Projekt Poslední šance (68. část)

„Promiň, že jsme to včera nadhodili,“ omlouval se černovlasý. Po Uruhově odjezdu se stavil za Rukim, aby mu pomohl s učením, ale jako vždy se ještě předtím nejméně na půl hodiny zakecali. „Měl jsem za něj takovou radost, že jsem si to neuvědomil.“ 

Ruki se však jen pousmál a dál si skládal přeházené listy skript. „O nic nejde,“ pousmál se. „A taky mě to potěšilo. Určitě nehodlám depkařit v koutku. Jakmile Uru přijede, chci všechno vědět.“ 

„To se neboj, počítáme s tebou i Reitou.“ 

„Další Novoroční párty?“ uchechtl se. „Včera na mě jen trochu přišly myšlenky. Ale řeknu ti, že rozhodně nestojím o to své rodiče vidět. Tím spíš ne v tomhle období. Vždycky u nás bývalo všelijaké, jen ne klidné.“ 

„U nás částečně taky,“ zavzpomínal černovlasý a jeho oči se zadívaly na něco Rukimu neviditelného. „Sestra vždycky přijela na pár dní. Máma předtím hrozně běhala, aby vše bylo perfektní, a od rána do večera naštvaná, že s tátou a bráchou děláme málo. Nikdy ale neřekla, co přesně máme udělat. Táta strašně hrotil, aby měl do konce roku vyřízené a uzavřené všechny záležitosti, i kdyby to znamenalo naspat za poslední týden sotva půl hodiny. Ale potom už to bylo fajn. Objednalo se jídlo, vyprávěli jsme si historky, hráli jsme hry… No, ale už je to dost dávno, co jsem s nimi takhle seděl naposledy. Tuším, že před sedmnáctými narozeninami.“ 

„Co se stalo potom?“ vyzvídal prcek. 

„Delší dobu to skřípalo. Nechoval jsem se zrovna vzorně, ani před rodiči jsem se občas neudržel a vysypal ze sebe půl slovníku sprostých slov. A tím to jenom začalo, přidávalo se i další odsekávání, hádky, chodil jsem domů pozdě, nebo občas vůbec, rval jsem se, přidal se alkohol, ve škole se mi zhoršily známky a málem jsem ji nedokončil. I když trvalo, než jsem z domu odešel, prakticky jsem se s nikým nebavil. Snažil jsem se s nimi míjet, aby mi zase nekázali. Ale poté, co jsem se domů vrátil zřízený po další rvačce a smrděl jsem trávou, přišlo razantní řešení. Vyhodili mě s tím, že nehodlají sledovat, jak se ničím. Mělo mi to dát lekci – chtěli, abych zjistil, jak těžké je uživit se sám, a doufali, že se brzy vrátím s prosíkem. Jenže mně naopak vyhovovalo být s klukama ještě víc. A celé to došlo až sem,“ rozhodil na závěr Aoi rukama a široce se usmál. 

Prcka zamrzelo, jak se zachovali, přestože v tom viděli dobrý úmysl. Ale nešla mu do hlavy jedna věc, museli přeci vědět, že je v ústavu. Reita si beztak nenechal ujít návštěvu u nich doma a vyptat se na něj. 

„Nesháněli se po tobě?“ zeptal se nejdřív. 

„Jednou mi volali, ale byl jsem tak opilý, že jsem to zjistil až druhý den z protokolu. Z toho rozhovoru si nepamatuju ani slovo.“ 

