Štítky

22. 1. 2021

Projekt Poslední šance (36. část)

 


 

      Ač Reita nemusel mít takové starosti, stejně se mu hlavou proháněl Rukiho ustrašený výraz a měl o toho klučinu také starosti. Hledal možnosti, co by se mu mohlo stát? Kdyby ležel někde v nemocnici, jistě by jim dal kontakt, aby prckovi dali vědět. Tedy pokud by byl při vědomí. Ale nic tak hrozného se snad stát nemohlo. Nejspíš byl opravdu jen v práci a po tolika vyzváněních se mu mohl mobil jednoduše vybít. 

     Už aby bylo ráno a oba – on i Ruki – se dozvěděli, že je vše v pořádku a mohli prožít klidný pracovní den. Tedy v rámci možností, od jisté chvíle neměl klid ani v naprostém klidu.     
     A jako by to na něj tyhle myšlenky přivolaly. Tma, ticho, dokonce i venku nebylo slyšet téměř šustnutí, pomalu oddechoval v hlubokém spánku a najednou ho z něj vytrhlo ostré drnčení. Už dlouho ten zvuk neslyšel, až mu připadalo toto přepínání telefonů zbytečné, ale teď se po několika letech přesvědčil, že je tato domněnka mylná.
     „Ústav-„
     „Reita-san?“
    Tento cizí a vyplašený hlas ho probral víc než řinčák. Byl si jistý, že jinak je docela hluboký, naléhavost jako by mu ubírala na dospělosti.
     „Ano, u telefonu,“ řekl a posadil se.
     „Jsem Jun. Prosím vás, vyřiďte Rukimu, že jsem v pořádku. Postarám se o sebe. Ale musím vás varovat, Eruma se vrátil, s celou partou i dvěma kluky navíc, a je ještě drzejší.“
     „June, jestli máš příležitost, uteč, dám ti adresu-“
     „Ne, musím zůstat s Kiisou, taky chce pryč, ale hlídají ho víc než mě. Bez něj nemůžu odejít. A kdyby pro nás někdo přišel, on by nám určitě něco udělal. Co když má nějakou zbraň?“
     „Vem si tužku nebo něco a poslouchej. Při první příležitosti utečte. Nadiktuju ti adresy a číslo na sebe.“
     „Dobře.“
     Z druhé strany se na moment ozvalo jen tiché zašustění a pak znovu Junův hlas, už trochu klidnější. Reita mu nadiktoval svůj mobil a adresy na pobočky nejbližší k místu, kde se tenkrát Ruki zdržoval.
     „Zavolej, kdyby cokoli. A každý den mi o sobě dej vědět, aspoň krátkým prozvoněním. Jestli od tebe nebudu mít žádné znamení, pojedeme pro vás.“
     „Děkuju.“
    Po tomhle se spojení přerušilo a Reita zůstal zírat do tmy. Dobrá zpráva byla, že je Jun v pořádku. Ptal se ale sám sebe, jak dlouho to tak zůstane, a taky co ten druhý. Snad mu ráno Ruki objasní, proč jeho hlídají víc, než Juna.
     Samozřejmě nehodlal nechat věci jen tak. I kdyby Jun nezněl takto vyplašeně a Eruma byl hloupý a nijak ozbrojený, bylo potřeba konat.

     „Dobré ráno, můžu si teda zavolat?“
    Ruki byl jako u vytržení, málem by Reitovi nakráčel do kanceláře a popadl sluchátko bez dovolení.
     Blonďák si vydechl. Vše muselo jít stranou, šlo tu o mnoho vážnější věc, než Kensukeho žárlivost a papírování. „Ne, Ruki, posaď-“
     „Ale slíbil jsi mi-“
     „Ruki, sedni si a poslouchej mě.“
     Ruki si zmateně sedl a ucítil píchnutí urážky. Už zase na něj jde blonďák s tímto tónem? Dnes v něm ale přeci jen nebyla protivnost, spíše naléhavost.
