Projekt Poslední šance (56. část)

 

 

18+

     V kuchyni panovala klidná, ovšem ne příliš veselá nálada. Kaiův úsměv, slova chvály i podpory chyběly všem. Dokonce i jeho nadávání, když bylo potřeba, uměl být kreativní a vtipný, přestože huboval. A navíc nikomu nezazlíval žádný drb a sám se zapojoval do konverzace, v nejhorším případě je krotil, aby nezacházeli až do přílišných detailů a vyhýbali se některým výrazům.
     S Yasunorim u pultu se nedalo nikoho pomlouvat, sotva že se tu a tam ozval nějaký vtip a vlažný smích. Manabu se měl na pozoru, přestože si začínal trochu zvykat a nabyl dojmu, že za hlasitější smích nebo malé pošťouchnutí by nikomu hlavu neurval.
     „Střídání stráží!“ zaklepal na dveře Yuki a vnesl dovnitř uvolňující atmosféru. „Hayato je zaúkolovaný málem až do Vánoc, dneska už to tu zvládnu,“ usmál se na Yasunoriho a nenápadně ho pohledem popoháněl. Yasu si tedy sbalil věci, rozloučil se a po chvíli se konverzace přeci jen rozproudila.
     „Vidím, že Kai vás nešetří, ani když tu není,“ pročítal si Yuki rozpis. Rozhlédl se po všech, aby zjistil, kdo si vzal jakou práci. „Jak se daří?“ zeptal se prcka. Všiml si, že už párkrát vyměnil běhání po place za místo u sporáku.
     „Snažím se. Kai i Manabu mi dali pár rad,“ usmál se Ruki. Věcí jako krájení zeleniny, servírování na talíř, mytí nádobí nebo roznášení objednávek, si užil dost. Teď bylo na řadě se naučit suroviny i správně zpracovat. Hlavně přitom myslel na Reitu, aby mu byl schopný něco kloudného připravit. Věděl, že Kaiovo kuchařské umění je velká, ne-li nepřekonatelná konkurence, ale učil se od nejlepšího a doufal, že blonďákovy chuťové buňky přinejmenším uspokojí.
     „Kai nebude nadšený,“ přinesl Aoi další objednávky a prázdné talíře. „Zase tu má učitelskou kontrolu.“
     „Ani ve volnu mu nedají pokoj, radši mu-“
     „Myslím, že to nebude třeba,“ zarazil Manabu Yukiho sýčkování. „Nejspíš přišla za mnou. Aoi, vyřiď jí, prosím, že končím až za hodinu.“
     Černovlasý si už tehdy všiml, že spolu o něčem diskutovali, ale aby za ním přišla? To už má i on ctitelku? I když s trochu větším věkovým rozdílem.
     „Fajn, ale pak mi to vysvětlíš.“
     Nejenom Aoi byl zvědavý. Všichni byli žhaví na novinky a Ruki se těšil, že se bude řešit i něco jiného, než jeho vztah s Reitou. Sotva se černovlasý vrátil se vzkazem, že dáma je odhodlaná počkat, a ujištěný, že pět minut po něm snad nikdo nebude nic chtít, popřípadě to vydrží, si založil ruce a vybízel Mabua k řeči.
     Manabu se o tom nerad bavil, stačilo mu dlouhé vysvětlování Kaiovi. Ale vzhledem k situaci, jaká kvůli ní nastala, a atmosféře v kuchyni, spustil.
     „Je to moje matka. Biologická…“
     Při dodání posledního slova zpozorněli ještě víc. Nevyptávali se, nepopoháněli ho v řeči, ale stejně z nich cítil nátlak.
