Projekt Poslední šance (71. část)

„Já tě, myslím, budu muset pořádněji zaměstnat,“ prohlížel si Kai prcka od hlavy až k patě a nelíbilo se mu, jak je duchem mimo a napjatý. 

„Promiň, jsem nervózní.“ 

„Právě proto. Přijdi večer po zavíračce, pomůžeš mi s úklidem a uzávěrkou.“ 

Ruki se nadechl, aby co nejslušněji odmítl, jelikož si na večer naplánoval čtení alespoň dvou otázek, ale nakonec pusu naprázdno zavřel a s tichým souhlasem přikývnul. Pomoct Kaiovi bude také jistá forma učení. Po zádech mu přeběhl mráz, při uvědomění si, že mu do zkoušek nezbývá už ani týden. 

Odpolední plány na klidnou chvilku s Reitou mu také nevyšly. Kvůli nedostatku „personálu“ musel prcek zůstat v kuchyni a vypomáhat. Ne že by to Kai s hrstkou vypomáhajících nezvládl, ale to by domů přišel opravdu zničený. 

„A zrovna dneska musí přijít tolik lidí,“ stěžoval si Ruki blonďákovi, sedícímu u pultu. 

„Co se vlastně stalo?“ 

„Koukiho chytla nějaká alergie, když krájel papriky. Prsty i dlaně mu zčervenaly a natekly až po zápěstí.“ 

Reita při té představě pozvedl obočí. 

„Co už. A večer tu vypomáhám taky, přijdu nejdřív v osm,“ vzal prcek nádobí od vedlejšího stolu a odnesl ho do kuchyně. Když se vracel, navázal na rozhovor, jako by nikde nebyl. „Snad mi peníze odtud budou stačit aspoň na to, co nepokryje stipendium.“ 

Blonďák na jeho poznámku nereagoval žádnými slovy. S pousmáním pokrčil rameny, ovšem v optimistickém gestu. Hodlal pomlčet o dopise, který přišel po posledním přezkoušení a zápisu k závěrečným zkouškám. Věděl, že by Rukiho akorát víc znervózněl. Tahle informace stačí říct, až bude po všem. 

 

Kai a Ruki strávili téměř půlhodinu v naprostém mlčení. Každý uklízel na své straně lokálu, a než si brunet spravil věci v kuchyni, stihnul prcek i vytřít.
„Nechceš Reitu přemluvit, aby tu domluvenou výpověď stáhnul?“ nadhodil hnědovlasý a i tichá slůvka působila najednou příliš hlučně. Ruki věděl, že to myslí jako žert, přesto mu ta představa chtě nechtě proběhla hlavou a ke smíchu ho zrovna nepřiměla. 

„Ne, hodlám si ho ukořistit pro sebe,“ odvětil a zaběhl vylít kýbl s vodou. Opláchnul se a už si sedal ke stolku, kde si Kai roztáhl papíry, notebook a kalkulačku. Nepustil se však do práce, jak míval ve zvyku, většinou s Aoiovou pomocí. Otočil složky k Rukimu a s lehkým úsměvem mu naznačil, ať si potrénuje praktické užití svých dovedností. 

Prcek se nebránil, jen doufal, že si to Kai alespoň přelétne očima, kdyby mu náhodou něco uteklo. Nepředpokládal však, že by se něco takového mohlo stát. Tyto věci měl v malíku už nějaký ten pátek a únava či nesoustředěnost by na tom neměla nic změnit. 

„Můžeš diktovat i rychleji,“ po očku k němu vzhlédl. Ruka mu na kalkulačce doslova tančila a během chvilky měl celkový výpočet hotový. Data v počítači souhlasila, ale pokladna měla drobnou odchylku.

„Někdo nechal dýško.“ Bruneta samozřejmě potěšilo každé takové gesto a chápal, že cizinci mají své zažité zvyklosti, ale nabádal všechny kluky vracet do posledního yenu. 

„Jo, objevil se tu jeden americký pár. Nepočkali na zkasírování, nechali peníze na stole a odešli.“ Ruki jim chvíli předtím odnášel sklenice a ani slůvkem se mu nezmínili o platbě. Než obsloužil jiný stůl, začali se zvedat. S úsměvem je upozornil, že je v mžiku zpátky a přinese účet, ale když se vrátil, už za sebou zavírali dveře. Když viděl, že neutíkají bez zaplacení, nechtěl po nich ječet přes celý lokál a nechal to být. 

