Projekt Poslední šance (38. část)

 

 

      „Hned jim dám vědět,“ pokývl Kensuke s vážnou tváří a na tu chvíli vypadal jako skutečný nezaujatý šéf. „Zatím to vypadá úspěšně. Jejich staré útočiště je sice prázdné, ale našly se alespoň nějaké důkazní materiály. Jednoho chytili a momentálně se z něj snaží vytáhnout, kam se přesunuli, ale mlčí. Možná to ani neví, anebo by ty informace byly bezcenné, ostatní si jistě budou dávat větší pozor.“
     Reita přešlápnul z jedné nohy na druhou a v dlaních sevřel lokty. Ani se neusazoval, chtěl to vyřídit rychle, černovláskův pohled ho znervózňoval.
     „Jo, dávají. Jun říkal, že se během té chvilky stěhovali už dvakrát, ale kvůli Junově práci to nebude příliš daleko.“
     „Nevadí, stačí, když budou vědět, kde zhruba jsou. Navíc můžou sledovat toho kluka, až půjde s Junem od fabriky zpátky.“
     Kensuke se pousmál a zarazil blonďáka v nádechu. „Mimochodem, máš můj obdiv. S Rukim si to zvládl skvěle. Tu jsem ho viděl a-“
     „To, že chodil jak hromádka neštěstí a potom kolem sebe metal blesky ti přijde jako dobrá práce?!“ Reita nevěřil vlastním uším. Co si to dovoluje? Kam se poděl ten rozumný Kensuke?
     „Uklidni se. Trochu si popláče, trochu si zanadává, ale to ho přejde. Věř mi, sám v tom mám praxi. Hlavní je, že se nepropadl na začátek a že nám tu kontrola nepřevrátí ústav naruby, to by s ním teprve zamávalo. Co ty, jak jsi na tom?“
     „Svrbí mě pravá pěst, ale jinak jsem v pohodě.“
     „Doufám, že z jiného důvodu, než že by ses chtěl uchýlit k násilí,“ uchechtl se černovlásek, opřel se do křesla a založil ruce na hrudi. Jeho spokojenost blonďáka vytáčela k nepříčetnosti.
     „Moc vtipný. Jdu, nebo se opravdu – jak ty říkáš – uchýlím k násilí.“ Reita se bez dalších slov vytočil, chmatl po klice a protáhl se na chodbu dřív, než si to rozmyslí a začne se s Kensukem hádat. Uvnitř se cítil všelijak, jen ne v pohodě. I když Junovi ani Kiisarovi nic zlého nepřál, stejně byl rád, že nastala tato komplikace, díky které se mohl s Rukim vídat častěji, a navíc u něj možná stoupl v ceně svou pomocí.

     Ruki nasedal do auta o mnoho nervóznější, než před předchozími zkouškami. Věděl, že se snažil na maximum, ale obával se, jestli to bude stačit. Pořád tu byla možnost, že ho něco zradí – ať už soustředění nebo paměť. Přeci jen byl poslední dobou trochu mimo.
     „Dopadne to dobře,“ usmál se Reita, než nastartoval motor.
     „Ještě minule bys mě tím uklidnil.“
     Šlehl po něm pohledem, ale Ruki už se díval z okýnka. Bylo marné se pokusit na něco navést řeč. Když už se odvážil, Ruki mu odpověděl pár větami, jen jakoby ze slušnosti. Blonďák netušil, jestli jsou horší ty strohé odpovědi anebo ticho, obojí mu rvalo srdce stejně jako vědomí, že si za to může sám. Uklidňoval se jen myšlenkou, že to bylo nejlepší řešení. Kdyby to neudělal, možná by teď Rukiho vezl někdo jiný, z jiného ústavu.
     Doprovodil ho až ke třídě, kde měla zkouška proběhnout. Obešel nástěnky, prohlédl si nové projekty či pokroky na těch původních, ale po chvilce neměl, co dělat. Naštěstí se objevila celá porota vyučujících a vzápětí prcka pozvali dovnitř.
