Projekt Poslední šance (26. část)

 

 

     „Páni, poslední večer a zítra ráno domů,“ usmíval se Ruki, když seděl na malém schodku do své buňky. Skoro všechny věci měl sbalené a hýčkal se představou, že další noc už stráví zpátky v ústavu.
     „Domů,“ uchechtl se Syuma, „na to si ještě počkáme.“
     „Pro mě to zatím je jako domov. Nemám žádné jiné místo a docela jsem si to tam oblíbil.“
     „Protože je tam Reita?“
     „Syu!“ začal se Ruki smát a plácl ho. „Náhodou, Reita je kolikrát víc na zabití, než na koukání. Ale jo. Je to i kvůli němu, ale taky kvůli dalším. Je tam klid, nemusím se nikoho a ničeho bát, někdy se při práci tak smějem, až mě bolí břicho. Jen je mi líto Juna. Navrhoval jsem mu to, když jsme si volali, ale nechce o tom ani slyšet. Navíc toho má na svědomí víc než já, mohl by vážně skončit za mřížemi. A to bych si neodpustil.“
     „To je fakt. Člověk nedokáže odhadnout tu míru, navíc by záleželo na ústavu i na opatrovníkovi – co je pro jednoho přes čáru, je pro druhého příliš. Ale říkal jsi, že má teď nějakou brigádu-“
     „Co vy dva tady, jak starý báby?“ ozval se smích, ale vzápětí se Tadashi začal ušklíbat. „Sakra, tady by sekery visely v luftu… to nevětráte, nebo co?“ Hned otevřel okno dokořán. „V hale máte nachystané kýbly, hleďte si tu vytřít. Ve čtyři je sraz, půjdem nachystat ohniště a potřebuju dobrovolníka na sekání dřeva. Takayuki?!“ zaklepal na zástěnu. „Jdeš se mnou na dřevo a nemusíš se hlásit tak horlivě.“ S lehkým pousmáním na ně mrknul a zase zmizel.
     „Tak pojď, doděláme to,“ zvedl se Syuma a zamířili do hlavní budovy pro potřebné věci.

     Večer přišel rychle. Vše v chatkách bylo uklizeno, jako by se tam teprve měli nastěhovat, v břiše jim všem kručelo a sliny se sbíhaly při pohledu na nachystané omáčky a připravené všelijaké dobroty, od masa po ovoce. Uprostřed ohniště byla nachystaná velká grilovací mříž a kolem ní se všichni sesedávali na lavičky z opracovaných kmenů. Ruki se usadil na delší z nich spolu se Syumou a dlouho vedle sebe měli prázdné místo. Všichni se raději usadili jinde, ať už si Rukiho poměřovali nelichotivými pohledy, nebo se na něj raději styděli pohlédnout, kvůli svému chování.
     Nastal nejvyšší čas na zahájení večera. Obloha se šeřila, Reita s Yuusou pomalu rozdělávali oheň a dobírali se, kdo z nich má v tomhle větší praxi, a kolem se začal rozléhat šepot, kde jsou zbylí čtyři členové. Jakmile se v ohništi udržovaly nízké plamínky, Masaru vstal a odkašláním si vydobyl pozornost. Vypadal unaveněji, než na začátku, a uprostřed čela se mu vráska ještě prohloubila.
     Žádné velké děkování a shrnutí celých dvou týdnů se nekonalo. Vzal to stručně, dával jim spíše rady a jeho srdceryvný projev, který měl dojímat a měnit životy, připomínal smuteční řeč. Naplno se vyjádřil, že ho někteří velmi zklamali, a všichni věděli, že nemá na mysli jenom dvojčata, i když ti v tomhle měli vedoucí postavení.
    „Vše, co se vám snažíme vštípit, přišlo téměř vniveč. Každý by se měl nad sebou zamyslet. Nesnažím se vám vnutit názor na konkrétní věci, ale žádám vás, abyste se nejdříve informovali, než si vytvoříte názor a začnete někoho soudit. Daito Sagara a Wakane Sagawa dnes neopustili jen tábor, ale definitivně vypadli z programu. Úplně zbytečně. Měli právo na svůj názor, mohli ho s vámi sdílet, ale neměli právo používat psychického nátlaku a fyzicky napadat. Pokud si někdo z vás myslí něco jiného, či jste je dokonce podporovali, je čas promluvit si o tom s vaším opatrovníkem, jinak hrozí, že skončíte jako ti dva. Pokud souhlasíte se mnou a věděli jste, co se dělo, doporučuji totéž. Ignorantům a vlezprdelkám radím, aby otevřeli oči a naučili se dívat kolem sebe.“ Na chvíli se odmlčel a prohlédl si provinilé obličeje. „I přese všechno, co se stalo, ale doufám, že pro vás měl zdejší pobyt i světlé chvilky a odnesete si i příjemné vzpomínky.“
     Ruki na chvilku přestal poslouchat a rozhlédl se kolem. O Yutovi nepadlo jediného slova a Tadashi seděl vedle blonďáka, kde potom byl? Počkal si, než Masaru svůj projev skončí a nejistě se přihlásil.
