Projekt Poslední šance (60. část)

 

Aoiův stav se naštěstí brzy zlepšil. Sice se cítil ještě trochu unavený a neustále cucal pastilky na krk, ale teplota odezněla a už se mohl napít, aniž by se marně vyhýbal bolavému knedlíku. Víkendové zkoušky se zúčastnil a k úlevě i potěšení všech proběhla úspěšně. Hiroko je poslouchala s úsměvem na rtech, přestože původně protestovala proti výběru rock-metalové písně. Ruki se ale nesnažil přes krk tlačit chraplák a co nejvěrněji napodobit originál, zpíval tvrději, ale pořád svým hlasem. A vidět svého syna, jak se s širokým úsměvem a energií, kterou mohl konkurovat i Mayi, vyžívá za bicími… nedokázala říct půl slova. Druhá a třetí píseň proběhla ve stejném duchu a zbytek víkendu mohli kluci strávit prací v kuchyni. I když černovlasý jen přes největší shon, Uruha ho pořád posílal zpět do postele, aby se pořádně doléčil. 

„Jděte si dnes lehnout co nejpozději a ráno si přispěte. Aspoň mně to pomáhá,“ usmál se Kai, když se za nimi v sobotu večer stavil. „Zítra v osm nástup, už se těším.“ 

 

„Ahoj, Rei,“ zaklapnul za sebou Ruki dveře a přiťapal k blonďákovi sedícímu na gauči. Připadal si naprosto vycucaný a potřeboval si jít lehnout naopak dřív. „Co to je? Pošťákovi se to nechtělo nést dál?“ 

Reita mu pozdrav oplatil a líbnul jeho měkké rtíky. Vypadal, že má velmi dobrou náladu, oči mu zářily radostí jako dítěti. 

„Ne, tohle dnes přišlo. Od rodiny a od bývalých svěřenců, taky něco od ostatních z tábora. Mimochodem, mám tady něco i pro tebe. Bál ses, jestli na tvé dopisy zareagují aspoň smskou, a vidíš, myslí na tebe stejně.“ 

Ruki si vzal do rukou tři obálky. Junův rukopis poznal okamžitě, rychle papír roztrhl a podíval se dovnitř. K přání byl připojený i dvoustránkový dopis se vším, co Junichi za poslední dobu zažil. Tyto začátky prcek chápal a usmíval se nad jeho údivem skrz náramek – a taky chlubením se, že zatím jako jediný nedostal ani malou ránu – remcáním nad striktním dodržováním rozvrhu, ale taky vychvalování si práce. Měl slíbeno, že si od začátku roku bude moct udělat stejný kurz, jako Uruha, a už se na to moc těšil. Kromě oprašování klavíru se začal učit i na kytaru a jako jediné mu chyběly počítačové hry. Čas strávený nad nimi měl sice plně zabraný, ale občas se mu postesklo. Na Tama si vůbec nestěžoval, kromě toho, že byl občas až moc přísný a mrzutý, na druhou stranu ale přísahal, že není nic neobvyklého vidět na jeho tváři úsměv. 

Prcek se nad jeho rozpolcenou radostí pousmál a byl rád, že se mu vede dobře. Věděl, že si jeho dopis přečte ještě jednou, až bude trochu více v klidu, teď ho lákaly i ty druhé dvě obálky. Jak brzy zjistil, jedna přišla od Yuta a v ní pohled s pozdravem a děkovným vzkazem. Jen doufal, že se už nenechá ohýbat, jako to s ním dělali Sagara a Sagawa. U poslední obálky Ruki trochu tušil a jeho domněnka se potvrdila. Kromě pohlednice a krátkého dopisu v ní bylo i svatební oznámení. 

„Syuma se bude ženit,“ prohodil a podal lístek Reitovi. „Sice mu ještě běží lhůta, ale jeho snoubenka si vždycky přála svatbu v zimě. No, snad se jim sníh udrží, ať to stojí za to. A co ty, nějaké novinky?“ 

„Jako jestli se třeba nechci ženit?“ uchechtl se blonďák a trochu si do něj rýpnul, hned si ale schytal dloubnutí pod žebra. 

