Projekt Poslední šance (59. část)

 

„Půjdu otevřít.“ Ruki byl vděčný za zvonek, který je vyrušil v konverzaci. Měl tušení, že Reitovy obavy jsou oprávněné, ale zároveň ho mrzely. 

Za dveřmi stál vysoký, dobře stavěný muž s pleší a jizvou po spálení na pravé straně nad spánkem, vedoucí až k uchu. Oči neměl až tak tmavé, přesto jeho pohled působil uhrančivě, a bradu i čelist mu schovávalo strniště. 

„Zdravím. Mám se setkat s Reitou, jsem-“ 

„Gorou?“ zůstal blonďák stát uprostřed obýváku s překvapeným úsměvem. Téměř ho nemohl poznat, po dredech i dlouhých vlasech žádné památky, za to na tváři docela hustý porost. Z fotek věděl, že do toho hubeného kluka, který k němu nastoupil, má daleko, ale vidět toho chlapa na vlastní oči mu málem vzalo dech. „Jsi to vážně ty? Pojď dál!“ vyzval ho a hned se s ním i objal, ve tváři nemohl skrýt radost. „Ruki, tohle je Shimamoto Gorou, býval můj svěřenec.“ Jeho hlas přitom zněl, jako by se chlubil. „A toto je Ruki, můj přítel,“ dokončil jejich představování a vyzval svého bývalého svěřence, aby se posadil na gauč. 

„Páni, přítel? Kensuke mi neříkal nic o nových pravidlech,“ zaslechl prcek tichý smích, lehce ochraptělý, stejně jako hlas toho muže. Připadal si trochu jako páté kolo u vozu, ale hřál ho příjemný pocit u srdce, když ho blonďák představil jako svého přítele a na své opatrovnictví jako by na chvíli zapomněl. 

„Vlastně přítel a zároveň můj svěřenec. Neříkám, že je to povoleno, ale jinak to mezi námi nejde. No, dáš si něco?“ 

„Pořád máš ananasový džus?“ 

„Že se ptáš,“ začal se Reita zvedat, ale Ruki ho ujistil, že se o to postará. Nalil do dvou sklenic, naservíroval na tác alespoň koláčky a donesl je na stolek. 

„Díky.“ 

Lehce zrůžověl, když ho blonďák políbil, a raději ty dva nechal o samotě. Jistě si měli co říct a nechtěl je rušit. Jak Reitu znal, určitě by mu chtěl spoustu věcí vysvětlovat a akorát by to brzdilo konverzaci. 

„Předpokládám, že Kensuke mluvil o tobě, když se zmiňoval, abych si pod sebe někoho vzal. Povídej, co tě sem přiválo,“ usmíval se Reita od ucha k uchu a nechtěl blíž vyzvídat. Vzhled jeho svěřence mu napovídal, že ho potkala nemilá událost, a očekával, že mu to poví sám. 

„Ano, ale zatím je to v návrhu.“ 

„Tak už není. Určitě ti řekl, že chci skončit, a rád odejdu s pocitem, že to přenechávám někomu schopnému,“ plácnul ho po paži. „A věřím, že schopný budeš, umanutý jsi na to dost,“ zasmál se. 

„Díky. Popravdě, je zvláštní pocit tady zase sedět,“ vrátil mu Gorou úsměv a pomalu se rozhlížel po obýváku, téměř navlas stejném, jaký ho opouštěl. „Nevím, proč, ale trochu mám pocit, jako bych se vrátil domů.“ 

„Ano, to se občas dočítám. Sám přemýšlím, čím to je, jestli si lidé spojují domov s výchovou… Rád bych řekl ‚s láskou‘ ať už v jakékoli formě, ale budu naivní a nebudu chtít věřit, že tohle je první nebo dokonce jediné místo, kde se jim jí dostává,“ podal si blonďák svoji sklenici džusu.