„A nezkoušel jsi jim volat odsud?“ 

Černovlasý jen zakroutil hlavou. „Reita mi to nedoporučil.“ 

„Proč?“ 

„Když se k nim stavil… Zajímalo je, jestli jsem živý a zdravý. Ale to je celé. Jsem pro ně kriminálník, nevidí rozdíl mezi ústavem a vězením. Nechtěli se se mnou vidět, ani ode mě nic slyšet. Poté, co mi začala lhůta, jsem Reitu požádal, jestli by se s nimi nespojil. Pokud by byli svolní k rozhovoru, předal by mi telefon, ale… rodiče to odmítli. Dokud nebudu dle jejich názoru úplně čistý a normální pracující člověk, nechtějí o mně ani slyšet. No a vzhledem k zóně, za kterou nesmím, jsem pořád v jejich očích vězeň.“ 

Prcek zvedl obočí v úžasu, s lehkým úsměvem zakroutil hlavou. „Jak o tom můžeš jen tak mluvit, jako bys vyprávěl vtip?“ 

„Protože podle Reity jen trucují. A já Reitovi věřím, navíc je přeci jen trochu znám. Tímhle oddalováním trestají hlavně sebe a je to zároveň i motivace, abych se snažil. Takže jakmile budeme mít s Uruhou vlastní byt, hodlám je pozvat.“ 

Docela mu záviděl. Vědomí, že na něj rodiče pořád myslí, a ať říkají cokoli, nikdy nad ním nezlomili hůl. Vše měl v hlavě naplánované a měl velkou naději, že bude všechno v pořádku, a další oslava Nového roku se třeba ponese na růžových obláčcích ideální rodinné oslavy. On sám se těšil, až odejde z ústavu a někde se s Reitou zabydlí, ale zároveň se bál vnějšího světa. Tady měl jistotu, že nepotká nikoho z rodiny, ani rodinných známých, ovšem venku byla dost reálná šance… Nechtěl skončit uzavřený mezi čtyřmi stěnami, s paranoidní představou, že někde potká svého otce, a všechno snažení půjde do háje. 

„I tobě se to podaří z některé strany urovnat, uvidíš,“ pousmál se černovlasý. „I kdyby ne hned, roky člověka trochu změní. A i kdyby to bylo pořád stejné, nevěš hlavu. Máš Reitu a jeho rodina tě jistě přijme. Netrap se kvůli pár protivným lidem. Máš kolem sebe takové, kterým na tobě záleží, a mají pro tebe místo v srdci, ať se děje cokoli.“ 

Ačkoli uměl Aoi popichovat a občas některé vážné věci překrucovat do vtipů, někdy z jeho úst vyšla slova, která skutečně pohladila na duši. Ruki se musel usmát, takové uklidnění přicházelo hlavně v situacích, kdy to od něj nejméně čekal, a o to víc zapůsobilo. 

„Tak jo, ale už jdem na tu školu, ať máme brzy zase co slavit,“ odkašlal si Aoi a podal si první učebnici, na kterou dosáhl. 

 

Kensuke zakončil dopolední prohlídku ústavu s budoucími opatrovníky v restauraci. Do kuchyně jen zběžně nahlédli, aby Kaie a ostatní nerušili a nezdržovali, a dali si společný pracovní oběd. Pro prcka to bylo poprvé, kdy viděl Kensukeho jíst v lokále. Začínal přemýšlet nad tím, co nahoře pořád dělá a jestli tam opravdu je celý den. Být pořád tak sám, z toho by přeci muselo jednomu přeskočit. 

Odpoledne si Kensuke zavolal všechny opatrovníky a seznámil je s novými adepty. Mladšího, Takahira, se ujal Hiro, a neodpustil si přitom vtip vůči svému a jeho jménu. Gorou se usmíval a nenápadně pokukoval po blonďákovi, jako by se těšil, kdy začnou pracovat, ovšem jeho nadšení brzy trochu opadlo. 

„Omlouvám se, Gorou, že jsem ti nedal vědět dřív. Inspekce tu udělala trochu zmatek, ale u Masata budeš v dobrých rukách a Reita je ochotný kdykoli s čímkoli vypomoct,“ přislíbil mu černovlásek. Nechal oba nové budoucí opatrovníky podepsat potřebné papíry a propustil je, aby se v klidu ubytovali a více se seznámili s prostředím a lidmi, se kterými budou pracovat. 