     „Ano, Ruki? Chceš k tomu něco dodat?“
     „Jen jsem se chtěl zeptat, kde je Yuto? Přece z programu nevypadl…“
    Masaru si tiše odkašlal, jako by doufal v srdceryvné poděkování. „Ne, ale vzhledem k situaci dostal zákaz se účastnit.“
     „Já… Omlouvám se, ale vzhledem k situaci by tu nemohla být polovina lidí. Jestli jde jen o tu věc, tak…“
     Nastalo hrobové ticho a Ruki netušil, jestli si má připadat jako hlupák, nebo jestli si poslední večer neschytá nějaký trestňák za troufalost. Očima vyhledal Reitu a ten se naštěstí netvářil dotčeně, naopak se trochu usmíval. Masaruova tvář zkameněla, jako by se pokoušel udržet nervy na uzdě.
     „Pokud ti tu chybí, skoč pro něj,“ ozval se Tadashi, věděl, že Masa by se k takovému vstřícnému kroku neměl. „Pravda, že se nakonec zachoval nesobecky.“
     „Děkuju.“ Prcek se rychle zvedl a zaběhl do druhé z chatek. V chodbě si musel rozsvítit, ale nejen tma dávala pocit, jako by se zde nikdo nenacházel. Panovalo v ní naprosté ticho, až by jednoho mohly strašit i vlastní kroky.
     „Yuto?“ zavolal, ale zpátky nepřišla žádná odpověď. Zaklepal tedy na jeho zástěnu a pomalu otevřel. Spatřil mladíka ležet na válendě se sluchátky v uších a pohledem do prázdna. Ten začal hned mžourat, oslepený proužkem světla, co se vedralo dovnitř. Když Rukiho rozpoznal, pomalu se zvedl a uhnul očima, jako by se bál, co by mohl v jeho tváři vyčíst.
     „Co tady děláš?“ optal se tiše.
     „Přišel jsem tě odvést k táboráku. Netvrdím, že jsem s tebou naprosto v pohodě, ale nechal by ses vyhodit jen kvůli tomu, abys mě před nimi ochránil, a to asi něco znamená,“ usmál se Ruki a hlavou mu naznačil, ať s ním jde ven. Yuto neváhal, s nejistým úsměvem vstal, přehodil přes sebe mikinu a vyběhl na čerstvý vzduch.
     Usadil se vedle něj a Syumy a konečně se začalo více debatovat, vytáhly se kytary a hlavně se začala opékat večeře. Ruki byl rád, že všechno probíhá v klidu, bez dalšího rozebírání nenávisti či provinilosti, a všichni se relativně dobře baví. Večeře byla výtečná, ochutnal všechny omáčky a měl pocit, že praskne. Vítězná plechovka piva se opravdu hodila. Dokonce se přiměl s ostatními i ke zpěvu, i když mu bohatě stačila kulisa, když si Shinchiro a Tadashi společně drnkali. S pokročilou hodinou se pak začali předvádět a předhánět ve hraní co nejsložitějších riffů a nakonec svolili, aby si zahráli i někteří ze svěřenců. Prcek přemýšlel, kdy naposledy držel kytaru v ruce a takto seděli s Junem a Kiisou před zkušebnou, bezstarostně hráli a zpívali. Cítil se vždy svobodně, ale zároveň ho hlodalo vědomí, že už měl být dávno doma a ráno si schytá pořádný sekec.
     „Mohli bychom si občas zavolat a třeba se pak sejít,“ navrhl Syu a probudil prcka ze zamyšlení.
     „To bych byl moc rád. Řeknu Reitovi, určitě bude mít číslo,“ usmál se. „Je to hrozně divný, ale asi bych tu ještě den dva vydržel. Ne že bych se netěšil, až bude konec, ale když tu nejsou ti dva a bavíme se spolu…“
     „Tak už to bývá, ale za chvíli budem venku, v práci ten čas letí. A pak se budem moct bavit, jak a kdy chceme.“
     Ruki se zakřenil při té představě a udělal další hlt piva. Reita se mezitím ujal jedné z kytar a dohadoval se s Yuusou o tom, co hraje.

