Projekt Poslední šance (25. část)

 

 

      „Kdo ještě chybí?“ ptal se Reita okamžitě, když se po své cestě vrátil se čtyřmi trofejemi a zjistil, že jde jako poslední. Viděl tam ale obě dvojčata, to shledával jako dobré znamení. Obzvlášť tedy jejich kyselé výrazy, takže se jim nepodařilo uprchnout.
     „Ranmaru, Noburo a Ruki.“  
     „Noburo mi zdrhl, ale je označený,“ prskl Tadashi. „Takayukimu se podařilo proplížit a Ranmaru s Rukim zřejmě ještě někde sedí na pařezu, aby se ujistili, že jsme pryč.“
     To blonďáka velmi znervózňovalo. Při pohledu na telefon viděl signál Rukiho náramku v okruhu tábora a zdál se v pořádku, přesto byl jako na trní. Koutkem oka vyhledal Yuta, který si nervózně skousnul ret, a poté tiše nadhodil: „Anebo utekli.“
     Po chvíli se objevil i Noburo a přísahal, že nikoho dalšího neviděl. Trvalo dalších asi deset minut, než se kousek před nimi zjevilo blikání baterky a štíhlá postava. Na prcka ale moc vysoká a s krátkými černými vlasy. Ranmaruovi se trpělivost vyplatila.
     „Rukiho jsi nezahlédl? Nebo světlo z baterky?“    
    „Ne,“ vydechl s úsměvem na rtech. O Rukiho se nestaral, zajímalo ho jen, jestli je jediný nechycený, nebo má stejně mazaného parťáka.       
     Reita se nervózně díval po hodinkách. Necelých dvacet minut do půlnoci. Pak už jen deset. A prcek stále nikde.  
     „Myslíte, že se ztratil, nebo vážně utekl?“ začal mezi svěřenci tichý šepot. Skoro dvojčata si samozřejmě neodpustila rýpnutí, že takové záležitosti nejsou pro slabochy, takže vlastně ani pro nic tak odporného, jako jsou gayové, a pokud se někde strachem nezhroutil, jistě utekl.        
     „Kam by se mohl ztratit, copak nepozná, že stačí jít z kopce?“ zamumlal Tamotsu a všiml si, jak se jeho dva černovlásci pousmáli. „Rei, jestli utekl… Jistě chápeš, že…“
     „Nemusíš mě poučovat, vím, že je za útěk vyhazov. Půjdem projít stezku.“  
     Schválně hráli tuhle hru. Nechtěli se prozradit a zároveň tím dávali dvojčatům nejposlednější možnost se přiznat.           
     Masaru k nim přidělil ještě i Tadashiho a Yuusu, poté už ale dav rozehnal do sprch a postelí.

     „Teď se opravdu bojím, že budu mít víc než pádný důvod je vyloučit,“ vydechl Tamotsu a pečlivě se rozhlížel kolem.     
     „Ruki!“ zavolal blonďák a očekával nějakou odpověď. Ta však nepřicházela. S každým krokem si byl nejistější. „Jestli se mu fakt něco stalo, nikdy si neodpustím, že jsem mu to nevymluvil.“    
     „Zas tak černé scénáře nevymýšlej. Nemyslím si, že by někde ležel v bezvědomí. Určitě ho chtěli vystrašit a sebrali mu baterku. Těžko pak někam dojde, když nevidí na krok, a není tak hloupý, aby riskoval, že někde zapadne.“       
     „Pokud nám nedůvěřuje, že není kam zapadnout.“         
     Tamotsu si tiše povzdechl. „Opravdu ti věří na sto procent, že?“          
     „Zas to nepřeháněj. Devadesát devět, možná…“   
     Oba se tiše zasmáli.      