     Reita doufal, že jeho hloupé chování nebude mít vliv na výsledek. Snad ho příliš nerozrušil a Ruki se byl schopný řádně připravit. Když navíc pomyslel na posledních pár dní… Nevěřil, že by Ruki něco vyloženě zpackal a neprošel, jen se obával jeho upínání na devadesátiprocentní hranici.
     Usadil se na lavičku a čekal. Chodba zela prázdnotou, jen tu a tam se z dálky ozval něčí hlas, jinak bylo naprosté ticho. Znervózňovalo ho. Nutilo ho přemýšlet nad sebou, nad Rukim, nad Kensukem… Potřeboval se zaměstnat povinnostmi, aby vtíravé myšlenky a vyfantazírované „co by, kdyby“ neměly šanci začít hryzat a naprosto ho ovládnout.
     Bylo odmítnutí pro Rukiho opravdu lepší? Neměl mu říct pravdu?  Ale kam by to vedlo, pokud by se mu sám vyznal? Prcek by si jen uchovával naději, každou chvilku by mezi sebou cítili pnutí, až by se jednou neovládli a Kensuke by jim to spočítal. Co jim, ale hlavně Rukimu, a to ho štvalo snad nejvíc. Jen tiše doufal, že to prcek zvládne přejít. To jeho vnitřní vztekání, ignorace, uplakané oči, přemáhání se s každým slovem, jen aby neztratil jistotu kontaktu s přáteli venku… Reita si uvědomoval svou roli a postoj, jaký vůči ní prcek zaujímá, ale tolik by si přál být naivním hlupákem a necítit tíhu pravdy a provinění na ramenou i v srdci.
     Dveře kousek od něj se otevřely a on si mohl oddechnout. Vnitřní boj v jeho hlavě ustal, ale jen na dvě vteřiny, než opět zahlédl Rukiho. Jeho tvář ale nepůsobila pozitivně, oči klopil spíše k zemi a své poznámky v rukou svíral pevně, až málem krčil okraje papírů. Na nic nečekal a rovnou se pomalým krokem vydal ke schodům.
     Blonďák se k němu okamžitě připojil, ptal se, jak zkouška probíhala. Jedinou odpovědí bylo tiché „nic moc“.
     „Zase mě balamutíš, hm? Jako minule.“
     „Ne,“ odsekl Ruki a podal mu index. Dnešní zkoušku hodnotil jako vyloženě nezdařilou, alespoň v porovnání s těmi minulými. Tentokrát se skutečně zapotil a ani jeho bývalý třídní nevypadal nadšeně.
     „Osmdesát devět procent, vždyť to je-“
     „Druhý nejhorší výsledek,“ vydechl opět s neskrývanou nespokojeností.
     „Chtěl jsem říct úspěch. Prošel jsi a od těch tvých magických devadesáti je to jen krůček. Ale poslouchej sám sebe: Říkáš, že toto je tvůj druhý nejhorší výsledek. Ten úplně nejhorší byl jen o procento menší. Kdy to konečně pochopíš? Kdybys byl na nějaké zaplivané vyšší střední za pár yenů, kde proleze každý, prosím. A i tam by se spousta studentů radovala, že to má v kapse, i kdyby s tím nejhorším možným hodnocením. Ale tvoje škola je mezinárodně uznávaná, na každou desetinu procenta je potřeba množství vědomostí, kolik bych do hlavy nenasoukal ani za celý život, a ty i pod nátlakem, pod jakým jsi, na takovém šíleném místě, s látkou, kterou ti nikdo neměl šanci vysvětlit, nikoho ses na nic nemohl zeptat, všechno sis hledal sám, dokážeš uspět s takto skvělým výsledkem. Zkus si takhle stěžovat před Kaiem a hodí ti dort do obličeje.“         
     Reita nechtěl znít takto ostře, poslední věty po něm prskal, jako by mu nadával, ale potřeboval ho probrat z jeho zasnění. Vzal ho za ruce a přiměl ho, ať se na něj podívá. Musel s ním chvilku bojovat, Ruki neměl nejmenší touhu pohlédnout do jeho obličeje, natož do očí, které ho nedávno zradily. Ale neměl na vybranou, pokud chtěl ještě dnes dojet zpátky do ústavu.