„Co znamenalo to s inspekcí? Nezakázali ti činnost, že ne?“ tázal se Gorou s obavami v hlase.

Vzhledem k blonďákovu vztahu vůči svému svěřenci a s čerstvými teoretickými znalostmi, které získal během základních seminářů, by se tomu nedivil. Lidé, které v hlavním úřadu potkával, vypadali dost přísně a nekompromisně. 

„To ne, ale nějak mě potrestat museli. Takže na mě udělali papírové bububu a nesmím tě mít na starost.“ 

„A je Masato v pohodě? Zdál se mi trochu nejistý.“ 

„Masato je naprosto v pohodě,“ usmál se Reita. „Když sem nastoupil, vzal jsem si ho na starost, takže u něj budeš skoro jako u mě. Samostatně pracuje třetím rokem, tohle je pro něj lektorská premiéra, takže je asi trochu nervózní. Ale věřím, že to zvládnete, a jak už říkal Kensuke – kdyby něco, jsem tady.“ 

Věřil, že je Masato nejistý, když byl Gorou očividně starší, a ani jeden z nich netušili, co od toho druhého očekávat. Bylo potřeba, aby si spolu v klidu pohovořili a ujasnili si, jak bude vše probíhat. Yuki, jako zatím nejčerstvější posila, přislíbil, že si s nimi navečer sedne do restaurace a trochu nováčkům poradí. Samozřejmě by si na všechno přišli i sami, ale s přibývajícím počtem svěřenců bylo potřeba nové opatrovníky vychovat stejně důkladně, ovšem trochu rychleji. 

 

„Ahoj, Ruki, ještě se učíš?“ nakouknul blonďák do pokoje a naskytl se mu pohled na prcka s hlavou podepřenou v dlaních, jak mžourá do sešitu. 

„Jo, a už mě to nebaví.“ 

„A ono tě to někdy bavilo?“ rýpnul si. Ruki se po něm ohlédl a nezdálo se, že by měl náladu na vtipy. 

„Ne,“ řekl trochu naštvaně. Ne však na Reitu, ale na všechny ty věci, které musel dostat do hlavy. Pořád měl pocit, jako by jeho paměť byla z cedníku. 

„Pojď si dát svačinu, to ti pomůže,“ vyzval ho blonďák a nakonec musel přijít až k němu, ze židle ho zvednout, a jeho mrskající se a protestující tělíčko do kuchyně odnést, jinak by byl prcek schopný hledět do knížek, dokud by u toho neusnul. 

„Ne že mi utečeš,“ pohrozil mu, když se mu rozezvonil mobil, a vykročil si směrem k pracovně. Sotva se ale zaměřil na display, zastavil se a s lehkým úsměvem hovor přijal. Veselost se mu z hlasu nevytratila, ani když zavěsil, a vrátil se za prckem ke kuchyňské lince. 

„Uruha. Jen dal vědět, že přijede až zítra.“ 

„Tohle zní nadějně,“ prohodil prcek s plnou pusou. Sotva se ocitl u jídla, začal si uvědomovat, jak velký má hlad.

„Hodně nadějně,“ sedl si k němu Reita, ve tváři měl spokojený výraz. „Když se atmosféra uvolní, je témat k rozhovoru opravdu dost a půl dne na to nestačí.“ 

Prcek pokývnul, uvnitř rozpolcený svým vnitřním smutkem a vztekem, a zároveň nadšený za Uruhu. 