     „Jun se v noci ozval,“ řekl Reita pomalu a usadil se do křesla naproti za stolem.
     „Cože?!“
    „Nechtěl jsem tě budit. Mám ti vzkázat, že je v pořádku a postará se o sebe. A taky říkal, že se vrátil Eruma.“
     Rukiho srdce vynechalo pár úderů. Bez nejtiššího hlesnutí jeho rty obkreslily jméno, které už nikdy nechtěl ani slyšet, natož spatřit jeho majitele. „A co ještě říkal?“
     „Nechce odejít bez Kiisy. Chtějí asi utéct spolu, ale prý toho Kiisu hlídají víc. Ani nechce, aby pro ně někdo chodil, bojí se, jak by na to Eruma mohl zareagovat.“
     „Eruma je blázen. Pokud by jim pár vrazil, vyšli by z toho ještě dobře. Ne, musí se odtamtud dostat, Rei, musíme-“
     „Já vím, Ruki. Dal jsem mu na sebe číslo a taky kontakty v místní oblasti, pokud by měli příležitost zmizet. Každý den se mi má hlásit, abychom věděli, že jsou v pořádku. Ale určitě někoho pošleme, aby to tam prověřil a případně včas zasáhl.“
     „Tohle… tohle dál nejde… Měl jsem to udělat dávno. Dám ti jejich jména, řeknu, jak vypadají, nebo aspoň jak vypadali naposled, když jsem je viděl,“ pronesl Ruki s rozhodností.

     Reita se natahoval po telefonu, aby Kaiovi nahlásil Rukiho nepřítomnost, ale prcek byl rychlejší. Potřeboval ze sebe dostat trochu vnitřní energie a osobně dolů zaběhl, rychle se brunetovi omluvil a utíkal zpátky k Reitovi. I tak se nemohl jen posadit a začít mluvit, nervózně přešlapoval tam a zpátky, v hlavě přímo hurikán myšlenek.
     „Pojď, musíme za Kensukem.“
     „Ono to nestačí jen tak?“
    „Ruki, na tohle jsem malý pán. Musí tvoji výpověď vzít oficiálně, s podpisy, jinak na to nikdo nebude brát zřetel.“
     „Tak fajn,“ pokývl a vydal se rovnou ke dveřím. Zmínka o černovláskovi ho trochu zpomalila a zahltila dalším důvodem, proč být nervózní. Ale třeba se teď Kensuke umoudří, když mu konečně vyklopí, co chce slyšet, a nebude se na něj víc dívat tím nepříjemným způsobem.  
     „Ahoj, jsme tu.“
     Trochu ho zmátla blonďákova poznámka, ale jistě mu volal, když se on omlouval Kaiovi. Slušně pozdravil a nechal se uvést do téměř nemocniční kanceláře a na vybídnutí se posadil na židli naproti Kensukemu. Nejistě se ohlédl po blonďákovi, který si udělal pohodlí na bílé sedačce. Sotva znatelně se pousmál a mírně pokývl, aby mu naznačil, že je vše v pořádku. Ale jeho pohled byl úplně jiný, než ještě před chvíli u nich, a celý byl napjatější. Že by měl před svým šéfem víc respektu, než jak se chlubil? Anebo všudypřítomná sterilita působila i na něj?
     „Reita mi už naznačil, o co se jedná. Jsem rád, že ses rozhodl vypovídat. Než se dostaneme k samotné věci, musím tě upozornit, že náš rozhovor bude monitorován. Nejdřív potřebuji jméno, pak přibližný popis – věk, výška, nějaké výrazné znamení, podle kterého je lze snadněji identifikovat. Poté musíme zanést do spisu obvinění. V průběhu dopoledne se za tebou přijedou sestavit portréty-“
     „To nebude třeba, zvládnu je nakreslit.“
     „Dobře, to už si domluvíte sami. Teď je důležité, abys řekl všechno, ano?“
     „Ano,“ souhlasil Ruki a cítil, jak se mu sevřel krk.
