Projekt Poslední šance (64. část)

„Můj svěřenec se jmenuje Matsumoto Ruki,“ na úvod ji opravil. „Změna jeho jména proběhla legitimně. A co se týče-“ 

„Nezajímá mě jeho jméno, bavíme se o vašem nevhodném chování. Samozřejmě z obou stran, ale vy jako opatrovník, máte povinnost vůči takovým projevům zasáhnout, ne je sám podporovat.“ 

Zněla tak odměřeně, že by jí blonďák nějaký jiný druh nevhodného chování nejraději na místě předvedl. Ani neměl chuť něco říkat, viděl, že jen čeká, aby mu opět skočila do řeči a udělala mu další kázání. 

„Nebo snad chcete popřít, že jste na svém místě selhal?“ 

To už bylo moc. „Ano, tohle popírám,“ odpověděl rázně, ale snažil se krotit hněv a ovládnout se, aby zněl vyrovnaně. „Jako opatrovník jsem neselhal ani v jediném případě. Stejně tak popírám jakoukoli povinnost vnucovat svým svěřencům myšlenku, že projev citu je nevhodné chování. Popřít nemohu jedině to, že se mezi mnou a mým svěřencem vyvinul i jiný vztah, než ryze opatrovnický.“ 

Nastala krátká chvíle ticha, ve které znělo jen šustění a škrkání propisky po papíře, jak si Kenji cosi zapisoval. 

„Mohl byste ten vztah popsat?“ zvedl hlavu od desek a zaostřil na Reitu. 

„Máme mezi sebou partnerský vztah,“ odpověděl Reita narovinu. „Zpočátku jsem jako opatrovník samozřejmě zasáhl. Na mého svěřence to mělo velmi negativní vliv, ovšem ne ve směru zamilovanosti, ale celkové ztráty důvěry. Ruki je velmi vnímavý a pozná, pokud se s ním nejedná fér, a také poznal, že city jsou oboustranné, ačkoli jsem se ho od těchto myšlenek snažil odradit. Vrátil se o mnoho kroků zpátky a bylo velmi náročné jej znovu přimět spolupracovat.“ 

„Jednoduše řečeno poznal, že mu lžete.“ 

„Ano.“

Midori ho poslouchala se sepjatýma rukama a hlavou nakloněnou na stranu. Snažila se udržet neutrální výraz, ale koutky se jí přesto zvedaly do nepříjemného úšklebku. 

„A to mi tvrdíte, že jste neselhal, když si necháte svěřence skákat po hlavě? Odkdy mají nárok si něco vydupávat?“ pronesla záměrně pomalu a důrazně. 

„Můžu vás ujistit, že Ruki si rozhodně nic nevydupával,“ řekl se stejným důrazem. „Uzavřel se kvůli lži. Kvůli tomu, že jsem tím sám porušil opatrovnické pouto důvěry. Proto když-“ 

„Ah, a to máte ve zvyku obvykle svěřencům odpovídat na osobní otázky?“ 

„Záleží, o jaký typ otázek se jedná. Buď je upozorním na nevhodnost takové otázky, nebo popravdě odpovím. Mé otázky vůči nim jsou mnohem osobnější a jejich odpovědi závažnější. Pokud chci, aby mi důvěřovali, musejí vědět, že věřím i já jim.“ Mluvil jasně a vyrovnaně, nenechal se rozhodit ani tichým odfrknutím, ačkoli mu ta ženská nehorázně lezla na nervy. Po očku mrkl na Kensukeho a viděl, že je na tom podobně. 

