Zahraniční ultimátum 2/2

Věnováno Akurai :) 

18+

Rukiho držela pohromadě jen dlaň hřející ho mezi lopatkami. Malé gesto, ale pro něj až životně důležité. Stále kroutil hlavou, nedokázal si představit, jak nakonec Kai zareaguje. Musel být hodně rozčilený, když jim okamžitě od plic nevynadal, ale naopak si potřeboval ještě ten samý večer všechno vyříkat.

„Ani se mi tam nechce jít,“ vydechl. Věděl, že by se měli posbírat a jít, pokud se chtějí ještě stavit doma a stihnout schůzku včas. Ale zmohl se jen sedět s koleny pevně přitisknutými k tělu a zmítat se mezi spokojeností a výčitkami.

„Nebude to tak zlé,“ snažil se ho blonďák utěšit. Neměl ponětí, co říct, neustále se mu před očima promítal bubeníkům výraz. Zaskočený, ale žádné momentální překvapení. Došlo mu to už dřív?

Líbnul Rukiho do vlasů a vstal první. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy, a ještě naposledy ho objal. „Neboj se, však tam budeme spolu.“ Zvedl k sobě jeho krásný něžný obličej a pousmál se ve snaze nakazit ho pozitivním nadhledem. Zřejmě se mu to trochu podařilo. Viděl v široce otevřených očích zoufalství a obavy, ale kdesi hluboko nacházel ty ďábelské jiskřičky, které jako by říkaly „Udělejme to znovu. Stejně už jsme to zvorali, tak ať to stojí za to.“

Vokalista se neudržel a na růžových rtech se mu objevil jemný úsměv. Dlouze se nadechl, aby uklidnil nervózní těkání, a vytáhl se pro rychlý polibek. Teď už stejně nemělo cenu snažit se od sebe držet dál.

„Tak jo. Odneseme to a vyrazíme. Přese mě nebo přes tebe?“

„Vezmeme to ke mně," rozhodl Reita. „Trochu se zajedeme, ale nebude tam takový provoz.“

„Hm, ale myslím, že budu potřebovat čisté spodky...“

Málem se rozpustil z toho tichého mumlání a zamyšleně našpulených úst. „Pořád mám ty tvoje růžovky,“ zazubil se. „Ale nevím, jestli se za tím Kaiem vůbec dostaneme, pokud si je oblečeš...“

Jako by vyslovení leaderova jména utlumilo rozvernost a přimělo je k pohybu. Ale přesto se téměř veškerá hrůza z jejich myslí vytratila a zůstala jen nepříjemná nervozita.

K baru dorazili pár minut po desáté. Ruki potřeboval chvíli, než se odhodlal vystoupit z auta. I na samotný bar hleděl s respektem, přestože jindy se jednalo o jejich oblíbené místo, kde se scházeli, pokud našli trochu volného času, nebo chtěli prodiskutovat nějaké záležitosti mimo pracovní prostředí studia.

Pousmál se na Reitu, který mu podržel jedno křídlo velkých dřevěných dveří obložených štípaným bambusem, a přivítalo ho zelenožluté přítmí vstupní chodby. Mladý muž s úhledně zvlněnými vlasy po ramena a roztahovákem v uchu se jim s širokým úsměvem uklonil a přivítal je, jak se na stálé hosty patří, a hned je vedl kolem rudě potemnělého baru, přes malý, žlutými a oranžovými žárovičkami nasvícený lokál, a svažující se uličkou k prostorům s větším soukromím. Dokonce i Ruki se musel občas sehnout před trčícími listy palmy.

Boxy lemovaly dřevěné exotické sošky, masky a barevné květy napěchované mezi ně, soukromí podtrhovaly krémově bílé poloprůsvitné závěsy a bambusové stěny. Reitovi to vždy připadalo příjemné a intimní, přestože docela kýčovité, ale tentokrát si připadal jako by mířil k výslechu. Obzvlášť, když viděl, že na sedačkách za nízkým stolem nesedí jen Kai, ale i oba kytaristé.

„Eh... ahoj. Dlouho jsme se neviděli,“ zkusil nadhodit ve vtipu a usadil se takticky vedle Uruhy. Uru se však přesunul do čela, a tak stejně s Rukim skončili naproti všem. Skutečně jako u výslechu, už jen chybělo, aby jim některý z drobných lampionků otočili do obličeje. Pod stolem cítil, jak se na něj Ruki natiskl nohou.

Vokalistovi se na rtech usadil kamenný úsměv. Nepomáhalo, že seděl přímo naproti Kaiovi, ale ani vidět zvědavý výraz mladšího kytaristy. Za to Aoi se zdál ve velmi dobré náladě a očividně už byl společensky unavený z předchozí schůzky. Alespoň něco.

„Takže... um...“ chopil se odvážně slova, „rozumím tomu dobře, že už jsi všem řekl, že...“

Bubeník mlčky zakroutil hlavou a naznačil, ať chvilku počká. Teprve když obsluha donesla jejich objednávku a Kai vykouzlil na tváři oslňující úsměv, se kterým muže ujistil, že mají všechno a přejí si nebýt rušeni, chopil se sám slova. Bohužel mu při tom ten zářivý výraz nezůstal.

„Ještě jsem jim nic neřekl, tohle chci nechat na vás. Vytáhl jsem vás sem, abychom si celou situaci ujasnili, máme všichni nárok vědět, co se v kapele děje. A trochu si vymezit nějaké hranice by taky neškodilo.“

„Super, jen nás zlynčujte. Do toho.“ Reita vytáhl z koktejlu papírový deštníček, ani netušil, jak sexy Rukimu připadalo, když olíznul konec špejle a sevřel brčko mezi rty. Potřeboval se napít. Udělal pár malých doušků a přál si, aby si alespoň někdy mohl objednat něco pořádně alkoholického, aniž by okamžitě nezrudl a neodpadl. Teď by se mu hodilo mít trochu otupené smysly.

Kai nespokojeně mlasknul a pohodlně se opřel do sedačky. „Nechceme vás zlynčovat.“

„A to máme vědět jak, když nevíme, o co jde?“ zeptal se věcně Uru a opřený o stůl propletl prsty. Aoi dál nerušeně seděl s podepřenou hlavou a zvědavě těkal očima z jednoho na druhého, podle toho, kdo zrovna mluvil.

Reita s Rukim se na sebe podívali. Kdo z nich to řekne? Až příliš nesměle, vzhledem k tomu, co páchali nedlouho předtím ve studiu, se vzali za ruce, a kývli na sebe.