     „Myslím, že mezi sebou budujeme dobrý vztah. Ruki na sobě hodně dře.“   
     „Něco na tom vašem měkkém přístupu bude. Yukina i Aoi sice byli hrozní, ale… věřím ti, že se od té doby hodně zlepšili.“         
     „Není to o měkkosti,“ namítal Reita, „je to jen důvěra. Žádosti, místo příkazů. A když se činí, musíš pro ně něco udělat taky.“
      „Tak proč chceš s touhle prací skončit, když je to tak jednoduché?“    
     Blonďák na to neodpovídal, dělal, že se soustředí na temnou krajinu a znovu zkusil na prcka zavolat. Signál z náramku sílil, museli jít správným směrem.

     Na prcka začalo dopadat zoufalství. Taktak se bránil černým myšlenkám a slzičkám, rozháněl strach myšlenkami na blonďáka a upínal se k vědomí, že opatrovníci by ho tam určitě nenechali.
     Ze všech sil se snažil tkaničkami dosáhnout až na kmen. Bylo těžké se zkroutit, aby ruce pokrčil, a vydržel vždy jen chvíli, než se mu do nich začala pouštět křeč. Jakmile se ale sebral, opět drhnul tkaničkami o suchý kmen, jak jen dokázal. Příliš se mu zařezávaly do kůže, ale nehleděl na to. Musí přece povolit…        
     A opravdu. Snaha se vyplatila, nitě se začaly přetrhávat, ještě pár etap, pár popraskaných vláken a vzápětí byl volný. Vytáhl si z úst to nechutné tílko a otřel si krev z brady. Sáhl do kapsy po baterce a jen pomalu mu došlo, že ji u sebe nemá. A i kdyby, nemělo cenu ji hledat, pokud se válela někde v listí. Zvedl hlavu k obloze, přes stromy a mraky však nic neviděl. Měsíc mu tedy do karet nepřihraje.
     Zkusil opatrně sejít kousek z kopce, kam ho ti dva dotáhli, a zamířil zpět ke startu. Snažil se nemyslet na to děsivé ticho a ještě děsivější zvuky kolem, stejně jako na pocit osamění. Nahmatával kmen po kmenu, občas uklouzl nebo se zamotal do větví, ale nechtěl jen sedět na místě a čekat, až si pro něj někdo přijde. Obával se, jak dlouho by tam musel sedět, už tak mu to připadalo jako věčnost.
     Jeden krok za druhým, občas se natáhnout a raději chytit, neustále se mít v pozoru, aby se nepraštil nebo o něco nezakopl. V hlavě se mu promítaly filmy, ve kterých hlavní hrdinové běží lesem hlava nehlava, a až teď si říkal, jaký je to nesmysl. Možná kdyby byl les řidší a mraky se rozestoupily, šlo by se mu lépe.       
     Zdálo se mu, že se v dálce něco zalesklo. V první moment se vyděsil, ale pak se odvážil znovu nahlédnout. Bylo to tak drobné a klidně to mohly být oči zvířete. Jenže to také mohla být zářivka z lampy. Po další chvíli své pomalé cesty a zřejmě největšího dobrodružství v životě, pokud se tomu tak dalo říkat, zjistil, že se opravdu vrací na začátek jejich trasy. V duchu se chválil, že na tom se svým orientačním smyslem není ještě tak bídně. Zároveň s tím se však zarazil, měl pocit, jako by zaslechl něčí hlas. Začíná bláznit, nebo na něj skutečně někdo volá?          
     Kus od cíle jeho klopýtání viděl další záblesky světla. Ne, neblázní… Začal se tiše smát a zavolal jim nazpátek. Trochu zrychlil v chůzi, aby zjistil, že to je špatný nápad, a poté, co se sebral ze země, raději pokračoval, jako předtím. Přinejmenším, dokud lépe neviděl pod nohy.
     „Ruki! Jsi v pořádku?“
     V Reitově hlase byla znát pořádná úleva. Prcek se nezmohl ani na pozdrav, jen ho objal, celý šťastný, že se nemusí plahočit tmou a sám.       
