Projekt Poslední šance (57. část)

 

 

 18+

     Reita nakráčel do Kensukeho kanceláře jako předposlední. Po něm dorazil jen Tora, který ale šel rovnou z nákupu. Pro oba už na sedačce nezbylo místo a museli vzít za vděk židlemi před Kensukeho stolem.
     „Omlouvám se, že jsem poradu svolal takto narychlo, ale dnes ráno mi volali z vedení, tak vám chci předat čerstvé zprávy, dokud máte všichni-“ zarazil se černovlásek pohledem na blonďákově naštvané, ale zároveň i usměvavé tváři, „-skoro všichni čas. Ještě tento týden k nám zavítají dva noví opatrovníci, zatím se jen podívat a dohodnout se, kdo z vás si je vezme na starost. U jednoho jsem si téměř jistý, ale nebudu předbíhat.“ Opět po očku pohlédl na blonďáka, až si Reita začínal připadat, že je na něj nějaký zasedlý. „Druhou a zároveň nepříjemnou zprávou je návštěva inspekce,“ pokračoval Kensuke ve výkladu. „Oficiálně jsem vám nic neřekl, jasné? Ohlášeni jsou na sedmadvacátého, ale známe je… S tím se vážou dvě věci, Rei…“ 
     „Jasně, chápu, a zaručuju se, že i Ruki pochopí.“
     „Díky. Druhá věc je Hayato, pokud by dělal pořád problémy…“
     „Udělám, co je v mých silách,“ ubezpečil ho Yuki. „Ale začínám mít pocit, že to pomaličku jde tím správným směrem.“
     „Ještě ho chvilku nech, takhle uklizeno tu dlouho nebylo,“ prohodil Hiro a spustil tím vlnu smíchu. Ani černovlásek se tentokrát nemohl udržet, přestože dřív takové srandičky nemusel, obzvlášť ve spojení s inspekcí.
     Skoro dvě hodiny debatovali, Yuki mezitím odběhl zkontrolovat Hayata a vystřídat v kuchyni Kaie, který odběhl z domu, aby kluky pohlídal a potom také zaujmul místo na bílé pohovce v nejvyšší kanceláři. Z porady všichni odcházeli s novými starostmi, ale v dobré náladě.
     „Reito, počkej chvilku.“
     Blonďák protočil oči, to bylo snad počtvrté či popáté, co Kensuke zdůraznil jeho jméno. Ačkoli měl dobrou náladu při vzpomínce na prckovy ruce a gel, který použil, aby své dráždění vylepšil, pořád měl také na paměti telefonát v tu nejméně vhodnou chvíli.
     „Jestli si chceš rýpnout, jen do mě…“ rozhodil rezignovaně ruce. Černovlásek se ale pousmál a stáhl mu je zpátky k tělu.
     „Nechci si rýpat. Promiň, jestli jsem tě u něčeho přerušil, ale se svým povoláním s tím musíš počítat. Mám tu pro tebe dopis z nemocnice.“
     „Z nemocnice?“ Reita neskrýval zmatení. Pokud by mu doktor něco chtěl, měli napsat přímo jemu, nebo zavolat.
     „Týká se to Yuutara. Jen ti chci říct, že tvůj vztah k Rukimu neznamená, že musíš zachraňovat i všechny jeho kamarády…“
     „Pokud by byla možnost vzít ho do programu, přiklonil bych se, ale ne protože je to Yuutaro. Vidím výsledky a vím, že mnohým by to prospělo víc, než vězení. To je celé. Spíš mám pocit, že Ruki sám potřebuje někomu pomoct. Pořád není vyrovnaný s tím, co se stalo… Tváří se, že je, chová se tak, ale uvnitř ho to sžírá.“
     Černovlásek chápavě pokývl a podpořil ho poplácáním po zádech. „Tak běž, ať na tebe dlouho nečeká,“ usmál se. „Jo a počítej s tím, že během inspekce-“
     „-musíš mít zapnuté všechny kamery, chápu. A Ruki přespávání u sebe v pokoji taky vydrží.“
     „Díky.“

     Prcek už pomalu chystal svačinu a začínal přemýšlet, čím to je, že jídlo Reitu většinou přivolá, ať už je kdekoli. Přivítal ho zpátky milým úsměvem a polibkem, snažil se představy večera zahnat do kouta a raději se zeptal, jak to nahoře šlo. Neměl velkou radost z kamer ani kontrolování, ale chápal, že je to pro celý ústav důležité, a ujistil ho, že to nebude problém.
