Projekt Poslední šance (28. část)

 

 

     Prcek se nezmohl ani na sprchu. Dokonce si ani nepamatoval, že by měl nějakou oficiální večeři. Padl do postele a oči se mu rozlepily až ráno, když ho světlo lechtalo na víčkách. Zamžoural po pokoji, s rozbolavělým zamručením si protáhl zkroucenou ruku a koukl na budík. Zbývalo necelých dvacet minut, než začne řvát.
     Nehodlal mu však dát příležitost. Dřív, než se rozleží, z postele vyskočil a vypnul ho. Čas navíc využil v koupelně, když se pořádněji probral sprchou, a jak se díval na svůj obličej, chtělo to vzít do rukou strojek.
     „Nemohl jsi dospat?“ usmál se Reita, už jako obvykle s ručníkem kolem krku a mokrými vlasy.
     „Asi už tik,“ odvětil mu Ruki a nachystal na snídani. „Budu až do pátku posunutý…“
     „To budeme dva. Ale jsem rád, že jste Kaie dokopali trochu se uvolnit. Samozřejmě jsme tenkrát zapíjeli i Mayu, ale nepamatuju si, že by se někdy opravdu zřídil.“ Blonďák vypadal, že má ze vzpomínky na zombie Kaie trochu i škodolibou radost.
     „Co učení, nepřetrhlo ti to rozvrh?“ zeptal se.
     „Ne. S Hiroko jsem domluvený a na zkoušku mám probrané všechny okruhy, teď už to jen udržet v hlavě.“
     Blonďák se usmál, věděl, že Ruki bude ve stresu, ale stejně všechno zvládne bez problémů. Dosnídal, požádal ho, aby uklidil v kuchyni, a zalezl k sobě. Potřeboval vyplnit složky a u Rukiho byl ve skluzu s táborovým posudkem.

     Tentokrát se Ruki chvěl nervozitou víc, než při první zkoušce. Co kdyby mohla rozhodnout o jeho stipendiu? A taky byl neuvěřitelně naštvaný na blonďáka, který postával u jedné nástěnky a koumal práci mladších studentů. Samozřejmě s ledovým klidem a občas prcka nabádal, ať se uvolní, že vše dopadne dobře. Ruki měl pocit, že v tuto chvíli by se mohl uvolnit a cítit lépe, jen pokud by ho mohl nakopnout do jeho… velmi přitažlivého pozadí, co se rýsovalo pod oblekovými kalhotami. Možná by ho ani tak nechtěl nakopnout jako stisknout v rukách… S tichým povzdechem vzal i tyto myšlenky a zařadil je do zakázaného trezoru. S takovým tempem bude jeho pomyslný trezor plnější, než přihrádky s učivem.
     „Matsumoto Ruki?“
     Trošku sebou trhl, když se probral ze zamyšlení, a vstal z lavičky. Naposledy kouknul po Reitovi, který se usmál pohledem „buď v klidu, už teď to máš v kapse“, a vešel do třídy před malou porotu tvořenou vyučujícími.
     Zkouška probíhala jako vždy, až na jeho přetrhané soustředění. Před oči se mu tu a tam zjevila představa blonďáka, spícího na ošetřovně… na jeho zadeček… Snažil se je rozhánět, avšak výsledkem bylo plácnutí první věci, která ho napadla, jako odpověď na otázku, kterou slyšel snad jako zpovzdálí. Ani netušil, kdy naposledy někomu takto pohotově odpovídal, ale vše nabralo takové tempo, že neměl ponětí, co to vlastně říká za věty, slyšel jen svůj hlas přehozený do anglického režimu a probudil se ve chvíli, kdy na tabuli dokončil cvičení.
     „Výborně. Uvidíme se příští měsíc,“ dostal zpět své poznámky i index. S růžovými tvářemi se uklonil a vyšel ze třídy, Reita zrovna zkoumal nástěnku na opačné straně chodby a byl v předklonu, aby přečetl i drobnější písmo ve spodní části. Lepší výhled Rukimu dopřát nemohl.
    „Hotovo,“ pokrčil prcek rameny, pořád trošku rozhozený, ale ne nervóznější než uvnitř při zkoušce.
    „Dneska jsi to vzal rychle… Se tě ani nepotřebovali ptát, aby věděli, že všechno umíš, ne?“ uchechtl se Reita a přestože bylo důležité jen projít, vzal si od něj index a nepřítomně jím zalistoval.
„Dneska jsem byl spíš mimo. To tvoje uvolňování mysli mě vykolejilo.“
     Blonďák se zastavil na místě, zahleděl se na čísla a poté na prcka. Věřil mu, věděl, že je chytrý a připravuje se opravdu poctivě, přesto nečekal, že Ruki dosáhne nejlepšího dosavadního výsledku zrovna po dvoutýdenní odmlce a s dalšími naloženými úkoly.
    „Uvolňování mysli zřejmě funguje…“ prohodil a rozevřené stránky mu ukázal. Ruki na ně zamžoural a poté si malý sešitek vzal zpátky. Jako zhypnotizovaný hleděl na řádek s ohodnocením devadesáti pěti procent.

