Projekt Poslední šance (67. část)

„Není alkohol náhodou zakázaný?“ 

Kai si prcka zavolal hned ráno s žádostí o pomoc s vychystáváním večírku na oslavu konce roku a příchodu toho nového. Nemělo jít o žádnou velkou akci, ale naplánovali hromadné setkání v osm hodin, malé občerstvení a přípitek. Kensuke se před inspekcí raději u všech ujistil, že neschovávají ani jedinou petardu, jelikož byly veškeré výbušné látky na pozemku ústavu zakázány. Ovšem to by nebyli oni, kdyby si nedokázali poradit, stejně jako obejít nařízení s alkoholem. 

„Není tu ani kapka,“ usmál se brunet. „Ne ve sklenicích pro svěřence, opatrovníci si zaslouží na konci roku trochu uvolnění. Ale ne že budeš vyptávat po Reitovi, aspoň nějaká pravidla byste měli dodržovat,“ popíchnul ho. 

Prcek už se chystal odfrknout, ale pak si uvědomil, že má pravdu. Stále více se v ústavu choval jako doma – a v žádném ze svých domovů se nechoval tak uvolněně – a ne jako v nápravném zařízení. Trochu stydlivě, ale přeci jen i naoko uraženě na něj pohlédl a slíbil, že se bude snažit. 

„A kde jsou vůbec ostatní?“ zeptal se po chvíli. U linky stál jen Hatori, nějaký zatím neznámý mladík v koutku uraženě umýval nádobí, Kouki běhal po place a zbytek obstarával Kai, až bylo divem, že stíhá. 

„Na střeše, na dvoře a u mě na zahradě.“
Prcek nerozuměl jedinému slovu. „Co tam dělají?“ připojil se k němu a pomohl mu s chystáním jednohubek, jen co trochu okoukal jeho triky. Musel uznat, že brunet je opravdu kreativní, nejen co se týkalo zdobení. 

„Odhrnují sníh. Teda aspoň doufám, nepřál bych jim, aby Tairu naštvali,“ vzal hotový tác a vložil ho do chladicího boxu. Po zkontrolování hrnců na sporáku a vychystání porcí, které po něm Kouki žádal, se opět dal do práce s prckem. 

„Ruki, mám prosbu, mohl bys chodit i přes týden?“ zeptal se a koutkem oka na něj pohlédl. Chtěl se zeptat už dříve, ale ve všem shonu zapomněl. 

„Na celé směny? No…“ Ruki nechtěl nic slibovat, ale ani ho nechat ve štychu. „Vydržíš to ještě chvíli?“ zeptal se. „Po dvacátém tu klidně budu od rána do večera…“ 

Kai se usmál, ale vlastně od prcka ani nic jiného neočekával. „Stačí vypomoct přes poledne. Máme malou krizi. Restaurace ve městě je prioritou a na vlnu ukončených lhůt navázala vlna odchodu do města. Na druhou stranu, hned zítra si to pořádně užijí.“ 

Ruki si nebyl tak jistý, ale opravdu byla v Kaiově hlase škodolibost? „My snad taky, ne?“ 

„Ne, my si budeme válet šunky a čekat, co nám dovezou.“ 

Tak tahle představa se prckovi líbila. Ač si nechtěl připadat lenivě či škodolibě, mohli si za to sami. Kdyby zůstali s Kaiem, věrní ‚domácí‘ kuchyni… 

Jakmile se vrátil Manabu a za ním po chvíli i Aoi s Uruhou, vzal si je brunet stranou a vrhli se společně na rýžové koláčky. Ruki dochystal tác slaných jednohubek, dle Kaiových pokynů vytvořil ze sušeného ovoce a ořechů těsto, které brunet dal do docházející trouby jen sušit, a měli hotovo. Přes oběd se Ruki proběhl po lokále, ale jen aby Koukimu odlehčil. Lidí na oběd nepřišlo mnoho a odpoledne se objevil jen sem tam někdo. 

Aoi s Uruhou se po sobě neustále dívali, naculovali se a Ruki si připadal jako na začátku, když je brunet musel napomínat, aby si to nechali do soukromí. Tentokrát se za tím skrývalo i něco jiného. Tiché domlouvání s Kaiem a i jeho potutelný úsměv… Ti tři museli něco chystat. 