     „A ráno přišlo tohle. Podíval jsem se a zjistil, že to je pro tebe…“
     Ruki si od něj obálku nejistě vzal, a když ji otevřel, na vrchní části uviděl napsáno svoje jméno. Vytáhl složený papír a poznal Yuův rukopis.

     Od víkendu jsem zase v nemocnici, prý jsem zkolaboval. Ale nevadí, ležet tady je mnohem příjemnější. S personálem jsem mluvil o opravdové léčbě a byli tu i od policie… Asi odtud poputuju rovnou k soudu a za mříže, ale když nejsem blázen, má moje slovo proti Erumovi váhu a počítá se mi k dobru. A všude líp, než v tom blázinci. Ta svině na mě udeřila, když zjistila, že s tebou mluvím.
     Chtěl jsem ti hlavně poděkovat, že jsi mě navštívil, a za to, co jsi mi řekl. Jsi dobrý člověk, Ruki. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Do té doby… Ať se ti daří.
Yuutaro.

     Ruki potřeboval chvilku na vydýchání. „Je v nemocnici. Ale zdá se, že je to s ním na lepší cestě,“ složil list zpět do obálky a kouknul na blonďáka. „Díky, Rei. Že jsi mě tam vzal.“
     Reita na to nic neříkal. Jen ho objal, vtiskl mu polibek do vlasů a držel ho ve své náruči, zatímco se s ním pomalu otáčel ze strany na stranu. Počkal, až opadne starostlivá a vděčná atmosféra, a vysvětlil Rukimu celou záležitost s inspekcí. Prcek neslyšel rád, že bude muset spát u sebe, a navíc se od něj celkově bude muset držet dál. Snažil se v tom však najít i pozitiva – větší soustředění na školu a… a jiná vlastně nenacházel.

     V sále začínala panovat nervozita, tvořená časovým skluzem a stále nedokončeným programem. Hiroko vypadala, jako by neměla daleko od klení, když odpadl další člověk. Zkoušely nekompletní i narychlo vytvořené skupiny z těch, kteří neonemocněli, dva z Hiročiných klavíristů si přibrali po skladbě navíc, Tora přemluvil jednoho ze svých svěřenců k přednesu vlastních básní a do toho se uklízelo, vychystávalo, opravovaly se kulisy z předchozích let, a kdo by náhodou neměl co dělat, mohl zasednout k jednomu ze stolů mezi barevné, lesklé a třpytivé papíry, lepidla a šablony a pracovat na výzdobě.
     „Příští rok to mají na starost holky, tak bude větší klid,“ vydechl Tora, sotva hrubým zařváním zarazil do židlí dva neustále se hádající a uhihňávající kluky, jejichž chování činilo zkoušení obtížnější.
     „Však i ony si něco nacvičí, ne?“ ptal se prcek.
     „To sice jo, ale o číslo míň nebo víc, to je trápit nemusí. Stejně jako příprava a úklid tohohle všeho.“
     Ruki se tiše usmál a dál to nekomentoval. Jemu připadalo, že mají dost času – týden by jim na to snad mohl stačit. Pokud sál během zítřka dokončí, mohou nastěhovat aparaturu a začít zkoušet naplno.
     Pořád ho trochu znervózňovala představa, že by měl přede všemi zpívat, ještě k tomu vlastní píseň. Zároveň už byl ale natěšený, neustále si představoval, jak asi večer bude probíhat, a připadalo mu, že den ode dne je delší a Vánoc se snad ani nedočká.
