Projekt Poslední šance (32. část)

 

     „Dobré ráno, pane šéf,“ otevřel blonďák dveře do Kensukeho kanceláře, sotva byl vyzván, ať vejde. Stále si na rtech udržoval úsměv, přestože černovlásek vypadal velmi vážně.
     „Vidím, že máš dobrou náladu.“
    „Vidím, že že mi ji hodláš zkazit,“ oplatil mu stejnou kartou a usadil se na bílé koženkové pohovce. Všechno v této kanceláři bylo zvláštně sterilní. Bílé stěny, bílá pohovka, bílé křeslo, dokonce i závěsy. Jen nábytek byl vyvedený z tmavého masivního dřeva a na zemi leželo tvrdé, stejně tmavé linoleum s imitací parket. Ještěže alespoň šanony a knihy měly barevné přebaly.
     „Co jsi vlastně potřeboval? Říkal jsi něco se záznamy, ale nevím o žádném průšvihu,“ hodil si nohu přes nohu a odmítl nabídku kávy či čaje s tím, že právě posnídal.
     „Veřejně se o ničem neví. Ale viděl jsem něco, co do průšvihu staví tebe.“
     „…a to je co…? Hele, jestli Uruha a Aoi dělali nějaké nepřístojnosti, tak to není ani můj ani tvůj problém. Jsou to dospělí lidi a žádný zákaz na to není. Nehledě na to, že kamery-nekamery, nějaké soukromí bys respektovat měl.“
     „Jde o tebe a Rukiho. Staré záznamy jsou komplet pryč, ale pak mi to najelo hned na nové a… Reito, už to vaše pokukování a otlapávání mi bylo zvláštní. Ale říkal jsem si ‚Ruki je mladý, vysvětlíš mu to, vše bude v pořádku.‘ Ale pak přišlo tohle.“
     Kensuke otočil monitor, aby blonďák mohl vidět Rukiho pohrouženého do listu papíru a náhle tak šťastného, až mu skočil do náruče a vzápětí se mu svými rty přitiskl na jeho. Čas v koutku záznamu pořád běžel a oni byli jako strnulí, nalepení na sebe. Rukiho drobná dlaň obtočená kolem jeho šíje, Reita, který k sobě prcka tisknul, místo toho, aby ho usměrnil. Další vteřina uběhla, a oni pořád nic. Kolik to dohromady bylo…? Sedm nebo osm sekund, než se konečně vzpamatoval alespoň Ruki…?
     „A pak včera večer to objímání. Co to sakra mělo znamenat?“
     „To se mi snad jenom zdá, ty nás šmíruješ?“
     „Ha… ‚Ty nás šmíruješ?‘ Mám to brát jako nějaké přiznání, že mezi váma něco je?“
    „Kensuke, přiznávám, je tu spousta věcí, které jsem neuhlídal. Ale nic mezi náma není. Ten polibek ani nemůžeš počítat, Ruki by udělal to samé, i kdybys tam stál ty. A do objímání se mi nepleť, nemáš ponětí, o čem jsme s Rukim mluvili, a kdybys to věděl, musel bys ho obejmout taky.“
     „A proč to vaše líbání teda trvalo tak dlouho? Jsi tu snad od toho, abys ho dokázal usměrnit!“
    „Kensuke. Jsem tady osm let. Nikdo není bezchybný, ale troufám si říct, že jsem za celou dobu neudělal žádný přešlap. Teď se prostě stalo – zazmatkoval jsem, nebo já nevím… Tady se ti to zdá jako věčnost, ale v tom okamžiku to bylo rychlejší než tlesknutí. Můžu tě ujistit, že mezi mnou a Rukim nic není.“
     Tato myšlenka mu přišla naprosto nesmyslná a uvnitř vřel, co si to černovlásek dovoluje a takto zneužívá sledovacího systému. Neměl by si ho vůbec všímat, jediná jeho starost byla mazat záznamy. Ne dívat se na ně, ale pokud se nic nestane – nikomu nic neztratí, nikdo není z ničeho podezřelý, aby bylo potřeba důkazních materiálů, zdali něco udělal či ne – jednoduše měl veškerý materiál zničit.