     „Je pro mě spíš teta Haruka. Vychovávala mě její sestra, které jsem si zvykl říkat máma.“ Ne že by je neměl rád obě, ale zdálo se mu to komplikované. Mít mateřský vztah k tetě a skutečnou matku vídat jako návštěvu. Občas si přál vrátit se do dětských let, kdy takové starosti neměl. Dokud jen věděl pravdu, dokázal se s tím smířit, obě ho milovaly a copak záleželo na tom, čí má geny? Ale při její nabídce, aby šel k ní domů, se vše zlomilo. Cítil napětí mezi oběma sestrami a strach, aby jedna druhé neublížila. Vnímal vlastní rozpolcení – odejít, znamenalo příležitost lépe poznat vlastní matku, ale zároveň opustit mámu, která se o něj odmalička starala, strýce, který byl pro něj jako táta, i bratrance, které vnímal jako vlastní bratry. Ať udělá cokoli, jedné z nich ublíží a sobě taky. Možná by se cítil lépe, kdyby to samy rozhodly, ale tíha celé situace padla na něj. Rozhodl se zůstat, připadalo mu snazší nechat věci, jak jsou. Říkala mu, že je to v pořádku, ale cítil, jak moc ji bolí, že je jen teta Haruka. A jak rostl, stále víc to bolelo i jeho.
     „Bylo jí teprve šestnáct, když jsem se narodil, otec zmizel, jakmile se zjistil, že je těhotná. Prarodiče ji nutili jít na potrat, ale chtěla si mě nechat. Jenže neměla práci, a jakou práci by dostala ve svém věku, bez vzdělání a s dítětem na krku? Prarodiče jí odmítli jakoukoli pomoc, kromě zaplacení jejího školného, no a máma už byla v té době vdaná, starší brácha měl necelý rok, takže…“ pokrčil rameny a dál nepřítomně hleděl do hrnce. 
     „Kdy ses to dozvěděl?“
     „Vždycky jsem to věděl, jen se s věkem měnil pohled na věc.“ Podal si malý talířek, aby na něj dal trochu omáčky k ochutnání. Usoudil, že potřebuje trochu doladit, a poté teprve pokračoval ve vyprávění. „Když jsem měl nastoupit na nižší střední, navrhli mi, abych se přestěhoval k Haruce. Sice nás často navštěvovala, byl jsem u ní i na prázdniny, a ne že bych s ní nechtěl být, ale… nešel jsem. Na vyšší střední jsem jel raději pryč od všech a po ní už se nevrátil. Psal jsem jen na Vánoce, ale nikdy jsem jim na sebe nedal kontakt. S tím, do čeho jsem spadl, jsem se styděl.“
     Po tomto vyprávění nastala chvilka trapného ticha, kdy se nechtěli moc vyptávat na detaily, ani začít s ódami na to, jak je úžasné, že svou matku zase potkal. Rukimu ale v hlavě vrtala i trochu jiná věc.
     „Tak mě napadá… Proč vlastně chtěla Kaiovi zatopit? Po takové zkušenosti musí vědět, jak je složité zkombinovat rodinu, práci a všechno,“ zeptal se. Snažil se o nadnesený tón, aby to nepůsobilo, že proti ní něco má.
     Manabu ale jeho otázku chápal, sám si ji kladl a rovnou se na to své matky zeptal, když s ní ono odpoledne hovořil.
     „Její kolegyně to začala hrotit. Bohužel je zároveň ředitelka a dřív pracovala na odboru sociální péče, takže Haruce nezbývalo nic jiného, než to jakože hrotit s ní,“ řekl ve zkratce. „A abych se přiznal, jsem docela rád. Mluvit s Harukou teď, když to mám v hlavě srovnanější, je úplně o něčem jiném,“ pousmál se, ale vzápětí je vyrušilo odkašlání. 
     „Konec dojáku, vy lenoši. Vás tu tak nechat samotný.“
     Yuki se málem propadl, když si uvědomil, že to má být on, kdo popohání. Kai mu vždycky vštěpoval „kecat, ale nezahálet“, a on toto heslo porušil přímo před ním.
     Brunet se zrovna vracel z nákupu a rozhodl se udělat namátkovou kontrolu. Při pohledu na učitelku ho málem trefil šlak a teď byl spokojený, že jim na oplátku udělal podobný šok svou vlastní přítomností.
     „Všechno máme pod kontrolou,“ pousmál se Yuki a Aoi to potvrdil svým úsměvem, když proběhl lokál, a jeho slova potvrdil.
     „Jenom aby,“ naoko jim Kai pohrozil, ale dobrá a hlavně na první pohled odpočatá nálada ho neopouštěla. Pochválil Manabuovi omáčku, Rukimu dal malou radu, ale ocenil i jeho práci, a s přáním hezkého dne zase zmizel.

