Projekt Poslední šance (24. část)

 

 

     „Ahoj, Ruki. Můžu…?“ ozvalo se tiché klepání na dveře a za ním Syumův hlas. Ruki zůstal překvapeně hledět ke dveřím, ve kterých stál vytáhlý brunet, ale vzápětí přikývl a vyzval ho, ať jde dál.
     „Netvař se, jako bys za tohle mohl ty,“ rozhodil rozedřené paže. Usmíval se, potěšený, že za ním Syuma přišel. Chtěl mu poděkovat za záchranu své buňky.
     Syuma se nejistě rozhlédl, neměl z ošetřovny zrovna příjemný pocit. A už vůbec ne z pohledu na Rukiho modřinky a odřeniny. „Možná že z části ano,“ zamumlal tiše. „Kdybych měl odvahu něco říct, udělat-“
     „Udělal jsi. A slyšel jsem, že jsi je mírnil. Posaď se, nepřišel jsi na otočku, že ne?“
     Zakroutil hlavou a podal si židli. „Nebylo to dost,“ usadil se vedle postele a muchlal jednu ruku v druhé. „Ale slíbil jsem si, že se nebudu motat do ničích problémů. Nikoho se v ničem zastávat. Že si odbudu svoje a vrátím se ke své rodině,“ vydechl a Ruki byl náhle překvapený přívalem slov. Tohle nebyl ten nemluvný Syu. „Kdyby na tebe vztáhli ruku, vím, že bych tě nedokázal ochránit. Vím, že bych nezvládl sám sebe, kdybych se do nich pustil,“ tiše ze sebe nechal vycházet slova, skoro jako by je ani neříkal on. Pohlédl na Rukiho, věděl, že z nich nebude příliš moudrý. Z kapsy proto vytáhl tenkou peněženku a z ní malou fotku.
     „Moje snoubenka, pokud si to ještě nerozmyslela, a moje dcera,“ řekl opět tiše, ale tentokrát jako by byl jeho hlas jasnější a i on celý působil uvolněněji.
     Ruki tápal, kolik vlastně Syumovi je, ale u takových věcí nezáleželo, jestli je mu osmnáct nebo pětadvacet. „Nenapadlo by mě, že máš dceru,“ přiznal po chvíli tápání, co by měl říct. „Je roztomilá,“ dodal, ale pak ještě s úsměvem podotkl „obě jsou hezké.“ 
     Brunet se na fotku mlčky díval a lehce palcem přejel po jejím okraji. „Jen jednou jsem ji držel v náruči, když se narodila, a od té doby jsem ji jen několikrát zahlédl. Můžu se s nimi vídat jednou za dva týdny, ale Maiko ji nerada bere s sebou, což chápu. Největší štěstí a největší strach. Nejen takový strach, který mají asi všichni rodiče, ale opravdu se bojím, kvůli takovým, jako jsou Sagáci. Zdědila modré oči. Jasné modré oči, jako připomínka na můj částečně švédský původ, s hnědou hvězdičkou uprostřed. A já už teď vím, že jí nadělí problémů stejně jako krásy. Vím, jaké to je, lišit se… a u ní je rozdíl ještě patrnější. Všude se najdou lidi, jako ti dva, a já už teď vím, že ji nebudu moct přede vším chránit, protože bych jí tím sám ublížil. Nemůžu ji schovat pod sklo před světem.“
     Ruki přemýšlel, proč mu to říká, proč vlastně přišel. Znělo to, jako by se chtěl obhájit, proč neudělá víc, jako by se snažil říct, že chápe, jak těžké to může být, když se člověk něčím liší. Nebo možná přeci jen potřeboval s někým mluvit a on mu připadal, že by mohl rozumět?