     Konečně poslední ráno. Otevřel oči a ještě chvíli ležel, než válendu definitivně opustil. Převlékl se, sbalil si zbytek věcí a vysvlékl povlečení z polštáře i peřiny. Poté už zamířil na snídani, kde se všichni rozloučili, a s Reitou a Tadashiho partou se sešel chvilku po osmé u vchodu do haly.
     „Připraven na odjezd?“ usmál se Reita.
     „Asi víc, než na cokoli jiného,“ pokývl mu nazpátek a mávnul odcházejícímu Syumovi. Zpáteční cesta šla lehce, s Yutem tu a tam prohodil slovo a blonďák využíval příležitost si ještě pohovořit s Tadashim. Na nádraží se naposledy přátelsky objali a poplácali po zádech a jejich cesty se definitivně rozdělily.
     Reita našel volná místa a udělali si pohodlí na následující dvě a půl hodiny. Prcek byl zamlklý podobně jako na začátku, ale veškerá nervozita byla pryč a nijak neodsekával na žádné otázky. Těšil se, až bude zpátky a uvidí se s Aoiem a Uruhou, dokonce už přemýšlel nad tím, do kterého sešitu a učebnice by se měl podívat jako první, aby dohnal zameškaný čas, a jeho myšlenky se stáčely i ke kuchyni.
     „Bylo hezké, co jsi včera pro Yuta udělal,“ ozval se blonďák, zatímco z okna sledoval ubíhající krajinu. Chvíli poté, co vyjeli, se na skle začaly objevovat drobné kapičky vody, postupně byly stále větší a početnější a zavřela se nad nimi zašedlá obloha. Při průjezdu lesem mu to však nevadilo, měl rád pohled mezi dlouhé řady kmenů, a při takovém počasí jednotlivé cestičky působily obzvlášť tajemně…
     „Připomíná mi mě.“
     Rukiho hlas si vynutil jeho pozornost.
     „Taky jsem s Erumou a ostatními ve spoustě věcí nesouhlasil, a přesto…“
     „Každému se stávají takové věci,“ usmál se a nedal najevo, že s ním tak úplně nesouhlasí. Reita nevěřil, že by se prcek k někomu takovým způsobem otočil zády, ať už by ho nutili jakkoli.

     Během cesty přestalo pršet a dokonce se mezi mraky objevovaly tenké paprsky slunce. Spolu s pocitem, že je opět doma, se prcek dlouze nadechl a vychutnával si pocit, jako by mu z ramen spadla zátěž.
     Na nádraží je vyzvedl Kensuke, očividně o všem informovaný, jelikož Rukiho jen pozdravil, přivítal zpátky, ale na nic se nevyptával, a s blonďákem se ihned dal do řeči na konkrétní témata, týkající se hlavně Sagáků, programu tábora a drbů na Tadashiho.
     Během čtvrt hodiny už Ruki vystupoval a s batohem na jednom rameni probíhal brankou a přitahoval pozornost vyššího muže a několika kluků, kteří uklízeli zaneřáděný dvůr. Zarazil se na místě, v altánu byly převrácené květináče a hlína roznesená snad všude, jeden ze stromů v půlce jako zkroucený a nalomený, z druhého už ležela větev na zemi. Vše v jednom pásu, jako by se nad dvůr sklonil obr a máchl tam tlapou.
     „Trochu se tu prohnal vítr, ale nic se nestalo. Všichni byli vevnitř a až na ty květináče není nic rozbité. Nechtěl jsem vás plašit hned při přivítání.“
     „Hlavně, že jsou všichni v pořádku,“ vydechl Reita a poslal prcka dovnitř, ať si vybalí a počká, než půjdou na oběd. Ten se nenechal dvakrát pobízet, ale první zamířil do kuchyně pozdravit. Prošel chodbičkou a nenápadně nakoukl. Všichni byli usměvaví, Kai právě podléval maso, Aoi umělecky vychystával přílohu na talíř a Uruha se právě vystřídal s Yukinou a odnášel tác s miskami plnými polévek.
     „Ahoj, nepotřebujete pomoct?“ zakřenil se Ruki a vylezl zpoza rohu.
