Projekt Poslední šance (58. část)

 

Ruki se začal pomalu vrtět a probouzet. Se zamručením se otočil na bok a pousmál se, blonďákova paže se kolem něj ovinula a jeho rty ho pošimraly na šíji. Usmál se a propletl s ním prsty. 

„Dobré ráno,“ zaslechl šepot vedle ouška a další lehký polibek. Nechtělo se mu ani hnout, jak příjemně mu bylo. 

„Krásné ráno,“ odpověděl. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ 

„Hm… těžko říct, čas plyne rychleji, když se dívám, jak spíš,“ tiše se Reita zasmál. Trochu spravil peřinu a přitiskl ho k sobě, aby zahřál jeho chladnou kůži. „Zdálo se ti něco zajímavého? Usmíval ses a něco sis mumlal.“ 

„Zajímavého? Hm… kéž bych věděl, co.“ Ruki si nemohl vzpomenout, ať se snažil sebevíc. Nakonec to vzdal a otočil se k blonďákovi. Přehodil si nožku přes jeho bok a chytil se ho kolem krku. „Stejně na tom nesejde, pokud se mi nezdálo o tobě. A mít tě u sebe je lepší, než kdejaké sny,“ zanotoval a vzápětí se rozesmál. „Dáváš mi číst moc červené knihovny.“ 

„Ale nepovídej. Posledně to byl krimi-thriller, pokud si dobře vzpomínám.“ 

„Zabila manžela, aby mohla být s milencem. Nakonec svedla vrchního vyšetřovatele a spolu s ním se zbavili milence, a kdyby na ně nepřišli, žili by šťastně až do smrti někde na ostrově na opačném konci světa…“ 

„Máš pravdu. Příště ti dám rovnou Kamasutru,“ uchechtl se blonďák a překulil se s ním, aby ho uvěznil pod svým tělem. Vpil se mu do rtů a neodolal, aby rukama nesjel jeho krásně tvarované tělíčko. 

„Copak?“ trochu se Ruki zarazil, když viděl, jak najednou pokrčil obočím, jako by se mu něco nelíbilo. 

„Ale nic. Jen je ta ruka zase trochu zatuhlá.“ 

„Já bych taky věděl o něčem, co je zatuhlé…“ skousl si ret a nechal konečky prstů bloudit v blonďatých pramenech. Tvářil se nevinně, jako by právě neřekl žádný dvojsmysl, a Reita nemohl odolat, aby se mu nezakousl do krku a nepozlobil i ouško. Ruki se ho marně snažil zastavit a nezbývalo mu nic jiného, než sám zaútočit a plácnout ho po tom pevném pozadí. 

„Ty si teda troufáš.“ 

„Copak, pošleš mě za to vysmýčit chodbu?“ zakřenil se. 

„Pokud bys ji smýčil jen tak, jak jsi… není to špatný nápad.“ 

Oba se neubránili vlně smíchu a zůstali na sobě ležet s rozjařenými tvářemi a rozpoložením, kdy se ani jednomu nechtělo vstávat a vracet se do reality všedního dne. A i kdyby je nečekaly žádné povinnosti, stejně se jim nechtěla opouštět postel a teplo těla, které se tisklo na to druhé. 

Rukiho úsměv přesto znenadání opadl. „Rei… Nemyslíš si, že jsem nějaký idiot, když jsem po tom…“ 

„Ale kdepak,“ líbnul blonďák růžové rtíky, jako by je chtěl přimět, aby se znovu rozesmály. „Ještě o půlnoci jsem se egoisticky křenil, jaký jsem kanec, když jsem tě dokázal zlikvidovat na všech frontách. Můžeme to zkusit znovu, třeba se budu naparovat i v poledne…“ 

„Zapomeň, byla to jen chvilková slabost,“ bránil se prcek. Ovšem jeho slovům, polibkům ani jeho dotekům odolat nemohl. Při představě, jaký dlouhý den ho čeká, a při vzpomínce na pocity, které zažíval, než ho přemohla únava, nebylo těžké podlehnout a znovu se nechat unášet vzrušením. 

 

Ruki se spokojeně usmíval celé dopoledne při učení, i po poledni, když myl nádobí a věděl, že za chvíli bude muset jít dolů do sálu a ve všem chaosu nacvičovat písně na koncert. Mezi lidi, kteří během přípravy celé místnosti budou určitě tlachat o písni, jakou zvolili, a spojovat si ji s ním a Reitou. A kdo ví, s jakou náladou se vzbudil Aoi. 