     „Nechci tě tu kárat,“ vydechl Kensuke a zdálo se, že se trochu uklidnil, „ale právě protože tě znám už takovou dobu, vidím na tobě, že je něco jinak-“
     „S každým svěřencem-“
    „Ano, každý svěřenec potřebuje jiný přístup, a vím, že jsem to předtím často přeháněl. Ale s Rukim už to není jen o přístupu. Vidím, jak se na tebe dívá, vidím, jak se díváš ty na něj. I kdybys to tak nemyslel, on si to asi přebral jinak. Je do tebe zamilovaný, Reito. Až po uši. A jestli to nedokážeš vidět, zřejmě platí totéž i o tobě.“
     „Nesmysl-“
    „Zamysli se nad tím. Promluv si s ním o tom. Jestli je to jen moje špatná domněnka, nic se nestane, ale pokud ne, je potřeba zavčas zakročit. Milostný vztah mezi opatrovníkem a svěřencem je nepřípustný, a pokud to nezvládneš, Ruki bude muset pryč.“
     „To nemyslíš vážně?!“ Reita na něj zůstal zírat a skoro půl minuty marně hledal dalších slov. „Přípustný, nepřípustný, tady je jedno, co se stane nebo ne! I kdybychom se do sebe zabouchli a byli a sebe nadržení jak králíci, tohle nemůžeš udělat! Copak ty pitomý zprávy nečteš? To je píšu jen pro sebe, abych neměl prázdný šanony v policích?! Ruki udělal obrovský pokrok a teď, když se konečně dokáže uvolnit, mít v někoho důvěru, maká na sobě jak blázen a má kousek do finálních zkoušek, bys ho jen tak poslal za někým jiným nebo radši rovnou zpátky na ulici?!“
     „Otázkou je, jestli v tebe tu důvěru nemá jen proto, jak je do tebe zahleděný. Taková důvěra je snadná. Ukaž mu tvrdou realitu, vymez hranice, sám si drž odstup, jinak odsud letí. Jediné, co bys pro něj mohl zkusit udělat, je požádat Tadashiho, když si na táboře docela rozuměli.“
     „Nezlob se na mě, Kensuke, ale nejradši bych ti nakopal. Buď si jistý, že Ruki ví, co to je tvrdá realita víc než my dva dohromady. A pokud něco potřebuje ukázat, je to láska. Já mu ji ukázat nemůžu a uvědomuju si to, můžeš být klidný. Ale buď si jistý, že jestli ho vyhodíš, bude na tom možná ještě hůř, než na začátku.“
     „Je to ve tvých rukách, Rei. Ale já své rozhodnutí nezměním.“

     Reita použil veškeré své sebeovládání, aby neprásknul dveřmi. Seběhl všechna patra až dolů, musel se trochu projít po zahradě a vydýchat se. Ruki na něm nesměl nic poznat, nechtěl by mu lhát a říct mu pravdu bylo vyloučeno.
     Asi po deseti minutách chůze a marného doufání, že skrz mraky vysvitne slunce, se raději vrátil do budovy. Taktak to stihl, než začalo poprchat. Pohled z okna ho ale deprimoval stejně, jako by pořád chodil venku a promokl na kost.
     „Dej mi něco na uklidnění,“ došel nakonec do kuchyně a opřel se o pult. Mrkl na Kaie a tiše mu svěřil svou prosbu.
     „A co by sis tak představoval?“
     „Nevím… Kus hovězího, vodku, pudink… nebo pořádnou kudlu.“
    „Snad nechceš spolknout i ten nůž,“ uchechtl se brunet a vytáhl z lednice sklenici čokoládového pudinku.
     „Ne, ale kdybych Kensukeho zapíchl, třeba by se mi udělalo líp.“
     „Aha…“ pokýval a nadělil mu navrch i porci šlehačky. „Lepší?“
    „Díky, Kai,“ vydechl Reita a pustil se do své brzké sladké svačiny. Kai chvíli počkal, než se blonďák uklidní, a pak se zvědavě opřel o pult.
     „Tak povídej, co vymyslel.“
     „To nemůžu rozebírat.“
     Zvedl obočí a sklenici od něj odsunul. Odolával pokušení se rozesmát, když Reita po sklenici chňapl jako kotě po oblíbené hračce.
     „To je vydírání,“ prskl. „Ale prostě… Kensuke si myslí, že se Rukimu věnuju až moc. Tečka.“ Vytrhl brunetovi z rukou pudink a znovu se do něj pustil.
     „Aha… a Kensuke opět nechápe, že každá osobnost potřebuje individuální přístup…“
     „Přesně tak.“
    „A opět žárlí. Teda řeknu ti, že kdybys měl spát s každým, koho Kensuke podezírá, dělal bys úplně jiné povolání, i když se vsadím, že v jiném podniku by sis za noc vydělal víc, než tady za půl roku.“
     Reita se musel rozesmát. Kaiův nadhled a vynikající pudink mu vždycky zvedli náladu. Rozhlédl se po kuchyni a zastavil se pohledem na Aoiovi s Uruhou. Stáli vedle sebe, tiše si povídali, zatímco pod rukama tvořili svačiny, a každý pohled, který si věnovali, byl plný lásky. Hezky se na to koukalo a byl si jistý, že jim to pomohlo hnout se vpřed. Uruha by se jistě tak rychle nesebral ze svých tíživých myšlenek a minulosti, co ho pronásledovala jako stín, a Aoi by se tak rychle nezklidnil a nepřestal ze sebe dělat drsňáka, kterým uvnitř nikdy pořádně nebyl.