„Taky je pro mě zvláštní s tebou tady takto sedět, ale přiznávám, že na začátku jsem si v hlavě držel tuhle představu. Hlavně po nocích, když jsem nemohl spát, skrz přemýšlení, jak si k tobě najít cestu.“ 

„Neměl jsi to se mnou snadné.“ 

„Teď by to snad bylo lepší,“ uchechtl se. „Byl jsi můj druhý svěřenec a navíc o dva roky starší, než já. Asi jsi byl i moje největší škola, jak si získat respekt.“ 

„Snažil ses až k slzám. Nikdy jsem ti to neřekl, ale viděl jsem tě. Ten večer jsem to bral jako své osobní vítězství. Ten rádoby tvrďák, co si myslí, že mi může kázat a trestat mě, je najednou úplně vyčerpaný, rozebraný a brečí jak děcko-“ 

„Nemusíš to přehánět.“ 

„Popravdě jsem čekal, že druhý den se za mnou vybelhá napuchlý přízrak, ale ty jsi ráno přesně v sedm zase stál u mě v pokoji, jako by se nic nestalo. A ještě tvrdohlavější. Když jsem konečně dostal rozum, uvědomil jsem si, že ty slzy byly něco jako ‚psychický pot‘, ze vší té dřiny.“ 

Reita se cítil velmi dobře, když mohl být chválen, ale slyšet takové věci mu přeci jen dělalo trochu problém. Cítil se hrdě, ale zároveň měl chuť ho zastavit. 

„Psychický pot… dobré pojmenování,“ řekl tiše a pousmál se, když si ten večer vybavil. „No, aspoň víš, do čeho jdeš. Začátek je nejhorší, potom tě ten pocit, když můžeš někoho propustit, bude nakopávat dál a dál. Pověz, co tě nakoplo, abys to tu zkusil?“ 

Gorou si povzdechl a nevědomky, snad instinktivně, si rukou přejel po jizvě na holé hlavě. „Okolnosti,“ pokrčil rameny. „Loni jsem měl autonehodu. Nic se mi dohromady nestalo, trochu jsem byl potlučený a pás mi zlomil klíční kost. V nemocnici jsem neměl co dělat, tak jsem čas využíval k přemýšlení.“

„Jo, o tom už jsem něco slyšel,“ usmál se blonďák. „Ale tenhle nápad chtěl trochu víc než čas, předpokládám…?“ 

„Vždycky předpokládáš správně,“ pokývl Gorou. „Když jsem seděl v tom autě, nemohl jsem se pohnout. Jako bych se hodil do úspornýho režimu, ale i když se mi motala hlava, dobře jsem slyšel, že okolo jezdí auta. Nevím, kolik lidí projelo, kolik z nich si všimlo, ale bylo jich dost. Pak už nevím nic, probudil jsem se až na pokoji a zjistil, že mě vytáhl nějaký patnáctiletý kluk, sám a přestože to auto ohořívalo. Nečekej žádný požár a explozi, ale kdyby ho nebylo, minimálně bych se tam udusil. Uvědomil jsem si, že je kolem mě moc nějakých kdyby. Neviděl jsem dopředu, ale jen těch pár slušných a poctivých let, které jsem měl díky tobě. Kdybych tam zůstal, aspoň něco málo jsem měl, ale nebýt tebe… Asi bych je strávil ve vězení a pak takto skončil, nebo bych možná žil, protože bych seděl v base znovu… těžko říct. A když jsem tak přemýšlel o všech těch ‚kdyby‘ a o tobě, došel jsem k závěru, ve kterém momentálně sedím a popíjím džus. Tedy, byly mezitím i psychotesty a základní ‚výcvik‘, jestli se to tak dá říct.“ Z vyprávění mu docela vyschlo v krku, polovinu sklenice do sebe hodil během vteřinky. „A pověz mi o sobě i ty. Třeba jak zrovna tebe, takového zásadového člověka, napadlo chodit se svěřencem?“ 