     Syuma si nahlas povzdechl a znovu se podíval na fotku jediného, na čem mu v životě záleželo. „Nesnáším takové, jako jsou Sagara a Sagawa. A strašně mě štve Yuto, jak se jimi nechal snadno zmanipulovat, i ostatní. I kdyby proti tobě nic neměli, mají strach z nějakých dvou žvanilů. Ale štvu i sám sebe, protože se z toho taky nedokážu vymanit a nahlas prásknout do stolu…“
     „Syu,“ začal Ruki po chvíli ticha, „jak ses sem dostal?“ Prcek měl náhle nutkání se na to zeptat, jako by cítil, že to souvisí se vším, co mu říká.
     „Asi na to nevypadám, ale ve skutečnosti jsem hodně vznětlivý. Časté urážky a nadávání, ať zalezu, odkud jsem přišel, rýpání o vyžírkovství, navážení se do rodičů, co to bylo za lidi, že se paktují s cizáky, tomu nepomáhají. A jeden chlap bydlel poblíž. Měl ve zvyku urážet mou snoubenku, kvůli jejímu vztahu ke mně. Další, co nenáviděl cizince, možná ji chtěl sám a nenašel lepší způsob, jak se dvořit. Jednoho večera jsme se střetli, když měl popito. Neodpustil si urážky, ale kdyby nadával mně… Jenže to ji označoval výrazy, jaké ani nemůžu opakovat. Viděl, že je těhotná, a přesto na ni útočil. Neudržel jsem se a on skončil v nemocnici, v dost vážném stavu. Ani si nepamatoval, že mě potkal, ale Maiko to nechtěla nechat jen tak, samozřejmě ji vyděsilo, jak jsem ho zřídil. Navíc jsem neřešil problémy pěstmi poprvé, nebylo to ani poprvé, co to nedopadlo dobře. Oznámila mi, že si mě vezme pod podmínkou, že se přiznám a půjdu se sebou něco dělat. Jinak mě nenechá ani zapsat do rodného listu a obě už nikdy neuvidím.“
     „To… to je dost ostrý nůž na krk…“ vydechl Ruki. Netušil, co na to říct.
     „Ano, ale já chápu, proč to chtěla. Co kdybych se dostal do kriminálu v době, kdy by už z toho naše dítě mělo rozum? Co by si o mně myslela? A co lidi kolem, další důvod pro šikanu. Maiko se obávala, že bych byl schopný zmlátit každého, kdo by se na naši rodinu byť křivě podíval, a opustit je v době, kdy by mě nejvíc potřebovaly.“ Syuma se začal smát a Rukiho tím ještě víc zmátl. „Ani vlastně nevím, proč ti to říkám. Asi už mi hrabe z toho, jak dlouho jsem s nikým pořádně nemluvil. Vlastně jsem ti jen chtěl říct, že tě chápu, a chci, abys věděl, že je tu někdo, komu je úplně fuk, jestli jsi gay nebo třeba marťan, a i tak si myslí, že jsi fajn…“
     „Díky,“ pousmál se Ruki. „Tohle pro mě opravdu moc znamená a je to víc, než jakékoli jiné ochraňování. A o svoji dceru se neboj, to nejdůležitější má. Zbytek už se poddá.“  
     Nastalo opět ticho, kdy se oba jen připitoměle usmívali a přemýšleli, jak z tohohle momentu vybruslit. Ruki nechtěl vypadat necitlivě, že by ho jen tak utnul, Syuma se vzpamatovával a přemýšlel, kolik toho na prcka vyhrkl. Naštěstí je přerušila zdravotní sestra s oznámením, že Ruki smí na večeři, ale pro jistotu si má si poručit porci bez omáčky.

     Rukiho přítomnost u večeře opět vzbuzovala vlny šepotu, stejně jako Syuma, který přišel s ním. Saga-duo vypadalo ještě nenávistněji a Yuto provinileji.
     „Takže teď jsi za jedno s tím lízačem zadků?“ nakrčil Raima nos. „To jsem si myslel, že jsi na tom líp.“
     „Mohl bych říct to samé o tobě a sdílení názorů se Sagákama.“, vrhl na něj Syu ostrý pohled. Víc se k tomu nevracel. Usadili se ke stolu a snažili se co nejvíc v klidu povečeřet.
