Projekt Poslední šance (35. část)

 

 

     Reita stál před těžkým úkolem: Jak si znovu získat Rukiho důvěru? Když mu předával klíčky od jeho bytu, byl si téměř jistý, že tenhle boj má předem prohraný. Celý večer si pak zpětně přehrával, co se událo, a málem se bil do hlavy, že to udělal tak necitlivě. Příliš se nechal unést hněvem, celou věc si chtěl odbýt – však šlo přece jen o podpis a dohodu – ale jako by mu nedocházelo, že se to týká i Rukiho. Chtěl pro něj nejlepší a docílil opaku.
     Omlouval se mu, ale bylo příliš pozdě. Něco se změnilo. I kdyby se s ním prcek znovu začal bavit, bude tomu scházet ta krásná důvěra, jakou mezi sebou měli, a už nikdy v něm neuvidí toho přitažlivého a laskavého Reitu, jakého kreslil. Zůstane jen odtažitost a zlomené srdce.
     Zatracený Kensuke!
     Můžeš si za to jen sám.
     Ale kdyby do toho Kensuke nerýpal…
     Kdybych Rukiho usměrnil…
     Stejně to dělá jen kvůli žárlivosti!
     Stejně je to jen kvůli tomu, že mám Rukiho rád…
     Kensuke by se měl ovládat.
     I já jsem se měl ovládnout…
     Ležel, hleděl do tmy a ne a ne usnout. Obě poloviny jeho já se neustále hádaly a nedaly mu spát. A taky ho znervózňovalo, že je Ruki najednou tak daleko. Neuvidí ho ani u snídaně ani u večeře, jen občas, když přijde s úkolem. Bylo to dobře, alespoň se nemohl poddávat svým citům, ale raději by od rána do večera zuby nehty odolával než tohle.
     Musí na to jít jinak. Jestli tu zůstal někdo, na koho prcek dá, byli to jedině Uru s Aoiem. Možná by je mohl požádat a oni by třeba mohli něco vyzvědět, zkusit ho umírnit.
     Ale k čemu. Ruki měl plné právo na svůj hněv. I když to neznamenalo, že by mu to nemohli zkusit vysvětlit, samozřejmě bez té části o lásce.
     A možná by si mohl něco poslechnout, Ruki si jistě přijde zatelefonovat s Junem. A určitě mu všechno řekne, pak by lépe vymyslel, jak na něj. Jenže odposlouchávat jeho hovor bylo víc než drzé. Omylem zaslechnout pár slov je jedna věc, ale cíleně šmírovat…
     Blonďák pohlédl na budík. Půl třetí pryč a on se pořád převaloval a vymýšlel jednu hovadinu větší než druhou v naději, že by třeba něco mohlo fungovat a uzavřít mezi ním a Rukim alespoň příměří.

    „Dobré-“ Reita se zarazil a slůvko „ráno“ z něj vypadlo jen tiše, snad jakoby omylem. V celém bytě bylo ticho, prázdno, světlo v kuchyni svítilo, protože ho večer zapomněl zhasnout, ne protože by tam byl Ruki.
     Přešel k lince a začal si chystat čaj. Automaticky sáhl po dvou hrníčcích, jen aby si vzápětí zase uvědomil, že potřebuje jenom jeden. Když Aoi přišel se snídaní, položil na stůl jednu porci. Navíc mu nechutnalo, jako obvykle, to ani Kai neměl svůj den? Anebo se klukům něco nepovedlo? Nebo prostě jen nemá chuť jíst sám?
     Vrtala mu hlavou otázka, jestli to takto bylo pokaždé. Po odchodu Koora byl sám snad nejdelší dobu, co tam pracoval. A nepřišlo mu to nijak divné. Ani poté, co se Aoi přestěhoval do vlastního, ani když pokoj uvolnil Uruha. Chtělo to jeden den, aby si uvědomil, trochu přivykl, ale nikdy z toho nebyl smutný. Další důkaz pro Kensukeho teorii.

     Ruki se protáhl a pomalu začal rozlepovat oči. Zamžoural před sebe a trochu se lekl, než si uvědomil, kde je. Stěna vedle něj byla na opačné straně a naproti němu skříň. Vůbec by se nedivil, kdyby vedle sebe uviděl ležet Aoie nebo Uruhu, tenhle pohled znával z jejich pokojů, až na to, že ten jeho byl zrcadlově obrácený.