     I kdyby měl Kensuke pravdu a Ruki byl zamilovaný až po uši a jen díky tomu se dokázal posunout vpřed, co na tom bylo špatného? Jedině strach, že se kvůli neopětované lásce opět stáhne do sebe, ale tomu Reita nevěřil. Jistě by ho to stáhlo nějaký krok zpátky, ale určitě by ho to nevzalo tolik, jako vyhazov či přemístění.
     Čím déle nad tím ale Reita uvažoval, tím se mu Kensukeho slova zdála pravdivější. Vždy to bylo nesmyslné blábolení, ale pokud si dal dohromady Rukiho slova a ranní rozhovor s Junem… Co když ta věc, kvůli které by raději skočil z okna, než aby mu ji přiznal…
     „Hej, jsi tady?“ zamával mu Kai před nosem. „Vezmi si to rovnou nahoru, když už ses tu ukázal.“
     „Jo, díky.“ Reita se pokusil o úsměv, vzal si obě svačiny a se zvláštním poděkováním a pochvalou pudinku opět zmizel v chodbách ústavu.

     Usadil se k sobě za stůl a viděl, že Ruki už stihl test vyplnit a odeslat. Hleděl skrz obrazovku a odolával touze se podívat, chtěl si jeho odpovědi projít v klidu a vyplnit další formulář do jeho složky bez vlivu emocí.
    „Smím se zeptat,“ ozvalo se klepání na otevřené dveře, „co Kensuke říkal? Postačí to stipendium?“
     „Určitě ano,“ usmál se blonďák.
     „Jsou s tím velké starosti…?“
    „Ne, úplně obvyklé. Neboj, Ruki, vše bude v pořádku. Jsem jen ustaraný, protože jsme se s Kensukem trochu chytli. Občas se stane, pak je člověk naštvaný, ale zároveň ho to mrzí, pak se to zase uklidní…“ rychle mu vysvětlil, aby se nezačal vyptávat a nepojal nějaké podezření. Ruki naštěstí jen pokývl a nechal se uklidnit jeho úsměvem.
     „Jak se dařilo s testem?“
     „Kupodivu mi to přišlo složitější, než před půl rokem, ale snad ti nevyjde, že jsem úplný psychopat.“
     „No… na psychopaty jsem prý expert,“ uchechtl se Reita, při pohledu na prcka se mu dařilo zklidnit ještě lépe, než s pudinkem a Kaiovými vtípky. „Určitě jsi na tom mnohem líp. Tohle je jen ověření toho, co vidím, a formalita do složky.“
     „Dobře,“ pousmál se prcek. „Tak já jdu pokračovat, mám od Hiroko úkol.“
     Sotva Ruki zmizel z kanceláře, opadla Reitovi z tváře většina úsměvu. Pořád mu v hlavě vířila Kensukeho slova. Možná by si o tom měli opravdu promluvit, ale copak na Rukiho mohl jen tak vyhrknout „Jestli mě miluješ, tak s tím okamžitě přestaň, jinak letíš“? Byl to nesmysl, co po něm Kensuke chtěl. 
     Je do tebe zamilovaný, Reito. Až po uši. A jestli to nedokážeš vidět, zřejmě platí totéž i o tobě. Neustále mu v uších zněl ten hlas. Pořád mu hlavou vířily myšlenky a různé verze toho, co se vlastně v jejich bytě děje. Možná že vůbec nic. Možná je Ruki zamilovaný do něj, on do Rukiho, anebo oba dva zbláznění do sebe až po uši. Onen polibek nasvědčoval hned té poslední možnosti. Jenže nebýt Aoie a Uruhy nebo Kaie a Tairy, Reita by po takové době ani nevěděl, co to vůbec je nějaká láska. Je to snad ten pocit, kdy by Rukiho nejradši objal a nenechal nikoho, aby se na něj byť jen škaredě podíval? Ten neskutečný obdiv a taktak potlačované slzy v očích s každým ostrým střípkem jeho minulosti? Touha neustále ho hladit, cuchat nebo naopak učesávat?
     Ne. Všechno to muselo jen vyplývat ze starostí o něj. Prožil si moc špatného, je logické, že pro něj chce dobré. A sahání mu na vlasy je nějaký nevysvětlitelný zlozvyk. Ne, nemůže být do Rukiho zamilovaný. Nikdy se mu to u nikoho nestalo. Zažil zhrouceného Uruhu, kterého dva dny utěšoval a hlídal nejméně týden, noc co noc, se strachem, aby si něco neudělal. Aoie, který se před ním klidně promenádoval jen tak v boxerkách a vydráždil by fantazii snad i sádrovému ježkovi. Dlouho se znal s Kaiem, který mu byl více než sympatický, a přesto tam žádné takové city nebyly. Kensuke po něm pálil takovou dobu, ale on o něj neměl zájem. Kolik svěřenců mu prošlo rukama, kolik kolegů přišlo, odešlo, s kým vším se setkal na táborech či seminářích a stejně… Proč by s ním najednou měl hnout Ruki?