Reita donesl z lednice rovnou celou lahev a oběma dolil. „Asi mi nebudeš věřit, ale měl jsem v nemocnici dost času na přemýšlení,“ začal se blonďák smát. „Do té doby jsem se těm myšlenkám snažil bránit. Dobře, myšlenkám ne, ale jejich realizaci ano. A ničilo nás to oba, takovou měrou, že i Kensuke povolil. Co ty a láska, naposled jsi psal, že máš nějaký objev… Neříkej mi, že se na tebe nechtěla nalepit.“ 

„Chtěla,“ přiznal Gorou. „Sice jsem trochu mladší než ona, ale dobře nám to klape. Máme spolu dceru…“ 

„Tak to gratuluju! A předpokládám, že se to všechno stalo během toho roku, co ses neozval. Akorát mi řekni, jak se k tomu staví ona? Tohle povolání je na takové věci náročné.“ 

„Chce se přistěhovat blíž a navíc zná někoho, komu to funguje. Je vychovatelka a má už dospělého syna, potkal jsem ho dole na chodbě. Svět je někdy hodně malý, Rei.“ 

„Nanashi Haruka?!“ 

„Od minulého týdne Shimamoto Haruka,“ usmál se a pak si všiml Reitových očí, které mu sjely k rukám. „Prsten nosím na krku, talent na ztrácení věcí mě zatím neopustil.“ 

Ruki je nechtěl odposlouchávat, seděl za stolem a sepisoval úkol ke zkoušce. Přesto se jejich hlasy dostaly i skrz dveře a on byl stále zvědavější. A poté, co zaslechl řeč o dítěti a jméno, které se neslo kuchyní už nějaký pátek, zůstal zaraženě sedět. Oči mu utekly k hodinám, v kuchyni se jistě dozví víc… 

 

„Výpomoc! Jsi zlatý, Ruki,“ křenil se Kai od ucha k uchu. Hned mu ukázal dnešní rozpis a vysvětloval, co se kde děje. Prcek se pousmál při pohledu na Uruhu, toho v kuchyni už dlouho neviděl, ale zdálo se, že dnes přišla každá volná ruka. 

„Musím zaběhnout do sálu, odzkoušíme dvě písně a jsem zpátky.“ Ještě znovu se na něj podíval svým rozjařeným pohledem a širokým úsměvem, než z kuchyně vyběhl. 

„To padlo tolik lidí?“ zvedl prcek obočí. 

„Z naší kuchyně jsou nemocní dva, ale každý se hrne do města na záskok. Nezbyl tu skoro nikdo. Yuki řeší nějaký problém s Hayatem, takže Kai má zas o něco ukrojeno z dovolené,“ pokrčil Manabu rameny. 

„Aoi chtěl přijít taky, ale obávám se, že na něj něco leze,“ uvolnil Uruha místo u linky a zapřáhl prcka do vychystávání obědů. „Uvidíme, jak na tom bude zítra, jestli půjde na zkoušku.“ 

„Však to umí, hlavně ať je fit na koncert.“ 

Brunet se vrátil ani ne za půl hodinky, akorát aby z trouby vytáhl základ moučníku a dal péct další plech. Na vychlazeném plátu Rukimu ukázal, jak s ním dál pracovat, jak ho nařezat a dozdobit. Kouki už měl krém hotový a ochotně prckovi pomohl. 

 Ruki by pozapomněl na dopolední návštěvu, kdyby se ten muž neukázal i v lokále. Při ohlédnutí se zpět do kuchyně s ním musel souhlasit, svět někdy uměl být hodně malý. 

„Mabu?“ přesunul se na lince trochu blíž k němu. „V lokále je jeden chlap-“ 

„Budu hádat, namakaný plešoun se spálenou jizvou?“ 

Zdálo se mu, že Manabu zní trochu naštvaně. „Jo. Víš-“ 

„Jestli se mnou chce mluvit, mám práci. A vlastně ani nemám zájem. To, že si vzal moji biologickou matku, mu ještě nedává nárok mě sem chodit šmírovat. Nechápu, co ho to napadlo. Snažil jsem se být vstřícný vůči Haruce, když mi o něm říkala a ukazovala mi fotky svojí skvělé rodinky, ale já toho být součástí nechci.“ 

Už rozuměl jeho rozhořčení a obával se mu sdělit pravdu, aby se nenaštval ještě víc. Nicméně tajit něco v tomhle ústavu, byla úplně zbytečná práce, dozvěděl by se to asi o pět minut později od někoho jiného. 

