Projekt Poslední šance (22. část)

 

 

      Netrvalo dlouho a opět začalo to zlověstné bouchání a uhihňávání. Nevěřil, že je mezi těmi provokatéry i Yuto, přesto jím byl zklamaný. Při takovém chování ostatních kluků by mu sám řekl, ať se drží dál, samozřejmě by se snažil udělat vše proto, aby neskončil v téhle situaci i on. Ale stále ho tížilo v hrudi, že se k němu otočil zády sám od sebe.
     Ruki, to… jak jsi mě včera objímal… To se ho opravdu bojí, že by mu mohl něco provést? Má ho snad za neovladatelného devianta?
     „Všichni, kdo tu nebydlí, půjdou pryč!“ ozval se chodbou rázný hlas. Určitě ho už slyšel, ale nepoznával ho. Ozvala se vlna protestů, že mají volné odpoledne a mohou si dělat, co chtějí. Neuspěli. Drsný hlas je upozornil na jejich povinnost poslouchat opatrovníky a na možnost vypadnout z programu v případě rebelie. Náhle vše utichlo a slyšel jen z vedlejší buňky tiché mumlání.
     „Ruki?“ ozvalo se zaklepání, hlas byl tentokrát mírnější a známější. Ruki se odemkl a pootevřel, první spatřil pár spletených pramenů, které lemovaly světlý obličej. Karamelové oči si ho starostlivě prohlížely. Nevěděl, co má říct, jen doufal, že jeho tvář není po nedávném pláči viditelně napuchlá.
     „Děje se něco?“ vysoukal ze sebe opatrně. Byl to stupidní dotaz, ale snažil se tvářit, jako by mu bylo vše jedno. Tadashi jeho otázku ignoroval a do rukou mu dal složený papír.
     „Rozmysli se podle svého uvážení. A to s Yutem mě mrzí. Určitě to s ním budeme řešit, až se odsud vrátíme do ústavu.“
     „Díky,“ pípnul prcek a chvilku se za ním díval, jak vychází z chatky. Poté se radši rychle zabednil a rozložil list papíru. Písmo poznal okamžitě.
     Momentálně jsem mimo dosah, tak jsem poslal Tadashiho. A je to tak i lepší, nerad bych, aby na tebe má přítomnost uvrhla další vlnu pomluv.
     Ruki, chci, abys věděl, že jsou tu lidé, kteří za tebou stojí. Mrzí mě, do jaké situace ses dostal. Je ale utěšující, že se to stalo právě teď. Každý, kdo se něčím liší, se do takových situací dostává, ať už jsou méně či více nepříjemné. Teď a tady si ale můžeš vyzkoušet a naučit se, jak se proti tomu obrnit a zároveň několika lidem ukázat, jak se ve svých předsudcích mýlí. Jako tvůj opatrovník ti můžu jen popřát pevné nervy a rozhazovat trestňáky těm zabedněncům.
     Věřím však, že jsme i přátelé, a jako přítel ti musím nabídnout i jinou možnost. Masaru by přistoupil na veřejné pokárání a promluvení do duše všem klukům. Mohl bys k tomu i sám něco říct, kdybys chtěl. Také ti nabízím i pokoj v hlavní budově, kde bys měl klid, a místo u stolu mezi opatrovníky.
     Je jen na tobě, jak s tímto naložíš, popřípadě jestli máš vlastní návrh na řešení situace. Pokud si budeš chtít promluvit, do večeře budu zpátky v táboře, nebo se neboj jít za Tadashim.  
     Drž se, Ruki. Věřím, že těmhle hlavám zabedněným ještě ukážeš.
     P. S. Gratuluju k vítězství.

     Ruki nerozuměl žádnému vítězství a zprvu byl trochu zmatený jeho nabídkou. Z dopisu cítil jeho rozpolcenost, jak by mu rád pomohl a odtáhl ho od všech pomluv a zákeřností, zároveň ho ale podněcoval k boji se svou situací. Věřím však, že jsme i přátelé. Ruki se musel pousmát, také v to věřil, stejně jako začínal chápat, že tahle pomocná ruka bylo milé gesto, které by neměl využívat. Přinejmenším ne hned. Reita měl pravdu, do takových situací se bude dostávat, ale pak už tam nebude nikdo, kdo by mu poskytl ochranná křídla. Teď nešlo o nic, v budoucnu by mohlo jít třeba o pracovní místo. Musí se alespoň pokusit zvládnout to sám.
