Projekt Poslední šance (23. část)

 

 

      V noci bylo Rukimu neskutečně zle. Večer se ani nedostal do sprchy, a když konečně všechno utichlo dostatečně na to, aby se odvážil vylézt, ozývaly se křeče v břiše tak silně, že nemohl vstát. Jeho tělo hořelo, jako by se vařilo ve vlastní šťávě. Choulil se na válendě, slzy se mu kutálely po tvářích a ani nevěděl, jestli brečí kvůli šikaně nebo z toho, jak mu je špatně.
     Za další půlhodinu trpění vnímal, že se mu žaludek začíná obracet. Skoro poslepu nahmatal klíč a odemkl si, po čtyřech se doplazil na záchod, neuvěřitelně vděčný, že opravdu všichni spí. Kdyby ho takto někdo viděl, asi by Reitu přemluvil, ať jedou pryč.
     Jeho břichu se sotva znatelně ulevilo a po pár minutách byl ten tíživý pocit zpátky. Připadalo mu to jako věčnost, kdy roztřeseně klečel u mísy a přemlouval své břicho, ať mu odpustí, a přesto se jeho nitrem šířil i strach, co když ho ráno pošlou do lesa znovu, se záminkou, že se jen vymlouvá.
     Neslyšel tichoučké vrznutí dveří, nevšiml si slabého nažloutlého světla baterky. Dokonce ani nevnímal volání svého jména, všechno si uvědomil, až když na sobě pocítil ty něžné ruce. Lehké pohlazení po zádech a velká studená dlaň, co se mu usadila na čele. Uvědomil si, že je tam Reita. Okamžitě ho chtěl poslat pryč, nechat se zrovna jím takhle vidět, byl snad ještě horší pocit, než obracející se žaludek. Nestačil ale říct jediného slova dřív, než ze sebe vyhodil další kus večeře.
     „Ne, Rei… jdi pryč…“ vydechl celý vyčerpaný.
     „Zapomeň. Celý hoříš, nenalhávej mi, že ti nesedla večeře,“ zaslechl vedle sebe. „Můžeš vstát?“
Prcek mlčky zakroutil hlavou a cítil, jak mu blonďák otírá uslzenou tvář.
     Reita chvilku počkal, než ho Ruki ujistí, že je mu přeci jen trošku lépe a mohl by cestu vydržet. Vzal jeho vláčné tělíčko do náruče a pomalu nesl do hlavní budovy na ošetřovnu.
     „Má horečku a zvrací,“ oznámil hned, co vešel do dveří. Ruki si nevšiml další osoby, byl naprosto oslepen světlem, které se v místnosti rozzářilo. A jako by ho cítilo i jeho břicho, které se proti němu snad spiklo společně se Saga-duem.
     „Jak dlouho už to trvá?“ ptala se nějaká žena, Ruki nebyl s to zaostřit a jasněji vidět její tvář.
     „Nevím… ale… je to lepší,“ vysoukal ze sebe. Nechal si svléknout mikinu, kterou se marně snažil zahřát, a zaznamenal Reitovo zalapání po dechu.
     „Kde jsi k tomu přišel?“
     „Při práci… nic to není, vydesinfikoval jsem si to.“
     Blonďák pohlédl na zdravotní sestřičku a mlčky zakroutil hlavou. Počkal, než ho vyšetří, a vzal ho do zadní místnosti, kde ho uložil na postel a přikryl. Všiml si, jak se prcek okamžitě schoulil do klubíčka. Vyčerpaného, hořícího a zeleného klubíčka.
     „Mám hroznou žízeň.“
     Pohladil ho po vlasech a zmizel, v mžiku byl ale zpátky i s hrnkem v ruce. I když se Ruki chtěl pořádně napít, dával mu neslazený čaj jen pomalu po několika minutách lžičku. Až nad ránem, když v sobě prcek dokázal čaj udržet, ho nechal loknout si víc a dal mu prášek. Celou dobu byl jako na trní a uklidnil se až poté, co se Ruki přestal třást a usnul. Držel ho za ruku a nepřestával nad ním bdít, ani když budíček svolával na snídani.

