Projekt Poslední šance (62. část)

 

18+

 

Kdo nemusel, nerad vcházel do velkého sálu, jelikož v něm panovala napjatá atmosféra. Hiroko dopoledne naposled zkoušela a kontrolovala, co se jí nelíbilo na generálce, hříšníci si odpracovávali tresty dalším vytíráním – alespoň hlavními uličkami, aby si na první pohled nikdo nevšiml žádné výraznější šmouhy – a srovnáváním židlí do perfektních řad. Po stranách už stály připraveny i stoly, jen jídlo na ně chybělo dodat, ale to prozatím nikdo neriskoval. Vše společnými silami doladili do puntíku, ale pořádající opatrovníci jako by stále měli pocit, že něco není ono. Co kdyby náhodou někdo narazil na něco ne zcela perfektního… Všichni už si ale přáli jediné – aby konečně nastal večer a všechno tohle zbytečné nervování zmizelo, a mohli si tak užít koncert a následnou vánoční party. 

Ruki se sešel s Aoiem a Uruhou už odpoledne, dokonce se k nim přidal i Yusuke, a okupovali knihovnu, kde si zabrali jediný volně dostupný klavír. Všichni tři se prckovi zdáli natěšení, nemluvě o Kaiovi, který zářil ještě víc než obvykle. Ale u něj zatím převažovala nervozita. Pořádně se rozezpíval, aby mu Hiroko zase nevyhubovala, že si ničí hlasivky, kluci se rozehráli a dvakrát si přezkoušeli svoje čísla. Pokus do třetice si hodlali nechat na podium a doufali, že průpovídka „všeho dobrého“ bude pravdivá.

„Tak co, už se těšíš?“ usmál se Reita a líbnul ho na tvář, když viděl, jak se před zrcadlem upravuje. 

„Ano i ne. Nevím,“ pokrčil prcek rameny. „Na jednu stranu se nemůžu dočkat, ale na druhou… vylézt před celým ústavem a ještě přijdou i holky… Kdyby se tu aspoň nenesly všechny ty drby, co se stalo na táboře, a co se stalo kolem té střelby, a o nás… Připadám si, jako bych si vynucoval další pozornost.“ 

„Sám víš, že to tak není. A i kdyby ano, každý zná Hiroko a její dychtivý nábor, ukecala by k práci i ledovou sochu.“ 

„Rei.“ 

„No jo, tak jsme teď prostě žhavé téma. Ale Kai taky. Až letos všichni zjistili, že je ženatý. Tak dlouho to tutlal a nakonec se prý Taira na chvíli přidá. Její máma odmítá překročit práh ústavu, takže se ujme malých.“

„Koukám, že Kai má opravdu šťastné a veselé. Práce nad hlavu a tchýni v baráku,“ tiše se prcek uchechtl.

„No,“ skousl si blonďák ret, „moc bych se nesmál. Moje máma plánuje přijet zítra. Nemám tušení, co ví a neví, ale něco mi říká, že má kvalitní zdroje, a vysype to na mě, jen co se za ní zavřou dveře do restaurace.“ 

„Vezmu si roznášku v kuchyni. Kdyby bylo nejhůř, můžeme ji zkusit opít.“ 

 

Cesta k sálu vypadala o hodně lépe, když byla osvětlená jen bílým a namodralým světlem z řetězů, přesto se na ně Ruki nemohl skoro ani podívat. Holky však vypadaly nadšeně anebo své nadšení úspěšně předstíraly, takže Tora i Hiroko zářili spokojeností. 

Časový plán splňovali na jedničku. Sice si slíbili, že večer už toho stresování kolem každé minuty nechají a užijí si vše v klidu a s tou správnou atmosférou, ovšem dařilo se jim i bez ustavičného kontrolování hodinek. Všichni se pomalu usadili na svá místa, Ruki si nemohl nevšimnout, že si Yukina dobře hlídá svoji židli a naproti sobě má cedulku s rezervací a pořád se dívá, aby si na ni nikdo nesedl. Napětí zmizelo a objevil se mu na rtech úsměv, až když spatřil černovlasou dívku s tmavě hnědými odrosty. Konečky jí sahaly skoro do půli zad. Úsměv mu oplácela a přidala i milé mrknutí. Ruki přemýšlel, odkud tuhle okatou slečnu s drobnými, avšak plnými ústy zná, a pak mu to došlo – Yukina po ní hleděl už v létě. 

