Projekt Poslední šance (61. část)

18+

„Vezmeme to i s nástupem!“ tleskla Hiroko a zastavila kluky uprostřed chůze. „Takhle tam nemůžete, jak stádo slonů…“ Poslala je zpět na svá místa na židlích a vzala si do rukou mikrofon. Její proslov byl trochu delší, než jen představení kluků a písní, co budou hrát – počítala i s vychystáváním. Jakmile je ale vyzvala a vrátila mikrofon zpátky do stojanu, kluci se zvedli a vystoupali po pár schůdcích na podium. A jak jen malou chvílí předtím Hiroko poučovala, snažili se toho chopit vážně, jako by už nastal onen slavnostní večer, a to i přes chybky, které se jim do písní vloudily, a občasné improvizace ve zpěvu. S úklonou opět odešli a lapli na zadek. 

„Sakra, jsem-“ 

„Ticho tam! I když se něco nepovede, nechci o tom nikoho slyšet diskutovat!“ okřikla je. „O spoustě věcí stejně víte jenom vy, kdo to nezná, nevšimne si.“ Její hlas byl tentokrát o hodně ráznější, ale neměla na výběr. Potřebovala dodržet časy zkoušek i klid na samotné zkoušení. Možná trochu pracovala i nervozita a neukázněnost některých členů, kterým jako by nějaká účast na večírku byla ukradená, jí vůbec nepomáhala. 

„Kdo to nezná…“ tiše si Aoi odkašlal, když se opět zaměstnala zkouškou další skupiny.

„Promiň, měl jsem v té sloce totální okno,“ povzdechl si prcek. Ale i sám černovlasý se nevyhnul chybce a Kai za bicími vypadal jako robot – jako by ani nepřemýšlel, co hraje, a prostě hrál. Jako by mu mělo všechno z hlavy vypadnout ve chvíli, kdy by nad tím začal uvažovat. 

Hiroko představovala další číslo, když jí do toho vpadl Torův hlas. „Funguje to!“ zaradoval se a tahal za lano připojené k oponě. Obě strany se začaly zatahovat, až zmizely nástroje, včetně bicích a Kaie za nimi, Hiroko musela udělat krok vpřed ke klavíru, který jako jediný zůstal na scéně. 

„Můžeme vychystávat i během představení,“ dal Tora ruce v bok se spokojeným výrazem. 

„To víš, že jo, chrastit do recitace třeba, jak předloni.“ 

„Nekaž mi radost, dělal jsem na tom půl druhé hodiny.“ 

„Tak si s tím třeba zahraj stínové divadlo, ale přenášet nástroje se během jiných vystoupení nebudou,“ zamítla Hiroko. „Můžeš to využít během menších vystoupení, aby ten binec vzadu nebyl vidět,“ znělo její poslední slovo a zdálo se, že Tora raději přistoupil na tento kompromis, než aby jeho práce byla zbytečná. 

Sál byl dokonale připraven, jako by vše mělo vypuknout už za pár hodin. Ruki si ale dlouze zívnul při představě, že za těch několik hodin ho čeká něco jiného – něco docela zábavného, ale také únavného. Měl pocit, že se o Vánocích koláče ani nedotkne, jak byl za celou noc načichaný sladké vůně, a při vzpomínce na spousty těsta a pudinku. 

 

Kai se je snažil podpořit a vydolovat z nich každou kapku energie a dobré nálady, i přes vlastní únavu. Na rozdíl od ostatních si nedopřál luxus spánku téměř do poledne, ale už v půl šesté ho vzbudil pláč malého. Sice znovu usnul, ale vstával v osm ráno, aby ještě zkontroloval kuchyň, a v devět už seděl za bicími na podiu ve velkém sálu. Nebylo divu, že jeho jediným vánočním přáním byl pořádný, dlouhý a nerušený spánek. 

Nicméně díky nadšení se snad usmívaly i jeho kruhy pod očima a kluci se zvetili a pracovali stejně pilně, jako předchozí noc. Ruki se tentokrát ujal velkého hrnce a snažil se od něj držet patřičný odstup – nerad by dopadl jako včera Uruha. Nebo také jako jeho dnešní kolega, který by si připálil břicho, kdyby neměl zástěru. 