     „Ruki, to jsi se sebou opravdu tolik nespokojený?“
     Uhnul. Ale musel se vrátit, když mu odpovídal. „Ne tak úplně… “
     „Ty sám ano, ale pořád cítíš, jako by ti někdo vyčítal, je to tak, že?“
     Prcek se dlouze nadechl a mlčky přikývl. Nedokázal se toho zbavit, i přes vlastní vědomí, kolik sil vynaložil a jak moc se posunul.
     „Ruki, může-“
     „Ne, Rei, nechci o tom mluvit. A stejně jsem hlupák. Kdybych nebyl, dal bych si pár věcí dohromady už předtím a rozhodně bych se jimi nenechal obtěžovat.“
     Prcek tentokrát neuhnul jen pohledem, ale Reitu přímo obešel a zamířil dál směrem ven. U auta byl jen o pár kroků dřív a celou cestu zpět nepromluvil jediného slova.

     Blonďák se hned ve dveřích své pracovny začal bít do hlavy. Nachystaná obálka, kterou chtěl poslat, ležela na stole a vysmívala se mu. S povzdechem po ní chňapl a vydal se zpátky do města. Musel nad sebou kroutit hlavou, kdy začal takto blbnout?
     Poté už se musel znovu soustředit na práci. Aoi mu dělal starosti, respektive papírování kolem něj, a také měl nutkání zeptat se, jak pokračuje Takerův výslech i celkové pátrání. Trochu ho znervózňovalo, že dnes ještě nemá žádnou zprávu od Juna. Rukimu se raději nezmiňoval, stačilo mu dnešní nervování se školou.
     Večer zaběhl do kuchyně, naštěstí už uklidněný Junovou omluvou, že ráno přišel málem pozdě do práce a úplně zapomněl na nějaký mobil. Pometal po něčem malém, nevinném, ale hodně dobrém. Brunet naštěstí věděl, jak jeho mlsnou uspokojit, a usadil se s ním k jednomu ze stolů, na kterém měl položené papíry a kalkulačku.
     „Vypadáš hrozně,“ rýpnul si do něj Reita, když si ho pořádněji prohlédl. Bez makeupu, zakrývajícího kruhy pod očima, a se světly z pouličních lamp, které mu na tváři vytvářely nelichotivé stíny.
     „Jestli jsi skládal takové komplimenty i Rukimu, už se těm jeho náladám nedivím,“ vrátil mu Kai i s úroky. Ale pak si dlouze zívnul a odpověděl se vší vážností. „Yoshi nás nenechá moc vyspat. A Maya je nemocná a je hrozně ublížená, že Yoshina nemůže muchlat a pusinkovat, protože by od ní všechno chytil.“
     „To abych tě moc nezdržoval, jinak tě Taira bude čekat ve dveřích s válečkem v ruce,“ uchechtl se Reita.
     „Neboj, hodil bych to na tvoji hlavu.“
     „Kámoš za všech situací,“ prohodil. „Co Kensuke, dal ti konečně to volno?“
     „Jo, minulý týden tři dny. Teď máme v kuchyni dost šikovnýho kluka, má v rukou hodně praxe. Počkám chvíli, jak se vybarví, a než se Hatori trochu zapracuje. Pak je tu nechám s Yukim a vyberu si nějaké víkendy, jen je občas přijdu zkontrolovat. Sice je fajn, že je máma hrr pomáhat, ale věřím, že Taira už těch rad a pomocí musí mít plný zuby. Není nad to dělat si po svým.“
     „Ještěže se sem druhá babička bojí, co?“
     „Ani nepřipomínej. Když zjistila, že jsem Mayu nechal asi na deset minut v lokále, málem na mě spustila hysterák, že ji tahám po hospodách, a co by se jí mezi zločinci mohlo stát.“
     Reita protočil oči, na tohle nedokázal plýtvat smíchem. „Nedivím se, že Taira tak nadšeně souhlasila s bydlením hned vedle ústavu.“
     „Dost o mně, Rei. Určitě jsi nepřišel poslouchat drby o tchýni,“ zarazil ho brunet. Připojil na konec stránky podpis, na chvilku odložil propisku a zavrtal se do Reity zvědavým pohledem.