     Prckovu nepřítomnost v hale nikdo neřešil. Očekávali, že přijde mezi posledními, anebo že už i stačil odejít. Saga a Saga se potutelně usmívali a doufali v možnost, že Ruki utekl, akorát Yuto měl černé svědomí.
     Jediný Syuma měl skutečně špatný pocit, sotva vstal. U Rukiho bylo nezvykle ticho, žádné potahování, žádné převalování. A ani po budíčku se u něj nic nehnulo. Párkrát klepnul a zkusil vzít za zástěnu, bez problémů se otevřela. Uvnitř nebyl nikdo, ale věci tam Ruki měl. Syu nevěřil, že by prcek jen tak odešel a nechal u sebe odemčeno. Natáhl se pro klíč, zamknul jeho buňku a utíkal do haly přesvědčit se, že je prcek v pořádku.
     Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikde ho nezahlédl. Bál se, co mohl prcek provést, dokonce se bál, aby mu nepřitížil, když něco řekne, ale viděl, že ti dva otrapové umějí být pěkně hnusní, a strach o jeho zdraví zvítězil. Doběhl za Tadashim a okamžitě se ptal po Reitovi a hrkal ze sebe, že Ruki zmizel a on se bojí, že mu někdo něco udělal, anebo že on sám by si mohl ublížit. Pravda, kterou se dozvěděl, ho částečně uklidnila.
     „Mám mu od tebe něco vyřídit?“
     „Ne, to je dobrý, hlavně, že je v pořádku,“ oddechl si.
     „Ty, Syu…“ zadržel ho Tadashi, „co se tam včera stalo?“
     Syuma polkl naprázdno, nechtěl se zaplétat do cizích záležitostí, na nikoho práskat ani nikoho chránit. Přesto podlehl nutkání aspoň něco říct.
„Sagara a Sagawa Rukiho šikanují. Zdá se, že se postavili do čela téhle legie nenávisti a troufají si říct i udělat, co jiní ne. A Tamotsu se včera nezdál, že by proti nim hodlal zakročit, jeden trestňák je opravdu nezastaví. Jo a tady, Rukiho klíč. Zamknul jsem mu buňku, aby mu tam nikdo nevlezl.“

     „Jak ti je?“ ptal se blonďák, sotva Ruki rozlepil víčka. Vstal ze židle a usadil se na kraj jeho postele. Odhrnul mu vlásky z obličeje a podal hrnek se zbytkem čaje.
     „Hrozně, ale o sto procent lepší, než v noci,“ usrkl Ruki trochu té hořké tekutiny a s díkem se zpátky položil. „Ty… ty jsi tu byl celou dobu?“
     Reita neodpovídal, jen se lehce pousmál.
     „Kde ses tam vlastně vůbec vzal?“
     „Měl jsem hlídku. A ne, neseděl jsem tu celou dobu. Asi na pět minut jsem odběhl projít chatky, jestli na tom někdo není jako ty, nebo jestli nedělají bordel.“
     Ruki se musel zasmát a byl to po včerejším dni velmi příjemný pocit. Rozhlédl se kolem a začalo mu docházet, že je slunce poněkud vysoko a vyhne se tak nepříjemnostem v práci.
     Nadechl se a opatrně se posadil. Cítil se pořád dost slabý, ale potřeboval se dát trochu do pořádku. Když se Reita nabízel, co pro něj může udělat, chtěl si jen dát sprchu a vyčistit si zuby. Blonďák ho nerad ztrácel z dohledu, viděl, jak nejistý si je na nohou, ale přečkal strachování a pohled na spokojenějšího Rukiho za to stál.