Než ale vůbec jeden z nich otevřel pusu a nadechl se, přerušila je tupá rána o dřevěnou desku stolu.

„To si děláš prdel, žes mě vytáhl od Anfiel kvůli takové blbosti,“ obořil se černovlasý na leadera.

„Jaké blbosti?“ zpozorněl Uruha a obočí mu vyletělo až k lampionům, když zaměřil na spojené ruce. Tušil, ale zdálo se, že si nechce domýšlet.

„Tys o tom věděl?“ vykulil Kai na kytaristu své velké čokoládové oči. „Proč jsi nic neřekl?“

Aoi se zaklonil a s dlouhým „naaaah“ si prohrábl vlasy. „A proč bych to dělal? Jejich věc, co si dělají za zavřenýma dveřma, a kdy se nám to rozhodnou říct, ne? Stejně se divím, že si toho doteď nikdo z vás nevšiml, vždyť jsou na sobě úplně závislí.“

„Jo, ale visí na sobě snad od té doby, co se poznali, takže kdo by si všiml změny...“ zamumlal Uruha na půl úst, jako by stále nevěřil. „A navíc se mi Rei dušoval, že mezi nimi nic není.“ Jeho nevěřící pohled se pomalu měnil na rozhněvaný. Znali se s Reitou tak dlouho, říkali si snad všechno, a najednou si začnou lhát?

Ruki promnul rty v nejistém úsměvu, vděčný, že se konverzace obrátila i proti někomu jinému. A navíc konečně pochopil všechny ty Aoiovy pohledy a pošťuchování. On prostě věděl. Ale přesto ho zalila vlna vděčnosti, že je respektoval. Jako pár, i jako dva lidi, kteří mají nárok na své tajemství.

Kai si povzdechl, očima přejel napětí v Uruhově tváři, omluvný výraz v Reitově a skončil na Rukim, který si opět div nerozkousal rty. „Klid, klid,“ zvýšil hlas, aby si vynutil pozornost. „Nezavolal jsem vás všechny, abychom si tu cokoli vyčítali, ale abychom to v klidu probrali.“ Gestem přerušil nadechujícího se Reitu, přesně věděl, co chce říct. „V pohodě, Rei, jen poslouchej. Aoi má pravdu, tohle je vaše záležitost a nám není nic do toho, co spolu máte, i když trošku důvěry bychom si po těch letech snad zasloužili. Ale jsme kapela a hodně lidí nás má pod drobnohledem. Náš osobní život bohužel nepatří jen nám a všichni víme, co jsme na začátku podepsali.“

Každé slovo se do Rukiho bolestivě zakusovalo. Nedokázal se na Kaie podívat. Pohled upíral skrz sklenici s mléčně oranžovým koktejlem, ze kterého stále neupil ani doušek, a ze všech sil se snažil rozmrkat pálení slz. Sám překvapený, jak se ho bubeníkovo kárání dotýká, ale přesně věděl, proč. Kai jen opakoval vše, co se hnalo hlavou jemu. Připadal si přede všemi maličký jako nikdy, hlodal ho pocit zklamání a zrady. Tak moc se s Reitou snažili vše ututlat, až si připadal jako zločinec. Snažili se k celé věci stavět opatrně, a nakonec se zachovali tak nezodpovědně. V přítomnosti ho držela jen Reitova ruka, vděčně přijímal bolest ze silného stisku, která ho rozptylovala od dalších výčitek.

Basista uvnitř vřel. Netušil, jakým zázrakem se držel, aby Kaiovo kázání nepřerušil výbuchem. Snad protože tušil, že k tomu dojde? Nebo že v rukávu neměl žádný pádný argument, kterým by se mohl ohradit? Možná ho na uzdě držela Aoiova podpora, kterou v nejmenším neočekával, stud ze lži, kterou vyhrkl Uruhovi do očí, a především Ruki. Věděl, že o scénu stojí ze všeho nejmíň.

Kai se to snažil vzít popořadě, od faktů a rizik, ale ty dvě hromádky neštěstí ho vyváděly z míry. Viděl, jak je ta slova bolí, ale i tichý souhlas. Tohle stačilo. Nemusel je poučovat, kvůli tomu je nesvolal a už vůbec by je nezval do baru, kdyby jim chtěl hrozit a zakazovat.

„Ehm, tím ale nechci říct, že vás začnu hlídat i já a budete muset se vším přestat,“ upozornil, „já jenom...“ Nesnášel, když se začal zamotávat do slov, což se mu při pohledu na Rukiho zkroušený výraz a Reitovu ruku, která hrozila, že vokalistovi rozdrtí stehno na kaši, docela dařilo. Popadl sklenici a trochu se posilnil drinkem, sladce pálivá chuť a teplo, které se mu rozehřálo v hrudi, ho trochu uvolnilo.

Aoiovi tato debata nebyla příjemná, přestože se primárně nedotýkala jeho. Příliš mu připomínala jeho špatné období a dohadování, které kluci údajně mysleli dobře, ale znělo všelijak jenom ne podpůrně. „Tím teda chceš říct co?“ houknul, aby bubeníka popohnal.

„Snažím se znít jako leader, co by je měl okamžitě sprdnout za to, že se po sobě válí zrovna ve studiu, ale zároveň bych je rád podpořil, pokud to, co mezi nimi je, opravdu stojí za to. Ale na slova je tu odborník Ruki, tak pardon, že mi to tak moc nejde,“ odvětil mu Kai zpátky, ale tato slova patřila především těm dvěma hrdličkám, kterým nespadl ze srdce kámen, ale rovnou celá skála.

„To první jsme pochopili, teď kde je ta podpora?“

Tiše si zavrčel pod nosem a přivřel na kytaristu oči. „Sakra, Aoi, ty jsi tak protivný, když se naleješ...“

„Pořád lepší, než být protivný za střízliva.“

„Objednejte mu někdo další pivo, ať už ho to konečně složí...“ Promnul si spánky a znovu očima přelétl všechny přítomné. Černovlásek už si zase podpíral hlavu a zdálo se, že se snaží ze všech sil neusnout nebo možná jen držet jazyk za zuby. V Uruhově obličeji nedokázal absolutně nic vyčíst, dokonce ani nemohl odhadnout, jestli je duchem přítomný. Ale z těch dvou před ním hýřila zvědavost. Trochu zalitoval, že to nejdřív neprobral jen s nimi. „Dobře. V první řadě chci vědět, co mezi vámi je.“

Vokalista se nadechl, očima loupnul po Reitovi a na rtech se mu objevil jemný úsměv. „Tedy... oficiálně jsme to vlastně neřešili ani mezi sebou,“ vysoukal ze sebe. Věděl, že ho miluje. Celým svým srdcem, duší, tělem... a věděl, co k němu cítí Reita. Ale nikdy mezi nimi nepadlo žádné oficiální slovo, sami nevěděli, kdy přesně to přesáhlo jakousi pomyslnou hranici. Přivřel oči, když ucítil Reitovu dlaň na tváři, jen lehký dotek, přesto horký a všeříkající. Rty se mu roztáhly do ještě širšího úsměvu a tváře se mu rozžhnuly. Těžce se soustředilo na přítomnost a realitu, když ho basista dokázal tak snadno rozptýlit.