 

„Páni, ty se na to i převlékáš?“ Ruki zhlédl svého milého od hlavy až k patě. V černé polokošili a jeansech mu to slušelo, až by se na něj nejradši vrhl. 

„Ano, a ty taky. V teplákách tam nechodíme.“ 

Podíval se na sebe dolů a zpět na blonďáka, jestli to myslí vážně. 

„Tak fajn, chtěl jsem tě jen nevinně svléknout. Ale tričko si vyměň, máš ho od barev, nebo co to je.“ Rozepnul si všechny tři knoflíčky a prsty si prohrábnul vlasy, aby získaly svůj nedbalý vzhled, nebo možná aby Rukiho přiměl k rychlejšímu svlékání. „Hm, myslím, že budu muset říct Uruhovi,“ zkonstatoval sám pro sebe po chvíli hledění do zrcadla. Počkal na prcka, než si oblékne košili, a společně vyrazili dolů. 

Ze sálu byly odstěhované všechny židle, na zemi ležely polštářky kolem dokola celé místnosti a uprostřed se nacházely stoly s pitím a všemi dobrotami. Reita s Rukim dorazili mezi prvními, takže si mohli vybrat vnitřní kruh polštářků a sedět blíž k jídlu, přestože to znamenalo i dřívější pořadí s proslovem. Sál se plnil rychle, a přestože Aoi s Uruhou přišli mezi posledními, dostalo se jim lepších míst. Ruki poctivě hlídal dva polštářky vedle sebe, navíc se ti dva obětovali na úklid lokálu a Aoi vzal celé účetnictví za Kaie, aby brunet mohl být s rodinou. 

Prckovi se líbilo, že sedí všichni pospolu. Nikdo v čele, dokonce ani Kensuke, opatrovníci i svěřenci byli zamícháni mezi sebe a tiše si povídali. Chyběl jen Kai a Hiroko se dostavila těsně před zahájením, s lehkým úsměvem na tváři. 

Kensuke se postavil a všechny přivítal. Poděkoval zvlášť opatrovníkům, za jejich pečlivou práci a ochotu vůbec pouštět se do takového povolání, které vnímá spíše jako poslání. Nevynechal ani svěřence, u kterých nešetřil s chválou, ale nepřeháněl to a měl i pár upozornění a žádostí k novým členům, aby se snažili. Poté přešel ke shrnutí celého roku. Vypíchnul, co se podařilo, přijal, co se nepodařilo, a dával si naději do dalšího roku spolu s novými cíli. Poté předal štafetu mladíkovi, který seděl vedle něj. Ten v momentě zčervenal víc než kdy Ruki a tiše ze sebe soukal jakési poděkování, že se ho Yasunori ujal, a on tak nemusel do vězení. Dále přislíbil, že se bude snažit své chování napravit. 

Ne všichni ale byli tak pokorní. Někteří noví, anebo stále ještě drzejší, odmítali říct jediného slova, nebo si mysleli, že nadávka za každým druhým slovem někoho oslní. S drobnými zásahy svých opatrovníků ale i oni vyslovili přiznání svých chyb a příslib změny k lepšímu. 

Vnitřní kruh pomalu došel k Rukimu. Ten ani moc neposlouchal, co říkají ostatní, spíše si v duchu snažil sestavit, co sám řekne. Nechtěl jen říct „Děkuji za všechno a slibuji, že se polepším“, to si mohl dovolit nováček, který přišel sotva před měsícem, nebo ještě Hatori. I ten však řekl smysluplný dík směrem k Torovi i Hirovi a překvapil i slovy, že si váží jejich trpělivosti. Jeho slova byla opředena nízkým sebevědomím a strachem, aby ho přeci jen někdo nepřemístil. Na závěr slíbil, že se bude snažit, aby s ním neměli tolik starostí. 