     „Pořád máš ještě horečku, takže tě odsud nepustím. A taky by mě zajímalo tohle,“ poukázal Reita na jeho odřeniny. „Loni jsem měl službu v lese a vím, k jakému úrazu tam můžeš přijít.“
     Ruki si prohlédl sedřené paže. I přes dlouhý rukáv, který v lese měl, byla jeho kůže místy odřená. Docela si pamatoval, k čemu kdy přišel. Nejvíc bolestivá vzpomínka bylo naražené a spálené rameno, kde měl kůži shrnutou do krve, a loket, na který spadl večer předtím. I kdyby před Reitou nějak ututlal vše kolem, nažloutlou, mizící modřinku pod okem by nijak neukecal.
     „Byli to ti dva, že?“ zeptal se blonďák rovnou. „Nejsou jediní, ale jsou v čele, je to tak…?“
     Mlčky přikývl. „Ale snažím se to přejít, jsou to jen hloupé triky. Takhle hnusné na sebe umí být i děcka na základní škole. Nejhorší bylo nemít nikoho v zádech. Když mi Tamo dal čtvrtý trestňák, nemohl jsem dělat nic.“
     „Za co ti dal trestný bod?“ divil se Reita. Ještě než si šel před službou lehnout, se díval do tabulek, ale u Rukiho nic neviděl.
     „Ve skutečnosti nebo v jeho očích?“ uchechtl se prcek. „Jeden byl za to, že jsem slabá máčka, druhý byl za to, že se nenechám šikanovat i od něj, třetí, že všechny kolem nutím k tomu, aby mě šikanovali, a čtvrtý, protože se neusmívám, když je mi na omdlení. Nedivím se, že Sagara a Sagawa se chovají takto, když jejich opatrovník je to samé.“
     Blonďák byl šokovaný a uvnitř vřel. „Tamotsu a vlastně kdokoli z jejich ústavu nás nemají v lásce, tvrdí, že jsme moc měkcí, ale ještě jsem nezažil, aby udělal něco takového. Popravdě, kdybys mi to neříkal ty, tak ani nevěřím. No, budeme si mít o čem povídat.“
     „Nebyli moc naštvaní, že nepracuju? Hlavně Masaru…“
     „Neblázni, po takové noci a s horečkou nemůžeš pracovat-“ Přerušil ho Rukiho smích.
     „V dnešní době? Vážně ještě někde funguje, že smíš horečku legálně vyležet?“
     Reita se rozesmál s ním, i když uznával, že tohle zrovna směšné není.
     „Rei, musím se ti ale k něčemu přiznat,“, spustil prcek a rázem měl v hlase provinilý tón. „To, jak mi bylo v noci zle… můžu si za to sám. Akorát jsem nečekal, že mě ty bobule tak sejmou. Chtěl jsem, aby mi ráno bylo trochu špatně, abych se vyhnul dopolední směně a mohl se trochu sebrat. Nevadí mi práce, nejsem líný, jak si Tamotsu myslí, ale ti dva…“
     „Něco takového mě napadlo a nejsem rád, že se mi to potvrdilo. Je to dost vážné, když tě dohnali k něčemu takovému. A narovinu, je to i prodloužení pobytu u mě.“
     „Omlouvám se.“
     „Ale taky vím, že nic tak jedovatého kolem neroste, takže se na tobě včerejšek podepsal víc, než bobule. Ty tě jen dodělaly,“ zakroutil Reita hlavou. „Neomlouvej se, nemůžeš za to, jací lidi jsou kolem tebe.“
     Ruki na něj pohlédl, byla to jedna z těch chvílí, kdy se mu vydržel dívat do očí déle než dvě sekundy. Cítil jeho dlouhé štíhlé prsty ve vlasech, jak se snaží zkrotit jejich zvyk neustále mu padat do tváře, a zase na něj přišlo jakési zvláštní chvění, kdy byl zároveň trochu nervózní, ale přitom šťastný a jako by všechny starosti zůstaly někde daleko od něj.