     „Dobře, tak tedy začneme.“
     Kensuke měl ruce připravené na klávesnici a přes monitor notebooku shlížel na drobnou postavu přilepenou na židli.
     „Okamoto Eruma. Mělo by mu být pětadvacet.“
     „Jak je vysoký?“
    „Um…“ Ruki se zasekl, podle čeho to odhadnout? Proporce měl v očích i rukou, ale centimetry ani jiné jednotky takto odhadnout neuměl.
     „O kousek vyšší jak Rei,“ pokrčil rameny. „A celkově působí větší.“ Když na něj černovlásek vytasil se sportovní postavou, netušil, co si s tím počít. Jak se vyznačovala sportovní postava? Reita i Hiro oba sportovali a vypadali každý jinak.
„Ano, sportovní, ale trochu víc namakaný. Ne tak přirozeně-“ Jako třeba Reita, chtělo se mu říct, ale zavčas se zastavil.
     „Dobře. Nějaké tetování, piercingy?“
     „Ano, nosil dva kroužky ve rtu, na levé straně. V levém uchu jednu náušnici, v pravém asi čtyři. Na pravé straně měl vyholenou hlavu, skoro do poloviny, odbarvoval se na blond. Ale tetování… Tím si nemůžu být jistý. Nikdy jsem ho neviděl bez tílka nebo kraťasů, takže…“
     Měl nutkání se ohlédnout po Reitovi, toužil cítit aspoň jeho pohled, ale připadal si sám, skoro jako by s ním blonďák nebyl. Kam zmizela veškerá jeho podpora? Nechala se snad pohltit přísným pohledem za výraznými Kensukeho brýlemi?
     Skoro mechanicky odvykládal, jak je Eruma vedl, jak přicházel s většinou nápadů a plánoval, jak se staral hlavně o sebe, ale uvědomoval si, že bez ostatních by byl v háji.  Pak pronesl další jméno – Takeuchi Ray. Nejmladší a zároveň nejvyšší člen, největší vlezdoprdelka, jakou kdy potkal. Anebo možná Erumu opravdu miloval, a proto pro něj udělal cokoli a pokoušel se dohánět i jeho vzhled neuměle odbarvenými vlasy a falešnými kovovými ozdobami. Možná by ani tolik nevkládal do společného plánování, přestože nijak chytrý nebyl, a kdyby se měl svými radami řídit, skončil by ve vězení už dávno. Anebo možná ne, protože by k ničemu ani nestačilo dojít.
     Dalším členem byl Yoshizawa Yuutaro. Dnes už nejspíš jen černovlasý, protože jeho umělecký sestřih i modrá barva stihly odrůst dost na to, aby vzal nůžky do rukou. Nijak vysoký, třiadvacetiletý, ale díky bledé tváři a kruhům pod očima působil starší. Většinou flegmatik nejvyššího stupně, pokud mu nešlo o krk, načerno si přivydělával, aby si mohl pořídit dobrý počítač a kvalitní vybavení. Počítače byly jeho druhým mozkem, dalšíma rukama i nohama. Uměl se dostat skoro kamkoli potřeboval a výrazně tím pomáhal při uskutečňování Erumových smělých plánů.
     „Narimiya Takeru,“ vydechl další jméno a poslouchal tiché šustění prstů po klávesnici. Klučina stejně vysoký jako Reita a jen o rok starší než Ruki. Neměl rád svůj obličej, občas se nacházeli lidé, kteří mu vyčítali nazelenalé a málo japonské oči. Zvykl si používat tužku, barvil se nahnědo, což mu skutečně slušelo víc než černá, a schovával se za dlouhou ofinou. Byl dobrým kapsářem, ale trošku mu chyběla opatrnost.
     „Na pravé lopatce má vytetovaný čínský zvěrokruh,“ dodal prcek a vybavil si před očima Takeruovo leknutí, když ho na to Eru upozornil a vzápětí mu vynadal, jaký je idiot, když by se nechal takto snadno prozradit.  
