Projekt Poslední šance (63. část)

Noc po vánočním večírku byla dlouhá, ale téměř do konce roku také poslední. Ruki se opět přestěhoval do svého pokoje, plánoval se co nejvíce času věnovat učení, a na chvíle, kdy toho bude mít plné zuby, měl dost dalších činností, jako kreslení Reitova portrétu, pročítání knih, které od něj dostal, anebo hru na klavír, aby si u Hiroko nezkazil reputaci. 

Čtvrteční dopoledne však strávil především v lokále. Reita očekával příjezd své matky, která se u něj ohlásila na oběd. Ruki byl hodně zvědavý, jaká je a jak moc se na ni blonďák dal, či naopak nedal. Objevil se v lokále chvíli před polednem, ovšem zatím seděl sám. Slíbil mu, že přijde dřív. Ruki se obával, aby kolem jeho matky nepobíhal půl hodiny, aniž by o tom věděl, a neudělal si před ní nějaký trapas hned takhle na úvod. Na začátku se mu stávaly věci, jako poplést si stoly, nebo zapomenout na objednávku, a pokud by se mu dnes podařilo něco takového přímo u ní, dost by se před Reitou zastyděl. 

Přinesl mu pití a podpořil ho milým úsměvem. Viděl na něm, že se těší. Dlouho matku neviděl a ke konverzaci měli spoustu neprobraných témat. Zároveň v něm ale hryzala špetka nervozity a o to byl prcek zvědavější. 

Reita ale nezůstal dlouho sám, sotva usrkl ze sklenice, přišla k němu dáma jen o málo menší, než on, s postojem podobným, jako Hiroko – uvolněným, ale jako by jí do zad vrostlo pravítko. Černé vlasy měla spletené a na zátylku sepnuté v elegantním drdolu, a až při tom pohledu si Ruki uvědomil, že si ji dosud představoval jako blondýnu. Na pohled mu připadala sympatická a hlavně nepřišla vymrzlá v kostýmku a lodičkách, ale v jeansech a pohodlných kozačkách a v krémovém svetříku pod elegantním černým kabátem. Reita se s ní hned objal, vtiskl jí polibek na tvář a pomohl jí z kabátu, zatím se vše zdálo idylické. Tedy jen dokud se neposadili. 

Ruki odnesl objednávku a hned se u nich zastavil. Stihnul zachytit slova jako „tos mi nemohl zavolat“, „přišla bych“, ale snažil se neposlouchat. Byl si jistý, že blonďák mu to poté sám přetlumočí. 

S přívětivým úsměvem jí donesl sklenici citronové vody, snažil se udržet koutky rtů klidné, když zaslechl, že by měl Reita dostat za uši, a raději se opět uklidil do kuchyně, vyřídit další objednávky. 

Blonďák ji neskutečně rád viděl a z jejího pohledu i pevného objetí poznal, že i ona jeho. Na malý moment si myslel, že tohle radostné shledání po dlouhé době ji uklidnilo a nebude mu brblat, ovšem sotva se posadil a chtěl nadhodit otázku, jak se daří jejímu obchůdku, a co nová posila, o které se mu posledně do telefonu zmiňovala, že by měla dorazit, spustila ona. 

„Jsi dospělý a pořád jak dítě! To se musím dozvědět všechno, až ty uznáš za vhodné? Tos mi nemohl zavolat? Přišla bych za tebou do nemocnice, nemysli si, že bych tě odbyla jen frází ‚brzy se uzdrav‘ nebo ti poznadávala, co zase děláš za hlouposti. Mimochodem, cos to vlastně vyváděl?“ 

Trpělivě čekal, až na něj vše vychrlila, a poté to vzal od začátku. „Nechtěl jsem tě děsit a přidělávat starosti. Právě protože bys hned přijela a strachovala se, jsem ti to neřekl hned. Z nemocnice jsem ti dát vědět stejně nemohl a Kensukemu jsem to zakázal. Jak by ti bylo, kdyby se ti můj šéf ozval s tím, že mě postřelili?“ 

„A jak si myslíš, že mi asi bylo, když se po několika týdnech zmíníš, že jsi byl v nemocnici?“ 

„No, mohla sis hned oddechnout, že jsem v pořádku.“ 

„Zasloužil bys za uši. Kdybys nebyl dospělý, ještě bych ti přidala,“ brblala, ale pak si povzdechla. „Ale zdá se, že ti tam ten odpočinek prospěl. Posledně jsi vypadal hrozně. S takovou bys nejspíš nikoho neokouzlil.“ 

„No, kdo ví…“ 

„Žádný kdoví. Třicítka na krku a chceš být pořád jak kůl v plotě?“ Už se začala i usmívat, možná protože ji sám Reita nakazil svým potutelným úsměvem. Jako na zavolanou přišel Ruki a oběma jim naservíroval polévku. 