     Stejně tak se nemohl dočkat večera. Až bude mít vše splněné a Reita taky uzavře svou práci, budou si moct v klidu zalézt do postele a dokončit, co načali ráno. Pomyslel na Reitovy dlouhé, štíhlé prsty a na zvláštní i ten příjemný pocit… Vzpomněl si na nedávný incident v prádelně a zauvažoval, zdali to zažije podobnou extázi, jakou měl možnost vidět.
     „Pozor, Ruki, nalepíš to obráceně,“ probudil ho Aoi ze zasnění. „Co se ti žene hlavou, hm?“
     „Ale nic.“
     Černovlasý kouknul na narůžovělá líčka – jedna z roztomilých věcí, které na Rukim museli všichni milovat, a bylo mu jasné, že jeho myšlenky nebudou jen tak.
     „Takže sex?“ špitl.
     „Ne,“ zalhal prcek, i když napůl. Myšlenek měl v hlavě hodně. „Štve mě ta inspekce.“
     „Takže sex…“
     Kdyby aspoň Aoi neměl pravdu, ale zrovna se musel trefit. Potřeboval z toho vybruslit, jen netušil, jak. Od doby, co se s Uruhou vídali méně, šly na černovlasého takové popichovací nálady v jednom kuse. Nejspíš protože toho měl sám plnou hlavu.
     „Ty a Uruha na to budete v prádelně už taky jen myslet. I kdekoli jinde, kromě obvyklých míst, když vám nevypnou kamery…“ prohodil a začal stříhat další kusy papíru. Jen po očku na Aoie mrkl a v duchu se zatetelil spokojeností. Ten zaražený výraz stál i za vlastní prozrazení.
     „Uruha o tom s tebou mluvil?“
     „Ne, já to měl v přímém přenosu,“ prohodil, jakoby nic. „A ještě jsem kvůli vám lhal. Cestou zpátky jsem potkal Yasunoriho. Řekl jsem, že si musí počkat, protože všechny pračky běží.“
     Aoi si neskrývaně povzdechl. „Jednou se odvážeme a máme to i s načapáním… no, ještěže to nebyl Yasu, ten by se asi nenápadně nevytratil.“
     „To by asi byla větší sranda.“
     „Sranda?“ napřímil se a tvářil se skoro uraženě. „Chceš říct, že jsme při tom vypadali směšně?!“

     „Nesu večeři!“ vešel Ruki do bytu s úsměvem na tváři. Poté, co měl chuť vzít lepidlo a použít ho i na Aoiovu pusu, už si myslel, že ho přejdou i choutky. Naštěstí se s černovlasým usmířili a vracel se za Reitou už v dobré náladě a taky docela hladový.
     „Jak to tam vypadá?“ převzal si od něj Reita kastrůlky, aby se mohl prcek zajít umýt, a při té příležitosti ho i políbil.
     „Nechápu, z čeho jsou všichni tak nervózní. Tora vypadá, jako by mu sál padal na hlavu, a Hiroko se tváří, jako by pořádala absolvák konzervatoře. Ty tomu rozumíš?“
     „Ano i ne. Loni byl vánoční koncert u holek přímo kouzelný. A kromě dokonalé atmosféry, dotažené až k živému miminu v jesličkách, měli nádherný dvacetičlenný sbor. Myslím, že ti dva se z toho doteď nevzpamatovali.“
     „Css, my máme hotový pudinkový lázně, Hiro growluje tak, že se zdá, jako bychom měli v tom umělým sněhu i grizzlyho, a mimino si můžem půjčit od Kaie. Nebo můžeme Yasunoriho natřít nazeleno a máme skvělýho Grinche,“ uchechtl se prcek, smysl si z rukou zbytek barev a lepidla a zamířil do kuchyně naservírovat večeři na talíře.