     „Um… Jsi v pohodě?“
     Ruki nevěřícně zvedl hlavu, tenhle hlas ani v nejmenším neočekával.
     „Na to se mě ptáš zrovna ty? Ah- už chápu… Troufáš se ke mně přiblížit, jen když tu ti dva nejsou?“ rozhlédl se, než očima opět spočinul na Yutovi.
     „Já jen-“
     „Yuto!“
     Prcek se uchechtl. „Tak na co čekáš, volají tě… Jen jdi, aspoň se nebudeš muset bát, že ode mě chytíš nějakou úchylku.“ Ani se nepodíval, kdo na mladíka volá, ale tipoval, že ten hlas patří někomu z těch, kteří ho upřímně nenáviděli, někomu ze Saga-okruhu.
     „Nemyslím si, že se tě štítí, ale jich se bojí,“ prohodil Syu.
     „Ještě než na něj ti dva udeřili, byl zjištěním mé orientace vyděšený. Pod každým mým pohledem si představoval, že ho očima svlíkám, ne tak když pomyslím na to objetí za třetí místo. Ne, neštítí se mě, ale bojí se. Mě i jich.“

     Další noc se Ruki spíš převaloval, než že by se pořádně vyspal. Nebyl unavený a hlavou se mu hnalo příliš mnoho myšlenek. Reita se za ním večer stavil zeptat se, jak na tom je, nabízel mu možnost zůstat v hlavní budově, ale prcek ji odmítl. Cítil, že za tím není jeho zdravotní stav, ale lidi. A on se jim vyhýbat nechtěl.
     Ráno se objevil u snídaně mezi prvními a spěchal do buňky nachystat si věci. V rychlosti se sbalil a vrátil do haly, aby si vyslechl instrukce. Moc se mu nelíbilo, že ho bude mít na starost Tamotsu, ale když s ním přežil jeden den v lese, přežije i půldenní výlet.
     Syuma šel vedle něj ve dvojici, ale opět se vrátil ke svému tichému režimu. Za celou cestu prohodili jen pár vět, ale nevadilo to. Ruki byl vděčný za každé slovo i jeho přítomnost. Dokonce se díky tomu našly i neutrální pohledy a ke stolíku pod přístřeškem, kde si udělali přestávku, si za ním a Syumou přisedli nějací dva kluci a nezdálo se, že by s prckem měli nějaký problém, i když se mu neodvážili podívat do očí nebo na něj promluvit kromě dotazu, jestli tam mají místo.
     Sagara a Sagawa kolem sebe nepřestávali pouštět jed. Naštěstí se však při pohledu na Rukiho stále ještě nezahojené paže rozšířily klepy, které jedu Sagáků ubíraly na síle. A se Syumou, který se za Rukiho očividně postavil, utichal pomlouvačný šum a dokonce se zdálo, že rýpavé kecy jsou většině lidí víc proti srsti, než Rukiho homosexualita. Už to nebyla taková ‚senzace‘ jako na začátku. Prcek netušil, jestli jim během jeho nepřítomnosti někdo udělal kázání, zapůsobil na ně Syu nebo modré paže, každopádně se mu ulevilo.

     „Jsem zvědavý, co si na odpoledne zase vymysleli. Zaslechl jsem něco o lezení na skalách a přes řeku,“ prohodil Syuma. „A večer má být fotbalový turnaj.“
     „Mně bohatě stačilo sjíždět kopec na neovladatelným prkně,“ uchechtl se Ruki. Ještě teď se mu motala hlava při vzpomínce, jak stojí vysoko na kopci, pod ním dlouhá strmá cesta se spoustou menších kopečků a pod zadkem jen deska na kolečkách. Ovládání pouze přesouváním své váhy by potřeboval ještě dopilovat. Každopádně za úspěch se dalo považovat, že přežil, jeho zadek nebyl celý fialový a dokonce si do něj nezadřel třísku. I když pokud by mu ji musel vytáhnout Reita…
     „Myslím, že kromě auta mě dlouho nikdo nedostane na nic s kolečkama,“ souhlasil s ním brunet a zamířili společně do jídelny. Přestože v ní bylo plno, nezdálo se, že by měla většina problém s tím, kdyby se vedle nich prcek usadil. Ale nemohl přeslechnout pár teorií, jestli spolu se Syumou nezačali chodit.