„Není tady, aby tě nutil připojit se k jejich rodince,“ odkašlal si. „Ani tě nepřišel šmírovat.“ Opatrně mu řekl nejdřív o jeho vztahu k Reitovi a snad jako by jeho slova kráčela po minovém poli, mu řekl o jeho nástupu do ústavu. 

„Vážně?“ zeptal se Manabu, kupodivu o dost klidnějším hlasem. „A… zdál se v pohodě?“ 

„Jo, úplně. Je na něm vidět Reitova práce, anebo mají prostě jen stejný smysl pro humor, a do tvojí- do Haruky je zamilovaný až po uši. A z toho, co jsem zaslechl, tě bere jako dospělého chlapa. Prý až budeš chtít a budeš připravený, najdeš si k Haruce a možná i ke své nevlastní sestře cestu sám.“ 

Odmlčel se a radši si vzal do rukou vařečku a o omáčku se postaral. Manabu vypadal trochu zaražený a jeho myšlenky jako by mu létaly přímo před očima. Nikdo mu neřekl ani slovo, přestože jen stál opřený o linku a kolem bylo práce dost, ale když to trvalo nějakou tu minutku, raději se ho Ruki zeptal, jestli je v pořádku. 

„Jo. Jen si říkám… Ona pořád neví, co jsem udělal. Neví o vykradených autech, o tom, že mě nejednou při rvačce přizabili, ani že ze mě málem byl alkoholik. Nemůžu si k ní najít cestu, protože se jí to prostě bojím říct. Po takové době přišla a já mám strach, abych ji zase neztratil, jenže… Jeho nemusí milovat. Určitě o něm ví všechno a stejně… Byl tady jako já a pořád o něj stojí…“ 

„Neboj. Klidně jí vše řekni, jsem si jistý, že tě bude milovat takového, jaký jsi. A pokud nevěříš mně, zkus vsadit na Gorouův snubák.“ 

 

„Tak se zdá, že k Torovi půjdeme sami. Ten Aoi se má,“ povzdechl si Ruki. Aoi se ráno probudil s teplotou a Hiroko nehodlala nic riskovat, raději jejich zkoušku úplně zrušila a věnovala se kapelám, které byly sestaveny v nouzi. 

Tora už je čekal a ve velmi dobré náladě. To mohlo značit jediné – že si tuhle výjimečnou hodinu hodlá užít a Ruki s Uruhou se dva dny pořádně nepohnou. 

Dal jim do rukou svoje CD, vzal si svoji podložku a sešel s nimi dolů do tělocvičny. Všichni tři se nachystali, prcek a plavovlásek se hlavně psychicky připravili na jeho moudré řeči a pokřivené vnímání času. 

Po řádném rozehřátí si je vzal do parády se základními prvky sebeobrany. Ruki si pořád nepamatoval přesný postup, ale improvizací si dokázal získat chvilku času, na rozdíl od Uruhy, který už dokázal Toru i složit na zem. Po této zábavě přišlo na řadu obávané cvičení. Každý cvik, kdy sliboval, že mají udržet pár sekund, drželi minimálně několik desítek vteřin či dokonce pár minut. 