     Prcek nadšením přímo zářil a po návratu zpět si oběd vychutnal, snad jako nikdy. Poté se zavřel u sebe v pokoji a nechtěl vycházet ani na svačinu. Najednou měl tak velkou chuť pustit se do malování, že vzal do rukou paletu, začal míchat barvy a dokončovat svůj náčrt z minulého týdne.
     Jeho myšlenky se pomalu promítaly na plátno, zapadaly do sebe v nejjemnějších detailech. Cítil se, jako by po dlouhé době mohl opět zhluboka dýchat.
     Pracoval celé odpoledne a ukázal se až u večeře. Ani tak ale nebyl hotový a spokojený se svým dílkem, plánoval pokračovat i další den. V hlavě se mu hnaly představy, co dotvoří jako první, čím bude pokračovat, a naprosto automaticky nachystal po dvou talířcích i miskách, skleničkách… Reita do kuchyně dorazil akorát, když mu naservíroval jeho porci.
     „Itadakimasu. Ah,“ začal se blonďák křenit, „jsem rád, že ses pustil do malování.“
     „To mě sleduješ nonstop?“
     „Ne, jsi od barvy,“ ukázal kousek nad obočí a viděl, jak Ruki uvažuje, jak se mu tam barva mohla dostat. On to tipoval na odhrnování neposedných vlásků.
     „Teď už konečně s čistým svědomím můžu. A taky se musím přiznat, že opravdu chci.“
     „Pustil ses do těch hor, nebo jsi dostal jiný nápad?“
     „Zítra to dokončím a pak ti to ukážu,“ slíbil prcek, aniž by mu přímo odpověděl. Ať je Reita taky chvíli zvědavý. Stejně však nevydržel a k malování využil i večerku, snad jako by nemohl usnout, dokud nebude práce hotová.
    Druhý den pokračoval, dokud nebyl aspoň částečně spokojený. Reitu nechal jen chvíli nakouknout a pár dalších dní upravoval různé detaily. Pokaždé když se na obraz podíval, viděl něco, co by poupravil. Až poté, co vydržel tři dny nesáhnout po barvách a štětci, prohlásil před blonďákem své dílko za hotové. S růžovými tvářemi přijal další z pochval a pípnul, že by mu obraz chtěl věnovat.
     Blonďák hýřil nadšením. Věděl, že má talent, ale to, co viděl, bylo nad jeho chápání. A že mu Ruki věnoval své hodiny práce, ho chytlo za srdíčko. Neodolal a odpoledne, když byli všichni na hřišti, si obraz pověsil na zeď v obývací části. Ani netušil, jak svým gestem prcka překvapí.
     Ruki, když otevřel dveře a první, co uviděl na dlouhé a dosud nudné stěně, byl jeho obraz, šel málem do kolen. Snad jako by jeho podvědomí očekávalo opakování historie, jako by se v duchu připravoval na nález té krásy v popelnici.