„Když se vrátíme k původní věci,“ odkašlal si inspektor, „jak je možné, že se ten partnerský vztah rozvinul, pokud jste, jak tvrdíte, proti tomu učinil jisté kroky?“ 

Blonďák se snažil ze všech sil vyčlenit slečnu Wakabe ze zorného pole a upnout svou pozornost jen na Kenjiho. A především udržet svůj hlas klidný a vyrovnaný. „Jistě víte, že se zde odehrál jistý incident,“ automaticky pohlédl k oknu a udržel se, aby si nesáhl na paži. „Tahle událost, kromě jiného, zapříčinila, že se naše city vůči sobě znovu objevily. Zpočátku jsme se s tím snažili bojovat, ale oba jsme věděli, na čem jsme. Nemělo cenu nic popírat a neviděl jsem důvod, proč se tomu snažit zabránit. Tohle nejde zakázat nebo lusknutím prstů nechat zmizet.“ 

Muž pokývl a opět si něco zapsal, ovšem Midori věc viděla zcela jinak. „Váš vztah má být čistě na pracovní úrovni, tohle jste měl vyřešit, i kdyby to mělo jít přes zákazy.“ 

„Omlouvám se, slečno Wakabe,“ ozval se Kensuke, „ale sám jsem to s panem Suzukim řešil. Mohu jen potvrdit, co už zde řekl pan Suzuki. Pokusili jsme se zamezit těmto z vašeho pohledu problémům, ale mělo to na Rukiho velmi negativní vliv. Pan Suzuki udělal vše pro to, aby se tato situace dala do pořádku a znovu mohl pokračovat na jeho nápravě, samozřejmě v čistě pracovním vztahu. Ale po událostech, které nastaly, by opravdu nebylo na místě dále takto jednat. Ruki věděl, co sám cítí, a znal pravdu o svém opatrovníkovi. Nemělo smysl něco zakazovat pod pohrůžkami vyloučení. Jak už pan Suzuki řekl, city nejdou jen tak vymazat. A snaha o něco takového by Rukiho mohla jedině poškodit.“ 

Slečna nebyla ani trochu uspokojená odpovědí, jakou jí Kensuke nabídl. Obrátila se ke složce, kterou měla položenou na klíně, dál v rukou přebírala propisku, a když měla tu příležitost rýpnout si do dalšího člověka, s radostí to udělala. 

„Vy jako nadřízený jste měl v takovém případě učinit patřičné kroky. Ať už by to mělo znamenat přeložení svěřence Matsumota Takanoriho-Rukiho, či rozvázání pracovního poměru s panem Suzukim.“ 

„Neviděl jsem důvod takto jednat. Absolutně by to nebylo v zájmu kteréhokoli z jeho svěřenců.“ 

„Ano, jeho zájem i zájmy jeho svěřenců jsem na vlastní oči viděla. Způsoby, které tu máte zavedené, jsou velmi podivné. Pro kvalitní práci a nápravu není vhodný žádný jiný vztah, než opatrovnický. Připustit takové věci na pracovišti je nanejvýš skandální.“ 

„Způsoby, jaké tu máme zavedené, jsou založeny na lidskosti,“ vyhrkl Kensuke dřív, než by se zase rozkecala a nepustila ho ke slovu. „Ve směrnicích vydaných ředitelstvím, ani v pracovní smlouvě nestojí žádné ustanovení, které by zakazovalo partnerský vztah mezi opatrovníkem a svěřencem. Ruki je plnoletý a nedopouští se nezákonného chování. Pokud mezi sebou mají svůj vztah vyjasněný a nemá negativní vliv na jeho nápravu ani na pracovní nasazení pana Suzukiho, nevidím v této záležitosti problém. Uznávám, že takové věci jsou na pracovišti nevhodné, ale nelze se na ně dívat jen z této stránky.“ 

„Pane Suzuki,“ začal Kenji a sám skočil očividně rozladěné inspektorce do řeči, „vraťme se ke vztahu mezi vámi a vaším svěřencem. Ze záznamů bylo patrné, že váš svěřenec často nepobývá v pokoji, který mu byl určen.“ 

„Ano, k tomu jsem se také chtěla dostat. Mluvíte o tom jako o větším přátelství, ale noční návštěvy vyvolávají otázky mravnosti.“ 

Zdálo se, že nejen Reitu a Kensukeho, ale i svého vlastního kolegu ta ženská štve. Blonďák by vsadil svůj notebook, že mu několikrát hlavou proběhla myšlenka na to, jak jí zarazí propisku do hlavy. Nicméně na její rýpnutí navázal. 