     „Copak, nechutná?“
     Mohl si začít připadat jako superhvězda, s takovou mírou pozornosti ostatních. Neobtěžoval se odpovídat na otázky kohokoli, kdo vypadal urýpaně. Takayukiho plně ignoroval, chvilku se v jídle ještě porýpal, ale otázkám od Reity, když vracel skoro celý oběd, neutekl.
     „Je ti zase zle?“
     „Ne, jen nemám chuť.“
Blonďák mu sáhl na čelo a hned ho poslal na ošetřovnu. Zjištění, že má Ruki zase teplotu, ho nepotěšilo. Nerad ho nechával v táboře, když se všichni ostatní šli bavit ven, ovšem zdálo se, že prckovi to nepřekáží. Vzal si prášek, knihu a se slibem, že nikam nepůjde, zalezl na válendu u sebe v buňce.

     Moc se neptal, jak bylo, a Syuma mu stejně lhal, že šlo o nejhorší výlet, jen aby ho nějak utěšil. Druhý den ráno měl opět nástup na ošetřovnu, a jelikož po zvýšené teplotě nebylo ani památky, byl propuštěn na práci v kuchyni. Jediná práce, na kterou se těšil, a taky poslední. Připomínala mu ústav a blížící se odjezd.
     „Tahle hora nádobí čeká jen na vás. Plus úklid v hale, kdo se toho ujme?“
    „Já půjdu,“ přihlásil se. V kuchyni mu bylo jedno, co bude dělat, hlavně ať je to co nejdál od černovlasých skoro dvojčat. Dostal do rukou dva kýbly, jeden s hadrem a saponátem na stoly, druhý se smetákem a hadrem na podlahu.
     Sám a v tichosti si dělal své, přemýšlel nad Reitovým upozorněním, že by se neměl účastnit následujícího večerního programu, a snažil se ignorovat přihlouplé poznámky. Trhl sebou jen při zvuku tříštícího se skla a něco mu říkalo, že to nebyla nehoda a že ví, kdo za to může.
     Vzápětí přišly tiché nadávky, než je Yuusa zvýšením hlasu uklidnil. Naštěstí se nestalo nic, co by nespravily dva trestné body a náplast, ale Yuto musel přestat umývat a ujmout se utěrek.
     Když Ruki dokončil svou práci, musel se přidat k ostatním. Yuusa si zřejmě dal předsevzetí, že je všechny usmíří, ale tento plán mu Saga a Saga jednoznačně zrušili svými nevhodnými poznámkami a místy i tichými nadávkami. Poté, co byli upozorněni, si opět schytali každý po bodu a zůstali u tichého vrčení mezi sebou. Nelíbilo se jim, že se upouští od tendence Rukiho provokovat. Jen pohled na něj se jim hnusil. Nechtěli ani stát v jeho blízkosti, natož s ním spolupracovat či po něm něco přebírat.
     Venkovní úklid byl jako vysvobození. Parta se mohla rozdělit a tiše si povídat či vymýšlet zlé plány. Prcek cítil jedovaté pohledy, nevšímal si jich. Sem tam se dokonce schválně usmál, jako by si vzpomněl na něco hezkého, jen aby je víc naštval. Syuma na něj občas hodil pohled a Ruki si uvědomil, že v jeho očích dokáže číst a může mu odpovědět drobnou změnou ve výrazu. Mohli od sebe stát pár metrů a přesto komunikovat. Napadaly je chvílemi i tytéž myšlenky, pohledem k sobě bloudili i ve stejné okamžiky. Prcek se vlastně nemusel tolik snažit usmívat. I když v něm byla po Yutově zradě ostražitost, stejně měl pocit, že Syumovi může důvěřovat, ať se stane cokoli. Reitův pozitivní přístup na něj měl větší vliv, než si myslel.