Reita vše shrnul do pár vět a jeho řeč vyzněla, jako by se loučil. Děkoval Kensukemu, za příležitost v ústavu pracovat, všem opatrovníkům i svěřencům, za vztahy, jaké mezi sebou mají, za hezky strávený rok i všechny předchozí, nezapomněl se vyjádřit ani k Rukimu, s radostí, jak to mezi nimi dopadlo. A jako úspěch v dalším roce vnímal strávit příští svátky na jiném místě, než v ústavu. 

Prcka to na moment rozhodilo, když si uvědomil, že by to znamenalo odchod i pro něj. Zapomněl vše, co si v duchu připravil. Když si uvědomil, že je na řadě, nejprve se tedy obrátil na blonďáka, vzápětí na Aoie s Uruhou a celou partu v kuchyni, a poděkoval i nepřítomnému Kaiovi, i když Hiroko ho ujistila, že mu vše vyřídí. Té taky vyjádřil dík za to, že mu pomohla najít to lepší ze svého starého já. Nevynechal ani Kensukeho. Svá přání pak zaobalil do věty „Aby vše, co mě čeká, dopadlo dobře“ spolu se slibem, že se k tomu přičiní, jak nejlépe svede. 

Cítil, že je mu trochu horko z rozpaků, v první chvíli ani nevnímal, co říká Uruha. Když se ale plavovlásek dostal ke svému přání, které se mu nevyslovovalo vůbec snadně, a Ruki viděl, jak ho přitom Aoi držel za ruku, zpozorněl. 

„Rád bych… Doufám, že se mi podaří urovnat vztahy se svou rodinou,“ řekl Uruha tiše, přestože se snažil uchovat pevný hlas a tvářit se vyrovnaně. 

Koutkem oka prcek viděl blonďákův lehký a nijak překvapený úsměv. Jistě to už spolu probírali. Akorát Reita vypadal jistě a Uruha jako by tou představou byl stále vyděšený. Aoi ho nepouštěl, i když sám vyjadřoval své díky a přání a poslal tak dál štafetu, která pomalu prošla i středním a vnějším kruhem. 

Po tomto dlouhém spíše naslouchání, než mluvení, se Kensuke opět postavil a vybídl sedící vzadu, aby si podali sklenice s přípitkem, vzápětí totéž udělali i ti poblíž stolů. Opatrovníky obešel s opravdovým šampaňským, pronesl krátký přípitek a celým sálem se začalo rozléhat cinkání skleniček. Všechny tři kruhy se rozpustily a místo nich se začaly tvořit malé skupinky, ze kterých se ozývaly tiché debaty a chroupání jednohubek. Avšak tato pohoda trvala jen asi půl hodiny. 

„Prosím všechny, aby vstali, šli se obléknout a přesunuli se s opatrovníky do dvora,“ zavolal Kensuke. I prcek zůstal znovu překvapený, jak až zvučně jeho hlas zní, když chce. Hodil do sebe zbytek sklenice, dožvýkal placku ze sušeného ovoce a následoval Reitu do bytu pro bundu a boty. V duchu přitom uvažoval, co se bude dít. Pyrotechniku měli zakázanou. Do města by je Kensuke netáhl ve dne, natož v deset večer. A i tak by bylo brzy. Jenže jiný důvod, než ohňostroj, prcka nenapadal. 

Venku se všichni seřadili, skoro jako by probíhalo požární cvičení. Netrpělivě poskakovali ve snaze se zahřát a stále více mezi sebou diskutovali, že na nějakých pár prskavek, které je uchvátí asi jako šampaňské bez alkoholu, stejně nejsou zvědaví. 

Pozornost upoutala až tupá rána a jen malý moment na to hlasitější. Oblohu ozářila žlutooranžová světla a vzápětí se k nim přidala červená, fialová, modrá, zelená a opět žlutá, a celou škálu podtrhovala drobná mihotavá světýlka, připomínající chmýří pampelišek. Veškeré debaty ztichly a všechny oči se upřeně dívaly na oblohu. Ohňostroj trval chvíli přes tři minuty a na závěr se na obloze rozlétl obrovský žlutý vodopád a zhasínal oproti jiným světlům pomaleji. Po utichnutí se jako malý bonus dal slyšet ze sousední zahrady tichý smích a výskání. Ruki nadšením celý zářil a všiml si, že i pár urýpaných jedinců se umírnilo. I když nešlo o ohromnou akci s žádnou hudbou a choreografií, bylo to živé, pravé a v jistém smyslu tím obcházeli předpisy. I ten největší zarputilec musel být v tu chvíli někde uvnitř aspoň trochu nadšený. 