„Ano, chtěl jsem se dostat k otázce intimnosti vašeho vztahu. Váš svěřenec je sice plnoletý, přesto je mezi vámi jistý věkový rozdíl a pracovně jste jeho nadřízený. Vaše přílišná blízkost vzbuzuje různé pochybnosti a byl bych rád, kdybyste nás jich zbavil.“ 

Reitu pro změnu polilo horko. Čekal rýpání, ale ne že se v tom budou takto šťourat a řešit, co s Rukim v soukromí dělá a nedělá, a ještě ho snad podezřívat, že ho zneužívá. Stál na hraně – přiznat se či zamlčet? Co bude lepší? Lhát uměl, což ho jako opatrovníka zrovna nešlechtilo, ovšem občas se to hodilo. Ale dokáže se vykroutit z takovéto věci bez podezření? A bude skutečně lepší lhát? Jistě podrobí podobnému výslechu i Rukiho. A on byl z větší části přesvědčený, že podobné dilema napadne i prcka. Pokud by se jejich odpovědi rozcházely a měla vyjít najevo pravda, raději ať je za lháře on a přijde o práci, než aby za to pykal Ruki vyloučením z programu. 

„Ano, je pravda, že Ruki často přespává u mě v ložnici, ale náš vztah samozřejmě neprobíhá v až takové… intimní rovině,“ pronesl blonďák s naprostou vážností a doufal, že je dostatečně přesvědčivý. 

„Samozřejmě…“ prskla Midori. 

„Nevím, co si o mně myslíte, ale mám určité meze. Pořád jsme v ústavu a Ruki je pořád můj svěřenec. Oba si uvědomujeme, v jaké jsme situaci. Jsme vděční, že je tato věc mezi námi objasněná a nemusíme se od sebe násilím držet kilometr. To nám stačí. Jestli se do mě chcete pustit kvůli tomu, že mu dám pusu, tak prosím.“ 

„Dobře, to stačí. Pošlete i pro pana Matsumota,“ zapsal si muž nějakou poznámku a vzhlédl ke Kensukemu. 

Ruki byl z celé situace víc nesvůj, než Reita. Když pro něj Yuki přišel a oznámil mu, že ho chce Kensuke, s tichým povzdechem vstal a v duchu si brblal, že si na diskuse a poučování nevybral nejvhodnější chvíli. Když mu ale Yuki tiše prozradil, že je tu inspekce, málem se mu roztřásla kolena a div že do kanceláře vůbec dorazil. 

Posadil se na druhou židli a nervózně se na blonďáka podíval, jako by čekal, že mu on řekne, co se tady děje. Částečně to tušil, ale obával se, co z těch dvou na gauči vypadne. 

„Pane Matsumoto, můžete nám říct, jaký je Reita opatrovník?“ zeptal se muž v obleku. Prcek se v duchu zarazil, že by přeci jen šlo o běžnou inspekci a nehodlají vyzvídat nic detailnějšího? 

„Přísný a důsledný,“ odpověděl. „Hlavně na začátku, když jsem měl problémy s chováním. Ale vždycky je ke mně spravedlivý a má pochopení,“ vysoukal ze sebe. 

„A jaký je váš vztah?“ 

„Výborný,“ řekl s nevinným pokrčením ramen, aniž by se nad tím pozastavil, přestože věděl, jak je to myšleno. Koutkem oka viděl Kensukeho zadržovaný smích, naopak žena sedící na gauči vypadala o to chladněji. 

„Jak to mezi vámi je, váš poměr, pane Matsumoto,“ upřesnil Kenji. 

„No… chodíme spolu,“ zamumlal Ruki, až mu skoro nešlo rozumět. „Máme se rádi, je na tom něco špatného?“ 

„Místo a čas. Pokud přivřu obě oči nad ostatním,“ řekla přísně ta žena v modrém. Nevěřil vlastním uším, nestačil ale ani pootevřít pusu a už vedle sebe slyšel Reitovy protesty. 