     „Přišel jsem si pro něco dobrýho.“
     „Protože potřebuješ zajíst nerva,“ opřel si ruce o stůl a nahnul se k němu trochu blíž. „Ruki?“
     „Kai, nechci o tom mluvit. Přišel jsem se rozptýlit a říkal jsem si, že ti aspoň trochu helfnu, když už tu budu.“
     „Takže máš svý hotový, a nemůžeš kvůli Rukimu spát, tak se potřebuješ zabavit u cizí práce?“ zakřenil se.
     „No, myslím, že můžu jít-“
     „Ale tak se hned nenafukuj,“ ubral brunet ze svého rýpání. „Kdo by řekl, že zrovna ty budeš tak pichlavej, tady to musí být dost vážný.“
     „A co bys chtěl slyšet?“ pokrčil Reita rameny. „Že nevím, co mám dělat? S tím, jak je na mě naštvaný, je všechno ještě horší. Nedá se to vydržet.“
     „A cos čekal? Že se ti uleví, když se ti začne vzdalovat člověk, kterýho miluješ?“
     Povzdechl si a v dlaních si promnul tvář. „Myslel jsem, že v tom nelítám tak moc, ani Ruki. Že bude snadnější, když se neuvidíme, a hlavně když Kensuke přestane rýpat. Ale brzo se asi zblázním. Začínám Kensukeho chápat, jestli je do mě taky tak zahleděný, ale… Tolikrát jsem ho ve vší slušnosti odmítl, chtěl jsem i přejít jinam, nikdy jsem se k němu nechoval hnusně. Nemůže být takto majetnický a ještě moje svěřence používat jako nástroje k vydírání.“
     „Tak se na něj prostě vykašli.“
     Zmohl se jen se zoufalým úsměvem zakroutit hlavou, ale Kai to myslel vážně.
     „Řekni Rukimu pravdu, nesnaž se ho uchránit před intrikama, určitě mu neublíží víc než zlomený srdce.“
     „Myslíš, že je to až tak zlé?“
     „Nevím. Znáš ho líp, co unese, jak umí skrývat city, ale myslím, že někde uvnitř doufá. A pokud to nezačneš řešit, ztratíš ho nadobro.“
     To Reita věděl. Sám na sobě cítil, jak moc mu ublížil. Každý den si to vyčítal, když mu Ruki nevěnoval víc, než letmý nabroušený pohled.
     „Kensuke ho pošle pryč. A co když Ruki znovu ztratí sám sebe…? To nemůžu dopustit.“
     „Neříkám hned si spolu začít, ale říct mu pravdu, uvést ho do situace. I když by Kensuke na svém místě chybovat neměl, pořád je taky jen člověk, tohle vědomí Rukiho nezabije. Navíc od rána do večera pracuje jen s papíry a nařízeními, musí mít z vedení pořádný vítr. Určitě to není jen o žárlivosti.“
     „Já nevím. Přemýšlím nad tím ve dne, v noci. I kdyby Ruki věděl pravdu, co mu to pomůže? Takhle se přes to třeba přenese a bude mít klid.“
     „Jo, třeba budeš chodit každý večer zajídat nervy a ztloustneš tak, že tě nebude chtít. Taky možnost.“
     „Tomuhle bych věřil u Kensukeho, ne u Rukiho.“ Konečně se i blonďák upřímněji zasmál. „Kdyby se teď přede mě Ruki postavil a chtěl slyšet pravdu, asi bych mu ji řekl. Ale už je pozdě…“
     „Nikdy není pozdě, teda dokud si nenajde někoho jinýho. Rozmysli si to dobře, i kvůli němu.“

     Ruki byl pevně rozhodnutý zabrat ještě víc. Poté, co si dal den odpočinku, využitý hlavně pro cvičení s Torou – a vyhnutí se tak dalším pohledům a dotazům, proč nechodí na jeho hodiny – zaměřil se znovu na otázky, které mu při zkoušce dělaly problém. Pečlivě si je zaznamenával už v autě, teď vzpomínal i na další věci. Hledání a vypisování mu zabralo celé dopoledne, poté musel zamířit na náhradní hodinu za Hiroko a odpoledne si své poznámky pečlivě pročetl.