     Kensukeho ruce se dál vznášely nad klávesnicí notebooku a jeho oči kmitaly mezi obrazovkou a Rukim.
     „A pak…“ Ruki naprázdno polkl, než to jméno řekl. „Yoshida Kiisara. Bude mu dvacet dva, je jen o kousek vyšší než já. A ničím nevybočuje. Žádný piercing, žádné tetování, udržuje si krátké černé vlasy, nenosí extravagantní oblečení, prostě splývá s většinou davu. Spolupracuje s Takeruem, jako dvojka jsou vynikající kapsáři.“ Ruki nemohl zapomenout, jak jednou Eruma nadával, že Ruki je jako kombinace Takerua a Kiisary s roztomilým nevinným bonusem navíc. Vzápětí mu vyčetl, že toho neumí využívat.
     „Proto si ho Eruma víc hlídá?“
    „Ano. Kiisara je opatrnější, přitom ho umí ohromit stejně jako Takeru, ale je na rozdíl od něj jistotou stálého příjmu. Navíc se mu nelíbilo Erumovo chování, už dřív upozorňoval, že to přehání. Byl by schopný nehledět na sebe a všechny udat, pokud by Eru překročil meze. A už jednou se chtěl trhnout.“      
     Prcek se odmlčel, na jednu stranu se mu to neříkalo vůbec lehce, ale na druhou by rád, aby to skončilo. Eruma si zasloužil zavřít, Ray by za ním šel světa kraj, takže i za mříže, Yuutarovi by to bylo jedno, jako vše ostatní. A co zbytek, to neměl tušení. Sám váhal, jestli jim to přeje či ne.
     „Dobrá. A další?“
     „Ty dva další neznám. Vůbec nic o nich nevím.“
     „A co ten, se kterým si voláš?“
    „Jun…“ Ruki se zasekl. Ať chtěl, či ne, Junichi byl víc než obyčejný kamarád. Už u Kiisary váhal, ale u toho převážil strach, ten neměl před Erumou šanci, ale Jun… Pokud ještě chodí do práce – a že Eruma určitě nebude chtít, aby přestával, protože mu zajistí solidní příjem i ve chvíli, kdy nebudou moct riskovat a někde se víc ukazovat – má možnost kdykoli odejít, zavolat si, případně je nahlásit. Věřil, že jeho osobní přiznání by mu v jeho situaci ulehčilo, nemusel by třeba hned skončit ve vězení. Třeba by taky ještě mohl dostat šanci. Hlavou mu prolétl Aoiův hlas, ale to Aoi mluvil o svém kamarádovi, ne o Junovi…  
     „Věřím mu. Jun se ozve a vše, co chcete vědět, řekne sám.“
     „Ruki, měl bys-“
    „Já vím. Ale pokud ho najdete, jen ho sbalíte, zavřete za všechno, co udělal, protože jsem to na něj řekl. Nebude mít šanci se bránit. Kdyby se nevrátili, ani by se s nimi už nepotkal, našel si práci, hledal si byt, a teď je s nimi jen kvůli strachu, co by Eruma mohl provést. Nechce se jen tak vypařit, protože ví, že Kiisa si pak schytá i za něj.“
     „Kensuke,“ ozval se náhle Reita, až to prcka překvapilo. „Dokážeš mi zaručit, že Juna nesbalí v práci uprostřed pracovní doby? On je teď jediná spojka mezi nimi a námi. Chytili by ho jako prvního a co pak? Jakmile se naskytne příležitost, chtějí s Kiisarou utéct a první kroky budou směřovat na policii. Samozřejmě to nemůžeme nechat dojít až do takového bodu, kdy si sami něco naplánují s úspěšností pade na pade… Jestli je Eru jen z poloviny takový blázen, jak mi to v noci znělo z Junova hlasu, bude potřeba ke všem, kromě Raye a možná těch nováčků, přistupovat jako k rukojmím.“
     „Dobře, pokusím se to zařídit. Ale Ruki, ty mi slíbíš jednu věc: Pokud se ten Jun bude cukat, sám ho udáš, jasné?“
     „Ano,“ souhlasil Ruki bez zaváhání. Věřil Junovi a necítil žádný důvod, proč něco takového neslíbit. A pokud by se Jun přeci jen cukal, už jen pro jeho dobro by to měl udělat, aby se příště zase někoho nechytil.
