Projekt Poslední šance (30. část)

 

 

 

     „Můžeme?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Zlehka mu položil ruku mezi lopatky a nenásilně ho dotlačil až ke gauči. Hned se k němu ale neposadil, nejdřív zaběhl do kuchyně pro dva hrnky horkého čaje.
     Seděl blízko vedle Rukiho, natočený k němu a očima ho vybízel, aby se rozmluvil. Prcek se k řeči ale neměl, netušil, ze kterého konce to vzít. Nemohl prostě jen vyhrknout, co ho tíží.
     „Nemůžu si přece jen tak lapnout, usmívat se a vychrlit na tebe svoje problémy,“ řekl i nahlas.
     „Neříkám, aby ses usmíval. Klidně zavři oči nebo se schovej pod stůl. Ruki, mně je jasné, že půjde o vážnou věc. A taky je mi jasné, že to své povolení jsi mi dal pod nějakým svým vnitřním nátlakem a od té chvíle si za to nadáváš – ale tím spíš bys to měl ze sebe dostat. Vím, že ten pomyslný rybník problémů nezmizí, ale zkus aspoň vyplavat na hladinu, ať se můžeš nadechnout.“ V duchu si Reita pomyslel, že on potom snad bude vědět, kam hodit záchranný kruh.
     Nastalo ticho. Ruki si promnul a olíznul rty, dlouze se nadechl, jako by užuž chtěl něco říct, ale pak jen nahlas vydechl. Pootevřel pusu, ale zase ji zavřel. Natáhl se po hrnku, málem si připálil jazyk horkým čajem a pak seděl bez hnutí dobré dvě minuty, jako by odcestoval do jiného světa. Nakonec oči s dalším povzdechem přeci jen zavřel a sklonil hlavu. Ani tehdy se ale neměl do řeči.
     „Chápu dobře, že to souvisí s tvou orientací?“ začal tedy Reita, aby se trošku hnuli z místa. Viděl tiché přikývnutí a drobné ruce se pevně semkly jedna do druhé.
     „Taky.“
     „Tehdy jsi říkal, že nejvíc ubližují nejbližší…“
     „…způsobem, jaký by tě nikdy nenapadl,“ dořekl prcek a povzdechl si. Stále se zavřenýma očima, ale už se narovnal. „Byl jsi… tam, kde jsem dřív bydlel.“ Schválně se vyhýbal slovu „domov“, nikdy to tak nedokázal vnímat. Krátce vzhlédl ke svému opatrovníkovi. Jen letmo a koutkem oka, jako by zkoušel, jestli ho pohled na něj moc nerozhodí. Kupodivu ho spíš uklidnil, odhodlal se tedy pokračovat.
     „Víš, co si o mně myslí. Jistě si dokážeš domyslet, že se podle toho ke mně i chovali, a něco jsem ti už vlastně řekl.“ Odmlčel se, snad doufal, že se Reita na něco zeptá, ale on trpělivě čekal na další slova.
     Těžko se Rukimu hledala. Vše si s nimi připomínal a uvnitř to musel prožít znovu. Ale potřeboval říct vše od začátku, se vším Reitu obeznámit, než se dostane dál.
     „Nejdřív jsem si myslel, že to se mnou myslí dobře a akorát nedokáže najít jiný způsob, jak mi dát najevo, že je něco špatně. Bylo to jako nějaký pokažený projev lásky. Všichni si někdy schytali, vždycky za tím bylo ‚mrzí mě to, ale myslím to s tebou dobře‘. Pak jsem si postupně uvědomil pravdu. Vše bylo jen o vzteku. Prostě jsem se nepodařil podle jejich představ. Nedostal jsem facku, jen když jsem zlobil, ale všechno, co se dalo normálně vysvětlit, se řešilo tímhle způsobem. Jako bych byl zvíře, co nerozumí slovům, ale bolesti.
     Nakonec jsem si zvykl – snažil jsem se vyhýbat některým situacím, o kterých jsem si myslel, že k tomu vedou, a pokud jsem měl dostat, tak jsem aspoň chtěl mít pořádný důvod. Aspoň si předtím něco užít, ať z toho ustavičného trestání taky něco mám.“
     Blonďák mlčky pokyvoval. Nesetkal se poprvé s tím, že ve snaze vytřískat z dítěte to nejlepší, v něm rodiče dokázali najít spíše pravý opak.