     Vstal a otevřel žaluzie, venku bylo pod mrakem. Našlo by se pár slunečních paprsků, ale jako by se schovávaly, anebo sváděly souboj s deštěm, kdo se dříve probije na zem. Ruki měl pocit, že dnešní počasí dokonale vystihuje jeho náladu.
     Na mysli mu taky vyvstávaly zářivé zlaté paprsky, ale jen co si na ně vzpomněl, bylo mu do pláče. Rozhlédl se kolem sebe a divil se, že neslyší ozvěnu i svých myšlenek. Kdyby si to tam tak mohl zabydlet podle svého, ale ne, to se nemohlo. Žádné bouchání hřebíků do zdi a věšení obrazů nebo lepení plakátů. V pokoji u Reity měl alespoň nástěnku, ale tu si na protest odmítl vzít, přestože mu ji blonďák nabízel. Vše, co si do téhle místnosti přinesl, byly jen učebnice, sešity a další papíry ke studiu, oblečení a rozečtená kniha. Dokonce i veškeré potřeby na kreslení, piano a kytaru, po které poslední dobou pošilhával, tam nechal. Ještě nevymyslel, jak bude cvičit k Hiroko, ale Uru a Aoi si taky byli občas někde zahrát. Musí tu být nějaká místnost s klavírem, kam by se mohl aspoň na půl hodinky zavřít. Anebo může prostě a jednoduše začít trucovat.
     S povzdechem se šel opláchnout a pak usedl za stůl mezi hromádku vlastních poznámek. Musel si mezi nimi znovu udělat pořádek a začal se pomalu připravovat na novou látku. Dopoledne si zašel k výtahu pro svačinu – neobtěžoval se vyzvednout i Reitovu a donést mu ji – a opakoval si učivo na zkoušku. V poledne zašel dolů na oběd, po obědě se začetl do knihy. Ubývající stránky ho znervózňovaly, ale pak ho napadlo sepsat recenzi a dát ji blonďákovi v obálce. Nebude s ním muset prohodit jediného slova a úkol splní.
     Odpoledne ho mělo čekat posilování s Reitou. Byl rozhodnutý protestovat a poslat ho do háje, ale nedostal k tomu příležitost. Ani se nedivil, když pro něj přišel Uruha, že budou mít skupinový trénink s Torou. Taktak se ovládl, aby se nerozkřikl, polkl veškeré poznámky, dlouhým povzdechem se pokusil uklidnit vztek, nasadil umělý úsměv a vydal se s ním po schodech dolů do tělocvičny.
     „Neměl bys být rád?“ rýpnul si plavovlásek. „Já měl za to, že ho nechceš ani vidět.“
     Ruki mlčel. Nechtěl Reitu vidět, slyšet, vůbec se o něm nechtěl zmiňovat. Ale stejně byl ještě víc napučený.
     „Takže bys byl rád, kdyby se u tebe ukázal, hm?“
     „Kde máš Aoie, ty experte na uražené?“
     „Tam, kde přímo toužíš jít, ale kam tvoje uražená, umanutá hlava nechce ani nakouknout.“ Uruha se pokoušel vtipkovat, ale při pohledu na prcka věděl, že je to marné. „Tak hele,“ zastavil se o dva schody níž, aby mu mohl zpříma hledět do očí, a vzal ho za ramena, „já chápu, že se ti tenhle exil nelíbí, asi ti Rei řekl i něco, co tě zrovna nepotěšilo, ale uvědom si, že on je taky jen člověk. Někdy mu prostě rupnou nervy. Buď se něco stalo – nějaký problém, nebo se s Kensukem víc chytili - nebo možná řeší můj odchod. Může to být cokoli. Každopádně tímhle trucováním mu nepomůžeš. A jestli si myslíš, že tě od sebe sprostě vyhnal, protože na tebe zjistil něco strašnýho, tak je to ten největší omyl, jakýho by ses mohl dopustit. Nedovolil by ti přejít přes práh ven, pokud by si nebyl jistý, že jsi úplně normální, v pořádku a že to zvládneš. A hlavně nemůže za to, že jsi do něj zamilovaný, a i kdyby to věděl, nemůže s tím nic dělat, ani se k tobě kvůli tomu chovat jinak, než jako k nám ostatním.“ Plavovlásek skoro udýchaně ukončil svůj monolog a doufal, že aspoň něco z toho zůstalo v té tvrdohlavé palici, která vypadala, jako by na poslední dvě minuty úplně vypnula. Pustil drobná ramena a čekal nějakou reakci, i kdyby ho měl Ruki poslat do háje. Ale on mlčel a zíral do země.