     Očekával, že se po sobě hned potom vrhnou, a využijí pro sebe co nejvíc času, ale Reita se k ničemu neměl. Dojedl, poděkoval za servis a usadil se opět k sobě do kanceláře. Ruki nechtěl být zase pochtívačem, navíc to byl Reita, kdo navrhl, aby pokročili dál…
     Mlčky umyl kastrůlky a poslal je zpátky do kuchyně, sedl si k úkolu a dál se snažil najít chybu. Hlavu měl plnou blonďáka, nedokázal se pořádně soustředit, nepomáhala mu ani sezení s Aoiem. Jen tak seděl, nadržený, natěšený i nervózní, a porovnával stránku po stránce.
     A tu to na něj vykouklo. Jako jeden z těch skrytých obrázků, které se vynoří, když se člověk dlouho dívá do změti nic neříkajících tvarů. Kopie podmínek nebyly zcela stejné, na jedné straně uviděl špatně zapsanou položku. Jedno číslo, jedna desetinná čárka. Začal se tiše smát, nemohl uvěřit, že na to přišel, a navíc na takovou hloupost. Škoda papíru, složek i hodin marných snah, kvůli pitomé čárce. Nechápal, jak je mohou takto zkoušet.
     „Mám to!“ zavolal na Reitu a nepřestával se smát. Blonďák za ním přišel, aby se podíval na tu záhadu.
     „To testují vaši pozornost, nebo zrak?“ křenil se, šťastný i za prcka a dlouze se mu přisál na rty.
     „Já nevím. Sice se mi nechce věřit, je to jen taková blbost, překlepnout se o čárku, ale konečně něco mám. Zítra to propočítám, třeba se z toho vynoří něco víc. Už se mi nad tím nechce dnes přemýšlet…“ Zahleděl se mu do očí, začal se usmívat spíš svůdně a zdálo se, že Reita pochopil.
     „Musím dopsat jeden posudek a poslat ho Kensukemu. Pak už jsem celý jenom tvůj,“ slíbil a pohladil ho po vláskách.
     „Dobře. Počkám tě u tebe.“
     Ještě jeden polibek mu vtisknul, něžný, avšak hluboký. Nerad se vracel k práci, ale obával se dalšího telefonátu a výčitek, že si užívá s Rukim, místo aby se věnoval povinnostem.
     Ruki rychle proběhl koupelnou, hlavně pro svůj vlastní pocit, a zabalil se jen do blonďákova županu. Nechtěl se už otravovat s oblečením. Přemýšlel nad hudební kulisou, ale žádný přehrávač se v ložnici nenacházel a notebook měl Reita u sebe. Nakonec nad tím mávnul rukou, stejně by žádnou píseň nevnímal a blonďákovy vzdechy byly tou nejlepší hudbou. Odestlal peřiny do nohou druhé poloviny postele a za nažloutlých světel lamp se usadil s knížkou, aby si zkrátil čekání. Nakonec ji ale využíval spíš jako zástěrku a pohledem bloudil do kanceláře. Otevřenými dveřmi měl pěkný výhled a Reita si to uvědomoval. Tu mu poslal vzdušný polibek, tam na něj mrkl. Nedokázal se pořádně soustředit na práci, už chtěl být u Rukiho a pomilovat ho. Aby mu aspoň zpříjemnil čekání, shodil ze sebe košili, jako by mu chtěl naznačit, že už je skoro u konce. Když počítač vypínal, rychle ze sebe shodil i kalhoty a konečně zamířil do ložnice.