„Oficiálně, neoficiálně, lítáte v tom až po uši,“ zamumlal Aoi, „při pohledu na vás by se člověk roztavil na karamel.“

„Nemůžu si pomoct,“ pokrčil Reita rameny.

Kaiův upjatý výraz povolil a opět působil jako jejich veselý bubeník. Přesto se mu stále z hlasu ozývala starost. „To je dobře,“ pokývnul. „Nedával bych hlavu na špalek za prázdné povyražení. Ten důvod, proč bychom o vás měli vědět, je nejen smlouva, ale taky všudypřítomní manažeři, staff, a neodbytné otázky na schůzích, které bohužel i naštěstí vy poslouchat nemusíte. Všichni ale víme, jak rádo se ředitelství rýpe v soukromých věcech. A jak je důležité navzájem se krýt.“

„Takže vám to nevadí?“ ujišťoval se Ruki. Ať si celý svět myslí, co chce, záleželo mu především na názoru těch třech. Pokud by se postavili proti nim... netušil, co by dělal. Ale pokud budou ochotní kvůli nim lhát, a to nejen vedení, a krýt jejich přešlapy, až časem povolí obezřetnost, možná je taky všechny zulíbá. Asi ne hned, ale třeba jakou součást koncertu?

Uruha mlčky rozhodil rukama. Očividně neměl problém s jejich vztahem, ačkoli nadšením zrovna nehýřil. Obával se, aby se o tom vedení nedozvědělo a nezatopilo jim. Sám s tím měl zkušenost a nechtěl, aby to potkalo i někoho jiného, obzvlášť ty, na kterých mu záleží. Hlavou mu proběhla vzpomínka na jeho sladkou houslistku. Když se odmítal rozejít on s ní, ředitelství se postaralo, aby se ona rozešla s ním. On přišel akorát o jeden kytarový kontrakt, ale ji to málem stálo kariéru. Nikdo tomu tenkrát nedokázal uvěřit. Hostesky by jim manažeři klidně tahali až do postele, ale vážný vztah se zamítal. Lásku směli chovat pouze k práci.

„Ne,“ vydechnul a viděl v jejich pohledech, že si vzpomněli na to samé. „Jen doufám, že budete mít větší štěstí.“ Reitovo tutlání mu stále leželo v žaludku, ale teď to s ním nechtěl probírat.

Starší kytarista se na ně mlčky usmál, dokonce velmi přejícně. Kdo by řekl, že se z něj vyklube taková romantická duše?

„Samozřejmě, že nevadí,“ ujistil je i Kai. „I když jsem se pořádně naštval, když jsem vás uviděl... v nejlepším.“

„V nejlepším?!“ zpozorněl Reita. „Tys nepřišel až potom?“

„Jo a už jsem chtěl prohodit, který prase si tam pouští porno, ještěže jsem nic neřekl...“ rozesmál se, konečně se mu v obličeji roztančil i dolíček a napjatá atmosféra se rázem uvolnila. „Čekal jsem vedle studia jak idiot a doufal, že vám to nebude trvat dlouho, než jsem se odvážil znovu otevřít a dojít si pro věci.“ Reitův šokovaný výraz a ruměnec v Rukiho tváři ale stál za to přiznání.

Ačkoli se Kai zřejmě bavil, mladší kytarista se málem utopil ve vlastní sklenici piva, když mu s těmito slovy došlo, co přesně bylo před chvílí myšleno tím válením. Chvíli kašlal a lapal po dechu, než obrátil zrůžovělý obličej střídavě ke Kaiovi a těm dvěma. „Vy jste to dělali ve studiu?! Jste se zbláznili?!“ Jako by svůj souhlas chtěl rázem stáhnout zpátky.

Tišil hlas, jak mohl, ale přesto Rukimu připadalo, že to muselo být slyšet až před barem. Ďábel lačnící po rozkoši se schoval v hloubi jeho nitra a tiše se vysmíval náhlým rozpakům. „Už se to nedalo,“ pípnul. „Vymklo se nám to z rukou.“

„To jste si to nemohli nechat na doma?“

„Nikdy to doma neděláme,“ obrátil Reita oči a povzdechl si. Když už mají jít s pravdou ven, tak ať se ví všechno. „Co se stane v zahraničí, zůstane v zahraničí. Tady jsme si to prostě zakázali. Báli jsme se, že by se to mohlo profláknout.“

Zdálo se, že se začal dusit pro změnu bubeník, přestože zrovna nepil. „To jste se ve světě rozšoupli a pak se od sebe drželi celou dobu, co jsme se vrátili?!“ Jeho už tak velké oči se zdály najednou obrovské a ještě tmavší. „T-to jak?!“

„Asi tak, jako předtím ty tři roky mezi world tour...“ zamumlal Ruki a konečně upil ze svého drinku. Nad horním rtem mu zůstala tenká světlá linka a blonďák odolával touze mu ji slíznout. „Hrozně,“ dodal, jako by to všem nebylo jasné.