„Máme toho dneska míň, počítám, že ve tři už budete i v postelích,“ otřel si brunet ruce od mouky a šel zkontrolovat prckův hrnec. „Dobré, ještě tam přisyp trochu cukru, a bude to perfektní,“ pochválil ho a zkontroloval i druhou várku. U té bylo potřeba totéž, zdálo se, že nová bedna jablek, kterou načali, je trochu kyselejší. 

Největší krize nastala chvíli po půlnoci, kdy zívali jeden přes druhého, a Kai raději udělal nábor „nočních sov“, kterým svěřil do rukou nože s větší důvěrou, než usínajícím ptáčatům. Ruki si nepřipadal ani jako sova, ani jako ranní ptáče. Od hrnce se přesunul radši opět k vytváření těsta – když v rukou hnětl suroviny a chtělo to i trošku víc síly, aspoň neměl čas na přemýšlení o únavě a držel se v relativně čilém stavu. Veškerá únava i remcání kolem, které se Kai snažil přehlušit povzbudivými komentáři a případně pozitivní hudbou, se mu zdálo oprávněné, přesto musel uznat, že má Kai pravdu. Co budou dělat, pokud budou mít noční směny v běžném zaměstnání? 

Sám při pomyšlení na školu, kterou měl za necelý měsíc ukončovat, cítil zvláštní úlevu, že se ho to týkat nebude. Leda by s tím pokračoval i na univerzitě a pak byl zavalený prací od rána do večera v kanceláři a od večera do rána v různých podnicích s opojením alkoholu, ale na tento model přistoupit nechtěl. 

„Nechceš uvařit kafe?“ objevil se vedle něj brunet znenadání. V tom si uvědomil, že místo práce zamyšleně zírá do prázdna. 

„Jen mi utekly myšlenky,“ pousmál se a znovu se pustil do práce. Při pohledu na bruneta ale cítil obdiv, Kai by se svým bledým vzezřením a zarudlýma očima s tmavými kruhy pod nimi mohl konkurovat i upírovi. Jeden by čekal, že sebou každou chvíli sekne, a on ještě ostatní povzbuzoval, mezitím, co jim pomáhal, kontroloval a lil do sebe půllitrák kávy, která za tu dobu už musela být studená. 

Jak ale předpovídal, neodbila ani třetí ráno a všechnu práci měli hotovou. S nadšením jim všem poděkoval, nešetřil chválou, že nikdo neutekl a zvládli své úkoly na jedničku, a přislíbil, že odměna je za tuhle práci nemine. S tímto jim popřál dobrou noc a celý tým rozpustil. 

Sotva však za dveřmi zmizela poslední noha, sesunul se na židli a promnul si obličej. Musel si chvilku posedět, než se odhodlal sundat zástěru, obléknout si kabát a zamířit domů. 

 

Když Ruki ráno otevřel oči, připadal si, jako by spal dlouho a vydatně, číslice na budíku však ukazovaly půl sedmé. Překvapilo ho, že Reita už vedle něj neleží, obzvlášť v takový den, ale kdoví, co měl na práci. Prcek nad tím moc nepřemýšlel, otočil se na druhý bok a s klidným svědomím, že pospat si ještě dvě hodinky neuškodí, zavřel oči a pomalu se ztratil. 

Ve skutečnosti ale bylo půl deváté ráno a blonďák vychystával s ostatními opatrovníky typické vánoční balíčky, které zahrnovaly základní potřeby. Schválně rozhodil budík, aby to Rukiho nelákalo z postele – nechtěl mu o těchto „dárcích“ nic říkat a navíc se potřeboval vyspat. 

Když se prcek probral podruhé, budík ukazoval chvíli po deváté. Zpoza dveří slyšel Uruhu, Aoie i Reitův smích, a přinutilo ho to vstát. 

„Dobré ráno,“ koukl na ně, zdáli se mu ale nějak moc veselí a probraní. 

„Spíš poledne,“ uchechtl se Uruha. „Závidím ti, taky bych si ještě pospal.“ 

Ruki zůstal stát ve dveřích mezi obývákem a Reitovou pracovnou jako opařený. „Poledne?“ 

„Promiň, stáhl jsem budík o dvě hodiny. Zasloužil sis pořádný odpočinek, jsou Vánoce. Za chvíli skočím pro oběd, a jsem opravdu zvědavý, co to bude. Dneska totiž vyvařují ženský – Hiroko a Taira. Pustili k sobě jen doslova pár opatrovníků na vychystávání a roznášku.“ 

To bylo na prcka moc informací najednou. Ujistil se, že návštěva jen tak nevezme do zaječích, a šel se dát do koupelny do kupy. Všiml si balíčku v Reitových rukách a pochopil, že k předávání dárků není vymezený žádný speciální čas. 