     „Já vím,“ špitl pak tiše a rychle si utřel slzičku, kterou nedokázal zadržet. Snažil se rozdýchat příchozí pláč, ale Uruhovo pevné objetí veškeré jeho snahy zmařilo.
     Plavovlásek se ho snažil utěšit, ale i poté, co se mu to trochu povedlo, byly Rukiho oči skleněnkové a vůbec nevypadal na to, že by zvládl nějaký trénink. Místo do tělocvičny ho raději vzal ven. Co na tom, že pršelo, kousek cesty přeběhli, sedli si do sucha pod altán a šum vody jim poskytoval částečné soukromí.    
     „Já jen… Nevím, proč jsem si myslel, že bych mohl mít šanci,“ položil si prcek ruce na stolek a opřel si o ně hlavu. „Prostě jsem fakt hlupák. Naštval mě, dost mě naštval. Choval se taky jako idiot, když mě z ničeho nic začal skoro ignorovat a pak ho ještě rozčílilo, že mi to vadí. Řekl jsem mu o sobě tolik věcí a on mě za odměnu pošle pryč.“
     „Nikam pryč tě neposílá, Ruki. Jsi jen kousek od něj.“
     „Mně i ta chodba připadá jako nekonečná dálka,“ popotáhl. „Měl jsem mu to říct. Vlastně vůbec se to nemělo stát. Jenže se vším tím kolem jsem začal být naivní a myslel si, že by se tu třeba na mě usmálo i jiné štěstí, tak jako na tebe a Aoie. A teď tu akorát bulím.“
     „Ale no tak, zase to bude dobrý. Neměj strach, taky na tebe čeká takové štěstí. Ale jestli tady nebo jinde, co na tom záleží? Nemusí být za každou cenu blonďatý a v jednom kuse zaneprázdněný.“
     „Asi… asi ne…“
     „A stejně, Reita je sice fajn, ale bavilo by tě, kdyby na tebe neměl čas a v jednom kuse se věnoval někomu jinýmu? To on sice pořád vyhrožuje, že každý je jeho poslední, ale beztak do konce roku přijme někoho dalšího. Jen bys pořád musel žárlit a utápět se v nějakým ‚co by, kdyby…‘ Buď za ten byt rád, aspoň ho nemáš pořád na očích a za chvíli to přejde.“
     Ruki jemně pokývl a zahleděl se na provazy vody padající ze střechy, nasál vzduch provoněný trávou. Snažil se přesvědčit, že má Uruha pravdu. Nakonec by přeci jen nemusel skončit šťastný. Tak moc nepříjemné bylo mít méně pozornosti, jaké by asi bylo, nemít téměř žádnou? A co teprve, kdyby jiní měli všechnu, a on každý den mohl čekat jen na unaveného Reitu, plného myšlenek na cizí lidi.
     „Máš pravdu, je to hloupost. Radši bych se měl činit, ať jsem co nejdřív venku a můžu se poohlížet po někom dostupnějším, a koho budu mít jen pro sebe,“ jemně se pousmál a vzhlédl k Uruhově tváři. Viděl v ní rozpor, jako by mu plavovlásek ze srdce chtěl říct „Snaž se! Reita je tak skvělý člověk, moc bych vám to přál!“, ale rozum ho nutil od takového vztahu odrazovat, nebo možná jen rozumnými slovy tišit jeho bolest.
     Musím to překonat, znělo Rukimu v hlavě, když se vracel nahoru. Už kvůli Junovi se musel s Reitou začít bavit, jinak by se musel neustále doprošovat o telefon a zase lámat sám sebe, jako na začátku.

     Nebylo to ale snadné, jak si představoval. Poté, co další den dočetl knihu, se odvážil přijít k jeho dveřím, rozhodnutý se usmířit. Užuž by zazvonil, ale v posledním momentu si to rozmyslel. Pomalu vydechl, přemýšlel si, co řekne, až ho uvidí. Jak navede řeč na to, že je pořád naštvaný a nejradši by mu ten papír nacpal někam a odešel, ale to by byla hloupá klukovina, takže se musí uklidnit a začít uvažovat rozumně?
     Znovu se pokusil uklidnit, zvedl ruku a odhodlával se zazvonit. Dveře se však před ním najednou samy otevřely a stál v nich ten krásný muž s milým, ale o dost unavenějším úsměvem, přívětivýma mandlovýma očima, pod tenkým bleděmodrým trikem se mu rýsoval hrudník a- A pak Ruki opět přišel k sobě.