„Ruki…“ vzal ho blonďák za ruku. „Až bude po soudech a zkouškách, promluvíme si znovu i o tvých rodičích.“ 

„Tam není o čem mluvit-“ 

„Sám víš, že je. Vidím to na tobě. Obviňuješ se, že ses od nich odstřihl, ale zároveň víš, že tě k tomu donutili. Mrzí tě, že se jen tak odpoutali beze snahy o tebe zabojovat. Moc dobře víš, že tvoje pocity jsou oprávněné, všechen ten vztek, nenávist, smutek i závist – máš na ně nárok. Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně a neustále si zdůvodňovat a obhajovat se, proč se tak cítíš, jen protože to jsou tví rodiče.“ Schoval mu pramen vlasů za ouško a přiměl ho, aby se na něj podíval. „Když jsem tě poznal, byl jsi hlavně vzteklý. Cítil jsem z tebe nenávist, ale přitom touhu, aby tě přijali zpátky, aby se na tebe dívali s pýchou a překvapením, že jsi předčil jejich očekávání. Teď cítím strach, vidím, jak pořád přemýšlíš nad tím, co mohlo být jinak a proč to nebylo jinak. Trápíš se, protože s nimi nechceš mít nic společného, ale prostě máš a nemůžeš s tím nic udělat. Připadá ti, že máš povinnost se s nimi usmířit, jen kvůli tomu, že jsi jejich krve. A když vidíš kolem sebe, že jiným se to daří, je to na tebe akorát další nátlak. Ale nezapomeň, jak dlouho tady jsou kluci, a jejich vztahy byly jiné.“ 

„Říkám: není o čem mluvit. Všechno na mě vidíš, všechno cítíš, tak o čem bychom měli diskutovat?“ povzdechl si prcek nevraživým hlasem. „Nikdy to nebude ideální. A nikdy se to ideálu nepřiblíží ani na sto mil. A pokud by náhodou ano, tak jen protože bych skutečně přijal myšlenku, že si za všechno můžu sám, a oni by pořád byli ti dokonalí rodiče, kteří vychovali dva na oko dokonalé syny.“ A to on rozhodně připustit nechtěl. Nebyla to pravda a nechtěl být takový hlupák, aby si to začal myslet. „Nebo chceš snad slyšet, že Uruhovi závidím?“ opřel se a založil ruce. „Jo, trochu jo. Ale mám z něj radost, protože má tu odvahu a jeho rodiče snahu. Stačí?“ 

Během chvilky byl Ruki podrážděný a na Reitu slova téměř prskal. Nebylo to tak dávno, co chtěl řešit své hluboko ukryté problémy, a teď by zase nejraději o ničem nemluvil a štvalo ho, když s tím blonďák sám začal. 

„Já vím, že se ti tu líbí,“ tiše si Reita rýpnul s úsměvem na rtech, jako by Ruki nebyl ani trochu nevrlý. „Ale pokusíme se ten pobyt zkrátit jen na potřebnou dobu, co?“ líbnul ho na tvář a rozcuchal ho. „Takže až nebudeš mít místo nervů přetažené struny, promluvíme si o tom tvém trápení a dáme to do pořádku.“ 

„Dneska spím u sebe,“ prsknul Ruki. Blonďák se zastavil s hůlkami kousek od úst a překvapeně se na něj ohlédl. 

„To proč?“ 

„Já nevím… asi přetažené nervy?“ pokrčil prcek rameny a natáhl se po rozjedeném sendviči. Pořád byl trochu rozčilený, ale teď se zaměřil na blonďákovu potřebu do něj rýt, přestože na vtípky nemá náladu.

„Nedělej naschvály…“ naklonil Reita hlavu, jako by se chystal vrátit zpátky z role opatrovníka do role partnera. 

„Měl bys být zvyklý, naschvály svěřenci dělají.“ 

„Abych si tě nehodil přes rameno a do ložnice prostě neodnesl. To zas někdy dělají milenci,“ pohrozil mu s rádoby vážnou tváří. 

