Projekt Poslední šance (27. část)

 

 

     Vrátit se do zaběhlých kolejí mu přišlo snadnější, než očekával. Bál se, že nebude mít sebemenší chuť sedět nad učebnicemi, když dva týdny trávil většinu času na čerstvém vzduchu, ale nervozita a blížící se zkoušky ho dostatečně motivovaly, aby se jen stěží odtrhával i ve volných chvílích.          
     Blonďák mu občas dal schválně nějakou svou práci, jako skartování nebo třídění. Hlavně, aby na chvíli vypnul hlavu, aby se z toho svého šílenství kolem devadesáti procentní hranice nezbláznil.
     „A úplně jsi zapomněl na knihu. Neměl jsi mi už tento týden povídat?“ upozornil ho, zatímco se v tělocvičně protahovali po dlouhém cvičení. Zařadil mu do programu více posilování a učil ho pár cviků na gymnastickém míči, který mu vnutil i do pokoje. Všiml si, že se po dlouhém sezení začíná hrbit a každou chvíli si protahuje šíji.  
     Ruki se zamyslel a vypadal, že se mu v hlavě rozsvítilo. Jako by ve vší nervozitě pozapomněl na všechno kolem, co se netýkalo jeho studií.     
     „Rei, nešlo by to odložit?“ poprosil.
     „Obávám se, že ne. Povinnosti si musíš hlídat.“   
     Tohle nekompromisní upozornění pro něj bylo definitivní známkou, že je Reita opět ve své výchovné kůži. Datum zkoušky se však blížil a nemohl si dovolit takový luxus, jako čtení románu. Nebyl ani v půlce knihy, která měla skoro pět set stran.            
     „Do kdy to chceš?“ optal se.   
     „Ještě tento týden. Je úterý, takže času dost.“      
     Povzdechl si. Bylo to všechno, jen ne dost času. Promnul si oči, nejradši by se místo nějakého cvičení pořádné prospal, ale i to kradlo drahocenné hodiny.          
     „Neměl by ses tak stresovat.“            
     „Za dva týdny mám zkoušku a ještě je tam něco, co jsem neviděl. Mám číst knížku, naučit se novou skladbu, po táboře jsem se chtěl vrhnout na malování, ale na plátno jsem neměl šanci se ani podívat. Taky říkali, že v září pošlou vyrozumění ohledně stipendia. A podle tebe mám být klidný?“
     „Měl by ses o to aspoň snažit. Trochu se občas rozptýlit, jinak z toho zblázníš.“      
     Z Rukiho vypadlo jen udivené kníknutí, na jakákoli slova se nevzmohl. Nevěřícně na něj zůstal zírat s myšlenkou, že jediný blázen je tu Reita.       
    „Chápu, že si děláš starosti, ale zbytečně to hrotíš. Uklidni se, nemusí to být stoprocentní. Nepotřebuješ těch tvých devadesát procent, abys prošel u zkoušky. Nemusíš umět hned celou skladbu, nauč se jen kousek stránky, o to budeš pečlivější. U knihy si odpočineš, každý den před večerkou si tě pohlídám. A ohledně tvé tvorby, popadni do rukou tužku nebo štětec, kdykoli tě něco napadne. Jedno jestli mezi čtením nebo učením.“          
      Vypadalo to, že Rukimu z těchto slov naskáče vyrážka. Něco nebýt perfektní? Přerušovat učení?
      „Jsi na sebe příliš tvrdý,“ pohlédl na něj Reita, tentokrát o něco starostlivěji.         
     Po tréninku si Ruki oddychl u svačiny a poté zamířil opět nad učebnice. Probral se další kapitolou, udělal několik cvičení, a navečer si pro něj Reita přišel, aby ho usadil na gauč a pohlídal si, že si v klidu čte. Prcek vrzal zuby, občas po něm šlehl pohled směrem do kanceláře a zpět mu přišlo úsměvné zamávání. Měl chuť ho tou knihou vzít po hlavě. Musel však uznat, že se mu hned líp usínalo, když se chvíli předtím neskláněl nad grafy a nezahlcoval hlavu čísly a poučkami.          

