Projekt Poslední šance (70. část)

Soudní budova, v jejímž dvoře Kensuke zaparkoval, byla vysoká a rozlehlá, přesto se nezdála tak velká, jak si Ruki představoval. Ovšem stejně šedivá. Když se rozhlížel, zdálo se mu, že vidí Tamotsovo auto, ale nebyl si tím jistý. Představa, že se konečně znovu uvidí s Junem, mu dodala trochu lepší náladu a ponoukla ho do kroku. 

Vyšel pár schůdků ke dveřím a za nimi následoval podobný scénář, jako tehdy při návštěvě Yuutara. Tentokrát si ale Reita mohl pásek nechat, přeci jen držet si kalhoty v soudní síni nepřipadalo v úvahu. Po dalších schodech – jelikož Kensuke nechtěl jet výtahem – vystoupali do druhého patra, kde Ruki zahlédl obě známé tváře. První pozdravil Tama, ale poté už se věnoval jen Junovi. Málem by ho nepoznal. Jeho kamarád se nechal ostříhat na krátké mikádo a přestal se barvit. Trochu to působilo, jako by najížděl na Kiisarův nenápadný styl, ale velmi mu to slušelo. Více tak vynikly ostré rysy jeho tváře a dodávaly mu na mužnosti. 

Zabrali se do rozhovoru a během chvíle z nich spadla většina nervozity. Přestože mohli jen šeptat, nepřestali si sdělovat veškeré dojmy a zážitky snad ani na pár sekund. Museli probrat vše kolem ústavu a pokroků, oba měli co říct ke svým opatrovníkům i novým přátelům, a vůbec si potřebovali sdělit, co se stalo během doby, kterou se neviděli ani si nevolali. Tamotsu si občas nenápadně odkašlal, aby je upozornil, že trochu zvyšují hlas, Reita si na upozorňování počkal až s dalšími příchozími. Jemu nepřišlo, že by se šepot mohl dostat až za tlusté odzvučené dveře. 

Prcka velmi potěšily zprávy o tom, jak se Junovi daří na kurzu a jak je nadšený z práce. Sotva zachytil slova o Tamovi, ke kterému Jun neustále choval respekt, ale přesto z něj cítil kladný vztah vůči němu. Stejně tiše mu povyprávěl o tom, jak on a Reita pokračují ve svém vztahu, svěřil se se strachem ze zkoušek a potěšilo ho, když ho Jun poplácal po zádech, a podíval se na něj jako na blázna. On a bát se něčeho takového? Zbytečně vynaložená energie. 

Trocha nervozity se vrátila, když se masivní dveře otevřely a mladý muž je požádal, aby vešli dovnitř soudní síně. Sotva se usadili na tvrdých židlích, poučil je, jak se mají po celou dobu chovat, na co mají nárok a na co nikoli. Brzy na to se otevřely dveře vedoucí do jiné z chodeb. Ruki a Jun znovu uviděli ostatní členy party, i ty které Ruki neznal. Někteří odešli dříve, než se on v partě objevil, jiní přišli v době, kdy už pobýval v ústavu. Zpočátku se snažil uhýbat Erumově pohledu, ale když ho na sobě přestal cítit, neudržel se a prohlédl si jeho naprosto splachovací obličej a očima pomalu přecházel i po ostatních. Eru se tvářil, jako by byl snad hrdý, že to dotáhl až k soudu. Za to Ray se zdál velmi naštvaný, možná proto ho na rozdíl od jiných neustále drželi za paži. Za to na Yuutara se prcek podíval s radostí a lehce se musel usmát. Nedalo se přehlédnout, že má několik kilo nahoře, a oproti poslednímu setkání vypadal celkem k světu. 

Vše začalo představením celého případu a všech osob, které v něm figurovaly. V Rukim zatrnulo, když zaslechl své i Junovo jméno. Snažil se rozdýchat hučení v hlavě připomínkou, že jeho ani Juna už zavřít nemohou. A navíc pronesli i Kiisarovo jméno. Ale muž stojící před nimi, s tváří naprosto kamennou a hlasem pevným a téměř strojovým mluvil dál a dál a Ruki už neměl šanci dohnat to, co se v místnosti ozývalo během jeho myšlenkových pochodů. 