Ozval se zvonek a chvíli na to klaply dveře. Vykoukl z kuchyně a byl trochu překvapený Uruhovou návštěvou. 

„Ahoj, jdeš mě popohánět?“ zakřenil se a napadlo ho, že dnes bude Aoi možná klidnější. 

„Ahoj, Ruki. To bych si nedovolil, od toho mám Aoie. Potřebuju jen s Reitou vyřešit pár věcí, jestli mi to teda dovolíš.“ 

Zdálo se, že nejen Aoi má „nálady“. Ruki začínal tušit, že příčinou nebude abstinence, ale spíš naopak. I plavovlásek měl na rtech podobný spokojený úsměv. 

Dokončil úklid a zalezl na chvíli k sobě, aby nerušil Reitu s Uruhou v jejich záležitosti. Potřeboval dopsat řešení problému s desetinnou čárkou, ale výsledek mu smysl nedával. Všechno přepočítával, dvakrát kontroloval, jenže mu to pořád nesedělo se smlouvou, kterou fiktivní firmy uzavřely. Musela tam být ještě nějaká chyba, kterou zatím neodhalil. 

Z myšlení ho vytrhlo až zaklepání na dveře. „Jdeš se mnou?“ nakoukl plavovlásek dovnitř. Ruki si ani neuvědomil, jakou dobu strávil nad papíry, které mu stále víc zamotávaly hlavu. 

„Jasně,“ pousmál se a vzal si do ruky mikinu. Uruha šel trošku napřed, než se prcek s Reitou polibkem rozloučí na tu strašně dlouhou chvíli. 

„Je krásný vás pozorovat, vypadáš spokojeně a Reita úplně kvete. Pamatuju si, že vždycky byl uvnitř jak zamrzlý, a ne že to na mě práskneš, slyšel jsem ho jednou Kensukemu říkat něco jako, že by ho musel leda tak znásilnit.“ 

„Cože?“ uchechtl se Ruki nevěřícně. 

„Kensuke pochtíval a Reita mu oponoval, že by nemohl. Vyčetl mu, že kvůli vší práci je naprosto otupený, a sexy striptýz svou atraktivitou přirovnal ke keramickému trpaslíkovi. A abych ti pravdu řekl, ani jednou jsem Reitu neviděl nijak vzrušeného. Žádné řeči s ním nehnuly, dvojsmysly i narážky odpaloval jako by četl nákupní seznam. Ale poslední dobou oplácí stejnou kartou a kolikrát si ještě přisadí. A koukám, že kvůli tobě se byl ochotný hnout i v jiných záležitostech…“ 

Ruki zprvu nepochopil, ale pak si uvědomil, jak při scházení schodů uhýbá namoženým nohám a tříslům. Líčka mu opět zrůžověla, nechtěl to komentovat. 

„Nedívej se tak na mě.“ 

„No, pokud jsi neběžel maraton nebo celý den nejezdil na kole, zbývá jediná možnost. A vzhledem k tomu rudému kousanci, který Reitovi čouhal zpod trička… Musela to být divoká noc,“ popíchnul ho Uru, ale na rozdíl od Aoie při takových řečech značně ztišil hlas, přestože nebyl nikdo kolem. 

„I ráno,“ připustil Ruki. Ještě pořád ho cítil v sobě, pořád cítil jeho ruce na bocích, za které si ho držel a přitahoval vstříc přírazům. Prcek zatínal ruce do polštářů, až mu bělely klouby, trnuly mu paže, o které se zapíral, a své sténání dusil v přikrývkách. Trochu cítil i vykroucenou šíji, z toho jak se snažil dosáhnout na Reitovy rty. Cítil, jak mu rudnou tváře, když si to připomněl. 

„Promiň, nechci rýpat. Jen mám radost i za tebe. Tehdy, když jsem tě poprvé stříhal, a ty jsi mluvil o pocitu být člověkem s vůlí… Doufal jsem, že to nebudeš mít taky tak složité.“ 

„Uru-“ 

„Někdy si o tom promluvíme, až na to bude čas a prostor…“ 

„Jo, jak budeš chtít,“ pousmál se Ruki. Viděl i slyšel, s jakou lehkostí ta slova Uruha pronesl, pořád měl ve vzpomínkách obraz, jak si užíval slasti, a věděl, že teď už je vše v pořádku. Přesto si uvědomoval, že o takových věcech se nehovoří snadno, ať už je člověk sebevíc vyrovnaný. 