     Prcek se naculoval, sotva vyšel z kuchyně. Blonďáka dnes v lokále neviděl, a tak se těšil, až si u něj vyzvedne polibek a trochu si s ním popovídá.
     „Jak ti chutnal oběd?“ ptal se, sotva si mu sedl na klín. Zvědavě na něj koukal a čekal, jestli se dovtípí.
     „Jo, byl výborný, jako vždycky. Dělali jste nějaké experimenty, že se ptáš?“
     „Hm,“ pokývl, „experimenty v osazenstvu. Oficiálně vařím s Manabuem já, i když mi musí ještě hodně radit.“ 
     Reita vypadal překvapeně i nadšeně. Netušil, proč by to do Rukiho neřekl, zdálo se mu, že v lokále mezi lidmi je spokojený. Každopádně mu tento krok schvaloval.
     „Za chvíli z tebe bude šéfkuchař,“ zasmál se. „A vyřiď jim v kuchyni, ať mi z menu nosí jen to, co máš na svědomí ty,“ líbnul ho na tvář. „Mimochodem, mám pro tebe taky novinku, od zítřka začínám zase běhat.“
     „Běhat?“
     „Jo, cítím se fajn. Dneska jsem si zkoušel dávat malý trénink, docela to jde. Hiro se ke mně připojí, tak se nemusíš bát, že bych byl sám. A budeme jen dole v posilovně.“ 
     Ruki se nadechl, ale rychle zase spolkl slova „dávej na sebe pozor“. Místo toho se usmál, objal jeho rty svými a trochu mu upravil vlasy, které mu během polibku rozcuchal.
     „Jsem rád, že se cítíš dobře,“ řekl tiše.
     Večer se oba cítili ještě líp. Trochu se zdrželi ve sprše, ale jen tak zalehnout a spát se jim nechtělo. Jeden nevinný polibek, druhý nevinný polibek… další už přeci jen chtivější a Ruki byl najednou bez trička, blonďák jen chvilku později. Laskali se, ale i pošťuchovali ještě další hodinu, užívali si jeden druhého, jako by si chtěli nadehnat společný čas za následující dva dny.

     Ruki byl po celodenní směně utahaný a hledění do úkolu ho dorazilo. Usnul za stolem v pokoji, a když ho Reita našel se zalomeným krkem ležet na desce stolu, s tichým smíchem ho opatrně vzal a uložil do postele. Prcek se na pár vteřin trochu probral, aby si peřinu přitáhl víc k tělu, a stihl něco nesrozumitelného zamumlat. Blonďák mu vtiskl polibek do vlasů, zhasnul lampičku a odešel do ložnice tentokrát sám.
     Ani neděle jim nepřála. Ruki se dušoval, že může být vzhůru déle a dospat se ráno. Od chvíle, co Reitu viděl zase ve sportovním, se těšil, až „zkontroluje“, zdali cvičí poctivě, ale usnul dřív, než si k němu Reita stihl přilehnout.

     „Dobré ráno,“ probudil ho sladký polibek, když se začal blonďákovi vrtět v náruči. Pořádně se protáhl, div Reitovi nevrazil, a otevřel svá něžná kukadla. S lehkým úsměvem mu odpověděl, přetočil se na bok a ještě na chvilku se k němu přitulil. Cítil se čerstvě, odpočatě, ale nehodlal vstávat před zazvoněním budíku. Zabořil mu nos ke klíční kosti, zlehka ho hladil a nechával se ukolébávat jeho pomalým dechem.
     Blonďák si s ním poležel chvilku déle, než zamýšlel, vískal se mu v hebkých vláskách a užíval si klidu. Dříve rána nesnášel, teď si tyto momenty obliboval. Cítil, jak se drobné tělíčko opět uvolnilo, a raději se natáhl, aby vypnul alarm. Opatrně se od prcka odsunul, přikryl ho a nechal spát, sám se převlékl a šel za Hirem do tělocvičny na trénink.
     Rukiho však po chvíli vzbudilo prázdné a chladné místo vedle něj. Zmateně se zvedl a rozhlédl, ani si nepamatoval, kdy usnul, a najednou blonďák zmizel. Ležet v posteli jen tak už nebylo tolik příjemné, raději vstal, osprchoval se a zašel pro pořádnou snídani. Dal vařit čaj a umyl po Reitovi sklenici se zbytkem vanilkově vonícího nápoje. Nerozuměl, jak tohle do sebe může dostat, ještě k tomu po ránu.