     Jako by se všechny dny náhle smrskly na polovinu. Celé dopoledne se učil, odpoledne si musel splnit další povinnosti, pokud se jim takto dalo říkat, a přitom neustále jen myslel na kreslení či malování. V knize neviděl řádky s písmeny, ale před očima měl rovnou celý film, a momenty, které by tak rád vykreslil, si zakládal. Místo vyprávění chtěl některý ztvárnit. Dokonce se nechal přemluvit Uruhou a Aoiem, aby jim nakreslil karikatury, přestože to nikdy předtím nezkoušel. Když mu Jun naposledy volal a řekl mu o prodloužení smlouvy, byl nadšením bez sebe. Chybělo snad jen to, aby se on, Jun a Kiisa zase sešli a zahráli si spolu. Čím dál častěji na tyto momenty vzpomínal a toužil si je zopakovat. Tehdy byly vysvobozením ze svěrací kazajky domova, teď byly posledním dílkem do jeho skládačky absolutní spokojenosti.
     Tedy, téměř posledním. Září se pomalu chýlilo ke konci a vyrozumění ze školy stále nikde. Každé ráno vyhlížel z okna jako na trní, u oběda pokukoval po blonďákovi, zdali něco neví, ale vypadalo to, že Reita začíná být také nervózní.
    „I třicátého je pořád září,“ pokrčil rameny na nevyřčené výčitky, jak dlouho je nechají čekat. „Určitě ale neměj strach, že by na tebe zapomněli.“

     A skutečně nezapomněli. Obálka dokonce nepřišla až třicátého, i když jen dva dny před tímto datem. Ruki rychle podepsal převzetí a utíkal po schodech nahoru. Nejradši by papír roztrhl okamžitě, ale co kdyby byla jeho žádost kompletně zamítnuta a on neudržel slzy…
     „Mám tady-“ Nůž na dopisy, chtěl blonďák doříct, ten byl však zbytečný. Prcek zalepenou část doslova orval a rychle rozložil kus poskládaného papíru. Oči mu přes řádky jezdily jako divé, srdce mu tlouklo napětím.
     „No? Tak co?“ ptal se zvědavě Reita a jen taktak se udržel, aby ho ve čtení nepopoháněl. On sám by se podíval rovnou na konec, ovšem chápal, že prcka zajímalo každé slovo.
     „Rei…“ podíval se na něj Ruki, tváře růžové a oči lesklé. „Uznali mi pětasedmdesát procent!“ 
     „To je-“
     Už podruhé ho nenechal domluvit. Potřeboval ho okamžitě obejmout, podělit se o svoji radost, a v záchvatu štěstí mu přímo skočil do náruče a pak měl najednou vymeteno. Vnímal jen horké tělo, velké dlaně, co ho přidržovaly, a měkké sladké rty. Pár vteřin, kdy jeho mozek nebyl schopný přemýšlet, natož ho zarazit v jeho počínání.
     „Ah- Sakra, promiň, já…“ Teď byl naprosto rudý, okamžitě se ho pustil a naprázdno polknul. Tváře si snad nevědomky ovíval papírem, který stále držel v ruce, a vyhýbal se Reitovu pohledu ještě pečlivěji, než první den. „Popustil jsem uzdu radosti víc, než bych měl…“
     „To ano,“ odkašlal si blonďák. „Radši běž k sobě, čekají tě další zkoušky.“
     „Jo, máš pravdu… A… děkuju, že ses za mě přimlouval,“ zamával prcek potvrzením, než vplul za dveře svého pokoje. Zůstal ale stát, nalepený na ně, se zavřenýma očima. Nejradši by si vrazil pár facek a nevěděl, jestli víc za to, co udělal, nebo za to, že se k tomu momentu vracel a znovu si ho vychutnával.
      Reita si zalezl k sobě do kanceláře a málem spadl na zem, když za ním poodjela židle. V hlavě měl jedinou otázku: Co se to sakra stalo? A opravdu se to stalo? Není to jen nějaký jeho fantazijní přelud – a pokud ano, proč zrovna takový? Promnul si obličej a zahleděl se do prázdna. V tu chvíli, kdy mu Ruki skočil do náruče, se chtěl jen rozesmát. Pevně ho chytil s tím, aby ho hned zase pustil a nepřišli ani jeden k úrazu. Jenže pak najednou vše kolem zmizelo, cítil jen ty sladké rtíky, ještě pevněji stiskl jeho tělíčko a držel ho v náruči… jak vlastně dlouho? Mohlo to být jen pár vteřin, i tak mu ale trvalo, než se vzpamatoval. Nechápal, proč se neprobral hned? Kdyby ucukl, nebo Rukimu něco řekl, ale… ne, snad se mu nepokusil polibek dokonce oplatit…? Nebyl si vůbec jistý, zdali měl takový záměr, či ho opravdu uskutečnil, jeho vzpomínky sice byly čerstvé, ale už zpřetrhané.
     Nedokázal se soustředit na práci, pořád měl před očima Rukiho. Ať už toho uprskaného a vzdorovitého, nebo poslušného, veselého, zapáleného do učení či veselého v kuchyni. Taky toho odvážného a zraněného na táboře… a nakonec zůstávala jeho překvapená tvář, když se od sebe odtáhli po tom nejsladším doteku, jaký kdy na rtech pocítil.
     Pořád mu hlavou vířily výčitky, že měl tu situaci zvládnout lépe. Pak nastaly krátké okamžiky, kdy si představoval, že se to stane znovu, a už v tu chvíli věděl, jak by to dopadlo. Scénář by byl naprosto stejný: naprosté pobláznění, reakce rychlejší než myšlenky, Rukiho ústa, od kterých by ho odtrhlo až silné kopnutí svědomí, a pak znovu ten plachý, nevěřícný, šťastný a zároveň strašně zmatený a vystrašený výraz…
     Padl hlavou na stůl, až to zadunělo. Musel se sebrat, přenést se přes to. Musel být schopný s Rukim pracovat, jako by se nic nestalo. Dokázal normálně fungovat i poté, co ho přistihl v nejintimnější chvíli, bude normálně fungovat i teď. Bylo to jen vyjádření obrovské radosti, naprosto logická reakce – Ruki byl šťastný, protože mu pomohl, měl nutkání ho vděčně obejmout a mezi tou vší radostí… Takhle by přece políbil i rodiče, pokud by to tedy byli milující rodiče, nebo nějakého kamaráda.