     Kensuke něco rychle naklepal do počítače, během chvilky se ozvalo pípnutí a tiché zavrzání a z tiskárny vyjely dva papíry.
     „Přečti si to, a pokud je vše v pořádku, podepiš.“
     Prcek si prošel záznam své výpovědi, souhlasilo vše, co řekl. Dokonce tam byl uvedený i Jun, nebo spíše zkratka jeho jména. Všechna byla psána foneticky, jelikož Ruki nikdy neviděl, jakými znaky jsou psaná, dokonce si ani nebyl stoprocentně jistý, jestli to nejsou jen přezdívky. Příjmení si pamatoval jen proto, že je Eru používal jako nadávky. A Erumovo jméno kdysi Jun náhodně zahlédl, když mu Yuutaro upravoval doklady, a nikdy ho nedostal z hlavy.
     Rychle podepsal a pod něj svůj podpis připojil i blonďák. Oběma jim to Kensuke stvrdil i razítkem a poslal žádost na příslušné místo.
     „Ne tak rychle,“ zastavil Reitu s Rukim, když už se chystali k odchodu. Měl ještě jedno téma na srdci, které by s nimi rád probral, když už je tu měl pospolu. „Když už jste tady, potřebuji s vámi něco vyřešit. Oba si zřejmě uvědomujete, že je tu jakýsi vliv citů, a taky tu je jistý kamerový záznam s líbačkou jako z červené knihovny. Proto se musím se vší vážností zeptat: Ruki, jsi zamilovaný do Reity?“
     Prcek ztratil řeč. Jako by tušil už jen při pohledu na jeho dveře, že se celá věc neobejde bez podobného zádrhelu. Ale co měl dělat? Lhát? Už teď v jeho výraze musel Kensuke vidět kladnou odpověď.
     „Já…“ Pokud to na něm blonďák doteď nepoznal, bude mít třeba důvod, začít se k němu chovat víc mile. Zase bude ten Reita, jako ještě před pár dny. Možná je to poslední možnost se svým trápením něco udělat. Opět mu v hlavě zněl jakýsi varovný tón, před očima mu přeběhly všechny probrečené chvíle, mihl se tam i Uruha se svými radami, ale nic z toho neposlechl.
     „Ano,“ pokrčil rameny. Tváře se mu rozhořely a nedokázal pohled odlepit od prostoru pod Kensukeho stolem.
     „Na totéž se musím zeptat i tebe, Rei.“
     „Jako jestli jsem zamilovaný sám do sebe?“ uchechtl se blonďák a upoutal Rukiho pozornost. Už jen ta otázka prcka přinutila zbystřit a způsob, jakým se Reita smál, tak nuceně a nervózně.
     „Do Rukiho, Rei.“
     „Slyšel jsi, co právě řekl? To mu to chceš dělat ještě těžší?!“
     „Miluješ ho, nebo ne?“
     „Ne. Samozřejmě že jsem si k němu vybudoval nějaký vztah, ale je čistě pracovní.“
     Ruki málem nevěřil svým očím ani uším. Za celou dobu neslyšel Reitu znít tak nejistě, stát tak napjatě a Kensukeho výraz nebyl v jeho přítomnosti tak spokojený.
     „Dobrá, už můžete jít.“
     Reita uvnitř vřel, jak mu to Kensuke mohl udělat? Ať už by byl jen jeho šéf, bylo to od něj pěkně podlé. A jejich údajné přátelství celou situaci jen zhoršovalo. Cítil se jím znovu zrazený a ještě víc.