     „Hmm… Říkal jsem si, jestli tě nebudu tahat z postele, a ty už tu válčíš,“ nahlížel Reita do kuchyně, sotva se vrátil z tréninku. Vypadal pozitivně naladěný a hlavně sexy v tom černém sportovním tílku, co měl na sobě. Rukimu z něj div nezačaly téct sliny, jak si ho prohlížel.
     „Myslím, že tě brzo zatáhnu zpátky do postele,“ prohodil a začal ohmatávat jeho zaoblená ramena a naběhlé svaly na pažích. Natisknul se na něj a vyžádal si polibek, který sprostě přehlušilo zakručení žaludku.
     „Dám si sprchu a pak o tom pouvažujeme,“ vzal ho Reita za bradu a jen letmo, provokativně, líbnul jeho měkké rtíky. „Hned jsem zpátky.“
     Pro prcka znamenalo i „hned“ dlouhé čekání. Sice mezitím prostřel stůl a nachystal snídani, ale cokoli se dělalo lépe, když se při tom mohl dívat na Reitu. Naštěstí blonďák své slovo dodržel a vrátil se snad ještě přitažlivější, když měl svůj mokrý rozcuch a ručník kolem krku. S jemným úsměvem se usadil ke stolu a hladově se natáhl po rýži a vejcích.
     Ruki byl jako v režimu autopilota. Hlavou mu běželo nepřeberné množství představ, očima Reitu div nepropaloval, a nebýt toho, že se omylem kousnul do prstu, zřejmě by do sebe nenasoukal ani půl toastu. Jeho chutě nabyly trochu jiný směr…
     „Copak jsi to předtím říkal o té posteli?“ nadhodil Reita, sotva dojedl a naskládal do sebe prázdné misky a talíř. V duchu se usmíval, užíval si prckovo chtivé rozpoložení, ale navenek se choval, jako by o to až takový zájem neměl.
     „Nehodlám o tom jen uvažovat, a jestli se budeš bránit, stůl taky není špatná možnost,“ naklonil se prcek blíž k němu a jemně zrůžověl v líčkách. Ještě si potřeboval zvyknout po Reitovi pochtívat a takto přímo.
     „Páni, i v přítomnosti kamer?“
     Pozdě si uvědomil. „Ne. Až tak ne.“
     „Asi budu muset svolit k posteli, protože stůl se mi do ložnice odnášet nechce,“ zakřenil se blonďák a popadl to drobné, nadržené stvoření do náruče. Jen po očku sledoval cestu, zbytek pozornosti věnoval jeho sladkým ústům, která vášnivě zulíbával. Ruki se smál mezi polibky, sám netušil, jestli ho víc pobavila Reitova reakce, anebo byl tak natěšený.
     Sotva skončili na matraci, přetáhl mu tričko přes hlavu a hodil ho na zem. Stále s širokým úsměvem se mu vysmekl a usadil se na něj, celou vahou se o něj opřel, aby ho dostal na lopatky. Znovu se mu vrhl na rty, jazykem obkreslil jejich tvar a vkradl se mu do úst. Hluboce je zulíbával, ale dřív než se stačil blonďák probrat a se stejnou horlivostí mu tuto „drzost“ oplatit, vtiskl mu polibek na tvář, čelist a přisál se mu na krku, kde ho i laškovně kousnul. Rukama už si přitom vychutnával jeho tělo, ústa je pomalu následovala. I oči se ale chtěly potěšit. Nadzvedl se, aby si ho prohlédl, a přitom stihl předběhnout Reitovu myšlenku a svlékl si tričko sám. Hodil ho směrem za Reitovým a zpátky se natiskl na horkou kůži.