Velké světlo zhaslo a osvícené zůstalo jen podium. K profi osvětlení to mělo daleko, ale pro jejich účely to stačilo. Hiroko vyšla po schůdcích nahoru a ujala se přivítání. Poté vyzvala Kensukeho, aby řekl pár slov a oficiálně zahájil vánoční večer. 

Rozjezd koncertu neprobíhal příliš pomalu, prvním číslem sice byla recitace, ale hned následovaly kapely. Kai se málem zapotil hned při prvních dvou vystoupeních, pak si ale mohl chvíli oddechnout, jelikož se vše zklidnilo klavírními čísly a další recitací, na kterou navazovala kapela se svým vlastním bubeníkem, a poté malá divadelní scénka. Během ní už se na řadu chystal Ruki i s ostatními. Mravenčilo v něm, měl pocit, že má ztuhnuté ruce, nohy a knedlík v krku, ale začínal cítit i natěšení. 

S každým schůdkem jakoby nervozita narůstala, ale jakmile vystoupil na podium a postavil se za mikrofon, částečně opadla. Ohlédl se po Aoiovi s Uruhou, mrknul i na Kaie. Všichni byli připraveni a mohli začít s prvními dvěma písněmi. Po úspěšném zvládnutí Aoiovy písně a následném potlesku si byl Ruki jistější a hřál ho dobrý pocit, že i jeho lehčí, nenakřápnutá verze se líbila. Snažil se nenechat rozhodit ani při I for you, ke které měl snad každý svou teorii, až se dokonce hlediště tu a tam zašumělo, jak se drby přenášely i k ženské části. Ovšem Uru a Aoi se po sobě začali dívat svými zamilovanými pohledy a neodpustili si polibek, takže prcka s Reitou na poslední chvíli zachránili. 

Jak je na generálce Hiroko instruovala, nikdo po svém výstupu ani nepípnul. Nejenže si neměli na co stěžovat, ale i ty drobnosti se snažili nechat si pro sebe. Minimálně dokud neskončilo další klavírní vystoupení, recitace a nespustily svou tklivou melodii dvě akustické kytary. 

Prcek si však oddechl jen částečně. Teď už ho zaplavovalo jen natěšení, už aby stál zpátky na podiu. Jediné, co ho trochu rozhazovalo, byly myšlenky, jak publikum přijme originální tvorbu. 

Koncert pomalu plynul, hlasitější hudba a písně „od podlahy“ se stále střídaly s jemnějšími melodiemi klavíru, uprostřed koncertu přišla řada i na výstupy některých děvčat, a téměř po dvou hodinách vše pomalu mířilo ke konci. Avšak nezdálo se, že by někdo kvůli tomu truchlil. Ačkoli si místní kulturní zážitek vychutnávali plnými doušky, jakoby se všichni stále více nemohli dočkat následující party. 

„Předposlední číslo je trochu speciální,“ začala Hiroko a pohledem přiměla kluky, aby se pomalu chystali. „Tuto píseň Ruki složil se svou kapelou před několika roky. Jejich originální sestava tu bohužel nemůže vystoupit, ale věřím, že Aoi, Yusuke, Masato i Kai se svých nástrojů chopí dobře.“ Záměrně se vyhnula slovíčku „stejně“ a s úsměvem sešla dolů z podia. „Věřím, že je tu Kiisara s námi,“ pohlédla na Rukiho a sledovala, jak dnes už podruhé vystupuje před celý sál. 

Ruki nevěděl, jak se má cítit. Upravil si stojan s mikrofonem na svou výšku a sotva mrkl na Aoie. Čekal, až začnou první tóny, soustředil se na ně. Na chvíli zavřel oči, a když je pak otevřel, vše zmizelo. Cítil se jako ve vlastním světě a vše, co se dělo kolem, jako by šlo zpovzdálí. Najednou cítil, jak se nadechuje, slyšel sám sebe zpívat první tóny, ale zněly jinak. Nejen že se zcela lišily od předchozích skladeb, ale oproti zkoušce to celé bylo jiné. Melodie se klenula stejně, rytmus také plynul jako jindy, něco v prckovi se změnilo. Nebylo to cizí, spíš jako by si Ruki ten pocit po dlouhé době připomněl, a nabalilo se na něj i to nové. Ovšem dle pohledu, jaký na něj Hiroko upřela, se vybičoval k lepšímu výkonu, než od něj očekávala. 