„O tom bych snad měl něco vědět…“ 

„Neboj, kdyby něco, budu tě včas varovat,“ vtiskl mu smířlivý polibek na tvář. „A bývalým svěřencům se daří. Kromě dítěte a svatby tu je i nová práce, povýšení, nějaká škola a jinak obvyklé pozdravy a poděkování. Přišla taky krabice domácích koláčků, kila sušenek, litry ananasového džusu, tričko pro workoholiky, doplňky k posilování, blond barva na vlasy – to Tadashi – diáře na příští rok, reprezentativní sady psacích potřeb a moc hezké obrázky od dětí, ty se ti taky budou líbit.“ 

„Páni…“ vysoukal ze sebe Ruki. Ze všeho, co Reita kolem sebe měl, to vypadalo, že ho měli všichni opravdu rádi. Hřálo ho to u srdce a zároveň znervózňovalo. On pro blonďáka neměl nic pořádného, nebo mu to tak aspoň připadalo. Koupit mu nic nemohl a k vyrábění také moc prostředků neměl, proto se rozhodl vrátit ke kreslení jeho portrétu. Sice ne v takové velikosti, jako předtím, ale za to k němu přidal i sám sebe. 

„Vážně si tě oblíbili,“ řekl tiše, aby jen mlčky nestál a nezíral. 

Reita si všiml jeho rozpačitosti. Nic neříkal, snad Rukimu samo dojde, že tím největším dárkem je pro něj on sám. Nechal svůj úsměv lehce opadnout, ale za to k němu přidal svůj milý kukuč vyhrazený jen pro Rukiho. „Nejsem sám, kdo na Vánoce dostává dárky, běž se podívat k ostatním-“ 

„Rei…“ 

„Fajn, přiznávám,“ usmál se blonďák. „Vždycky mě dojme, že na mě myslí. I po letech.“ 

Ruki se k němu přitulil, jako by chtěl říct, že ho stejně nikdo z nich nemá rád tak jako on. Samou spokojeností by takto natisknutý na něj i usnul. 

„Nechceš si jít lehnout? Vypadáš utahaně. Hm a bude mi potěšením tě dorazit…“ 

„Ještě ne. Máme jít spát co nejpozději a dohnat to ráno,“ zamumlal, i když Reitova slova ho trochu probrala. 

 „V tom případě bych to viděl na dlouhou sprchu a pak tě jen tak usnout nenechám,“ uchechtl se blonďák a radši si s ním zalezl do koupelny rovnou, aby se náhodou nenahrálo i to, co by mělo zůstat jen soukromé. 

 

„Dobré ráno,“ zívnul prcek, když procházel kolem Reity, pracujícího za notebookem. Ještě rozespalý mu vtiskl polibek na tvář, a šel se podívat, co dobrého je na snídani. 

„Nechtěl sis náhodou přispat?“ zaslechl úsměvnou otázku.

„Však máš devět pryč,“ odvětil mu, zavřel lednici a uvařil si čerstvý čaj. Akorát se stihl opláchnout, než mu hrnek trochu ochladl, a v klidu posnídal. Nádobí po sobě umyl i uklidil a zamířil k sobě, aby se do oběda stihl i něco naučit. 

Hiroko byla plně zaměstnaná, takže mu náhradní hodina klavíru nehrozila, a jako účastník noční směny nemusel do kuchyně přes den. Volný čas využil k dokončování Reitova dárku, se kterým už byl spokojený, na rozdíl od kresby, kterou vytvářel pro Aoie a Uruhu. Těm dvěma se rozhodl nakreslit jejich společný portrét, snažil se je zpracovat i do nejmenšího detailu, přesto se mu na tom stále něco nezdálo. Možná že jejich tváře nevídá tak moc, aby si je vryl do paměti, jako Reitu, anebo mu k tomu chybí potřebné emoce? Podoba tam přesto byla jednoznačná, vykreslení jemně se usmívajících tváří a očí zahleděných do sebe na ně také sedělo. Možná je jen přílišný puntičkář… 

 

„Ahoj, Ruki. Připravený na dlouhou noc?“ křenil se černovlasý a prcek se před odpovědí zaměřil na jeho rysy a poté mu oči sklouzly i k Uruhovi, ale k žádné další inspiraci mu to nepomohlo. 

„Záleží v jakém slova smyslu,“ zakřenil se nazpátek a Uru se usmál nad tím, jak rychle se učí odfrkávat zpátky. 