     Blonďák nenacházel slov, jeho neskrývaná touha a zapomenutý stud ho trochu zaskočil, ale i takový Ruki se mu líbil. Velmi se mu líbil. Opadl z něj i zbytek strachu, že by tahle drobná osůbka mohla být křehká, a prcek teď vůbec nepůsobil křehce a drobně. Reita zavřel oči a vychutnával si jeho laskání. Hladil ho, lehce ho k sobě tisknul, zachvíval se pod jeho polibky i doteky. Vzrušil se dřív, než si to stačil uvědomit, a s tím také sílil jeho stisk a stále více se zdržoval na Rukiho stehnech a zadečku, zajížděl mu do kalhot. Rozechvěle dýchal, otevřel oči, aby viděl jeho roztoužený a rozdováděný výraz. Střetli se pohledem a on se málem rozpustil…
     Dřív, než by se tak stalo, prcka popadl a překulil se s ním. Uvěznil ho pod svým tělem a za „trest“ mu udělal lehce načervenalý flíček na krku. Nespokojil se však jen s tím, a vzápětí se pod ním Ruki kroutil a smál, kůži samá pralinka.
     „Rei!“ Nejradši by ho plácnul po zadku, ale nedosáhl na něj. Reita se tiše uchechtl, líbnul naoko nabručenou pusu a polibky sjel níž. Smířlivě jej líbnul na krk, provokativně pod klíční kost a horkým dechem podráždil napjatou a pralinkami posetou kůži. Špičkou jazyka sjel prohlubní na bříšku až k pupíku, koutky rtů se mu rozšířily v mlsném úsměvu, když se tělíčko pod ním prohnulo. Pomaličku se letmými doteky, které tu a tam pozdržel, aby prcka udržel v napětí, dostal až k okraji kalhot. Dlouhými štíhlými prsty se pod něj vkradl a pošimral citlivou kůži, Ruki se zatetelil a nadzvedl, aby mu mohl přebytečný kus oblečení stáhnout. Musel si však počkat. Blonďák jen pomaličku protáhl knoflík, snad ještě pomaleji rozepnul zip a nově odhalenou pokožku obdaroval polibkem. Až poté mu kalhoty stáhnul a za nimi i boxerky.
     Zpátky na Rukiho nalehl, poddal si ústy jeho hruď, vsál mezi rty bradavku a jazykem ji poškádlil. Tiché vzdychnutí ho nabudilo udělat s druhou totéž a vnímal dotyk jeho rukou, pomalu scházejících k jedinému kousku látky, který skrýval jen nejnutnější.
     Pomohl mu a boxerky si sundal, vzal prcka pod koleny a usadil se mezi jeho nožkama. Pokračoval v laskání jeho tělíčka, kousek po kousku zulíbával štíhlá stehna a na pár místech se nezdráhal do nich zakousnout, s velmi výmluvným a chtivým výrazem. Přeci jen, kdo by mohl odolat. S každou vteřinou v něm probouzel více horkosti a Rukiho zasněný toužebný pohled a zrychlený mělký dech ho přiměl jít dál a dál. Pojal do úst jeho mužství, lehce ho vsál a olíznul, jemné tahání ve vlasech mu naznačovalo kladné reakce. Ale tentokrát nechtěl pokračovat jen tak.
     „Ruki?“ prolíbal se mu zpět ke rtům. Pohlédl mu do tváře, narůžovělé vzrušením, a do očí prosících, aby nechal mluvení a vrátil se dolů. „Nechtěl bys to už udělat?“ zeptal se. V první vteřině viděl zmatení, ale Rukimu rychle došlo, o čem mluví. Mezi vzrušení se vplížila nervozita, ale také další natěšení a touha.
     „Hm,“ přikývl prcek a s pousmáním si skousnul ret. Sám nad tím už párkrát přemýšlel, ale nedokázal stud odhodit natolik, aby tuto otázku položil sám. Sledoval Reitu, jak se natáhl do šuplíku pro balíček kondomů, jeden z něj rovnou vzal, a podal si i lahvičku s gelem. Blonďák se usadil zpátky mezi jeho stehna, navlhčil si prsty a tentokrát se svými doteky zašel dál. Jen jemně kroužil kolem vstupu do jeho rozpáleného nitra, nepřestával rtíky hýčkat jeho tělíčko a rozechvívat ho stále naléhavějším vzrušením. Užuž do něj chtěl pomalu vniknout, ale Ruki samým očekáváním snad ani nedýchal.