„Jeden pár? Nikdo jiný?“ 

„Jo, platili jak za tři, ale nechtěli se se mnou bavit. I když jsem se jich rovnou ptal Anglicky, radši ukazovali prstem na jídelní lístek. A nemyslím si, že mám až tak hrozný přízvuk na to, aby mi nerozuměli.“ A za slovní zásobu se také stydět nemusel. 

Kai protočil oči, nad tématem návštěvníků z jiných krajin nemělo cenu se zamýšlet. Někteří byli výřeční, přestože jejich obsluha rozuměla sotva každé třetí slovo, někteří se snažili mluvit lámanou Japonštinou a někteří nepřečetli ani anglicky psaný název v závorce. 

Dokončili uzávěrku a prcek se užuž zvedal, když zaslechl Kaiův smích. „To je spěchu… Vím, že je škola důležitá, ale nechápu, čeho se zrovna ty bojíš.“ 

„Náhodou spěchám za Reitou,“ bránil se prcek. „Dneska už se učit nebudu, jenom si projdu jednu otázku.“ 

Brunetův výraz jasně prozrazoval, co si o tom jeho „jenom si projdu“ myslí. 

„A mám se čeho bát. Vím toho dost, na jiné škole bych toho možná řekl víc, než učitel. Ale obávám se, aby to stačilo na úroveň mojí školy, nebo že mi něco vypadne… Dostanu blbou otázku, ve které si nebudu jistý, a co pak. Nestačí jen tak něco říct, je to i o prezentaci. A ani nevím, jak mi ohodnotili úkol.“ 

„No, vzhledem k tomu, co jsem slyšel o tvých průběžných zkouškách, se nebojím, že bys v něčem tápal. A řekni, co nejhoršího se může stát? Tak budeš mít okno, ale když se takhle učíš, stačí naťuknout a už to všechno naskočí a jedeš. I když si nebudeš jistý, ale všechno řekneš, tak co, strhnou ti bod? Vyhodit tě za to nemůžou. Tvůj nejčernější scénář je, že z těch dveří nevylezeš s vysoce nadprůměrným hodnocením, ale lehce nadprůměrným, pokud by se fakt stala nějaká kalamita.“ 

Prcek se musel uchechtnout. „Zas tak mi nefandi.“ 

„Ty se nepodceňuj.“ 

„To je jen realita, Kai. Ta škola je fakt přísná a tady jde o závěrečné zkoušky. Bude u nich sedět ředitel a celá komise i s lidma ze zahraničí, celý to bude strašně vážný, ne jako nějaké přezkoušení. Nerad bych se ztrapnil a prodloužil si stresové období až do opravek-“ Ruki se zarazil, když Kai odešel během jeho proslovu do kuchyně. „Fajn, už mlčím,“ povzdechl si, trochu podrážděně. Brunet ale přišel hned zpátky. 

„Užívat aspoň třikrát denně až do zkoušek. A tohle dej Reitovi, ať to s tebou vydrží,“ vrazil mu do rukou dvě velké tabulky čokolády a pudink. 

„Kai-“ 

„Nedělej si starosti. A už utíkej, jinak mě Reita přerazí, že tě tu držím moc dlouho.“
Ruki poděkoval s širokým úsměvem, jako by na jeho podrážděnost čokoláda fungovala i přes obal, a utíkal za blonďákem, na kterého by ve všem vnitřním rozčilení málem zapomněl. 

 

Čokoláda Rukimu pomohla. Sice se mu nevydařilo dodržet dávkování, jaké Kai doporučoval, ale nervy uklidnila. Druhý den po snídani si dal pár kostiček a po svačině také, zbytek schoval, aby náhodou nepřibral ani gram. Jenže po celém dni, stráveným neustálým opakováním, se neudržel, a večer zfutroval celý zbytek najednou. 

Když ho Reita viděl, neubránil se smíchu. „Máš zamazanou pusu… na druhé straně.“ Jeho navigace selhala a raději mu čokoládu ze rtů sám slíbal. 

„Přežral jsem se,“ vydechl Ruki. Nebylo mu zle, ale cítil se dost přeslazený. Na druhou stranu to při pohledu na Reitu tolik nevnímal. Jeho milenec a jen v boxerkách a tílku… 

„Ale vypadáš spokojeně.“ 

„Vážně?“ pousmál se a nedokázal udržet kdejaké představy. „A nebylo by lepší uspokojeně?“
Blonďák si skousnul ret a podíval se do jeho milé tvářičky z trošku větší dálky, jako by se potřeboval ujistit, že to myslí vážně. 