Opatrovníci spustili potlesk a většina stále ještě zaražených svěřenců se přidala. 

„Zítra chci vidět, že napíšete Kaiovi přání a poděkování,“ uchechtl se Kensuke. Po této kulturní vložce museli všichni pracovně povinní do postelí, stejně jako nejnovější členové a ti, kteří měli na triku nějaký vroubek. Ostatní se vrátili do sálu a pokračovali v konverzaci a pozdním večeření. 

„Rei, pustíš s námi Rukiho na střechu?“ optal se Uruha a Aoi přidal štěněčí pohled. 

„Na střechu?“ podíval se prcek po svém milém i po těch dvou, nad kterými by se snad i kámen ustrnul. Ale nikdo se neptal přímo jeho, jestli chce, ani mu nevysvětlovali, o co jde. 

„Ne, rozhodně ho s vámi nepustím,“ pousmál se blonďák. „Půjdu s ním sám.“ 

 

Výhled ze střechy na noční město byl dokonalý. Navíc si ho užíval s Reitou a s těmi dvěma hrdličkami. Jen pár dalších lidí se přidalo. Snažili se přemluvit Manabua, ale odmítal, že výšky mu nedělají dobře, Yukina stál na opačné straně a utápěl se ve vlastním snění. 

Kdosi začal po chvíli odpočítávat s pohledem upřeným na hodinky, a i kdyby jeho odpočet byl jen tak z provokace, stejně se všichni přidali. S rozjařenými tvářemi vykřikli „jedna“ a očekávali, kdy se opět spustí rány a ohňostroje. Minuli se jen chviličkou. A nezáleželo na tom, kolikrát za rok měli či neměli možnost tuhle zářící krásu vidět, šlo především o atmosféru, která je zcela pohltila. 

Ruki měl málem na krajíčku, ale blonďák ho znovu rozesmál, když ho zvedl do náruče. Prcek se nezmohl na jediné slovo, vrhnul se na jeho měkké plné rty, hluboce, s vášní, se vším dojetím. Nezáleželo na tom, kolik lidí stojí kolem, kdo se kam dívá, nebo jestli o tom budou mluvit celý týden. Reitova náruč pro něj byla celý svět a nikoho jiného do něj nepustil. 

Ale nebyli jediní, Aoi s Uruhou, ačkoli stáli hned u kraje a měli nejlepší výhled směrem k městu, hleděli hlavně jeden na druhého a líbali se tak dlouho, až si jeden mohl myslet, že k sobě přimrzli. 

„Tohle je vážně nádhera. Děkuju,“ usmál se Ruki a vytáhl se na špičky, aby blonďákovi věnoval další polibek. Pevně ho objal a přitulil se k němu, pozoroval v dálce se mihotat barevná světla, tu a tam mrknul po Aoiovi s Uruhou, kteří se k sobě tiskli zrovna tak. Pousmáli se na sebe, jako by byli naladěni na stejnou, dojemnou a šťastnou vlnu. 

„Nerad tohle přerušuju, ale měli bychom končit,“ prohodil Yasu klidným, tichým tónem. Každý viděl, že se mu opravdu zpátky nechce, a snad ještě víc nechtěl být tím rýpalem, který tuto větu nadhodí. Ale neprotestovali, už jen povolení vylézt na střechu bylo trochu přes čáru a problémy by padly na Kensukeho triko. 

Pro Rukiho a Reitu noc ještě nekončila. Padli do postele s představou chvíle mazlení, ale nevinné polibky brzy přerostly v náruživější. Dlouho si užívali jeden druhého a nechávali se unášet pocity slasti. Teprve když nad touhou zvítězilo blažené uvolnění a únava, usnuli přitulení k sobě, sotva že se přikryli. 

 

„Rei?“ zamumlal prcek a zamžoural přivřenýma očima do šera. Paže, kterou měl pod hlavou, najednou zmizela, stejně jako hřející tělo vedle něj. 