     „Promiň, Ruki,“ líbnul jeho měkoučké rtíky. „Kensuke nás všechny na poradě uháněl, do osmi to musí poslat dál. Určitě by nás zase přerušil.“
     „V tom případě, dobře že jsi to dokončil.“
     „Hm, a tady mám taky nějaké resty…“ Dlaní se mu usadil na lýtku a pomalu putoval výš, přes kolínko a po stehnu zamířil skoro až k tříslům. Ale jen skoro. Nechal prcka nabudit a s laškovným úsměvem ho líbnul na nos. „Ne že začneš beze mě.“
     Z koupelny se vrátil během pěti minut, jen s ručníkem kolem boků, který vzápětí stejně sundal. Knížku prckovi vzal a odložil, stáhnul ho dolů na matraci a ulehl vedle něj. Zadíval se na Rukiho usměvavou tvář a nemohl v ní nepostřehnout vzrušení. Rozvázal pásek a župan lehce rozhrnul, vklouznul rukou pod látku a zlehka hladil jeho sametovou kůži. Pomaličku se přes bříško dostal až k místu, kam mířil předtím, přejel mu po vzrušeném mužství a sám se sebou se pral, jestli to chce ještě protahovat. Ruki by také nejradši začal tam, kde ráno přestali, tedy ještě před telefonátem, který je vyrušil, ale měli spoustu času a Reitovy obdivné pohledy i zkoumavé doteky si užíval stejnou mírou, jako jiné laskání. Vždycky se bál téhle situace, pocitu, když se ho někdo dotýká, bál se poddat… ale s blonďákem to šlo samo a jeho ruce nevnímal jako majetnické. Předtím se styděl před jeho pohledem, ale pak si uvědomil, že se mu rád líbí.
     Zvedl se a obkročmo se na Reitovi usadil. Nechal ze sebe župan sklouznout a odhodil ho pryč. Prohlédl si tělo pod sebou, nechal po něm své ruce putovat a pomalu se předkláněl, až se na něj natiskl. Vášnivě objímal jeho rty svými a jako by s ním Reitova ústa vedla souboj. Ani jeden z nich nemohl vyhrát, avšak s blonďákovýma všetečnýma rukama a lísavým jazykem, který se otíral o jeho, tento souboj vzdal a nechal se jím přemoct.
    Blonďák se s ním překulil, sám byl celý napjatý chtíčem, a prcek se pod ním prohnul, jako by ho chtěl popohnat. Mazlení sice bylo hezké, ale týrat se neukojeným vzrušením už moc ne.
     Reita sjel na štíhlou šíji, provokativně ho trochu kousnul do ouška a vtiskl mu pár polibků na napjatou hruď. Promnul v dlaních jeho štíhlá stehýnka a natáhl se pro malý polštářek, aby mu jím podložil zadeček. Navlhčil si prsty lubrikantem, pomalu do něj jedním pronikl. Tentokrát Ruki věděl, jak se uvolnit, na jaké pocity se soustředit a jeho vzrušení ještě zesílilo se zlobivým jazýčkem na bradavce. Neubránil se a silněji stisknul prameny blonďatých vlasů, lehce se prohnul vstříc jeho ústům. Vzápětí neudržel ani tiché vzdychnutí, když v sobě pocítil druhý prst. A že Reita věděl, kam zamířit, a jak ho přimět vzdychnout hlasitěji… Přidal trochu gelu a zkusil přidat třetí prst. Prcek se trochu probral z opojení. Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli do sebe vůbec pojme Reitovo mužství, když i s tímto má problém. Ale jemné šimrání Reitových rtů na bříšku ho rozptýlilo a vzrušení opět převážilo. Blonďák nikam nespěchal a dopřál mu dost času, dokud se v něm nebude moct volněji pohybovat a Ruki mu nepotvrdí, že se cítí připravený. Vlastně se ani nemusel ptát, prcek přikývl, ani netušil, na co, sotva se Reita nadechl k otázce.
     Pokrčil mu nožky, aby si mezi nimi udělal dostatek místa. Navlékl si kondom, raději nešetřil s gelem a nalehl na vzrušené tělíčko pod sebou. Vnímal, že samou zvědavostí i obavami je opět celý semknutý, ale nechtěl ho v takové chvíli komandovat, co má dělat a nedělat. Stejně si na to částečně musel přijít sám.
     Líbnul pootevřené rtíky a zahleděl se do tmavých kukadel, které se ale vzápětí zavřely, sotva se svými boky zapřel proti jeho. I pootevřená ústa utekla před dalšími polibky, když se Ruki zaklonil a zatajil dech. Reita cítil, jak se mu jeho ruce přimkly k zádům, a nedokázal udržet zasténání, na to bylo sevření jeho nitra příliš silné. Raději počkal, vtiskl mu lehký polibek na krk a pohladil napjatou tvář. Troufnul si pokračovat až poté, co se tělíčko pod ním uvolnilo, a slyšel, že je vše v pořádku, ale snažil se být opatrný.