„Ale to snad člověk neovlivní.“ 

Oba tuto poznámku nechali bez povšimnutí, i když se zdálo, že Kenji si pod nosem řekl něco jako „Jistě.“ Opět si něco zaškrtl na papíře a obrátil se k Rukimu. 

„Pane Matsumoto, jak to začalo? Zkoušel na vás něco pan Suzuki nebo vám dával jinou záminku myslet si, že by s vámi chtěl mít poměr?“ 

Ruki si připadal jako ve špatném filmu. Nicméně pořád lepší, když se vyptával ten muž, a z jistého hlediska zněly jeho otázky logicky. Měli průšvih a on to musel prošetřit. A zřejmě mu to také nebylo zrovna příjemné, na rozdíl od té ženské, která jako by jen čekala na cokoli, čeho by se mohla chytit a označit je málem za zločince. 

„Ne, vlastně jsem to asi začal já. Nějak ve mně narostly sympatie vůči němu,“ upřel pohled do země a začal nervózně žmoulat prsty. „Nejdřív to byl asi obdiv a vděčnost a… líbilo se mi, jak ke všemu přistupuje, nikdy se ke mně nechoval zle. No a potom jsme byli na táboře a asi tam jsem si uvědomil, co vlastně cítím, a začal ho vnímat jinak…“ 

„Jak jinak?“ 

„Jako muže, co se mi líbí… i fyzicky,“ odkašlal si. 

Harada ho nezaujatě poslouchal a opět si zapsal poznámku, zatímco slečna vedle něj jakoby držela žaludek na svém místě, jelikož se tvářila kysele a kupodivu nezareagovala na poznámku o fyzické přitažlivosti. 

„Dobře. To mě přivádí k otázce, jak intimní je váš poměr?“ 

„C-cože?“ 

„Je to velmi osobní otázka, ale prosím, odpovězte.“ 

Prcek nechápal, co je jim do soukromí. A rozhodně jim nechtěl vykládat, co s Reitou dělají a nedělají, navíc si byl jistý, že tutéž otázku dali i blonďákovi. Ovšem jak odpověděl on? Na druhou stranu, proč by se ho takhle vyptávali, kdyby už Reita všechno přiznal? 

„Pan Harada se tě snaží zeptat, jak to mezi sebou máte v oblasti sexu.“

„Eh,“ začal a cítil, jak mu růžoví tváře. Snažil se to zarazit, nechtěl, aby na něm snadno prokoukli lež, ale v ten samý moment ho napadlo, jak by mohl tuto svou nevýhodu použít jako přednost. „No, já…“ zamumlal. Věděl, že Kensuke z něj svou otázkou záměrně udělal nevinného a nechápavého. To zároveň muselo znamenat, že Reita jim nic neřekl. „Totiž, já nikdy…“ tiše ze sebe soukal a muchlal v prstech rukávy mikiny. Líčka mu v tu chvíli doslova hořela. „K ničemu mezi námi nedošlo,“ řekl nakonec a doufal, že to nebudou dál rozebírat. 

„Nenaléhal na vás někdy pan Suzuki?“ 

Trochu začínal vřít i zlostí, co to bylo za hloupé otázky? „Ne, tohle jsme si vyřešili hned.“ 

„Jak vyřešili?“ 

„No… dohodli jsme se, že nic… nic intimního… Reita po mně nic nechce, jsem jeho svěřenec a navíc tady v ústavu… no a já mu nechci dělat problémy a mám teď jiné starosti.“ 

Reitovi se nelíbilo, že Ruki lže, jako když tiskne, ale na druhou stranu na něj byl neuvěřitelně hrdý. I když zase tolik nelhal. Na začátku mu přeci blonďák říkal, že nic nebude, dokud je jeho svěřenec… co na tom, že to byl vtip? 

