Projekt Poslední šance (69. část)

„Uru!“ Černovlasý ho musel okamžitě zulíbat, jako by se neviděli přinejmenším půl roku. „Páni, celý záříš! A vypadáš, jako bys potkal opožděného Santu,“ smál se. Uruha na tom byl stejně jako on a zdálo se, že se ho bude držet jako klíště, dokud si nevynahradí celou dobu odloučení. 

„Jo, mamka si asi myslela, že po cestě umřu hlady,“ uchechtl se a znovu Aoie políbil. „Je pořád stejně skvělá. Nechápu, že jsem byl takový hlupák, a neviděl to dřív. Tak moc jsem se bál, hlavně co táta, když přijde na nějaká jiná témata, ale veškerá debata proběhla úspěšně. Málem jsme včera ani nešli spát a dneska přijely i obě sestry a…“ Plavovlásek najednou netušil, co říct dřív. 

„Víš, co, v klidu se převleč, já zatím skočím za Reitou a Rukim,“ vtisknul mu Aoi polibek na tvář. Nejradši by sice slyšel všechno hned, ale chápal, že Uru si potřebuje po dlouhé cestě i vydechnout a všechno trochu vstřebat. 

Přeběhl přes chodbu, aby těm dvěma oznámil, že Uru už je zpátky. Zarazila ho ale atmosféra, jaká u nich panovala. 

„Jdu hodně nevhod?“ zeptal se. 

„Ne, to je v pořádku. Jen starosti.“ 

„Přišla obsílka od soudu,“ ujasnil mu to prcek. „Ale mluv o Uruhovi. Potřebuju se trochu uklidnit, než se půjdu učit.“ 

K tomu nemuseli černovlasého vybízet dvakrát a pobídli ho, aby vzal Uruhu k nim. Ruki postavil na čaj, Reita vylovil tajné zásoby pochutin, aniž by věděl, že plavovlásek k němu přitáhne čerstvé rýžové koláčky, matcha sušenky a datlové placky. 

„Vyprávěl jsi jí o Kaiovi a snaží se ho trumfnout?“ uchechtl se Reita a musel uznat, že její dobroty jsou výborné a taky vysoce návykové. 

„Jo, vyprávěli jsme úplně o všem. Když jsem přijel… Myslel jsem, že ve dveřích sebou seknu. Zvenku se vůbec nic nezměnilo a voní to tam pořád stejně. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet, a pak mě mamka málem udusila v objetí a brečeli jsme všichni. Byli celí hladoví slyšet, co zrovna dělám, a nadšení, že mám práci a dívám se po bytě, už jsou dokonce zvědaví i na Aoie… a složitější témata se taky trochu naťukla. Nevědí všechno a nejsem si jistý, jestli bych jim to někdy byl schopný říct, ale zhruba jsou v obraze.“ 

„Nevadí jim, že jsem chlap?“ pohlédl na něj Aoi s nadšením v očích. 

„Tak to víš, že by byli radši, kdybys byl ženská, ale nijak to nehrotí. Akorát si dej bacha na ségry. Bojím se, že až tě uvidí, začnou imaginárně podvádět své manžely,“ začal se smát a málem prcka udusil koláčkem. 

„A co říkali na ústav?“ 

„Nejdřív moc nerozuměli, že to není věznice. Ale po mém nadšeném vyprávění pochopili a ta myšlenka se jim líbila. Hlavně o tobě se jim dobře poslouchalo, měl jsi vidět ten náhlý obdiv a úctu,“ obrátil se k blonďákovi. 

Uruha se znovu celý rozzářil a měl co dělat, aby si v hlavě všechno průběžně utřídil a vyprávěl srozumitelně. Tolik se bál, že nevydrží ani to jedno odpoledne a že budou nastávat chvíle dlouhého mlčení. A teď se cítil o mnoho lehčí a nejradši by brzy jel zpátky, jen by si tentokrát vzal Aoie s sebou. 

 

„Kdybys věděl, jaký tam byl klid,“ lapnul Uruha už u sebe na postel a stále s úsměvem vzpomínal na svůj výlet. „Ticho, jako by ses přenesl do dob, kdy auta neexistovala. Úplná oáza.“ 

Černovlasý se na něj díval a pořád nasával každičké jeho slovo. Jeho úsměv ho hřál na srdci, sdílel tu radost i úlevu, a navíc se sám už hrozně těšil, až pozná Uruhovy rodiče. Obával se, jestli budou v téhle věci tolerantní, ale dle plavovláskových slov se neměl čeho bát. A tak se nebál. 

„Víš, že úplné ticho taky není nejlepší volba?“ skousnul si ret. Obkročmo se usadil na židli a opřel si ruce o opěradlo. 