„To samozřejmě nechci,“, odvětil Reita a nenápadně se za prckem podíval. „A určitě nebudu.“ 

„Tvař se takhle a nemusíš se ani snažit. Potěšila mě ta smlouva, konečně máš jistotu, že tě Kensuke pustí.“ 

Reita se tiše uchechtl. „U něj ani to nemusí být jistota, ale už se opravdu nedám. Mám teď trochu jiné zájmy.“ 

„Tak to vyklop a nechoď kolem toho. Nějaká sestřička z nemocnice? Nebo někdo z kolegů tady?“ 

„Mami…“ 

„Znám tě. Chápu, že máš teď asi míň starostí, když se nestaráš o čtyři lidi najednou, ale ten tvůj výraz a klid… Vždycky jsi byl jako na elektriku, nervózní, celou místnost jsi jedním pohledem zrentgenoval, stejně jako každého, kdo nově přišel. Promluvit si s tebou jako s normálním člověkem taky nebylo snadné. Takže mi řekni, kdo to je?“ 

Usmál se, ale neprozradil ani jméno. „Neboj, představím ti ho dřív, než si myslíš.“ 

Věděla, že z něj nemá smysl nic páčit. Ale věřila mu a v duchu už si skládala souvislosti. Musí to být někdo z ústavu, pokud by jí ho měl představit ještě toto odpoledne. A nahrávala tomu i skutečnost, že jde o muže. Snažila se vybavit tváře jeho kolegů a sázela se sama se sebou, kdo by to tak mohl být. Anebo že by ho Kensuke přeci jen udolal? 

Reita na ní viděl, že hoří zvědavostí, přestože to uměla dobře skrývat. Nehodlal ji dlouho trápit vnitřními monology a navíc už se chtěl pochlubit. Poté, co dojedli i hlavní chod, a Ruki přišel odnést prázdné talíře, se na něj usmál a poděkoval mu se svým zaláskovaným pohledem. Nespouštěl z něj oči, přestože – anebo možná protože – Rukimu opět začaly lehce růžovět tváře. Jeho matka se okamžitě dovtípila. 

„Mám přinést i dezert?“ zeptal se prcek, co nejklidněji uměl. 

„Za chvilku. A vyřiď Kaiovi, že si tě žádám, aby sis ho dal s námi.“ 

„Dobře,“ pousmál se prcek, i když v ten okamžik dost nesvůj představou, že by měl jíst mezi těma dvěma, ale kývnul a konečně se vysvobodil z téhle podivné situace. 

„Takže Ruki,“ lehce si blonďákova matka podepřela tvář konečky prstů. „Vypadá dost mladě, kdyby tu nemuseli být všichni plnoletí, nechtěj vědět, co bych si myslela.“ 

„Asi za měsíc mu bude jednadvacet.“ 

„Něco máte společné, ty jsi tu taky začal pracovat takhle brzy.“
Reitovi okamžitě došlo, co si myslí. Lehce se usmál, přestože se cítil trochu sklíčený. 

„Nebo tady nepracuje?“ Pořád ho dobře znala a dokázala mu ve tváři vyčíst vše. 

„Vlastně ano, ale ne tak jako já. Je můj svěřenec.“ 

Nastala malá pauza, trochu se obával, aby jí to nevadilo. Přestože se nikdy k jeho povolání nestavěla odmítavě a neměla vůči svěřencům žádné předsudky, přeci jen se to jeho nebo jí netýkalo takto blízce. Na pár vteřin – i když tomu skutečně nikdy nevěřil – ho zamrazilo, aby nezměnila svůj pohled na Rukiho. Ona se však začala smát. 

„Tak to je teda fór!“ zakrývala si ústa a snažila se svůj záchvat smíchu udržet co nejtišší. „Ze všech, které znám, bych nevěřila, že to budeš zrovna ty, taková sešněrovaná sbírka zásad.“ 

„No promiň,“ snažil se tvářit naštvaně. 

„No je to tak!“ stále se široce usmívala. „To je jako… jako by učitel chodil se svým žákem, nebo šéf se svým podřízeným, nebo-“ 

„Já chápu, co se snažíš říct,“ umírnil ji. 