     Prcek vydal veškerou energii na soustředění, žádná už nezbyla k tomu, aby si něco i zapamatoval. Jen četl, vypisoval, počítal, poslouchal a opakoval, až ho to začalo rozčilovat a samým rozčilením mu začalo bolestivě pulsovat v hlavě.
     Celé tohle učení a jen ta pitomá škola, pitomé stipendium mohlo za takový trapas. Vykašlal se na učebnice, sedl si za piano a zkoušel hrát, jenže každý tón mu připomínal Reitův úsměv, když ho poslouchal na hodině u Hiroko. Nemohl ani sáhnout po knize, aniž by se mu blonďák nepřipomněl, nedalo se dělat vůbec nic. Jediné, co by mohl, tak utéct, jenže i ta svoboda by na něj pořád jen křičela, že nebýt Reity, seděl by ve vězení, anebo by spřádal další akci s Erumou.
     „Pojď na oběd!“ ozvalo se tlumeně zpoza dveří. Tápal, jak jen se mu podívá do očí? Dlouze se nadechl, překonal už těžší záležitost. Dát mu pusu nebylo tak strašné, jako se nechat přistihnout. Sáhl po klice, a jak nejpřirozeněji jen dokázal, se přesunul do kuchyně a začal chystat na stůl.
     „Itadakimasu!“ pronesl blonďák a on to po něm zopakoval, načež se pustili do jídla. Bez jediného slova. Až po polévce se Reita trochu rozmluvil.
     „Uděláš si na mě zítra čas?“ zeptal se.
     „…p-potřebuješ s něčím pomoct?“
    „Ale notak, Ruki,“ usmál se s ledabylostí, jakou snad nikdy na nic nepoužil, „těch rozpaků můžeme nechat. Kdyby mi něco udělalo tak obrovskou radost, zlíbal bych i toho pošťáka,“ uchechtl se a zapil svá slova douškem citronové vody. „Chtěl bych si s tebou promluvit na vážnou notu, ohledně záležitosti, kterou jsme načali už na táboře. Moc nevím, o co jde, mám svolení to z tebe vypáčit, ale nechci být násilný.“
     Ruki zůstal strnulý, jako dýchající socha. Červená z jeho tváří se vytratila a rysy nabyly vážnější podobu.
     „Navečer bychom si o tom mohli v klidu popovídat, co říkáš?“
     „Dobře,“ vydechl. „Můžeme to zkusit.“
     Nechápal, proč s tím přišel zrovna teď. Chce ho snad zničit úplně? Anebo si neuvědomuje, co s ním dělá? A proč je tak lhostejný k tomu, co se stalo…? Na druhou stranu, asi je dobře, že to bere jako takovou prostou záležitost. Může předstírat, že to byl opravdu omyl z přemíry nadšení. K tomu se rozptýlí minulostí a ze všech rozpaků bude naprosto vyléčený.