     „Předpokládám, že mluvíš hlavně o otci…“
    „V podstatě o obou. Když někdo jen přihlíží a nezasáhne, je stejně vinen. Párkrát byl úplně nepříčetný, až jsem měl skoro bílo před očima. Jednou jsem se dokonce na pár minut ztratil úplně. Seděl jsem na židli, poslouchal jeho nadávky na můj mizerný prospěch, kamarády nejhoršího kalibru, na to, jak jsem k ničemu… Ohradil jsem se, že se jich nevzdám, do očí jsem mu řekl, že pro mě znamenají víc, než oni. Pamatuju si, že obešel stůl a tma. Pak útržky a pořádně jsem se probudil, až když mě ta ženská, co si říká matka, odtáhla do pokoje. Chápeš to? Ani nezavolali sanitku, nešli k doktorovi, jestli mi nic není. Klidně by mě nechali radši umřít.
     Všude si na mě samozřejmě ukazovali jako na největšího rváče, ale že mám na obličeji otisknutý jeho snubák, si nikdo nevšiml. Týden na to jsem odešel z domu. Od jisté chvíle jsem plánoval odchod, ale po tomhle jsem nemohl čekat delší dobu.“
     Ruki mluvil pomalu a tiše, jako by mu převypravoval příběh jedné z knih. Neplakal, až se tomu sám divil. Celý den se uvnitř připravoval na příval slz a na zdlouhavé páčení každého slova, jenže teď působila tak prázdně a vzdáleně, jako by se ho snad ani netýkala, i když se mu z nich dělalo zle. Vše měl jasně před očima, každý detail, co si po té době dokázal vybavit, ale nedokázal plakat. Mít v rukou kapesníčky, spíš by je vztekem roztrhal na malinké kousíčky.
     Reita se snažil ovládat vlastní emoce a nepřerušovat Rukiho svými nadávkami a nevěřícnými zvoláními. Stačilo, když zatajil dech a vzápětí uviděl nejistý pohled. Musel se držet, dát Rukimu pevný základ, o který by se mohl opřít, v klidu s ním hovořit a pomoct mu vyventilovat jeho starosti.
     „Snil jsi někdy o tom, že mu to vrátíš? Nebo že se něco stane a někdo ho přepadne a ublíží mu?“ zeptal se.
     „Ne,“ vydechl Ruki bez váhání. „Jediné, co jsem si vždycky přál, bylo, aby o mně někdo z jeho nadřízených zmínil slůvko chvály. Nebo aby jim někdo řekl, že jsou mizerní rodiče. Aby nikdo neříkal, jaký jsem nevychovaný, ale že si za můj odchod můžou sami. Chtěl jsem, aby se cítili, jako já, aby pochopili. Teď už je mi to asi jedno. Odstřihl jsem se od nich.“
     „Tvoje matka pořád doufá, že se vrátíš. I kdyby to bylo někde hluboko-“
     „Říkal jsem ti, že je to jen její alibismus. A i kdyby si přála, abych se vrátil, chtěla by to jenom, aby si dokázala svoji pravdu – že jsem neschopný idiot, co se bez nich neobejde, a jejich výchova tak byla potřebná a oprávněná.“ Nevěřil, že by to myslela vážně, navíc ani jednou nevyužila možnost mu něco vzkázat, zavolat… Možná tak mohla mít kapku černého svědomí, ale určitě ho doma zpátky nechtěla. Ne takového, jakým byl, ale láska znamenala přijmout se vším všudy.
     „Asi se tam už nechceš ukázat…? Třeba po skončení školy…“
     Ruki si povzdechl. Nechtěl, na druhou stranu měl touhu jim dokázat, že se mu bez nich daří líp.
     „Nevím. Nechci je vidět, nechci s nimi mluvit. Potkat je někde, neznám se k nim. Ale asi by mi dělalo dobře, kdyby viděli, že je k životu nepotřebuju a ani nechci.“
     Blonďák si ho pozorněji prohlédl. Celý byl tak zaťatý, jako by očekával, že se před ním rodiče zjeví a opět si schytá za svou troufalost. Těžko říct, jestli by je opravdu dokázal ignorovat. A kdoví, zdali by musel, pokud by ignorovali oni jeho.
     „Máš je ale někde hluboko uvnitř rád,“ odhadoval.
     Smích. Dlouhý hlasitý smích se začal řinout z Rukiho úst a celé jeho drobné tělíčko se uvolnilo. Kroutil nevěřícně hlavou, dokonce si musel otřít pár slziček, ale nebylo znát, jestli byly od vzteku, smutku nebo smíchu.