     „Ahoj, Ruki. Pojď dál. Jdeš kvůli knize?“ optal se Reita, přestože to bylo očividné, vzhledem ke knížce a listu popsaného papíru, který prcek svíral v ruce.
     „Jo.“ Víc ze sebe Ruki nevysoukal. Naprázdno polkl, a aniž by mu věnoval jediný další pohled, usadil se do sedačky. Všechny myšlenky, které rozptylovaly jeho vztek a soustředění na úkol, zaháněl představou, jak sundá ze zdi obraz, který mu věnoval, a omlátí mu ho o hlavu.
     „Nechceš uvařit čaj nebo-“
     „Ne, díky. Zdržím se nanejvýš deset minut.“
     Reita se bez dalších slov usadil naproti němu a vybídl ho, ať tedy začne. Naslouchal každému slovu, marně chytal oči, které mu neustále utíkaly a odmítaly se podívat do jeho, a odolával touze ho zastavit a všechno mu vysvětlit.
     „A nakreslit jsi něco z toho nechtěl?“ optal se, když prcek skončil. Tentokrát bylo jeho povídání mnohem kratší a strohé.
     „Ne, na kreslení nemám náladu. Stačí to tak? Můžu už jít?“
     Zakroutil hlavou. „Ne, tohle nestačí,“ řekl tiše. „Tedy, ke knize ano, to je v pořádku, ale potřebuju, abys mě vyslechl. Vím, že jsem se měl ovládat a nebýt k tobě tak nepříjemný. Moje starosti by se tě neměly dotýkat a moje problémy by na tebe neměly mít vliv.“
     Ruki se nadechoval, aby mu řekl, že by rád znal jeho starosti, rád by je s ním probral a pomohl mu s nimi, stejně jako on vyslechl jeho. Včas se ale zarazil a připomněl si rozhovor pod altánem.
     „Jo, ale taky jsi měl pravdu, mám tě poslouchat a dávat na tvoje rady. Místo toho jsem byl drzý na tebe i na Kaie.“
     „Je to pochopitelné, nemusíš se omlouvat.“
     „Reito,“ začal opatrně, „proč jsem se musel odstěhovat? Chci vědět pravdu.“
     Jeho hlas byl umanutý a blonďák si uvědomoval, že je to nejspíš poslední šance získat si zpět jeho důvěru. Jenže říct mu pravdu nepřipadalo v úvahu. A kdyby lhal, pokud by to Ruki prokoukl… Ne, nemohl by mu lhát, musel si vymyslet něco na půl cesty.
     „Po odchodu odtud musíš umět samostatně fungovat. A v určité etapě se proto musíš odstěhovat do svého bytu-“
     „Něco takového už jsi mi říkal a přijde mi to jako blábol.“
     „Víš, Ruki, tady jde hlavně o psychickou závislost.“
     Blonďák rychle vymýšlel, jak to vysvětlit, dát mu odpověď co nejbližší pravdě a přitom nic neprozradit. Ale nic dalšího říkat nemusel, Ruki ho přerušil.
     „Jasně, chápu. Jen mi řekni, proč teď? Proč-“ zarazil se. Raději to nechtěl slyšet z jeho úst. 
     „Nechci, aby sis to přebral špatně. Je to v podstatě všechno záležitost papírů a Kensuke je na to dost přísný.“
     „Jo, fajn. Tak půjdu. Musím se ještě učit.“
     Ruki vstal, rychle se s ním rozloučil, zároveň se připomněl na pátek s telefonátem a odešel. Ani ho nepožádal o novou knihu, tam jeho myšlenky vůbec nedoputovaly. Jakmile uslyšel slova o psychické závislosti a uvědomil si, co se teď dělo, došlo mu to. Reita o tom ví. O něm, o jeho zamilovanosti. Poslat ho do bytu přes chodbu se zdálo jako nejjednodušší možnost, jak to v něm více nepodporovat. Už žádné cvrlikání, žádné objímání ani cuchání vlasů. Nic, co by v něm mohlo vzbuzovat takové pocity. A Rukiho tohle uvědomění usadilo víc, než by očekával.
     K sobě do bytu téměř vběhl a schoulil se na posteli. Tiše plakal a v mysli se pokoušel utěšovat Uruhovými slovy, sám sobě říkal, že nemá cenu brečet a něco si dál nalhávat. Uklidňoval se, že s Junem to přece taky nevyšlo a jací jsou pořád kamarádi, ani tehdy neměl potřebu se takto hroutit. Po chvíli už sám sebe dokonce přemlouval.