     On i Ruki celou cestu až do bytu mlčeli. Bylo tak přirozené jít spolu, že si to uvědomil, až když prcek usedal na gauč. Odmítal jít k sobě, dokud mu nepoloží stejnou otázku jako Kensuke.
     „Rei, vím, že tam na to nebyla vhodná chvíle. Měl jsem ti to říct dřív a osobněji,“ zamumlal, když se trochu sebral a odvážil se pohlédnout mu do tváře.
     „To je v pořádku, Ruki, netrap se tím.“
     „To nemůžu. Já… musím se tě zeptat… Opravdu mě nemiluješ?“
     Reita se zarazil a jako opařený si lapl do sedačky naproti Rukimu. V žádném případě neočekával tak přímou otázku. A děsilo ho, že se najednou kolem děje až moc neočekávaných věcí.
     „Ruki, omlouvám se. Vím, že tě to tam muselo ranit-“
     „Reito, tady Kensuke není. Jestli chceš, můžeme k tobě do kanceláře, vím, že tam tě nesleduje. Já chci jen slyšet pravdu.“
     Blonďák cítil, jak se mu po zádech rozlévá horko, začaly se mu potit dlaně. V hrudi mu zběsile tlouklo srdce, jako by na něj křičelo, ať všechno řekne. Pak tu ale byl vykřičník a to strašné slovo „pryč“.
     „Nic takového k tobě necítím,“ řekl až moc ostře. Takto rázný být nechtěl.
     Ruki nikdy neměl výrazný talent na poznání lži, ani nebyl dobrým lhářem. Přesto teď v Reitovi dokázal číst jako v otevřené knize, napsané ve všech světových jazycích. V každém jeho „ne“ slyšel zlom, z jeho napjatého těla cítil sebezapření. Nechápal, jak to všechno teď dokáže vidět, možná to v něm probudil sám černovlásek svým všetečným dotazem, možná byl jen paranoidní a žil ve svém vysněném světě, ale blonďákovo uhýbání očima mu jeho teorii potvrzovalo.
     „Co kdybych nebyl něco jako tvůj podřízený? Možná kdybych si neprošel tím vším, co jsem ti řekl-“
     „Nic z toho na to nemá vliv. A i kdybych s někým chtěl chodit, nevybral bych si o deset let mladšího klučinu, oproti mně jsi skoro dítě. Ruki, jsi jen popletený, protože… asi jsem se k tobě choval víc mile, než jsi zvyklý…“
     Bolelo to, ale musel to slyšet ještě jednou.
     „Můžeš se na mě podívat a říct mi to jasně?“
    „Ruki, tohle je nepříjemné. Možná si myslíš, že jen pro tebe, ale já ti nechci pořád dokola ubližovat-
     „Však se mi jen podívej do očí a řekni pravdu. Pravda bolí, ale neubližuje jako ta zákeřná mrcha lež.“
     Po těchto slovech musel Reita používat všechnu sílu jen na sebeovládání, aby se nezačal příliš ošívat, aby nesmyslně neplácal, ani nevyklopil pravdu. Potřeboval jen dál klidně sedět, ignorovat horko, dělat, že mu tváře vůbec nečervenají, a hlavně se přinutit podívat do něžných kukadel, plných naděje, a všechnu ji zhatit.
     „Je mi líto, Ruki, ale nemiluju tě.“
     Slova chladná jako led a stejně ostrá doputovala až k Rukiho uším. Nutil se neuhnout očima, cítil, jak se mu do nich derou slzy, ale hledal v těch Reitových další náznak něčeho zvláštního. Byly tvrdé a nepřístupné, jejich pohled byl stejně chladný jako slova.