     „Půjdu se podívat, kde jsou s tím jídlem,“ probral se najednou blonďák a svou rukou téměř ucukl. Bylo to poprvé, kdy on nevydržel ten oční kontakt a potřeboval se vzpamatovat. „Slíbili mi rýži a něco suchého… potřebuješ něco dostat do žaludku,“ pousmál se a v ten moment ho nebylo.
     Prcek se zpátky položil a zachumlal do peřiny. Zavřel oči a užíval si klidu. Nikdo na něj nebouchal, nepokřikoval, nesmál se. Teď mu bylo jedno, co přijde potom. Potřeboval si ode všech odpočinout.

     „Říkal jsem, že je to flákač. Teď musíme makat i za něj,“ vrčel Sagara a měl o dost horší náladu poté, co si zadřel třísku. I přes naprostou shodu v názorech a myšlení, jako by doopravdy byli dvojčata, se dnes Saga a Saga stihli už dvakrát pohádat. Nakonec se ve své nenávisti opět spojili a nadávali na nepřítomného Rukiho.
     „Pokud toho včera udělal tak málo, jak jste tvrdili, zas tolik práce navíc to nebude, ne?“ zvedl Tamotsu obočí a znovu sáhl po pile. „Zpátky do práce, jsme ve skluzu,“ rozhodl a zkrátil jim tak přestávku skoro o polovinu.
     „Zatraceně… tohle jsme nedomysleli.“
     „A co? Nahlásili ho Masaruovi. Buď se tu odpoledne objeví, nebo ho vyloučí. A pokud ne,“ nahlas Sagawa mlasknul, ale pousmál se. To se začal usmívat i jeho parťák.
     „Bude o to víc srandy…“

     „Říkal jsem si, aby ses tu nenudil…“ Blonďák Rukimu podal knihu se založenými pár stranami. Ale ani ty si Ruki nepamatoval. Skrz ustavičné bouchání se nedokázal dost soustředit, aby se přenesl do světa za listy a slovy.
     „Díky,“ pousmál se, ale pak se prudce nadechl a vytřeštil oči v náhlém uvědomění. „Sakra! Já nechal v noci odemčeno, jsou všechny moje věci-“
     „Nikdo se k tobě neměl šanci dostat.“
     Tato slova z něj sejmula veškeré napětí. Při uvědomění, co se mohlo stát, mu žaludek opět začal dělat kotrmelce.
     „Mně neděkuj. Nedošlo mi to, zástěna byla zavřená a měl jsem starost jen o to, abys byl v pořádku a… no, tohle jsem prostě zazdil. Nerad to přiznávám, ale naštěstí je tu někdo pozornější,“ pousmál se Reita, potěšený vědomím, že ne všichni jsou proti Rukimu.
     „…kdo?“
     „Syuma. Tadashi říkal, že měl o tebe strach. Pokud budeš souhlasit, připíšu ho na seznam povolených návštěv,“ uchechtl se a náhle se začal svlékat. K Rukiho úžasu se jen tak usadil na vedlejší postel a začal shazovat boty a rozepínat kalhoty. Prcek v tu chvíli zapomněl na nějaký imaginární seznam návštěv, zkoprněl a připadalo mu, že žádné místo v téhle místnosti není dost daleko od blonďáka, který se právě vysoukal z džínových tříčtvrťáků, Přehodil je přes pelest, něco naťukal do telefonu a zalezl pod peřinu.
     „Nevadí, když využiju tuhle postel? Taky se potřebuju vyspat. V pět máme schůzi a od osmi mám službu. S Yuusou bych si neodpočinul, dělá hrozný kravál.“
     Ruki na něj stále nevěřícně zíral a snažil se vzpamatovat. Podložil si polštářem záda a pohodlněji se opřel s knihou v rukách. „Když se nebojíš, že bych tě mohl sexuálně obtěžovat,“ prohodil, ovšem neznělo to tak lehce, jako v jeho hlavě. „Dobře, tohle není tak vtipný, vzhledem k té trapné situaci na poli.“
     „Ta situace nebyla trapná. Trapní jsou lidi, kteří to rozebírají, jako by se jim to nikdy nestalo,“ vydechl blonďák a zavřel oči. Evidentně si nedělal nic z faktu, že Rukiho vzrušuje, nebo to byla jedna z dalších věcí, které bral naprosto přirozeně. Nebo mu to možná ani nedošlo, ale prcek to nehodlal připomínat.