Ruki ale nechal ofuků a večer přišel do blonďákovy ložnice, jak už byl zvyklý. Reita si ale stejně nepřišel na nějaké intimnější chvilky. Než si stačil dát sprchu, prcek byl v hlubokém spánku a ani nepostřehl, kdy si k němu jeho milý přilehnul. Blonďák mu vtiskl polibek na tvář a objal ho, trochu očekával, že se Ruki alespoň zatetelí a víc se k němu přitiskne, jako většinou, jenže tentokrát by s ním snad nehnul ani požární alarm. Stres, hodiny učení a dopolední běhání po kuchyni si vybíraly svou daň. Oba se těšili, až bude leden za nimi. 

 

Uruha popřál rodičům dobrou noc s obrovskou úlevou na duši a uvolněný horkou koupelí. Poprvé po letech znovu položil dlaň na široké zábradlí a pomalu stoupal po schodech. Schválně konečky prstů přejížděl po okraji dřevěné latě a tu a tam zavadil o malou nerovnost. S úsměvem si vybavil tvoření každé z nich. Ať už tajně kružítkem s nejstarší sestrou anebo když ta mladší donesla z kuchyně malý nožík a skončila s pořezaným prstem. Snad pokaždé, když něco spolu podnikli či provedli, museli své věrné bratrství a přísahu, že na sebe nic neřeknou rodičům, stvrdit nějakým zářezem. Uruha si nebyl jistý, zdali o tom rodiče doteď neví, anebo jednoduše nic neopravovali, jelikož tyto stopy nebyly lehce viditelné a snad jim své děti trochu připomínaly. 

Otevřel dveře do většího pokoje, na první pohled mohl poznat, že slouží vnoučatům. Zmizela přepážka, která oddělovala soukromé koutky jeho sester, a psací stoly nahradily malé stolečky a židličky. Pamatoval si ještě, když se té starší narodil syn, a převzal roli nejmladšího muže v rodině, ale víc už nevěděl. Dneska obě jeho sestry měly své rodiny, jedna žila ve víru velkoměsta, druhá jen kousek od rodného domova. Těšil se, až se s nimi setká, přesto uvnitř cítil trochu nervozity. 

Bez většího přemýšlení vešel do svého malého pokojíčku a znovu na něj padl pocit, jako při vstupu do chodby, když dopoledne přijel. Znovu ucítil tu známou vůni, připomněl si detaily, které už zapomněl. V mysli se vyrojila spousta vzpomínek a nestíhal je ani všechny přebrat. 

I jeho pokoj byl využívaný k jiným věcem, v koutě viděl šicí stroj, koš s oblečením i vyšívací rám s napnutým plátnem, naproti ležel rozpletený košík. Otevřel skříň a v ní se schovávaly další potřeby pro tyto práce, ovšem po otevření spodní části zjistil, že jsou v ní uklizené všechny jeho věci. Vše, co si tenkrát neodnesl, mu zůstalo schované, včetně srolovaných plakátů. Za skříní dokonce byla schovaná nástěnka se vším, co na ní bylo. Poslední datum na trhacím kalendáři, připíchnuté poznámky a vzkazy, fotografie, další malé plakátky a obrázky. Uruha měl pocit, že se vrátil v čase. 

Chvíli rozjímal a vzpomínal, dovolil si, aby ho dojetí ovládlo. Raději ze sebe všechno dostal takhle sám, než aby ho nějaký pocit sebral mezi celou rodinou. Stačilo, že to dneska obrečel spolu s mámou, sotva mu otevřela dveře. Před sestrami by nemusel být už za toho malého bratříčka, chtěl si udržet trochu odolnější tvář. 

Zachumlal se pod peřinu a nasál její vůni. Když zavřel oči, skutečně si připadal, jako by nikdy neodešel. Slyšel stejné šumění stromu za domem, sem tam někde zaštěkat psa. Polštář mu pod hlavou pořád seděl a věřil, že se ráno opět bouchne nohou do stolku, jako se mu to často stávalo. 