„Tak už na tebe dolehl deficit?“ pozvedl nadějně obočí. Se vší nervozitou kolem a především únavou, kdy Ruki neměl náladu, nebo usnul dřív, než se k něčemu dostali či rovnou u sebe v pokoji, mu tohle znělo jako nejlepší zpráva. 

„Možná?“ 

„To bychom s tím měli něco udělat. S odkrveným mozkem se neučí dobře,“ podotkl a použil na něj jeden ze svých svůdných pohledů, o kterých věděl, že jim prcek nemůže odolat. Dříve se před nimi nejistě červenal, teď na něj působily jako rudý hadr na býka. 

„Dneska nechci vědět, že nějaký mozek mám.“ 

Víc Reita slyšet nepotřeboval a stejně nehodlal prcka nechat dál mluvit. Popadl ho, přehodil si ho přes rameno a odnesl do ložnice, kde se na něj vrhnul dřív, než by si Ruki stihl uvědomit jakoukoli únavu či si vzpomenout na nějaký řádek v odstavci uprostřed jisté stránky, o kterém si není jistý, zdali si ho pamatuje dobře… 

 

„Kai, já tě miluju!“ 

Brunet vytřeštil oči a oběma rukama se chytil za krk, přičemž se ostražitě rozhlížel kolem. „Tohle už neříkej, je-li ti život drahý! Taira tě zabije, pak zabije mě, a co děti a chudák Ruki!“
Jeho komedii se uchechtl jen Manabu, Kouki neměl náladu, jelikož jeho obdivovatelka se už potřetí neobjevila ve svůj obvyklý den, a Hatori tento vtip nechápal. 

Reita to přešel bez poznámky, vzal si ho stranou a v nejlepší náladě, jakou za poslední dny zažil, mu děkoval za nápad s čokoládou. 

„Počkej, počkej, mi chceš říct, že si Ruki dal kousek a jako zázrakem přestal být nervní?“ uchechtl se Kai. „Bylo to jen takové… gesto, abych ho podpořil. A trocha cukru té jeho zaneprázdněné hlavě neublíží.“ 

„Ne, to ne. Ale po tom, co zbouchal skoro celou tabulku naposezení, se mu učit nechtělo…“ 

„Neříkej, že mu bylo zle.“ 

„Naopak, až moc dobře.“ Blonďák se zakřenil, že by jeho slova musel pochopit i Hatori, kdyby rozhovor slyšel. „A mně ještě líp…“ 

Kai měl nutkání hvízdnout, ale ovládnul se. „Že bych si otevřel živnost?“ nadhodil s úsměvem. „A co bys rád, další čokoládu, že jsi mě tu tak přepadl?“ 

„Jdu pro snídani, Ruki ještě spí a předpokládám, že bude spát aspoň až do desíti. Nekoukej tak na mě, i jemu to prospěje.“ 

„Tak snad z toho nezapomněl všechno, co do sebe celou dobu tloukl,“ prohodil a požádal Koukiho, aby podal dvě snídaně. „Po těch Rukiho zkouškách abych ani neotevíral okna, jinak hrozí, že mi zkazíte děti…“ 

„Tak to prr, jestli budeš mít zkažené děti, tak jedině protože to zdědily po tobě,“ drcnul do něj Reita pěstí, ale nepřestával se usmívat. A úsměv z tváře mu nemohlo smazat nic, ani kdyby se ve dveřích znovu objevila inspekce. 

 

Ruki se vzbudil chvíli po půl desáté. Ačkoli v posteli skončil dříve než v předchozí dny, rozhodně neusnul brzy. Cítil se rozlámaný, bolela ho stehna, trochu se ozývala i třísla, a snad jedině ztuhlost za krkem nemohl připisovat nočnímu řádění. I když ani tím si nebyl zcela jistý. Stěží rozlepil oči, aby je zase zavřel a s dlouhým zívnutím se protáhl. Přetočil se na druhý bok, čímž se zamotal do peřiny, ale to mu bylo jedno. Při pohledu na hodiny se však probral okamžitě. 

„Rei?“ zavolal nejistě. 