     Rukimu se tolik ulevilo s myšlenkou, že pozítří se jede domů. Dobrý pocit měl už předchozí den – druhá služba v kuchyni probíhala ve stejném duchu, jako první. On, Syuma a jejich telepatie, Saga-duo a jejich intriky, přestože ti dva byli podezřele tišší, rýpli si jen párkrát a dokonce neschytali žádný bod, což bylo za celý pobyt asi poprvé a dalo se to považovat za zázrak. Yuto se nebavil s nikým, tichý mladík také ne, jako by se každý uzavřel do svého světa a jen tak mimochodem se s ostatními občas střetával v realitě. Oběd proběhl naprosto klidně, večeře dopadla ještě lépe. Většina lidí se začala od skoro dvojčat distancovat a někteří zašli tak daleko, že bez problémů Rukiho pozdravili. Předpokládal, že se snažili Sagaru a Sagawu naštvat nebo se před opatrovníky ukázat v lepším světle, jinak by o něj nezavadili ani pohledem. Ale i tohle se dalo považovat za úspěch.
     Ulehal s dobrým pocitem, vyspal se v naprostém klidu a probuzení shledával ještě příjemnější. Na snídani prohodil pár slov s klukem, který byl ze žluté skupiny. Sám začal obyčejnými otázkami, co tak říká na tábor a program, jak se mu líbí v jeho ústavu a jak dlouho tam je, Ruki se ho ptal v podstatě na totéž, ovšem dalo se to považovat za příjemný rozhovor.
     Všichni se dnes zdáli docela unavení, ale přesto dobře naladění. Nebylo divu, pracovní dny skončily, kromě kompletního úklidu a vychystávání zítřejšího táboráku, ale to bylo nejmenším problémem a někteří si i tohle mohli ušetřit díky soutěžím.

    Výšlap je tentokrát dovedl jen do nejbližšího města, kde je čekala exkurze ze světa automobilového průmyslu. Tento výlet měl největší úspěch, i když někdo tvrdil, že lezení po skalách bylo stejně lepší. Na závěr ale prcka potěšila nabídka dvou volných míst, která by jim vedení zajistilo v případě, že by nejpozději na jaře odcházeli z ústavu. To bohužel u nikoho nehrozilo, anebo o tom zatím nevěděli.
     „Ruki…“ Mladík se za prckem téměř připlížil ve chvíli, kdy byla většina kluků zaujatá předváděním nejrůznějších vymožeností, a nedávala pozor ani dvojčata. „Potřebuju s tebou mluvit… rychle.“
      „Ale, co tak najednou?“
     „Jde o ně. Nechoď na tu stezku. Chtějí ti udělat průšvih.“
     „Tak ať. Nevím, proč se teď o mě bojíš.“
     Ruki mu nevěnoval ani pohled, přestože mu to bylo líto. Yuta určitě ti dva nějak vydírali, ale on se pořád ještě cítil ublíženě. Kdyby se na ně vykašlal a klidně si k němu sedl na jídlo, prohodil s ním pár slov, byl by ochotný poslouchat. Ale takové tajnosti jim za zády, a aby ho náhodou někdo neviděl, že mluví na gaye… to podporovat nehodlal.
     Yuto se s tím ale nesmířil. Vrtalo mu to hlavou už od toho osudného dne, už od chvíle, kdy se na něj skoro dvojčata vrhla, snažila se z něj o Rukim vytahat nějaké informace a používala vydírání, aby ho udržela „pod svými ochrannými křídly“. Vše mělo své meze a pochopil, že když nejednal hned na začátku, musí si to teď vyžrat.