Celý proces se mu zdál zdlouhavý, ačkoli se snažil pozorně naslouchat každému slovu, které kdo pronesl, a neutíkat do hlubin vlastní minulosti. Nejdříve si povolali Erumu. Předstoupil v doprovodu policisty a s neskrývaným potěšením. Jako by mu takové garde lichotilo. Celé Erumovo nadnesené vystupování ho dopalovalo, ale snad ještě víc jeho obratná práce se slovíčky. Už chápal Rayovu agresivitu, nejspíš procitl ze snění a konečně zahodil růžové brýle. Eru se neštítil kolem sebe házet špínu, jako by chtěl všechny stáhnout s sebou a předtím je pořádně ponížit. Ruki soucítil s Rayovou touhou Erumu zmlátit, zaškrtit, vyhodit z okna, nebo udělat cokoli, co by mu ublížilo, ale byl si vědom, že taková agrese by k ničemu nevedla. Ale ulevil bych si, zazněl mu v hlavě popichující hlásek.
Po několika dalších minutách, nebo snad hodinách – čas se mu začal rozpíjet – kdy vyslechli několik dřívějších kumpánu, přišel na řadu Ray a pro změnu on prskal po svém ex-milenci. Několikrát musel být napomenutý, aby se vyjadřoval k věci, ovšem jeho zášť se nedokázala usměrnit, a tak soud připomínal spíš velmi zlé rozvodové řízení. 

Poté se ke všem všetečným otázkám vyjádřil klučina, kterého by prcek málem nepoznal, kdyby nevěděl, o koho jde. Takeru už neměl svou dlouhou ofinu, na jeho poměry ji razantně zkrátil a přírodní černá barva začala získávat převahu nad jeho oblíbenou tmavě hnědou. Zmizely i černé linky kolem očí. Vypadal o mnoho mladší, téměř zranitelně, obzvlášť s pokorným pokyvováním hlavou a přiznáním své viny. 

Prcka štvalo to relativní ticho. Nedokázal po celou dobu udržet pozornost, a tak se občas zamyslel třeba nad tím, co kdyby se mu chtělo kýchnout. A jako naschvál ho začalo lechtat v nose, hned proto raději změnil směr myšlenek, a tu ho pro změnu napadlo, co kdyby se někomu chtělo na záchod. Třeba zrovna soudci, nebo některé z těch nažehlených, směšně bezvýrazých postaviček, které seděly poblíž. Mají právníci nějaký předpis na to, kolik musí stáhnout koutky dolů, aby vypadali dost vážně a přísně, ale přitom nijak? prolétlo mu myslí. 

Nechtěl jít na řadu, ale zoufale už toužil uniknout z velké síně, která mu však připadala příliš malá pro tolik lidí. Stěny jako by jen čekaly na povel je všechny rozmačkat. A jako by uvnitř neproudil žádný vzduch. Krk měl naprosto vyschlý. Stálo ho velké úsilí sedět téměř bez hnutí, jelikož se snad i ten nejmenší pohyb rozlehl síní s částečnou ozvěnou. 

Soustředit se začal až v momentu, kdy předstoupil Yuutaro. Jemně se na jeho slova usmál. Konečně se někdo nesnažil kolem sebe zbytečně kopat, ale narovinu řekl vše, jak se skutečně dělo. Bez rozdílu, zda o sobě či ostatních. Netajil se, že měl dobrý pocit z Erumova nadšení, ale přiznal také, že později přišel strach, a dál pro něj pracoval, i když věděl, že je to špatné. Nevymlouval se. Už to nemohl změnit, ale věděl, že dnes by se zachoval jinak. 

V Rukim i Junovi začalo mrazit, když si uvědomili, že jeden z nich by měl přijít na řadu. Ruki se užuž připravoval, ovšem zaznělo Junovo jméno. Letmo se na něj podíval a pohledem mu popřál štěstí. Myšlenky se mu už neubíraly různými směry, srdce mu tlouklo, jako by chtělo být neustále připravené na chvíli, kdy vstane a předstoupí. Vedle sebe naopak cítil klid. Věděl, že je Reita také nervózní, i když to na sobě nenechával znát. Tentokrát za to byl vděčný. 