„Měla bych tě lištit, tyhle věci se vážně nedělají. Možná jsem ze staré školy, ale… je o tolik mladší a tvůj svěřenec, koukají z toho problémy pro vás oba. Ale co, jsi dospělý a navíc je to opravdu nečekané, to už bych spíš věřila, že vyhraju v loterii.“ 

Reitovi se ulevilo, přesto se mu nelíbila slova, která říkala. Upozorňovala ho na fakt, že tohle opravdu nemusí být lehce společensky přijatelné. Nechtěl si však kazit odpoledne, a když znovu zahlédl Rukiho, požádal o dezert a krátké posezení. 

Prcek je obsloužil a usadil se mezi ně. Cítil se trochu nesvůj, očima by pořád nejradši těkal k Reitovi, jako k jedinému pevnému a jistému bodu, ovšem nechtěl, aby to vypadalo, že jeho matku ignoruje, ani aby ona viděla jeho nervozitu a cukr, který z něj zářil, když se na Reitu podíval. 

Škola byla univerzálním tématem a vypadalo to, že se v jeho oboru okrajově vyzná. Po pár větách se uklidnil a trochu uvolnil, zdálo se, že první dojem byl dobrý. A ten další ani nemohl být lepší, když došlo na řeč, jak Reita pracuje a jeden ho nemůže udržet v klidu, ani když má přímo nařízeno odpočívat. Na malou chvíli se blonďák cítil, jako by se proti němu spolčili. 

„Ale chápu, práce je důležitá a musí se dělat poctivě,“ uzavřela to, aby si svého syna zase usmířila. I když by si nejradši rýpla, že u Rukiho to s poctivostí vzal opravdu z gruntu. 

 

„Tvoje mamka je moc fajn,“ usmíval se prcek od ucha k uchu. „I když přiznám, že radši bych nechtěl být u toho, když mají s Hiroko ‚vážnou‘ dámskou debatu.“ 

„S Hiroko a Tairou. A věřím, že u toho radši nechce být ani Kai, i když jak znám mamku…“ 

„Co to vidím za pohled?“ vzal Ruki jeho tvář do dlaní. Nedokázal pojmenovat jeho uchechtnutí, tiché a popichovačné, ale zároveň trpké. 

„No, určitě nebude jen debatovat s ženskýma. Bude chtít vidět Mayu a pokochat se malým, a pak bude pět ódy na to, jak Kai stíhá práci i rodinu a jaký je skvělý otec, a bude chválit i od něj natočenou vodu z kohoutku.“ 

Nevěřil vlastním uším, opravdu si blonďák stěžoval? Dokonce snad žárlil? S pozdviženým obočím poslouchal každého slova a na rtech měl lehký úsměv. Reita nezněl naštvaně, ale cosi se v jeho hlase přeci jen ozývalo. 

„Slyším tu někoho žárlit?“ drcnul do něj. 

„To ne. Nebo možná trochu,“ pousmál se Reita, přestože žárlivost či závist skutečně necítil. Spíše bruneta obdivoval a byl vděčný za jejich přátelství. Poznat někoho jako je Kai považoval skutečně za pořádnou kliku. „Jen mamka mi to občas podsouvá. Asi se dodnes nesmířila, že jsem nezůstal se svou dámskou známostí. Vztahy mužů jí nevadí, však ses sám přesvědčil, ale hrozně se jí líbila a přála si, abych jí i já dal vnoučata… Naštěstí jí to ségra bohatě vynahradila, takže mám docela klid.“ 

„No, snad jsem se jí taky aspoň trochu líbil.“ 

Blonďák se zakřenil od ucha k uchu a pevně k sobě prcka přitisknul. „Tebe si nejde nezamilovat a věřím, že tvému kouzlu okamžitě podlehla.“ 

Za taková slůvka si blonďák zasloužil polibek, ale bohužel nic víc. Povídali si zašití v pracovně a jenom chvíli. Pokud by inspekce chtěla vidět kamerové záznamy, měly by být alespoň poslední dny čisté a bez jakéhokoli podezření. 

 

I páteční den trávil prcek v kuchyni, přestože měl myšlenky úplně někde jinde. Nad učebnicemi seděl zbytek čtvrtečního odpoledne i večer, ráno byla nadcházející zkouška tím prvním, na co si vzpomněl. Během směny raději zůstal zašitý v kuchyni, jelikož by si snad nezapamatoval jedinou objednávku, a vše po sobě raději dvakrát kontroloval. V hlavě mu běžely poučky, fráze, nespočet vzorečků a příkladů, a každé slovo mířené na něj jako by ho vytrhlo ze zasnění. 