     „Ty dneska vypadáš,“ uchechtl se Hiro a poplácal blonďáka po zádech. „Neměl bys mít lepší náladu? Pojď, zahraj si s náma.“
     „S váma? Nebude se po tobě Hatori shánět?“ uchechtl se Reita a rozhlédl po dvoře. Zahlédl hnědovlasého mladíka zkrouceného na lavičce a absolutně zabraného do knihy.
     „Co bys řekl. Ten je rád, když mě nevidí. To opravdu vypadám tak hrozně?“
     „Vypadáš normálně, ale po té hororové scéně, kdy se ježily vlasy všem v celém ústavu, by kolem tebe chodil obloukem i Kensuke.“
     Reita se nechal přemluvit k malému fotbalovému zápasu a zvedl náladu sobě i pár svěřencům okolo. Poté se usadil do altánu a zbytek služby strávil zahloubaný v myšlenkách či povídáním se členy ústavu. Doufal, že se navečer objeví i Ruki, ale toho se nedočkal. Tipoval, že se prcek učí, aby dohnal ráno, anebo se věnuje jiným povinnostem. Možná se zabral do kreslení. Mohl jen odhadovat, každopádně myšlenky na něj ho znepokojovaly i uklidňovaly zároveň. Už aby byl zase zpátky nahoře.
     S čistější hlavou se vrátil do bytu, přivítalo ho však jen ticho. Párkrát klepnul na dveře Rukiho pokoje, ale nic se neozývalo.
     „Jdu dovnitř!“ zavolal, jak měl od jisté doby ve zvyku, a otevřel. V místnosti nebyl nikdo, přesto zůstal stát na místě jako přikovaný. Kousek od okna stál stojan s připnutým velkým papírem, na kterém viděl své černobílé dvojče v nadživotní velikosti. Portrét sice ještě nebyl hotový, už teď se ale blonďák jasně poznával a nemohl ani uvěřit svým očím, jak výstižně byl nakreslen každý jeho rys. Vždyť Ruki neměl žádnou jeho fotku, kromě té společné z tábora, ale ta byla příliš maličká a úhel neodpovídal. Copak si prcek dokázal tak přesně zapamatovat jeho tvář? A… opravdu je tak hezký, nebo ho tak hezkého vidí jen on…?
     Sotva se vzpamatoval, vycouval z pokoje a zavřel za sebou. Uklidil se do své kanceláře za počítač, konečně se pustil do vyhodnocování testu a akorát když byl u konce, ozval se pozitivně naladěný pozdrav.
     „A nesu ti večeři. Myslel jsem, že se objevíš v restauraci… Snad jsi kvůli práci nezapomněl na svůj žaludek, hm?“ usmíval se Ruki od ucha k uchu. Reita ho ani nemusel vidět, dostatečně ten úsměv slyšel a uměl si ho představit.
     „Ani jsem nevěděl, že jsi v kuchyni…“
     „Nechal jsem ti vzkázat… To nevadí, Shin asi zapomněl, nebo řekl někomu jinému. Původně jsem si šel popovídat s Uruhou a Aoiem, ale dneska přetahovali, tak jsem si dal dvě hodinky s nimi. Rovnou jsem se s Kaiem domluvil na pátky. Sice mám do školy pořád co dělat, ale mám tam už jenom jednu úplně novou látku a prosinec bude volný a celý ho můžu využít na opakování. Navíc, kdo říká, že potřebuju sto procent, že? Malý kompromis nezaškodí, smích jsem si oblíbil víc než nervy.“
     Blonďák pomalu vyšel z kanceláře, ve tváři údiv, a opřel se ve futrech kuchyně. Založil ruce a zůstal mlčky hledět na prcka, který mu vychystával jídlo, usmíval se a vypadal pozitivně, jak ho snad ještě neviděl.
     „Ty… nenalil ti Kai náhodou něčeho?“
    „Ne, jen byla dneska extra dobrá nálada a měli jsme i zajímavou řeč. A podle tvého výrazu hádám, že ze mě opravdu asi bude psychopat.“ 
     „To nebude,“ usmál se taky a nechal se nakazit jeho veselostí. „Jak jsem očekával, jsi na tom o moc líp. Jen jsem trochu unavený a mám už hlad,“ natáhl vůni koření, omáčky a grilované ryby.