Zalezl k sobě do pokoje a vzal ze stojanu připravenou kresbu. Sice neměl pořádný rám a sklo, ale naštěstí se našel dostatečně tvrdý karton, aby se jeho práce nepoškodila. Neměl ani žádný balicí papír, takže nezbylo, než si den předem připravit velký papír a trochu ho ozdobit barvami. Do připravené „kapsy“ pak své dílko uložil a nesměle ho předal do rukou tomu krásnému páru, který rád zvěčnil. 

Uru i Aoi vřele děkovali a pro něj měli taky balíček. V prckovi tlela zvědavost, ale jak bylo zvykem, musel si počkat, až odejdou. Stejně tak si musel počkat na jejich reakci, až je znovu potká někde na chodbě, nebo zítra ve velkém sále. 

„Takže ty jsi mě takhle podfoukl,“ políbil Reitovy plné rty, sotva ty dvě hrdličky zmizely, a usadil se na pohovku, aby zvědavě odtrhl papír. „Přemýšlím, kdy naposledy jsem spal do oběda… možná tak jako batole.“ 

„Nechtěl jsem, aby sis s tím dělal starosti. Dneska máš naprosto volný den, a začít ho vydatným spánkem je dobrá volba.“ 

„Hm… a čím bys mi doporučoval ho skončit?“ svůdně se na Reitu naculil. 

„Třeba zase vydatným spánkem,“ prohodil blonďák nevinně a rozvázal mašli na své krabičce. Otevřel ji a uvnitř našel náramek s bílými mramorovými kuličkami a stříbrnými oválky, které od sebe pětice korálků oddělovaly. Pod ním se však skrýval ještě jeden dárek. 

„Třeba takovýmto vydatným spánkem…“ vytáhl zevnitř menší plochou krabičku v průsvitném alobalu.

„A bude to hodně dlouhý spánek.“ Ruki měl ve svém dárku také náramek a balíček prezervativů, i když na rozdíl od blonďáka byl jeho náramek černý s bílým mramorováním a kondomy vroubkované. „Koukám, že kluci mají vkus a jsou docela praktičtí,“ usmál se. 

Ruki ani nevěděl, jak si má představit Vánoce v ústavu. Předpokládal, že to bude den jako každý jiný, a také se to tak tvářilo, přesto odevšad sálala klidná atmosféra, jakou ještě nezažil. Žádný stres, žádné řešení, jestli stojí za to být večer doma, když by místo těch kravin mohli být užiteční v práci, ani hromadné úklidy den, dva předem. Kromě některých nováčků byl každý, na koho narazil, usměvavý a přál mu pěkné Vánoce, jako by snad ani nebyli v Japonsku, ale najednou se ocitli na jiném místě, kde jsou Vánoce skutečným svátkem, a ctí se podle toho vše kolem. Prcek si to nerad přiznával, ale i když se těšil, až z ústavu odejde, nějak se mu z něj nechtělo spěchat. S jistotou věděl, že především všudypřítomný klid a přirozenost mu budou velmi chybět. 

Místo toho, aby nechal blonďáka zajít do kuchyně a přinést oběd nahoru, si s ním radši zašel přímo ke zdroji. Když už má mít klidný den, tak i bez umývání nádobí a podobných věcí. Navíc si tak s Reitou připadal trochu jako na rande. 

Lokál byl prázdnější, než obyčejně, ale dveře se netrhly. V rohu místnosti si Yuki udělal stanoviště s několika krabicemi koláče, které mizely před očima, a málem nestačil chodit do chladného skladu pro další. Kasa se naopak plnila a ústav měl svůj malý bonusový přivýdělek. Rukiho hřál pocit, že jejich práce skutečně nebyla marná, a velký zájem lidí potvrzoval, že Kai už tam má se svým uměním jistou tradici. 

„Neboj, my máme schovaný nahoře,“ mrkl na něj blonďák, jako by se prcek mohl obávat, že na něj nezbude. Brunet to měl jistě dopředu vymyšlené a spočítané. Prcek jen doufal, že na něj dostane pořádnou chuť, jelikož od noci pořád cítil sladkou vůni a nedařilo se mu toho zbavit. 