     Hodil štos popsaných papírů zpátky na stůl a opřel se do židle. Šíji měl celou zatuhlou a bolest se rozšiřovala až do týla. Protáhl se, musel na čerstvý vzduch. A také tu byla ještě Reitova kniha, kterou chtěl odbýt hned začátkem listopadu, ale tuto myšlenku vytěsnil v okamžiku, kdy se objevila.
     Po Junově zprávě, že musí kvůli stěhování dojíždět skoro o dvacet minut déle, si dělal trochu starosti. Na druhou stranu bylo příjemné slyšet, že od prvního dostane v práci něco málo navíc, takže i to přivstání za to stojí. Eruma byl nervózní a nutil Kiisu trénovat, aby byl na pátek připravený, ale uklidňoval ho fakt, se snažil omezit své projevy nespokojenosti. Ruki si pod tím dokázal představit, že Kiisaru nečastoval nejostřejšími nadávkami a místo pěsti mu dal jen pohlavek. I to se však dalo považovat za dobré zprávy.

     „Jdeš si dnes zase zacvičit?“ ohlédl se Yukina přes rameno, posledně se s Rukim potkali a začínal ho brát jako parťáka. Rychle se ale otočil zpátky, aby si náhodou nepořezal prsty, nebo něco nepřipálil.
     „S Torou? Jenom to ne. Ještě teď necítím ruce.“
     „Jenom na relaxačku. Ruki, nechci tam s ním být sám…“
     Prcek si povzdechl, pořád ještě nedokázal odhadnout, jaký Tora je. Byl pro něj záhadou a znervózňovalo ho, když neměl o člověku jasno, co od něj čekat.
     „Prosím…“ Yukina dělal psí oči a možná by byl schopný prosit i na kolenou, jen aby Ruki povolil.
     „Poslyš, ty jsi hroznej vyděrač,“ zakroutil hlavou Manabu, když viděl a slyšel jeho přemlouvání. „Proč tenhle pohled neuděláš rovnou na Toru, aby ty hodiny zrušil?“
     „Ha, ha, ha, moc vtipný. Tak co, Ru…? Já s tebou půjdu zase na posilovačku.“
     „Fajn.“ Ruki nakonec kývnul, ale spiklenecky založil ruce. „Ale pod jednou podmínkou, že půjdou i Hatori a Mabu.“
     Kai promnul rty, aby nevyprskl smíchy, a přidušeně ze sebe dostal „Tak to hodně štěstí.“ Hatori se ohlédl, když zaslechl svoje jméno a očividně neměl nejmenší tušení, o co se jedná, a Manabuův pohled říkal jasné „ne“.
     „Já je ukecám, počkej mě po třetí dole,“ spiklenecky na prcka Yukina mrkl. Ruki pochyboval, že někoho z nich ukecá. Yuki navíc až do konce směny mlčel, což naznačovalo možnost, že se ani přemlouvat nepokusí.