„Snídani jsem ti nechal v kuchyni,“ opřel se blonďák do futer. Při pohledu na nahé, jen do přikrývky zamotané stvoření, s vytřeštěným, přesto ospalým výrazem a rozcuchanými vlasy, se na jednu stranu rozpouštěl, ale na druhou v jistých partiích tuhnul. 

„Proč jsi mě nevzbudil?“ 

„Protože spánek je důležitý,“ usmál se a došel si k němu pro polibek. „Dobré ráno.“ 

„Ah… dobré… Vlastně dost dobré.“ Rukimu se na rtech také konečně objevil úsměv. Chvilku mu trvalo, než se vyhrabal z postele, ale poté se lépe probral sprchou a tečku tomu dodala vynikající snídaně. 

„Pěkně se ti podlamují kolena,“ sjel ho Reita očima. Opravdu po něm měl chuť znova skočit. Svůj deficit jako by nezažehnal, ale ještě víc podpořil. A nebylo divu, Ruki si vykročil jen v županu a blonďákova fantazie stále pracovala. 

„A nevíš tak, proč?“ odvětil mu Ruki s úsměvem. „Divím se, že vůbec chodím. Modli se, aby to do zítřka přešlo, v tom obleku bych vypadal jak tučňák.“ 

Tato zpráva Reitu potěšila. Pokud se prcek zabývá více tím, jak bude u zkoušek vypadat, než otázkou, zdali jsou jeho vědomosti dostatečné, všechno jistě dopadne dobře. 

 

Při pohledu na zástup studentů si Reita připadal, jako by měl sám jít ke zkouškám. Snad za to mohla jeho empatie, ale nejradši by popadl prcka do náruče a utekl s ním ven. U zkušebních tříd postávali dva sebejistí kluci, kteří jako by už měli vše za sebou se stoprocentním úspěchem, ale jen kousek od nich si jiný student málem ohryzával nehty. Další pochodoval tam a zpět, ode zdi ke zdi, dívky se raději sdružovaly ve společném hloučku, ale do řeči se neměly. Jedna z nich seděla na kraji lavičky a vypadala, jako by brečela už předem, ačkoli se snažila držet neutrální tvář, co mohla. 

„Aspoň že nejsem mezi posledními,“ poskakoval prcek na místě a mnul jednu ruku ve druhé, div si je neumačkal. Dlaně se mu potily a srdce tlouklo jako o závod. 

„Neměj strach, jsi výborně připravený,“ chválil ho Reita a snažil se ho podpořit. Rozuměl, že mu nejde jen o to projít, ale i o jistou úroveň, jaké by měl jeho výsledek dosáhnout. Magická devadesáti procentní hranice, které kdyby nedosáhl, cítil by se podobně, jako by neprošel. 

„Doufám.“ 

„Udělal jsi pro to úplně všechno. A zkoušení máš za ten půlrok už natrénováno taky. Mysli na to, že si pak dáme vynikající oběd-“ 

„O obědu mi ani nemluv.“ 

„Dobře…“ Reita ztišil hlas a trochu se k Rukimu přiblížil. „Tak mysli na to, že se zítra v tuhle dobu budeme válet v posteli. Jen tak, na všechno se až do poledne vykašleme. Užijeme si klidu, sami sebe…“ 

Tak tahle představa už se mu líbila víc. „To je pěkné,“ pousmál se Ruki. „A nejpěknější na tom je, že o tom mluvíš zrovna tady. Zakřič slovo ‚nicnedělání‘ a vsadím se, že z toho raní mrtvice devadesát devět lidí ze sta.“ 

„Nemusí to být zrovna tady, ani Kensukemu by se to nelíbilo,“ přiznal blonďák. „Vlastně je to úplně proti všemu. I proti mně samotnému, když nad tím tak přemýšlím…“ 

„Kazím tě.“ 

Sotva se prckovi objevil na tváři široký úsměv, vešla do chodby porota profesorů a zavřela se ve zkušebních třídách. Jen dva z nich zůstali na chodbě, aby všem oznámili, že budou začínat, a ohlásili jména prvních zkoušených, aby se přichystali. Zavedli je do kabinetů, kde si vylosovali otázky a dostali čas se připravit. 