Oběd, který jim Tora donesl – jako by si dnes opatrovníci a svěřenci vyměnili role – byl střídmý, ale vynikající. Ruki musel uznat, že i Kaiovy ženské mají na vaření talent. A možná právě po Hiroko ho brunet zdědil. A chutnalo mu o to víc, když se na něj Reita v jednom kuse usmíval. Ne že by se na něj jindy nesmál, ale bylo na něm vidět, jak je odpočatý, spokojený a je mu jedno, co se děje kolem, všechnu pozornost upíral jen na svého milovaného. Zřejmě i na něj dnešní atmosféra zapůsobila. 

„Dal by sis dnes víno?“ zeptal se najednou. 

„Víno? Jako… hrozny?“ Prcka jeho dotaz zmátl, věděl, že veškerý alkohol je v ústavu zakázaný, a jedinou výjimku měl Kai v kuchyni, popřípadě když se nějaké procento nacházelo v léčivých kapkách. Samozřejmě už tento zákaz i párkrát porušili, ale s inspekcí za dveřmi se do toho pouštět nechtěl. 

„Mám na mysli, jestli by ses rád napil. Bílý nebo červený…“ 

„Radši ne. Stejně si na alkohol moc nepotrpím.“ 

„A co Kaiův ošizený svařák?“ 

„To je co?“ uchechtl se. 

„Ovocný hroznový čaj,“ pousmál se blonďák, natáhl se pro drobnou ruku a sevřel ji ve své. „Kai do jednoho hrnku dá dvojitou dávku, vylouhuje k tomu i skořici a hřebíček, dá do toho plátek citronu… a když má dobrou náladu tak i kapku rumové tresti.“ 

„Kai má tu skořici nějak v oblibě a vzhledem k tomu, jak často taháme nové lahve rumu, ztratil by se i mezi piráty. No, myslím, že tohle musím ochutnat,“ věnoval mu svůj milý úsměv a rty naznačil polibek. „A co k tomu?“ 

„Vezmu do ložnice notebook a pustíme si nějaký pěkný film? A pak mám taky slané tyčinky, ale když nadrobíš, budou tě pak celou noc píchat.“ Při druhé větě blonďák výrazně ztišil hlas, ani si nebyl jistý, jestli ho prcek zaslechl, dokud nezahlédl jeho zrůžovělou tvář. 

„Jsi si jistý, že jen drobky?“ špitl mu Ruki zpátky s šibalským výrazem. 

 

Odpoledne však proběhlo opravdu jen mile a nevinně, jak Reita říkal. Aby se vyhnuli nepohodlí z myšlenek na kamerový systém, přestěhovali se s filmem do ložnice a místo velké televize sledovali film na notebooku. Ale stačilo to, hlavně že mohli být přitulení k sobě pod dekou, popíjet „Kaiův ošizený svařák“ a cpát se slanými tyčinkami. Občas se po sobě zamilovaně podívali, vtiskli si polibek nebo se smíchem krmili jeden druhého. Film se sice vyvíjel zajímavým směrem, ale pro ty dva bylo důležitějšího něco jiného. 

„Pustíš mě na chvilku?“ líbnul Reita prcka do vlasů. Pokoušel se vstát, ale Rukiho paže ho pevně svíraly kolem těla a odmítaly pustit. 

„Co když ne?“ 

„To bych nerad rozebíral,“ uchechtl se, ale přislíbil, že hned bude zpátky. Ještě prckovi poslal vzdušný polibek, než zmizel za dveřmi koupelny. 

Ruki film pozastavil a položil se na horké místo, které mu tam po blonďákovi zůstalo. Od ucha k uchu se usmíval, skoro jako by opravdu vypil celý hrnek pravého svařeného vína, a zahleděný do prázdna si vychutnával té krásné chvíle. Pořád nemohl uvěřit… On a Reita, stále to bylo jako sen, ale pokud se mu to skutečně zdálo, nechtěl se už probudit. 

„Ruki?“ ozvalo se z druhé strany od kanceláře. 

„Ano?“ 

„Podáš mi ty hrnky, když už jsem vylezl?“ 

Povzdechl si. Nikam se mu nechtělo, na nějaké hrnky se mohli vykašlat, dost času na ně mohlo být potom. Přesto se donutil vstát a vylézt z ložnice, možná že Reita chtěl jen udělat druhou várku. Okamžitě ale zjistil, že blonďákovým záměrem bylo zcela něco jiného. 