„Deset vteřin správného držení, jsem říkal. Nemůžu za to, že se pořád svíjíte jak paragraf,“ šťouchnul ukazovátkem Rukiho mezi lopatky a Uruhovi zvedl bradu. „Můžete povolit… Na závěr, než se protáhneme, si dáme plank. Jestli nevydržíte tři minuty, budete se mnou po vánočním večírku uklízet sál.“ 

V Rukim zamrazilo. Měl s Reitou domluvený svůj program a obával se, že blonďák raději ustoupí pravidlům ústavu a odsune ten pěkný večer na jindy. Nejspíš až po Novém roku, jelikož ten večer bude poslední, dokud nepřijde inspekce. Pohlédl na plavovláska, určitě chtěl mít taky svůj program s Aoiem… ale tři minuty? To musel udělat schválně. 

„Budeme startovat,“ vzal si Tora do rukou stopky a počkal, až se připraví. Uruha vypadal smířeně, ale Ruki byl naštvaný. Svoje povinnosti si plnil, ještě k tomu navíc chodil do kuchyně, dokonce kývnul i na toto pitomé cvičení, a mají si kazit Vánoce? Uklízet s nováčky, kteří zatím po všech akorát držkují? 

Zapřel se a snažil se nevnímat, jak jsou najednou i setinky vteřiny dlouhé. Rovnal se pod poklepáváním ukazovátka, soustředil se na pravidelný dech. První minutu zvládnul, to měl nacvičené. V polovině druhé minuty se začal třást a každá další vteřina se mu zdála jako věčnost. Ale zatnul zuby a postupně přestával cítit třesoucí se ruce. Zavřel oči a snažil se vybavit si něco příjemného… Snažil se představit si, že pokud by pod ním ležel Reita – což by byl pěkný scénář na noc po večírku – vydržel by zapřený i deset minut, jen aby dohnal slast. 

Nevnímal nic kolem, kašlal na poklepávání ukazovátkem. Necítil snad žádný sval, a přitom ho celé tělo pálilo a brnělo. Zaznamenal, že Uruha se vedle něj svalil a udýchaně se snažil protáhnout namožené ruce, ale on se nehodlal vzdát, ani kdyby se ho Tora pokoušel shodit. Paličatě se zapřel i proti sobě, i když se mu z bolavých paží málem draly slzy do očí. Třásl se jak rosol, ale vydržel. 

„Stop,“ řekl Tora, obdivně i naoko nabrblaně. Ruki se zvedl, nedal na sobě znát bolest a pomalu začal s obvyklým protahováním. 

 

„Ruki, ty jsi snad ze železa!“ plácnul ho Uruha po zádech a ohlédl se, jestli je Tora neslyšel. „A myslím, že tím úsměvem jsi ho naštval.“ 

„Myslel jsem, že je po mně, nikdy jsem nedal o moc víc než minutu. Ještě chvilku a možná by mě i křísil,“ začal se prcek smát. „Ale naštval on mě. A když se naštvu, jsem paličatější než obvykle.“ 

Došli spolu do Uruhova pokoje. Uru cestou nahlédl k Aoiovi, ale když viděl, že spí, nechtěl ho rušit. Usadili se spolu na postel s hrnkem čaje a zdálo se, že mají prostor si po dlouhé době popovídat. 

„Vážně po nocích ani trochu netrénuješ?“ zeptal se. 

„Přísahám, že ne,“ rozesmál se Ruki, než mu ten úsměv trochu zamrzl. „Ale trochu trénink mám, teda kromě cvičení s Reitou. Někdy jsem musel klečet s nataženýma rukama, a když mi spadly, dostal jsem přes ně. Někdy jsem v těch rukách měl i knihy…“ 

„Otec?“ 

„Přesně tak. No, ale dá se říct, že mě to zachránilo od úklidu, a myslím, že i tebe. A pokud ne, v držení knih před sebou Toru určitě porazím,“ začal se znovu smát. 

„Tomu věřím.“ 

Nastala chvilka ticha. Ruki pomalu upíjel z hrnku a nechal prostor myšlenkám, aby se jim volně hnaly hlavami. Nakonec to stejně byl on, kdo to ticho prolomil. 