Bubeník stále třeštil oči až na druhý konec galaxie, ale rty se mu stáhly do nepříjemného úšklebku, jako by ho právě někdo nakopnul mezi nohy. Rty neslyšně naznačil dvě slova. Tři roky? Jemu stačily tři dny, aby mu to začalo lézt na mozek. Po třech týdnech mu hrozila smrt na sexuální abstinenci, pokud něco takového tedy existovalo. „Vy jste se zbláznili! Tímhle chránit kapelu, co kdyby vám z toho švihlo? To byste nám teda moc nepomohli.“

Reita pokrčil rameny, netušil, jestli se má cítit spíš hrdě, nebo zahanbeně. „Časem otupíš... i když ne úplně. Musíš si najít jiné způsoby... co ti budu vysvětlovat.“

„Ha, takže houby posilovna, ty svaly mají původ jinde...“ zachechtal se Aoi a připomněl se. Možná měl problém udržet víčka, ale všechno slyšel. „Tahle snaha snad smaže i to studio.“

Uruha se od něj odtáhl. Netušil, jestli se má hněvat nebo nevěřícně smát. „Smaže? Co kdyby je přistihl někdo jiný, než Kai? To bychom to mohli rovnou zabalit.“

„Ano, ale svou snahou léta předtím si naklonili hvězdy a naštěstí se tak nestalo. Teď už to moc žereš, Ussan. Kai, pusť mě, příroda volá. A neprobírejte nic dalšího beze mě.“

Ruki už se dokonce usmíval. Dovolil si přisunout se k blonďákovi, až kam to šlo, a sevřel mu ruku. Na jejich pohledech, které si vyměňovali, se nic nezměnilo, ale přesto viděl ten rozdíl, jak je najednou ostatní vnímají. Záležitost ve studiu ale rozhodně smazat nechtěl - jednak šlo o velmi příjemnou vzpomínku, jednak si potřeboval uchovat pocit ledové sprchy, když viděl Kaie ve dveřích. Musel to v sobě nosit jako varování, aby už si příště nedovolil selhat.

Černovlasý se vrátil a ve chvíli rozptýlení si zavolali číšníka, aby měli k dalším debatám co pít a nikdo je z nich nevyrušoval. Uru po chvilce zarputilého váhání přijal panáka a odpustil Aoiovi jeho kousavé poznámky.

„Um, takže na vás, a ať to dál funguje,“ pozvedl bubeník svou sklenici. Přípitkem jako by vše uzavřel. Klidně by se mohli sbalit a jít domů spát, další den je čekala poslední zkouška před festivalem, ale k odchodu se nikdo z nich neměl.

„Tak a teď ta veselejší část,“ zablýsklo bubeníkovi v očích a rty se mu rozvlnily v potutelném úsměvu. „Sem s drby.“ Informace o turné mu předtím zamotala hlavu. Uvědomil si, že nikdo vlastně neví, jak dlouho to spolu táhnou. Přesně, jak říkal Uruha - závislačili na sobě od počátku, tak kdy to přerostlo?

„Ehm, tak zaprvé, jak dlouho to víš ty?“ zeptal se vokalista Aoie, aby takticky rozdělil pozornost.

„Dva třináct... přistihl jsem vás v Sao Paolu. Slíbils mi pastilky na krk, ale večer už jsem se k tobě nedoklepal. Ráno ses sotva belhal z postele a Rei se schovával za rohem ve svém rodném úboru.“ Na hladinku, jakou měl v krvi, si vzpomínal docela dobře. „Nikdy nepodceňuj odraz v zrcadle... měli jste otevřeno do koupelny.“

„Sao Paolo...“ vydechl Ruki zasněně. Po očku se podíval na Reitu. Jistě si i on vzpomínal na rychlovku v zákulisí, když se ho poprvé odvážil udělat pusou až do konce. Na ten výraz naprostého uspokojení a překvapení nikdy nezapomene. Ani na divokou noc po koncertu, kdy skončil se svázanýma rukama a s jeho páskou přes oči. Na to dlouhé mučivé škádlení... a pak akci, při které ho basista přiměl sténat tak, až mu musel nakonec dlaní zadělat pusu, aby je neslyšeli až doma v Japonsku.

Kai si nahlas odkašlal, měl pocit, že ještě pár vteřin a ti dva se po sobě vrhnou přímo před nimi na tom stole. „Takže jste se dali dohromady na první world tour?“

„No, jak se to vezme...“ zamumlal Reita, stále s myšlenkami v Brazílii. „Teoreticky...“

„Ehm... podle čeho se to počítá? Jestli myslíš první sex, tak jsme si začali tehdy ve Finsku...“ Ruki se ponořil do vzpomínek, s lehkým ruměncem ve tváři a ďáblíkem, který opět vykukoval ze své skrýše.

Příliš už si nepamatoval na gay klub, do kterého nechtěně vešli, ale atmosféru a lehký alkoholový opar si vybavil, stejně jako dlouhou chladnou pěší cestu zpátky na hotel. A nervozitu. Celou dobu se držel Reity a předstíral, že má přebráno víc, než je zdrávo. Ve skutečnosti si užíval blízkost jeho těla a hukot zneklidňujících myšlenek. Tak moc to chtěl konečně udělat. Z Japonska vyrazili před víc než deseti dny, za další dva se měli vracet, a kromě jednoho marného pokusu, který je spíše odradil, než navnadil, se k ničemu důvěrnějšímu nedostali.

Blonďák se jako obvykle zdržoval čehokoli alkoholického, i když ho ostatní naváděli, aby se rozšoupnul. Však ať se ztříská, co mu brání? Kroutil hlavou, že si nechce pokazit zbytek turné kocovinou, ale hlavní příčina se ho držela jako klíště. Potřeboval mít čistou hlavu, tento večer už to muselo klapnout. Předtím se do toho asi moc hrnuli, přestože je přemáhala únava z cesty, obávali se vyrušení a nepočítali ani s příliš tenkými stěnami. V Evropě přece neexistovalo, aby se z vedlejšího pokoje cokoli ozývalo, ne? A přece v nich trhlo při každém zaklapnutí dveří. Navíc nepočítal s Rukiho náhlým ošíváním. Že se obával něčeho nového, tomu by rozuměl. Ale aby řešil, jak při tom vypadá a zdráhal se mu ukázat svůj zadeček, který stejně už tolikrát viděl a tak rád laskal? Jeho poznámka o nadívání kuřete už všechno jen dovršila. Nedivil se, že do něj nemohl proniknout ani prsty, jestli se mu hlavou hnalo tohle.

Tentokrát ale budou všichni spát. A nejspíš dost tvrdě. Oni naopak zůstanou čilí. Mohou si pro sebe vyhradit celou noc a přítmí snad pomůže. Objal vokalistu kolem pasu, věděl, že je lehce ovíněný, ale rozhodně by s ním jedna sklenička tolik nezamávala. Nejspíš jen hledal důvod, jak se k němu legálně tisknout, a třeba i výmluvu, pokud by se po něm v noci někdo náhodou sháněl. Nebo se prostě jen chtěl zahřát.

Ruki ani nepočkal, než se ostatní rozloučí, rovnou zaplul do Reitova pokoje. „Zkusíme to znovu?“ zeptal se. Bál se, že blonďáka svými ofuky a poznámkami odradil. Nechtěl ho urazit. Ale žádal po něm upřímnost, tak byl upřímný. Prostě si vzpomněl na staré vztahy, a zejména na hodně dychtivou dívku, která šla rovnou na věc. Když ze sebe shodila šaty, nahá sebou třískla na postel a ukázala doslova všechno, zatímco netrpělivě čekala, než on se svlékne, nepřipadalo mu na tom ani za mák nic sexy. Při tom pohledu měl po vzrušení. Ne že by byl předtím kdovíjak nadržený.

