Projekt Poslední šance (29. část)

 

 

     Přesto nedokázal růžovou z tváří vyhnat, kdykoli měl kolem Reity projít nebo s ním promluvit. Dokonce cítil horkost i pokaždé, co na něj pomyslel. Snažil se zaměstnat knihou a přijít na jiné myšlenky na čerstvém vzduchu. Chvilku četl, chvilku jen tak seděl na lavičce a pozoroval ostatní kluky, jak hrají basketbal. Neměl ponětí, kdo vede, za to si stihl všimnout, že má Aoi dobrou mušku. A taky pěkné tělo, co se mu rýsovalo skrz propocené tílko.
     „Jak na tom jsou?“ objevil se vedle něj znenadání Uruha. Dle vůně, kterou z něj Ruki cítil, přiběhl zrovna z kuchyně.
     „Nemám tucha.“
     „Hm… modří vedou.“
     Prcek na něj zaraženě pohlédl, jak to mohl poznat? Neměl šanci vidět ze zápasu víc, než asi půl minuty.
     „Podle Aoie,“ odvětil mu plavovlásek na nevyřčenou otázku. „Je strašně soutěživý. Kdyby prohrávali, netvářil by se takhle spokojeně a mazaně.“
     „Zapomněl jsem, že vy na sobě poznáte i každé mrknutí. Nechceš se k nim přidat? Výškou by ses jim docela hodil.“
     „Ne, na basket moc nejsem. A děkuju za kompliment, ale nevím, jestli by mi moje výška pomohla.“
     „Každý centimetr se počítá.“
     „To bych mohl vzít dvojsmyslně…“
     Ruki do něj úsměvně drcnul. Do basketbalisty Uruhovi opravdu kus chyběl, ale ve složení, jaké viděl před sebou, by byl možná nejvyšší.
     „Koukám, že ty radši knihy než sport. Z Reitovy knihovny?“ 
    Knihu přivřel, aby mu ukázal obálku, a zase ji rozevřel v místě, kde skončil. „Dneska žádná sranda. Přišel ten dopis ze školy.“
     „No! Takové novinky a ty jsi potichu! Tak povídej, jak to dopadlo?!“ Uruha byl najednou jako pod elektrikou.
     „Jo, uznali mi velký kus stipendia. Ale jde o to, že… s tím Reitováním se mi to vymklo.“ Prcek mu řekl co nejtišším hlasem vše, co se událo od okamžiku, kdy dostal obálku do rukou. Prosil ho, aby to nikomu neříkal, kromě Aoie – nemohl žádat, aby držel zrovna takové tajemství před svým milým, ale pro Uruhu byla samozřejmost se nikde nezmiňovat, tedy mimo černovlasého. S ním měl potřebu tu situaci probrat, ovšem soucitně, bez jakékoli srandy kolem.
     „A co Rei teď…?“
     „Nic. Přenesl se přes to. Myslí si, že jsem byl jen moc nadšený, jakože kdybys vedle mě stál ty, tak bych skočil po tobě. Možná… možná má pravdu, já nevím. V tu chvíli jsem opravdu netušil, čí jsem, ale něco mi říká, že i kdybych byl schopný radostí povalit kohokoli, políbil bych jen jeho.“
     Chvíli oba mlčeli, nepřítomně sledovali zápas. Jejich roztržité myšlenky spojovaly jen dvě osoby a konkrétní představa. Aoi, který se s míčem snažil probojovat o něco blíž ke koši a Reita. Reita, který se okamžitě nebránil, nekáral. Jak dlouho by polibek trval, kdyby ho sám Ruki nepřerušil?