„Proč myslíš?“ 

S lehkým úsměvem si olíznul spodní ret a svůdně na svého milence pohlédl. „Pak jsou slyšet jiné věci…“ 

„Jako třeba?“ pohodil plavovlásek obočím, jako by jen čekal, kdy po něm Aoi vystartuje. 

„Třeba šustění sáčku se sušenkama, kdybys v noci tajně užíral.“ 

„Ty jsi…“ hodil po něm polštář. „Mimochodem, cestou jsem v novinách narazil na docela fajn nabídku. A vím, že nechceš, abych všechno zařizoval sám, ale kdyby náhodou, nenecháme si to přeci vyfouknout,“ nevinně se naculil. 

„Takže jsi tam už zavolal…“ 

„Jo a hned zítra se tam můžeme jít podívat. Oba, od ústavu to je necelých třicet mil. A na tobě už nechám, jestli to vezmem nebo ne.“ 

Uruha na něm viděl, že je to trochu narychlo, a navíc znal Aoie a jeho vnitřní touhu mít o všem sám přehled, sám vše udělat a plavovláska si jen hýčkat. Na druhou stranu, Uruha si také zvykal na nové způsoby, dlouhou dobu všichni rozhodovali za něj a on toho měl dost. Bylo načase tyto síly vyrovnat a hledat kompromisy. 

„A opravdu na mně necháš to velké rozhodnutí?“ zeptal se Aoi po chvilce. 

„Přísahám.“ 

„Tak fajn. Beru tě za slovo.“ 

 

Ruki se po krátkém rozptýlení opět odebral do pokoje a snažil se do hlavy nasoukat vše, o čem si myslel, že stále neví. Blonďák se také vrátil k práci. Gorou se za ním stavil, aby nahlédl do své složky. Reita ji z police vytáhl téměř s nostalgií a nalistoval příkladnou stránku zápisu. Když očima po takové době přeběhl řádky, trochu se zastyděl. Pravda, dříve se vyjadřoval pečlivěji, ale text působil trochu kostrbatě. 

„Tohle je kompletní zápis. Slouží jen tobě a je dobré si do něj zapsat veškeré postřehy, všechny nové informace i jakékoli domněnky. I když si myslíš, že si to zapamatuješ – nezapamatuješ, vždycky nějaký detail uteče. Časem ti jedna myšlenka překryje druhou a najednou směřuješ k závěru, který nikdy není jistý. Je dobré mít možnost se vrátit i na začátek a probrat to znovu i s novými informacemi, novými detaily.“ Blonďák mluvil vážně a z jeho hlasu čpěly roky zkušeností. „Vytvoří ti to něco jako mapu, různé cesty, jak se dostat, kam u svěřence potřebuješ, přehled, jak se posouváte dál. Cokoli se stane, je to první věc, po které sáhneš. Někdy nad tím budeš hodiny sedět, skládat to jak troje zamíchané puzzle v jednom sáčku. Ale můžu ti zaručit, že to vždycky pomůže.“ 

„Masato říkal, že je dobré každý den napsat i sebevětší hloupost, co tě napadne.“ 

„Jo, to je pravda. A doporučil bych ti vzít si příklad z jeho barevného rozdělení, abys věděl, co bylo důležitou hloupostí a co tě napadlo fakt jen jako velká hloupost – i když i na té může něco být.“ Reita podal menší složku vedle a nalistoval stranu, která souhlasila s kompletním zápisem. „Tohle jsou výtahy. Větší půlka z nich tu je, jen aby se válely na skříni, no a ta menší kvůli Kensukemu, který občas potřebuje i denní zápisy. Samozřejmě inspekce se o ně velmi ráda zajímá. Měly by být informačně vyčerpávající, ale ne moc. Pamatuj si, že ručíš za soukromí svého svěřence, a máš odpovědnost za každé slovo, co napíšeš. Ale věřím, že Masato už ti všechno řekl a ještě řekne stokrát.“ 

„Jo, na opakování si potrpí. Předpokládám, že to má taky od tebe.“ 

Blonďák pokrčil rameny, nemohl to popřít. Na druhou stranu, i na školení je k tomu každou hodinu vybízeli. 

„Včera jsem myslel, že si ze mě dělá srandu, když mě poslal do kuchyně,“ pousmál se Rou. „Ale je pravda, že je dobré to vidět znovu, moc jsem se tam tehdy neohřál, a navíc není snadné zaskakovat Kaiovu úlohu. Z druhé strany je to jiné, a jsem rád, že jsem to omrkl.“

Reitu potěšilo jeho zjištění, a když pomyslel na Kaie, opravdu si zasloužil občas záskok, nebo se s někým střídat. Ať svou práci miloval sebevíc, nebyla jedinou láskou v jeho životě. A pokud bude Gorou brzy schopný zpracovat kluky v kuchyni, jeho situace by se zlepšila. 