     Přesto se prcek objevil převlečený a nachystaný u tělocvičny. I kdyby ho nikdo nepřemlouval, nechtělo se mu klimbat nad knížkami, ani v hlavě přemílat trable. Yukina ale překvapil, podařilo se mu ukecat Hatoriho, který sice neměl ponětí, o co jde, ani se nedalo poznat, jestli je zvědavý, jestli je rád nebo nervózní, ale úspěch, že dostal aspoň jednoho.
     „Dobrá práce,“ pokývl tiše prcek.
     Během chvilky se u tělocvičny sešli další svěřenci a poté i Tora. Změřil si Hatoriho pohledem, prohodil s ním pár slov, nebo spíš on mluvil a mladík stroze odpovídal, ale vše probíhalo v klidu. Yukina i Ruki na něj během následující hodiny zapomněli, poslouchali jen tichou, pomalou hudbu, občas klidný hlas, napovídající, co by měli udělat, a tu a tam ucítili lehký dotek hřejivých rukou, aby si upravili držení těla. Ruki sebou pokaždé cuknul, neměl ty momenty rád. Ať už se ho Tora dotknul, nebo tiše špitnul, co má udělat jinak, obsypala ho zvláštní husí kůže a hlavou se mu hnalo „ať už jde k někomu jinému, ať už jde k někomu jinému…“
     Na konci si jeho i Hatoriho Tora zavolal. Netušil, co chce řešit s mladíkem, ale jemu dal do rukou složený list papíru a dvě CD, aby je zanesl blonďákovi, když už tam je. Prcek se včas zarazil, aby neprotočil oči, a vzal to s Yukinou po schodech nahoru z tělocvičny.
     „Ukaž, co si to posílají, porno filmy?“ řehnil se Yuki.
     „Nesahat a zklidni hormon. Nevypadáš na někoho, kdo by měl být za měsíc jednou nohou venku.“
     „No jo, pane chytrej,“ zakroutil hlavou. „A neříkej, že tě to ani trochu nezajímá.“       
     „Ne, nezajímá,“ odvětil Ruki se vší vážností. Nic mu do toho nebylo. Yukina si stejně ještě stihl rýpnout, než se jejich cesty rozdělily.
     Prcek zazvonil a chvilku si musel počkat, než ustal jakýsi hluk a z dálky zaslechl vyzvání. Sotva otevřel dveře, musel potlačit smích. Jistě, byt se sám neuklidí, ale vidět Reitu s vysavačem mu přišlo úsměvné.
     „Taky jsem se ti nesmál,“ založil blonďák ruce v bok, nepřehlédl cuknutí koutků Rukiho sametových úst.
     „Tohle ti posílá Tora.“
     „Jo… Že děkuju.“
     „Poděkuj mu sám, zpátky za ním nepůjdu. A máš tam vynechávku,“ ukázal prcek ke stolku a rohu gauče.
     „Tam jsem ještě nebyl. Nechceš mi s tím pomoct, když už jsi tady?“
     „Ne, díky, já mám na uklízení svůj byt.“ Slovo „svůj“ pořádně zdůraznil a najednou cítil, že tohle rýpnutí je geniálním rozloučením. Nevinně se pousmál a vyšel zase zpátky na chodbu. Tam se mu na rtech usadil opravdový úsměv. Čím to bylo, že ho bavilo Reitu štvát?
     Přeci jen na zbytek dne sáhl po poznámkách. Vypsané byly důkladně, a přesto je ještě o pár věcí rozšířil. Pustil si do bytu čerstvý vzduch provoněný deštěm a myšlenky, které se mu při pohledu ven draly na mysl, se snažil ignorovat. Navečer si zaběhl nachystat snídani a před spaním se uklidňoval knihou.
     Ale i přes únavu a rozptýlené myšlenky usínal dlouho. Nemohl najít správnou polohu, a když už konečně upadal do říše snů, probralo ho škubnutí. Nesnášel ten pocit, jako by se propadal. Otočil se na druhý bok, zavrtal se pod peřinu až po bradu a po pár minutách se začal ztrácet.