„Hned jsem zpátky, klidně ještě spi,“ líbnul ho blonďák na čelo. Pro jistotu si telefon vzal s sebou, aby Rukiho znovu neprobudil. 

V rychlosti na sebe hodil tepláky a triko, vlasy za chůze prohrábnul. Rozespalý prošel chodbou jen po paměti a seběhl dolů ke kuchyni, kde bylo příliš světla, aby dokázal udržet oči otevřené. 

„Dobrý ráno,“ mumlal Aoi, opřený o zeď vedle dveří. Vypadal, že usne dřív, než se dostane na řadu. „Taky to mohli doručit až ke dveřím, co?“ 

Reita jen tiše zamručel neutrální odpověď. Jemu samotnému by se to líbilo, ale raději se nevyjadřoval. Co kdyby ho někdo osočil, že ve svěřencích podporuje lenost? 

„Vůbec jim nezávidím.“ 

„Myslím, že oni vám noční pečení taky nezáviděli,“ pousmál se, už trochu lépe probuzený. „I dneska vypadáš na dlouhou směnu.“ 

„Však nejsem sám,“ oplatil mu Aoi škádlivou poznámku. „Můžem se v poledne zase stavit?“ 

„Samozřejmě. Počítám s váma a Ruki bude určitě taky rád,“ usmál se a ponoukl ho, aby se zařadil. Jejich malá skupinka byla vpuštěna dovnitř a dostalo se jim velkého snídaňového balíku. 

„Ne že zamatláte peřiny jako loni,“ ještě Aoie popíchnul, než se jejich cesta rozdělila. 

„Neboj, dáme si pozor.“ Aoi ho s úsměvem ujistil, ale v duchu mu běžela myšlenka, že jejich peřiny zažily už tolika věcí… nějaká převrhnutá sójová omáčka už by to nezhoršila. 

Reita zprvu také pomýšlel na snídani do postele, ale při pohledu na hodiny si to rozmyslel. Uklidil snídani do lednice a šel si zpátky přilehnout k Rukimu, který stihl znovu usnout. Pohladil ho po vláskách, viděl, jak se jemně usmál z polospánku. Nastavil budík o dvě hodiny později, objal svého milého a ještě chvíli si s ním zalenošil. 

 

„Skočíš k Uruhovi, prosím?“ 

Blonďák se před polednem zjevil v prckově pokoji, kde Ruki i v tento slavnostní den bifloval ekonomii.

„S čím?“ 

„Pro židli. Kluci se přidají k nám.“ 

Tou představa prcka nadchla. Okamžitě vyběhl a vzápětí byl zpátky i s židlí a dvěma zamilovanými hrdličkami v patách. Všechno jídlo rozložili na stůl v kuchyni, který blonďák odsunul od zdi, aby se k němu pohodlně vešli. Ruki nešetřil nadšenými komentáři. Ačkoli i doma bylo běžné si na Nový rok objednat jídlo a sesednout se ke slavnostnějšímu obědu, vždy měl žaludek scvrknutý nervozitou. Přelom starého a nového roku nevnímal radostně. Nikdy nezažil uvolněnou atmosféru, vtipkování a smích u stolu. Otec býval celý konec roku protivnější a vzteklejší, na druhou stranu ho pro samou práci alespoň tolik nevídal. Matka nevěděla, kde jí hlava stojí, běhala po celém domě, uklízela, vyvařovala, i přesto, že si na oběd objednávali tradiční pochoutky, a úkolovala snad každého, koho potkala. Následné posezení znamenalo jen další vážné rozpravy o zářné budoucnosti, upozorňování na nedostatky a důraz, který otec kladl zejména na Rukiho, aby se sebou něco udělal. Obyčejně ale nenechal nit suchou na nikom a na ničem. 

Ale teď seděl u jiného stolu, s jinými lidmi a v příjemné atmosféře. Navíc koutkem oka viděl, že blonďák má nachystané i hry. 

„Uru se dnes taky nevzbudil s úsměvem na rtech,“ prohodil Aoi, zatímco se s potěšením díval na svého milého. 