Hned po skončení směny si dal chladnější sprchu, aby se probral, a pořádně se na učení posilnil. Sedl si ke stolu a pustil se do opakování prvních otázek, u kterých měl pocit, že je pozapomněl. 

Reita mu věnoval povzbudivý pohled a poslal z kanceláře vzdušný polibek, než mu prcek opět zmizel. Nejradši by si nad to sedl s ním, přestože by mu asi nijak nemohl poradit. Ale aspoň by seděl a psychicky ho podpořil, nebo by ho mohl zkoušet. Viděl, jak se na něm postupně podepisuje stres, a dělalo to vrásky i jemu. Těšil se, až bude tohle období za nimi. 

Založil další list do Uruhovy složky, ze které se pomalu stávala jen připomínka jeho pobytu v programu. Kurz končil dva měsíce po lhůtě, což si žádalo formulář, stejně jako potvrzení o práci, kterou si našel, a žádanku o bydlení v ústavu, jelikož po vlastním bytě se s Aoiem zatím jen rozhlíželi. Ještě potřeboval formulář, kvůli noční směně s Kaiem a vyplacení odměny, ale věděl, že toho se brunet chopí, co nevidět. A to celé ho čekalo i s Aoiem a Rukim. Blonďák měl pocit, že s ubývající prací se svěřenci, se mu to papírování kupí ještě víc. 

A k tomu všemu se přidalo i zvonění telefonu. Mrkl na display a raději nechtěl vědět, co po něm Kensuke bude chtít. 

„Copak tíží tvé ctěné srdce?“ přijal hovor s úsměvem na rtech. Toho jemné popichování šéfa mu už chybělo. 

„Rei, mohl by ses za mnou, prosím, zastavit?“ 

Úsměv mu opadl. Z vážného tónu nevěstil nic dobrého. „Hned?“ optal se. 

„Ano, hned.“ 

„Fajn, za minutku jsem u tebe.“ Zavěsil, dlouze se nadechl a jednou tak pomaleji vydechl. Zvedl se ze židle, popadl mikinu a cestou v rychlosti nakoukl na Rukiho, aby mu řekl, kam jde. 

Za malou chvíli stál před Kensukeho dveřmi. Nejistě klepnul a vešel. Vzápětí zjistil, že na něj nečeká jen Kensuke, nýbrž na pohovce seděl menší tmavovlasý muž v černém obleku s tmavě modrou kravatou, v rukou desky plné poznámek a působil vážně. I když oproti ženě, sedící vedle něj, vypadal jako mílius. Dáma v tmavě modré sukni, snad na centimetr vypočítané těsně pod kolena, a ve stejně zbarveném saku s drobnou zlatou broží, ho sjela od hlavy až k patě svým přísným pohledem. Reita se obával, že když vstane, bude díky platformě a vysokým podpatkům na jinak elegantních lodičkách vyšší než on. 

Pozdravil se všemi náležitostmi, jak se na opatrovníka sluší a patří, po Kensukeho vybídnutí se posadil na židli u jeho stolu a čekal, co přijde. Muž v obleku se představil jako Harada Kenji a poté představil i svou kolegyni, Wakabe Midori. Na to řekl slova, kterých se blonďák obával – tato návštěva byla onou hlášenou inspekcí. A on okamžitě věděl, že tu něco nehraje, inspekci zažil dvakrát a takto zatím nikdy neprobíhala. 

„Vyžádali jsme si vás sem z jednoho vážného důvodu,“ pokračoval Kenji. „Namátkou jsme si probrali záznamy z kamerového systému a viděli jsme něco značně znepokojivého.“ 

„A nejen na záznamech, ale vaše chování vůči vašemu svěřenci, Matsumoto Takanorimu, se neslučuje s vašimi povinnostmi opatrovníka, ani když sedíme pár metrů od vás.“ 

Reitovi po zádech přeběhla husí kůže. Vzpomněl si na ni, seděla v lokále a jako na potvoru, když byl zrovna s Rukim na obědě. Najednou věřil snad ve všechny bohy, o kterých se kdy kdo zmínil, a modlil se, aby je jen viděla a neslyšela, o čem si povídali. Hlas té ženské zněl stejně důležitě, jako si při pohledu na ni představoval, a slova, která na něj útočně pálila, ho znervózňovala ještě víc.