Jun se stejně jako Yuutaro nesnažil nic skrývat a řekl vše, co už předtím do výpovědi. Bez náznaku hněvu odpověděl i na nejvšetečnější otázky, když se jeho výpověď začala detailněji rozpitvávat a vše směřovalo k faktu, že s Erumou spolupracoval, ať už se mu to líbilo nebo ne. Jako by se ho snažili dostrkat k vyjádření, že tam chtěl být, a udělat z něj hlupáka, proč s ním zůstával a všechno dělal, když nechtěl. Později už nedokázal jasně odpovídat. Slova nemohla vyjádřit to, co cítil, když začal Eruma mluvit anebo vrhl byť jediný pohled, kterým jako by každého zhypnotizoval. Přesto se snažil být co nejkonkrétnější a nerozhodil ho ani Erumův hlasitý protest. 

Jun se s dlouhým vydechnutím posadil zpět. Rukiho srdce málem vystřelilo z hrudi. Veškeré soustředění směřoval na hlas soudce, a cítil, jak se mu potí dlaně. K jeho překvapení měl promluvit i Tamotsu, ale to byl takový mžik, že ho ve vší nervozitě ani nestačil postřehnout. Najednou skutečně kráčel ze svého místa do středu síně, vyprovázený podpůrnými i nenávistnými pohledy. Potvrdil skutečnost svého jména a data narození a naslouchal otázkám podobným, jaké dostával Jun. Ptali se na dobu, jakou fungoval v takzvaném „Erumově gangu“, a koutkem oka si všimnul, jaký hrdý pohled má Eru, když jeho partu „kamarádů, co dělali kdejaké nekalosti“ povýšili na gang. Chtěli vědět o členech, kteří se do něj zapojili, a Ruki potvrdil jména, která tam v tu dobu figurovala. Bez zaváhání řekl, co se běžně dělo, nezapíral, že se účastnil krádeží, skrýval se pod falešnou identitou, ani to, že někdy něco ukradl i pro sebe. Tentokrát se ale nestyděl za smích, že se v jeho seznamu neobjevovaly drahé hodinky, šperky, či drobná elektronika, nýbrž převážně věci denní potřeby, a nepřipadal si hloupě za svou neschopnost prohledávat lidem kapsy. 

I on potvrdil, Erumovu hlavní účast na vymýšlení akcí a spřádání plánů, a zabolelo ho, když musel přiznat Yuutarovu výpomoc v tomto směru. Hloupě si připadal, když nedokázal přesně popsat, proč setrvával. Jistě, nemohl najít normální práci, k tomu měli také dostatek důkazů a potvrzení o absolvovaných pohovorech. Proč se nevrátil domů? Proč se neobrátil třeba na azylové středisko? S každou další všetečnou otázkou si připadal jako větší hlupák a snad jako by se jen vymlouval. Snažil se na tyto záludnosti odpovídat stejně jako Reitovi, ale nemohl zabřednout do všech detailů. Nedokázal by vysvětlit své důvody před všemi těmi lidmi, jedni by nechápali, druhým by byl pro smích. A jak jim měl popsat Erumovu schopnost manipulovat s lidmi? Největším příkladem toho byl Ray, který teď vypadal všelijak, jen ne zamilovaně. Ale ona náhlá nenávist plála úplně stejně, jako ještě nedávno obdiv a slepá láska. 

Nepokoušel se popřít fakt, že ho do této situace navezl právě Jun, a byl rád, že to nemusel vyslovit jako první. Zároveň potvrdil Junovu snahu zmizet z Erumova dosahu, ale jen za podmínky, že pomůže i Kiisarovi. O něm se prckovi nemluvilo snadno, zejména při vzpomínce na setkání s Erumou tváří v tvář na policejní stanici. 