Sešli až do přízemí, bohatě ozdobeného vším, co během posledních pár dní vyrobili, a vydali se směrem k velké tělocvičně, předělané na koncertní sál. Avšak co Rukiho zarazilo, byl kočárek se spícím dítětem, zaparkovaný naproti dlouhé chodby. „Co se tu děje?“ 

Uru se usmál a nahlédl na drobnou, spokojenou tvářičku, ustavičně potahující cumel, a drobné pěstičky. „Teď, když o Kaiově rodině všichni vědí, nemá potřebu nic skrývat,“ pokrčil plavovlásek rameny.

„Hiroko ho i přes dovolenou vytáhla na zkoušku, tak si je vzal s sebou. Taira je tu nejspíš jen na skok, jinak by tu malého nenechávala. Pojď, ať ho nevzbudíme.“ 

I přes silné dveře slyšeli už na chodbě nepravidelné údery a k sálu je naváděly svítící řetězy a chundelaté vločky visící ze stropu, které neladily naprosto s ničím. Rukiho obočí se při pohledu kolem svraštělo, ale raději se pokusil uchovat nadšený výraz. Kdokoli měl tohle na svědomí, nechtěl ho urazit. 

„Ahoj,“ pozdravili oba, sotva otevřeli dveře, ale vzápětí se opravili a slušněji pozdravili drobnou ženu s rovnými uhlově černými vlasy po ramena a ofinou. Přivítala je s úsměvem, na Uruhu zběžně mrkla, ale na prcka se zaměřila trochu víc. 

„Asi jsi poslední, kdo ještě nezná Kaiovu ženu, měl bys to napravit. Tairo, tohle je Ruki, Reitův svěřenec a partner. Ruki, paní Tanabe,“ představil je Uruha. 

„Mám radši Taira,“ vstala a podala prckovi ruku. Ten si vzápětí uvědomil, že zas tak drobná není, i když tak působila. Snažil se nevnímat boule na svém egu z faktu, že i ženy jsou tu vyšší, než on, přestože nepatrně, a s úsměvem její ruku přijal. Takhle zblízka si všiml i maličkých pih kolem nosu a na líčkách. Oči měla stejně čokoládové, jako Kai, a stejně jako on s tenkými vějířky vrásek od smíchu. 

„Mám radši pořadí partner a svěřenec…“ prohodil a trochu se narovnal. Částečně aby dorovnal výšku, částečně i hrdostí, že se mu ji podařilo rozesmát, a lehce zrůžověl, když mu řekla, že je vtipný. 

Obrátil se k těm nepravidelným úderům bicích a kromě Kaie zahlédl taky malou, culíkatou holčičku s paličkami v rukou. Na zem by neměla ze stoličky šanci dosáhnout, a místo přerovnávání celé soupravy si ji Kai raději posadil na klín, basový buben ovládal sám a malý buben svěřil jí. Paličky v jejích malých ručkách působily spíš jako pořádné palice, ale i přes svůj věk měla slušné údery. Netušil, jestli je víc podobná na Tairu či Kaie, ale rozhodně nezapřela soustředěný pohled, jaký mívala i Hiroko. Ta stála opodál a při každém pohledu na ty dva kroutila hlavou. Když dokončila tichý rozhovor s Torou, obrátila se na ně s plnou pozorností. 

„Měla by si vzít sluchátka, za chvíli bude hluchá jak ty!“ upozornila ho se starostí o citlivá ouška malé vnučky. 

„On není hluchý, ale slyší jen to, co chce,“ prohodila Taira s úsměvem na rtech, a ne dostatečně tiše, aby ji okolo stojící nemohli slyšet. Věděla, že před Hiroko nemusí hrát uhlazenou ženušku a od rána do večera se jí i Kaiovi poníženě klanět. Jak jí jednou Hiroko řekla – sama ví, co vychovávala, nemá cenu se přetvařovat. A když si může dělat srandičky Kai, neuškodí, když si někdo rýpne do něj.

Ještě chvilku je pozorovala, ale její smysl pro povinnost velel zavolat si Mayu k sobě a s Kaiem se rozloučit, aby nezdržovala průběh zkoušky. V momentu, kdy se za ní zavřely dveře, nedokázal nikdo z přítomných zadržet smích. 

„Ještěže je jeho druhé dítě kluk, jinak by ho ty ženské převálcovaly,“ uchechtl se Ruki. 