„Radši bych ti ukázal současnější zápisy, kdyby to šlo…“ odkašlal si blonďák, když viděl, jak Gorou čte v řádcích. 

„Reito? Jak jsi tohle mohl tušit? Vlastně často jsem měl pocit, jako bys do mě viděl a málem mi i četl myšlenky,“ zeptal se Rou, jeho poznámku nechal vyprchat. 

„Skládačka,“ odpověděl Reita. „Tehdy hlavně hodiny a hodiny sezení a uvažování. S praxí získáš jistější intuici. Neboj, budeš mít dost času naučit se do toho proniknout a dávat si věci do souvislostí. Musíš mít základ ze skutečností, kostru z dalších jasných informací a pak už na to stavíš dál.“  

 

Prckovi se nelíbilo, že celý víkend zabije v kuchyni, místo aby se učil. Kdyby s ním alespoň mohl být na směně Aoi, třeba by si po chvilkách promluvili nebo něco procvičili. Stále měl pocit, jako by nestíhal, uvnitř něj odpočítávala časová míra a vnímal každou vteřinu, o kterou byl blíž zkouškám. Do toho soud a to se modlil, aby nějaké další vyřizování nepadlo i na den zkoušek. 

Soud byl také kapitola sama pro sebe. Nedokázal si představit, jak to bude probíhat, a bál se, že se do něj někdo pustí. Co když na něj kluci něco shodí a nakonec půjde taky sedět? Nebo Jun? 

Dokonce už si všímal vlastní podrážděnosti. Snažil se ji skrývat, což mu šlo v lokále, kde se musel soustředit, docela dobře. Hůř to zvládal v kuchyni, kde se buď s nikým nebavil, nebo odpovídal ne zrovna přátelským tónem. Reita byl naštěstí na různé odfrkávání a podrážděnosti zvyklý, a tak přes den nasadil svou taktiku opatrovníka. Když si spolu večer zalezli do peřin, zkoušel to na něj s polibky a sváděním, ovšem Ruki neměl očividně náladu ani trochu. Až v pondělí, kdy se trochu lépe vyspal a znovu se uklidnil pocitem, že se snaží a dělá vše proto, aby jeho výsledky byly co nejlepší, se mu spravila i nálada. 

„Myslíš, že zase budou propírat i nás?“ zeptal se, zatímco se nechával odvádět od reality Reitovou náručí a jemným hlazením po paži. 

„Ne, s tím to nemá co dělat.“ 

„Máš taky strach?“ 

Reita se lehce usmál a vtisknul mu polibek do vlasů. Nemusel si před ním hrát na hrdinu, to dobře věděl. „Jsem nervózní, ale určitě ne tolik, jako když mě předvolali kvůli inspekci. Bát se nemusíš, prostě se budou ptát a my jim odpovídat.“

 

Reitovu nervozitu ale rozptýlily dvě hrdličky, které se mu objevily v kanceláři s širokými úsměvy na rtech a dokumenty v rukou. 

„Jdeme ti přidělat práci,“ uchechtl se Uruha a podal mu tenkou složku. 

„Uru toho moc nepotřebuje, ale ta moje lhůta sežere nějaké papíry,“ pokrčil Aoi rameny.

„Během ledna bychom se chtěli stěhovat a v únoru už bydlet.“ 

Blonďák na ně zpoza stolu vykulil oči. Mluvili o tom už v době, kdy byl ve lhůtě Uruha, věděl, že spolu chtějí bydlet co nejdříve, a pravidla to umožňovala, tak proč ne. Přesto se jim podařilo ho překvapit. 

„Konečně jste se na něčem shodli?“ popíchnul je. 

„No, Uru ve vlaku nezahálel a spíš mi to pak oznámil,“ uchechtl se černovlasý. „A já na tom nenašel jedinou chybu, ať už jsem se snažil jakkoli. Navíc je to odtud jen asi třicet mil, což je další plus… teda asi jen pro mě, ale co si našel, to má,“ drcnul do Uruhy a vtisknul mu polibek na tvář. 

„Takže jsme to vzali a potřebujeme k tomu vyřídit všechny náležitosti.“
Usadili se na židle a požádali ho o malou kontrolu. Už měli rozepsáno, co si kde vyřídit, ale obávali se, aby na něco nezapomněli. Aoi si u něj vyplnil formulář kvůli lhůtě a oba si museli zaběhnout i za Kensukem. 

„Aoi, vím, že práce ti zabírá dost času a stěhování tě taky zaměstná, ale doporučoval bych ti využít jakýchkoli volných chvílí k vypomáhání v kuchyni, ať si ještě něco naspoříš. Do začátku se to bude hodit.“ 

S tím černovlasý souhlasil a nedělal si žádné přehnané představy o tom, kolik má ve svém fondu našetřeno. A taky z Reitova hlasu trochu cítil Kaiovo domlouvání. Věděl, že je kuchyně v krizi, co se týče pracovníků. 