Před Rukim stál na stolku maličký umělý stromeček a pod ním pár balíčků. Zůstal zaraženě stát na místě a hledět, jako by vůbec netušil, která bije. Neočekával, že s tím bude Reita dělat takové cavyky, ale naprosto z toho vyměkl. 

Reita se tetelil radostí, že se mu ho podařilo překvapit. Očekával, že mu ostatní zhruba řekli, jak to v ústavu chodí s dárky a co jistě dostane, přesto ho chtěl „odchytit“ v nejméně očekávané chvíli a aspoň na moment ho zarazit, než si uvědomí. 

„Ty se mi opravdu jen zdáš,“ zakřenil se Ruki a natáhl se pro dlouhý polibek. Rozesmál se, Reita ho zvedl ze země a jemu nezbývalo nic jiného, než se ho pevně držet kolem krku. 

„Taky pro tebe něco mám,“ řekl, když se odlepil od jeho rtů. 

„Opravdu?“ 

„Nemusíš dělat překvapeného,“ popíchnul ho a nechal se postavit na zem. Zaběhl do pokoje a stejně jako dopoledne se i teď vrátil s obrazem v rukách. 

„Pravda je, že znovu dělám i na tvém portrétu, ale dostat takhle sám sebe by asi nebylo to pravé…“ nesměle se pousmál a předal mu svůj dárek. Trochu s nervozitou, nakonec se inspiroval jeho nápadem s ilustrací knih, a doufal, že se alespoň trochu přiblížil jeho představám. Poté se nechal vybídnout a jal se rozbalovat své dárky. Stejně jako ostatní svěřenci dostal novou výbavu do skříně, obsahující spodní prádlo, ponožky, tepláky a trička. Ale nebyl to jediný dárek. Tuto výbavu zajišťoval Kensuke, avšak na stole leželo něco evidentně od blonďáka. 

Potěžkal balík v ruce, překvapil ho svou tíhou. Dárek jeho pozornost zaměstnal natolik, že ani nepostřehl Reitovo nadšení ze svého obrazu. Zvědavě sundal mašli, pokoušel se odlepit lepicí pásku a kultivovaněji sundat i papír, ale to se mu nepodařilo, a tak ho jednoduše roztrhl. Nahoře ležela obálka s nápisem „Ty sám nejlíp víš, co potřebuješ“. Když ji otevřel, našel poukázku na umělecké potřeby. Nenacházel slov, a když se podíval, na čem obálka ležela, ztratil i dech. Tři velké, tlusté knihy o umění. A když je prolistoval, zjistil, že nejde ani tak o poučky o obrazech, sochách a dějiny klasické trojce hudba – divadlo – film, ale soustředí se z velké části i na módu a otázky designu. 

„Ty ses zbláznil,“ řekl tiše, ani ne tak Reitovi, spíš pro sebe. Ani nechtěl vědět, jak a kde to sháněl, o tom, co za něj musel utratit, radši vůbec nepřemýšlel. 

„Říkal jsem si, že tě budou bavit víc než bichle o ekonomii,“ prohodil Reita, ale nestačil říct nic dalšího, Rukiho polibky ho umlčely. 

„To budou,“ křenil se Ruki a radostí div nenadskakoval. 

 

Na film se nedodívali, sotva že z postele sundali notebook a smetli drobky z tyčinek. Ruki se vrhl po plných měkkých rtech a nehodlal se od nich nějakou chvíli odlepit, snad jen aby se víc nadechl, nebo aby mu mohl blonďák sundat tričko. Ani netušil, jak se ocitl na zádech, po chvíli si uvědomil, že je zcela nahý a jeho milenci ještě přebývají kalhoty. Svůj protest dal jasně najevo a obnažil ten krásný pevný zadeček, aby ho mohl pohodlně osahat. 

Reita ho nenechal znovu převzít kontrolu, nalehl na něj, ruce mu chytil za zápěstí vedle hlavy a zulíbával tu nádhernou, jemnou šíji, laškovně ho kousnul do ouška a užíval si, jak se pod ním prohýbá. Pomaličku šel i níž, jemně vsál bradavku, aby ji na to pozlobil zoubky. Ruki se pod ním vrtěl a snažil se vymanit ze sevření jeho rukou i stehen, marně. Ale nejen hrudník upoutával blonďákovu pozornost, to už ale musel jeho ruce pustit, a vzápětí se mu usadily ve vlasech. Drobnými polibky se dostal až k jeho tříslům a vzal do úst mužství, hlásící se o pozornost. Jen na chvíli, nechal prcka víc rozpálit a vrátil se k načervenalým rtíkům. Celý se na něj natiskl, vzal jeho tvář do dlaní a dlouze, hluboce jej líbal, jazykem se otíral o jeho a na moment se rozesmál, když ho Ruki chytil a lehce skousnul. 