     Ruki ho ujistil, že ho nic nebolí, ale byl rád, že hned nezačal s přírazy. Těch pocitů ho zahltilo najednou moc. Počáteční natěšení vystřídal zvláštní tlak, už trochu známý, ale o tolik intenzivnější. Rychle si uvědomil, že se Reita nezastavil, protože by v něm byl celý. Věděl, že se musí uvolnit, snažil se na to myslet, i když se zpočátku při sebemenším pohybu stejně neudržel. Potřeboval chvilku, než si přivykl. Pohlédl do Reitova vzrušeného obličeje. Na tváři se mu místo soustředěného výrazu usadil úsměv, uvědomil si atmosféru, která se kolem nich snášela, přestože nikde nesvítila ani jediná svíčka a nehrála žádná hudba. Spojil s ním své rty a neubránil se rozechvělému vzdychání, když se v něm blonďák začal stále pomalu, ale pravidelněji pohybovat.
     Tiše vzdychal a zpočátku se snažil přijít na chuť pohybům, které v sobě cítil. Jakmile se uvolnil, odpadly nepříjemnosti, avšak částečně i příjemnosti. Bylo to jiné, než když ho Reita dráždil prsty anebo jinak uspokojoval. Sice příjemné, nechtěl by přestat, ale všechny pocity vnímal jako méně přímé. Stále byl vzrušený a už Reitův hlas by ho mohl vynést do nebe, natož tělo k němu přitisknuté a tření, které vnímal i na těle, ale začínal se obávat, že celou věc se sexem přecenil. Anebo je chyba v něm? Nebo snad Reita, když dlouho s nikým nespal… Bylo to vlastně dost fajn, ale nepřipadal si, že by měl zrovna řvát a vzpínat se slastí. Dokáže ho to vůbec vynést k vrcholu? Trochu v mysli panikařil a dodával si odvahu k tomu, aby něco řekl, jelikož k předstírání se nehodlal snížit, ani by mu v ničem nepomohlo. Aspoň že Reita se zdál nadmíru spokojený…
     Teprve když se v něm mohl volně pohybovat a cítil, že Rukiho tělo opustilo napětí, troufl si blonďák ponořit se do něj celý a začít skutečně přirážet. Znovu cítil, jak ho Ruki sevřel a téměř přitom vyjeknul, pousmál se, věděl, že tyhle pocity se mu budou zamlouvat víc. Trochu lépe se usadil, aby dráždil hlavně to správné místečko, a během chvilky se Rukiho reakce začaly měnit. Vnímal, jak se pod ním prohýbá a pevněji ho k sobě tiskne. Jeho hlas i kladné reakce jej neustále strhávaly. Ale modlil se snad celé odpoledne, aby nepohořel, z rána měl dokonce natrénováno, tak snad se udrží a zvládne svého milence přivést k orgasmu prvního. Nepřestával jeho kůži zahrnovat polibky, klouzal dlaněmi po napínajících se a orosených bocích a hrudníku, tu a tam jej zmáčknul možná víc, než by chtěl, hlavně tedy na zadečku nebo stehnech, když si Ruki pokrčil i druhou nožku. Na malý moment si dokonce užíval nádherného výhledu na vše... ale rychle se opět přitisknul k tělíčku pod sebou, tohle by nevydržel a za půl minuty by byl konec.
     Ruki dokonce nezadržel hlasitější vzdechy, neměl ani daleko od sténání, ale držela ho obava, co kdyby je někdo zaslechl. Najednou se jeho tělem začaly plížit příjemnější pocity, začal Reitovi vycházet vstříc a zjišťoval, čeho si může dosáhnout, když ho v sobě sevře, místo neustálé snahy být co nejuvolněnější. Cítil, že z každého přírazu může dostat víc, možná ne hned, ale rozkoše neustále přibývalo, tak snad za malou chvíli… Přistihl se, jak Reitovi tichým „hm“ či „ano“ odpovídá na nevyřčené otázky, ale i když se trošku zastyděl, nepokoušel se to kontrolovat.