     „Dobrou,“ řekl tiše a ponořil se do knihy. Tedy aspoň do těch pár stránek, které si potřeboval osvěžit. Spící Reita ho rozptyloval stejně, jako bouchání na dveře, i když sledovat jeho klidnou tvář, podloženou osvalenými a z pole opálenými pažemi, bylo mnohem příjemnější.

     „…horečka ustoupila… zítra… v pořádku… může zúčastnit…“ Ruki se pomalu probouzel a uvědomil si, že vedle něj stojí zdravotní sestra a už opět oblečený a energický Reita. Jaká škoda, rád by ho někdy viděl čerstvě probraného.
     „Asi jsem vybral nudnou knihu,“ uchechtl se blonďák, jen co si všiml jeho bdělého stavu.
     „Spíš mě inspirovalo tvoje chrápání.“
     „To těžko, já nechrápu.“
     „No, to musíš vědět sám, ty spíš sám se sebou,“ uchechtl se prcek a vzpomněl si na občasné tiché pochrupnutí, či zamručení, když se ve spánku převracel nebo protahoval. „Kolik je hodin?“
     „Bude pět. Jak se cítíš?“
     Netušil, co odpovědět. Zklamaný, že už se Reita oblekl? Rozněžnělý z jeho pochrupování a spící tváře? Zmatený z chování hlavní postavy v knize? Vděčný za pohotového Syumu? Nebo má podotknout, že ho bolí hlava, žaludek má pořád podrážděný a uvnitř ho svírá strach, co bude, až opustí ošetřovnu? „Jde to,“ vydechl nakonec hlasem klidnějším, než předpokládal. „Mám tu zůstat nebo jít do chatky?“
     „Řeknu ti po schůzi, zatím buď tady. Pořádně si odpočiň, zítra bude další výšlap. A pak je tu v pátek stezka odvahy, ale upřímně, nerad bych tě tam viděl.“
     „Přijde ti, že jsem málo odvážný?“
     „Právě že až moc,“ uchechtl se blonďák a rozcuchal mu vlasy. Prcek se musel zamyslet, co to má za divný zlozvyk, neustále mu sahat na vlasy, a kdy to vlastně Rei začal dělat. 

     Reita nechal prcka o samotě s vírem myšlenek a vydal se do haly na schůzi s ostatními opatrovníky. Potřebovali dotáhnout program na další den a snad ještě víc potřebovali probrat téma Saga dvojčat a Rukiho. Věděl, že někteří se budou chtít vyhnout přehnanému rozebírání a řešení situace, ale on nehodlal mlčet.
     Po diskuzi ohledně výšlapu se pořádně napil ledové kávy a spustil. „Jak hodláme postupovat v řešení šikany, která se nám tu objevila?“ nadnesl se vší vážností, ale schválně nezmiňoval konkrétní jména, ačkoli všem byla jasná.
     Přehnaně pozitivní Yuusa zareagoval jako první. „Výhružky a popichování tu byly vždycky. Musí se k tomu postavit sám, je dospělý.“
     „Nejsou to jen výhružky, vztáhli na něj ruku,“ založil ruce blonďák, ačkoli si palčivě uvědomoval, že Yuu má částečně pravdu. „Chcete to jen tak přehlížet?“
     „Nemůžeme to přehlížet,“ uznal Masaru a skočil do řeči Tamotsovi, který k tomu měl oprávněnější slovo, „ale Ruki by sám musel něco říct, to dobře víš. Byl jsem za ním, ale odmítl to. Bez něj není důkazu, bez důkazu není soudu. A to, i když jde o ty dva.“ 
     „Syuma je viděl a jistě není jediný,“ postavil se za blonďáka Tadashi.