„Uru, když zabrousíme na to ošemetné téma,“ nervózně se pousmál, „chtěl jsem se zeptat na jednu věc. Když jsme s Reitou… strávili noc, nevím, proč jsem se potom rozbrečel. Ne úplně, ale připadám si hloupě a kdoví, co si o tom myslel Rei.“ 

„Chceš vědět, jestli jsem taky brečel? Kvůli tomu, co jsem ti řekl?“ 

Mlčky pokývnul. 

„Jo, brečel jsem. Ale já to stihl ještě předtím.“ Uruha se s nostalgickým úsměvem opřel o zeď za sebou a natáhnul si nohy na matraci. „Dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že na mě pořád lpí všechny ty ruce i další věci… Aoi byl jako hladový a já si připadal jako koš se shnilými zbytky. A čím víc mě ujišťoval, že mě miluje, tím to bylo horší.“ 

Uruha žádal, aby s tím utěšováním přestal, až se mu začaly kutálet slzy, když toho Aoi nenechával. 

„Řekni mi důvod,“ setřel mu palcem z líčka kutálející se slaný hrášek. 

„Ne-“ 

„Jeden jediný pádný důvod, proč bych tě neměl milovat.“ 

Plavovlásek to nevydržel. Vysypal na něj všechny ošklivé věci, které si o sobě myslel. Hned na začátku mu pověděl, jak se do ústavu dostal, ale nikdy si netroufl nahlas vyslovit, jak se cítí, nepřiznal mu svůj strach a myšlenky, že pro něj není dost dobrý. 

„To není pádný důvod,“ zakroutil Aoi hlavou. „Chci být s tebou a zajímá mě jen jediné, jestli chceš být i ty se mnou.“ 

Uru se dlouze nadechl, pohlédl do jeho milé tváře. Tak moc ho chtěl líbat, dotýkat se ho, nechat ho, aby si ho vzal a užít si skutečné slasti, ale jaké potěšení by z toho mohl mít Aoi, když je všechno sebrané? Jen zbytky toho, co si před ním brali jiní… 

„Ne,“ potáhl. 

Černovlasý mu nevěřil, ale nechal to být. Celou noc ho jen držel a neřekl ani slovo. Oba nemohli dlouho usnout, jenom leželi ve tmě a vnímali teplo toho druhého. Ráno mu Aoi vtiskl polibek a řekl, že ho příště slzy nezastaví. 

„A nezastavily?“ zeptal se Ruki, když se Uru na chvíli odmlčel. 

„Ne,“ usmál se a vzápětí se rovnou i zazubil. „Naštěstí ne. Líbal mě a hladil, dokud jsem nepřestal brečet, i dlouho potom… i trochu jinak líbal. Znovu se mě zeptal, jestli ho chci, a já už neměl sílu mu lhát. A částečně jsem se naštval a chtěl jsem, aby se přesvědčil, že to se mnou nepůjde, a konečně toho nadbíhání a svádění nechal. Jenže místo odporu jsem měl pocit, jako by se ve mně něco zlomilo. Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, protože sex pro mě znamenal práci v kasinu, ale Aoi byl tak jiný, vše s ním mi připadalo jiné… že nakonec přesvědčil on mě. I když jsem mu stejně nepřestával říkat, že si ho nezasloužím, a nějakou dobu jsem se nemohl zbavit blbé nervozity vždycky, když na to mělo dojít.“ Nepřítomně usrkl čaje a zahleděl do prázdna, jako by to všechno měl živě před očima. 

„Ještě před tím vším jsem byl za Reitou. Připadalo mi snazší mluvit o těch věcech s ním, navíc opravdu věděl a viděl, co se v tom kasinu dělo. Ale nevyslechl mě.“ 

„Nevyslechl? To se mu nepodobá,“ divil se Ruki. 