     „Sagáci…“ vydechl po chvilce a vytáhl z kapsy roztřepené tkaničky a rozdělal zakrvácené tílko. Řekl jim, co se stalo, a souhlasil, že proti nim klidně bude svědčit Tamotsovu šéfovi.          
     Blonďák přes něj přehodil svoji bundu a celou cestu ho držel kolem zad, jako by se bál, že se mu může zase ztratit. Po návratu do tábora toužil jen po horké sprše a posteli, v první řadě ale vzal prcka na ošetřovnu a svěřil ho do péče zdravotnice.      
     „Jsem v pořádku,“ protestoval Ruki, když se ho Reita už poněkolikáté ptal, jestli ho něco nebolí, a co mu ti dva všechno provedli. „Nic, co by nespravila desinfekce a spánek. A čokoláda. Až se vrátíme, chci dostat čokoládu.“ Dlouho nic nemlsal, dokonce si začal budovat přesvědčení, že sladké nemá rád. Teď ho ale chuť dohnala a spořádal by na posezení klidně celou tabulku, aniž by se v něm svědomí třeba jen zachvělo.      
     „Máš ji mít,“ tiše se blonďák zasmál. Výmluvně na sestřičku pohlédl, aby jim dopřála soukromí, a usadil se vedle Rukiho. „Ruki, ať ti tu kdokoli jakkoli ublížil, prosím, nedus to v sobě a nedovol tomu, aby tě to sžíralo-“   
     „Rei-“       
     „Myslím to vážně. A pokud bys mi chtěl cokoli říct, klidně se i jen vykecat, nestyď se.“    
     Ruki si povzdechl. I on to myslel vážně s tím, že mu nic není. „Samozřejmě, že se mě ty věci dotkly. Ale kdybych si měl brát k srdci všechno, co mi kdo provedl, asi bych skončil v ústavu. Počkat, já tam vlastně skončil,“ uchechtl se a cítil, jak ho blonďák dloubnul. „Víš, Rei… To, jak se ke mně Yuto otočil zády, bylo horší, než si schytat od Sagáků. Ale pořád jsem ani Yuta neznal natolik, aby to byla zničující rána. Nejvíc ubližují nejbližší… a to způsobem, jaký by tě nikdy nenapadl.“      
     „Chceš o tom teď mluvit…?“ optal se Reita, když nastalo ticho.           
     „Já nevím. Chci a nechci. Na tohle není nikdy vhodná příležitost a… strašně moc bych to ze sebe chtěl dostat, zároveň ale nemůžu. Věřím ti, jako nikomu jinému. Nechápu to, ale je to tak. A přesto nejsem schopný ti o tom říct. Doufám, že to ze mě jednoho dne vypáčíš, protože už mě z toho fakt všechno bolí, jak jsou tyhle vzpomínky těžký. Potřebuju s nima pomoct.“         
     Blonďák ho chytil kolem ramen a trochu s ním zatřásl v povzbudivém gestu. Koukl do unaveného a sedřeného obličeje, doba, kdy Ruki utíkal před každým pohledem delším, než půl sekundy, mu náhle připadala vzdálená.            
     „Odpočiň si. A až se vrátíme, slibuju ti, že to s tebou proberu, ať už o to budeš stát, nebo s pláčem zabarikáduješ dveře v pokoji.“    
     Byl rád, že se prcek pousmál. Nezapomněl dodat také svůj příslib čokolády a to už se Ruki rozesmál od srdce.       