Jen jediná věc se změnila, cítil to až do morku kostí. Myšlenky se mu rozutekly za Aoiem, tolik si přál, aby tam mohl ležet s ním, aby mu mohl všechno popsat a říct, jak to vypadalo, co kde přesně bylo, jak vypadal takový běžný den… Chtěl se k němu přitulit, až moc si zvykl na jeho náruč. Napsal mu aspoň SMS na dobrou noc a těšil se, až mu všechno druhý den poví. 

 

„Dobré ráno, Rei… Ruki,“ usmál se Masato, když vešel do bytu, kde zrovna ti dva snídali. Vzápětí ho ale nejistota přešla, jelikož nenašel žádné cukrující hrdličky, nýbrž Rukiho, tvářícího se, jako by žvýkal gumu, a Reitu, který stíhal i při jídle psát SMS. Oba mu pozdrav oplatili, a zatímco Ruki se dál pokoušel do sebe nasoukat alespoň kousek snídaně, blonďák okamžitě vyskočil ze židle a šel vyzvídat, kvůli čemu Masato přišel. 

„Řešíme s Gorouem zápisy. A ne že by nerozuměl, ale říkal jsem si, že by nemusela být špatná názorná ukázka. Vím, že co je ve složkách, je jen mezi opatrovníkem a svěřencem, ale když Gorou byl tvůj svěřenec…“ 

Viděl v jeho výraze nejistotu, jako by se snad obával tohle téma naťuknout. Celkem oprávněně, vzhledem k jeho citlivosti, ale Reita s tím neměl problém. Nikomu by zápisy nikdy neukázal, i kdyby kvůli tomu měl svou pracovnu vypálit, ale Gorouovi byl ochotný ukázat část z jeho vlastní složky. 

„Ať se odpoledne staví. A jak se mu vede?“

„Včera se podíval do kuchyně. Beru to zlehka a myslím, že Kai nepohrdne záskokem, tak ať si to tam Rou obhlédne, říkal, že při svém pobytu bral práce v zahradě. Psaní mu jde, aspoň někdo bude dělat Kensukemu radost. Dneska jsem ho poslal k Yasunorimu, aby si obhlédl odskočeného nováčka. Bude u něj celé dopoledne a ještě si rozmyslím, co potom.“ 

„Bezva,“ široce se Reita usmál. „Rád slyším, že se vám daří. Jen tak dál.“ 

Masato poděkoval a s úlevou odešel, aby se pustil do své práce a nechal ty dva v klidu dojíst snídani. Ruki se za ním podíval a pak se očima zastavil na Reitovi. „Kolik jsi vlastně vyučil opatrovníků?“ 

„Dva. Jui tu vydržel čtyři roky a po pauze nastoupil do jiného ústavu. No a pak Masato, ten se mi zdá trochu odolnější. Moc lidí se nehlásí a Kensuke se nás snaží všechny podělit-“ Zarazil se v řeči a ohlédl se ke dveřím, ve kterých znovu stál Masato. 

„Máte jít dolů pro poštu, i s doklady. Něco osobního.“ 

Prcek rychle vyskočil a zběžně si shrábnul vlasy cestou do pokoje, kde na stole popadl dokladovku a s Reitou vedle sebe doběhl dolů k hlavním dveřím. Podepsali převzetí a s obálkami se vydali zpátky do bytu. Ruki měl co dělat, aby udržel svou zvědavost na uzdě a nezačal obálku trhat ještě na chodbě. 

Ani v pracovně ho blonďák nenechal papír škubat a elegantně ji otevřel nožem na dopisy. Očekával, že jeho psaní se bude týkat stejné záležitosti, přesto nečekal, až si prcek přeluští svůj papír a přetlumočí mu obsah. Rozevřel list a přečetl si žádost o doprovod. Na druhém bylo totéž, co právě četl Ruki. Předvolání. 

„Už příští týden…“ vydechl prcek sotva slyšitelně. 

„Alespoň to budeme mít za sebou.“