„Něco mi říká, že ví, jak na ně.“ Plavovlásek se přivítal se svým milým a šli se automaticky nachystat, aby je nemusel nikdo popohánět. 

Hiroko si vytáhla papíry a tentokrát se na ně podívala se spokojenějším výrazem. Udělala si pár poznámek a rozhlédla se po obsazení na podiu. „Už by to mělo jet, tak se pustíme do práce. Musíme dodržet rozpis zkoušek, jinak se tu nehneme jako včera,“ upozornila je a zkontrolovala čas na hodinkách. 

Vzali to v pořadí, jaké měli přichystané na vystoupení. Kvůli organizaci museli svůj program rozdělit a Rukiho píseň zařadili zvlášť, skoro na samý závěr večera. Ruki z toho byl stále trochu nervózní, ale po dnešní zkoušce začalo natěšení převažovat. Cítil se skutečně dobře, přestal se tolik kontrolovat a puntičkářsky myslet na každé slovo i tón a odráželo se to i na jeho výkonu. 

„Teda Ruki, tobě to dnes zpívá samo,“ chválila ho Hiroko a neskrývala nadšení. 

„Taky se rozezpívával celou noc i ráno.“ 

Uruha to špitl velmi tiše, jen aby ho slyšel Aoi. Přesto černovlasého uhihňávání nemohl prcek přeslechnout a káravě se na něj ohlédl. Už by těch srandiček taky mohli nechat, nebo přinejmenším na takových místech. 

„Mám z vás radost, kluci. Kdyby byl koncert zítra, neměla bych strach. Ale neusněte na vavřínech, další zkouška bude ve čtvrtek a v sobotu. V pondělí je od rána velká generálka, mám vás tu napsané na půl desáté-“ 

„Menší poznámka, mami. Máme přes pondělí a úterý noční směny,“ ozval se Kai, aby si vydobyl pozornost. „Napiš nás radši až na odpoledne.“ 

„I přes pondělí? Kdy jsi mi to hodlal oznámit?“ 

„Já ti nedával nový seznam? Máme málo lidí, musíme to natáhnout přes dva dny.“ 

Kluci se po sobě rozhlédli, doufali, že nenastanou žádné další změny. Naštěstí je Kai ujistil, že se s Hiroko domluví a na čtvrteční zkoušce se napevno dozví veškeré termíny. 

 

Ruki si dal předsevzetí, že do čtvrteční zkoušky zjistí, co se skrývá za lest v jeho závěrečném úkolu. Čas mu rychle utíkal, a i když cítil, že je něčemu na stopě, stále nevěděl, čemu. Nechtěl to nechávat na poslední chvíli, ačkoli večery si s radostí nechával volné pro Reitu. Musel si nějak vyčistit hlavu, aby z toho nezblbnul, jak blonďák s oblibou říkával. 

„…ještě ne,“ mumlal Reita a držel Rukiho tělíčko pevně v náruči. Před deseti minutami vypnul budík, ale nechtělo se mu vstávat ani trochu, zejména když ho z postele nic nelákalo, spíš naopak. „Musíme si nadehnat. Až přijde inspekce, tohle bude tabu.“ 

„Myslíš, že ti inspekce poleze v noci do ložnice?“ uchechtl se Ruki. Ta představa byla docela komická, i když věděl, že by se v té situaci určitě nesmál. 

„Taky bych to nejradši obešel, ale byl by to lehce odhalitelný podvod.“ 

„Možná by se-“ Prcek se probral z příjemné ospalosti a místo lísání se k Reitovi se prudce posadil. „Podvod…“ řekl tiše a začal se drát z postele. Docela mu to znemožňovaly dvě silné paže, které ho chytly kolem pasu a táhly zpět, ovšem nezdálo se, že by Ruki měl zrovna teď náladu na žertíky. 

„Co se děje?“ 

„Ten úkol,“ začal a zavázal si pásek kolem županu. Jen na kraj matrace se opřel, aby vtiskl blonďákovi polibek. „Jsi geniální,“ usmál se od ucha k uchu a najednou ho nebylo. Reita s povzdechem padl zpět na polštář a promnul si obličej. Nepřipadal si jako génius, když si jedním slovem vyhnal z postele svého milovaného a zkazil si příjemné ráno. 