     „Podívej,“ začal Uru tiše, „není to žádná katastrofa. A když to Reita neřeší, dělej taky, jakoby nic.“
     „Abych pravdu řekl… možná mě mrzí, že to neřeší…“
     „S tím nic nenaděláš. Jediný, co by ti mohlo ulehčit, je promluvit si s ním o tom. Ale asi by tě to jen víc zdrblo a jeho taky, protože je to něco, s čím ti nemůže pomoct.“
     Prcek věděl, že mu nemůže pomoct nikdo a nic. Přesto byl rád, že ho Uru neodsuzuje ani se mu nesměje. Sám věděl, jaké to je zamilovat se, mít v hlavně absolutní prázdno a neovládat se. Myslet jen na toho jediného, a i kdyby na něm viděl sto špatných vlastností a jen jednu dobrou, stejně by pro něj zářila jako Polárka na obloze.
     „Díky. Zítřek bude náročný, a pokud mě to nepřejde, asi si s ním zkusím popovídat i o tomhle,“ pousmál se Ruki a společně s Uruhou zatleskali Aoiovi, který trefil další koš. „Beztak na to najde nějaký psychologický vysvětlení a snad pak bude klid.“
     „Vážně si z toho nic nedělej. Navíc nejsi jediný, kdo po něm vyjel,“ uchechtl se Uru. „Minimálně jsme dva.“
     „Jsme?“ zvedl prcek obočí, definitivně knihu zaklapl a položil vedle sebe. Se zájmem se natočil k plavovláskovi a studoval ve tváři jeho stydlivé pousmání.
     „Jo, udělal jsem to hned na začátku. Pamatuju si to jen hodně matně, měl jsem totiž… trochu v krvi. Když Reita poprvé přišel na stanici vyzvědět, jestli to se mnou má cenu, během řeči jsem prostě vstal, sedl si mu na klín a začal s ním flirtovat. Nejdřív mě dost výhružně upozornil, ale když jsem místo uposlechnutí ještě přitvrdil, skončil jsem s obličejem přiraženým na stole a rukou zkroucenou za zády.“ Uru se rozesmál a stihl mezitím i zahvízdat a poslat vzdušný polibek, když tým jeho milovaného vyhrál. Ruki si tu situaci na policii snažil představit. Blonďák v jeho velmi přísném rozpoložení a Uruha, svíjející se kolem něj jako liána.
     „To muselo dost bolet,“ prohodil. Představa Reity, který jen tak vstane, Uru neUru, praští s ním o stůl a málem mu zpřeláme nenechavé ruce…
     „V tu chvíli jsem to ani tak necítil, pořád jsem měl ještě dojezd,“ mávl nad tím plavovlásek ledabyle, „ale stejně si zrovna tuhle vteřinu, dvě pamatuju dobře. Druhý den mi pro změnu bylo dost zle, a zle mi bylo ještě hodně dlouho, než mě z toho nejhoršího vyhrabali. Reita mě chodil celé dva měsíce navštěvovat, učil se od doktorů, co dělat, kdyby to se mnou bylo špatný. A že se u mě párkrát po nocích naseděl. Viděl záznamy z kamerového systému v tom podniku, viděl, co jsem s kým dělal, jak se mnou mává to svinstvo, co mi dávali. A přesto o mě stál a vzal mě sem. A ještě se směje a tvrdí, že oproti Aoiovi to se mnou byla hračka. Pokaždé, když se na Reitu podívám a je mi jasné, že zná snad všechny moje stránky, ozve se hlodání studu a zároveň obrovská vděčnost. Ale vím, že on to bere jinak – dokáže se vcítit a pochopit. Nikdy by se ti nevysmál, nevyčítal by ti minulost a sám je rudý až za ušima, když slyší nějaké děkování. Neboj se mu s čímkoli svěřit, máš jistotu, že to u něj bude naprosto v bezpečí.“
     Ruki si až po chvilce uvědomil, že má pootevřené rty. Raději ústa zavřel a jemně se pousmál. „Je ti, doufám, jasný, že po tomhle, co jsi mi řekl, mám chuť po něm vyjet znova?“ dloubl do Uruhy loktem a rozehnal i jeho lehce sklíčenou náladu.

     Večeře proběhla opět s veškerými rozpaky. Prcek se s červenými tvářemi vyhýbal přímému pohledu do očí, jak jen to bylo možné, a nepomáhalo ani žádné ujišťování, že Reita na celé ráno už zapomněl. Na rozhovor s ním se necítil ani trochu.