     „Ahoj!“
     „Ale, Ruki! To víš, že by se hodila-“ I Kaiův úsměv trochu opadl. „No, ale předpokládám, že bys potřeboval spíš dovolenou…“
     „Práh? Schody? Mokrý kachle?“ nadhodil Yukina v žertu, než si naskládal další porce na tác. Ruki pokrčil rameny a podíval se v šatně do zrcadla. Ještě pořád byl kolem nosu nateklý a lehce načervenalý, rty se kromě tenkého stroupku zdály v pořádku a skoro po celém obličeji měl rozsetá drobná škrábnutí.
     „Už je to pryč. Jdu se jen přivítat a za chvilku se půjdem s Reitou najíst. Nevařili tam zle, ale musím přiznat, že už se těším na naši kuchyni,“ rozesmál se a vzápětí se k němu přihnal Uruha s širokým táckovým objetím.
     „Plně s tebou souhlasím. Stav se odpoledne, povykládáme.“
     Prcek slíbil, že přijde, a s mávnutím se na tu chvilku opět rozloučil a zamířil nahoru. Akorát včas, sotva odemkl a vešel dovnitř, objevil se na chodbě i blonďák.
     Zamířil k sobě do pokoje, ale jen hodil batoh na židli, lapl na postel a na minutku se natáhl, aby si užil ten pocit své postele a příjemnou zemitou vůni bytu. Najednou mu celé dva týdny přišly kratší a i silnější vzpomínky měly mezery. 
     „Můžeme jít?“ nakoukla zpoza dveří blonďatá kštice.
    „…jo…“ zvedl se pomalu a naoko se urazil, když se mu Reita zasmál. Lehkou bundu nechal přehozenou přes batoh, rychle si zaběhl do koupelny opláchnout obličej studenou vodou a upravit si rozcuchané vlasy.
     Oběd si skutečně užil, Kaiova kuchyně se nedala s ničím srovnávat. I prostředí bylo mnohem příjemnější – nechat se obsloužit od usměvavého Uruhy, sedět u vlastního stolu jen s Reitou, nikdo si ho nevšímal, tedy kromě Reity, ale jeho pozornost začal poslední dobou brát víc než kladně. Jestli ty dva týdny byly k něčemu, tak k tomuto uvědomění určitě. Anebo se to změnilo právě až tam…?

     „Dáš si čaj nebo kafe?“ usmíval se Uruha a sobě i Aoiovi automaticky nasypal kávu. Ruki si musel přinést vlastní hrnek od Reity, jelikož plavovlásek měl v kuchyni jen to nejnutnější.
     „Čaj, díky.“
     „No, tak povídej, jak sis to užil?“ Aoi si vyhodil nohy na matraci, křenil se od ucha k uchu a chtěl slyšet každý drb. Osobně mu docela záviděl, nejradši by na ty dva týdny jel s ním.
     „Vlastně… asi nebylo o co stát.“
     „Ale nepovídej. Kolik sis schytal trestňáků?“ vyzvídal.
    „Nakonec žádný,“ oznámil prcek s naprostou samozřejmostí. „Tamotsu mi sice na oko napařil hned čtyři, ale jen to hrál.“
      „Žádný?!“ Aoi se samým údivem celý napjal. „Tak to se nedivím, že nebylo o co stát. Když není za každý den aspoň jeden, není žádná sranda. Pokud teda neuděláš něco, co by naštvalo Reitu. Povídej, co Tamovi vadilo, proč si s tebou jen hrál? Byl zase tak odměřený?“
     Uruha postavil na stolek tři hrnky a usadil se vedle Aoie. Oba čekali nějaké historky a chtěli vědět, jaký byl program, kteří z opatrovníků tam byli, a jestli na ně má Ruki stejný názor, jako oni.
     Ruki začal vyprávět tím, co chtěli slyšet. Pár bodů z programu a počáteční veselé zážitky z bronzového místa i zlatý pohárek pojal pozitivně. K jejich údivu Tama trošku bránil, ale shodli se na tom, že by bylo nejlepší Tadashiho přetáhnout do jejich ústavu. A taky že by bylo zábavné, kdyby se Sagáci představili Kaiovi. Poté ale následovala temnější strana, která trvala delší dobu. Viděl, jak jsou Aoi s Uruhou napjatí a jejich tváře snad s každým slovem bledší, v očích však měli vztek, jako by se to týkalo i jich. Na jednu stranu možná ano, protože užili by si svůj turnus, kdyby všichni věděli o tom, jací jsou? Občas Rukimu skočili do řeči a zanadávali si, ale snažili se ho nechat domluvit.