Ruki se nemohl rozhodnout, ke které porotě by šel radši. Přidělili ho k první, ale u druhé seděl jeho bývalý třídní. Na druhou stranu tam přihlížel i jeden z profesorů, dávající nejzákeřnější otázky. U své poroty neočekával až takové rozhazující vpády, ale obával se neznámé tváře a ne příliš oblíbené profesorky, která tam snad musela vyučovat už od založení školy, ale nejspíš se neustále cítila na dvacet. 

Čas ubíhal, studenti procházeli na přípravu a do zkušebních tříd, odtamtud pak s různou směsicí výrazů ve tvářích. Ruki neustále těkal očima po hodinách a připomínal si pořadí, jaké jim přidělili. „Ještě jeden a jdu na řadu,“ vydechl a otřel si zpocené dlaně. 

„Ani se nenaděješ a budeš zpátky u mě.“ 

„Matsumoto Ruki!“ ozvalo se ze dveří. Reita by mu nejraději vtiskl hluboký polibek, ale v takovéto společnosti se zdržel jakýchkoli projevů, které by prozrazovaly jejich vztah. Jen se tedy lehce pousmál a popřál mu hodně štěstí. 

Za Rukim se zavřely dveře a před ním se objevily krabičky s otázkami. Téměř třesoucí rukou sáhl do první, v duchu doufal v patnáctou otázku a naopak se bál osmnácté. Skoro nedýchal, když uviděl osmičku, ale žádná jednička před ní nestála. Číslo osm ho lehce zneklidnilo, ale s podklady, které se mu dostaly do rukou, si uvědomil, že něco by k tomu říct mohl. Z druhé krabičky vytáhl šestou otázku. Za krabičkami stál stoh sepnutých papírů, nahoře na něj čekal příklad s číslem dvacet. Takto vybavený se usadil k dlouhému stolu, rozdělenému improvizovanými přepážkami. V tomto svém pracovním prostoru měl veškeré pomůcky a dostatek papírů, propisek a tužek pro práci, kdyby náhodou cokoli selhalo. 

Okamžitě začal psát. V hlavě mu naskakovala slova, která četl v učebnici i ve skriptech, vlastní poznámky s rozšířenými informacemi z literatury snad ani nestíhal zaznamenávat. Musel si zapisovat jen zkratky, jinak by si stihl připravit jen první otázku a na příklad už by mu nezbyl čas. Druhá otázka ale byla zapeklitější. Prcek ji neměl zrovna rád. Ne že by jí vůbec rozuměl, ale zdála se mu příliš složitá a snadno by se mohl zamotat do vysvětlování. Tím spíš, pokud v tento moment profesoři přejdou do Angličtiny. I při poznámkách se mu div nezavařila hlava, když se pokoušel rozpomenout, jak že to v těch skriptech psali… 

Čas určený k přípravě vypršel mnohem rychleji, než si představoval. Už tak rozběsněné srdce se mu roztlouklo ještě více, když znovu zaslechl své jméno. Jeho kolena jako by si byla jistá dokonce méně, než po nočním řádění, ale během pár vteřin se sebral a na obličeji si vytvořil sebejistou masku. Prošel dveřmi do vedlejší, větší třídy, kde ho trochu rozhodil opačný postup, než na jaký byl zvyklý. Nejdříve praktický příklad, poté teorie. 

Nicméně to uvítal. Dokud měl vše v živé paměti, nezaházené lovením informací z učebnic, začal na tabuli vytvářet složitý graf a psát jedno číslo za druhým, zatímco větší část poroty zkoušela jiného studenta. 

Když byl hotový, otočil se k přísné profesorce a netušil, jestli si víc prohlíží jeho samotného, nebo příklad. 

„Můžete nám vysvětlit, proč jste nepoužil běžný postup?“ naklonila hlavu na stranu. Rukiho polilo horko. Běžný postup… úplně na něj zapomněl. Odpověď „Proč věci dělat složitě, když jdou i jednodušeji?“ by byla příliš drzá, a jistě by se nespokojili s tím, že tento fígl kdysi v začátcích studia okoukal od bratra a s Aoiem si na něj vzpomněl a pořádně se ho naučil. 