     „Ruki, můžeš na chviličku?“ zjevil se u Rukiho buňky blonďák. Zbytek času do oběda měli volný a prcek se ho rozhodl strávit četbou. Dokud jej Reita nepoctil svou návštěvou. Požádal ho o malou procházku, ale prckovo nadšení okamžitě opadlo. O co jiného by mohlo jít, než o varování, aby si večerní program rozmyslel.
     „Chci se účastnit,“ řekl narovinu, sotva si vyslechl prosbu, ať si to rozmyslí.
    „Podle toho, co nám Yuto říkal, se neštítí ničeho. Tamotsu je vyhodit nemůže, pokoušel se kontaktovat šéfa, ale ten jeho žádost zamítl. Na dálku se tyto věci špatně posuzují, prý jsou důkazy nedostatečné. A v ústavu se ti dva chovají vzorně, takže tomu ani nevěří. Leda by si Sagáci dneska schytali ty tři body, co jim chybí do dvacítky, ale snaží se na oko sekat latinu. Nelíbí se mi to, nejradši bych jim to zakázal… Ty za nic nemůžeš, oni by o to měli být ochuzení.“
     „To máš pravdu, ale já se skrývat nehodlám. Obávám se, že těm dvěma nepomůže ani deset let v programu, minimálně pokud budou spolu, a chci jim dát příležitost dokázat, že se mýlím. Buď celý večer proběhne hladce, nebo svolím k fotkám i svědectví a Tamotsův šéf bude mít pádný důkaz k tomu, aby je vyloučil.“
     Reita s tím nechtěl souhlasit. Příliš se o prcka bál, ale on si paličatě stál na svém, a když svůj návrh vyslovil před ostatními, brali to jako dobrý nápad. Obzvlášť Tamo, který před Rukim a jeho odvahou dokonce trochu roztál.

     Odpoledne se rozpršelo, proto nastoupil náhradní program v podobě filmu a následně šipek, ping-pongu a stolního fotbálku, a v podstatě si svěřenci mohli dělat, co chtěli. Ruki byl pořád zaražený z Yutova chování. Mladík seděl kousek od dvojčat a nejevil známky toho, že by s nimi nesdílel homofobní názory. Minimálně se je nepokoušel vyvrátit.
     Večer se naštěstí počasí trochu umoudřilo a opatrovníci byli rozhodnutí tuto akci zrušit jen v případě vichru či bouřky. Vycházeli z tábora skoro za tmy a vedli své svěřence dosud neznámou stezkou k lesu, dokud nebyli dostatečně daleko a hluboko.
     Stezka odvahy znamenala přesně to, co si pod tím každý představoval. Museli se sami vrátit do tábora z místa, o kterém zatím vůbec neměli přehled, kde se nachází. Aby to neměli tak snadné, museli být zpátky před půlnocí a nesměl je chytit nikdo z opatrovníků. Za to mohli mít jedno přání, ale rozumné, jak Masaru zdůraznil.
     Dostali do rukou baterku a stačit jim musel patnáctiminutový náskok, než je začnou opatrovníci hledat. Obklopeni tmou a řadami stromů vyběhli co nejdál od opatrovníků a nebezpečí, že by jimi mohli být polapeni. Ruki zhruba tušil, jakým směrem by se měl vydat. Ohlédl se, pořád viděl lampu a obrysy postav v místě, kde startovali. Musel se dostat co nejdál. Pokud nechce, aby ho chytili opatrovníci, nesmí dělat rámus. V listí a mokré hlíně byl slyšet každý krok. Svou baterku nevytahoval, využíval světla od ostatních kluků, jak dlouho to jen šlo.
     Po chvíli ale přeci jen začalo slábnout. Někteří se doslova rozprchli, jiní zvolili taktiku vyčkávat a poté se vrátit po pohodlnější stezce, až budou všichni pryč.