Vzal si mikrofon do ruky, nevydržel stát na jednom místě. Nechal se pohltit hudbou i slovy a posluchači ho táhli ještě víc. Vypadali, jako by rozuměli jeho slovům o nevědomosti. O volnosti, která je lží, o propasti, do které se řítí, aniž by tušil, a na vše už je pozdě. Z jeho hlasu beznaděj přímo sálala, jako by přihlížel mordu a nemohl nic udělat. Zavřené oči, ignorace, jen ta blažená nevědomost. Prozření, strach, snaha a neschopnost zastavit pád. Tvrdý náraz na dno, kde se z posledních sil marně plácá. Nic nezpíval přímo, ale symboliku musel v sále rozeznat snad každý a dosadit si k ní své. 

On, Jun ani Kiisara, nikdo z nich netušil, jak moc se jich jejich píseň bude týkat, když ji skládali. Pravda, že Ruki před prvním nácvikem text trochu upravil, ale nezasáhl do významu. A nedokázal se zbavit myšlenky, že on i Jun se dokázali z tohoto tance na okraji propasti vymanit. Sklouzli, ale zachytili se. Pomohly jim k tomu sice okolnosti, ale zvládli to, dostali příležitost… A jako by konečně dal průchod svému vzteku při nevyřčené otázce, proč nemohl podobnou příležitost dostat i Kiisara, a jak může takový parchant jako Eruma dál hrdě kráčet bez špetky studu nebo pocitu viny… 

V posledním refrénu mu místy hlas přecházel do screamu, aniž by se o to příliš snažil, sám sebe tím překvapil. V ústavu se o to nepokusil ani jednou a nikdy dřív se mu to nedařilo s takovou lehkostí a čistotou. Odzpíval poslední fráze a hudba se opět vracela k pianu a baskytaře, přesto se ze svého živého snu probudil, až když zcela utichla. A na malou chvíli nastalo naprosté ticho i v celém sálu, než se s postupným probouzením posluchačů začal ozývat potlesk a občas i hvízdnutí. 

Ruki vrátil mikrofon do stojanu a jako by si až při odchodu uvědomoval, jak vše probíhalo. Nenápadně pohlédl do řady opatrovníků, viděl pár zaražených pohledů, Reita oproti tomu vypadal užasle. Hiroko vypadala nejdřív strnule, až ho napadlo, že něco přehnal, nebo že to celé bylo zlé, ale vzápětí se rozesmála a objala ho skoro se slzami v očích, tak spokojená, jak ji snad ještě neviděl. Potlesk, který zcela ustal, až když se posadili na svá místa, ho ujistil, že to bylo dobré. Hodně dobré. 

„Já-nemám-slov,“ řekl tiše Uruha, sotva si dosedli. „Ty jsi vážně tajfun. Kdybyste cítilo to horko tady… A Aoi, vypadal jsi tak nádherně, když ses nechal strhnout,“ líbnul plavovlásek svého milého na rty, „celý jsi byl dokonalý.“ Ale aby si nepokazili reputaci tlacháním, soustředili se na poslední číslo. Hiroko si schválně nechávala jejich houslového virtuóza na závěr, i když momentálně trochu litovala. 

Nástup a úklona všech zúčastněných na závěr a krátký doslov „Ještě jednou děkuji všem vystupujícím a přeji příjemnou zábavu na následující party, která je tímto zahájená!“ byl pro večer poslední akcí, která se na podiu udála. 

„Ruki…“ Reita ho potřeboval okamžitě najít a obejmout. „Byl jsi úžasný. Nemohl jsem z tebe spustit oči a zpíval jsi jak o život,“ křenil se od ucha k uchu, ani ho nepustil ke slovu, samým nadšením mu vtiskl dlouhý polibek, div ho neudusil. Zachránila ho až Kaiova matka, která jako by dostala nejkrásnější vánoční dárek. 

„Já věděla, že ty zkoušky jsou jenom tak a koncert z tebe ten pravý výkon vymáčkne,“ poplácala ho po zádech a jako by nechtěla přiznat, že až takový výkon ani ona nečekala. „Byli jste skvělí, všichni,“ rozhlédla se po všech, aby nechválila jen Rukiho. Pravdou bylo, že Masato si na začátku prosince možná ani nepamatoval, jak se baskytara drží, a na podiu už působil skoro jako profík. Na Yusukeho mohla být pyšná s krásným sólem, o Kaiovi se už ani nehodlala bavit, jinak by jeho ego proletělo stropem, a Aoi byl perfektní na poslech i na pohled, jak si to užíval. 