     Na večeři se rozhodl jít mezi prvními. Odvážil se vykouknout a zaběhnout si opláchnout obličej, smýt i zbytky stop po pláči. Dlouze se nadechl a narovnal.
     „Už tě samotka přestala bavit nebo máš rande s Reitou?“ ozval se za ním smích. Dobře věděl, komu patří, často ho slýchával z vedlejší buňky.
     „Dej mi pokoj, Tsuro,“ odfrkl a pokračoval ve své cestě, smířený, že to tu propluje jako samotář. Nebude sám, věděl aspoň o dalších dvou lidech, kteří se s nikým extra nebavili. Akorát ti měli výhodu, že se je ostatní zvykli spíše ignorovat.
     Ještě se ani nezačala tvořit fronta, když si Ruki nesl tác s jídlem ke stolu. Tolik volného místa, že si mohl vybírat. Sedl si, jak to měl ve zvyku předešlé dny. Byl rád, že dorazil takto brzy, netrvalo dlouho a hala se začala plnit.
     Přeběhl mu hrudí podivný mráz a usadil se až v žaludku, když zahlédl Yuta v obležení Sagary a Sagawy. „Ups, Promiň, to samo,“ uchechtl se jeden z nich, když Rukimu nenápadně převrhl sklenici se zbytkem pití. Yuto jen dělal, že tam není.
     „Možná jsem gay, ale aspoň nejsem gramlavý.“ Prcek ani netušil, že se něco takového chystá říct, slova z něj vylétla sama.
     „Tady chce někdo vystrkovat drápky,“ přiblížil se k němu druhý Saga. „Měl by sis dávat pozor na jazyk, buzerante.“
     Mohl být rád, že už měl večeři v sobě, takto si jeho už tak mokrá mikina schytala jen pár šmouh od zbytku omáčky, když mu talířek přistál v klíně.
     „Hovado,“ zaslechl tiché prsknutí od známého hlasu. Kousek vedle seděl Syuma a kromě této poznámky celému divadélku nevěnoval pozornost. Ruki netušil, jestli to patřilo těm dvěma nebo jemu a raději se tím nezabýval.
     Očima vyhledal blond kštici, aby se uklidnil. Vymanil se z reality, přestal poslouchat změť různých debat všude kolem, snažil se nevnímat, kde je. Jen seděl a čekal, než nastane čas na večerní program.
     Jak se ukázalo, mělo jít o promítání. Ještě předtím ale chtěli vyhlásit výsledky odpolední soutěže a Masaru to neříkal zrovna nadšeně. V jeho hlase byl zvláštní podtón, říkající „tito tři jsou nejlepší, protože si tipli jednu až tři odpovědi a náhodou je mají správně“. Prcek si vybavil pozornost, jakou kluci na výletu vyjadřovali přednášejícím, a dokázal Masarua pochopit. V tu chvíli mu také došlo, co Reita mínil tím vítězstvím…
     Když byl požádán, aby si převzal zlatý pohárek, polknul naprázdno a dlouze se nadechl. Celou cestu pomalu počítal do desíti a zpátky, aby vydržel nápor nenávistného špitání. „Gay“, „buzerant“, „odporné“, „to si určitě nějak zařídil“ se neslo všude kolem, a na rozdíl od hromadného potlesku při bronzu a stříbru se teď ozývalo sotva pár dlaní, které i tak brzy utichly. Alespoň že Masarův výraz byl tentokrát potěšený a stisk jeho ruky pevný. Pokud by se na něj štítil sáhnout, asi už by to byl Rukiho konec.