„Při tomto postupu nevzniká tolik mezisoučtů. Ty jsou dobré pro kontrolu, ale jejich tvoření zabírá mnoho času a přesto při nich mohou vzniknout chyby. Proto používám tento postup. Každý sloupec vnímám jako celek, který zkontroluji na konci. Pokud všechny sedí, mohu bez problémů vytvořit a vyhodnotit graf, a pokud při kontrole objevím problém, lépe ho dohledám.“ 

„Uvědomujete si ale, proč vás, studenty, vybízíme osvojit si tvorbu mezisoučtů?“ 

„Ano, běžný postup je základ, který nám vytváří přehled o celé problematice, učí nás pozornosti, abychom se chybám vyvarovali. Je pro nás bezpečnější, pokud neustále provádíme kontroly.“ 

„A proč jste ho tedy nepoužil? Cítíte se natolik zkušený?“ 

Ruki se začal bát. Nakonec ho vyhodí od zkoušky jen proto, že nepoužil zaběhlé doporučené postupy, ale něco takříkajíc navíc, co by si raději neměl troufat? 

„Mně osobně tento vyhovuje více. A myslím, že na konci studia bych měl zvládnout více než základní postupy, a také si myslím, že je tento postup pro praxi téměř nezbytný.“ Když už letět, tak s grácií. Na jeho drzost však žádná další otázka nepřišla, ale cítil doslova rentgenové pohledy a věděl, že pokud by našli jedinou chybičku, celá jeho řeč by byla v háji. 

Usadil se na uvolněnou a ještě vyhřátou židli naproti větší části komise, a předložil na stolek štítky s čísly otázek i papíry s poznámkami. Viděl, jak mu nahlíží do zkratek, ale nepročítali je celé. Ruki povídal a povídal a připadal si, jako by byl u běžného přezkoušení. Jeho mozek nestačil vnímat přísedícího ředitele, profesory, hlouček kravaťáků, který se téměř nehnul a jen nasával jeho slova, ani cizího muže, který měl oči přilepené stále ještě na jeho příkladu, ani procházející sekretářku, která donesla kávu a chvíli poté i konvici čerstvého čaje. 

Při druhé otázce se ho najednou jeden neznámý profesor anglicky zeptal, zdali by mu nemohl problematiku vysvětlit právě v Angličtině, a muž, do té doby prohlížející si příklad, zpozorněl, jako by ho zajímala především tahle část. Ruki během chvilky přepnul a navázal, ale byl neskutečně rád, když ho zastavili akorát u poslední poznámky. Mlel z posledního, už netušil, co k tomu říct, natož v jiném jazyce. Ale Angličtiny se zkoušející ještě nevzdali. První obecná otázka, na kterou se nemohl připravit, proběhla celá v tomto duchu a prcek se nestačil divit, odkud se to v té hlavě bere. Druhá naštěstí přišla v rodné řeči. 

Stejně jako předtím, ani teď nedokázal vnímat, jak rychle čas utíká. Náhle slyšel, jak ho propouštějí a zpovzdálí jak volají jméno dalšího studenta, už se i ukláněl, pak procházel dveřmi a ocitl se na chodbě, očima vyhledal Reitu a s ohromnou úlevou k němu vykročil. 

„Tak co, jak jsi spokojený?“ křenil se na něj blonďák. V rukou držel rozpitý kelímek horké kávy, což prcka jen utvrzovalo v tom, že má všechno za sebou, a nezbývá, než čekat na výsledky. 

„Já nevím…“ vydechl a pomalu se vzpamatovával. „Vychrlil jsem na ně všechno, co mě napadlo, ani už nevím, jestli dobře nebo špatně. Ale určitě jsem neřekl všechno… snad to zachrání ten úkol, prý se to počítá dohromady. Moc se neobtěžovali s doptáváním, jako u dřívějších přezkoušení, nebo na nějaké upozornění. A zasekli jsme se u grafu. Já idiot použil zjednodušený způsob, nějak jsem si na to zvykl a zapomněl jsem, že tu preferují běžný…“ 

„A ulehčil sis to o moc?“ 

„No, o ulehčení ani nejde,“ uchechtl se, „spíš je to složitější, protože nemáš všechno vypsané, musíš to mít v hlavě. Ale je to prostě rychlejší, nemusíš se s tím tak drbat a moc se jim to nelíbilo.“ 

„Ale nehrozí, že bys to kvůli tomu neudělal, ne?“ 

„To snad ne,“ opět vydechl a zvykal si na normální tlukot srdce. Jako by to bylo jen pět minut od toho, co se na něj Reita podíval svým krásným uklidňujícím pohledem, a teď už byl uvnitř skutečně o dost klidnější. 

„No, do výsledků máme času dost. Opravdu si nechceš zajít na jídlo?“ 

Podruhé Ruki neodmítnul.