Netušil, jak dlouho tam stál, odpovídal a pokoušel se vysvětlovat. Čas se na tom místě zastavil a znovu se spustil až ve chvíli, kdy kráčel zpátky ke své židli, a po chvíli prázdna zaslechl Reitovo jméno, sem tam úryvek blonďákova hlasu, potvrzujícího Junův telefonát a žádost o pomoc. V prckovi by se krve nedořezal s uvědoměním spekulací, zdali za Kiisarovo neštěstí nemůže právě Jun s Reitou a jejich plány. Oddechl si až ve chvíli, kdy Reita seděl zpátky vedle něj a ve svém klidném rozpoložení. 

 

„Co na tom tak dlouho projednávají?“ špitl prcek tichou otázku směrem k Reitovi, když se procházeli na chodbě. „Já měl za to, že všechno už mají prostudováno, a tohle je jen formalita…“ 

„Mají na to svoje postupy a čas. Ještě vydrž, aspoň budeš hned vědět, jak to s kým dopadlo. To rozhodnutí není jen tak a nemusí být ani definitivní.“ 

Taková odpověď Rukiho moc nenadchla. Pokud by měl celou akci znovu absolvovat, vzal by si do kapsy alespoň malou tyčinku. V břiše mu kručelo dobrou půlhodinu a obával se, aby se žaludek neozval i v síni a rovnou do největšího ticha. 

„Já teda doufám, že tohle stačilo. Leda by Erumovi chtěli dát jen podmínku, to bych protestoval, aby se všechno prošetřilo znovu,“ zašeptal Jun, ale nevypadal tak netrpělivě, jako Ruki. 

Naštěstí nikdo z nich nezačal hlady šilhat, ani neomdlel z těžkého vydýchaného vzduchu. Po zdánlivě nekonečném čekání je úředník vyzval zpět do síně. Usadili se na svá místa, možná víc zvědaví než nejistí. 

Nejlépe dopadl Takeru, přestože mu při výslechu na policii trvalo, než přiznal, že nekradl čistě z jakéhosi donucení a neobohacoval jen Erumovu kapsu, ale tajně i tu svou. A nedal si říci, neovládal se, i kdyby měl sebrat třeba propisku ze stolu. Rayův rozsudek zněl mírněji, než očekávali, ale také pro něj znamenal zamluvené místo na palandě za mřížemi. Eruma dopadl nejhůř. Ale ani při poslechu, že z věznice se jen tak nepodívá a nikdo mu tento štítek už neodpáře, se jeho výraz nezměnil. Buď se snažil držet si tvář, anebo se cítil stále hrdější. I jeho kumpáni vyfasovali vězení, dokonce i za věci, které prováděli před epizodou s Erumou. Jen jeden z nich si vysloužil pobyt v ústavu. 

Juna s Rukim hned po Erumovi nejvíce zajímalo, jak dopadl Yuutaro. Když si poslechli znění jeho pětiletého trestu, připadalo jim to moc, přestože zahrnoval i léčbu. Yuu však vypadal smířeně a nechtěl se odvolávat. 

 

„Pět let?“ Rozhořčení ty dva neopustilo ani na dvoře soudní budovy. „To by mě zajímalo, co na něj vytasili a zjistili během vyšetřování. Jak to mohli Yuutarovi takhle napařit, zvlášť po tom jeho pobytu ve cvokárně…“ prskal Junichi. 

„Kdyby to byla aspoň cvokárna,“ založil prcek ruce. „Být tam měsíc už vydá za rok ve vězení, obzvlášť s tou semetrikou tam.“ 

„Ještěže si to aspoň Eruma pořádně odsedí.“ 

„No to jsem si oddechl. Když jsem slyšel, že Ray dostal pět, docela jsem se bál.“ 

„Co vy dva spekulanti,“ usmál se Reita, když vyšel ven. Tamotsu a Kensuke stále pokračovali v konverzaci a zřejmě byli s výsledky náramně spokojení.
„Štve nás Yuu a Ray. Jak můžou mít oba dva po pěti?“ 

Lehce pokrčil rameny a vzal si prcka kolem pasu. „Říkal jsem, že Yuutara budou posuzovat trochu jinak. A co se týče Raye, měl evidentně menší podíl na všem, než si sám myslí. A sami jste slyšeli Erumu…“ 

Přeslechnout Erumův výsměch, že mu Ray byl dobrý tak akorát na šukání, a ani to neuměl pořádně, se opravdu nedalo. Kdo by se pak mohl divit Rayově agresi. 