Prcek se vzpínal vstříc jeho tělu, aby vnímal každý kousíček horké kůže. Sjížděl mu dlaněmi po zádech a širokých ramenou, tu a tam mu vjel do vlasů a jemně za ně zatahal. Jeho touha rostla s každým polibkem, jako by ji cítil i pod konečky svých prstů a dostávala se k němu skrz blonďáka. Chtěl víc a Reita ho tentokrát netrápil. 

Podal si lubrikant a usadil se mu mezi nožkama, vlhkými prsty si našel cestu k zadečku a pomaličku do něj jedním pronikl. Ruki je přijímal stále snadněji, naučil se, jak se uvolnit a co očekávat. I když někdy ho blonďák překvapil a on by mohl málem vyletět z kůže. To byl pak rád, že sousední byt je prázdný a nejblíže bydlí jen Uruha. Reitovy prsty představovaly nebezpečnou zbraň a už se stalo, že byl hotový i jen z nich. Dnes ale jeho vzrušení takto nepřerostlo a blonďák si s ním tolik nehrál, toužil si to drobné tělíčko už vzít a vynést se s ním do oblak. 

S lehkým pousmáním se natáhl po fialové krabičce a nasadil si vroubkovaný prezervativ. Nic Rukimu neříkal, použil ještě trochu gelu a opatrně do něj vstoupil. Neubránil se zasténání, ale Ruki také ne. Pevně se mu přimkl rukama k zádům, prohýbal se pod pomalými přírazy, a netušil, jestli se mu to zdá, nebo je vše o něco intenzivnější, než jindy. Ne příliš, ale přeci jen… 

Tišili své vzdechy v polibcích, rychle se hnali ke sladkému závěru. Reita občas na chvilku přestal, za což ho měl Ruki chuť zabít, ale o malou chvíli později by mu mohl jen děkovat. Slast se v něm rozrostla ještě více a vyvrcholení v nedohlednu. 

Svíral svého milence stehny v pase, celý napjatý zatínal ruce do polštáře, jinak by blonďák musel mít záda samý škrábanec. Reita toho však využil, propletl s ním prsty a držel mu ruce nad hlavou, i když se zdálo, že si to prcek rozmyslel a pro změnu by ho raději objal. S lehkým, vzrušeným úsměvem se mu zahleděl do tváře, ještě zrychlil. Pro Rukiho však bylo těžké udržet oči otevřené, vše se rychle kupilo. Zachvíval se, vycházel boky vstříc přírazům a div blonďákovi neumačkal dlaně. Ten však žádnou bolest nevnímal, rozptylovaly ho zcela jiné pocity a sem tam jen myšlenka, aby se stihl uspokojit i Ruki. Nedokázal zabránit přívalům rozkoše, a s každou chvílí se víc přibližoval orgasmu. I přes to trochu zrychlil a bral si tělo pod sebou s větší vášní, nehodlal riskovat, že by ho prcek zabil za nějaké další vyrušení. 

Musel mu ruce pustit, opřel se svou tváří o jeho, Ruki ho v sobě o něco silněji sevřel a to pro něj to poslední, co mohl vydržet. Ruki se pod ním vzepjal, co mu jen blonďákova váha dovolovala, sevřel ho v ramenou. Opojný pocit prostoupil oběma téměř ve stejnou chvíli, ještě se zachvívali s posledními přírazy, aby si co nejvíce prodloužili tu slastnou chvíli. 

Jejich ústa se brzy na to spojila v mělkém, udýchaném polibku a neubránili se prostému smíchu z příjemného rozpoložení, a také příjemné náhody, jaká se jim tentokrát naskytla. 

Ani se jim ze sebe nechtělo slézt, ale bolavé nožky připomínaly realitu. Blonďák se natáhl pro krabici kapesníčků, a sotva se upravili, zalezli pod peřinu, přitulení k sobě a pomalu usínající. Příjemné rozpoložení a únava zahnala myšlenky na další kolo. Bylo jim hezky tak, jak si zrovna leželi, a nechávali se unášet doznívajícími pocity rozkoše.