     Nakonec opravdu stihl knihu dočíst a už ve čtvrtek večer – hned poté, co obrátil poslední list – šel za Reitou do kanceláře odreferovat mu svůj názor. A vůbec přitom v duchu nevrčel na jeho spokojený výraz na způsob „já jsem ti to říkal, že když chceš, stihneš všechno“. Ale dostal od něj čokoládu, slíbenou už na táboře.      
     „Na nervy,“ usmál se Reita a povzbudil ho, ať se dál snaží, ale nepřehání.     
     V pátek Ruki využil odpolední volno k nácviku skladby a rychlému náčrtu krajiny, kterou viděl z rozhledny na jednom z táborových výletů. Pamatoval si ji jen matně, musel si ke skutečnosti pomoct fotografií a zbytek nechal na pocitu, který si z toho místa uchoval. Odškrtl si další bod z blonďákova seznamu a těšil se do kuchyně, až bude moct tyhle starosti vypnout a nechá se rozptýlit svými kolegy.

     „Ruki, ani nevíš, jak rádi tě tu vidíme,“ široce se Yukina usmál a nenápadně očima tiknul směrem ke Kaiovi. „Tak co, už ses na nás těšil?“           
     „Popravdě? Ano. Nudné uklízení mě moc nebralo.“        
    „No neboj, tu si práce užiješ dost, pomůžeš Aoiovi se snídaněmi. Yuki, Uru, jděte nachystat stoly,“ rychle Kai rozdělil práci, přičemž už stihl něco rozmačkávat v míse. Prcek si ho prohlédl a skutečně se mu zdál nějaký ustaraný. Usměvavý, ale ne tak jak obvykle. Dokonce nepřišel žádný vtípek, a to ani mezi chystáním svačin.    
     „Ruki, pojď se taky podívat,“ zavolal ho brunet a na chvíli celou kuchyň vytrhl z práce. Postavil se před ostrůvek a všechny pohledem zkontroloval, jestli vidí a také jestli nedělají blbiny. Poté jim hodlal předvést, jak vykuchat rybu a naplnit ji nádivkou. „Yukina, Ruki. Chopte se toho, kdyby nádivka došla, řekněte Uruhovi.“ Uru se šel zatím postarat o omáčku, a Aoie si vzal Kai k ruce, aby mu pomohl s kucháním ryb, které posílali naproti. Tam je Yukina s Rukim nacpali nádivkou a vedle sebe pokládali do mísy.       
     Tahle blízká spolupráce by normálně znamenala smích, tiché povídání a možnost pomluv, když si byli tak blízko a nemuseli hulákat přes celou kuchyň. Ovšem dnes to bylo jen obyčejné prohazování slov a Kai se téměř nezapojoval. Dával bedlivý pozor na Aoie, aby si ostrým nožem neublížil a také aby vše provedl správně. Nenechal si téměř ani chvilku rozptýlení, místo záchvatů smíchu se jen občas pousmál.      
     „Je všechno v pořádku?“ optal se prcek před obědem, kdy už nehrozila žádná velká katastrofa a on se s Uruhou upravoval, než půjdou na plac. I když tušil, o co jde, a dokonce o tom se svými kolegy mluvil, chtěl raději oficiální zprávu od něj, aby nešířil plané drby. Anebo aby on sám řekl pravdu a uvolnil atmosféru.   
     Kai chvíli nereagoval, ale pak mu jeho otázka závity přeci jen prošla. „To bylo na mě? Jo, v naprostém,“ pousmál se. „Proč by nemělo být?“    
     „Já jen… když jsem byl na táboře, slyšel jsem Reitu mluvit-“   
     „Ah, nedělej si starosti. Kensuke už si s tím poradil. Takové věci se stávají často, nemusíš mít strach, že by to tu jen tak skončilo.“       
     „Jo…?“ vypadlo z prcka a silou držel své obočí, aby nevylétlo vzhůru. Neměl tušení, o čem to Kai mluví. „Dobře, díky…“ pokývl a raději se natáhl pro bloček a šel obsloužit hosty. Už chápal ty dva, proč jsou z bruneta tolik rozhození. Vše sice probíhalo v klidu, ale zároveň se kolem snášelo zvláštní napětí.            
     Rukimu trvalo celý den, než si na toto jeho rozpoložení přivykl. Večer, když se s ním loučil, si také stihl všimnout, že má na obličeji make-up, nebo tedy už zbytky, které nedokázaly po dlouhé pracovní směně zakrýt kruhy pod očima tak dokonale.