     Umyl nádobí a s přáním dobré noci se zavřel u sebe v pokoji. Původně si chtěl dočíst kapitolu, kterou prokecal s Uruhou, ale jeho myšlenky se znovu stočily k plavovláskovi. Byl rád, že tu má někoho, s kým si může promluvit bez jakéhokoli ostýchání, cítil, že si rozumí. Jejich minulost nebyla stejná, přesto zanechala pocity, které jim byly společné. A kromě toho se dozvěděl další věc, která je spojovala.
     „Navíc, nejsi jediný, kdo po něm vyjel.“, uchechtl se Uru. „Minimálně jsme dva.“
     Usadil se na posteli a přemítal, s čím začne. Jak to má Reitovi říct? Jak se před ním nestydět, když se styděl i před vlastním odrazem v zrcadle. A jak po tomhle všem ještě přiznat, že se mu líbí? Připadalo mu to naprosto nevhodné. Něco jako „vím, že nejsem čistý, ale ještě můžu posloužit“.
     Co naplat, že by mu Reita nevyčetl minulost a vše by chápal, když se s tím nedokáže pořádně vyrovnat on sám?
     Ten večer ještě stihl dočíst kapitolu a dokonce se pustil i do další. V hlavě měl vír myšlenek, které ho nenechaly v klidu usnout, potřeboval se chvíli soustředit na něco jiného, než je trochu rozptýlí a nechají ho na pokoji. Četl, dokud se mu nezavíraly oči a neměl v mysli nic jiného, než osudy hlavních hrdinů.

     „Nejsi dnes ve své kůži, viď?“ povzdechla si Hiroko, když Ruki poněkolikáté zastavil kvůli chybě a nedokázal navázat. Měl náhradní hodinu a pilně předtím trénoval, aby se posunul co nejvíc. Skladbu uměl napůl zpaměti, napůl potřeboval noty a vždy, když se zamyslel a prsty šly chvíli samy, ztratil se. Poté se probral ze svého snění, ale jako by vůbec netušil, kde skončil.
    „Nemůžu se soustředit, špatně jsem spal,“ přiznal, ale připadal si, jako by se jen hloupě vymlouval. „Omlouvám se, na příště to budu umět celé.“
     „To není potřeba, přiber si jen další stránku. Ruki, vím, že by ses to zvládl naučit celé, a že bych po tobě mohla chtít víc. Tvé schopnosti jsou dobré, dokonce velmi dobré, ale občas se v tobě něco ozve a buď jsi jako stroj, nebo vypínáš jako teď. Nevím, co to je, ale zkus se s Reitou poradit.“
     Tiše pokývl, zatímco očima studoval šuplíky ve stole a její pracovní desku. Štosy nejrůznějších not a učebnic, starý modrý keramický rádoby hrníček – a to poznal jen podle křivého ucha. Prapodivně tvarovaný, hrbatý, glazura na něm byla nerovnoměrná, takže místy byla barva světlejší, místy tmavší. Přesto měl jakési kouzlo, snad kvůli malému „K“ pod hrbatým uchem. Nad stolem visely na zdi za hladkým sklem zarámované fotografie, Ruki si už dokázal spojit, kdo na nich je, ale všechno jen přeletěl s provinilým výrazem nejhoršího flákače.
     „Nekárám tě, rozumíš?“ vzala ho za bradu, aby si vydobyla jeho pozornost. „Ale jsi talentovaný, ráda bych s tebou zkoušela složitější věci. Proto mě mrzí, když najednou odcestuješ do jiného světa, zatímco ruce zůstanou tady a jen nepřítomně převádí partituru na zvuk.“
     „Už se to nestane-“
    „Ale stane. Nemůžu ti to mít za zlé, ale prosím, zkus pracovat na sobě i uvnitř. Nepiluj jen techniku, na začátku ses přece dokázal víc projevit. Víš, co? Dej si od téhle skladby pauzu. Dám ti něco jiného. Jen základ melodie a chci, aby sis to sám upravil. Slyšela jsem, že jste s kapelou měli i vlastní věci, takže by to neměl být problém.“
     Hiroko chvilku hledala v jednom z šuplíků, než vytáhla složku s jednotlivými papíry.