     „Je to strašný. Nesnáším je, nijak mi na nich nezáleží, ale stejně. Proč jsem zůstával tak dlouho? Proč jsem se snažil, když mi to bylo jedno? Ale dá se tomu vůbec říct ‚rád‘…?“ Odmlčel se, ale nakonec si sám odpověděl. „Ne. Nemám je rád. Je to možná nějaký kousek vděčnosti za to, že mě přivedli na svět, poskytli potřebné věci a vzdělání, za to, co ze mě je. Jo, nemůžu na to být moc hrdý, ale všechno je lepší, než s nimi souhlasit, vzájemně si pochlebovat a nechat se vtáhnout do toho jejich prapodivného světa.“
     „Tvoji kamarádi věděli, co máš doma?“
    „Jo, Jun i Kiisa. S Junem jsme si rozuměli víc, takže líp chápal a věděl, jak mi zlepšit náladu, když se zase něco stalo, ale… ani Jun nevěděl…“
     Ruki se začal zadrhávat a blonďák obzvlášť zpozorněl. To napětí, vztek a zároveň prázdnota, zmizelo. Reita viděl, jak se mu začínají třást ruce, jak zaklonil hlavu a snažil se rozmrkat slzy. Zřejmě se teprve teď dostávali k tomu, co měl Ruki původně na mysli.
     „Od té doby, co… Po tom…“ začínal prcek, ale netušil, jak to má říct. Celá ta věc byla stejně bolestivá jako vše ostatní, ale neuvěřitelně se styděl. Dostat pěstí neznělo tak špinavě, nechat se zmlátit do bezvědomí nebylo tak ponižující.
     „V pořádku, nespěchej,“ vzal ho blonďák za ruce a přisunul se trochu blíž. „Něco se stalo. To, kvůli čemu jsi chtěl definitivně odejít?“
     „Ano…“
     „Co k tomu vedlo?“ optal se, aby mu trochu pomohl. „Nestalo se to jen tak…“
     „Tehdy jsme se s bratrem ještě docela bavili. Nijak důvěrně, ale byl pro mě jediným člověkem, který mě nebil, ani mi nenadával, a snad se dá říct, že jsme si rozuměli. Měl jsem od něj nějaké časopisy nebo oblečení, co už nechtěl. Jednou měl i jiný časopis. Prý ať se klidně podívám, ale nevynáším to z jeho pokoje. Tak jsem se koukl a… Byl jsem tak hloupý, abych nahlas řekl, že ti kluci vypadají dobře. Hned jsem se to snažil zakecat, že jen závidím, protože nikdy nebudu vypadat jako oni, samozřejmě kvůli holkám, abych se jim líbil, bylo ale pozdě. Tak jsem se po dlouhém páčení narovinu přiznal.
    Kazuhiro býval na internátě, pak na koleji, sám si někdy schytal, takže moc netušil, jak ‚nepovedený‘ jsem. S otcem si výborně rozuměl a jednou to před ním prohodil…“
     Ruki se odmlčel. Rychle dýchal a v duchu si připomínal, že Reita se mu nebude smát. Nebude se na něj ani dívat jako na špinavého. Ale nedokázal k němu vzhlédnout, stačilo mu to napětí, které z něj cítil. Blonďák se mu líbil a on nechtěl, aby o něm věděl takovou věc. Možná si měl raději vybrat Uruhu a jemu se svěřit, ten by ho mohl i lépe pochopit… možná…
     „A tvůj otec tě znovu zbil, nadával ti…?“
     „Taky,“ vydechl. Proč s touhle konverzací vůbec začínali? S každým slovem jako by kopal hrob pomyslnému vztahu, na který sice nikdy nedojde, ale nedokázal si už ani představit, že by s ním Reita mohl něco mít. Ne po tom, co bude vědět, tohle všechno.
     „Jak proti tomu zakročil…?“
     Blonďák cítil, že to nebyla žádná facka ani nadávka. Věděl, že Sagara, Sagawa a celý jejich anti-gay odboj byl slabý odvar. Muž na takovém postu, jako Rukiho otec, ho musel mít za nemocného a cítit potřebu ho vyléčit, aby nedělal ostudu.
     „On… Rei, já…“
     „Neboj se. Máš u mě jistotu, že se to nikam dál nedostane, nebudu tě za nic odsuzovat, ani se na tebe dívat jinak,“ pohlédl do jeho utrápené tváře. „Ať je to cokoli.“
     „Bylo to tak… trapný. A když to nepomohlo… je to snad i směšný…“
     „I kdyby šlo o vtip, není tu nic k smíchu, když tě to takto trápí.“
     Ruki se odmlčel a snažil se odehnat horkost z tváří. Z Reity přímo zářila podpora a cítil, že mu chce skutečně pomoct. Ale jak mu to má říct, když to nebyl schopný svěřit ani Junovi? Proč měl u Juna větší pocit, že se rozesměje, než u Reity? A jak říct člověku, do kterého je čerstvě poblázněný, takovou věc o sobě…?