„Tenhle Ruki se mi líbí,“ podotkl Aoi a všichni tři zamířili do sklepních prostor. V nevelké místnosti už na ně čekaly dvě trouby, bedny plné jablek, balíky mouky a všelijaké sáčky s pudinky, cukry, skořicí a dalšími potřebami. 

„Dobrý večer všem a předem velké díky za ochotu,“ začal Kai rádoby oficiálněji, ale usmíval se, jako by sám prospal celý den. Nikdo netušil, odkud neustále bere všechnu energii. „Plán je následující: Rozdělíte se zatím do malých skupin, každá si vezme na starost jinou práci. Můžete se průběžně střídat, ale nechci tu žádné hádání. Stejně vás budu zase korigovat, kdo tu byl loni, už ví. Hlavně všechno v klidu, každý máte nárok na přestávky, vzal jsem kafe, zelený čaj i pár energeťáků jako první pomoc. Nepřejte si mě ale, jestli někoho uvidím klimbat s nožem v ruce, nebo se naopak ulívat – Tora pořád vede nábor na uklízecí četu po večírku.“ 

Manabu ho nechtěně přerušil svou otázkou. „To se tu někdy stalo?“ špitl a neuvědomil si, jak blízko brunetovi stojí. 

„Divil by ses, co všechno už se tady stalo.“ Šlo o obyčejnou noční směnu, ale některá ranní ptáčata nedokázala udržet hlavu čilou alespoň do půlnoci. Rozbité hrnky nepočítal, opařené končetiny raději také ne. Ze zkušeností vzal i krabičku náplastí a sprej na popáleniny, protože to by nebyla žádná pořádná akce, kdyby se někdo nechytnul hrnce či plotýnky nebo neříznul nožem. A když ne nožem, předchozí rok se jednomu „šikovnému“ chlapci podařilo pořezat se o hranu pixly s rozpustnou kávou. „Vezměte si zástěry, Kouki, stáhni si ty vlasy. Snad z kuchyně už něco víte a nemusím vám všechno říkat.“ 

Zezačátku je trochu komandoval, rozhodně vedle sebe nenechal Manabua a Yukinu, stejně tak rozdělil i další kluky. Kupodivu nechal u sebe Aoie s Uruhou, zřejmě mu jejich vrkání už chybělo. Nebo mu bylo předem jasné, že je bezpečnější je nechat u sebe, než aby na sebe pomrkávali a hulákali přes půl místnosti. Pak se ale v celém sklepě rozhostil klid, přerušovaný tichou konverzací a hudbou z rádia, které fungovalo spíše jako nenápadná kulisa. 

Ruki se jako první usadil k jablkům, aby si práci s nožem odbyl ještě v čilém stavu. Celé oškrabat od slupky, dát pryč i jádřinec a nakrájet na malé kousky do veliké mísy, občas trochu zakápnout citronem, aby rychle nehnědla. Zezačátku mu trochu trvalo, než celé jablko zpracoval, po dvou hodinách ale fungoval automaticky a víc než o polovinu rychleji. 

Vedle něj Aoi a Uru sypali jablka do velkých hrnců a nechávali je trochu povařit, než k nim přidali další ingredience. Ohlédl se a viděl, jak u stolů za ním kluci zpracovávají těsto a rozválené pláty tvarují do forem. Na čerstvě vytažené horké pláty pak nalévali hotový pudink s jablky a vše šlo pořád dokola. Zrovna když se zdálo, že za chvíli nebude hotové koláče kam dávat, začal Kai z kartonů sestavovat krabice a skládat do nich vychladlé kusy. 

Zdálo se, že všechno běží jako na drátkách. Občas se někdo sebral a sednul si k malému stolíku v rohu s kávou či čajem, aby se trochu nadopoval, nebo se prošel po chodbě a protáhl unavené tělo. Když Kai viděl, že by se někde mohlo něco zadrhnout a narušit tak plynulý chod, přesunul někoho na oslabené stanoviště anebo se od jiné práce utrhl sám. 