     Všichni byli následně požádáni, aby pomohli přestěhovat stoly a lavice, aby se mohli pohodlně usadit před plátno a dívat se bez obtěžujících hlav zavazejících ve výhledu. Ruki svou trofej předal blonďákovi, aby nepřišla k úrazu, což jistě hrozilo vzhledem k přítomnosti Sagary a Sagawy. Pak už se usadil na kraj jednoho ze stolů a pohodlně si stáhl nohy pod sebe. Alespoň nějakou výhodu měla odtažitost ostatních – nikdo se na něj nelepil a pořád měl dostatek místa.
     Do chatky chtěl odejít hned po promítání, ovšem nebyl jediný, kdo měl tento nápad. V půli cesty se za ním kdosi přihnal a srazil ho na zem. Náraz a pálení odřeného loktu ho probralo, ohlédl se, ale viděl jen tmavé vlající vlasy. Tohle nebyl nikdo z dvojčat, ta by si nenechala ujít příležitost si kopnout nebo nadřazeně ukázat svou tvář. Ale pokud si troufají i další… Ruki najednou cítil strach, že by vše nemuselo skončit jen u smíchu a pomluv. Mohl by si odnést jizvy i na těle.

     Celou noc se převaloval, nejdřív nemohl usnout kvůli rámusu, který kluci tropili, pak ho vytrhávaly sny o Saga dvojčatech, kteří se nad ním povyšovali a ostatní poštvávali proti němu. Byli jako nějací inkvizitoři a on oběť odsouzená z čarodějnictví. Kdokoli ho mohl jakkoli ponížit.
     Po dalším takovém útržkovitém snu se bál usnout. Celý zpocený seděl na své válendě a plakal. Nemohl to ovládnout, i když si říkal, že musí být silný. Zvládne to. Není to poprvé, co se mu někdo smál kvůli jeho orientaci, nebylo to ani poprvé, co ho kvůli tomu někdo udeřil. Vzápětí si uvědomil, že je to ale poprvé, co ho udeřil někdo cizí. Poprvé cítil hromadnou otevřenou nenávist, zradu a zklamání.
     Až do svítání se jen převaloval a snažil se uklidnit. Pod světlem baterky si několikrát přečetl Reitův dopis.
      Jsou tu lidé, kteří za tebou stojí.
      Věřím, že jsme i přátelé.
      Věřím, že těmhle hlavám zabedněným ještě ukážeš.
     Reita mu plně důvěřuje, vždy bude jeho opora. I když se některé jeho skutky zdály tvrdé, byly jen pro jeho dobro. Blonďák tuší, jak Ruki uvažuje, a přizpůsobil tomu své chování. Proto ho v chatce nenavštíví, nepromluví si s ním někde na hřišti nebo v hale. Uvědomuje si pravdu, že se prckovi líbí, a ve spojení s bouří hormonů v jeho mladém těle to způsobilo celý tenhle poprask. A nechce mu to dělat ještě těžší.

     Vyhrabal se z buňky ještě před budíčkem, šel se opláchnout a dát do kupy. Modrá skupina dnes měla jet do lesa a on byl za to rád. V první dny se této práce obával nejvíc, teď se těšil. Zdálo se, že tam bude práce nad hlavu, takže rýpalové nebudou mít čas rýpat, a on se unaví natolik, že se mu ani nebude nic zdát a v klidu prospí celou noc.
     Už si ani nevšímal, že ho někteří kluci předbíhají ve frontě, jako by tam vůbec nestál. Byla to ta lepší varianta, než když ho hrubě odstrčili nebo měli pitomé poznámky. „Nazdar Buzi, co tvé mokré sny?“ nebylo nic neobvyklého. Co ho ale trochu strašilo, byly až moc spokojené výrazy černovlasých dvojčat.
     Hned po snídani Ruki věděl, proč. Modrou skupinu měl na starost Tamotsu, jejich opatrovník. Prcek cítil, jak se do něj jeho hluboké oči zabodly, jako by říkaly „to je ten teplý“. Utěšovalo ho ale, že se tvrdě díval po všech.