„Řekl, že je to problém mezi mnou a Aoiem, tak bych to měl řešit s ním. Pokud to nedokážu, nemám ani zkoušet něco dál…“ 

S lehkým úsměvem si protáhl stále bolavé ruce. „Jo, tohle už zní jako on.“ 

„Ruki, když jsme u té upřímnosti…“ 

„A opět se vracíme k otci,“ povzdechl si prcek, ale tentokrát úsměvně. Bavili se o svých dávných i nedávných strastech, jako by šlo pouze o špatné vtipy. „Nesnesl pomyšlení, že bych mohl být gay.“ Pověděl mu o jeho léčbě prostitutkou i osahávání. Sám se divil, o kolik je teď snadnější o tom mluvit. Netušil, jestli je to časem, tím, že už to řekl Reitovi, anebo pocitem, že Uruha mu skutečně rozumí. 

„Jeho tresty a tyhle šílené nápady… Byl jsem pro něj nic, nepodarek. A pro Erumu jsem nebyl ničím jiným. Takže myšlenky na to, že by mě Reita, ten zatraceně dokonalý Reita, mohl vážně chtít, navíc ještě po těch eskapádách s Kensukem, byly trochu scifi. A i když jsme se nakonec dali dohromady a už předtím na něco došlo, nějak na mě dopadlo uvědomění. Já a Reita… Možná jsem se při tom praštil do hlavy a rozsvítilo se mi,“ začal se tiše smát. 

„A připočti, že to pro tebe bylo poprvé.“ 

„Jo. Ale pořád je se mnou něco špatně. V lednu mají být testy a Reita se toho obává. Prý kvůli rozhození ze zkoušek a Erumova případu, ale… už ho znám.“ 

„Když neklapnou v lednu, klapnou třeba v březnu, nemusíš čekat celý půlrok. Můžeš ho o ně požádat kdykoli.“ 

Ruki se zarazil. „Tohle mi neřekl.“ 

„Víš,“ sedl si Uru zpátky, aby od něj nebyl tak daleko, „není to jen o propojení tvého a jeho počítače. Ten systém má pod palcem Kensuke a výsledky hned ví i ti úplně nahoře. Zezačátku to může být dobrý přehled postupu, ale ve tvém případě by to mohlo i uškodit. Měli by na papíře to, co Reita může případně zakecat.“ 

Prcek se nad tím zamyslel, možná by bylo rozumnější je nechat jen o pár tabulkách, než jim dávat přehled každé chvíle. Nechat je trochu v nevědomosti a spolehnout se na Reitu a na to, že budou věřit jeho úvahám, znělo logičtěji. Ale stejně se mu nelíbilo, že by měl něco zakecávat… 

„Jo, to může, ale proč by to mělo být zapotřebí? Měl bych být v pořádku ne? Něco se mnou je a Rei to ví… musím se toho zbavit. Nestačí mi odsud jen odejít, musím-“ 