Do sprchy zamířil sám a už čerstvý zaklepal na dveře prckova pokoje. Krátké, nepřítomné zamručení vzal jako výzvu a otevřel. Ruki seděl pořád stejně rozcuchaný, s ospalky v očích a zabalený v županu. Přesto vypadal dost čile. Na stole před ním ležely dvě složky a pod rukama skrýval papír s hromadou čísel, a snad s každou vteřinou k nim přidával další. 

„Je to podvod,“ řekl tiše, aniž by se jen koutkem oka k Reitovi ohlédl. „Nejde tu najít chyba, protože celé tohle je chybné. Jeden velký uhlazený a zdánlivě srozumitelný bordel a zároveň chytrý způsob, jak se ze sardinky stát žralokem.“ 

„A co ta desetinná čárka?“ 

„To je součást a zároveň chyták. Když to přestaneš brát vážně a zapojíš fantazii, teoreticky je možné všechno. A takový teoretický řetězec tě dovede k jasnému výsledku. Bez jednoho kroku nevidíš další a najednou je všechno úplně logické. Jedna čárka sem, jedna tam… a miliony jsou v háji, aniž bys to stihl postřehnout. Vidíš? Najednou to sedí,“ hrdě ukázal dvakrát podtržený výsledek na konci papíru a na číslo uvedené v podkladech. „Podvod. Jak jednoduché to bylo a celou dobu jsem to měl pod nosem. Říkám, jsi prostě génius. Můj génius,“ vpil se Reitovi do úst a nenechal ho říct jediné slovo, ani se na nic zeptat. Celý rozjařený ho pak nechal stát zmateného v pokoji a odešel si do koupelny dát sprchu a posléze i nachystat snídani. 

„Půjdu před obědem pomoct do kuchyně. Mám teď díky tobě víc času a kluci tam mají docela honičku. A vím, co chceš říct, další porušení rozvrhu, ani už si nepamatuju, kolikátý to byl.“ 

„Ne, Ruki,“ pousmál se blonďák a natáhl se na stole pro jeho ruku. „Klidně běž. Ale zítra půjdeš cvičit za Torou. Všichni tři půjdete.“ 

„Ale chtěl jsem jít do kuchyně i zítra…“ 

„To ti nebrání. Domluvte se s Torou na čase a uspořádej si den, abys všechno stihl. Když tohle budeš zvládat, nepotřebuješ rozvrhy.“ 

„Děkuju,“ povzdechl si Ruki. Trochu mu to znělo jako opatrovnické kázání a najednou mu tenhle tón přišel cizí. Rád zapomínal, kým doopravdy na tomhle místě je. 

Reita se ale nenechal rozhodit jeho naoko nevrlým tónem. Zachovával si dobrou náladu a nepouštěl drobnou ruku ze své dlaně. „Když nepotřebuješ rozvrhy a umíš dodržovat vlastní řád, jsi o krok blíž tomu, abys nepotřeboval ani opatrovníka…“ pronesl tiše a líbnul ho na tvář. „Ale je před tebou stále spousta kroků.“ 

Prcek se zarazil, tohle mu neznělo povzbudivě. „Jsem na tom tak špatně?“ 

„Ne, to ne. Ale začátek roku nebude veselý. Začne se naplno řešit Erumův případ a taky už se prošetřuje vše kolem jeho party. Zatím stačí, co jsi nám řekl, ale bude potřeba svědčit i u soudu a to hlavně v Erumově případě. A je dost možné, že budou propírat i tebe. Nezavřou tě, to se bát nemusíš, ani se nezmění nic na pobytu tady, ale bude stát hodně nervů, pokud se rozhodnou nenechat na tobě nit suchou. Další nervy budeš potřebovat při závěrečné zkoušce a-“ 

„A nemáš o mě jen tak obavy. Vidíš svým odborným opatrovnickým okem, proč mít strach,“ řekl Ruki tiše s naprosto vážnou tváří. 

„Ne, se školou nemám obavy žádné. Jen musím přiznat, že se bojím, co s tebou udělá soud… Věřím ti, Ruki. Ale v lednu jsou další testy a po takovém vypětí můžou ovlivnit výsledky.“ A Reita doufal, že další zimu už nebude v ústavu ani jeden z nich, a místo toho chladné večery, přinejmenším víkendové, stráví přitulení k sobě ve vlastním bytě. Zakoukal se do posmutnělých očí, rád by mu řekl něco povzbudivého a uklidnil ho, ale zazvonění ho umlčelo dřív, než se stihl nadechnout.