„A navíc nevíte, co víme my…“ pousmál se blonďák a po očku kouknul na Tama s Kensukem. 

„Co víte?“ vyzvídal Ruki. Ale Reita to říct nechtěl, pokud tedy jeho výmluvy, že o tom nesmějí mluvit, byly skutečně výmluvami. Každopádně jim dodal naději, s Yuutarem to možná nebude až tak zlé. 

Jun a Ruki využili posledních pár minut k promluvě mimo téma soudu, ale poté už se jejich cesty rozdělily. Blonďákovi se podařilo přemluvit Kensukeho, aby ho pustil za volant, ovšem této nabídky se vzdal, když zjistil, že se mu černovláska za žádnou cenu nepodaří dostat na zadní sedačky. A to on chtěl mít prcka vedle sebe. 

„Vyber si,“ zamrkal Kensuke a vzápětí na něm přistály klíče. 

 

„Já už mám takový hlad, že vyjím celou kuchyň.“ Div že Reita opravdu nezačal hlady šilhat. Sedl si s prckem ke stolu nejblíže výdejnímu pultu, snad aby je náhodou pár vteřin čekání navíc nezabilo. Polévka i hlavní chod byly vynikající a prcek se musel zasmát nad tím, jak se blonďákovi zlepšovala nálada snad s každým soustem. 

„Maso i omáčka jsou stopro od Kaie,“ liboval si. „Na pět hvězdiček.“ 

„Ale doufám, že ne z deseti,“ opřel se jmenovaný o pult se svým typickým úsměvem. „Tak jak to dopadlo?“ 

„Přežili jsme, ale bylo to zdlouhavé, až jsem se bál, jestli tu na nás něco zbude. Ale rozhodli celkem dobře a s největší pravděpodobností se to dál nepovleče.“ 

„No tak hurá, máte klid,“ rozhodil brunet rukama. „Aspoň tedy pro dnešek,“ stáhl své tvrzení zpátky při pohledu na prcka, který si na klid musel ještě počkat. „Ono už ti to uteče, uvidíš,“ mrkl na něj. 

 

Rukimu pořád nedalo, co Reita myslel tím, že ví něco víc. Zvědavost ho užírala, nechtěl se blonďáka znovu ptát nebo dokonce využívat jejich vztahu, aby z něj něco vypáčil, ale nevědět nějakou důležitou informaci? To bylo hotové týrání jeho mysli. 

„Rei?“ vzhlédl od sešitu a jeho oči se zdály najednou větší a ještě roztomilejší, když na svého milého prosebně pohlédl. „Řekneš mi, co víš o Yuutarovi?“ 

„Vážně bych neměl.“ 

„Prosím… Děláš, jako bych to měl komu vykecat.“ 

Blonďákův pohled jasně naznačoval, že má své adepty. Naštěstí se nejednalo o žádnou přísně tajnou informaci, akorát by o tom neměl mluvit nahlas a moc to šířit. 

„Důkladně si proklepli jeho schopnosti. Říct, že je zaujal, je velmi slabé slovo. Yuutaro dostal nabídku - odsedí si jen rok, ale pod podmínkou, že jeho chování bude vzorné, a pak jim bude k dispozici. Abych pravdu řekl, nelíbí se mi to. Jako nabídka k práci to zní dobře, ale takto je ve stejné situaci, jako s Erumou, jen na opačné straně barikády.“ 

„A Yuu přijal?“ 

„Ano. Nejspíš se do věznice jako takové ani nepodívá, pořád je v rukách doktorů.“ 

„Vězení jako vězení, i když na psychiatrii,“ zamumlal prcek, ale vypadal veseleji. 

„Ale pořád jeden rok a ne čtyři,“ pousmál se Reita, potěšený, že aspoň něco dokázalo Rukiho rozptýlit a dokonce mu zvednout náladu. Chvilku ho pozoroval, jak se zase zabral do učení. Připadalo mu, jako by hleděl skrz stůl až do sklepa, a všechno napsané v sešitě už se mu automaticky samo přehrávalo v hlavě. Byl rád, že zbývá jen týden, jinak se obával, že by z toho Ruki zblbnul.