Že se problém skrývá i někde jinde, si uvědomil až později. A až s Reitou zjistil, co to znamená skutečně toužit, skutečně být bolestně vzrušený, a co to je dobrý orální sex.

Ale nikdy si nechtěl připadat jako ta holka. Nikdy nechtěl, aby si o něm blonďák něco podobného pomyslel. Jenže když se položil na záda a on mu posunul nohy od sebe, aby ho mohl připravit... stačila chvilka, než si podal lubrikant. Ocitl se zpátky v čase a nedokázal se uvolnit. Už tak se styděl, že ho má Rei takhle před sebou, k tomu se trochu bál, jelikož netušil, co očekávat, obával se i Reitovy reakce - co když mu to najednou bude připadat nechutné? Ale zatraceně to chtěl zkusit. Kdyby nebylo té vzpomínky, která vše zabila.

„Věříš mi, Ruki?“ zeptal se ho basista a vynutil si zpátky jeho pozornost. Zapletl se prsty do hustých, oříškově hnědých vlásků. Ještě nedávno je měl blond, stejně jako on, ale to by nebyl Ruki, kdyby mu nějaká barva vydržela dlouho. Pomalu sjel dolů po paži, pořád zachumlané ve svetru, ale přesto měl jeho dotek odezvu.

Na růžových rtech se objevil jemný úsměv. „Samozřejmě,“ vydechl vokalista, když si po delší chvíli uvědomil, že mu stále neodpověděl. Pokud by mu nevěřil, nedovolil by mu ani nic z toho předtím. A nedovolil by sobě ani pomyslet na to, že by mohl chtít něco víc.

Jeho drobné ruce se v těch velkých dlaních skoro ztratily. Přinejmenším měl ten pocit. Ale držely ho jemně a hřály, on byl zvenku ještě stále zmrzlý. Blonďák ho pomalu vedl ode dveří k posteli, nenápadně ho postrčil, aby se usadil na matraci. Posadil se vedle něj a pohladil ho po zrůžovělých líčkách. Ruki si připadal trochu trapně, jako by byl plaché zvířátko a Rei se ho snažil nevylekat. Přesto si nemohl pomoct a jeho nenucené něžnosti se mu líbily, dávaly mu pocit důležitosti a kupodivu se jeho sebevědomí vyhouplo o stupínek výš, místo aby spadlo až na samé dno.

Taktak že nezaúpěl, když se od něj basista odtáhl. Sledoval ho a nerozuměl. Proč bere do rukou ovladač a zápasí s televizí? To se vážně chce jen dívat na film? Nebo pustit porno, aby se lépe naladili...?

Po chvíli hledání Reita konečně našel hudební kanál, který poskytoval vhodnou zvukovou kulisu. Půlnoc dávno odbila a v hotelu se ozývalo jen sem tam něco tlumeného, i vlastní dech mu připadal moc hlasitý.

Rozsvítil obě lampičky vedle postele a nechal na místnost padnout intimitu nažloutlého šera. Věděl, že by měl něco říct, cítil na sobě pohled zvědavých očí. Skousnul si ret a pousmál se. Připadal si, jako by se spolu poprvé chystali sdílet postel, jako by se mezi nimi dosud nic nestalo. Jenže od té doby, kdy se svíjel a sténal pod hlubokými tahy úst a škádlením jazyka, uběhlo příliš mnoho času.

Rukiho to systematické pobíhání po pokoji rozčilovalo. Chtěl to, chtěl jeho, a hned. Už sakra potřeboval zjistit, co skvělého na tom je, nebo alespoň aby ho blonďák znovu udělal, tak dokonale, jak určitě nikdo jiný nesvede. A konečně se zbavit té nervozity. Copak jeho to ani trochu nevyvádí z míry?

„Ty jsi napjatější než všechny struny na světě...“

Protočil nad tím očima. Něco takového mohl očekávat. „A brzo prasknu, jestli s tím něco neuděláš,“ odfrkl. Proč jen si umanul, že zrovna Reita je pro něj v těchto věcech nejlepší?

„To bych si nemohl vzít na svědomí.“

Plné rty a jejich hluboké polibky umlčely všechny další poznámky i myšlenky. Jen na malý moment se vzdálily, než mu blonďák přetáhl svetřík přes hlavu, a opět se mu přitiskly na ústa. Zbožňoval, s jakou horlivostí saje jeho rty, vášnivě, silně, a přesto s jemností jemu vlastní. Husí kůže mu přeběhla po páteři, když mu špička horkého jazyka přejela po patře. Netušil, z jakého důvodu se chtěl odtáhnout, možná se jen zadívat do hlubin tmavých očí a prozkoumat neplechu v nich, ale štíhlé prsty mu něžně, přesto nekompromisně, svíraly bradu, a Reita mu dál a dál plenil ústa, dokud mu nevzal všechen dech. Ale Ruki by vydržel i potom. Tiše vzdychnul, sotva se od něj vzdálil, zatoužil po jeho rtech znovu.

Kůži mu ovál chlad. Kdy se to vlastně stalo, že ho Reita vysvlékl? Jeho hlava začala vynechávat, ale stále byl dost pohotový, aby se ke svlékání přidal. Rozepnul mu mikinu a stáhl z ramenou, nezapomněl je při tom pohybu pohladit a promnout. Vzápětí na zem letělo i tričko. Nechal se položit a vděčně přijal horkost těla, které se k němu přitisklo.

Basista se nemohl nabažit jemné kůže, její smyslné vůně a citlivosti. Celé dny by mohl Rukiho zulíbávat a stejně by to bylo málo. Vychutnával si každičké zachvění drobného těla, vzdechy při sladkých polibcích na hrudi, smích při laškovném kousání na bříšku. Nechal se rozechvívat mrazíkem, který mu naskakoval z příjemného vískání ve vlasech na zátylku. K tomuhle se Rukiho dlouhé nehty hodily dokonale. Jestli se osvědčí i při něčem jiném... na to také brzy přijde.

Rostoucí touha Rukimu dodala odvahu. Nemusel svému milenci nic naznačovat, jako by tušil, co má v plánu, sotva se pod ním začal zvedat jinak, než boky. Tohle na něm obdivoval, to perfektní přizpůsobování. Občas mu připadalo, že mu musí číst myšlenky. Ale rozhodně ne ve chvílích, kdy ho nechal snad celou věčnost balancovat na hraně vyvrcholení.