     Chtěl, aby Reita přidal, ale dřív než stačil žádat o víc, jako by mu blonďák četl myšlenky. Zrychlil, vtiskal mu polibky na napjatou šíji, nebo si uzmul jeho rty, načervenalé od vášnivých polibků. S rostoucí slastí se dlaní zdržoval především na boku a trochu Rukimu pomáhal s pohyby proti sobě. Sám se ocital v neznámu a s každým Rukiho zasténáním se propadal dál a dál mimo realitu.
     Ruki se pod ním téměř svíjel, zatínal mu prsty do kůže, všechno se najednou tak rychle kupilo, a najednou se to nedalo s ničím srovnávat. Nevnímal Reitův pohled, nestyděl se vzdychat, nezajímalo ho, jak se tváří, chtěl se jen dostat ze spárů toho nádherného napětí, a zároveň si přál v něm zůstat co nejdéle. Ještě víc se k Reitovi tisknul, svíral ho, cítil, že to musí přijít. Zatajil dech, celý se semknul, až ho začala bolet šíje a točit se mu hlava. Jen pár dalších prudších přírazů a s rozechvělým zasténáním by se vzepjal ještě víc, ale pevné horké tělo mu to nedovolilo. Udýchaně padl zpět na matraci s tím nejsladším pocitem, který se v něm rozprostřel až po konečky prstů. Reita zpomalil, nechal ho, aby si vychutnal vrchol rozkoše až do posledního záchvěvu.
     „Rei…“ vydechl prcek a ani nevěděl, jak široce se usmívá a jak nádherný je se zářícíma očima,  červenými líčky a vlásky přilepenými na zpocené tváři. Zcela zapomněl na boj, který zpočátku ve své mysli vedl. Reita ho dlouze políbil, opřel se čelem o jeho. I on sám si chtěl vychutnat orgasmus, ale pohrával si s myšlenkou, že by ještě předtím mohl tomuhle tělíčku dát co proto.
     Sotva se Ruki vydýchl a vzpamatoval, zabloudil mu Reita dlaní k rozkroku a začal znovu přirážet. Jak předpokládal, netrvalo dlouho a prcek se znovu vzrušil. Tentokrát pro něj nebylo tak těžké propadnout opojení, ale slast se zintenzivňovala pomaleji, jako by se jeho tělo stále vzpamatovávalo a nedokázalo toho unést tolik. Blonďák ale najednou přestal a dokonce z něj vyšel. S lehkým úsměvem na tváři ho pobídl, aby se otočil na bříško, a Ruki změnu velmi rád přivítal. Ve vší rozkoši zapomněl i na to, že neexistuje jen jediná poloha, akorát než sebe na bříško, raději položil Reitu na záda a usadil se na něm.
     Zvedal se a zase dosedal, našel si, jak je mu to nejpříjemnější, a lehce se vlnil v bocích. Výhled měl na Reitu přímo skvělý, líbilo se mu pozorovat jeho tvář, každičké skousnutí rtu, nebo když zavřel oči a zaklonil hlavu. Hladil jeho orosené, napínající se tělo, bříško, které se rychle zvedalo mělkými nádechy. A stejně tak nemohl Reita nechat oči na něm, natož ruce. Jak nádherně vypadal... Žádná představa se nemohla vyrovnat tomu co viděl a co prožíval. Občas hlasitěji zasténal a prohnul se, to zlobivé stvoření brzy vědělo, čím ho přivést do varu a jak ho podusit. Svíral v rukou jeho stehna, tu a tam ho plácnul po zadečku, trochu mu pomohl a začal mu výrazněji vycházet boky vstříc, když Ruki zrychlil. Ani bolavé nožky nedokázaly prcka odradit od touhy po větší rozkoši, ale přeci jen takové tempo nemohl vydržet věčně. Viděl na Reitovi, že má hodně blízko vyvrcholení, sám by nejradši ještě přidal, aby sebe dohnal za hranice reality, místo toho však zpomaloval.