     „Syuma bude mlčet,“ pokrčil Tamotsu rameny. „Měl strach i z toho upozornění.“ 
     „Aspoň něco udělal, na rozdíl od tebe.“ Blonďák to chtěl řešit v soukromí, ale neovládl se. „Věděl jsi o tom, že se něco děje, a trestal jsi kvůli tomu Rukiho. Tvoje Saga-duo se postaralo o rány, a tys jim dal krásnou bodovou náplast-“
     Tamotsu ho umlčel tichým odkašláním a pohledem, který silně připomínal Aoiův, když si uvědomoval chybu, ale přesto hledal argumenty, jak se obhájit. „Viděl jsi Rukiho složku, ne?“ nadhodil. „Je čistý a ti dva mají za včerejšek po čtyřech, dnes dostali výstrahu, a kdyby je Ruki udal, už by letěli. To, že jsem něco řekl, neznamená, že jsem tak i udělal. Sagara a Sagawa jsou problém, vím o tom. Ale doteď nebyla žádná páka, jak dokázat, že to je pravda, papírově mají vše v pořádku. Vzal jsem je sem jen proto, aby se definitivně projevili. Od začátku jsem byl proti tomu, aby je dali do jednoho ústavu, ale pak se zdálo, že jim to svědčí. Byla otázka času a příležitosti, aby se to ukázalo jako omyl. Ti dva potřebují silnou zkoušku, a pokud se nechají zlákat-“
     „Takže Rukiho využíváš jako návnadu?!“
     Reita jen taktak držel svůj hlas na uzdě a jen Tadashiho ruka na jeho paži ho přinutila ovládat se. Nespouštěl oči z Tama, který si povzdechl a schoval rozpuštěné vlasy za ucho. Stále čekal na odpověď a svým způsobem ho uspokojovalo, že Tamo nemůže nalézt správných slov.
     „Neplánoval jsem to a samozřejmě to takhle nechci. Ruki není návnada ani součást žádného mého plánu. Očekával jsem, že když se povolí hranice, ti dva se nějak projeví. Že se rozšířila informace o Rukiho orientaci a ti dva si z něj udělali svou oběť…“ Pokrčil rameny, bylo samozřejmostí, že s ničím takovým nemohl počítat. „Nemůžeme jim dělat přednášku o tom, co je dobré a co špatné. V tuhle dobu by to už měli vědět. Tahle situace je nepříjemná a pro Rukiho nesmírně těžká, přesto z toho můžeme udělat výhodu. Minimálně se dozvědět, kdo se jak zachová.“
     „Nerad to přiznávám, ale Tamotsu má pravdu,“ odkašlal si Shinchiro s výjimečně vážným výrazem. „Reito, sám na vlastní kůži víš, že to může být i sebeslušnější kravaťák na nejlepším místě, co si z tebe udělá hadr na podlahu a ještě se po tobě projde, jen kvůli tomu, jaký jsi. Ne tak kluci jako oni. Pro Rukiho je to šance jak se naučit obhájit, pro ostatní příležitost pochopit… Pro Sagaru a Sagawu poslední možnost ukázat, co v nich skutečně je či není.“
     Nastalo krátké ticho, kdy si každý ve své hlavě třídil fakta. Na jednu stranu museli souhlasit, že se z dané situace dá těžit pro dobrou věc, ale na druhé straně tu mohly být i negativní následky.
     „Dobře,“ vydechl Reita. „Tohle celé chápu a částečně jsem se to snažil Rukimu vysvětlit. Ale máme nějakou záruku, že to nezajde příliš daleko? Ruki se bude účastnit zítřejšího programu, ale osobně odmítám, aby se účastnil páteční stezky.“
     „Tohle už je na něm,“ založil Masaru ruce na hrudi. „Kdy si konečně odvykneš roztahovat nad nimi ochranná křídla? Přestaň si konečně léčit ten svůj fotrkomplex.“