     „Rei…“ začal, když už byli u té upřímnosti. A poslední dobou ho tato věc docela zajímala. „Asi víš, že po kuchyni putují drby. Tak by mě zajímalo, jestli je jeden z nich pravdivý…“  
     „A který máš na mysli?“         
     „Jsi taky gay?“   
    Reita se zarazil v půli nádechu, až takovou hru na pravdu nečekal. S tichým uchechtnutím zakroutil hlavou. „Ano i ne. Jsem bisexuál. Jestli jste se sázeli, shrabávám výhru.“          
     „Ne, nesázeli jsme se,“ usmál se Ruki a kdesi uvnitř jako by se zatetelil pocit spokojenosti. „Můžu už jít?“   
     „Ne, přespíš tady, pod mou kontrolou. Pořádně si odpočiň, ráno přijde Tamotsu.“
     „Potřebuje další fotky?“          
    „To sice ne, ale jeho šéf si s vámi musí promluvit, aby to uzavřel. Odpoledne bude focení a pak v tichosti odjedou. Doufám, že si užiješ aspoň táborák.“                 
     „Pokud nebudeme muset mít kolečko a každý zhodnocovat celé dva týdny…“ protočil oči a uchechtl se.      
     „Neboj. Bude to spíš pozdní večeře u ohně s hudbou, Yuusovou nesmírně optimistickou náladou a Masaruovým vzletným projevem, který pohne i s tím nejchladnějším srdcem,“ začal se blonďák smát. „Však uvidíš. Ale teď už konec řečí. Dobrou noc.“    
     „Dobrou, Rei.“   
     Prckovi se nechtělo usnout, chtěl znovu pozorovat obrys Reitovy spící postavy a poslouchat jeho občasné tiché pochrupování. Za celý den byl však tolik utahaný a obzvlášť večerní program mu dal tak zabrat, že usnul okamžitě, sotva se stačil zachumlat.           

     Noc utekla rychle a spánek měl klidný a bezesný. Jen tma a najednou s ním někdo lehce třásl. Pomalu rozlepil oči a hned je zase přivřel. Okna sice byla zatažena bílými závěsy, ale přesto skrz mezery prosvítaly ranní sluneční paprsky.         
     „Ruki, někdo s tebou potřebuje mluvit.“    
     Tichý ženský hlas se ozýval dost zblízka a vzápětí se ozval i mužský, přející dobré ráno. A nepatřil blonďákovi, jak si vzápětí uvědomil. Posadil se a rozhlédl kolem, Reita pořád ještě ležel v posteli. Na zádech, s jednou rukou přes břicho a druhou pod hlavou. Blond kštici měl rozcuchanou a peřinu sjetou skoro do půl těla. Rukiho vzbudilo tiché, odkašlání.            
     „Já chápu, že se ti líbí, ale Ruki, trocha nenápadnosti by neuškodila…“         
     Prcek se okamžitě vzpamatoval a zrudnul. Vyskočil z postele a následoval Tama ven z ošetřovny, ovšem nepokračovali dlouhou prosklenou chodbou stále rovně, jako když chtěli jít do haly. Hned za ošetřovnou zahnuli doprava ke dřevěným schodům a po nich se dostali do prvního patra, kde byli ubytovaní opatrovníci. Na chodbě už postával a nervózně přešlapoval Yuto, naproti němu seděl na zemi a opřený o zeď Syuma.     
     „Vedoucí našeho ústavu přijel před půl hodinou a chtěl by s vámi mluvit. Celé rozhovory budou zaznamenávány, ale to vám neříkám, abych vás znervóznil, jen máte nárok to vědět,“ pousmál se Tamotsu, ale byl to jen rychlý a téměř chabý pohyb rtů. V jeho kamenné tváři se vůbec neodrazil.
     Na moment zmizel za dveřmi, než z nich vykoukl a zavolal si Rukiho. Prcek s úklonou pozdravil a znejistěl, když před sebou zahlédl staršího muže s prošedivělými vlasy i strništěm a v nažehleném obleku. Ten ho hlubokým hlasem vybídl, aby se posadil. Byl při tom stejně kamenný, jako Tamo, a za ta léta se mu jeho přísný výraz vyryl do kůže.     
     „Ruki, můžeš mi povědět vše, co se odehrálo mezi tebou, Sagarou a Sagawou od prvních dnů?“ vyzval ho.       