     „Hele, on je v pohodě. Funguje normálně, uvažuje mu to pořád dobře. Ale sakra… není to on,“ mumlal Uruha, když se ráno oblékal a stihl přitom bruneta zahlédnout, jak se zhlíží v zrcadle. Po Rukiho novince, které si on sám nevšiml, už pochopil, proč to dělá.        
     „Mohl by nám to říct. Na druhou stranu, je prakticky pořád náš nadřízený. Zvykli jsme si ho vnímat jako kamaráda, ale je otázkou, jestli to tak vnímá i on,“ povzdechl si Aoi a v duchu se sám se sebou sázel, kolik napomenutí, plácnutí nebo dokonce vytahání za uši si s Uruhou dnes schytají.  
     Uru a Aoi však byli preventivně rozděleni a společně blbnout mohli až při vychystávání svačin. Očekávali napomenutí, ale když se rozezvonil telefon, Kai na ně naprosto zapomněl. Zvedl sluchátko a bylo znatelné, jak mu z ramen spadlo napětí a dokonce se i usmál. Hovor vyřídil rychle a hned poté se vrhnul na polední menu.
     Ruki si vyloženě užíval, přestože měl plné ruce práce. Vše ale bylo v klidu, a i přes Kaiovu neobvyklou náladu se aspoň občas rozezněl smích. Aoi a Uru se pokoušeli moc neprovokovat, ale to by nebyli oni, kdyby během směny neprohodili nějaké to vrkání nebo si při střídání nevtiskli polibek, a pak si schytali po pohlavku a trestu v podobě vynášení košů.         
     „Zase chce RedBull…“ odkašlal si Ruki, když se vrátil do kuchyně i s prázdnými talíři od Reitovy porce. „Možná bys mu měl něco říct.“  
     „Tam je zbytečný něco říkat,“ mávnul Kai úsměvně rukou, „to chce činy. Řekni, že není, a vezmi mu kafe.“
     „Ty chceš, abych lhal vlastnímu opatrovníkovi?!“ Prcek se tvářil naoko šokovaně a uraženě.      
     „Pro jeho dobro, samozř-“     
     „Kai, Yasunori je tu do deseti minut,“ ozval se něžný, přesto naléhavý ženský hlas. Všichni se obrátili k pultu, u kterého stála Hiroko, s napůl nervózním a napůl natěšeným výrazem. Přesně takový si prcek představoval, když o ní slyšel mluvit Reitu.    
     „Musím naléhavě odejít,“ oznámil brunet. „Bude tady klid, jasné?“ dodal a během mžiku zmizel. Všichni čtyři si v kuchyni vyměnili pohledy a skončili očima upření na Hiroko, která pořád ještě stála na místě, jako by byla odhodlaná je hlídat, dokud se Yasu neobjeví.       
     „Pokračujte, nenechte se rušit. Jen bych vás poprosila o vodu s citronem.“  
     Její žádost přivedla všechny opět k chodu, a když dorazil Yasunori, zabrali se do práce o to víc.