     „Tady to máme… Co třeba tohle.“
    Jednoduchá melodie pro jednu ruku, snad dětská a velmi ořezaná úprava nějaké známé písně. Ruki si ji prohlédl a doufal, že po něm nic nebude chtít hned. Naštěstí tímhle hodina končila a měl čas do pondělka.

     „Jak to šlo?“ ptal se blonďák a usmíval se od ucha k uchu, když v jeho rukou viděl nový papír.
     „Mám si s tebou promluvit. K tomu se ale dnes chystáme, takže… vše ok.“
     Reita z téhle odpovědi moc moudrý nebyl, ale stejně chtěl dát s Hiroko řeč a domluvit se zase na nějakém náslechu. Věřil, že ona bude sdílnější.
     „To rád slyším. Utíkej na vzduch, dokud je tam pěkně. Já musím jet na vedení. Do hodiny jsem zpátky, pak si spolu v klidu sedneme, ano?“
     Ruki přikývl a dlouze se nadechl. Ještě pořád nevymyslel, jak začít.
     „Neboj, budeme mít na sebe dost času. Mysli na to, jak ti bude líp, až z tebe vše spadne,“ mrkl na něj Reita a sevřel v rukou klíčky od auta. „Hodlám splnit slib, který jsem ti dal.“
     „Začínám litovat, že jsem to po tobě chtěl.“
     Podíval se na hodinky, nejvyšší čas, aby vyjel. Ponoukl Rukiho, aby vyšel, ale nemířil chodbou přímo dolů. Zastavil se přede dveřmi s Yukinovým a Hirovým jménem a zaklepal na ně.
     Dveře se po chvilce otevřely a vyšel z nich mladík s ručníkem kolem krku a mokrými vlasy.      
     „Yuki, vezmi ho s sebou do zahrady. Tora by měl každou chvíli začínat.“
     Yukina s drzým úsměvem zasalutoval a blonďák ještě stačil Rukimu pocuchat vlasy, než odešel. Prcek si je s povzdechem rychle zase prsty česal a brblal si přitom pod nosem, proč má Reita takový pitomý zlozvyk.
     „Tak pojď. Budeme se uklidňovat a souznít s přírodou.“
     „Cože?“ Tohle Rukimu stačilo, aby ho to rozptýlilo od myšlenek na večer.
     „Však uvidíš.“
     Seběhli dolů a Yukina vzal prcka až do zadní zahrady. Za celou dobu se tam Ruki ještě neukázal, necítil potřebu si procházet celé zahrady, obzvlášť když se někdo zrovna staral o záhonky. Nyní ale šli až za skleníky a políčka plná voňavých bylinek.
     „Vezměte si podložky a někam si sedněte,“ vybídnul je Tora, když je zahlédl. Pak se pořádně podíval na prcka, který si náhle připadal jako pod rentgenem.
     „Ahoj, jsem Tora, ty budeš Ruki, že?“
     Jen mlčky přikývl a přišel blíž, aby si s ním podal ruku.
     „Klidně mi tykej.“ 
     Tím formality skončily a všichni se posadili na podložky v tureckém sedu. Kdo chtěl, zalezl si do stínu stromu, někdo si nechal záda vyhřívat odpoledním sluníčkem.
     „Narovnejte se,“ upozornil je Tora, když viděl, jak se pár jedinců hrbí. „Zavřete oči a pomalu se zhluboka nadechněte.“
     Ruki věděl, že by měl mysl naprosto vypnout a uvolnit se, jenže pod víčky se mu stále promítal vysoký muž s krátce střiženými černými vlasy a světle hnědýma očima, od kterého očekával spíš něco jako hodiny sebeobrany.