„A teď konečně půjdeme na ten Kaiův koláč, co?“ pousmál se Reita, stále ještě muchlající prcka v náruči. 

„My už radši jen svařák. Loni jsme to s koláčem přehnali a…“ skousnul si Aoi ret ve snaze najít vhodná slova. 

„A pak jsme toho moc nenaspali, ale rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu,“ dodal Uru a vzal černovláska za ruku. S přáním pěkného večera se vytratili v davu a nechali Reitovi s Rukim chvíli o samotě. 

„Já bych si ten koláč dal. Už jsem na něj docela zvědavý,“ pousmál se prcek a zamířil se svým milým na opačnou stranu dlouhého stolu. Ještě pořád měl uvnitř zvláštní, ale velmi dobrý pocit. Jakési vnitřní uvolnění, jako by po dlouhé době upustil páru. 

I dnes si dali Kaiův svařák, ale tentokrát s porcí brunetovy dobré nálady – rumové aroma z tmavě červeného nápoje táhlo z dálky, z čehož měl radost hlavně blonďák. 

K Rukimu se přimotal Yukina, chlubící se svou slečnou. Oběma už běžela lhůta a pracovali ve městě, tak nebylo divu, že se za uběhnutý půlrok poměrně sblížili. Ani nevěděl, kdo z nich září víc. Ruki očekával, že Yukina je ten typ, kterému závislácké objímání nebude až tak příjemné, ovšem zdálo se, že na ní visí víc než ona na něm. 

„Původně jsem si hledal svůj pronájem a Saiko měla domluvené bydlení s kamarádkou… a nakonec to bude jinak.“ 

„A příští rok už snad budeme mít i jiný dáreček…“ 

Prcek se po něm podíval, jestli chápe správně, a nemýlil se. Saiko pomýšlela na dítě, na čemž nebylo nic zvláštního, jen Ruki se nestačil divit, když u Yukiny neviděl žádný vyděšený nebo odmítavý pohled, ale s úsměvem ji líbnul na tvář, jako by se sám nemohl dočkat. Obával se, že buď Kai přidal do svařáku i něco jiného, než rumovou tresť, anebo měla na mladíka slečna přímo obrovský vliv. 

Ruki se od těch hrdliček raději vzdálil a prošel se skrz sál za blonďákem. Usadil se ke stolu a vrhnul se na svoji porci koláče. 

„Je vážně výborný,“ usmíval se od ucha k uchu. 

„Taky jste se pořádně snažili.“ 

Ohlédl se a uviděl za sebou převlečeného Kaie i s Tairou. Posadili se naproti nim a bylo vidět, že ani Taira nepohrdne a s radostí si dopřeje té dobroty. Vypadala utahaně, ale zároveň jako by ji místní atmosféra nabíjela. Zřejmě ani ona nemohla skrýt hudební sluch, když si prcek všiml, jak sebou nenápadně šije do rytmu hudby, která zněla z reproduktorů. 

„Co u vás? Nezlobí babička?“ uchechtl se Reita, aby prolomil ticho. Kai totiž nechtěl hned začínat s otázkami na tělo pro ty dva, a raději si se svou milou vyměňovali zamilované pohledy, jako by vedle sebe seděli poprvé v životě. 

„Ne, i když včera nehýřila nadšením. Přivezla pro Mayu šaty, skoro jak pro princeznu, ale u Mayi na plné čáře vyhrála Doggy – adoptovali jsme z útulku kočku a doma zjistili, že štěká.“ 

„Štěká?“ zvedl Reita obočí. 

„Zní to tak,“ upustila Taira na chvíli od svého talíře. „Se nám líbila, že byla taková klidná a nebála se… A doma jsme zjistili, že máme kočkopsa,“ začala se smát. „Snaží se mňoukat, ale vždycky z ní vyleze něco jako ‚nyaf‘. Malá z toho vždycky začne tančit a volat ‚dog, dog!‘ tak jsme jí začali říkat Doggy.“ 

Ruki nevěděl, jestli je vtipnější představa štěkající kočky, anebo Taira, která se ji snažila předvést. 

„Předpokládám, že šaty už jsou samý chlup,“ rýpnul si blonďák. 

„To ještě ne, protože Maya si jich zatím sotva všimla.“ 

Taira si promnula rty a loupla po Kaiovi zamilovaným pohledem. Na Rukiho to působilo zvláštně, vždyť přece pomlouvali její matku. „Možná, protože nejsou pruhovaný,“ špitla. 