Usadil se na něm a přejel dlaněmi po celé siluetě, tak krásně se zužující v bocích. Nekochal se jím příliš dlouho, jen do té doby, co přistihl basistu, jak ho zkoumá pohledem. Neměl to rád. Co je na něm tak úžasného k vidění? Nic. Akorát na to Reita zatím nepřišel, ale je to jen otázka času a ten mu nechtěl dát. Sehnul se k jeho ústům, ale sotva se o ně otřel rty. Letmý polibek na líčku, na čelisti, pod ouškem... Už zjistil, jak citlivý je na šíji, a liboval si v tom. A co teprve když mu něžně fouknul do ucha, zapředl jako mlsný kocour a jemně ho kousnul. Hřejivé dlaně ho sevřely, tělo pod ním se proti němu propnulo. I tichý smích smísený se vzdechem zněl tak smyslně, hluboce... jak jen to Reita dělal, že dokázal být tolik přitažlivý.

S dalšími polibky mířil cílevědomě dolů. Chviličku déle se zdržel na hrudi, než pokračoval po jemné linii k pupíku a ani tam se nezastavil. Zarazil ho až okraj nízko posazených kalhot. Rozepnul je a s rádoby nevinným úsměvem mu po bocích přejel nehty, než se dostal k samotným kalhotám a začal je stahovat dolů zároveň i s boxerkami. Neúmyslně, ale když už se mu to tak povedlo... nebude mu je přeci natahovat zpátky.

Nezdráhal se mu rukou zajet rovnou k nejcitlivějším partiím, ale dlouho si těch doteků neužil. Basista se po chvilce odhodlávání zvedl a dostal ho na lopatky. Věděl, že si s ním bude jen hrát a zlobit ho, což by mu v nejmenším nevadilo, jenže k tomu byl Ruki příliš oblečený. A dnes chtěli postoupit dál, mnohem dál za škádlení a plané řečnění, že by možná někdy něco, a on toho měl plnou hlavu. Toužil jít konečně na věc.

Sotva drobné tělo zcela obnažil, polaskal štíhlá stehna, vtisknul mu několik horkých polibků na bříško a s šibalským úsměvem mu pohlédl do tváře, náhle vážné. Doufal, že se mu hlavou nežene žádná zvláštní představa. Nebo snad asexuální poznámka.

Položil se na něj, vzal ho za nožku a přizvedl si ji k bokům, totéž udělal i s druhou. „Tady se mi líbí...“ skousnul si ret. „A jsem zvědavý, jak se mi bude líbit i jinde...“ Nechtěl na něj naléhat, cítil z něj napětí, rozhodně nezpůsobené jen touhou. Ale ty jeho oči planoucí chtíčem, které jako by ho popoháněly, rty pootevřené a hrudník nadzvedající se v rychlých dychtivých nádeších... Četl v něm jako v otevřené knize. Žádné zdlouhavé mazlení. Chtěl to, ale nenašel dost kuráže, aby si o to řekl.

Políbil ho na tvář a odtáhl se, aby mohl podat gel a kondom, obojí pečlivě nachystané na nočním stolku. Aby se Ruki otočil a ukázal něco víc a jinak, než je nutné, nepřicházelo v úvahu. To si vyříkali už před pár dny. Pečlivě si tedy navlhčil prsty a přikryl Rukiho tělo vlastním, aby zahnal jeho zvláštní představy a stud. Zulíbával linii jemné čelisti, zatímco rukou zamířil podstatně níž a zlehka přejížděl po vstupu do jeho nitra. Zkoumavě, dráždivě. Netušil, jak pozná, že je dostatečně uvolněný k tomu, aby mohl vklouznout dovnitř, ale pociťoval jemné záchvěvy a tichý dech ho přesvědčoval o příjemnosti těchto doteků. Pokusil se do něj proniknout jedním prstem, šlo to až překvapivě hladce.

Ruki jej zlehka sevřel mezi stehny, hladil ho po širokých zádech, i jemu se to líbilo. K tomu tlak a tření jejich klínů... Nejradši by blonďáka popohnal, žádné mazlení mu nepomůže. Naladěný byl dost a k uvolnění by mu to stejně nepomohlo. Sotva se nadechl, aby svůdně pošeptal ta dvě magická slova „udělejme to“, náhlý stud a vlna obav mu vzaly hlas. Ale Reita věděl.

Dokonce mu ani nedal příležitost k úvahám o studu a poloze, v jaké se nachází. Netušil, jestli je víc sexy on sám nebo to jeho pochopení. Než se stačil vzpamatovat, už zase se nechal unášet vlhkými doteky měkkých rtů i škádlivým kousáním, husí kůže mu naskakovala od kořínků vlasů až po kotníky. A k tomu se přidalo něco nového. Zvláštně příjemného. Mělce vzdychal, na rtech jemný úsměv, nevědomky se tu a tam pohnul proti Reitově ruce. Ale pak se i ona pohnula o něco víc proti jeho zadečku.

Skousnul si ret, vnímal ten pomalý, opatrný pohyb. Uvědomil si, že má oči zavřené a sotva je otevřel, uviděl zmučeně vzrušený výraz v blonďákově tváři. Jeho pohled ho znervózněl, ale taky mu vnuknul zmatenou myšlenku. To vážně vypadá tak sexy?

Dění dole ho však vytrhlo od otázek. Vlastní pocity ho mátly, líbí se mu to nebo ne? Ať se na krouživé dráždění soustředil sebevíc, nevěděl. Ale rozhodně nechtěl, aby Rei přestával, i když vše nabylo na intenzitě, když v sobě pocítil další prst. To už se neubránil hlasitější reakci. A obzvlášť když se štíhlé prsty otřely o jedno konkrétní místo. Poprvé z toho málem vyletěl z kůže.

Basista celý hořel touhou při pohledu na slastný výraz v Rukiho tváři. A k tomu v tříslech cítil, jak se mu napíná a zachvívá bříško. S takovým tempem bude hotový raz dva, a ani k ničemu pořádně nedojde.