     „Sagara a Sagawa nakonec vypadli a tohle,“ ukázal na svůj obličej a taky si sundal tenkou mikinu a odhalil tak strupatou kůži a modřiny, „mám od nich jako suvenýr. Yuto se nakonec z jejich vlivu taky vyhrabal, Syuma se ukázal jako fajn kluk, a aspoň jsem si při pobytu na marodce odpočinul,“ pousmál se. „Abych pravdu řekl, tak nejvíc jsem si z celého tábora užil Reitu. Starostlivý Reita, vtipný Reita, naštvaný Reita, spící Reita, Reita bez trika… takže ani nemusím nikam jezdit, abych byl spokojený.“
     Prcek se začal usmívat a v myšlenkách vracet ke každé vzpomínce, která se týkala i blonďáka. Ani jeho dopis nevyhodil, sbalil si ho a přivezl s sebou, hodlal si ho číst pokaždé, když bude mít náladu pod psa. Věděl, že by se měl takovému chování i myšlenkám vyhýbat, ovšem nemohl si pomoct.
     „Um… chápu tvoji situaci a klobouk dolů, že jsi tak pozitivní i po tom, co se ti stalo, ale koukám, že máš v hlavě trošku přeReitováno… Bacha na to,“ uchechtl se Uruha. „Asi muselo být kouzelné, když u tebe celou noc seděl, ale pořád je to tvůj opatrovník.“
     Prckovi úsměv z tváře zmizel. Nakoukl do hrnku s horkým čajem, jako by tam hledal ztracená slova, a nakonec si povzdechl.
     „Jo, taky jsem si to uvědomil. Vím, že to není dobré, i když je to asi jediný důvod, proč jsem tam přežil a pořád si držím optimismus. Ale nevím, co s tím dělat. Nevím ani, kdy to přišlo, já… nejen že se mi líbí a je hodný, ale i to jak mluví a spoustu věcí bere tak přirozeně…“
     „Opravdu v tom začínáš lítat, Ruki,“ pozvedl Aoi obočí, ale nijak se mu nesmál, ani nevyčítal. „Ne že bych ti to nepřál, ale bojím se, aby to tvůj pobyt tady nezkomplikovalo. Tím nemyslím, že by Reita začal hysterčit, kdyby ses mu chtěl nějak vyznat-“
     „Ah, neblázni! Vyznat, to… ne, já neříkám, že jsem do něj zamilovaný,“ zarazil ho prcek. Slovo láska mu připadalo pro jeho situaci naprosto přemrštěné. Prostě se mu jen líbil. A rád byl v jeho přítomnosti, pokud ho zrovna neměl chuť za něco zabít. Tečka.
     „Takové věci se nedají ovlivnit, jen bych s tím asi nešel tak okatě ven. Před námi nemusíš a můžeš se spolehnout, že to nikomu neřekneme, ani kdybysme byli opilí a Yukina z nás tahal rozumy, ale opatrně před jinými opatrovníky a hlavně před Kensukem.“
     „Jsem v pohodě,“ ujišťoval je prcek a trošku litoval, že jim vyklopil všechno. „A i kdyby ne, stejně teď bude Reita pořád u sebe a já budu zahrabaný v učebnicích. Mám teď trochu jiné starosti. A vůbec, vyklopte, co se tady dělo, když jsme tu nebyli…?“ vyzvídal a snažil se toto téma trochu zamluvit.
     „Vlastně skoro nic. Je tu u Hira nějaký nový kluk, Tora se definitivně vrátil, musel jsi ho vidět teď venku, což je fajn, můžeme přijmout další lidi. A Kai je tento týden docela nervózní. Kdy to bylo, v úterý?“
     „Jo,“ přitakal černovlasý.
     „Zazvonil telefon a on málem upustil pánev. A s Aoiem jsme si schytali dokonce vytahání za uši, což se už docela dlouho nestalo. Sice jsme si nevybrali nejvhodnější chvíli na vrkání, ale zlobíváme ho víc. No a já jsem se konečně zapsal do kurzu, druhýho nastupuju. A pak až dneska ten vítr,“ shrnul to Uruha do pár vět. Ruki mu pogratuloval a víc se zeptal na Kaie, ale Aoi jen pokrčil rameny, že má asi nějaké vrtochy.
     „Hlavně, aby zas někdo nepřišel a neříkal mu Uke, asi by teď nedopadl dobře.“ Všichni tři se rozesmáli, ale prcek se po chvilce jako na povel zarazil.
     „Co se děje?“
     „Jen mi asi něco došlo,“ zamyšleně se pousmál. „Nemá nějaké natěšené a nervózní nálady i Hiroko? Z toho by totiž byla slušná kuchyňská teorie…“