„To je dost možný,“ uchechtl se Kai při pohledu na svou manželku a pak se jal blonďákovi vysvětlit, jak jeho malá princezna zbožňuje snad všechno, na čem jsou proužky. On a Taira vedle sebe vypadali tak krásně, že se prcek cítil přeslazený jen z toho pohledu. 

Po chvíli se u nich objevil Aoi a snažil se je stáhnout k ostatním do hloučku k tanci. Nejradši by bral všechny, ale přemluvit se nakonec nechal jen Ruki, Reita se přidal později, až když si s Kaiem pořádně popovídali a probrali drby, a taky až se Kai s Tairou sami rozhodli ovládnout parket. 

 

Na film byla díky děvčatům poměrně velká účast, ale zároveň se kvůli nim vytratilo i pár kluků, kteří se s nimi propašovali do svého pokoje. Ruki a Reita také zamířili k sobě, stále ještě rozjaření a natěšení sami na sebe. 

Dlouhou dobu strávili v koupelně, líbáním a mazlením pod horkou sprchou. A nejen to, Reita si do poličky nachystal gel a začal Rukiho připravovat už tam. Pomalu, opatrně, dával si na čas a nechal ho šílet, kroutit se mu v náruči a nezadržitelně vzdychat. 

„Reito~“ protestoval prcek, když se dlouhé a velmi ohebné prsty znovu otřely tak blízko toho nejcitlivějšího místečka, druhá ruka také jako naschvál tu a tam zabloudila k tříslům, ale jeho mužství se sotva kdy dotkla, a i na hrudníku jen tu a tam letmo zavadila o bradavku. Celý byl napjatý, div že ještě stál na nohou. 

Blonďák mu ale jen vtiskl polibek na šíji a ouško a dál ho takto trápil, dokud to Rukiho tělo nevzdalo a nevyvrcholil s hlasitým zasténáním a celý se uvolnil, až ho musel Reita zachytit. Prcek se musel chvíli vydýchnout, v klidu chtěl v sobě nechat doznít všechny pocity, než se k Reitovi otočil a políbil ho. Zdálo se, že po vyvrcholení bylo všechno to slastné mučení odpuštěno. 

„Tohle ti nedaruju,“ zakřenil se. Takže se to opravdu jen zdálo, ovšem uspokojení v té milé, růžové tvářičce skrýt nemohl. 

„Ajéjej,“ snažil se Reita znít starostlivě, nicméně se nemohl dočkat, až si ho Ruki poddá. A prcek nečekal na ložnici, přitiskl blonďáka ke kachlíkům a rukama mu sjel po těle. Klekl si před něj, laškovně vzhlédl k jeho tváři, a nic neudělal. Reita byl trpělivý, ovšem když mu Ruki jen lehce olízl špičku mužství a opět se na něj zákeřně zadíval a nic nenásledovalo… začínal uvnitř vřít. Ruki to myslel opravdu vážně a trýznil svého milého úplně stejně. Jen velmi pomalu ho bral do úst a ani to mu nevydrželo dlouho a zaměřil se jen na špičku, kterou zlobil jazykem. Občas ho nečekaně vsál skoro v celé délce anebo ho uchopil do dlaně a začal rychle třít, ale nenechal Reitu těmi pocity příliš nabažit. Počkal si, až bude pořádně vřít ve slastném napětí, až bude vzdychat jeho jméno a taktak se držet, aby neprosil… A možná by mohl i prosit, ale Ruki se těšil i na další program a až tolik to neprodlužoval. 

„Ty riskuješ…“ vydechl Reita se zlověstným uchechtnutím. „Co když sis mě zničil a zbytek noci se mnou nebude nic?“ 

„Pořád máš ještě ruce, hm?“ laškovně se Ruki usmál. „I když přiznám, že by mě to mrzelo.“ 

„Nepovídej…“ 

Blonďák ho zabalil do ručníku a popadl do náruče. Odnesl ho do ložnice, povalil na matraci a uvěznil pod svým tělem. Chvíli se na něj jen díval a v očích mu zářila neplecha, jako by přemýšlel, co mu provést. 

„Chystáš se mě sežrat?“ uchechtl se prcek. „Docela se na to tváříš.“ 

Reita se pousmál, tohle vůbec neznělo jako špatný nápad. „Jo. Celýho tě sežeru,“ zakřenil se a hned se pustil do toho roztomilého ouška, neodpustil si ani kousnutí do šíje a nakonec jeho smích umlčel v dravém, hlubokém polibku.