     Lesem se rozléhalo stále větší ticho. Prcek se snažil jít rychle, jak jen mu tma a lesní terén dovoloval, světlo baterky tlumil rukávem mikiny a svítil si jen těsně pod nohy. Kousek od sebe někoho slyšel, zdálo se, že jde správným směrem. Dokonce po chvilce zahlédl mihnutí světla z baterky. Nebyl žádný poseroutka, ale musel uznat, že je lepší pocit, mít někoho nablízku.
     Lampu už vůbec neviděl. Dokonce netušil, jestli jde správným směrem, ale tiché chichotání a občasné zabliknutí světla ho svádělo pokračovat po této trase.
     „Pojď s náma.“
     Krátké zavolání. Poznal ty hlasy a rozuměl, co chtějí. V mysli mu proběhlo, že je to tady, a po zádech mu přeběhl mráz. Yuto nelhal, skutečně na něj něco ušili.
     „Ne, díky… myslím, že tam je to delší, ne-li úplně mimo,“ odvětil a snažil se udržet svůj hlas pevný. Byl nervózní, co by se mohlo stát, a přál si nebýt proti nim úplně sám.
     „Neodmlouvej. Budeš dělat, co říkáme.“
     Pevná paže ho chytila a táhla jejich směrem. Šli do kopce a Ruki si uvědomil, že se táboru doopravdy vzdalují. Nebránil se, ale srdce mu tlouklo jako splašené.
     „To postačí,“ ozval se druhý hlas a prcek vzápětí skončil na zemi. Naštěstí pro něj přistál v měkkém listí, přesto se tu ale válely i větve, o které si poškrábal ruce, lýtka i přes tepláky a štípnutí ucítil i pod bradou a vedle ucha. Snažil se rychle vstát a vytahat si z vlasů a oblečení vše, co se na něj nalepilo, neměl ale šanci. Jeden z černovlásků ho skopl zpátky, druhý ho vytáhl zpět na nohy a tvrdě jím udeřil o strom.
     „Takoví, jako ty, si žádnou šanci nezaslouží. Jsi jen odporná špína.“
     Na tváři pocítil pálení. Druhý Saga se smál a uštědřil mu také pár nadávek o tom, jaký je úchyl.
     „Fajn, možná jsem úchyl,“ uchechtl se prcek, „ale uvědomte si jednu věc: ti, co se nejvíc štítí, si bývají nejméně jistí sami sebou…“
     Za tuto poznámku si schytal do obličeje od obou. A ne málo, cítil lupnutí v nose a v momentu mu stékal proužek rudé tekutiny přes rty až na bradu.
     „Bacha na krev, aby se na vás něco nepřeneslo,“ prskl, když se zdálo, že se chystají na další útok. Bál se, šíleně se bál, co by ti dva mohli vyvést, ale zároveň se uvnitř něj cosi probouzelo. Jakási sebejistota a síla, aby je sám oba poslal k zemi a v pořádku se vrátil. Takový ale plán nebyl.
     „Podrž ho.“
     Skončil opět na zemi, nebránil se, když ho táhli k tenčímu stromu. Jeden černovlásek mu stáhl ruce za záda a druhý mu tkaničkami od bot pevně svázal zápěstí k sobě. Do úst mu nacpal kus zmuchlané látky.
     „Než se z toho dostaneš, dávno tě vyloučí,“ uchechtli se a ze země shrábli hrsti listí a větviček, které po něm hodili. S tichým smíchem se začali vzdalovat směrem k táboru a Ruki si částečně oddechl. Víc už mu neublíží. Jenže jeho ruce byly svázané velmi pevně a nemohl se nikoho dovolat.
     Šustění kroků utichlo. Každý zvuk se teď zdál hlasitý a blízko. Sžírala ho samota a divný pocit, co když přeci jen není sám. Kolem sebe neviděl nic, jen stíny nejbližších stromů. Raději se moc nerozkoukával, co kdyby přeci jen něco uviděl. Srdce mu prudce tlouklo při vzpomínce na všechny horory. Sám, svázaný, umlčený…