     „Začalo to až s tím, když se dozvěděli, že… že nejsem heterosexuál.“ Poslední slovo prcek téměř zašeptal. „Tedy nebyli jediní, kteří mi nadávali, ale byli v tom nejaktivnější. A troufalejší, než ostatní.“
     Ruki mu podrobně vylíčil, co se stalo při práci v lese, jak se proti němu spikl snad celý tábor, ale jako by se někteří přidávali jenom proto, že si nechtěli zadělávat na problémy s nimi. Nakonec se dostal až k incidentu v lese, ukázal mu hojící se odřeniny a kvetoucí modřiny. Přiznal, že si nepamatuje, který z nich je který, a nemůže tedy říct, který mu co provedl, ale nezáleželo na tom. Oba byli stejní.      
     „A Yuto?“ přišla další otázka.
     Ruki sklopil oči. Uvědomoval si tíhu svých slov a vážnost situace. Jedna věta a může ve vězení skončit i ten mladík. „Yuta s nimi nejde v žádném případě srovnávat. Ano, zklamal mě, nechal se jimi manipulovat, ale pak se mě snažil varovat. Nemyslím si, že by s nimi trávil většinu času dobrovolně,“ vydechl.        
    „Dobře, to mi stačí. Tady podepiš souhlas se zpracováním nahrávky a fotek, jako s důkazním materiálem.“          
     Ruki tak udělal a oddechl si, že to má za sebou. Jen co vyšel ze dveří, vystřídal ho v místnosti Yuto, a on stanul tváří v tvář Syumovi.  
     „Co po tobě chtěli?“     
     „Jen to, co všichni kolem. Říct jak to s těma dvěma bylo. O nic nejde,“ zkusil se pousmát, když viděl, jak je nervózní. „Upřímně, překvapuje mě, že tě tu vidím.“            
     „Jo… ale když už jim to nemůžu vrátit, tak je to to nejmenší.“            
     „Co tvoje přísaha?“ tiše se Ruki uchechtl. Syuma se trochu usmál a pokrčil rameny.
     „Asi mi není souzeno ignorovat vše, co se kolem děje. A jsem rád za Yuta, snaží se napravit své chování vůči tobě. Říkal, že než si stihl vše srovnat, přišli za ním, jako za jediným zdrojem informací o tobě. Když nic neřekl, začali ho vydírat, zakazovat mu bavit se s tebou, kromě urážek. Měli na něj páku a nebyli zrovna zdvořilí, ale nakonec se radši sám udal i za cenu toho, že bude vyloučen spolu s nimi.“            
     Prcek se zalekl. Yutovo chování ho mrzelo, ale vyloučen i bez pádného svědectví? „Co provedl tak hroznýho?“
     „Cigarety. Prý je nervózní i normálně, natož když se nemá čím uklidnit. Nebylo by poprvé, co je u něj našli, a teď si je propašoval i na tábor.“            
     Netušil, že za hloupé cigarety je takový trest, ale pokud je měli výslovně zakázané a i přesto si jich tajně dopřával… Soucitně si povzdechl. Teď mu ho bylo líto i přes jeho chování.         
     Yuto byl uvnitř skoro půl hodiny. Ven vyšel bílý jako křída a okamžitě zmizel, za to Syu se uvnitř nezdržel ani deset minut.            
     „Utíkejte na snídani. V osm začíná program,“ popohnal je Tamotsu, když se loudali a vykecávali cestou ze schodů. „A Ruki, pokus se neprobudit Reitu.“

     Blonďák stále spal, teď jen přetočený na bok a objímající polštář pod hlavou. Ruki se na něj zadíval, ani nevěděl, jak dlouho mu trvalo, než očima sjel uvolněnou tvář, skousl si ret nad pevnými pažemi a hluboko do těžkého trezoru zakázaných myšlenek uzavřel představu, kéž by ho objímal, jako ten polštář.