     „Dobře. Respektuju to.“
     Prcek vstal a pomalu odešel. Držel se, dokud za sebou nezavřel svoje dveře a necítil se v bezpečí na posteli, kde na něj nemohl vidět ani Reita, ani Kensuke. Skrčil se do klubíčka, obličej zabořil do polštáře, tišil v něm své vzlyky a nechal do něj vpíjet slzy. Ani by nespočítal, kolikrát ho to už přepadlo, ale teď se nedokázal jen tak ovládnout.
     Přesto něco bylo jinak a vzápětí si to uvědomil. Hledal na Reitovi něco zvláštního, jasný náznak lži, celou dobu mu blonďák přišel ukecaný, div se mu od úst neprášilo, a v rozhodnou chvíli nic. Až teď mu došlo, že to měl přímo před sebou. Ten chlad, kamenný výraz. Tohle by Reita za normálních okolností nedokázal udělat. S vědomím, jak mu svými slovy ubližuje, by se ho snažil ukonejšit, vysvětlit mu jejich situaci, podobně jako Uruha by mu nadhazoval, že on za takovou lásku nestojí, ale nic z toho neudělal.
     Ruki se posadil a otřel si zaschlé slzy, samým překvapením ani nedokázal dál plakat. Vracel se v čase pořád dál, až ke Kensukemu. Proč by se Reity ptal? A proč to dělal před ním? Jedinou logickou odpovědí na houf otázek, který se mu hnal rozcuchanou makovicí, byla jeho vysněná představa: Jeho láska- ne, teď už jejich láska je oboustranná.
     Pár minut se tímto opájel, z dlouhých vzlyků, ze kterých se až otřásal, měl náhle úsměv na tváři. Koutky mu přesto upadly s další emocí. Popadl ho vztek. Reita mu lže. Do očí. Věděl, že lež by mu ublížila víc, než krutá pravda, a přesto se vykrucoval a pak mu do očí prskl lež a ještě takovým způsobem, jako by se ho snažil zranit. Po tom všem, co mu řekl o svých prvních láskách…
     Reita ho miluje, ale k čemu to je, když je taková blonďatá, zákeřná mrcha? S Kensukem by si mohli podat ruce. Vůbec by se mohli dát dohromady, jak se o nich v kuchyni v jednom kuse spekuluje.

 

2 komentáře:

  1. "od jisté chvíle neměl klid ani v naprostém klidu." Začínám si myslet, že to je hlavní mantra života. :'D
    Nooo, tak to jsou hodně blbí zprávy. Lituji Reitu, protože teď už ho asi krásný zbytek noci nečeká a ráno nebude o nic lepší... A lituji ho po druhý, protože bude muset vymýšlet, jak to co nejcitelněji říct Rukimu a v neposlední řadě lituji Rukiho, protože to bude facka od života jako... jako... hmm HROM. (Jo, žádné jiné velkolepé slovo mě nenapadlo). :'D
    A jo vlastně, on je Ru tenkrát nechtěl udat. No o to líp mu to půjde teď. :D
    No nevím, jestli by Ruki udal Juna. Myslím, že to jsou fakt dobrý přátelé, ne? A to co po něm Kensuke chce je dost těžké. Doufám, že po téhle cestě se nakonec nebude muset jít.
    Uf, teď mě teda kensuke totálně sebral slova z úst a vítr z plachet a kdesi cosi k tomu. To se jako vážně (jako vážně!) teď, v tuhle chvíli, ptá Rukiho, jestli je do Reity zamilovaný?!
    "Ano." Noo Ruki-chan tos po... Sakra Ruki mysli trochu!! Právě se mé nejvyšší obavy vyplnili. :/
    "Ne." No aspoň někdo tu má rozum na správném místě... Sakra Ruki!!! Cos čekal? (Já se omlouvám, ale tohle mě z nevysvětlitelných důvodů naštvalo...:/)
    Sakra jak to, že si je najednou Ruky na 250% jistý, že ho Reita miluje???
    Teď si říkám, jestli by opravdu nešlo nějak pošeptat Rukimu pravdu a domluvit se, že to prostě a jednoduše nikdo nesmí zjistit.