„A tys mě někdy viděl usmívat se, když mám vylézat z postele?“ 

„Nezamlouvej a řekni to,“ popostrkoval ho. Plavovláskův smích trochu opadl a v očích se mu mihla nervozita. Žduchnul ho zpátky a chvilku nechal všechny v napětí, oč se jedná. 

„Volal jsem domů.“ 

Vše v tu chvíli utichlo a Rukimu z hůlek vypadla hrudka rýže, jako by se právě dozvěděli o konci světa. Dle Aoiova stálého úsměvu vše dopadlo dobře, ale Reitu zajímal i průběh telefonátu. 

„No povídej,“ vybídl ho a přisunul se k němu blíž. 

„Nechtěl jsem tam jen tak vpadnout, tak jsem se chtěl zeptat, jestli vůbec můžu přijet.“ 

„Pospěš si, nebo se Ruki udusí,“ uchechtl se Aoi, když viděl prcka, jak zvědavostí málem nedýchá. Uruha se jeho poznámce usmál a uklidnil Rukiho krátkým pohledem. 

„Vzal to táta. Po mém pozdravení nastalo asi nejdelší ticho v mém životě. Potom jsem z dálky slyšel, jak volá na mámu. Nejdřív nevěřila, myslela si, že jsem nějaký podvodník, pak brečela a začala se i trochu vyptávat. Nechtěl jsem se o tom bavit po telefonu, takže jsem řekl v podstatě to nejnutnější. Celé to bylo takové sešněrované, ale s návštěvou okamžitě souhlasili a… mám přijet už zítra.“ Promnul rty a znovu se cítil, jako když držel telefon u ucha a slyšel hlasy svých rodičů, vybízející, aby návštěvu neodkládal na „někdy“, ale přijel hned druhý den. 

„Neboj se,“ vtiskl mu Aoi polibek na tvář a objal ho. „Budou nadšení, že tě vidí, a všechno ostatní bude vedlejší. Jinak by nechtěli, abys přijel tak rychle, ani by tě pomalu nenechali zavěsit.“ 

Ruki uhnul pohledem a ponořil se do vlastních myšlenek. Věděl, že to ostatní nemyslí zle, chtěl se také radovat, nicméně ho zaplavil pocit sklíčenosti. Nestál o zájem nikoho ze své rodiny, jako dobrou zprávu by považoval sdělení, že už se s nikým z nich nikdy neuvidí. A přesto ho tížilo, jak se všechno u nich doma vyvrbilo, nerozuměl, proč jsou zrovna jeho rodiče takoví, a byl naštvaný, že ho tak snadno odstřihli. On se alespoň snažil. Snášel všechno, co je napadlo, pokoušel se přiblížit jejich představám o ideálním synovi. A i když si začal dělat po svém a následovat vlastní ideály, stejně tam pořád bylo i něco, co ho nutilo přizpůsobit se. Ale oni se ho nikdy nepokoušeli pochopit… a pak najednou, jako by ani neexistoval. 

„Ruki?“ obrátil se k němu Reita, všiml si jeho zachmuřeného obličeje a začalo mu docházet. „V pořádku?“ 

„Jo, jen jsem se zamyslel. Jede tam Aoi s tebou?“ Prcek hned zase nasadil úsměv, ovšem jen částečně upřímný, a obrátil se k plavovláskovi. 

„Aoi se ještě musí držet v oblasti padesáti mil a výjimku mu takhle narychlo nestihnou vyřídit.“ 

„Pojedu s tebou příště. A možná je to takto lepší, budete si toho mít hodně co říct.“ 

Toho se Uruha obával. Co všechno říct a co si nechat pro sebe? A budou rodiče opravdu tak nadšení? „Myslím, že se hlavně těším, až se zítra večer vrátím, a teprve si všechno uvědomím,“ usmál se. 

Blonďák ho chápal. S lehkým úsměvem diplomaticky ukončil konverzaci na tohle téma, které sice bylo zajímavé, ale v dobrém slova smyslu očividně ne pro všechny. Raději se zvedl a podal krabici s hrami a karty, aby opět rozptýlili nervózní atmosféru a nabili se pozitivní energií.