     Když se mu podařilo zastavit pláč, zůstal ležet a hledět do prázdna. Kolik facek ještě musím schytat, než se dočkám pohlazení, hnalo se mu hlavou. Čím víc se takto sebe tázal, vyvstávala mu na mysli trochu jiná otázka.
     „Kolik jich ještě vydržím?“ řekl si tiše. Přikryl se, přetočil na bok a pomalu začal usínat.

     Škola a nová kniha však Rukiho dokázaly dostatečně zaměstnat, aby tolik nemyslel na své trápení kvůli blonďákovi. Zabral o to víc, učil se o celé dvě hodiny déle, než obvykle. Ukázalo se, že dole za policemi s knihami je starší, rozladěný klavír, a vydržel u něj dost dlouho, dokud neuměl obě nová cvičení zpaměti. Zároveň na svém rozčilení trénoval soustředěnost a nasával každý tón skladby, kterou stále ještě dolaďoval.
     Páteční směna byla třešničkou na dortu. I když se nedokázal s ostatními řehtat i na ten nejhloupější vtip, nechal kluky, aby ho rozptýlili a nakazili lepší náladou. Nejradši by si dal dvanáctku, jen aby se zaměstnal, ale už se těšil, až zavolá Junovi. Natěšení dokonce přehlušilo uvědomění, že telefonát znamená i vidět se a mluvit s Reitou.
     „Ahoj,“ pozdravil ho, sotva vešel dovnitř. „Můžu nebo mám přijít za chvíli?“ optal se a už pošilhával po telefonu.
     „Ne, klidně pojď. Stejně musím jít uklidit do kuchyně.“ Blonďák mu poskytl soukromí ve své kanceláři a zalezl si ke dřezu. Nádobí tam na něj čekalo od snídaně i od oběda. Příliš si zvykl na Rukiho servis.
     Prcek nedočkavě vytočil číslo a čekal, až se ozve hlas jeho kamaráda. Nervózně poklepával nohou, když se stále ozývalo jen tutání a nikdo hovor nebral. Nakonec zavěsil, třeba Jun nemá mobil po ruce. Počkal asi pět minut, než hovor vytočil podruhé. Tiskl si sluchátko k uchu a tiše opakoval „vezmi to, vezmi to…“ Ale ani tentokrát se z druhé strany nikdo neozval. Jediný hlas, který mohl slyšet, patřil automatu, oznamujícímu že volaný účastník hovor nepřijímá.
     „Můžu přijít tak za hodinu?“ nakoukl do kuchyně. „Jun to nebere…“
     „Dobře, budu s tím počítat.“
     S díkem odešel k sobě a začetl se, aby mu čas rychleji utíkal. Ale ani po hodině mu Jun hovor nevzal, a když se mu pokoušel dovolat večer, byl pro změnu nedostupný.
     „Začínám mít strach,“ skousl si ret a veškerá nervozita z Reity byla tatam. Teď se všechny jeho myšlenky upínaly k mladíkovi v polorozpadlé, vybydlené chatrči. „Rei, stavím se ráno před směnou. Nejsem si jistý, třeba se mu jen přehodily směny, ale potřebuju slyšet, že je v pořádku.“
     „Počkám na tebe,“ pokývl Reita a ze všech sil odolával. Tak rád by ho objal a utěšil, když viděl v jeho očích tolika strachu. Ale pak si uvědomil, je u sebe v kanceláři, tam vidí jen on sám. Jenže bude Ruki stát o jeho objetí?
     „Neboj, určitě mu nic není,“ zlehka ho pohladil po paži a připadal si neohrabaně. Bylo to tak nepřirozené a skoro nepříjemné, stát od něj skoro kilometr a jen se k němu natáhnout.
     „Hm.“ Prcek nepřítomně pokývl, věnoval blonďákovi pohled stejně letmý, jako bylo jeho pohlazení, a zmizel k sobě. Potřeboval to do rána zaspat, jinak by se každá minuta táhla jako žvýkačka na botě. Hodinu a půl si pročítal skripta a zaháněl každou myšlenku nesouvisející se školou, na sílu se nutil soustředit. Až při několikátém zívnutí zhasnul lampičku, svou mysl soustředil na klavírní skladbu a nechal se jí ukolébat.