S pozdními hodinami se konverzace utišovala a prostor dostala hudba. Únava působila, energeťáky přestaly fungovat a měly spíše opačný efekt, a první říznutí na sebe nenechalo dlouho čekat, druhé přišlo vzápětí, když se dotyčnému jeho kolega posmíval. Koukimu se podařilo přelít kafe a málem se opařit, Uruha si raději vyměnil místo s někým jiným, když se chytil horkého hrnce. I Ruki šel raději válet těsto, poté co si udělal přestávku. Hlava mu ještě nepadala, ale cítil, že oči má suché a unavené. 

„Můžeš ještě?“ usmál se na něj Aoi. Zdálo se, že černovlásek je na ponocování zvyklejší, anebo možná jen přizpůsobivější. 

„Ještě jo,“ kývnul Ruki, „ale lehnout si, tak v momentě spím.“ Přesto jako by jeho pečlivost byla neúnavná a veškeré pláty měl rovnoměrné a stejně silné. Uru vypadal o dost unaveněji, ale držel se, na rozdíl od jednoho mladíka, který usnul opřený o ruku dřív, než se mu uvařila voda na kávu. 

„Zvykejte si. Co budete dělat, když se dostanete do směnného provozu? Nebo budete muset v kanceláři vysedávat přesčasy i v noci?“ uchechtával se Kai, přestože sám už neměl tak jasný a energický pohled. 

Chvíli po čtvrté ale první skupinku přerušil v opracovávání jablek a poslal je na druhý konec válet pláty a skládat do krabic. Za chvíli se rozpadla i další stanoviště a čekalo se jen na poslední kusy v troubě. 

„Trochu to tu uklidíme a poskládáme ty kartony, ať je máme nachystané na zítra,“ vyzval je Kai, když měli hotovo. 

Umyli nádobí i stoly, nachystali si krabice na další den a velmi rádi se rozloučili a zamířili do svých pokojů a postelí. Ruki se nemohl dočkat blonďákovy náruče a snad jen ta představa ho vyhnala do schodů. Tiše za sebou v bytě zaklapnul dveře, oblečení si poskládal na židli u sebe a jen ve spacím tričku a boxerkách doťapal po tmě až do ložnice. Přilehnul si k Reitovi, který si ho po chvilce všimnul a s tichou poznámkou, že pěkně voní a nejradši by ho sežral, ho objal. Prcek věděl, že mumlá z polospánku, přesto mu odpověděl stejně tichým „zapomeň“ a se zívnutím se zavrtal pod peřinu. Kupodivu měl chvíli problém usnout, jako by se přetáhl a mozek odmítal vypnout, ovšem Reitův pravidelný dech ho ukolébal. 

Blonďák si nepamatoval nic. Ani že si k němu v noci Ruki přilehl, ani svůj komentář, ale pořád ještě jakoby z prcka cítil vůni skořice a vanilky. Pohlédl na hodiny, měl nejvyšší čas vylézt z postele a zamířit za Hirem do tělocvičny. Opatrně, aby Rukiho nevzbudil, se od něj odkulil a zadíval se na roztomilost před sebou. Prcek se natáhl přes celou postel a pevně objal polštář, jakoby tušil, že se něco změnilo, ale tentokrát ho to neprobralo.
Vzbudil se až po desáté, a to možná jen díky vyzvánějícímu telefonu v Reitově pracovně. Pomalu se posadil, promnul si zalepené oči a vzápětí se ohlédl po číslech na budíku. Normálně by okamžitě vyskočil s tím, že nemůže takhle vyspávat, a co všechno už by měl mít udělané, teď však zůstal sedět a jakoby znovu usínal, hleděl na pootevřené dveře k blonďákovi a zpovzdálí vnímal jeho hlas. 

Dveře se po chvíli pohnuly, Reita do nich jen nakouknul, ale při pohledu na sedícího, rozcuchaného a rozespalého Rukiho v nich zůstal a s úsměvem ho pozoroval. „Dobré ráno,“ řekl tiše. 

„Dbé á-áno~“ zívnul prcek jako odpověď. 

„Chceš si ještě lehnout, nebo vstáváš?“ 

„Musím vstát,“ prohrábl si vlasy a trochu se protáhl. „Asi stárnu… dřív mi to ponocování nevadilo.“ 

Blonďák se musel rozesmát. Vtiskl mu polibek na růžové líčko s vytlačením knoflíkem od polštáře a rozcuchal mu to jeho vrabčí hnízdo na hlavě. 

„Nachystám ti snídani, ty staříku.“