„A vaše přespávání v jeho ložnici?“ 

„To byl tak nějak nápad nás obou,“ sklopil prcek oči zpátky k podlaze. Nechtěl za vším říkat, že si začal on, ani poukázat na blonďáka, jako na opatrovníka, co si tahá svěřence do postele.

„Mívám často noční můry, od té chvíle, co Kiisara… Ale když jsem s Reitou, je to lepší, nemusím se bát. Vím, že mě hned probudí, když se začnu dusit nebo křičet. A nevidím v tom nic divného, když spolu chodíme…“ 

„Noční můry…“ povzdechla si Midori, ale něco si zapsala. Ruki věděl, že musí trochu přidat na přesvědčivosti. 

„Je to pořád dokola,“ řekl tiše. „Pořád vidím Kiisaru jako na té fotce, snaží se mě zabít nebo mi vyčítá, nebo jsem já v jeho kůži.“ Co by jim nevyčetl tu odpornou návštěvu v kuchyni? Když už, tak už. „Nebo se tu znovu objeví Eruma. Pořád se vrací a mstí na všech… nedá se mu utéct ani schovat.“ Když si to znovu vybavil, nemusel se o přesvědčivost moc snažit. 

I na Reitu padla vážnost, sám si totiž nebyl jistý, co z toho Ruki přibarvil, a co z toho se mu zdá a jak často. „Chápu, že není vhodné, aby spal v mé ložnici, ale je teď pod velkým tlakem. Za chvíli ho čekají závěrečné zkoušky, musí se učit a nechci, aby se každou noc několikrát budil,“ vysvětloval a povzbudivě se na prcka podíval. 

Slečna Wakabe se napřímila a upřela svůj pohled zpátky na Reitu. „Proč jste nám o těch nočních můrách neřekl už předtím?“

On se však nenechal rozhodit. „Vždyť sami víte, že vám nemohu poskytovat soukromé informace o svěřencích, minimálně bez jejich souhlasu.“ 

„Odkdy jsou noční můry soukromější než intimní poměr?“ 

„To byly pouze vaše domněnky. Rukiho osobní problémy s nimi nemají co dělat.“ Víc k tomu neřekl a zdálo se, že zatím ani inspektoři nevědí, jak oponovat. Pan Harada si opět něco zapisoval, slečna Wakabe se tvářila kysele, a tu Reitu napadlo, že se je možná jen snažili nachytat. Ale dokázal odpovědět a s chladnou hlavou, zatímco Rukiho hlava stále hořela červení a vypadal, jako by se snažil splynout se vzduchem.

„Dobře, to by stačilo. Můžete jít,“ řekl nakonec Kenji. 

Oba se rozloučili a zamířili zpět do bytu, cestou nepronesli jediného slova a i po návratu se neměli k řeči. Jako by se báli, že je můžou odposlouchávat. 

„V pohodě?“ zeptal se blonďák, sotva Ruki sáhl po klice od pokoje. 

„Jo. Ale řeknu ti, že to je teda pěkná inspekce. Ta ženská je tak protivná, že by si měla radši sama vrznout a ne řešit, jestli to někdo jiný dělá nebo nedělá,“ prsknul. Reita se lehce usmál, pohladil ho po vlasech a vtisknul mu polibek na tvář. Kamery nekamery. 

„Nedělej si z toho hlavu. Za chvíli odejdou a bude klid. Co mi můžou, maximálně strhnout nějakou prémii. A tam si toho stejně moc nevezmou,“ uchechtl se, přestože se uvnitř upřímně obával, co ti dva na něj můžou vymyslet.
 

Ještě tentýž den si ho Kensuke zavolal znovu. Tentokrát už byl v kanceláři sám a v očích měl upřímně starostlivý pohled. 

„Chtějí tě znovu vidět,“ podal mu vytisknutý papír. Reita si ho vzal a začal číst, pomalu se přitom posadil. Žádali si ho hned na pondělí, aby vše vysvětlil a nejen před členy inspekce. 