     „Ano? Ah, to jsi ty… V pořádku, Ruki. Přijď ale hned, jak skončíte,“ pousmál se blonďák, v duchu spokojený, že se Ruki hlásí, i když je ve stejné budově. Kai se stále nevrátil a tak on a Uruha chtěli pomoct černovlasému s formalitami.   
     Aoi sice často Kaiovi pomáhal a spoustu toho pochytil, přesto doufal, že si to Kai zkontroluje. S Rukim se opravdu činili a zdálo se, že prcek si je v těchto věcech naprosto jistý. Uru je pečlivě hlídal, aby něco nepřehlédli a diktoval, aby jim šla práce rychleji.
     Kolem půl osmé slyšeli vrznutí dveří a tichým ústavem se roznesly hlasy. Jeden patřil brunetovi a druhý jeho matce. Konečně také zaslechli jeho typický smích a při pohledu na něj jako by se celé dva týdny smazaly.        
     „Jste zlatí, ale to nemusíte, já to zvládnu,“ hnal je od stolu s papíry a notebookem. „Pokud teda mám ještě co…“    
     „Dej si pauzu. Máš nárok se zřídit, jak zákon káže,“ zakřenil se Uruha a nejistě vzhlédl k Hiroko, která zřejmě nebyla zvyklá, jak se s ním kluci baví. Navíc byla stejně zmatená, jako on. Ale nevyptávala se, s omluvou a přáním klidné noci zmizela a nechala svého syna, aby si vše pošéfoval sám.            
      „Na co narážíte?“ nejistě se brunet optal.   
     „Nemusíš to tajit, všechno víme. Drby jsou sice drby, ale něco pravdivého na nich taky je. A nejsme hloupí, abychom si to nedali dohromady. Kluk nebo holka?“        
     Vyjeveně na ně hleděl, ale nepřestával se křenit. Musel zakroutit hlavou nad tím, čeho se ta jeho banda nedomákne.            
     „Kluk, Yoshino. Promiňte, jestli jsem byl teď nějak protivný, ale už po narození Mayi jsem měl trošku problém ukočírovat tuhle práci a rodinu-“    
     „Mayi…?“ zarazil se Aoi.         
     „Jo, tak asi nevíte všechno,“ odkašlal si Kai, spokojený, že se nedomákli úplně vše. „Maya je moje dcera. Je o tři a půl roku starší. Taira a já jsme svoji už skoro pět let. Bydlíme hned vedle restaurace, takže je mám pořád blízko. A pravdou je, že na pořádném školení jsem nebyl od té doby, co jsem tu získal místo, a všechny výlety do města taky nejsou úplně pracovní a úplně do města…“ Celý se rozzářil, když o tom mluvil, ale těšilo ho, že se kluci upřímně zajímají a radují se s ním.  

     „Jdu spát, ráno vstávám do kuchyně. Dobrou noc,“ mihnul se Ruki kolem kuchyně ještě s ručníkem na hlavě a nechal blonďáka jen tak stát s pootevřenou pusou. Než dokončili papírování, pustili se s Kaiem do řeči a dokonce přišlo i na skleničku vína – o čemž měli všichni přísný zákaz mluvit, aby nebyl průšvih – a pokud tomu tak nebylo do té chvíle, po prozrazení brunetova tajemství byli skutečně jako kamarádi, po jeho nadřízenosti nezůstaly ani památky. Rukimu bylo jen líto, že u toho není i Yukina… na druhou stranu, mohla za to jeho vlastní lenost, že jim nechtěl pomoct s lejstry.
     Reita se nestačil ani na nic zeptat. Zahlédl unavené, už skoro spící oči, mezi zívnutím zaslechl popřání dobré noci a nic víc. Nicméně důvod této výjimečné směny si dokázal domyslet, hlavně když mu v noci brunet volal, a přitom se z druhé strany ozývalo nesrozumitelné mumlání a vzdálený smích.  