     „Pomalu upažte.“
    Jeho hlas byl tichý ale zvučný a ozýval se po dlouhých chvílích. Jako by nechtěl rušit zvuky přírody či klid mysli, nebo možná jen respektoval, že každý má své pomalé tempo.
     „Dlaně vzhůru… a klidně vzpažíme.“
    Tora jim diktoval sérii pár cviků, které se neustále opakovaly, a každý si je prováděl svým tempem. Po další z chvílí se zvedl a pozoroval je, občas tiše k někomu přešel a narovnal mu záda či stáhl ramena, upozornil ho na zatnutou šíji či pokrčené ruce. Když došel k Rukimu a dotkl se jeho, prcek sebou okamžitě škubl a ohlédl se.
     „Ššš,“ položil si černovlásek prst na rty. „Tohle uvolni,“ špitl tak tiše, aby ho mohl slyšet jen on a znovu mu položil dlaně na šíji. Nestačil se divit, jako by Rukiho hlavu drželo několik kamenů. Zlepšilo se to, když si to Ruki uvědomil, přesto byly jeho svaly příliš zatuhlé. Blonďák se mohl snažit, jak chtěl, aby vymyslel cvičení, jenže sezení nad učebnicemi, sklánění se nad kuchyňskou linkou a stres si stejně vybraly svou daň.
     Prcek se zpátky uklidnil a pokoušel se dbát na jeho rady. Po očku se potom díval i na ostatní a oddechl si, že není jediný, komu musí radit. Dokonce i Yasunori, který se k nim přidal, neměl po pár cvicích dokonalý posed.
     Na závěr se černovlásek opět posadil a navedl je na poslední cvik, kdy se všichni stočili co nejníže a poté se pomalu vytahovali, až se občas z prostoru ozvalo křupnutí. Po pátém zopakování je nechal v klidu rozjímat a po dalších deseti minutách i to přetrhl. Poděkoval jim a vrátil je zpět do reality, když museli vstát a vrátit mu podložky.
     „Tak si připadám, jako bych se probudil, ale ještě bych ve šlofíku pokračoval,“ usmíval se Yukina a jako by se mu oči nechtěly otevírat. „Dneska to vzal fofrem, ale občas je mu i hodina a půl málo.“
     „Pokračuj, co ti brání?“
     „Jdu do kuchyně. Posila se hodí vždycky, obzvlášť v poledne a po páté večer. A taky jsem včera dostal vyrozumění. Od listopadu mi běží půlroční lhůta, abych si našel práci a byt, přinejmenším jedno z toho. Chci si vydělat co nejvíc, než budu moct hledat venku.“
     „Chápu,“ usmál se prcek a v duchu posmutněl. Uruhovi už půlroční lhůta běžela, za chvilku půjde i Yukina. Kdoví, jak dlouho tam zůstane on, ale s kým bude, až všichni odejdou? Zahnal tyto myšlenky dřív, než by se Yuki vyptával. „Taky bych měl jít, Reita je už určitě zpátky.“ Lehce se usmál a na chodbě se s ním rozdělil.
     K bytu se zrovna nehrnul, loudal se na schodech i na chodbě. Dlouze se nadechl a vydechl, než vešel dovnitř. Neměl možnost ani čas doufat, že by tam blonďák ještě nebyl, jednak zahlédl jeho auto, jednak ho viděl v kanceláři schovávat do police nějaký šanon.
     „Jak bylo?“ vykoukla jeho blond kštice zpoza rohu.
     „Asi bych si měl zopakovat názvosloví, Tora to bere dost vážně.“
    „Samá flexe, rotace, abdukce…?“ uchechtl se Reita a vytáhl další šanon, aby do něj vložil vytisknutý papír, a zpátky ho uklidil.
     „Až tak ne. A vážně i tohle říká?“ zvedl prcek obočí.
     „Jo, od Tory se nedočkáš žádnýho klubíčka, ani si u něj nesedneš na turka. Jednou se tak naučil, už mu to zůstalo, i když se snaží krotit.“ Blonďák se pousmál, zařadil poslední list a věnoval Rukimu plnou pozornost.