Opatrně přidal druhý prst, zkusil vklouznout dál. Už si málem myslel, že je něco špatně, s tím jak se Ruki náhle prohnul, sladce vyjeknul a nehty se mu zaryl do ramen. „V pohodě?“

„V nejlepší,“ zasmál se vokalista. „Jen mě to... překvapilo.“

„Tohle?“ olíznul si Reita ret a zlehounka se dotknul toho kouzelného místa. Jak očekával, jeho milenec se opět tak krásně vzepjal a měl problém udržet hlas. Tohle ho bavilo. Něžné krouživé pohyby, aby jej co nejvíc uvolnil, opatrné dráždění, a sem tam mezi tím cílený útok na ten citlivý uzlík. Musel si skousnout jazyk, aby se nerozesmál, pokaždé co Ruki zareagoval podle očekávání.

„Bavíš se dobře?“

„Výborně,“ odpověděl s nádechem rozvernosti v hlase, „a koukám, že ty taky.“ A znovu zamířil přesně tam. A znovu sebou Ruki trhnul, jako by to nečekal, ale tentokrát jen zalapal po dechu.

Vokalista by ho nejradši praštil, ale na to byly pohyby dlouhých štíhlých prstů příliš návykové. Jenže věděl i o něčem jiném, co by rád cítil uvnitř, a pokud s ním takto zamávala ruční práce, co potom to ostatní...? Začínal hořet dychtivostí, že se ho odvážil i popohnat. „Nechceš se už se mnou bavit jinak?“

„Hm...“ zaváhal blonďák. Samozřejmě, že by chtěl. Hned teď. Samým vzrušením ho vše doslova bolelo, jenže ho varoval jakýsi vnitřní hlas, aby to neuspěchal. Neublíží jim ještě chviličku počkat, ale v opačném případě by mohli mít rychle po zábavě.

Toužebně zamručel a zahleděl se do rozohněných a nedočkavých očí. „Třeba takhle?“ pohodil obočím a vnikl do něj třetím prstem. Očekával, že to půjde dobře, ale přesto pociťoval těsnost jeho nitra a jen z té představy mu šla hlava kolem.

Ruki by mu nejradši řekl, že takto zrovna ne. Hlavně protože pociťoval větší míru toho zvláštního, než toho příjemného. Snažil se ten pocit rozluštit, aby si na něj snadněji zvyknul, ale nedostal k tomu dostatek času.

Zatetelil se nedočkavostí, naprosto zapomněl na nějaké zvláštnosti, když zapřený o lokty pozoroval Reitu, jak si nasazuje kondom a zvlhčuje ho pořádnou dávkou gelu. Už jen ten pohled mu vygumovával mozek.

Basista se mu lépe uvelebil mezi stehny, pomalu boky vyšel vstříc jeho tělu. Jedna ruka se mu podlomila, musel se znovu zapřít, ale dech se mu podařilo popadnout až o pár vteřin později. „Tohle...“ vypadlo z něj, ale vlastně ani nevěděl, co chce říct.

„...je až příliš...“ dokázal ze sebe Ruki dostat a trochu se pod ním uvolnil, jen aby se znovu prohnul a zatnul prsty do širokých zad.

„Až příliš intenzivní.“ Reitův hlas zněl rozechvěle a byl si jistý, že po tomhle budou pěkně rozechvělá i jeho kolena. Snad i ruce. Připadal si marný, ale celé to bylo marně dokonalé, každičký sebemenší pohyb.

S tou intenzitou vokalista souhlasil. Ale raději nechtěl své pocity k ničemu přirovnávat, raději nechtěl myslet na to, že ve vedlejším pokoji by někdo mohl slyšet každé jejich zasténání. Tiše se zasmál, když se blonďákovo čelo opřelo o jeho. Cítil, jak je jeho kůže horká a jak rychle se orosila potem, vypadal vyčerpaně i po té chvilce. „To už nemůžeš?“ nadhodil.

Reita nebyl dostatečně při smyslech, aby se ho jeho rýpnutí dotklo. „Promiň, Ruki, ale asi ti dlouho nevydržím.“

„Asi mi to nebude vadit...“

Zpozorněl. Pořádně se zahleděl do tváře pod sebou, do přivřených lesklých očí. Líčka měl zrůžovělá, na zčervenalých rtech hrál jemný pokřivený úsměv. „Jestli tě to bolí-“

„Nebolí,“ ujistil ho Ruki. Ale že to je dost na hraně, mu říkat nemusel. „Nepřestávej,“ ponoukl ho a přitáhl si jeho ústa ke svým, aby s ním dál nediskutoval. Tlumeně do nich zasténal, sotva se blonďák opět přiměl k pohybům.

Cítil, jak se jeho tělo napíná, slyšel, jak marně zadržuje hluboké slastné sténání. Sám se neubránil vzdechům, a aniž by to mohl jakkoli ovlivnit, tu a tam se prohnul či zachvěl. Věděl, že to nepotrvá dlouho. Akorát nečekal, že mu to začne vadit.

Netušil, jestli je divnější ten pocit, nebo to, že si na něj poněkud zvyká. Sklouznul rukama k zadečku, promnul ho v dlaních, než doputoval opět k ramenům a pevně je stiskl v nečekané vlně té zvláštní rozkoše. Vycházel jí vstříc a zároveň i jemnému tření měkkého bříška. Ale než se stačil rozhodnout, jak moc se mu to líbí či jak moc je to divné, jeho milenec se celý semknul a věnoval mu už jen pár posledních trhavých přírazů.

Reita se snažil udržet v realitě, nerad by se zapomněl a rozjel se tvrději, než by Ruki snesl. Ale jinak se nekrotil. Věděl, že je to marné, a věděl, že i jeho milenec ocení raději kratší akci. Ačkoli vnímal jeho reakce, obával se, aby některou z nich nevyvolávaly spíše nepříjemnosti. I pro něj to bylo až nepříjemně příjemné, ovšem po chvíli jako by se jeho tělíčko přizpůsobilo. Možná se více uvolnil, možná si přivykl... i jeho reakce se změnily. Vtisknul mu udýchaný polibek na tvář, pod ouško, hladil jej na bocích. Chtěl se udržet, musel se udržet. Vzpomněl si na to kouzelné místečko, třeba to Rukiho vymrští k vrcholu dřív, než by oba čekali.

Vzal ho pod stehnem, trochu lépe si ho přizvedl. Snažil se přizpůsobit pohyby svých boků, a náhle zaslechl překvapený sten, ucítil nehty zaryté v kůži... ale zároveň si uvědomil, že tohle nedá. Měkké nitro se kolem něj ještě víc stáhlo a to pro něj byla poslední kapka.

Málem se na Rukiho zhroutil. „Promiň...“ špitnul až moc spokojeně na to, že se omlouval, a věnoval mu dlouhý polibek.