„Ruki, mít všechny tabulky zelené neznamená, že jsi v pořádku,“ chytil ho Uruha za rameno a přiměl, aby se na něj podíval. „,Všichni si něco neseme, nic není černobílé a není to špatně. Nemůžeme se zbavit toho, co jsme si prožili, zničili bychom to, kým jsme. Musíme se s tím naučit žít, zocelit tím základy a dál na nich stavět.‘ Tohle mi řekl Reita, když jsem mu prozradil, že bych nejradši neexistoval. A nechtěl jsem žít, protože jsem v každém svém nádechu cítil, co je špatně. Když jsem zavřel oči, znovu jsem opustil rodinu, vyměnil skutečné za přelud. Ocitl jsem se zpátky tam v kasinu… Čím dál víc jsem si uvědomoval, že mě nemilovali, jak pořád tvrdili. Neužíval jsem si svobodu, byl jsem zavřený a užívali si oni na mě. Nepředváděl jsem se, nehrál jsem si já, nebyl jsem pánem situace, jak mi tvrdili a jak jsem věřil. Byl jsem jen dalším nástrojem, aby dosáhli, čeho potřebovali. Ovládali mě falešným pocitem štěstí a lásky… a podporovali to drogami. Kdoví, kolikrát jsem se stal pokusným králíkem, kdoví, jestli jsem sám nepřispěl k tomu, aby někdo zemřel. Nechtěl jsem na to myslet, ale Reita mě nutil. Musel jsem se prokopat jednou třináctou komnatou za druhou, až do nejčernějších sklepů ve své mysli a vytahovat kostlivce na světlo. Někdy to šlo lépe, někdy vůbec, netlačil na mě. Ale tak dlouho se mnou pracoval, dokud jsem nevyházel všechno a neuvědomil si, že jsem se z toho ani nezbláznil, ani mi z toho nenaskákala vyrážka a Reita se na mě díval pořád stejně, jako bych byl nejčistší osoba pod sluncem. Spousta věcí, na které jsem nechtěl ani pomyslet, a které by mě tak dlouho užíraly, až bych se asi fakt zbláznil nebo se rovnou zabil, byla venku a kousek po kousku zpracovaná. Už to na mě nemohlo, vyhrál jsem. Naučil jsem se, jak na to myslet, jak s tím žít a dokonce o tom vtipkovat. Takže si uvědom, že na tobě není nic špatně, a pokud se o tebe Reita obává, vidí, že tě něco sžírá. Možná tuší, co, možná ne… nemusí vědět, jestli o tom ty sám víš, anebo jestli to teprve někde v tobě vybuchne. Váš vztah vám pomáhá v mnoha věcech, ale tady a teď je to hlavně tvůj opatrovník, přítel až na druhém místě.“ 

Přítel až na druhém místě… Jako by tato slova vyhnala všechny obdivné myšlenky nad slovy, které Uruha jen před pár vteřinami pronesl. A uvědomoval si, že má pravdu, mělo by to tak být… Nechtěl to, ale možná by se s tím smířil. Jen se trochu obával, jak to vnímá Reita – přál by si, aby byl přítel na prvním místě, aby vedli debatu o tom, jak své vztahy vést… Ale možná ho blonďák bere hlavně jako svěřence, dokud tabulky nezezelenají nebo se nedá jinak do pořádku a nebudou moct ústav opustit. 

„Jo,“ vydechl tiše. „Taky jsme s Reitou mluvili o kostlivcích… ale tím spíš mám pocit, že on ví něco, co já ne. A štve mě to.“ 

„Tak se ho zkus zeptat. Je dost možné, že tě nechce zatěžovat takovými problémy teď – jsou skoro Vánoce a za chvíli máš zkoušky, ale aspoň budeš vědět, na čem jsi.“ 

Pomalu upil chladnější zbytek čaje, sladší a zároveň kyselejší. „Uru,“ napadlo ho zeptat se, „když tu byl Kooru, ten přede mnou… taky jste vedli takové rozhovory?“ 

„Hm…“ Plavovlásek jako by o tom musel přemýšlet. Vedl spoustu rozhovorů se spoustou lidí, ale mluvit takto o sobě si troufnul jen s Reitou, který to už stejně věděl a dokonce i viděl, a s Aoiem, který byl jeho druhá polovina a měl by o něm vědět i takové věci. Vlastně se divil, že se mu s prckem tak lehko povídá. „Ne,“ odpověděl. „Takové ne. Ale mám pocit, že mi rozumíš, a já tobě taky. Kooru byl jiný, odešel a napsal jen jednou, asi dva měsíce potom. Kdybys odešel ty, vsadím se, že bys psal častěji.“ 

„Mýlíš se. Já bych si vymáhal telefonáty,“ začal se Ruki smát. „I když Tamotsu na sobě nic jen tak vymáhat nenechá. S Junem jsem mluvil naposledy v listopadu.“ 

„Na Štědrý den tvému vymáhání jistě neodolá,“ ujistil ho Uruha a zpátky se pohodlně opřel. Dlouho si takto neužil volné odpoledne. Kombinovat kurz a práci bylo těžké, a pokud měl čas, věnoval se nejradši společným chvílím s Aoiem. Ale jen tak si popovídat a strávit čas i s dalšími lidmi byla změna, kterou uvítal.