 

„Stěhovat?!“ vyhrkl Ruki. „Tak brzy?“ 

„Není to brzy. Lhůta je od toho, abys měl čas najít si bydlení, práci a všechno si zařídit… a mně už dokonce vyprchala,“ objasňoval mu Uru. 

„Ale vždyť si vás skrz učení a soudy ani neužiju a najednou budete pryč.“ Přál jim to, ale bylo mu to trochu líto. Zvykl si na ně a nedovedl si představit, že by je najednou nepotkával nebo si s nimi nemohl jen tak popovídat. 

Aoi to na něm viděl, ale uklidnil ho. „Neboj, jakmile budeš taky ve lhůtě, můžeš za námi přijet.“ 

„A s Reitou nepotřebuješ ani lhůtu,“ mávnul Uruha rukou. „Se na něco u Kensukeho vymluví a vezme tě s sebou.“ 

Anebo na sebe časem zapomenou, napadlo Aoie, ale nahlas to neříkal. Pořád ho trochu mrzelo, že se Kooru ozve sotva na Vánoce SMSkou, i na narozeniny už zapomínal. A přitom toho byli za společného pobytu schopní nakecat i na několik hodin. U prcka ale nechtěl věřit, že by zapomněl na to, jak si rozumí. 

„A stejně bude čas něco podniknout. Nemysli si, že bychom ten nastupující klid pořádně neoslavili,“ povzbudil ho. 

 

Ke klidu ale ještě nějaký ten pátek chyběl. První v pořadí přišel soud, který už chtěli mít všichni za sebou, ať už Reita s Rukim, nebo i Kai a členové kuchyně, kteří už si s prckem chtěli i normálně popovídat a zažertovat. 

Ruki ráno skoro nesnídal, Reita do sebe výjimečně dostal pár hltů kávy, aby se po téměř probděné noci trochu nastartoval. Kensuke požádal Toru, aby ho zastoupil, kdyby bylo něco potřeba, a nabídl se, že cestu odřídí. Blonďák to vděčně přijal, raději se usadil s Rukim na zadní sedačky, uklidněný, že se cestou nemusí na nic soustředit. 

„Byl bych radši, kdyby to byla cesta na zkoušky,“ pronesl prcek po chvíli ticha. 

„Vážně?“ Reita si nebyl jistý, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. 

„Mám toho plné zuby… Měl bych to už za sebou, snad toho vím dost na to, abych nepropadl, a hlavně vím, co říct na jakou otázku. Až se do mě pustí u soudu, budu jen stát jak trubka a stydět se, neschopný slova, protože všechno to bude pravda. A ještě u toho budou svítit všichni ostatní z party.“ 

Podíval se na něj, na jeho zamračenou tvářičku hledící z okna, a musel se usmát. „Nějak ti to nevěřím. Až nebudeš mít plnou hlavu soudu, nebudeš se na zkoušky tak hrnout.“ A jeho slova zabrala, Ruki pohled odvrátil od míhající krajiny a otočil se na Reitu. Nijak zvesela, přeměřil si ho a pomalu si povzdechl. 

„Taky jsi mohl říct něco jako ‚Nebude to tak hrozné a školy už se brzo zbavíš.‘ Nemusíš pořád dávat najevo, že do mě vidíš, jak do vitríny.“ 

„Jenže ‚Nebude to tak hrozné a školy už se brzo zbavíš‘ by ti přišlo jako planá fráze, kterou se tě snažím zbytečně uklidnit a umlčet.“ 

„Rei…“ 

„Ještě řekni, že to tak není.“ 

„Přestaň, nebo mě budou dneska soudit i za vraždu,“ založil prcek ruce a opět se zaměřil na ubíhající cestu. 

„Tak promiň, že jsem k tobě upřímný, vždycky sis toho cenil,“ rýpnul si do něj blonďák. „Ale abys věděl, fakt to nebude tak hrozné, jak si představuješ. Nepříjemné ano, ale žádný horor, co bys nezvládl. A jestli ti ani tohle nepomůže, tak si představ, jak se tam musel cítit Uruha, když na něj měli veškerý materiál z kamerového systému. Na tebe toho v porovnání s ním vědí zlomeček.“ 

Reita věděl, že se o soudu bavil s plavovláskem, a vyzvídal zkušenosti ze soudní síně. A možná právě představa Uruhy, sedícího a poslouchajícího všechny věci i s vědomím, kdo viděl onen důkazní materiál, by mu mohla pomoct s vědomím, že takto hrozné to on mít nebude. A i přese všechno Uruhu také nechali v ústavu, takže jeho ani Juna nikdo neodsoudí a za mříže s ostatními nepošle.