     Já chápu, že se ti líbí, ale Ruki, trocha nenápadnosti by neuškodila… připomněl se mu Tamo v mysli. A byla to pravda. Zatřepal hlavou, rychle se převlékl a utíkal za Syumou, který na něj čekal pod schody.            
     Sotva vešli do jídelny, upřely se na ně veškeré pohledy. Nebo spíš na Rukiho, který slyšel nenápadné šeptání o útěku, zmatené i vítězné výrazy, jako by se někteří mezi sebou sázeli, jestli opravdu zdrhl, či ne. Pokusil se v klidu nasnídat, nevšímat si kyselých a trochu polekaných tváří skoro dvojčat, a větší pozornost věnoval až Masaruovi, který jim sděloval, co se bude dít.        
     Vzal to od konce. Večer se měl konat táborák, kde se všichni oficiálně rozloučí. Předtím ale bude potřeba vše nachystat. Dřívější část odpoledne by měla být věnovaná úklidu v buňkách a balení věcí, aby se vše nenechávalo na poslední chvíli a někdo zase něco nezapomněl. Před obědem bylo na programu společné focení a tím se dostal k bodu, co následoval hned po snídani.       
     „Vyberte si, jakou velikost chcete. Jsou tu fixy, barvy, energii z remcání použijte raději na přemýšlení. Nic není zakázáno, ale doporučuju vyhnout se neslušným výrazům a obrázkům,“ dokončil svou řeč a ukázal na krabice se světlými, avšak sytě modrými tričky.      
     „Super, budeme jak Šmoulové,“ uchechtl se Syuma. „Ale lepší, než loni, ti měli zelenou.“          
     Část lidí se odebrala ven se šablonami a chlorovým rozprašovačem – většinou ti, kteří byli tímto nápadem znechucení, a nechtělo se jim nic vymýšlet. Ruki sáhl po tričku, u kterého hrozilo, že se v něm utopí, a podal si černou barvu. Na zadní část udělal širokým štětcem čtyři vodorovné čáry s většími rozestupy, jednu jako druhou. Tenkým štětcem do každé mezery napsal jedno slovo, rovnoměrně, jako by snad měl v očích metr. OVERCOME ALL DIFFICULTIES. Bílou barvou pak vytvořil lehce mramorované pozadí a lehce zdůraznil písmena. Poprosil Syumu, aby mu triko podržel, a dozadu, až úplně dolů, nezapomněl napsat drobnými čísly místo a datum.
     „Díky,“ pousmál se a po zažehlení nápisu si svoje dílko odnesl na společnou šňůru. Když se vracel zpátky, srazil se ve dveřích s Yutem. Chtěl si s ním promluvit, ale mladík o něj nezavadil ani pohledem. Rukiho zamrazilo v zádech, že by ho přeci jen vyloučili?     
     Když se byl zeptat ostatních opatrovníků, nedočkal se odpovědi. Ale Tadashi využil jeho volného času, vrazil mu do rukou tác s jídlem a poslal ho za Reitou. Prcek měl pocit, že se Tadashimu ulevilo, jako by nechtěl být tím, kdo ho probudí.         
     Ruki se však těšil. Rozcuchaný, rozespalý Reita. Možná trochu protivný, ale chtěl ho poznat z téhle čerstvé stránky. Nicméně se toho nedočkal, jelikož blonďáka vzbudil telefon a on už se stihl i osprchovat a obléknout. Rozzářil se, těžko říct, jestli pohledem na Rukiho nebo na jídlo, a začal se vyptávat, jak na tom je a jak šel ranní rozhovor. Na oboje mu přišla jediná odpověď: „V pohodě.“
     Prckovy ruce však moc v pohodě nevypadaly. Na focení si raději vzal pod tričko dlouhý rukáv a spolu s falešným pousmáním se mu podařilo zakrýt skutečnou podobu uplynulých dvou týdnů.