     „Nějak se tě toho snažil zbavit, je to tak?“
     „Jo…“ přikývl Ruki a znovu se odmlčel.
     „Co udělal, když se to dozvěděl?“
    „Přišel za mnou večer do pokoje…“ Skončil dřív, než začal. Po chvilkovém lapání vzduchu a potutelném pohledu směrem k Reitovi, se ale odhodlal pokračovat. „Chtěl vědět, jestli je to pravda, nedokázal jsem mu odpovědět a on…“ Teď nebo nikdy. Ruki věděl, že když se teď zasekne, už to nebude schopný ze sebe dostat. „Vlezl si ke mně do postele, sahal na mě, nutil mě, abych na něj taky sahal, pořád se ptal, jestli se mi něco takovýho vážně líbí. Bylo to odporný a to samý jsem mu i řekl. Jenže tím to neskončilo.“
     Reitovo srdce vynechalo pár úderů a děsem se mu orosilo čelo. Nedržet v rukou prckovy dlaně, vyryl by si zlostí a odporem k tomu snad ani ne člověku nehty do kůže. Vzápětí si uvědomil, jak blízko Rukimu je, obával se, aby mu to nebylo nepříjemné, ale nechtěl se od něj jen tak odtáhnout, aby si začal myslet, že se ho najednou štítí.
     „Už je to dobré, je to pryč,“ odhrnul mu vlasy z čela a cítil, jak je horké. „Neboj se o tom mluvit, nedus to v sobě. Nech to odejít.“ Věděl, že vzpomínky nezmizí, ale nenést vše sám a dokázat to vyslovit, bylo to nejtěžší, ale zároveň nejlepší, co pro sebe mohl udělat. Neustále to v sobě potlačovat, dělat, že se to nestalo, bát se to říct… pořád by se ta věc za ním vlekla jako tíživý stín, nemohl by se s tím vyrovnat.
     „Co udělal pak?“ zeptal se a Ruki překvapivě hned odpověděl.  
     „Utekl jsem od něj, chtěl jsem, aby šel pryč. Vyhrožoval mi, ať se nesnažím být zajímavý a dělat akorát ostudu, vrazil mi a zmizel. Ale druhý den… Přišel jsem ze školy a v mém pokoji byl on a nějaká žena. Prostitutka. Zaplatil jí, aby…“ Ruki si povzdechl, musel se nejdřív natáhnout po kapesníčku a napít se trochu čaje. Dlouho ale neotálel, dokud měl odvahu, musel s tím vyjít na světlo.
     „Stál v pokoji opřený o stůl a chtěl, abych… a před ním… Chtěl dokázat, že nejsem takový. Té ženské to bylo očividně jedno, ale já nemohl… ani kdyby tam nebyl, prostě to nešlo… Křičel na mě, že jsem lempl, co ani neví, co se ženskou, pak mi poroučel, co mám dělat, bylo to… Kdybych měl jít nahý do školy, nebylo by to tak trapný. Když jsem odmítal, začala si dovolovat ona. Říkal jsem jí, ať přestane, ale poslouchala toho, kdo platí. Bránit se jí bylo těžší než se prát s Junem, přestala, až když jsem jí řekl, že jsem gay a že by se mi hnusila, i kdybych byl na holky. Urazila se a schytal jsem si od obou. Otec ji vyhodil z domu, pak vyhodil i půlku mých věcí.“ Rukiho hlas se trochu uklidnil, přesto byl ještě pořád roztřesený. „Později se vrátil. Začal mi vyhrožovat, že tu nemoc ze mě vymlátí, že mě nechá zavřít na psychiatrii, ať to ze mě dostanou jakkoli. Bál jsem se, co je ještě schopný vymyslet a uskutečnit. Radši jsem se podřídil, musel jsem slíbit, že s tím přestanu a hned po škole si najdu holku. Ale ještě tu noc jsem se sbalil a od té doby jen šetřil a odškrtával dny ve škole.“
     Prcek se nedokázal na Reitu podívat. Cítil se poníženě, jako hlupák, že neutekl dřív, jako něco odporného, když s ním takto zacházeli, jako naprosté nic, když by ho byla schopná málem znásilnit ženská.