„Co jim na tom mám vysvětlovat? Jestli mě chtějí vyhodit, zakázat jakoukoli práci v téhle oblasti, nebo mi napařit pokutu, udělají to stejně. Na co to dál rozmazávat?“ 

Černovlásek však jen mlčky pokrčil rameny. 

„Snad tam nebude i ta ropucha…“ 

„Jestli bude v komisi Takao, třeba to projde bez větších problémů. S ním vždycky bývala rozumnější řeč,“ zadoufal Kensuke. 

Reita hodil papír na stůl a promnul si obličej. Uruha už byl v suchu, Aoi už skoro také. Potvrzení by jim mohl vystavovat klidně sám Kensuke nebo jiný opatrovník. Ovšem Ruki… o toho se bál. Pokud by ho přeložili v rámci ústavu, věřil, že ostatní opatrovníci by měli pochopení, a třeba by se mohl stále podílet na práci s ním. Z budovy jako takové ho přece vyhodit nemohli. Ale pokud by Rukiho poslali pryč…

„Mimochodem, nepojedeš sám,“ vytrhl ho Kensuke z přemýšlení. 

„Kdo ještě? Kvůli čemu?“ 

„Hiro a Tora. Kvůli Hatorimu.“ Černovlásek si odfrkl s neskrývanou zlostí. „Ta semetrika si Hatoriho jakože proklepla a chce ho z ústavu přeložit do jiného zařízení. Prý že tu pro něj není vhodné prostředí. Všichni víme, že Hatori je trošku jiný, laicky řečeno jednodušší, ale není žádný hlupák ani blázen. Tora s ním výborně pracuje, Hiro si k němu našel cestu a své metody, a jsou za jejich prací vidět obrovské výsledky. Na začátku byl Hatori uzavřený, vystrašený, sám se snad nebyl schopný ani rozhodnout, jestli vůbec smí na záchod. A teď se s Hirem normálně baví, dokonce běhá po lokále, Kai mu nemusí pořád stát za zadkem. A pak přijde nějaká kráva, udeří na něj a bez jakéhokoli přemýšlení ho označí jako případ pro psychiatrii? Ta by sama potřebovala psychiatra.“ 

„A zkusit si naši práci,“ dodal blonďák a byl v duchu hned klidnější s vědomím, že Kensuke je s ním skutečně za jedno, včetně rozhořčení. „Po tom, jak nás proklepávali, jsem rád, že Ruki není ženská. Ta potvora by ho jinak určitě hnala na gynekologii, aby se přesvědčila, že jsem na něj ani nesáhl.“ 

Kensuke se té představě tiše zasmál, ale byl si jistý, že je Reitova domněnka víc než pravděpodobná. „No, zdálo se, že si nevšimla, jak se vám oběma od huby práší,“ popíchnul ho.

„Vy dva a nevinnost sama… to určitě.“ 

„Aspoň nám to neleze na mozek, jak jí,“ odfrkl si blonďák. 

„Stihl sis aspoň vyklidit noční stolek?“ 

„…jo,“ přiznal. „Ale byl u nás Kenji, takže se to obešlo bez hledání důkazů a hrabání se v šuplících. Chtěl vidět Rukiho pokoj, nahlédl do papírů – aspoň do těch, do kterých mohl, nebyl moc nadšený, že jsem mu neukázal kompletní Rukiho složku – trochu se poptal a šel. Nebylo tam moc co k vidění, když nemám nikoho nového.“ 

„Ti by taky pořád chtěli vědět všechno. Hlavně aby ta semetrika nevytáhla z ředitele potřebné podklady.“

V to Reita doufal také. Nicméně se usmál, i kdyby přišli s podepsanou žádostí, nic by jim neukázal. Soukromí jeho svěřenců pro něj bylo svaté. 

„Musí jí stačit, co posílám tobě. Soubory v počítači mám zaheslované, ať si zkusí hádat. A citlivější věci ze složek klidně skartuju. Stejně to za chvíli půjde všechno pryč.“