     Cesta do lesa byla jako sedět na staré ždímačce. Obával se, že po těch dvou dnech bude mít zadek i boky fialové, Syu zřejmě přemýšlel nad tím samým, dle jeho výrazu a bolavých prstů, když se pokoušel nárazy mírnit rukama. Yuto seděl mlčky vedle dvojčat, která se smála na celé kolo a jízdu si náramně užívala.
     „Lepší, než když ti Reita naplácá, co?“ dělali si z Rukiho srandu.
     „Budeš mít zadek jako po bouřlivé noci!“ smál se i druhý.
     „Aspoň nějakou bouřlivou noc mám, na rozdíl od vás,“ založil prcek ruce a snažil se je dál ignorovat. Co na tom, že to nebyla pravda, ale radši byl v jejich očích děvkou, než nezkušeným chlapcem.
     Jeho hrdá lež zabrala a na chvíli měl pokoj. Saga a Saga si něco mleli jen pro sebe navzájem, Yuto nabral do tváří červenou a v očích měl cosi jako zděšení a další dva mladíci ignorovali celý svět ve snaze nevypadnout po cestě z korby.

     „Nechte těch keců a hněte zadkem,“ ozval se hluboký chladný hlas, sotva zastavili. „Tady máte rukavice. Pojďte za mnou.“
     Ruki přemýšlel, jestli Tamotsu umí říct i nějakou delší větu, zatím bylo vše jako povely na psa. A nebylo ani divu, že pan dokonalý měl i dokonalý mundůr – jeho pevné a pečlivě naleštěné boty neměly snad žádného škrábnutí, jako by byly nové, černé kalhoty, ve kterých by se Ruki nestyděl jít snad nikam kromě divadla, měl opět přepásané koženým páskem s kapsou na mobil, a přes ramena měl přehozenou černou blůzu. Jediné, nad čím se dalo divit, bylo obyčejné tričko ve vínově červené barvě, které obepínalo jeho pevné tělo. Prckovi proběhlo hlavou, že nebýt takový kretén, byl by zatraceně sexy.
     „Tohle je potřeba odnosit na korbu,“ ukázal na nařezané kusy dřeva. „Budete ale dávat pozor a poslouchat mě. Když vám řeknu, abyste šli k autu, půjdete k autu a nebudete dělat žádné kraviny, rozumíte?“
     Rukiho myšlenky se momentálně stáčely jen k odpovědi na jeho vlastní otázku: Tamotsu umí vyslovit i dlouhé souvětí. Jakmile k němu ale doputoval ostrý pohled, přikývl stejně jako ostatní a lépe si prohlédl rozházené klády na zemi. Na první pohled mu přišlo, že sám nemá šanci. Při pohledu na Syumu, který se mlčky vrhl na zadaný úkol, a jak si s lehkostí pohodil s velkým kusem dřeva, se kousnul do rtu a doufal, že nebude za jedinou máčku.
     Porozhlédl se po něčem lehčím a pomalu se vlekl ke korbě auta, které nacouvalo snad na jediné rovné místo, které v lese bylo. Za tu dobu, než se tam dovlekl s jedním špalkem, Sagové doběhli i třikrát. Pokaždé se svým úšklebkem.
     „Na tři,“ zaslechl najednou vedle sebe. Než se stačil vzpamatovat, Syu začal odpočítávat a pomohl mu kládu vyhodit k ostatním.
     „Vylez si nahoru a trochu to tam sprav, ať se toho víc vleze,“ řekl mu a dál si šel po svém. Pro prcka bylo osvěžující, když s ním někdo z kluků normálně promluvil.
     Právem se na tuhle práci netěšil a ráno do ní vložil zbytečně příliš nadšení. Bylo to horší, než pod přímým sluncem na poli. Možná by to bylo veselejší, kdyby se Yuto nepaktoval s dvojčaty a pomohl jemu, nebo kdyby se častěji někdo nabídl, že mu pomůže. A rozhodně, kdyby si Sagawa neusmyslel, že Rukiho znovu pomluví. Zašel za svým opatrovníkem a naprášil, že se prcek fláká.