     „Uvolni se,“ špitl a v tom momentu prckova roztomilá líčka zrůžověla ještě víc. Líbnul je i sladké rtíky. Opatrně do něj jedním prstem vstoupil, jen na kousek, cítil, jak se zachvěl. Posečkal, než postoupil trochu dál a začal ho lehce dráždit. V místnosti panovalo až nepříjemné ticho, přerušované jen Rukiho hlasitým dechem. Prcek se snažil zůstat uvolněný, ale tu a tam si nepomohl. Netušil, jaký pocit očekával, ale realita se lišila od jeho představ, ve kterých ho měl první sebemenší dotek tam uvnitř okamžitě dohnat k šílenství. Přesto se ten nijaký – ani ne příjemný, ani ne nepříjemný – pocit pomalu měnil a možná v něm nacházel dokonce zalíbení, které se nápadně zintenzivňovalo spolu s tím, jak se i sám blonďák odvážil s laskáním. A jen o malou chvíli později ho přiměl k tichému vzdechu a prohnutí.
     Nechtěl, aby Reita přestával, a to ani na tu malou chvíli, kdy mu vtiskl polibek na rty. Jeho dráždění jako by bylo návykové, a začínal pod jeho vlivem tát a vzpínat se zároveň a mířit k vrcholu rozkoše. Hlavně když ucítil dlaň na mužství, to už nezadržel ani hlasitější vzdychání.
     Blonďák raději nikam nepospíchal, přestože se v něm mohl brzy volněji pohybovat. Pomaličku v něm kroužil, než přidal druhý prst, jeho sebeovládání při pohledu na Rukiho dosahovalo téměř maxima. Moc ho chtěl zalehnout, vstoupit do jeho horkého nitra a pomilovat jej… a Ruki moc chtěl, aby to udělal. Ale toto ráno zřejmě milencům nepřálo.
     „Koho mám přerazit!“ syknul náhle Reita a veškeré jeho rozněžnělé rozpoložení bylo tatam kvůli pitomému zvonění telefonu, příliš hlasitému a příliš nepříjemnému v takové situaci. Pokusil se uklidnit, pomalu vystoupil z Rukiho tělíčka, které bylo leknutím a možná také hněvem opět celé stažené. Podal si ubrousek a s omluvou a polibkem se od prcka vzdálil do kanceláře.
     „Ano, Kensuke?!“ vyhrkl, nepokoušel se skrývat momentální náladu, když zahlédl černovláskovo číslo. „Ne, nejsem naštvaný, co potřebuješ? …aha… Fajn. Jo… Ne a nic ti do toho není… Zatím,“ zavěsil ani ne po minutě.
     „Co se děje?“ Ruki už seděl, připravený kdykoli skočit pro oblečení. Očima sjel Reitovo tělo, stále vzrušené, přestože veškerá pěkná atmosféra zmizela.
     „Za hodinu je porada. Promiň, Ruki… já-“
     „Neomlouvej se. Byl to můj nápad, svádět tě v pracovní době.“ Ačkoli by se Ruki rád tvářil, že by se za své chování chtěl omluvit, jeho šibalský a roztoužený výraz říkal něco jiného.
     „Nebuď naštvaný na sebe. Mně se to tvoje svádění líbilo…“ usmál se blonďák a znovu si k němu zalezl a položil ho na matraci. „Jen mě mrzí, že to nedokončíme, jak jsme chtěli…“
     „Ale porada je až za hodinu, to bychom mohli stihnout, ne?“
     Blonďák se přitiskl na měkoučké rtíky a lehce je svými objal. Neodolal a natiskl se na ně víc, ale pak se podíval do jeho milé zrůžovělé tváře.
     „Stihnout ano. Za hodinu se dá stihnout hodně věcí… ale nechci spěchat, hlídat si čas a pak utíkat. Užijeme si to, v klidu… Hm, ber tohle třeba jako závdavek na večer.“ Schválně se prohnul v bocích a v jistých partiích se na něj víc natiskl. Tiše se uchechtl a s rozjíveným pohledem a se přesunul níž a zatím jej začal uspokojovat ústy. Zdálo se, že celý telefonát i útěk je mu během chvíle odpuštěn. A pořád zbývalo dost času i na to, aby Reita nemusel na poradu s nepohodlím v kalhotách.