nimi Hiro. „Jako třešničku na dortu bysme mohli slečnu Midori z jejího postu vyštípat, ale asi nebudeme tak zlí, co?“ 

„Být tebou, žádám osobní omluvu. A odpustit bys jí měl jen hodně důvěrně,“ uchechtl se blonďák. 

„Jedna omluva už se žádá,“ odkašlal si Kai. „Chlapi, musíme si přiznat, že jsme měkkoty. Za to Taira už na ni poslala stížnost a dokonce při tom použila i její vlastní zbraně. Jen nechci vědět, jaké zbraně použila na Kensukeho, že se k ní přidal a taky si přisadil pár řádků.“ A zřejmě ho přinutila i k mlčenlivosti, jelikož nikdo kromě Kaie dosud o žádné stížnosti nevěděl. 

 

„Tak tohle by slečna Wakabe rozhodně neměla vidět,“ smál se Reita, vědomí, že by mu takové chování bylo vyčteno, jako by celý požitek zvyšovalo. Poté, co se pořádně nadlábli, Ruki vrátil zástěru a šel s blonďákem rovnou do ložnice. Tam sebou praštili a přitulení k sobě trávili vydatný oběd. 

„Vždyť nic neděláme.“ 

„Ale děláme. Zanedbáváme povinnosti a ohrožuju tvoji nápravu. A chystám se tě ohrožovat i mravně, ale to zatím nevíš.“ 

Ruki se s úsměvem zatetelil, takové ohrožování si nechal líbit. Možná by si i začal, ale oba byli naprosto neschopní se pohnout. 

„O co vůbec šlo s tou omluvou?“ zeptal se po chvíli. 

„Nechala se unést. U mě měla pár nevhodných poznámek, ale u Hira s Torou selhala na plné čáře. Oháněla se prý sice podklady, ale Tora ji zpracoval. Ve výsledku se ukázalo, že bez nějakých předepsaných tabulek by byla bezradná, a vykládala si je hlavně po svém. Hiro podotkl, jak sama ohrozila Hatoriho psychický stav, no a Takao nám nabídl, že se můžeme přes Kensukeho obrátit se stížností na jeho asistenta.“ 

„Kdo je Takao?“ 

„Zástupce ředitele, který se stará o projekt. Když jsem do ústavu nastupoval, míval na starost prověření nových zájemců a občas dělával i školení, takže se tak trošku známe. Jeho asistent mu předloží stížnost, on ji orazítkuje, podepíše a sám projedná přímo s Midori, takže bychom nemuseli nic obcházet přes její přímé nadřízené, nebo ji propírat u další komise – pokud bychom teda nechtěli být hodně zlí. Ale Kensuke už to nejspíš vyřídil.“ 

Prcek se pousmál a zavřel oči. I kdyby proti nim měla kdovíjaké eso v rukávu, určitě si nechtěla zadělávat na další problémy a stížnost Tairy i Kensukeho ji jistě zaměstná na dlouhou dobu. Chvilku si vychutnával klid a Reitu vedle sebe, ale pak ho přepadla další myšlenka. 

„Rei?“ pohlédl do prázdna. „Kdybychom nelhali… myslíš, že by to nedopadlo takhle?“ 

Blonďák se nemusel dlouho zamýšlet nad odpovědí. „Obávám se, že ne. Dali si práci, aby celou věc prozkoumali do detailu, ale nenašli nic, o co by se mohli doopravdy opřít. Pokud by ale na kamerovém záznamu našli něco dost podezřelého, nebo měli dosvědčeno, že spolu udržujeme i intimní poměr, Takao by neměl jinou možnost, musel by zasáhnout, jinak by popotahovali i jeho. V tomhle případě budu muset Kensukemu koupit flašku, myslím, že pár záznamů musel ztopit a věrohodně nahradit.“ 

„A co teď Gorou? Nebude moct nastoupit na tvoje místo?“ optal se prcek. 

„To pořád může,“ usmál se Reita. „Akorát ho nebudu mít na starost, ale pro radu si ke mně může přijít kdykoli. Kensuke ho písemně přiřadí k Masatovi – ze stálých je tu nejkratší dobu a na zaučení ještě nikoho neměl – tal na ně budu trochu neoficiálně dohlížet.“ 

 

Přestože blonďák sliboval nemravnosti, podařilo se mu během odpoledního odpočinku usnout skoro do večera. Ruki na chvíli zabral s ním, ale po necelé hodině se probudil dostatečně osvěžený, aby se konečně naplno ponořil do učebnic a zápisků. 

Blonďáka vzbudil až na večeři. Jemným pohlazením a sladkým polibkem ho jako Šípkovou Růženku přivedl zpátky do bdělého stavu. Reita se nezmohl na protesty a brblání, proč ho nevzbudil dřív, ne když viděl jeho roztomilý výraz. 

„To jsem zvědavý, co budeš dělat v noci,“ zavrněl prcek. Neodolal, obkročmo se na něm usadil a zapřel se o lokty vedle jeho hlavy. 

„Myslíš, že se dá za jednu noc dohnat, co jsme zameškali?“ 

„Když se posnažíme…“ usmál se a vpil se do měkkých rtíků. Reita se do polibku usmál, popadl ho a dostal pod sebe, hlouběji se ponořil do jeho úst a náruživě se na něj natiskl. 

„Tak to abychom začali hned,“ špitl, když se na moment oddálil, aby pohlédl do Rukiho vzrušené tváře.