     Tamotsu Rukiho chvíli pozoroval, jak po zemi kutálí poleno, poté se přidal k mladíkovi, aby mu pomohl. Ten si však pomoct nenechal a tvářil se, že to zvládá, i když mlel z posledního. Prcek se tedy vrátil ke své práci, poleno dokutálel až ke korbě, kde počkal na Syumu, který byl jediný ochotný mu pomoct.
     Ruki byl během chvíli slitý a úplně vysílený. Cítil každou chybějící minutu spánku a byl vděčný za každou minutu s Reitou v tělocvičně. Vydával ze sebe všechno, o to víc zůstal stát jako přimražený, když mu Tamotsu oznámil, že má od něj trestňák za flákání.
     „A ještě jeden za odmlouvání,“ zabodnul se do něj slovy i očima, když se Ruki snažil obhájit, že ty těžké kusy prostě neunese. Sagara i Sagawa z toho měli ohromnou srandu, a sotva se Tamotsův zrak upřel jinam, sebrali mu celou polovinu svačiny a zahodili do křovisek.
     „A tohle je za to, že jsi odporná líná buzerantská prdel,“ uchechtli se, hrdí na to, jakou větu společně vymysleli. Očekávali, že jim vše projde, a neřešili, že Tamo má všude oči i uši.
     „Přeháníte.“
     „A ty jsi co? Náš soudce?“ stáhl Sagara Syumovi do obličeje kšiltovku, kterou si Syu nechal ještě z pole. „Starej se o sebe, jinak by ses taky ke svojí staré nemusel vrátit.“
     Syuma vstal a šel od nich pryč. Dojedl svou svačinu o samotě a hned poté se pustil znovu do práce.
Ruki neměl co dál jíst, a když si podal svou lahev vody, zjistil, že v ní má nasypanou hlínu. Znovu ho přepadl ten pocit, kdy by se nejradši zamknul a se slzami schoulil na posteli. Něco takového před nimi ale nehodlal připustit. Nenápadně se rozhlédl a napil se z Yutovy lahve.
     Celý zbytek dopoledne byl v podobném duchu. Ruki měl pocit, že omdlí, a přitom ho pořád někdo obviňoval, že se dostatečně nesnaží. Sagara i Sagawa se starali o to, aby mu vše ještě víc znepříjemnili a „omylem“ mu sem tam pustili kládu na nohu, občas šli kolem něj tak blízko, že ho hrubým kmenem odřeli, anebo do něj žduchli, až spadl a málem si vyrazil dech. Tamotsu rozřezával další kmen a jakoby nic z toho neviděl, ani neslyšel. Prcek nevěřil, že by s těma dvěma něco udělal, i kdyby mu dal pod nos jasné důkazy, jak ho šikanují.
     Vše vyvrcholilo odpoledne. Ruki se cítil, jako by měl horečku, hlava se mu točila a byl celý zadýchaný, i když jen seděl. Stačilo málo, aby ho ti dva nějak vykolejili, Tamotsu nejspíš věřil víc komukoli, než Rukimu, jelikož si schytal další dva trestňáky, a to bylo pro jeho nervy příliš. Dostat ještě jeden, byl by vyloučen.
     A zřejmě o to těm dvěma šlo. O poslední pauze se proti Rukimu postavili a na rovinu mu do očí řekli, že ho tam nikdo nechce. Že se včera večer všichni shodli na tom, že by měl odejít, a že takový deviant jako on si nezaslouží být v takovém programu, ale měl by jít do vězení a nechat se opíchat od spoluvězňů. Sagara se dokonce nebál zajít ještě dál a na důkaz své nadřazenosti mu vrazit. Když ho dostal na kolena, Sagawa si s radostí kopnul. Byli schovaní za autem a jistí, že je nikdo neuvidí, vzápětí Ruki zjistil, proč. Yuto stál na stráži a hlídal. Poslední kapka pro prckovy nervy. Slzy jako hrachy se mu rozkutálely po tvářích a snažil se vymyslet nějaký plán, aby tam s nimi nemusel být.