     „Reito, řekni mi… Opravdu si myslíš, že by tohle všechno dělali, kdyby mě měli byť jen trochu rádi?“
     Blonďák neodpovídal. Bál se pohnout, aby neprojevil vlastní emoce, bál se otevřít pusu, aby nezačal chrlit nadávky. Byl jen vděčný, že tohle nevěděl ve chvíli, kdy byl u Rukiho rodičů doma. Netušil, nakolik by si zachoval tvář. Měl tušení, že by tam pro jistotu nešel, jinak by se na ně přinejmenším rozkřičel, a i na takovou dálku ho svrběly prsty. Přes jakékoli školení, jak se ovládat, by se neudržel. Mlčky si k sobě prcka přitiskl a vjel mu prsty do vlasů.
     „Myslím, že tvůj otec nemusí ani sám sebe. Ale rozhodně má rád svůj odraz, jak ho vidí ostatní. Těžko říct, jestli o tomhle všem věděla i tvá matka. Nechci ji hájit, ale myslím, že by se jí s něčím takovým nesvěřil. Možná před ní nadával na tvou orientaci, ale mám pocit, že by se sám styděl za to, co ti provedl. Dokonce i před ní. Ale už je všechno pryč. Vím, že to nezmizí úplně, ale jsi teď o kus dál, a jsem rád, že nedovolíš, aby tě minulost pohltila,“ šeptal a pomalu se mu vískal v hustých pramenech.
     Ruki nasával každé jeho slovo, ale nakonec se dokázal soustředit jen na to příjemné hlazení, ze kterého měl husí kůži. „Rei… co to děláš?“
     Až po jeho překvapené otázce se blonďák probral. „Omlouvám se,“ pustil ho a kousek se odsunul. „Jen jsem měl nutkání… tě nějak utěšit, promiň.“
     „Nevadí mi to. Ale myslel jsem… nepřijdu ti odporný?“
     „Ale Ruki,“ otřel mu slzičku z tváře. „Nemám žádný důvod. Nic jsi neprovedl, za nic nemůžeš. Kéž by ale existovaly ústavy pro lidi, jako jsou oni. Svět je tak zkažený.“
     Ruki na něj konečně pohlédl a srdce se mu rozbušilo. Jestli byl předtím jen poblázněný, tak teď… Po tom, co mu dokázal říct a jak to Reita vzal… ten pocit, že má u něj možná naději, i po tom všem…
     „Děkuju, že jsi mě vyslechl. Ani za ty krádeže, ani… Není tu nic, za co bych se víc styděl a připadal si tak ponížený. Pořád se to dokola vracelo, ale bál jsem se na to pomyslet nebo to někomu říct.“
     „Už to bude lepší, poplač si, dostaň to ze sebe. Odlehčí se ti. Ale chci, aby sis uvědomil jednu věc: Nic z toho není tvoje chyba. Ty se stydět nemusíš, po tom, kolik jsi toho dokázal unést. Každý den jsi bojoval. S nimi, pak s Erumou, s půlkou tábora, přestál jsi i boj sám se sebou. Jsi silnější, než si myslíš, a to není nic, čeho by ses musel bát nebo za co se stydět.“
     Ruki tiše popotáhl. Možná že na jedné frontě boje ustaly, a proto byl schopný mluvit. Konečně si odpočinout a na všechno se podívat s odstupem. Jenže ne všem bojům byl konec a on věděl, že je tu jedna věc, nad kterou vyhrát nemůže a ani nechce. Jediné, co mohl, bylo využít tu svou sílu, o které blonďák neustále hovořil, a všechny své pocity skrývat. Myslel si, že by se Reitovi svěřil i s nimi, ale nezvládal ani to pomyšlení. Líbilo se mu, jak u něj sedí, drží ho v náruči, uklidňuje ho, připomíná mu jeho dobré vlastnosti a bez ohledu na cokoli v minulosti, mu stále věří a vidí toho stejného Rukiho. Bál se, že by pár slovy všechno krásné zničil.
     „Musím ti poděkovat,“ usmál se blonďák a natáhl se mu do krabičky pro další kapesníček, aby to utrápené klubíčko neztratilo své pohodlí.
     „Ty… ty mně?“
     „Ano. Tohle muselo být zatraceně těžké. Cením si, že je mezi námi taková důvěra.“
     Ruki netušil, co na to říct. Když pohlédl na hodiny, ručička se posunula sotva o půl kola od chvíle, co přišel z venku. Od chvíle, kdy celý nervózní otevřel dveře, usadil se s Reitou na gauč a netušil, kde začít, jak to vysvětlit. A najednou to bylo pryč. Ne úplně – vědomí, že si Reita musel vše v hlavě představit, mu stále nedovolovalo delší oční kontakt, místo toho jen seděl, opřený zády o jeho hruď, schovaný pod jeho pažemi před krutým světem. Mísily se v něm pocity vlastní marnosti a zároveň se kdesi uvnitř tetelil spokojeností z momentální situace.