    Takže tohle nebudu započítávat jako facky, ale jako kolo v ringu. Páč se to seběhlo nějak moc rychle. Jo a málem bych zapomněla započítat facku od Kensukeho. Takže suma sumárum to máme 5 facek + ring. :D
    Uh, z Rukiho je hotová ženská. Mám co dělat, abych stíhala ty jeho myšlenkový a emoční pochody. No Ruki, když už jsi dokázal vymyslet takové divy, co kdyby ses ještě jednou zamyslel. Třeba by tě konečně trklo to, že to Reita asi nedělá z úplně vlastní vůle.
    Uf, tenhle díl mě nějak rozpálil a to už jsem i tak dost unavená. :'D Jsem zvědavá na další díl. Teď teda fakt nedokážu odhadnout, co bude příště. XD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On to tak měl Rei za poslední roky sice pořád, ale s tím Rukim se mu nějak všechno hroutí pod rukama :D
      Chudák Ruki se teď červená už jenom z těch facek... jsem tu na něj škaredá...
      Pokud by se Jun začal vykrucovat, Ruki by ho udal :) Sice ne úplně bez váhání, ale udělal by to, protože by nedovedl snést tu představu toho, v čem Jun je a do čeho by se mohl znova zaplést
      Kensuke tady tohle popravdě neplánoval, ale jeho vnitřní necitlivá papírová stránka se z ničeho nic projevila. Ono nejde nevidět, když jsou spolu Ru a Rei v jedné místnosti, že se tam mezi nimi něco děje... a jeho to dost popíchlo. Potřebuje mít pocit, že jsou věci pod kontrolou, potřebuje se ujistit, že Reita to jejich vzplanutí opravdu dokáže uzemnit. A zachoval se k oběma dost hnusně :(
      Ruki prostě nechtěl lhát. Bylo mu jasné, že Reita to ví, a nechtěl se vykrucovat, když na něm stejně jde všechno vidět... U něj se toho tímhle krokem zas tak nezměnilo, ale Reitovi docela zatopil.
      Za to Reita lže a myslí si, že to na něm nikdo nepozná :D Ale snaží se, před Kensukem mu ani nic jiného nezbývá, než Rukimu lhát, aby ho ochránil, a nechce mu dávat žádné naděje ani potom.
      Ruki už ho za tu dobu zná, dokáže trochu předvídat, jak se Rei v jistých situacích chová. A ono tohle odmítnutí bez ničeho dalšího (žádný pokus o utěšení, vysvětlení, nebo otázky, jestli je v pořádku, ani odvedení pozornosti zpátky k Junovi) je docela jasný signál. Pokud by v tom Reita nelítal a neměl sám se sebou problém, nenechal by Rukiho, aby se v tom tak vyráchal, a rozhodně by Kensukemu rovnou řekl něco od plic.
      Rei to prostě nechce riskovat. Je odhodlaný se v tom sám vyplácat, ale bojí se o Rukiho i o ostatní. Jejich odstup by mohl Rukimu ublížit ještě víc, a pokud by ujeli a byl z toho průšvih, neovlivnilo by to jen jeho...
      Máš pravdu, všechno se to na Rukiho namlelo - jen se vzbudil, hned starosti o Juna, výpověď, a pak podpásovka u Kensukeho, a k tomu podpásovka od Reity. A on už je z toho tak vyčerpaný a vynervený, že už ani dál uvažovat nechce :D Být na Reitu nasraný je tak nějak jednodušší. Trápí se s tím zaláskováním, co se vrátil z tábora, a už to nezvládá, ne když ztratil pevný a jistý bod, o který se mohl opřít, ne se strachem, co by se mohlo stát v Erumově partě, a zkouškami na krku...
      Aww, tak to ráda slyším :33 Teda, čtu... :D Děkuju za komentář a doufám, že tě chytí i pokračování :)

      Vymazat