     Prcek se vzbudil polámaný a s vyhlídkou na třetí dvanáctku. Seděl na posteli a dával si dohromady nějakou motivaci, proč vůbec vystrkovat čumák z pokoje v takovou dobu. Těšil se na kluky, vydělá si o něco víc, pomůže Kaiovi… a ač to nerad přiznával a okamžitě tuto myšlenku zakopal do trezoru k jeho myšlenkám o milém a zároveň sexy Reitovi, důvodem také bylo legální vyhnutí se učivu. Za tohle se na sebe nemohl zlobit, že se fláká, a přitom mohl dát hlavě pohov.   
     „Dobré ráno,“ usmíval se na něj blonďák. Prcek se při pohledu na něj zarazil, jeho úsměv byl svěží, vlasy měl téměř suché a neměl na sobě ani spací triko ani svůj obvyklý sportovní úbor, nýbrž bílou košili a tmavé plátěné kalhoty.   
     „Dobré… kolik je hodin?“ Najednou si nebyl jistý, jestli mu jdou hodiny správně.
     „Půl šesté.“         
     „A… chystáš se někam?“, optal se prcek a usadil se ke stolu se svou snídaní.           
     „Představ si, že do kuchyně. Kensuke mě vzbudil, jestli bych za Kaie nezaskočil. Sice nevím, co tam budu dělat, ale dneska se mě asi nezbavíš.“    
     Pomalu zvedl obočí. Brunet se večer zmínil, že jim nachystal plán, pokud by nebyl ve stavu kuchyň řídit. Ale být v kuchyni s Reitou? „Kai nám dal instrukce. Slíbil, že nás v poledne přijde zkontrolovat,“ usmál se a při pomyšlení na Reitu se začínal opravdu těšit. Očekával trochu zmatek, nejistotu a docela dost zábavy. A hlavně představa blonďáka, který hledí na Kaiův harmonogram, v něm vyvolávala pobavení.     
     „Pokud bude schopný…“ tiše si Reita odkašlal.

     Rukiho představy se nelišily od reality. Blonďák si přečetl, jaké menu si Kai na celý den nachystal, oči si div nevypoulil na dva z obou stran popsané papíry, kde byly recepty i s podrobnými návody, jak připravit hlavní chod i moučník, včetně servírování. Poté si prohlédl osazenstvo kuchyně a tiše si povzdechl.    
     „Dejte mi na starost, s čím potřebujete pomoct… ale tomuhle nerozumím. Kai vás určitě už kdeco naučil, tak věřím, že se toho dobře zhostíte.“
     Tímhle celé zahájení dne skončilo a chopil se krájení, skládání a vychystávání, zkrátka nejjednodušších věcí, které byly potřeba. Když dopoledne přišla posila, stáhnul se s notebookem za pult a dělal si svou práci. Jen občas po nich kouknul, aby mezi hihňáním nedělali i nějaké hlouposti, stihl dokonce napomenout Aoie s Uruhou, ať si uvědomí, že jsou v práci a ne někde na rande, jinak byl naprosto v klidu.    
     Brunet se objevil krátce po půl druhé a připomínal spíš ducha, který se pokusil zhmotnit. Mít na sobě rondon, splynul by s bílými zdmi.            
     „Zdravim…“ vydechl a přivřenýma očima se rozhlédl po kuchyni. „Jak to jde? Všechno… dobrý?“
     „Ne tak perfektní, jako když vaříš s náma, ale myslím, že dobrý. Nikdo si nestěžoval a stíháme,“ pousmál se Yukina, ale nebyl si jistý, jestli ho Kai vůbec vnímá. „Budeš jíst?“  
     „Jenom to ne. Schovejte mi na večer… nebo na zítra…“
     „Zkus polívku, postaví tě na nohy,“ zhlédl ho Reita od hlavy až k patě. „A že to vážně potřebuješ.“
     „Jo, Kocovina-san by se mnou nejradši strávila celý den v posteli…“  
     „Sexy taťka, kdo by tomu odolal,“ uchechtl se a odsunul své dokumenty, aby si vedle něj brunet mohl sednout.        
     Kai do sebe dostal půl misky polévky, chvíli je nepřítomně pozoroval a kontroloval, jestli dělají vše správně, zatímco si na čele držel studený obklad, a poté se vydal zase domů. Potřeboval se dát dohromady dost na to, aby zvládl cestu do nemocnice, a vyspat se, aby další den dokázal fungovat jako obvykle.