     Reita se k němu zvedl, spojil se s ním v hlubokém polibku a sklouzl mu rukou k mužství. Jeho přírazy byly o dost silnější, náruživější, Ruki se ho držel jako klíště kolem krku a nožkami ho svíral v pase, tišil se v jeho šíji a občas ho i kousnul. Měl pocit, že snad exploduje, jak moc byl napjatý, kolik slasti si zahrávalo s jeho tělem, ale orgasmus pořád v nedohlednu. A blonďák se držel z posledních sil, ještě pevněji obemknul dlaň kolem jeho chlouby, palcem ho dráždil na špičce. Nezbývalo mu ale nic jiného, než si přiznat, že nelze oddalovat neoddalitelné…
     Celý se zatnul a po několika posledních přírazech ho zachvátilo blažené uvolnění. Nádherný pocit, který mu tak dlouho chyběl, a byl snad ještě krásnější, než si ho kdy pamatoval či představoval. Pořád měl však na vědomí Rukiho slastné rozpoložení, nepřestával třít jeho mužství a vnímal, jak ho v sobě stále svírá. Náhle jeho ouško ovanul jeho horký dech a zasténání, na ruce mu ulpěla bělavá tekutina a tělíčko v jeho náruči se o něj opřelo plnou vahou. Nechal se jím porazit, ulehl, zatímco ho stále objímal, a vychutnával si doznívající rozkoš i vědomí, kam se dnes s Rukim dostali.
     Hladil ho po zádech, začínal si i myslet, že Ruki usnul. Ale on se pomalu nadzvedl a s unaveným a spokojeným úsměvem se uložil vedle něj. Blonďák se natáhl pro krabici s ubrousky, trochu se dali do pořádku, alespoň na to, jak byli znavení, ale pak už se k sobě pod peřinou přitulili a nemysleli vůbec na nic. Alespoň tedy Reita, Rukiho po chvíli přemohly emoce a nedokázal to zastavit.
     „Ru?“ nadzvedl se blonďák a pohlédl do toho milého obličejíku, kterému se po tváři najednou vezla slzička. „Ruki, ty pláčeš?“
     „Nepláču…“ rozesmál se prcek, ale s tím se mu z koutku oka vykutálel další slaný hrášek. Vzdal tedy jakékoli popírání. „Já nevím. Jsem prostě šťastný, a asi mi až teď došlo, co mezi námi je, a myslel jsem… Myslel jsem si, že to mít nikdy nebudu. Bál jsem se, že mě bude omezovat všechno, co se stalo, že nedokážu milovat, že si nezasloužím, aby mě někdo miloval, a nikdy to nepřijde. No a najednou jsi tady ty a všechno je prostě…“ Dlouze se nadechl, ale žádných dalších slov se mu najednou nedostávalo. Jen se tedy s povzdechem opět rozesmál.
     Reita mu setřel z tváře slzy i vlhké cestičky po nich. Vtiskl mu polibek na líčko, objal svými rty ty jeho.
     „Miluju tě, Ruki. Se vším všudy, tak úžasného, jaký jsi.“
     Prcek se mu vrhl po rtech, div ho nechal domluvit. Dal do hlubokého, náruživého a všeříkajícího polibku snad všechnu energii, která mu zbyla, než se stulil v Reitově náruči a začal s úsměvem na rtech pomalu usínat. Blonďák ho pevně držel, jako by se bál, že mu někam zmizí, ale se vší něhou, kterou v sobě našel. Ať už Rukiho potkalo cokoli, věděl, že by bez toho nebyl takový, jaký teď je. A on miloval jeho vzpurnost, odhodlání i laskavost, mohl se rozpustit z jeho červenání a roztomilosti. Bolelo ho u srdce při pomyšlení, jak se k němu někteří chovali, ale obdivoval jeho přístup, a jak se s tím srovnával. Těšila ho důvěra, jakou v něj Ruki měl, a rád tu pro něj byl. A i když to nerad přiznával, v duchu Kensukemu děkoval, že ho nenechal jen tak opustit toto zaměstnání.