„Noc ještě nekončí, ne?“ skousnul si vokalista ret a rozesmál se. Pozoroval ho, když se z něj zvedl, s přivřenými víčky si vychutnával každý dotek, když si k němu blonďák zpátky přilehl. A měl pravdu, noc jen tak neskončila. Když se uvelebili ke spánku, za okny už začínalo svítat.

V temné hlubině Reitových vroucných očí viděl svůj odraz. A měl pocit, jako by se za nimi promítalo totéž, na co on jen před malou chvílí pomyslel. Zdálo se mu to tak dávno.

Basista odolal zatřepání hlavou, potřeboval rozehnat myšlenky, ze kterých měl těsno v kalhotách. Kdyby tehdy věděl, že ten stydlín s očima vyplašené laně v sobě najde takového ďábla... asi by se do něj zamiloval ještě dřív. A co si vůbec namlouval, vždyť od začátku věděl, že v těch hustých jemných vláskách skrývá růžky. Akorát to chtělo čas, než se víc projevil. A bylo to pochopitelné, který pár musí čekat léta, než se opět někam posune?

Jemně si odkašlal a vrátil se zpátky do baru, před těch několik zvědavců visících jim na rtech. „Záleží jaký první sex...“ promnul si výmluvně rty s pohledem stále upřeným do tváře s narůžovělými líčky.

Kai s Aoiem se na sebe podívali s marně skrývaným úsměvem, za to Uru jen protočil panenky.

„Není jedno, co všechno jste během té world tour dělali? Zajímá nás kdy, ne co.“

„Mluv za sebe, Uru,“ utnul ho bubeník a pozvedl svoji sklenici k ústům. „Takže ta tour byla očividně rozhodující.“

„To byla,“ přisvědčil Ruki, „tam asi přišlo to uvědomění. Ale to Finsko...“ potutelně pohledem zamířil k Aoiovi. S alkoholem v krvi očividně ztratili schopnost počítat a vnímat čas. „To bylo ještě předtím. Během End of Silence. No a tak trochu jsme si neodolali už v Německu rok předtím...“

„Abychom to pořádně zkomplikovali,“ odkašlal si Reita, očividně nervóznější, než vypadal, „my si spolu nezačali hned. Prostě... jste se spolu bavili. Hodně. Nějak jsme si prostě sedli. Teda, promiň Uru, s tebou jsem si taky sedl a rád se s tebou bavím o všem, ale... jsi jak brácha. Žádná přitažlivost. Tebe když chci popíchnout, tak tě praštím, a nehledej za tím nic víc.“

„To se mi ulevilo.“

„A pak se k tomu prostě přidalo i to další,“ pokračoval.

Ruki vedle něj tiše seděl s lehkým úsměvem a pohledem upřeným několik let zpátky. Po slovu „další“ se pousmál ještě víc. „Když jsme se vrátili z natáčení z Rakouska a tehdy jsme se tady všichni přiopili, padly hranice. Trochu jsme po sobě s Reitou vyjeli, v chodbičce k záchodům. A tehdejší manažer nás přistihl. Pak jsme se i s ním dobelhali k Reitovi a neodvážili jsme se pokračovat. Manažer měl ráno kocovinu, že si snad nepamatoval ani vlastní jméno, ale my dva jsme tušili, že bychom si troufli i na víc. Tak jsme tehdy uzavřeli zahraniční ultimátum. A jakmile jsme vyjeli... prostě jsme zkoušeli. Zpočátku jen zvědavost, ostatní až potom.“

„Takže přede mnou víc jak deset let tajíš, že jsi gay?“ zvedl Uruha obočí.

„Já nejsem gay-“

„To je moje hláška!“

„A nikdo ti ji nebere, Aoi,“ mávl nad tím basista rukou. „Mám rád obojí. Ale co jsem s Rukim, holky mě tak neberou, ale nemůžu říct, že by mě jiní chlapi kdovíjak táhli.“

„Aha!“ Kai náhle zbystřil. „Je v tom ta world tour! Než jsme se vrátili, normálně jsme spolu chodívali do host clubu. Ale pak jste ani jeden nechtěli. Teda, Ruki se cukal už i předtím, ale ty...“

Reita výmluvně pokrčil rameny. Nebude jim vykládat o tom, že po té noci ve Finsku musel při každém sexu s hosteskou myslet na Rukiho. Jenže pak už ho ani nebavilo předstírat smysluplnou konverzaci, a přestože by si hosteska ráda dala říct a nabídla mu víc, než jen společnost, nestál o to.

Ruki si pohrával s brčkem, zahleděný na zbytek drinku. „A to je právě to...“ povzdechl si. „Dokud za tím byly jen sympatie, srandičky, zvědavost... šlo to.“ Potom přišly touha a žárlivost. Chtěl mít Reitu pořád a jen pro sebe a Rei se nedokázal smířit s představou, že by na vokalistu sahal jiný chlap. Ženskou, navíc hostesku, dokázal dlouhou dobu ustát. Teď už by nezvládl ani jedno. A k tomu se přidal pocit úplnosti, pokud měl Rukiho vedle sebe. Nesnesitelnost odloučení. A spousty momentů, které mu ho každý den připomínaly.

„A proto musíte spolu být i tady, doma,“ upozornil je Kai. „Až nás zase někdo ze společnosti vytáhne ven, musíte fungovat. Být si jeden druhým jistí, abyste nevybouchli žárlivostí, až vám hosteska strčí ruku do klína.“

„Nebo nadržeností...“ poznamenal Aoi.

„Nebo tak. A navíc pro krytí podezření musíte dělat fanservisy i mezi sebou a-“

„Vlastně všechno jako doteď,“ shrnul to Uru, „držet se najednou od sebe a chmatat po druhých by bylo podezřelý. Jen spěte doma a ne ve studiu. Na to vaše slavné zahraniční ultimátum...“ Zasekl se a ohlédl vedle sebe, když ho přerušila tupá rána, jak Aoi definitivně odpadl. Mlčky zakroutil hlavou při pohledu na vějíř černých vlasů rozhozených po stole. Misku se sójovou omáčkou raději posunul kousek dál. „...radši zapomeňte,“ dokončil. „A já se dneska asi zasloužím o rozšíření drbů o sobě a Aoiovi.“

Reita se tiše uchechtl a sklonil se k Rukiho oušku. „Možná to bude chtít opačné ultimátum. Až příště vyjedeme do světa, tihle jsou schopní poslouchat, s hrnkem nalepení na zdi,“ zašeptal.

„Tak ať. Naopak bychom se měli postarat, aby měli co nejlepší poslech, ne?“ zavrněl Ruki a v očích už mu opět jiskřilo.